Jiří Černoch

„Čeče, ty vole, ještě nějakou muziku k tvýmu projevu, co? To by nemělo kam uhnout.“

Jedeme na zápas o bronz na mistrovství světa v Tampere 2022 a mně v autobuse pípne na telefonu tahle zpráva. Píše Krejča. David Krejčí.

Koukám na displej a nevěřím vlastním očím. To jako že si z momentu, z kterýho jsem už teď docela vyklepanej, mám udělat srandu?

Trenér Kari Jalonen na tomhle turnaji zavedl systém, že po rozbruslení už nám v kabině nic neříkal. Nechal to na nás. Slovo si měl vzít vždycky ten, kdo byl v předchozím zápase vyhlášenej nejlepším hráčem. A protože za prohraný semifinále jsem tohle ocenění dostal já, bylo na mně, abych tentokrát tým nabudil.

Nebo abych ho rozesmál?

Ne, že by mi to nebylo vlastní. Zlehčovat napjatý situace, to je moje. Ale sakra, vždyť my jdem hrát za nároďák o medaili! Naše repre ji neměla deset let a proti nám stojej Amíci, to by asi chtělo brát to vážně.

Ne, sám od sebe bych tentokrát kraviny nevymýšlel. Ale Krejča – tenhle borec, co hokej uměl jako málokdo, kluk, co dotáhnul Boston ke Stanley Cupu – chtěl, ať se odvážu.

On, na kterýho jsem celej turnaj zíral jako na svatej obrázek. Stačilo, aby jel s někým na tréninku dva na jednoho, a já se přistihnul, jak sleduju, co zase vymyslí. Nebo když hráli s Pastou, Červusem, Tomášem Hertlem a Filipem Hronkem přesilovku… To jsme my ostatní určení jako druhá přesilovková lajna ani nechtěli na led. Radši jsme koukali, jak je hokej krásná hra.

Nedá se ani říct, že bychom se s Krejčou během turnaje nějak víc bavili. I když mi bylo už pětadvacet, oproti němu jsem si připadal jako junior.

A teď mi píše tohle. Mně!

Co jsme přijeli na zimák, furt na mě navíc spiklenecky koulel očima. Potutelně se usmíval. „On to fakt asi myslí vážně…“ pochopil jsem.

Tak jo, tak pojďme do toho. Celý rozbruslení jsem si v hlavě přehrával, co řeknu, aby to nebylo blbý. Abych to zase nepřeháněl. Pak jsem si vzal bokem kustody a domluvil s nima, co sehrajeme za divadýlko, až přijde moje chvíle.

Když teda Krejča chce, Čeče z toho udělá trošku show.

Celou kariéru budu hrát za Spartu. Od čtyř let, co jsem vlezl na led na velký hale v Holešovicích, jsem nepřemejšlel, že by to někdy mělo být jinak. Tenhle sen mě nepustil ani když jsem se pak do velkýho hokeje opravdu dostal.

Existovala pro mě jedině Sparta.

V osmnácti poprvé za áčko, o rok později ve finále extraligy v plný O₂ areně. Zabydloval jsem se v sestavě, rok po roce se stával pevnější součástí mužstva.

Jenže…

Jenže lepším výsledkům jsem pomoct úplně nedokázal. Klubu se nedařilo a přiváděl další a další posily. A ten, kdo to v sestavě vždycky odnesl, jsem byl já. Aspoň mi to tak tenkrát přišlo. Byly chvíle, kdy jsem už začínal hrát víc, ale pak jsem třeba šel jeden lednovej večer spát a ráno zjistil, že jsme koupili tři nový útočníky, protože v KHL už bylo jasný, kdo se nedostane do play off. Sparta v tomhle byla a vždycky bude specifická.

Až za trenéra Kruppa jako bych konečně dostal jasnou roli. Se Zachem Sillem a Jirkou Smejkalem jsme sice byli čtvrtá lajna, ale měli jsme svoje úkoly. Začínali jsme zápasy, chodili na obranný bule, hráli vypjatý konce… A pak mi koncem října v Liberci spadnul Honza Ordoš na nohu a prolomil mi koleno. Musel jsem na operaci.

Náhoda, smůla. Šance tak jedna k milionu, že se taková situace stane. Ale mně se stala a první opravdu slibně rozjetou sezonu mi zničila. Co hůř, operace se nepovedla a já musel v létě na další.

V nemocnici jsem pak koukal na naši soupisku, počítal posily a říkal si: „Ty vole, já stejně hrát nebudu…“ Začínal jsem šestej rok v áčku a byl jsem pořád úplně na začátku. V přípravě jsem si sice nakonec místo v sestavě uhrál, akorát hned v prvním zápase ligy – památná divočina 7:6 po prodloužení s Plzní – jsem si utrhnul bicák a zase na tři týdny vypadnul.

Po návratu už to bylo trápení. Zahrál jsem dobře, trenér mě pochválil, ale řekl, že nás musí točit. Že půjdu do hry další zápas. A já nehrál třeba tři zápasy za sebou. Vždycky jsem přišel na zimák s nadějí a podíval se na tabuli se sestavou, jen abych viděl svoje jméno mimo čtyři lajny. Na trénincích při různých nácvikách založení jsem pak prosil někoho, aby mě nechal aspoň jednou jet, abych tam jen nestál a nekoukal.

Byl to čistej vopruz.

Začátkem listopadu, za dva měsíce soutěže, jsem měl odehraný čtyři zápasy. V době, kdy měla moje kariéra udělat krok dopředu, kdy jsem měl konečně prorazit, jsem stagnoval a čas ubíhal. Do toho jsem měl doma těhotnou manželku.

O reprezentační pauze se tak objevila možnost tryoutu v Karlových Varech. Tři dny dvoufázovejch tréninků, kdy se na mě chtěli podívat. Vůbec ne, že mě berou. Tým, kterej se pohyboval na hraně extraligy a první ligy, se potřeboval přesvědčit, jestli něco umím.

Vzpomínám si, že to ráno, co jsem do Varů vyrazil, byla příšerná mlha. Ty klikatý silnice, když najednou skončila dálnice, jsem do tý doby znal vždycky jenom z autobusu. Poprvé jsem tam sám řídil a divil se, kudy to jedu.

Byl jsem šíleně nervózní. Jaký budou trenéři? Jaký budou kluci? Co když to všechno budou pitomci… Znal jsem jenom Filipa Novotnýho v brance, jinak nikoho.

Modlil jsem se, ať cesta trvá co nejdýl. Ať tam ještě nejsem. Zároveň na mě dolehlo, že by sakra bodlo, aby se mi to povedlo. Protože tohle může být nastartování, jaký ve svý kariéře potřebuju. Možnost ukázat, že na to mám.

Ale je to tak opravdu? Jsem opravdu tak dobrej hokejista, jak si myslím?

Pochyboval jsem. Ohromně jsem pochyboval.

A strašně se mi nechtělo. Vždyť takhle už nebudu ten srdcař. Já, kterej chtěl a měl hrát celej život za Spartu!

Jak jsem zaparkoval u haly a vyndával si bágl z kufru, připadal jsem si nepatřičně. O co se tady sakra mám pokoušet?

Vlezl jsem dovnitř vchodem pro hosty, protože jinej jsem neznal, a u dveří kabiny se dozvonil na kustoda, kterej mi ukázal, kam si mám hodit tašku. Nebylo to jako když člověk někam přestoupí. Přivítají ho, nafasuje nový věci a jde se začlenit. Všechno je daný. Já si místo toho vybalil svoji rudou sparťanskou výstroj a sednul si v šatně, kam začali přicházet místní kluci. Podali jsme si se všema ruce, ale samozřejmě jsem cítil, co se jim honí hlavou:

„Co tady tenhle kretén dělá?“

To samý jsem si říkal já kolikrát ve Spartě. Úplně tomu rozumím. Vždyť já přišel někomu z nich sebrat místo.

Okamžitě jsem ztratil poslední drobný zbytky sebejistoty, který mi tou dobou ještě zbývaly.

Na tryout jsme dorazili společně s Tomášem Kubalíkem a drželi jsme se jeden druhýho. Dva outsideři. Táhli jsme to spolu, přestože jsme vlastně byli konkurenti.

Tři dny utekly jako voda a my oba po tréninku čekali v kabině, až si nás trenéři zavolají, aby nám sdělili verdikt.

Nejdřív šel na pohovor Kubalda a vrátil se s tím, že ho berou. „Tak to je v prdeli, oba si nás nenechají,“ blesklo mi hlavou, když jsem mu blahopřál. Pak jsem napjatě před pana Pešouta a jeho kolegy usednul i já.

A jo, vzali by i mě. ALE... Mám prý moc peněz, což se bude muset řešit.

Okamžitě jsem zareagoval, že to není problém, že klidně půjdu s platem dolů. I když to v tý době, kdy jsem neměl žádnou velkou rezervu, znamenalo škrtnout desítky tisíc měsíčně. Cestou zpátky jsem agentovi i manželce volal, že to musíme udělat a že to zvládneme. I Sparta se vším souhlasila, a vyřídilo se tak moje hostování do konce sezony.

A já přijel v pondělí do Varů a byl jsem navíc. Zase v pátý lajně, tak jako na Spartě.

Říkali, že musím počkat.

Tak já trénoval, ale v sestavě jsem nebyl ani na druhej zápas. Do toho za mnou přišli, jestli bych se nešel rozehrát do Sokolova do první ligy.

Takže já přišel do slabšího klubu, kde zrovna tak nehraju, a ještě mě posílají o soutěž dolů. Tak co teda? Co to o mých hokejových kvalitách vypovídá?

Když jsem to volal tátovi, řekl mi, že jsem udělal chybu. „To jsi mohl zůstat na Spartě,“ poznamenal.

Viděl jsem to stejně.

„Možná jsi fakt udělal chybu,“ opakoval jsem si, když jsem si oblíkal černožlutej sokolovskej dres.