Jiří Král

 
Jeli jsme na titul.

No dobře, možná úplně ne, ale finále bychom snad dali.

V sezoně 1999–2000 se v Odolene Vodě sešel ohromně talentovaný tým. Byli jsme fakt dobří, měli jsme elán i chuť a ve volejbalové lize jsme porazili každého.

Každého až na Perštejn.

Ten tehdy do ligy vstoupil jako nováček, bylo to uměle vytvořené mužstvo z nakoupených veteránů, natahali si z celé republiky hráče s věkovým průměrem snad šestatřicet let.
A nás si dávali.

Ne fyzicky, tam na nás neměli. Místo toho nás rozkecali. Při zápasech nezavřeli hubu a my se pokaždé chytili.

Byli jsme nahoře v tabulce, oni někde kousek nad hranou postupu do play off, ale tři čtyři kola před koncem základní části začali prohrávat zápasy, které měli vyhrát. Říkali jsme si, co blbnou.
Neblbnuli. Vybrali si nás za soupeře pro první kolo.

V tom play off jsme vyhráli jediný zápas, doma v nesmyslném čase od půl jedenácté ráno, což bylo dané kvůli televizním přenosům. Tam kluci z Perštejna přišli s rozvázanými tkaničkami, že sorry hoši, to není nic pro nás.

Ve zbytku série nás úplně rozložili. Naštelovali si nás, kam potřebovali, a my se z nich podělali.

My, mladá ucha, jsme do nich bušili z výšky hloupou silou, zatímco oni do nás šli chytrostí a zkušeností. Po každém míči tam byl nějaký komentář. Nenápadně, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Ježišmarja, proč skáčeš sem, když to nahrávám támhle?“
„Ty jo, přece nemůžeš čekat, že to do tebe zasmečuju tvrdě, to to radši zaleju, ne?“

Člověk měl chuť jim jednu fláknout. Podle pravidel volejbalu by se na soupeře mluvit nemělo. Teoreticky bychom si mohli stěžovat rozhodčímu, jenže tím ztratíte respekt protihráčů, za což vám to nestojí.

A tak jsme dostali nakládačku od frajerů, co na nás vůbec neměli mít. Tehdy jsem zjistil, že volejbal není jen o tom, jak máte natrénováno. Skrývá v sobě zákoutí, do nichž je potřeba postupně proniknout. Otlouct se.

Dostali jsme nakládačku od frajerů, co na nás vůbec neměli mít.

Dneska v pětatřiceti už mám něco za sebou, jsem to já, kdo chápe, oč tu běží. Když vidím mladého protihráče, jak jde do míče se strachem a pokorou, vím, že ho mám. Že když ho zablokuju, začne přemýšlet, proč jsem tam stihnul sáhnout. Sám jsem takový býval, taky jsem pak začal pochybovat. A ostatně, i já už si pod sítí rád pokecám, jednou s Mirkem Kvapilem z Opavy si nás dokonce sudí zavolal, že by to snad stačilo, ovšem my mu vysvětlili, že je to jen mezi námi a oba to akceptujeme.

Donuť někoho, aby se soustředil na tebe, a ne na hru jako takovou, a máš vyhráno.

Jako blokař miluju chvíle, kdy si během zápasu žiju minisouboj s nahrávačem soupeřova týmu. Všichni máme pečlivou přípravu u videa, víme, jak kdo nahrává, kolik procent jeho přihrávek z jaké pozice kam směřuje, ale stejně to je nakonec vždycky jeden na jednoho, v hlavní roli vaše instinkty. Snažíte se dostat jeden druhého.

A to mě ohromně baví.

Na druhé straně stojí nejdůležitější hráč mužstva a vy si ho postupně načítáte. Jednou dvakrát za set mu pak stačí čmajznout myšlenku. Na tyhle okamžiky čekáte.

Prásk. Míč vám bouchne do rukou. Rozhodli jste se správně.

Zbožňuju ten pocit, je to náboj energie. Vím, že jsem toho druhého dostal a on znejistěl. Že jsem se stal vítězem naší malé bitvy.

Občas se při zápase na někoho naštvete. Na rozdíl třeba od hokeje mu ale nemůžete jednu fláknout, a tak po něm aspoň jdete. Zavřete ho, prostě ho nepustíte. Třikrát vystartujete na jeho stranu, aby tam měl dvoje ruce. Klidně i za cenu toho, že vás přehraje za hlavou.

Tudy to prostě nedáš! Ať tě vystřídají!

Upřeně ho sleduju a tím mu říkám, že vím, co zamýšlí.

Když ale nejste dost opatrní, chytrý nahrávač si z vás v takové chvíli udělá trhací kalendář. Naznačí vám něco, dá to jinam a po každém míči se vám ještě vysměje. Ve vás to bobtná ještě víc, jste víc vytočení než koncentrovaní a končíte.

Všechno je to o čtení. Volejbal je dnes tak rychlý, že když budete stát, čekat a reagovat až podle toho, jak tomu druhému přijde nahrávka, nestihnete být, kde potřebujete. Musíte přemýšlet napřed. Může se stát, že na prostředku zablokujete protihráčův pokus, ale taky klidně vyskočíte zbytečně. Nahrávači a smečaři jsou proti vám vždycky ve výhodě, to oni si vybírají směr hry.

Už jen pohledem jim ale dáte najevo, že se nebojíte.

Na nahrávače se vždycky dívám přes síť. Upřeně ho sleduju a tím mu říkám, že vím, co zamýšlí. On to dělá zrovna tak, naše oči se často střetnou. Kdo uhne, prohrál. Je nejistý a to znamená, že půjde zlomit.

Naše malá hra probíhá i tak, že on dělá posunky na své spoluhráče, aby mě zmátnul. Zajde třeba projednat útok s jedním ze smečařů, jako že on mu to příště složí, ale nakonec pošle míč jinam. Jde o to, udržet nervy. Někdo první set hraje jinak než druhý a vy musíte vědět, kdy vás někam láká jen proto, aby vás později přelstil. Někdy proto jdete i proti taktice, spoléháte na instinkt. Musíte umět přijmout i dílčí porážku, nechat si klidně utéct jednu dvě výměny a počkat si na svoji šanci.

Pak se vám míč zastaví o ruce.

Volejbal pro mě vždycky byl spíš zájmovou činností, než že bych v něm viděl budoucnost. S áčkem na Odolce jsem začal trénovat jen díky tomu, že jsem tam chodil na střední a měl po škole čas. Pak mi nabídli, abych dělal čtvrtého blokaře.

Jasně, proč ne? Fajn zábava vedle vejšky. Měl jsem před sebou o třídu lepší hráče, byl jsem pokorný, nikam jsem se nehnal a jen poctivě trénoval. Odjakživa mě totiž naši vychovávali tak, že když něco dělám, mám to dělat pořádně. Na rozdíl od některých kluků jsem ani moc nekalil, bydel jsem u rodičů a byl vzorný. První letní přípravy jsem si protrpěl a žasnul jsem, jak starší hráči zůstávají při cvičeních v pohodě, zatímco já jsem orvaný.

Dva roky jsem si to takhle bez větších ambic odseděl, ale zároveň jsem byl neustále připravený. Proto když najednou jeden z těch, co hráli přede mnou, odešel do zahraničí, další už měl své roky a trenér určil mě, že budu hrát, nepoložil jsem se z toho. Dostal jsem ohromnou motivaci.

Souhra okolností, kdy se na extraligové finále v roce 2004 dorazil podívat italský manažer a vybral si z našeho vítězného týmu čtyři hráče, mě pak vystřelila někam, kam jsem se ještě nedávno ani neodvažoval vzhlížet. Nikdy jindy už se podobná věc nestala. Jen tenhle jeden rok, tohle jedno finále, čtyři kluci z Odolky mířící do Mekky našeho sportu.
Na mé úrovni tehdy v Česku bylo víc blokařů. Kdyby dostali možnost jako já, nepochybuju, že by ji využili.

Měl jsem kliku.

Itálie je pro volejbalistu nejvíc. Už jen tím, jak se tam o vás starají. I kdyby se klub potácel ve finančních problémech, neexistuje, že by neměl fyzioterapeuta, druhého trenéra a pořádné zázemí. Všechno musí být. Tečka. To jinde třeba nakoupí špičkové hráče a nezbyde jim budget na maséra. Tak trenér řekne, že buď vás namasíruje on, nebo dostanete brožuru, jak na to, případně se přes rok něco našetří a pořídí se externí masérka.
Itálie člověka naučí, jak by to mělo vypadat. Zvlášť když přijdete do nejúspěšnějšího klubu jedné éry.

V době, kdy jsem přestoupil do Trevisa, neznamenalo ve volejbalovém světě žádné jméno víc. Něco jako fotbalový Real Madrid. Přišel jsem v létě, kdy Itálie vyhrála mistrovství Evropy, a její mužstvo, to bylo v podstatě Treviso, jen místo jednoho blokaře v něm hrál Gustavo, olympijský vítěz z Brazílie.

Když mi nabídli čtyřletou smlouvu, neváhal jsem s podpisem. Po dvou letech jsem si sice říkal, že jsem udělal chybu a byl rád, že mě další rok pustili jinam, protože jsem skoro nehrál, ale stejně jsem rád, že jsem tehdejší časy zažil. Vyhráli jsme dva tituly i Ligu mistrů. Tu dokonce doma v Římě před narvanou halou. Okamžik, kdy dopadl poslední míč, a všechno splynulo do jednolitého výbuchu euforie, mám před očima dodnes.

V Trevisu jsem se ale hlavně potkal s největšími hráči své generace. S legendami. Vedle Gustava tam byl i Samuele Papi, italský kapitán, který má štos medailí z olympiády a světových i evropských šampionátů, navrch dvě národní vyznamenání.

Mezi ně přišel nějaký pětadvacetiletý Čech z Verony. Úplný nikdo.

Ale jestli jsem hned něco poznal, tak to byla skutečnost, že lidi, kteří jsou absolutně nejlepší v tom, co dělají, si na nic nehrajou. Jsi Král? Jsi mi rovný, protože hraješ se mnou v týmu. Nikdo se nade mě nepovyšoval. To byla velká změna, protože do té doby jsem stačil potkat spoustu menších hráčů, kteří se chovali jako mistři světa. Neznamenalo to ale, že vás na tréninku někdo neseseká, když něco vypustíte. Zrovna Gustavo si nebral servítky. On totiž jel na sto deset procent neustále. V hale na tréninku dřel, pak si šel ještě ke zdi zkoušet přesuny a přidával si v posilovně, úplně stejně zaťatý byl ale i doma s rodinou. Celoživotně šlapal naplno, nebyl línej.

Skvělej chlap, co nesnášel ulejvání. Jakmile viděl, že se někdo na něco vyprdnul, ztepal ho jak malého.

Lidi, kteří jsou absolutně nejlepší v tom, co dělají, si na nic nehrajou.

O jeho zarputilosti mě dokonale přesvědčila jedna historka.

Jedinkrát, co jsem byl v Trevisu, se zpozdily peníze a starší hráči kvůli tomu tlačili na sportovního ředitele. Domluvilo se, že se bude bojkotovat trénink.

Celé to byla spíš sranda, prostě jsme si to chtěli jednou dát na pohodu. A zrovna Gustavo byl ten, kdo to zpunktoval, protože byl i hodně na korunu.

Rozcvičil se jen tak, aby se neřeklo, samá srandička, jenže jakmile na něj šel první míč, vystartoval po něm. Hodil rybičku, ale najednou si při ní ve zlomku vteřiny uvědomil, že vlastně zrovna bojkotuje, tak rychle kleknul a skoro se při tom zranil, jak se prapodivně zkroutil.

Směju se tomu i po letech, kdykoliv si na něj vzpomenu.

Sám mi pak potvrdil, že opravdu vyrazil automaticky do rychlého pohybu, než mu došlo, že to vlastně tentokrát dělat nebude, protože nedostává zaplaceno. Měl zkrátka rvavost v krvi. A u mě proto ještě víc stoupnul.

Později jsem se potkal s trenérem, který ho měl v týmu, když přišel zamlada do Itálie jako jeden z mnoha Brazilců. Prý mu hned řekl, že se hodlá stát nejlepším blokařem na světě.
Jasně.

Ale on se jím opravdu stal.

Gustavo byl můj velký idol. Dodnes si ho ohromně vážím za to, jak si všechno vydřel a jak nás všechny inspiroval, pomáhal nám a radil, jak být lepší.

To Papi si hrál svoje, bylo mu jedno, co kdo dělá. Spíš šel příkladem tím, jak sám k volejbalu přistupoval. Mohl toho mít plné zuby, protože jezdil na nároďák, do toho liga, Liga mistrů i italský pohár a všude jsme v podstatě došli až do finále, dělalo to ohromné počty zápasů. Proto za ním přišel trenér, že máme týden do dalšího utkání, tak ať si dva dny orazí, dá si masáž, bazén a ve čtvrtek přijde.
V žádném případě. Byl tam od pondělí do pátku. Nikdy nevynechal.

Jeden rok jsme s Trevisem prohráli v Lize mistrů utkání, které jsme teoreticky neměli, nepovedlo se nám ani pár zápasů v italské soutěži, a tak do šatny nakráčel sportovní ředitel.
Teď nastane virvál, říkal jsem si.

„Co je za problém? Co se děje? Potřebujeme, abyste vyhrávali, protože jste nejlepší. Co chcete? Chcete volno? Chcete víc trénovat? Nebo míň? Ruší vás doma děti? Jste nevyspalí? Tak zaplatíme hotel i v Trevisu, můžete být tam.“

Tohle nebylo laciné hulákání. To byl obrovský respekt. Šéf viděl problém, ale zároveň chápal, že se zkrátka někdy nedaří.
Takový pocit, kdy vám nadřízený ukáže, že si vás váží, jsem už nikdy jinde nezažil.

A my se kousli a začali zase vyhrávat.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází