Jiří Hřebec

V místnosti sedělo šestnáct frajerů, svazová generalita. Většinu jsem ani neznal, byli z kdejaké prdele, ale všichni se tvářili důležitě, jako by se bez nich náš tenis neobešel. Stál jsem před nimi a nedělal si hlavu z toho, co přijde. Jako už tolikrát. Prostě si mě předvolali, aby mi zase připomněli, jak jsem nezvladatelný, a tentokrát ještě, aby mi speciálně vyčetli, že jsem si dovolil absolvovat turnaj, který jsem neměl ve schváleném rozpisu.

Za bolševiků něco nepředstavitelného, o tom ještě budu vyprávět.

Ale já byl v klidu. Vždyť jsem to měl od Antonína Bolardta, kapitána daviscupového týmu, osobně schválené.

Cestou z jiného turnaje jsem se tehdy na jaře devětasedmdesátého stavil v Rakousku u Gerharda Wimmera, výtečného hráče a kamaráda, jezdíval jsem za ním často. Zrovna se chystal do Riedu, kde pořádal turnaj starý Fischer, slavný výrobce raket. A prý ať jedu taky, že by mě tam rád taky viděl a bude sranda. Peníze za startovné byly super, jel bych s Gerhardem… Sakra, to by byla paráda.

Ale musel jsem zavolat Bolardtovi, protože za našich časů se smělo jen tam, kam jste se dlouho dopředu písemně nahlásili a dostali od soudruhů povolení.

„Jirko, když už tam seš, nevidím důvod, proč bys po cestě do Čech nesehrál tenhle malej turnaj,“ odpověděl mi Bolardt do telefonu. Slyším to jasně jako dnes. Gerhard prohodil, že jsme to radši měli natočit, kdyby něco, ale já neměl obavy. Když mi to takhle jasně řekne, přece není důvod.

Bohužel, dostal jsem se do finále.

Do finále, které se hrálo na prvního máje.

Na ty přiblblý přehlídky, na nichž se u nás šaškovalo, bych stejně nešel, ale potíže nastaly, když se informace o mém úspěchu objevila v novinách. Soudruzi se toho chytili. Jak je možné, že se toulám po Rakousku, když tam nemám být. Nahlásili mi tenhle prohřešek, jakmile jsem předstoupil před svazovou komisi, a já suverénně odvětil, že to není problém, protože jsem vše řešil s panem Bolardtem. Ten ovšem vstal a podíval se na mě se slovy: „Jirko, vždyť jsem ti přece výslovně řekl, že to nesmíš hrát.“

Lhal. Úplně sprostě lhal.

Jenže mně samozřejmě nikdo nevěřil. Byl jsem floutek, ne moc oblíbený. Ležel jsem bolševikům v žaludku kvůli svému způsobu života, navíc už po mém posledním Davis Cupu proti Británii na podzim osmasedmdesátého na mě Bolardt se svazovým trenérem Kordou řvali, že jsem lempl a flákač.

„Tak, jak žiješ, tak hraješ tenis. Ty nemůžeš zápasy dohrávat,“ vyslechl jsem si.

Potřebovali se mě nějak zbavit, to bylo evidentní. Jenže místo aby mi v klidu oznámili, že Davis Cup už budou hrát vedle jednoznačného Lendla i další mladší Šmíd se Složilem a já ať si dál jezdím jen po turnajích, chytili se téhle blbosti s prvním májem a svinsky mě potopili. Přímo na místě se usnesli, že mi s okamžitou platností na půl roku odebírají pas.

Odvolal jsem se k Himlovi, šéfovi sportu, který mi trest snížil na čtyři měsíce, ale i to byl konec. Do té doby jsem se pořád držel ve stovce světového žebříčku, ale kvůli vynucené pauze jsem postupně klesnul někam na sto osmdesáté místo. Blížil se mi třicátý rok a já cítil, že už nebudu mít sílu na procházení kvalifikacemi a škrábání se zpátky nahoru.

Jednoho dne jsem se doma manželce rozbrečel a prohlásil, že už v téhle zemi nechci dál žít. Rozhodli jsme se, že jdeme pryč.

Za našich časů se v Davis Cupu doma vždycky ubíralo. Vždycky.

Zaplatila se večeře rozhodčímu pod empajrem a hned byl váš. Na lajnách pak bývali vždycky jen domácí, i my s Kodešem objížděli republiku, abychom sehnali ty správné sudí. Říkali jsme jim, že nemusejí soupeře vědomě okrádat, akorát když bude sporný míč, u kterého si nebudou jistí, nesmějí ho dát soupeři. Tak to chodilo všude po světě.

V Rumunsku se s tím ale nepárali, tam se šlo do absolutních extrémů.

V prvním kole v sedmasedmdesátém mi tam Ille Nastase, někdejší světová jednička, na začátku druhého setu servíroval půl metru do autu. Rozhodčí to uznali jako eso.

Něco takového se v tom zápase nestalo poprvé, ale tahle situace byla tak evidentní, že jsem ani netušil, že to vůbec jde uznat. Jak jsem přišel k lavičce, Bolardt se zvedl a prohlásil: „Jdeme. Končíme.“ Chtěl jsem sám utkání skrečovat, tímhle mi všechno ulehčil. Udělal mi radost. S vědomím, že mám vzdor posvěcený, jsem čapnul tašku a mířil ke kabinám.

Rumunsko za Ceauseska bylo regulérně vojenský stát. Na stadionu tehdy snad neseděl nikdo bez uniformy. Mě tak nenapadlo nic lepšího, než se ještě na rozloučenou před dveřmi otočit a na jednu, druhou i třetí stranu zasalutovat.

Salut.

Salut.

Salut.

Jen tak tak jsem stihl zabouchnout dveře, než do nich začalo bušit všechno, co měli lidi po ruce.

Tenhle souboj se vyhrotil tak moc, že nám vedení zakázalo večer vycházet z hotelu, abychom nepřišli k újmě.

S Nastasem jsem toho měl víc. Jako hráč mě bavil, líbil se mi jeho styl i vylomeniny, jaké prováděl. Třeba když ukazoval paroháčem, jak velký aut to byl. V Itálii, kde jsou schopni vás za tohle gesto umlátit… Nebo když dohrával ve Wimbledonu zápas se Stocktonem s deštníkem v ruce, protože se předtím často přerušovalo kvůli dešti.

Sám jsem zažil čtyřhru v Bostonu, kde jsme hráli s Jugoslávcem Špearem proti němu a Gisbertovi. Nastase na Špeara začal u sítě něco pořvávat a ten si to nenechal líbit, začali po sobě štěkat. Oba uměli asi pět řečí, takže bylo těžké rozklíčovat, v čem si zrovna nadávají. Najednou si Nastase zul botu a na Špeara ji hodil. Napůl bosý ho pak začal honit po stadionu. My s Gisbertem jsme na sebe jen nechápavě koukali a smáli se. Lidi s námi.

Nechytil ho. A ten zápas jsme nakonec dohráli.

Za našich časů ještě nebyl tenis tolik svázaný všemožnými pokutami za každou kravinu, takže si Nastase mohl takové věci dovolit. Byl to král, měl jsem ho rád. A v něčem jsem si s ním nezadal. Třeba když jsem mu jednou udělal to, co on s oblibou prováděl jiným. Zabil jsem mu balon gripem, rukojetí otočené rakety, když nestíhal doběhnout na síť.

Pak jsem se mu omluvil, ale v duchu jsem na něj kašlal. On tohle totiž dělával často. Taky úmyslně přerušoval hry a hádal se s rozhodčími, vždycky hlavně proto, aby vyvedl protihráče z rytmu, když mu teklo do bot.

Byl samozřejmě lepší než já, začátkem sedmdesátých let hrál úplně fenomenálně, ale mám dojem, že mě jako soupeře bral. Dodnes, když se potkáme, řve na mě ze srandy: „Ty komunisto!“ Sice sám pocházel z východního bloku, ale spolu s Tiriakem, dalším skvělým rumunským tenistou, si od Ceauseska užívali neskutečných výhod. Mohli žít venku, jeden v New Yorku, druhý v Paříži, a cestovat, jak se jim zachtělo. Jen doma sedávali s Ceauseskem v jeho lóži a v uniformě.

Vždycky si říkám, že kdyby naši bolševici nebyli blbí a posraní z Ruska a tohle udělali s Lendlem, nikdy by ho neztratili. Lendl nechtěl emigrovat, chtěl jen žít v zahraničí. Nastase a Tiriac se objevili v Rumunsku párkrát za rok, ale dělali mu přitom po světě reklamu jako nikdo jiný. Ti naši neschopní přizdisráči raději Lendla nebo Navrátilovou donutili utéct. Z Čechoslováků se stali nepodaření Američani.

I nás ostatní tady neskutečně brzdili… Jsem přesvědčený, že nebýt bolševika, i já jsem mohl být ještě lepší.

Lidi si mysleli, kdovíjaké možnosti coby tenisti máme, ale my se místo toho ubíjeli mezi sebou, protože cestovat po světě mohli pouze čtyři hráči v republice. Jen členové daviscupového týmu dostali smlouvy přes Pragosport, a i tak museli na začátku sezony odevzdávat přesný itinerář turnajů, který podléhal schválení. Na jeho základě se nafasovaly výjezdní doložky a víza a nesmělo se z něho uhnout. To je ta věc, na níž mě nakonec uvařili.

Dobrých tenistů tady přitom bylo daleko víc, mohli se i oni hraním pěkně živit. Třeba by nepatřili do nejužší světové špičky, ale hráli by vysoko.

A to ještě můžeme být vděční Kodešovi.

Od dob Drobného, světové superhvězdy, který ale po únorovém převratu utekl, tu dvacet let nikdo nebyl. Objevil se pak právě až Kodeš a hrál tak dobře, že i bolševici pochopili, že se s ním můžou vytahovat. Jinak taky klidně mohli tenis označit za buržoazní sport a zatrhnout ho, jako to udělali třeba ve východním Německu nebo Bulharsku a jako se to u nás stalo s golfem. Žádnej tenis neexistuje a nazdar, nebudeme nikoho pouštět ven. Všechno k tomu směřovalo, jenže Kodeše zkrátka obejít nemohli.

Cestovat jsme tedy mohli, ale tehdejší nalajnovanost neměla nic společného s ideálním stavem. Jako tenista totiž potřebujete mít možnost pružně během sezony zareagovat, když někde vypadnete brzy, hned odjet na jiný turnaj. Nebo když nějaký vyhrajete, je mnohdy lepší ten další zrušit a raději si odpočinout. To za nás nešlo. Nikdy jsme tak nebyli v optimálním rozpoložení jako zahraniční hráči, kteří si všechno mohli řídit podle sebe. Je pravda, že jsme si po světě aspoň vydělali nějaké peníze, ale na druhou stranu, Pragosportu jsme odevzdávali čtvrtinu veškerých prize money a z grandslamů dokonce celé. Proto jsem raději hrál menší turnaje a Davis Cup.

Nenaříkám si, přestože dneska mám důchod vyměřený z těch tří tisíc, co jsem oficiálně vydělával, a z peněz, které jsem přinesl svazu, mi nikdo nic nedá. Ale co už.

Úplně spokojený ovšem zkrátka člověk za našich časů být nemohl. A to jsem si ještě spoustu věcí tehdy neuvědomoval, ty vím až s odstupem, když jsem poznal, jak se žije jinde. Tehdy mě víc štvaly takové ty drobnosti, jako že vás neustále někdo kontroluje nebo že nemůžete sehnat pořádné cigarety.

Ty mi naštěstí vozil Kjell Johansson, kamarád Švéd. Ten zase chlastal vodku, a protože měli doma prohibici, těžko se k ní dostával. Měli jsme dohodu, on mi vozil princky cigára, já jemu na letišti vždycky nabral lahve vodky. Na turnaji jsme se pak ani nepozdravili, on na mě jen houknul: „Tak co, máš?“

Dneska běhá mráz po zádech z toho, že jsme museli takhle potajmu řešit i tak normální lidské věci. Žili jsme tu jako v kleci.

Já naštěstí poznal svobodný svět už v mládí, když jsem díky tenisu na podzim devětašedesátého odjel na měsíc do Ameriky. Nejdřív na Orange Bowl, juniorské mistrovství světa, a následně na túru po univerzitních týmech. Bydleli jsme přímo v rodinách a já koukal jako vyjevenej na všechny drobnosti, které jsme u nás neměli. Byl to úplně jiný svět, než jaký jsme znali. Zrovna začínali hippies, takže vlasy, které jsem vždycky nosil delší, jsem si od téhle doby definitivně nechal narůst.

Sváželi nás na kurty stejšnama, kde jsme se vždycky natáhli na sedačky a poslouchali řidičovo rádio. Moderátoři křičeli, jak to umějí jen Američani, a hrály pecky od Creedence Clearwater Revival nebo The Animals.

Zavřu oči a úplně vidím sám sebe, jak si vychutnávám každou tuhle jízdu.

Prožíval jsem nefalšovaný záchvěv svobody v době, kdy byl doma malér. Přesto jsem nepřemýšlel, že bych tam zůstal. Na to jsem byl moc mladý, žil jsem sportovním životem a neuvědomoval si souvislosti, a navíc jsem neuměl ani slovo anglicky.

To nic nemění na tom, že mě okupace a Rusáci obecně strašně vytáčeli.

Navždycky mě ovlivnila jedna situace z osmašedesátého, kdy jsme s kamarádem šli po Václaváku, kde už byly po stranách vyskládané tanky.

Nesmělo se filmovat, ale nějaký mamlas tam mezi lidmi pobíhal s kamerou. Zrovna jsme procházeli kolem jednoho tanku, když se za námi ozval řev a střelba do vzduchu. Voják kousek od nás odjistil samopal.

Cvak. Klap. Kdo ten tvrdý kovový zvuk někdy slyšel, ví, o čem mluvím.

Byl jsem podělanej strachy. A tohle, že mě někdo v mé vlastní zemi mohl mít takhle v hrsti, si v sobě nesu celý život. Přestože už odrostla spousta generací, přestože jde o úplně jiné lidi, dodnes, jak vidím Rusáka, mi je zle.

A když si uvědomím, že jednoho bolševika máme na Hradě a druhej, estébák, co donášel, je premiérem, nechápu.

Zatímco nás tady roky utiskovali a my se oháněli lidskými právy, teď je nám ukradené, že nás jen kvůli penězům ženou do náruče Číny, kde se věší. Jsem znechucenej, že to většině národa nevadí, hlavně že mají kšefty. Po revoluci jsem doufal, že se to zlepší, nenapadlo by mě, že tu i po třiceti letech bolševiků zůstane tolik. Byl jsem přesvědčený, že je skoro všichni nesnáší, a strašně jsem se mýlil. Je mi blbě z českých lidí, že dokážou tak rychle zapomínat. A největší hajzlové jsou senioři, kteří to přitom zažili.

Lidi mého věku...

Někdy o tomhle začnu přemýšlet a je mi z toho úzko, nálada se mi zlepší zase až ráno na kurtu.

Bolševiky jsem nesnášel a nemazal jsem se s nimi. Dával jsem jim to najevo. Přesto jsem nikdy neměl žádný průšvih. Nikdy po mně nešli.

Protože nevěděli, co jsem zač. Až časem jsem si uvědomil, že si na mě nikdo nedovolí, protože jsem z Rudé hvězdy, od fízlů.

Tam jsem se dostal spíš náhodou. Táta, bývalý ligový fotbalista, věděl, že ostatní předčím jen tréninkem. Když tedy vyřizoval můj přestup z rodných Teplic, hledal klub s krytou halou, abych mohl hrát i přes zimu. Jedinou měla právě jen Rudá hvězda ve svém areálu na dnešním Olympu. Když mě později táta vzal ze školy, protože mě nechtěli uvolňovat na tenisové akce, a pak nečekaně zemřel na selhání srdce, zůstal jsem trčet sám na Rudé hvězdě v dřevěné boudě. Jako nadaný tenista jsem se jim ale hodil, tak mě hned v devatenácti zaměstnali jako civilního zaměstnance. To bylo v tehdejších časech nezbytné, něco jako profesionální sport oficiálně neexistovalo.

Díky tomu si o mně paradoxně ostatní bolševici mysleli, že za mnou někdo stojí, a nikdy na mě nenastoupili. Ať jsem provedl cokoliv, nedělali z toho aféru, aby sami neměli malér. Všechno to totiž stejně byli jen přizdisráči a prospěchářští hajzlové, co se klepali, aby zůstali na svých místečkách.

O mně se říkávalo, jaký jsem byl divočák, ale mě spíš jen tak bavilo soudruhy štvát různými drobnostmi.

Třeba zmíněnými dlouhými vlasy. Vytáčely je, buzerovali mě, ale se mnou to nehnulo.

Často jsem něco jen prohodil přímo při hře, aby se lidi pobavili. Jako když jsme jednou s jedním Polákem hráli důležitý zápas. Neustále jsme si to házeli na bekhend kros, načež jsem po několikáté takové výměně do ticha prohlásil: „Ty vole, on mě ten bekhend snad naučí.“ Lidi se mohli podělat smíchy, Polák to zkazil a pak si stěžoval u rozhodčí. Získal jsem takhle pověst toho, kdo se nechová podle představ o socialistickém sportovci. Když jsem jindy na kurtu utrousil „tady se nedá hrát“, soudruzi si to vyložili všelijak. Přitom já si fakt jen stěžoval na dané hřiště. Na domácí ligu se zase používaly šílené české balony, které byly dobré tak pro psy. Jiné nám nepovolili, tak jsem všechny schválně vypálil za plot. „Nejsou míče, nemůžeme hrát,“ prohlásil jsem. Udělal jsem to jen tak z plezíru, abych provokoval, načež mě diskvalifikovali.

Tehdy už jsem si jako mnohokrát říkal, že teď to schytám, teď mě setnou, ale nic. Žádná šajba si mě nepozvala na kobereček, všechno se přešlo, ani svaz mě nepotrestal.

Akorát jednou na mě nastoupili, že mám sundat křížek z krku. Že mi při hře vyskakuje zpod trika a náboženské projevy jsou zakázané. Nato já řekl, že fajn, že teda hrát nebudu, protože to je křížek od mojí mámy, který nesundám.

Mysleli si, jak budu strašně bojovat, ale já jen suše oznámil, že to tedy raději zabalím. A oni dali pokoj, protože mě potřebovali. Dělal jsem jim na kurtu výsledky.

Poprvé se mi tenhle postup osvědčil už na začátku kariéry, když mě svaz jako mladého poslal samotného do Göteborgu na mistrovství Skandinávie. Tehdy se nesmělo vyvážet víc peněz, než bylo podle délky pobytu povolené.

Já napochodoval na letiště se třemi stovkami dolarů.

Na kontrole se mě zeptali, jestli mám nějaké valuty navíc, a já řekl popravdě, že jo. Netušil jsem, že to je zakázané, protože do té doby tohle vždycky zařizovali vedoucí výpravy, tentokrát se mnou ale nikdo nebyl. Vysvětloval jsem, že potřebuju přece na taxíka k hotelu…
„To nemůžete.“
„Tak víte co? Zavolejte na tenisovej svaz, že nikam neletím, protože si nemůžu vzít peníze,“ nadhodil jsem.
„Počkejte, to zase ne…“ začal mít ten pucflek strach. A pustil mě.

Mimochodem, tohle mistrovství jsem vyhrál, porazil jsem třeba i Proisyho, Francouze, co byl později ve finále Roland Garros. Právě od tohohle úspěchu mě naše tenisová vrchnost začala brát vážně.

Vojně jsem se vyhýbal až do svých šestadvaceti, hrál jsem to na žaludeční vředy. Tehdy neexistovaly žádné sondy, dělaly se jen rentgeny břicha, a já věděl, že když se sní sušená švestka, její zkrabacení vypadá na snímku jako vřed. Vždycky před vyšetřením jsem tak sežral pytel švestek. Ani jsem je nekousal, rovnou jsem je polykal. Rázem jsem měl žaludeční vředy jako kráva a nikomu nebylo divný, že přitom bez problémů hraju tenis. Furt mi to vycházelo, až mi jednou sestra na kontrole říká: „Áá, pane Hřebec, vy už dostanete modrou knížku, to je v pořádku.“ Aniž bych pak měl něco v ruce kromě tohohle příslibu, požádal jsem okamžitě o přestup na Štvanici, kde byly lepší podmínky. Jenže jakmile se tohle domákli na Rudé hvězdě, odmítli mě pustit. Byl jsem v největší slávě, hrál jsem za ně ligu, o což nechtěli přijít.

Doktor, k němuž jsem chodil – a který mi trik se švestkami poradil – následně dostal befel, že Hřebec musí na vojnu. Nabízel jsem mu prachy, ale odpověděl: „Chlapče, končí hrátky, přišlo nařízení z ministerstva vnitra, že jmenovitě ty na vojnu jdeš.“

Dostali mě.

V kasárnách jsem ale ani jednou nespal. Na rozdíl od Kodeše. Ten po studiích musel na vojnu aspoň na rok a po první noci, kdy ho poštípali komáři, jel do Brna za generálem Mudrou, aby mu oznámil, že jestli tam ještě jednou bude muset zůstat přes noc, končí s tenisem.

Dostal písemně, že má povolený zvláštní režim.

To já se jenom domluvil s velitelem kasáren, že když přijde nějaký hlavoun a budeme muset nastoupit, jen mi zavolá, vezmu uniformu a dorazím. Bydlel jsem tehdy už kousek odtamtud, na Letné. Jednou mi skutečně takhle telefonoval, já přispěchal, ale při nástupu ani nečetli moje jméno. Se mnou se prostě nepočítalo.

Bez tenisu bych umřel. Pro mě by byl největší trest, kdyby mi řekli, že na kurty už nemůžu.

Nafasovanou výstroj jsem musel okamžitě odevzdat, můj samopal někam zamkli a už jsem ho nikdy neviděl. A spací pytel, co zůstal na mé posteli v kasárnách, mi samozřejmě ukradli.

Akorát jsem po dobu služby musel na všechny oficiální akce v mundúru. Přesto jsem s sebou nenosil třeba lodičku na hlavu. Kdyby mě takhle na ulici chytla lítačka, zavřeli by mě rovnou do šatlavy na náměstí Republiky. Proto když jsem zrovna nejel autem, pokukoval jsem neustále okolo sebe, který z těch uniformovaných lidí by mě mohl kontrolovat, ale přežil jsem svoji vojenskou kapitolu ve zdraví.

A nakonec vlastně na ty roky s největšíma fízlama na Rudé hvězdě vzpomínám jen v dobrém. Jak jsem bolševiky nesnášel, tak tohle byla sranda. Zažili jsme tam s kamarádem Tondou Šulcem, trenérem ze Štvanice, tolik neskutečné prdele… Přímo uprostřed jejich areálu jsme pořádali večírky nebo jen po večerech koukali do oken, jak se fízlové ožírají s ruskými delegacemi. Vylezli jsme nametení před barák a skandovali, co nás napadlo. Se všemi jsem se znal, utahoval jsem si z nich a oni si to nechávali líbit.

Nikdy za mnou ani nepřišli, abych vstoupil do strany. Asi věděli, že to nemá cenu. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma.

Sakra, to byly časy…. Jak bylo všeho všude málo, tenis zažíval boom, šel zrovna strašně nahoru. Kamarádili jsme s herci, chodil na nás často Karel Effa, vášnivý tenista byl třeba i strejček Jedlička, co dělával pořady pro děti, kde imitoval zvířátka. Ten byl nadšenej už jen z toho, že jsem si s ním zahrál s obalem na raketě a i tak ho porazil. V publiku při zápasech, jakmile jsem zabil balon, řehtal jako kůň. Josef Hlinomaz mi zase nakreslil obraz hřebce na kurtu.

Tehdy jsem to tak nevnímal, ale dnes vidím, že zrovna tohle bývala nádhera.

K tomu přijížděli zahraniční hráči, lidi na ně byli zvědaví a při každé příležitosti praskaly stadiony ve švech. V pětasedmdesátém na semifinále Davis Cupu proti Austrálii se musely na Štvanici dokonce přistavovat železné tribuny.

Právě tehdy jsem předvedl jeden ze svých nejslavnějších zápasů, když jsem s Tony Rochem prohrával už 0:2 na sety a otočil jsem mu to. Vedl jsem jedna nula v pátém, když se zápas přerušil, protože se hrálo venku a už padla tma.

Tu noc se mi neusínalo moc dobře, co bych vám povídal. Kodeš předtím porazil Alexandra a já to nechtěl podělat. Na prášky na spaní já nebyl, místo toho jsem se celou kariéru v podobných případech ládoval aspirinama. Uvolnily mi svaly a já to zaštípnul. Hlava mi ale stejně šrotovala jako blázen, jsem totiž magor. Dlouho se mě drželo, že jsem si dokázal přehrát celý zápas, míč po míči. Po všech důležitých utkáních jsem přesně věděl, kde jsem měl co udělat líp. Kde to dát radši kratší a kde po lajně… Noc, která předělovala můj zápas s Rochem, byla v tomhle extrém.

Ale ráno jsem ho udolal.

To byla sláva. Vždyť tehdy se poprvé Československo dostalo do finále.

Pamatuju si tu scénu úplně zřetelně. Jako malé dítě, možná tak pětileté, mě máma vedla ulicí k baráku a já si vzpomněl, že chci mlíko. Odpověděla, že mi ho dá až doma, což bylo nějakých sto metrů. A už to jelo. Chytnul mě amok, jak mi ho může nedat, když si ho přeju já.

JÁ!

Válel jsem se po zemi, pěnu u huby, a nehnulo se mnou nic.

S takovými stavy jsem míval víc a víc problémů, až jsem kvůli tomu skončil u doktora. Ten měl naštěstí dost nadhledu a poradil mámě, ať vezme proutek a řeže mě přes lýtka. Dneska by na mě nastoupili psychologové a bůhvíco ještě. Já byl jen holt odmala svéhlavej divoch. Na kurtu mi to taky přidělávalo potíže. Když jsem bojoval sám se sebou, míval jsem výměny, kdy míče jenom chodily kolem mě. Ztrácel jsem gemy jen proto, že jsem zuřil. Vystříknul jsem v duchu sám na sebe, že nejsem dost dobrej. Zamlada jsem třeba míval pocit, že nesmím zkazit jediný balon. To je přitom blbost, jsou balony, které prostě člověk zkazí, které se jednoduše nedají zvládnout. Jindy to zase třeba blbě skočí.

Je prospěšné, když vám nechybí ctižádost, ale moje stavy už přerůstaly únosnou mez. Poznamenávaly mě tak, že jsem chvílemi ani nemohl hrát. Samotnému mi došlo, že bude třeba tohle nějak korigovat, abych nad sebou neztrácel kontrolu. Třeba i Borg nebo Federer byli v mládí blázni, kteří zdemolovali spoustu raket za sezonu, ale naučili se ovládat. Hrát s mrtvolným výrazem.

To byl zase druhý extrém, který jsem si nedokázal osvojit.

Protože mě za moje úlety samozřejmě peskovali, nastaly i situace, kdy jsem chtěl všem ukázat, jak jsem nad věcí, a hrál jsem s nadhledem, v klidu.

A dostal jsem 6:1, 6:2.

To jsem si pak říkal, co po mně chtějí. Ať se podívají, jak jsem byl hodnej, ani jsem nehnul brvou… Jenže já se takhle nedostal do hry. Potřeboval jsem být zažranej. To až tehdy jsem byl nejlepší a dokázal jsem hrát třeba i s prasklou strunou, aniž bych něco poznal.

Zmiňuju to proto, že se to přesně takhle stalo jednou v Bostonu. Neskutečně jsem uměl na Jimmyho Connorse, dlouhodobou světovou jedničku. Ještě než byl první, porazil jsem ho v Římě, a i tentokrát jsem mu dával co proto. Měl jsem to 3:1 a 40:0 ve třetí sadě, když ke mně dolehlo volání Pály z tribuny: „Vole, máš prasklou strunu.“ Do té doby jsem si toho ani nevšimnul.

Měl jsem Connorse loženého, ale jak jsem se vykolejil, už jsem pálil balony do háje.

Tenisem jsem zkrátka i přes svou pověst floutka žil. Nikdy jsem ho ani nebral jako práci, i když mě vcelku brzy začal živit. Všechno přišlo tak nějak přirozeně, protože mě tenis v první řadě strašně bavil. Žádný trénink jsem nebral jako něco, co musím.

Ono když něco děláte s nadšením a s láskou, nevadí vám ani dřina. Klidně si dáte ještě hodinku navíc, pokud vás někdo vyzve si s ním pinknout. Přesně proto se teď všichni u nás tak trápí. Protože tenis berou jako něco, co musejí. Koukají na žebříček, na peníze…

Hlavně na peníze, kvůli ničemu jinému to nehrají.

Nenarazil jsem tu během své trenérské práce na nikoho, kdo by hrál jen proto, že ho tenis baví, ne s vidinou peněz, jaké si jím může vydělat. Jsem přesvědčený, že když mladým v klubu řeknu, že můžou skončit, a rodině to nebude vadit, klidně už druhý den nepřijdou. Ostatně, jeden takový případ jsme tu měli. Kluk, který měl talent a mohl se někam dostat, slyšel doma, že rodiče chtějí, aby hlavně studoval, tak se toho chytil a na tenise už ho nikdo neviděl.

Ty vole… Já bych bez tenisu umřel. Pro mě by byl největší trest, kdyby mi řekli, že na kurty už nemůžu. To je podle mě zásadní problém, proto už nemáme špičkové tenisty. Chybí totiž ti, kteří mají v první řadě sport jako takový rádi.

Nejsou. Neexistujou. Mají jiné zájmy.

Takhle – ať nezním jako starej chytrák – taky nevím, jak bych se choval, kdybych vyrůstal v téhle době. Kdybych měl jiné možnosti, než když za nás měl televizi jen soused a já se u něj vydržel dívat i na krasobruslení, které jinak nenávidím. Ale sakra, já po škole jen hodil tašku domů a vyrazil na kurty, kde jsem si celé odpoledne pinkal o zeď nebo jsme proti sobě hráli s ostatníma klukama, do toho jsme si mezi sebou střihli nějaký ten fotbal. Naši mě vyzvedli až cestou z práce a nahnali dělat úkoly.

My ani neměli trenéry, zdokonalovali jsme se jen mezi sebou. Přirozeně.

Věřím, že právě tohle je nejlepší možný způsob, jak se lepšit, proto tak i sám dnes trénuju. Používám selský rozum. Všude okolo sebe vidím různé vědecké postupy, všichni mají všechno naučené z knížek, všechno měřej a vědí, co a jak je přesně podle tabulek potřeba.

Houby!

Vždyť tenis není tak komplikovaná věc. Je to v první řadě pouze psychologie. Nejdůležitější je, aby si trenér s hráčem rozuměl a fungovala mezi nimi správná chemie. Aby hráč trenérovi bezmezně důvěřoval. Nemůžu být diktátor jako v týmových sportech, kde když hráč neplní, co má, nastoupí místo něj někdo jiný. Ne, individuální sport je o něčem jiném. Trenér nepotřebuje, aby se ho jeho svěřenec bál. Kdo si tohle myslí, je úplně mimo.

Můj způsob spočívá v tom, že s hráči musím vycházet. Chovám se k nim stejně jako třeba ke své dceři nebo přítelkyni. Nehraju žádné divadlo. Bavím se s nimi jako s každým jiným, necpu jim, kdo jsem a co mám za sebou. Nepřikazuju, o věcech mluvíme.

Celé to vůbec není o mlácení do balonku, o tom, jestli hraju furt kros forhend nebo kros bekhend, to vás naučí každej, kdo umí nahazovat míček do správného prostoru. Ale podstatné je, jestli jsem schopný dotyčnému poradit a naučit ho vyhrávat. Jestli vím, kdy mu mám dodat sebevědomí, kdy na něj mám mluvit, kdy mu mám říct pravdu a kdy raději milosrdnou lež. Stačí mít cit.

A nikdy, nikdy nepoukazuju hráčům na jejich slabosti.

Takhle mě Pála a další z mojí generace furt přesvědčovali, že hraju blbě bekhend. Já si sice věřil, ale samozřejmě mi to vrtalo hlavou. Nemají náhodou pravdu? Nedojedu na to? Přesně proto se dobří hráči nechodí dívat na jiné zápasy, protože z tribuny to vypadá, jak jsou všichni skvělí a strašně dobře všechno umějí, přitom to není pravda. Pak se sami postaví na kurt a zjistí, že tomu frajerovi, co vypadal neporazitelný, všechno chytí, přestože zvenku jim připadalo, že nezkazí jediný balon.

Nicméně, k tomu mému bekhendu… Přijeli jsme do Austrálie, já porazil Newcomba, což byla událost jako hrom, a v místních novinách psali, že od dob Rosewalla takový bekhend jako můj neviděli.

Ten článek jsem vystřihl a klukům ho přinesl.

Trenér zkrátka nikdy nemá říkat, že jeho svěřenec něco hraje blbě. Má na tom s ním jen pracovat, ne vysvětlovat, proč se dělá to které cvičení. Když jsem třeba hrál s Ivetou Benešovou, tak ta byla vyloženě zatvrzelá, těžko přijímala něco zvenčí. Musel jsem jí věc, kterou jsme potřebovali dělat, podat tak, aby si na ni přišla sama. Nějak jsem ji navedl, nějakou blbostí, třeba jsem jí ukázal, jak kdo hraje – dejme tomu – forhend, a ona za pár dnů přišla s tím, jestli bychom to taky nemohli zkusit tak, jak jsem jí tuhle ukazoval.

Takový postup chviličku trvá, ale má to cenu.

Na Štvanici mám teď Maky Vondroušovou. Je to skvělá tenistka, jen s předchozími trenéry nevydržela, protože je citlivá.

Se mnou ji to prý baví.

Bolševickou morálku skvěle ilustruje to, jaká krysa byl Bolardt. Kodeš kdysi zjistil, jak si ulíval peníze.

V Davis Cupu platilo, že nějakých třicet procent ze vstupného dostával svaz země, která přijela. My ve třiasedmdesátém v Austrálii hráli slavný turnaj, kdy jsem právě porazil Newcomba a poslední den jsem nastoupil proti Laverovi. Přišel na nás plný dům, nějakých dvanáct tisíc lidí. Bolardt za to měl inkasovat dobrých třicet tisíc dolarů.

Na účet ČSTV jich poslal pět.

S prezidentem australského svazu se totiž domluvil, že ten mu napíše oficiálně menší částku a stejně že to udělají, až přijedou Australani do Prahy.

Tak takový člověk mě nakonec odstřelil…

Jak jsem dostal distanc, začal jsem u Himla řešit, že chci do zahraničí. Po velkých kecech mě pustil, jen pořád pindal, proč jsem si vybral zrovna západní Německo. A protože mi ještě nebylo třicet, což byla jedna ze základních podmínek ke svolení, musel jsem odejít jako trenér, ne jako hráč.

V Augsburgu mi tedy napsali hodiny, kdy jsem trénoval, ale zároveň jsem za klub stejně hrál.

První tři roky jsem tam takhle fungoval legálně a Pragosportu odváděl paušál 900 marek měsíčně, což bylo dost peněz. Následně mi ale stejně nechtěli pobyt prodloužit. Nevím, z jakého důvodu, protože jiní s tím problémy neměli. Prostě mi oznámili, že moje povolení končí a mám se vrátit.

Tak jsem zažádal o azyl.

Tehdejší manželka byla pro, ta chtěla, abychom už někdy ve dvaceti zůstali v Paříži. A já se tentokrát nemusel rozmýšlet dlouho.

Klub se za mě postavil, napsal prohlášení, že na své pozici jsem nenahraditelný, a všechno proběhlo hladce. Snad kromě toho, že jsem si během vyřizování azylu koupil barák a dál hrál turnaje, načež mi jedna z úřednic vyčetla, jestli jsem se nezbláznil, že jestli se to někdo domákne, budou mě muset zavřít. Dokud vám totiž azyl nedali, nesměli jste oficiálně opustit dané město.

Přijeli za mnou i dva frajeři z Kolína z ambasády zeptat se, jestli si žádost nechci rozmyslet. Přestože to určitě byli estébáci, chovali se slušně. Nepřemlouvali mě. Pustil jsem je k sobě domů a vysvětlil jim, že kdyby mě nechali dál v Německu u rozdělané práce, neutíkal bych.

Věděl jsem, že i kdybych se vrátil domů, nezavřeli by mě, jen bych nesměl nic. Drtili by mě psychicky, což oni uměli. A tak jsem se ve čtyřiaosmdesátém stal emigrantem.

Našlo se pár takových, kteří se se mnou najednou báli vídat, přestože jsme předtím třeba i společně chodili na ryby. Mám na mysli krajany, kteří taky v Německu tou dobou hráli. Přitom u nás už soudruzi kašlali na to, aby někoho naháněli a zkoumali, kdo se kde s kým bavil.

Vrátil jsem se do Prahy až v pětadevadesátém. Přece jen jsem nečekal, že revoluce přijde tak brzy, a krátce předtím jsem si na deset let pronajal halu, do toho se mi vdala dcera…

Žena se mnou už zpátky nešla, nějaký čas jsem za ní dojížděl, ale náš vztah vyšuměl do ztracena. Přitom ještě donedávna jsme úředně žili jako manželé. Ono aby vás v Německu rozvedli, přestože si neděláte žádné naschvály, to je proces jako hrom.

Našel jsem si přítelkyni o pětadvacet let mladší a báječně si rozumíme, naší dceři je míň než prvnímu vnoučeti. Díky nim a díky tenisu tak denně žiju mezi mladými, což mě udržuje ve zdravém náhledu na svět. Sotva se pak dostanu mezi svoje vrstevníky, připadají mi směšní. Já jezdím na Štvanici na kole se sluchátky s muzikou na uších, a když pak mám někde poslouchat názory a problémy sedmdesátníků, divím se, co to melou.

Sám mám pořád uvažování zamrzlého puberťáka, oproti mladým jenom navíc sleduju politiku, která je vůbec netrápí a nic o ní nevědí.

A taky už nemusím večírky. V tom jediném jsem se změnil, už nemám rád velkou společnost.

Když jsem byl mladej, měl jsem pocit, že mi furt něco uniká. Musel jsem být všude a u všeho. Je mejdan? Jedem, bude prdel, budou tam baby… Až na stáří jsem pochopil, že když tam člověk nechodí, nepřijde vůbec o nic, jen se mu ráno líp vstává, protože se večer nikde neožral.

Od sedmnácti ale zůstala nezměněná hlavní náplň mého života.

Tenis.

Hobby, vášeň a zaměstnání v jednom. I kdybych netrénoval, stejně bych asi denně byl na kurtech.

Ostatně, nikdy doma netvrdím, že jdu do práce. Vždycky říkám, že jdu na tenis.

Mrzí mě jediné. Že hrát dneska s tím, co jsem uměl, byl bych ještě lepší. Za mých časů se hodně útočilo, chodilo se víc na síť, hodně se prohazovalo. Kurt byl celý vyšlapaný. Dneska je neporušený, hráči si jdou na síť akorát tak podat ruce, jinak se všechno hraje od zadní čáry. A na ty, kteří za mých časů vyznávali tenhle styl hry, i na ty nejlepší, jsem vždycky uměl. Když už jsem prohrál, tak po bitvě. Snad jen Borga jsem porazil naposledy ve čtrnácti, pak už mě jen kouřil. Vyhovovalo mi víc běhat, než hrát jen zezadu servis – volej.

Mám aspoň štěstí, že jsem se jako trenér potkal se skvělými hráčkami, ať už teď s Maky Vondroušovou, nebo předtím s Ivetou Benešovou a Kájou Plíškovou.

Upřímně, kdybyste se mě zeptali v době, kdy jsme spolu hráli, jestli bude Kája světová jednička, netipoval bych to. Ale zase jsem jí a sestře na rozdíl od jiných lidí věřil. Nemyslel jsem si, že jsou moc velké a líné, jak o nich vyprávěli. Jejich mámě jsem říkal, že má být v klidu, že ji jednou budou živit. Na desítku jsem Káju tipoval. Ale že bude první na světě? Ani omylem. Jenže ona má holt lepší hlavu, než jak umí hrát tenis. Není to poseroutka, je zaťatá. Nejlepší je v krizových situacích. Zápas prožívá, když potřebuje, a to je to, co se mi líbí. Proto jí fandím. Trénoval jsem ji až do jejího přestupu na Spartu, kde nejsem oblíbený, ale přeju jí dál. A ani neberu, že je tak dobrá díky mně. Já byl jen jeden úsek jejího procesu, i když asi docela důležitý, protože jsem ji vedl, když přecházela mezi dospělé.

Je to podobné jako s Ivetou, s níž jsem ušel cestu z nějaké deváté stovky žebříčku až do světové šedesátky. Vždycky tvrdím, že tyhle holky to v sobě měly a nakonec by se tak vysoko dostaly. S Hřebcem i bez Hřebce.

Protože pokud se tomu, koho trénuju, daří, beru, že nedělám nic špatně. My trenéři tenisty v lepším případě jen urychlujeme, nic víc. Bublinu, že trenér je strašně důležitý a nenahraditelný, totiž vytvářejí sami trenéři, aby dostali víc peněz.

Na rovinu, trenér je jen poskok, co to hráčovi ulehčuje a při tréninku chodí pro balony. Výkon může ovlivnit možná tak pár procenty. Ono můžu být trenér, jaký chci, ale když je hráč poseroutka, stejně nic nevyhraje. Když těžký balon, který zahraje v tréninku tisíckrát do hřiště, v rozhodující chvíli zkazí, není co řešit.

Jediné, co trenér může, je hráče zkur… Zkazit. Dělat se důležitějším, než je, a tak zabít talent.

Pokud někdo, kdo byl sám jako hráč k ničemu, přijde k tenistovi a začne ho předělávat, je zle. Když si chce prosadit svoje a nerozpozná, v čem je jeho svěřenec skutečně dobrý. Protože když někdo sám na kurtu výjimečný nebyl, nedokáže často pochopit, v čem se výjimečnost skrývá. Potom se třeba snaží hráči zakázat jeho silný úder, s nímž je schopný vyhrávat zápasy. Jen proto, aby si prosadil svou. Anebo nechápe, že je třeba především zdokonalovat silné stránky. Protože když mám dobrý forhend, je třeba ho vypilovat až do mrtě. Bekhend, ten mě naučí soupeř při zápase.

A vůbec, kolem tenistů v šatně na turnajích se dneska pohybuje tak sedmdesát procent nepotřebných lidí. Všichni akorát rozumují, co by se jak mělo. Jen ti dobří hráči pak vycítí, co z toho si pustit do hlavy.

Však i Maky říkám: „Nenech si do toho kecat debily.“

Já to celý život dělal zrovna tak.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází