Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Do konce zápasu zbývalo osmnáct vteřin a já prohrával 3:5.
Soupeře jsem aktivně vylákal do akce, ale dostal jsem se hodně blízko na to, abych ho mohl ohrozit. Improvizovaně jsem vyskočil do vzduchu, napřáhl se a pak se to stalo.
Zásah.
Signalizační zařízení ukázalo, že můj kord našel cíl, ale já hned věděl, že jsem trefil sám sebe. Do kolena. Úplně nesmyslně, nepravděpodobně a takovým způsobem, že si toho nikdo nemohl všimnout. Ani můj protivník si nebyl jistý, k čemu došlo.
Rozhodčí mi připsal bod.
Šel jsem hned za ním, abych ho opravil.
Přišlo mi naprosto normální a automatické přiznat, jak to bylo. Chtěl jsem udělat vše, abych vyhrál, ale v rámci pravidel. Nakonec to byl rozhodující moment souboje, který jsem prohrál 6:8. Souboje, který vzbudil mnohem větší emoce, než jsem si dokázal představit, protože šlo o úvodní duel na olympiádě v Riu 2016. Na hrách, kde jsem společně s fleretistou Alexem Choupenitchem reprezentoval český šerm po dlouhé dvacetileté pauze.
Byl to můj první a zároveň poslední zápas, který jsem pod pěti kruhy absolvoval.
Prohrál jsem, ale vím, že mě tenhle neúspěch nakonec proslavil víc než vítězství ve Světovém poháru v Buenos Aires 2007 a bronz z mistrovství Evropy 2019.
Jen proto, že jsem se zachoval fér…
Jen proto, že můj čin díky mediálnímu zásahu olympiády vidělo mnohem víc lidí než někde na mistrovství republiky, kde bych přitom jednal úplně stejně. Navíc jsem bojoval proti domácímu Brazilci. Athos Schwantes mě do té doby ještě neporazil, ale ten den byl zkrátka lepší, zasloužil si to víc. Tak jsem mu to i řekl, když jsme spolu všechno hned po našem vystoupení probírali.
To, že jsem dodržel ducha fair play, pro mě byla a je naprostá samozřejmost. Tak by se podle mě měl zachovat každý. Tím spíš, když si s někým podá ruku. Tohle děláme v šermu pořád, ale pro mě to není jen zvyk, společenská konvence nebo gesto.
Jakmile si s někým dám ruku na to, že spolu máme vztah podle určitých pravidel, je to pro mě jako smlouva, kterou dodržím.
Proto jsem moc nechápal, jaký ohlas mé chování způsobilo.
Udělal se z toho symbol, díky kterému jsem nakonec dostal cenu Mezinárodní šermířské federace i Českého olympijského výboru. Hned po zápase mě chodilo hodně lidí plácat po zádech a mě to docela dlouho štvalo. Jel jsem na olympiádu pro co nejlepší výsledek. Místo toho jsem hned vypadnul a lidi mě oslavovali.
Ale za co? Za to, že jsem udělal to, co by mělo být normální?
Nechápal jsem, proč se to řeší.
Pak jsem se podíval na sociální sítě a čekaly tam na mě desítky vzkazů od Brazilců, kteří mi tvrdili, jak jim moje chování dodalo naději, že v jejich zemi bude líp. Bylo to milé, zároveň mi to přišlo úplně mimo. Pořád jsem si říkal, že jestli je někdo, kdo se v podobné situaci projeví jinak než já, nemá co dělat nejen ve sportu, ale v jakémkoliv oboru. Ať už je z Česka, nebo z Brazílie.
Ten večer, kdy ve mně opravdu převládalo spíš zklamání, jsem se v Riu setkal s tamním novinářem a až díky tomu jsem si mohl na celou věc udělat i jiný náhled. Vysvětloval mi, že Brazilci měli olympiádu spojenou především s problémy, s korupcí i s násilným vylidňováním nepřizpůsobivých částí města. Z takzvaných favel, okrajových lokalit, zmizelo během příprav her asi sedmdesát tisíc lidí. V mnoha případech se vůbec nezjistilo, kde skončili.
Moje gesto si tak část lidí přivlastnila jako akt naděje a já si uvědomil, že když se o tomhle musí mluvit, je ve společnosti zřejmě normou jiné chování.
Proto jsem pak přijal roli člověka, který si stojí za tím, že dodržuje pravidla a dohody.
Rozhodl jsem se využít tohle všechno i k tomu, abych zviditelnil šerm, protože vím, že v mém sportu je férovost běžnou součástí přístupu. Historicky jsme gentlemanský a elegantní sport, ke kterému to patří. Těžíme z tradice, kdy má především trenér velikou autoritu, a tím, jak se chováte, reprezentujete jeho školu. V nejvyspělejších státech, jako jsou Francie a Itálie, je kouč i učitel a vzor, říkají mu „maestro“, jeho vizitkou jsou i vaše činy. Tím nesete určitou odpovědnost.
Proto se v naší komunitě událost z Ria prakticky neřešila.
Neumím lhát.
A hlavně neumím fungovat s pocitem, že jsem se nezachoval správně. Pamatuju si, že jsem jako dítě párkrát mlžil rodičům, ale nikdy jsem si vyloženě nevymýšlel. Stalo se třeba, že jsem věc neřekl celou, i to je vlastně mojí dnešní optikou lež.
Nehraju si na Mirka Dušína, mám to dané výchovou.
Za svůj postoj vděčím především tátovi, který je taky výraznou osobností šermu. Jako kordista byl šestý na mistrovství světa, vyhrál Pohár mistrů, trénoval mužskou reprezentaci a teď vede tým žen. Jsem ten, kdo šel totálně ve šlépějích jednoho z rodičů, a jsem za to jako člověk i jako sportovec vděčný.
Táta je můj životní vzor. Dá se říct, že se vším všudy.
Narodil jsem se stejně jako on 18. ledna, jmenuje se taky Jirka, oba jsme vystudovali ČVUT a v občance máme stejnou adresu. Rodiče bydlí v přízemí paneláku v Praze na Černém Mostě a já se do stejného vchodu přistěhoval se svou rodinou, když se nad posledním patrem udělala nástavba.
Vidíme se neustále, ať už doma, nebo v tréninkové hale v Letňanech, kde spolu řešíme každou maličkost. Přirozeně, nenásilně, a hlavně to oba děláme rádi. Může to tak být, protože je náš vztah čistý. Táta mi odmalička ukazoval život tak, abych si sám přišel na to, co je dobré a co ne. Něco jsem udělal blbě a on mi dal důkaz, abych pochopil, že tohle není správná cesta. Zásadní byla samozřejmě i mamka, která dovedla ke všemu vytvořit úžasné zázemí.
Tak to bylo ve školce, na vysoké i v šermu.
Rodiče mi předali přesvědčení, že věci fungují, aniž by si člověk musel něco vymýšlet. Stačí, když se pracuje poctivě.
Táta mi šel příkladem hned několikrát. Dřív hrál fotbal, pak si prošlápnul koleno a ve dvaadvaceti letech začal šermovat. Přesto byl úspěšný. Když se do něčeho pustí, nevzdá to. V našem sportu se našel, pořád z něj má dennodenní radost a přenesl ji i na mě se ségrou. Také ona byla v reprezentaci, než si zranila loket. Vím, že to, co jsme si od něj vzali, oba předáme další generaci. Ne snad že by moje dcerka musela šermovat, ale vynasnažím se připravit jí super podmínky a navést ji k tomu, aby dělala vlastní rozhodnutí.
Jde to.
Ano, mě ke sportu nikdo nikdy nenutil. Po nějakých pěti letech bylo vidět, že mi kromě potenciálu pomáhá i přístup k potřebnému vybavení, ale to nebyl důvod, proč jsem si hrál s kordem. Vyplynulo to nenásilně, protože u nás v rodině bylo normální dělat vše zodpovědně. Táta byl ředitelem velké divize ČKD. Měl na starost dopravní inženýrské stavby, například technologie v metru a v tunelu Blanka. Po vysoké nastoupil do podniku, dostal se na velmi dobře placené místo, kde zažil ostré lokty a velké psychické vypětí, a vydržel to do chvíle, než ho úplně pohltil šerm.
Vyměnil kariéru za lásku ke sportu.
Doma se navíc nikdy neprověřovalo, jestli něco je, nebo není. Co se řeklo, to platilo a já si na tom pořád zakládám. Když se s někým na něčem domluvím, prostě věřím, že se to stane.
Nejpevnější vztahy jsou založené na důvěře.
Přiznám se, že mi není vlastní dnešní všeobecná norma, kdy se o všem spekuluje a je potřeba jakoukoliv blbost posichrovat, aby vznikla dohoda… Vnímám to tak, že jsou vztahy často ovlivněny obavami, že jeden druhého obelstí.
Lidi bohužel podvádí, když si sami na sebe vytvářejí tlak. Naneštěstí jsem si to ověřil i v praxi.
Na ČVUT jsem si vybral obor pozemní stavby a konstrukce, tohle mě dřív bavilo podobně jako šerm. Líbila se mi myšlenka mojí tety, která říkala, že bourat umí každý, ale stavět dokáže málokdo. Jako věčný optimista jsem ke svému povolání přistupoval od prvního dne stejně jako ke sportu. S manželkou Cristinou, která je z Kolumbie a vystudovala architekturu, jsme si po škole založili společný ateliér a těšil jsem se, jak firmu rozjedeme.
Docela jsem narazil.
Vlítnul jsem do stavařiny jako nadšený šermíř, který je zvyklý, že když si s někým plácne, tak to platí. Přišel jsem do praxe a s každým jsem si podával ruku. Bral jsem ústní dohody jako hotovou věc a neměl na každý úkon šanony plné smluv a čtyři právníky jako ostatní.
Rychle jsem ale zjistil, že obyčejná lidská domluva ve stavebnictví nic moc neznamená.
Mnohem důležitější byly ony smlouvy, advokáti a dopředu složené zálohy…
Po necelém roce jsem toho musel nechat. Zažil jsem příliš mnoho situací, které nebyly normální. V mém světě určitě ne.
Cílem bylo dělat sám na sebe tak, abych vše skloubil s přípravou vrcholového sportovce, takže jsem se zaměřil na menší projekty. Kreslil jsem rodinné domky pro známé svých známých a přesvědčil jsem se, že i když mám s někým předchozí zkušenost, osobní vazbu a domluvím se s ním ohledně ceny, nemusí to nic garantovat.
Pravidlem bylo, že když se projekt chýlil ke konci, druhá strana přišla a oznámila, že se jí zdá cena přestřelená. Jednou dokonce dotyčný nezaplatil vůbec. Místo toho na mě začal vytahovat paragrafy a chtěl mi dokázat, že je v právu. Radši jsem se na něj vybodnul, šlo přitom o věc za sedmdesát tisíc korun…
Nejsmutnější příběh se ale stal mojí ženě.
Řeklo by se, že Kolumbie je mnohem větší džungle než Česko, tak jsem ji přesvědčil, abychom od roku 2010 začali společně žít v Praze na sídlišti. Byla to pro ni změna, kterou by ne každá temperamentní Jihoameričanka zvládla, navíc všemu předcházel docela složitý proces.
Základ charakteru, který mám díky šermu, mě udržel, abych v žádné situaci nezačal hrát podle jiných pravidel.
V naší firmě jsem ji mohl zaměstnat jen v případě, že na její pozici vypíšu podle zákona výběrové řízení i pro Čechy.
Inzerát jsem formuloval hodně specificky…
Architektka s postgraduálem, praxe nutná, stejně tak angličtina a španělština na výborné úrovni, řidičák, k tomu kontakty na distributory v Jižní Americe.
Ironií osudu se na úřadu práce přihlásily tři fajn dámy, které splňovaly všechny podmínky. Nejférovější mi přišlo jim věc na rovinu vysvětlit a riskovat, že mě nahlásí. Se všemi jsem se v pohodě domluvil. I když byly zklamané, rozešli jsme se v dobrém a manželka díky tomu mohla přijet na pracovní vízum.
Dorazila a v tu chvíli začala krize ve stavebnictví.
Velké zakázky začaly dělat střední podniky, střední práce malé společnosti. Malé firmy jako ta naše neměly téměř nic, o to víc jsme se rozhodli využít kontakty přes známé.
Jedna z prvních prací, kterou Cristina dostala, byl návrh rekonstrukce bytu pro kamaráda, který se rozváděl. Domluvili jsme se, že to zvládneme za pět tisíc korun, takže de facto za nic. Po odevzdání podkladů řekl, že mu cena přijde moc vysoká. Tehdy jsem se naštval. Byl a dodnes je jediným člověkem, kterého jsem si smazal z telefonu.
Manželka situaci obrečela a mě se to dotklo. Vzal jsem ji do naší země, domluvili jsme zakázku za pár korun s člověkem, kterému jsem věřil, a nedopadlo to. I teď mi přijde strašidelné, že se to mohlo stát.
Od té doby jsme začali brát na veškeré projekty zálohu padesát procent. Ne, nebyl jsem s tím ztotožněný a tušil jsem, že tady štěstí nenajdu. Praxe mi ukázala, že to jinak nejde. Cristina má ateliér dodnes a já u toho jsem minimálně. Smlouvy ještě pořád neděláme, ale chceme mít potvrzené nabídky v mailech, pak vystavujeme dodací listy a faktury.
Ze stavebnictví jsem i na základě téhle zkušenosti utekl.
Základ charakteru, který mám díky šermu, mě udržel u toho, abych v žádné situaci nezačal hrát podle jiných pravidel. Uvědomuju si přitom, že do kolotoče, kdy se jeden podnikatel snaží obrat druhého, člověk může snadno sklouznout, pokud se nechá okolím přesvědčit, že je to vlastně normální.
Mně to za to ale nestálo.
Naštěstí se všechno poskládalo tak, že jsem si své místo našel.
Dostal jsem možnost převzít po tátovi firmu se šermířským materiálem. Neměl na ni čas a nebyla v úplně dobré kondici, ale mě to bavilo a prací jsem ji nakopnul. Začal jsem jako prodavač v obchodě a postupně jsem si z toho udělal živobytí.
Jde o můj prostor, kde funguju přesně tak, jak si představuju.
Za dvanáct let se mi nestalo, že bych měl problém se zbožím nebo s klienty. Materiály beru od dodavatelů, které znám a věřím jim. Zákazníci jsou féroví. Někdo si něco objedná, já mu pošlu několik velikostí, on si je vyzkouší, nechá si tu svou a ostatní vrátí zpátky. Až pak zaplatí. Nestalo se, že by mě někdo okradl.
Ostřílený obchodník, který čte tyhle řádky, si teď asi drbe hlavu, ale pro mě je velká úleva, že se můžu chovat právě takhle. Je to další důvod, proč věřit, že se okolo šermu pohybují dobří lidé.
Jelikož mám jediný kamenný obchod s vybavením v republice, znám jich opravdu dost.
Před olympiádou v Riu jsem se snažil připravit tak, abych vyhrál. Ne tak, abych jednal čestně, to je mou přirozeností.
Po hrách a humbuku, který okolo mě byl, jsem potřeboval odstup, než jsem si události zpracoval do podoby, kdy vím, že je dobré stát si za vším, co mě potkalo. Umím si představit, že jsou lidé, kteří se můžou dostat do podobné situace jako já. Třeba si pár z nich vybaví, co jsem udělal, a rozhodnou se pak i na základě mého případu správně.
Olympijský příběh mě utvrdil v přesvědčení, že když je někdo kvalitní sportovec, má ideální předpoklady, aby byl i čestný člověk. Nesouhlasím s argumentem, že férové je to pouze tam, kde nejsou peníze.
Všechno je o lidech.
Většina profesionálů, které jsem během třiceti let své kariéry potkal, měla hodnotový žebříček v pořádku. Automaticky jednali podle pravidel, protože je to jejich sport naučil.
Nežiju v jiném světě než ti, kteří tvrdí opak. Zkrátka to takhle vidím.
Jsem velký optimista a stačí mi věřit, že v tom nejsem sám.
Díky tomu se dostávám blíž k lidem, kteří život vnímají podobně jako já. Nastartoval jsem několik spoluprací, kde nejsou potřeba žádné smlouvy. Dal jsem se třeba do kupy se sportovním filantropem Tomášem Slavatou, který pomáhá dětem v dětských domovech, kde jako malý sám nějaký čas vyrůstal. Jezdíme spolu na besedy. Kamkoliv můžu, přivezu šermířské vybavení i planše, abych zprostředkoval nevšední zážitek, který baví úplně každého.
Ocenění, kterých se mi dostalo, například to od olympijského výboru, pro mě byla dobrou vizitkou. Razítkem potvrzujícím, že je spolupráce se mnou v pohodě. Rozjelo se to ve velkém a otevřel se mi svět.
Tak tomu bylo i v případě pivovaru Bernard, který mi po Riu věnoval pivo na rok zdarma. Když jsem řekl, že si pro to přijedu osobně, nabídli mi, ať vezmu kamarády a dorazíme na exkurzi. Naložil jsem do dodávky kluky z oddílu a po prohlídce jsem šel na asi dvacetiminutovou schůzku s majitelem Stanislavem Bernardem. Povídali jsme si a byl jsem příjemně překvapený, když mi popisoval, že jedná se spoustou hospod beze smluv, jen na bázi důvěry. Jedním dechem ale dodal, že pak zažívá pravý opak s jistými obchodními řetězci, u kterých by nejradši pivo neměl, kdyby nemusel, protože na všechno potřebuje papíry a takový obchod ho nebaví.
Jeho cílem bylo mít spokojeného hospodského, který atmosféru přenese na lidi, a těm bude chutnat pivo. Udělalo mi to radost. Byl to pro mě důkaz, že se takhle člověk může chovat i ve velké firmě.
Asi proto pana Bernarda oslovilo, co jsem na olympiádě udělal, a já cítil, že to, jak se mnou jednal, nebylo jen gesto, aby si zlepšil image. Bylo to pravdivé a autentické.
Podvodník musí dostat za uši, ať to stojí, co to stojí.
Dobří lidé, co věci cítí srdcem, jsou bohužel zranitelní, a pokud nemají opravdu velké odhodlání, mohou jim potížisti znepříjemnit život, když je neprohlédnou.
S tátou říkáme, že ve společnosti existuje pravidlo pěti procent.
V každém oboru je malá skupinka záškodníků a s tím nic neuděláte. Nemůžete s nimi ztrácet energii, lepší je brát si ji spíš z ostatních. Když to myslíte čistě a neslevíte ze svých zásad, pět procent nepřežije.
Neřádi vás můžou zpomalit, ale nemůžou vás zastavit, když za něčím opravdu jdete.
Věřím tomu a vždycky věřit budu. Jsem o tom tak přesvědčený, že mi nevadí vést kvůli tomu i dlouhý boj, aniž bych musel dělat kompromisy – jsem připravený v tomhle ohledu obětovat energii nebo peníze.
Potvrdilo se mi to před pár lety, kdy jsem dostal nápad, že udělám e-shop a budeme v Kolumbii prodávat se sestrou mojí Cristiny šperky. Nic takového na tomhle trhu nebylo a trvalo asi rok, než jsme vymysleli celý koncept.
Poslední, co jsme potřebovali, byl programátor – a dopadlo to tak, že jsme skončili u soudu.
Do všeho jsem investoval asi čtyři sta tisíc, a nakonec nic nebylo. U právníků jsem utratil víc peněz než za zakázku, ale ten proces jsem vyhrál, protože mi na tom záleželo.
Žiju v České republice, podnikám tady a nechci, aby tu to samé dělali lidi, kteří cíleně podvádí.
Každý, kdo pracuje v IT, ví, že je složité nacenit a kontrolovat zakázku. Věřím, že zadavatelé často nevědí úplně přesně, co chtějí, neumí to vyspecifikovat ani nacenit. Mnou najatý programátor měl všechny podklady, přesto nedodržoval termíny, neměl na mě čas a nakonec se odmlčel, vymlouval na nemoc. Jsem takový, že když mi tohle někdo řekne, odpovím, ať se ozve, až mu bude dobře. Po dvou měsících ticha jsem se podíval na sociální sítě a uviděl aktuální fotky toho člověka z nějaké oslavy a z dovolené.
Prostě to nehrálo a začal jsem situaci řešit. Čekal jsem třeba na dotyčného před domem, abych se s ním viděl a zjistil, o co jde. Zapíral se ale natolik, že jsme skončili u právníků, kde tvrdil, že všechno šlape a všechno bude.
Bylo to těžké.
Já stál na straně, kde se podala ruka. On byl zase ten, kdo sice udělal nějakou práci, ale bylo jí málo a skončila bez výsledku. Projekt se nikdy neuskutečnil, a hlavně se vše dělo za moje peníze, které po třech soudních řízeních musel aspoň částečně uhradit. Chtěl se sice dohodnut, ale já už ne, protože i u soudu lhal. Nakonec mi musel rok splácet určitou část investice, šlo asi jen o třetinu toho, co stáli právníci.
Chvíli jsem si užíval pocit, že všechno skončilo tak, jak mělo. A pak jsem si celou anabázi zopakoval.
Našel jsem si dalšího programátora, tentokrát na e-shop pro šermířský obchod. Poučen z předchozího zážitku jsem s ním podepsal smlouvu, ale výsledek byl stejný. Ten chlap byl zvláštní. Nejdřív dělal, že maká. Sehnal fotografa na produktové fotky i designéra na logo. Naoko všechno šlapalo. Pak mi ale jím najatí lidé začali volat, že jim dlužím peníze. Bylo to půl roku poté, co jsem proplatil faktury, všechno jsem jim doložil a bylo jasné, že je někde problém.
Naletěli jsme podvodníkovi, který poslal firmu do likvidace a všechny obral, o co mohl. Zjistilo se, že je to jeho obvyklý způsob „podnikání“. Kromě toho, že nás okradl, vyčerpal ještě asi tři miliony korun na dotacích v bance, která poskytovala podporu pro živnostníky v oblasti IT. Vybral peníze ze všech projektů, pak nikomu nic nedal a slehla se po něm zem.
Zabolelo mě to, zároveň jsem si uvědomil, že jsem díky dalšímu křivákovi přeci jen něco získal. Našel jsem dobrého produktového fotografa, se kterým dodnes spolupracuju, a pár dalších projektů jsem zvládnul i s designérkou. V obou případech jde o kvalitní profíky.
Potvrzuje to moji další teorii, podle níž na sebe nakonec dobří lidé narazí. Jakkoliv je zajímavé uvědomit si, že se velcí šmejdi umí obklopit fajn lidmi, aby měli krytí, ve finále to dobře dopadne.
Když je člověk v pohodě, život mu posílá to lepší, co nabízí.
Možná jsem pro někoho naivní idiot, ale beru to jinak.
V obou e-shopech jsem sice zahučel za hodně peněz, ale neznechutilo mě to. Ať to bylo sebevíc nepříjemné, měl jsem to před sebou čisté. Pořád věřím, že na podvodníky jednou dojde. Já se rozhodně žádnému nepoddám. Každého dalšího vykuka, který by mě zkusil obrat, hodlám naštvat tím, že ho nakonec utluču slušností. Pokud se v mém okolí objeví někdo, kdo bude chtít dokázat, že je lepší, když se nezachová fér, začnu jednat tak, aby si sám uvědomil, že to není správné.
Myslím to vážně a seriózně.
Věřím, že všechno má svůj čas, a právě šerm mě učí trpělivosti.
Jako kordista jsem spíš klidnější.
Zařvu si až ve chvíli, kdy se mi něco povede. Od prohry mě v každém zápase dělí milimetry a někdy je to tak vypjaté, že emoce musí ven.
Stylově jsem jako takový mix ze světa. Máme výhodu, že si bereme know-how od všech, od Francouzů, od Italů, od Maďarů. Tyhle národy mají striktní školu, my si vybíráme podle individuality a děláme to trochu jinak. V šermu je výhodné najít si svůj originální styl. Já jsem takový „plazič“. Vždy se nějak prosmýknu, vyhnu, a tím ničím soupeře. Vypadá to, že mi dají jasný zásah, a ve finále ho dostanou, tím je zdravě naštvu a vykolejím.
Moje působení se už přesto přelamuje směrem, kdy víc a víc pomáhám ostatním.
Baví mě ke sportu přivádět nové lidi. Je to určitě pořád jeden z důvodů, proč jsem neukončil profesionální kariéru. V lednu 2022 mi sice bylo čtyřicet, ale pořád objíždím Světový pohár, protože mám úroveň, kdy mě mladí ještě nevyšoupli. Českou jedničkou v kordu už sice nejsem, tou je Jakub Jurka, který byl i na olympiádě v Tokiu, ale další ještě musí vyzrát.
Pro mě je šerm o hodnotách, jako jsou pracovitost a vytrvalost. Teď za to dostávám odměnu.
Pochopil jsem, že když se budu chovat v šermu i v běžném životě stejně, může moje cesta trvat déle. Díky tomu si ji víc vychutnávám a nejde mi jen o výsledky. V deseti letech jsem si neřekl, že chci vyhrát olympiádu, protože bych neslavil mikro cíle. Já si to užíval a vůbec mi nevadilo, že mi trvalo dvě dekády, než jsem si naplnil ambice.
I u táty jsem koneckonců viděl, že když něco děláte poctivě, nemusíte být extra nadaní, stačí u toho vydržet. Talent naopak může hodně věcí zkazit, protože některé věci jdou samy od sebe a člověk si neosvojí proces, proč něco funguje a něco ne. Nerozvíjí se a pak ustrne.
Některé děti začnou šermovat a třeba využívají jen toho, že jsou vysoké, mají delší ruku, jsou silnější a ostatní se jich bojí. Pak ale jejich soupeři dospějí a ony už na to nemůžou spoléhat. Nic jiného nemají, protože se nenaučily makat, a nechají toho. Znám spoustu případů výborných šermířů, kteří excelovali v juniorech, ale následně přešli do dospělých a nezvládli to. Aby potvrdili, že jsou světová třída, museli přijmout, že budou dalších několik let trénovat, aby se někam posunuli. Ty talentované hodně často odradilo, že v seniorech, kde jsou dobří úplně všichni, dostali na začátku kouř. Dvě sezony se trápili a skončili.
Sám jsem důkazem, že je potřeba být trochu nadprůměrný, pracovat systematicky, dlouho a odměna pak přijde.
Svěťák v Buenos Aires jsem sice vyhrál už v pětadvaceti letech, ale nejlepší výsledky, nehledě na události z Ria, jsem nasbíral od šestatřiceti do devětatřiceti. V tomhle období jsem našel největší stabilitu.
Pomohlo mi, že jsem na sport nikdy nesázel jako na jedinou kartu.
Studoval jsem, podnikal a taky jsem s kamarády založil punkovou kapelu. Kdybych neměl nic jiného než kolotoč tréninků a turnajů, byl bych třeba o trochu lepší, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčený, že bych byl spíš horší.
Neměl bych klid.
Psychika v šermu tvoří velkou část výkonu, asi jako v mnoha dalších kontaktních sportech. Já věděl, že když mi nepůjde máchání s kordem, můžu dělat stavařinu nebo se odreagovat s kapelou, kde hraju na bicí. Pokud byl problém doma, nebylo zase nic jednoduššího než jít si vyčistit hlavu na trénink. Jakmile se mi někde nedařilo, měl jsem vždy něco jiného, kde jsem se mohl sám nakopnout.
Nikdy se nestalo, že by se zhroutilo úplně všechno.
Proto jsem ustál i situaci, kdy jsem se před olympiádou v Riu vážně zranil. Mistrovství světa v Moskvě bylo nejdůležitějším kvalifikačním turnajem a já si tam urval meniskus. Vyhrál jsem první zápas a při rozcvičce před druhým mi ruplo v koleni. Padnul jsem na zem a vypadalo to všelijak. Odvezli mě na rezonanci do budovy, která zvenku vypadala, že každou chvíli spadne, ale uvnitř měli nejmodernější vybavení, jaké jsem v nemocnici viděl.
Další den jsem letěl domů a ještě přesně nevěděl, co mi je.
Měl jsem čas přemýšlet a bral to tak, že jsem možná ukončil kariéru. Nebyl jsem na to připravený, protože jedním z mých cílů byla účast na olympiádě. Těsně mi unikla už kvalifikace do Pekingu 2008 a do Londýna 2012. Na cestě jsem si ale uvědomil, že mám dost dalších aktivit, kterým se můžu věnovat, a dostavila se úleva. Když mi pak doktoři v Praze řekli, že za čtyři měsíce smím zase trénovat, věděl jsem, že od toho dne budu brát všechno, co přijde, jako bonus.
Jsem sportovec, který nikdy neměl problém v hlavě, ale stejně od té chvíle vnímám, že si šerm mnohem víc užívám. Začalo mi to jít líp, oprostil jsem se od veškerého stresu a kvalifikoval jsem se do Ria. Jen jsem se tam proslavil úplně jinak, než jsem chtěl.
O to víc mě oslovila zpráva od jednoho pána, která se od ostatních reakcí na první pohled lišila.
„Asi musíte být dost nešikovný, když jste trefil sám sebe…“
Bylo fajn uvědomit si, že jsou i jiné úhly pohledu na to, co se mi přihodilo, protože zasáhnout se do kolena kordem, který měří 110 centimetrů, fakt není jen tak. Skoro si to nelze ani představit.
Odpověděl jsem mu, že má naprostou pravdu. Zachoval jsem se stejně jako ve zmíněném zápase, prostě jsem se k tomu přiznal, protože věřím svému stylu chování. Kdyby to bylo jinak, mohla by mě tahle jedna reakce vykolejit bez ohledu na to, že vedle ní bylo sto kladných zpráv. Mohl bych začít pochybovat a mohlo by se stát, že bych byl příště ve stejné situaci někdo jiný.
Následně jsme jako český tým kordistů dokázali vyhrát Světový pohár ve Vancouveru a vybojovali jsme i bronz na mistrovství Evropy 2017. Sám jsem pak byl třetí na stejném šampionátu v sezoně 2019, což byl pro mě osobně vrchol kariéry.
Ani v nejmenším to nezpůsobilo stejný poprask jako fair play v Riu, ale všechno jsem bral jako odměnu za to, že jsem se s maximální odpovědností oddal tomu, co jako sportovec dělám.
Takhle to cítím každý den, když jdu na planš. Mám čistou hlavu, a pokud nemám zdravotní problém, necítím únavu. Jsem stejně rychlý a stejně technický jako před dvaceti lety, navíc mě to baví. Uvědomuju si, že ještě klidně můžu vyhrát mistrovství světa, protože jsem už mistra světa porazil. Věřím svému stylu i svému trenérovi – tátovi. V tomhle naladění se držím pořád.
Cítím, že když si se soupeřem podám před začátkem zápasu ruku, má to přesně ten význam, o který mi jde.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází