Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Poslední závod sezony v Turecku a pak rodinná dovolená. U nás doma tradiční konec roku. Bylo tomu tak i na podzim 2003.
Tehdy se stal ten průser.
Velkej průser, co celý mojí rodině změnil život.
Trasa bajkového závodu v Alanyi vedla super krásnými místy, několik zhruba pětikilometrových koleček přes nádherný terasy, stoupání a výjezd k hradu.
S tátou jsme si tak jako vždycky trať vyrazili nejdřív zkusit. První kolo jsme jeli oba stejnou stopu a obhlíželi si místo. Ve druhém kole se táta rozhodnul jet přede mnou a zkusit to jinou stopou. Jela jsem za ním, ale na rozdíl od něho tudy, co poprvé.
Byl tam takový horizontík, za který nebylo vidět. Ztratil se mi za ním. Najednou jsem uslyšela hroznou ránu.
Zvuk nárazu.
Když jsem se narodila, táta hrál amatérsky hokej, a hlavně kouřil krabičku cigaret denně. Prostě hulil. Tenkrát začátkem osmdesátých let se u nás jel první Železňák, a protože táta tak nějak dělal i triatlon, z hecu, že tohle dá, v něm startoval.
Mamka mu na občerstvovačce podávala pivo.
Železnýho muže odjel a do toho závodu se prostě zamiloval, což ovlivnilo moje sportování, propojení s tátou i fungování naší rodiny. V té chvíli mi byly tři roky, tátovi šestatřicet a začal strašně makat.
Když nad tím přemýšlím, nějak se nám ten osud zopakoval.
Jsem jedináček, ale z tátova prvního manželství mám bráchu, s nímž jsem jako dítě nebyla v bližším vztahu. Víc nás spojila až událost okolo táty v pozdějším věku. Brácha taky sportoval, hrál hokej, ale nedotáhl to příliš vysoko, což pro tátu bylo asi velké zklamání. V tomhle směru jsem jeho sny naplnila až já. Miloval naše společné sportování, byl na mě pyšnej.
Měli jsme a stále máme chatu na Hojsovce. Všechno volno jsme v dětství trávili tam a já právě na chatě získala nejvíc fyzičky. Jen s tátou a mamkou jsme jezdili na kolo, na běžky. V dětství jsem dělala gymnastiku, která mě přestala brzo bavit. Zjistila jsem, že potřebuju všechno na čas nebo jasný výsledek. Jsi první, druhá, jde to změřit, byl to gól? Ostatní pro mě není úplně férovej sport.
Když jsem byla větší a táta už měl za sebou několik Železňáků a přestal kouřit, propadnul triatlonu. S mamkou jsme ho doprovázely na závody, fandily, dělaly servis. Po revoluci se jezdilo hlavně do Německa, kde byly fakt krásný závody. Žili jsme sportem a trávili triatlonem veškerý volný čas. Viděla jsem, jak táta trénuje, jak maká a závodí. Byl pro mě velkým vzorem, líbila se mi atmosféra závodů, proto jsem, inspirována nadšením rodičů, začala taky víc jezdit na kole. Aniž bych trénovala, někdy ve čtrnácti jsem nadhodila tátovi, ať mě vezme na Zadov na bajkový závody. Měla jsem nutkání si to vyzkoušet. Táta mi to odkýval, pokynul hlavou a nekomentoval to. Až později mi říkal, že mu běželo hlavou: ‚Nó holčičko, to sis vybrala místo. Zadov, pěknej terén, jezdí tam lidi z Vimperka, z gymplu, to si dáš…‘
Ale v tu chvíli mi to neřekl.
S tátou jsem jezdila na kole pro zábavu. Jen tak. A z toho ničeho jsem ten první závod skončila třetí. Já, droboučká holka! Všechny okolo se zkušenostmi, namakaný, v tréninku. Vůbec jsem si nepřipustila, že mezi ně nepatřím. Že si to tam jdu zkusit, jak na výlet s tátou po šumavských tratích.
Za čtrnáct dnů se jel další závod a tam jsem byla už druhá. Na závěr sezony už jsem všechny porazila.
Všechno se událo během dvou měsíců. Každý závod jsem se posouvala, zjišťovala, jak na to. Horský kola jsou hodně o tom být průbojnější a mít ostrý lokty. Byla jsem malá drzá holka, která se toho nebála. Stoprocentně jsem dostala něco shůry, něco víc než jiní, protože jsem byla dobrá bez většího úsilí. Nechci působit nějak povýšeně, ale cítím se obdarovaná. K tomu jsem byla učenlivá. Technicky jsem se rychle zlepšovala. Bajky mi fakt šly.
Minula mě sportovní centra mládeže, já všechno okolo přípravy řešila jen s tátou. Ten i po malých kouscích sbíral peníze od známých, sponzorů, aby mi mohl sehnat supr vybavení. Měla jsem díky tomu fakt i opravdu hodně dobrý kola.
Přes obyčejný závod na Zadově se ze mě stala bajkerka, úplně stejnou náhodou jsem později naskočila do triatlonu. Obě disciplíny jsem dělala paralelně a v obou jsem byla v reprezentaci. Víkend byl o sobotním závodě na kole a nedělním triatlonu. Nebo obráceně.
Šíleně jsem frčela, jela jsem na skvělý vlně a moc mě to bavilo.
Super zážitek mám třeba z triatlonu v Ženevě ve Švýcarsku, kde jsem závodila i s tátou. Spali jsme v kempu ve stanu, ráno jsme z něho vylezli a šli na to. Mamina nás opečovávala, udělala jídlo, postarala se o všechno zázemí.
Takhle v mých očích vypadalo ideální bezstarostné dětství a dospívání.
Trvalo to takhle do mých osmnácti. Během té doby jsme se účastnila mistrovství Evropy a světa, na bajku i v triatlonu. Nikdy jsem nevstoupila do velkého klubu. V triatlonu jsem závodila za Klatovy a chtěla si držet oba sporty. Nevyužila jsem nabídek a šla jsem vlastní cestou. S tátou.
A takhle dospíváte.
Makáte.
Míjí vás puberta.
Pozorujete ty svý spolužačky, jak chodí pařit. Slýcháte historky z klubů, hlavně z plzeňský jednadváci, vyhlášenýho místa pro mladý, a přemýšlíte, jestli vám něco neutíká. Jestli nemáte dělat to samý a držet krok se spolužáky. Pamatuju, jak jsem se taky s kamarádkou Radkou urvala a vyrazila ven. Radka si zapálila a já to potřebovala zkusit taky. Chtěla jsem vypadat jako ostatní. Tak jsem vykouřila cigaretu a přišla jsem si hodně drsná.
V noci jsem dorazila domů a smrděla jsem jak popelník. V ten moment jsem zjistila, že tohle nechci.
Sport byla cesta, kterou jsem chtěla jít. A nelituju ani minuty, kterou jsem tomu všemu věnovala.
Mými největšími domácími soupeřkami pro mě byly v triatlonu Lenka Radová a Jana Jiroušková. S Lenkou jsme byly podobné plavkyně, já výrazně lepší na kole a ona výrazně lepší běžkyně. Takže byla loterie, jak nám to vyjde. Dodnes se bavíme společnými zážitky, staly se z nás velké kamarádky. S Lenkou jsme si dokonce vzájemně svědčily na svatbách.
Šlápla jsem do toho a rychle k tátovi dojela. Ležel tam a říkal mi, ať mu sundám nohy z kola.
„Sundej mi ty nohy dolu.“ Věta, která mi zvoní v uších dodnes.
Ale on to kolo přeletěl. Rám byl prasklý a on ležel na zádech. Křičela jsem na něj, že má nohy dole, že není na kole.
Nad námi na terase byla kavárna. Z ní nás vidělo několik lidí a dva tři se k nám rozběhli. Bylo jim jasné, co se stalo, a zavolali sanitku.
Táta přeletěl přes řídítka a v letu narazil hlavou do země. V tu chvíli mu vznikla kompresní zlomenina páteře. Tak nějak si vzpomínám, že nebyl vůbec poškrábaný. Neměl žádný odřeniny. Jel tak rychle, že nestačil udělat nic. Měl helmu, ale vůbec se nedokázal bránit pádu.
Normálně z toho bývá zlomenina klíční kosti. Přeletíš řídítka, dáš pod sebe ruce a zlomíš si klíční kost. Ale tady to bylo jasný! Prostě průser. Jen mně to v tu chvíli vůbec nedocházelo. Další kotrmelec, to bude dobrý, říkala jsem si.
Bude to dobrý.
Bude to dobrý! Přesvědčovala jsem se sama v sobě.
Táta byl vysekanej a svalnatej chlap. V tu chvíli mu bylo sedmapadesát let. Byl fakt dobrej bajker a triatlonista, ve svý kategorii vyhrával. Z chlapa, kterej hulil krabičku cigaret, se stal špičkovej sportovec. A teď tohle…
Přijela sanitka. V Turecku je velmi problematický domluvit se anglicky. Co se stalo, jsme vysvětlovali, jak jsme jen mohli, ale při pohledu na tátu to muselo být pro všechny evidentní. Už nemohl hýbat nohama, rukama velmi omezeně. Rovnou říkal, že to je velkej průšvih. Jemu to docházelo, věděl, že tohle není obyčejný pád z kola. Bylo mu jasný, že to je v prdeli!
Vzali ho do nemocnice, kde diagnostikovali kompresní zlomeninu třetího a čtvrtého krčního obratle.
Přijela i policie, někam odvezli kolo. A já tam zůstala stát.
Vrátila jsem se tedy do hotelu za maminou, aniž bych věděla, jak jí mám o tom pádu přesně říct.
Táta se vysekal na kole, je v nemocnici a musíme za ním jet. Nic víc jsem nevěděla, nic víc nešlo vyprávět. Nic víc jsem ani nechtěla říkat.
Zpětně mám pocit takové té mladistvé nevědomosti. Bylo mi třiadvacet let. Fakt, když se na sebe v té době podívám, byla jsem takový tele. Úplně naivní bezstarostná mladá holka. Nedocházelo mi, jak obrovský průšvih se stal.
S mamkou jsme zavolaly delegátce, aby nám dorazila překládat, a s její pomocí jsme potom slyšely, co s tátou je. Museli ho ihned operovat. Kdyby to neudělali, byl by z toho větší průser.
Asi se nedá srovnat zdravotnictví v Turecku a u nás. Nechci zpochybňovat práci Turků, nerozumím tomu, je to jen můj pocit plynoucí z vnímání prostředí a situace. Nemohla jsem zkrátka dostat z hlavy: „Kdyby se to stalo u nás a operovali ho v Motole nebo v Plzni.“
Turci určitě udělali, co bylo v jejich silách, a jsem jim za jejich péči vděčná, a i doktoři v Česku nám později vysvětlili, že Turci to udělali dobře, že to v tu chvíli jinak nešlo. Občas ale stejně dodnes přemýšlím, co by kdyby…
„Nějakou chvíli se nebude hýbat!“ bylo všechno, co nám po operaci řekli. Na víc si nevzpomínám.
Neslyšela jsem, že táta ochrne.
Nikdo ti to takhle natvrdo nepoví, dostáváš se k tomu plíživě, postupně. Uvědomuješ si, že se nehýbe týden. Dva. Měsíc.
Z Turecka letěl speciálem do nemocnice v Čechách. Ve fakultce v Plzni podstoupil další operaci, v tu chvíli se do toho vložil můj o deset let starší brácha. Zařídil, že díky doktorovi Žídekovi byl táta hned na sále a dostal výztuhu na krční páteř.
Já mezitím kvůli tátovi ještě chtěla odjet ty závody. Abych mu udělala radost. Jela jsem fakt moc hezky, skončila druhá a běžela mu to hned říct do nemocnice.
Tam jsem se dozvěděla prognózu a následky uskřípnuté míchy.
Pro mě existuje takový životní postoj. Co nemohu ovlivnit, nebudu řešit a nebudu se ohlížet zpátky, když to nezměním. S tím jsem se snažila tu situaci přijmout.
Pořád všechno šlo. Makala jsem. Jindřiška tyčka, průsvitná, štíhlá.
A najednou bum. Všechno se zlomilo. Z devětačtyřiceti kilo jsem během roku přibrala na šedesát sedm.
Osmnáct kilo! Příšerný!
Do svých osmnácti jsem si taky myslela, že ji mám jen na čůrání. I první menstruaci jsem dostala až takhle pozdě. Ale s ní mi najednou narostla prdel i prsa, měla jsem kejty.
Jedla jsem pořád stejně, nic jsem nezměnila. Prostě mě doběhla příroda.
Nevím, jak se vnímají normální holky, spíš asi přes optiku toho, jak vypadají. Mně ale šlo o to, že mi tohle pokazilo výkon. Vzhled byl druhotnej, já potřebovala rychle běžet, utáhnout se na kole a tahat najednou takovou tíhu bylo opravdu frustrující.
V bazénu to ještě nějak šlo, na kole na silnici taky, ale na bajky jsem byla už moc tlustá. Zrovna tak se moje postava okamžitě projevila i na běhu.
Před sezónou se jelo do Ameriky na soustředění, kde se to všechno zkazilo. I trenér říkal, že takhle to nepůjde. Vrátila jsem se celá oteklá. Věděla jsem, že dospívám, že je to práce hormonů, že jsem k tomuto musela biologicky dojít. Jako super, tomu rozumím, ale jak to změním?!
Závody v kopru. Všechno špatně.
Bylo mi devatenáct a byla jsem úplně v háji. Chtěla jsem žít sportem, měla jsem tohle prostředí ráda. Nebylo to fatální, že bych se propadla do depresí, ale pokazilo mi to plány.
A teď do toho posloucháš: „Ta Bejstová přibrala, to je strašný…“
Chodila jsem na gympl. Ráno jsem vstávala dřív a chodila na trénink. Celý dopoledne jsem vydržela na jednom jablku. Do toho jsem odplavala trénink, nejčastěji tak pět kiláků. A s mojí váhou se stejně vůbec nic nedělo. Trápila jsem se.
Naštěstí jsem se měla ráda. Nespadla jsem do anorexie. Do závodu jsem nikdy nešla hladová. V té době se nesmělo jezdit v háku, což v tu chvíli byla trochu výhoda. Měla jsem sílu a dokázala jsem to urvat. Ale co tohle v pravidlech změnili, vozila jsem si už všechny v zádech, což byl průšvih. Slezly jsme z kola, desítka běh a všechny soupeřky najednou frnk.
Takže jediné co, byla jsem zařazená do štafety. Můj poslední triatlonový závod byla Evropa v roce 2001. Ve štafetě jsem pomohla holkám na kole a ještě ten rok jsem skončila.
Zůstal mi bajk. Byla jsem šikovná v technice a ve sjezdech jsem si získala svoji pozici zpátky. Tak nějak jsem to na kole dál dávala. Kolo ti odpustí víc než běh.
S minimálním platem jsem začala dálkově studovat FTVS. Problém mi ale dělala jakákoliv aktivita, která vyžadovala rychlost. Byla jsem sice vrcholová sportovkyně, ale celý život jsem trénovala vytrvalost. Teď jsem tak nebyla schopná dát limit na hladkou stovku. Vyběhlo se a předbíhaly mě prdelatý maminy. Příšerný. Nebyla jsem schopná dát 15,5. Chodila jsem i na doučování, hrůza.
A hele, bez frází, teď se přiznám. Já si posunula bloky, třeba o dva tři metry. Ani tak jsem to nebyla schopná zaběhnout. Zkoušku jsem začala odsouvat. Přepsala jsem to do druháku, kde k tomu přibyly překážky, a bylo to v pytli definitivně.
Rovnou z nemocnice pokračoval táta na tři měsíce do rehabilitačního centra v Kladrubech. Rodinu živili rodiče díky cyklistickému obchodu, který nějakou chvíli zůstal zavřený, ale potom jsem do něho musela nastoupit a mamce pomoct. Musela jsem se naučit servisovat kola.
Táta měl moc rád pozornost a po každé naší návštěvě v Kladrubech bylo jasný, jak moc chce být s námi. Jak moc mu chybíme. Abychom tam ale mohly vyrazit v týdnu, musely jsme zavřít krám. A v pátek jsme si pro něho jely na víkend, vzaly ho domů a v neděli nazpět. Chtěly jsme s ním být co nejvíc, ale nebylo to v našich silách a ani finančních možnostech.
Do toho mi reálně hrozilo, že mě kvůli atletice vyhoděj ze školy. Denně jsem pomáhala v obchodě, trochu jsem chodila na kolo, ale pozornost se začala upínat pouze na taťku. Když se blížila chvíle, kdy jsme ho měli dostat z rehabiliťáku domů, trochu zbaběle jsem toho využila a školu sama vzdala.
Prostě jsem tam přestala chodit. Dodnes mě to mrzí.
Z kola jsem byla vyzávoděná a unavená, nějak mě přestalo bavit i to a skončila jsem i s bajkama.
V tuhle dobu, kdy to nebylo úplně fajn, jsem potkala přítele, se kterým jsem pak šest let žila. Honzu, prvního trenéra Báry Strýcové. Musím říct, že to byl chlap, který mi pomohl zvládnout tohle těžké období.
Nastaly totiž složité roky. Táta nebyl soběstačný a mamina byla starší a starší.
Z táty bylo bezvládný skoro osmdesátikilový tělo, který přesouváte, umýváte, obstaráváte. Obě jsme s mamkou drobný ženský a musely jsme ho různě tahat. Bylo skvělý, když se mu podařilo postavit se na nohy a kousek se přesunout s chodítkem. To nám ulehčovalo situace, třeba nakládání do auta. Nohy poctivě cvičil, na těch mu víc záleželo, odmítal ale trénovat ruce a zkracovaly se mu šlachy, což představovalo velký problém při uchopování.
Problém byl i dopravit ho do druhého patra bez výtahu.
Všechno byl problém. Umýt ho, tahat do vany. Nic nebylo bezbariérové. Ani jedna jsme ho neunesla, snažily jsme se společně ho různě přesouvat, s mamkou si asistovat.
V té době se naši rozhodli, že postaví bezbariérový bungalov, což ale se vším zařizováním trvalo pár let. Mamka se taky musela po třiceti letech naučit řídit auto. Nemohla jsem být k ruce neustále.
Navíc se jezdilo na Hojsovku na Šumavu. Tátovi se úraz stal v říjnu a my se ho ještě koncem té zimy rozhodly vzít na chatu. Tam jsem ho musela do chaty od auta vézt na sáňkách.
Ten rok snad napadlo nejvíc sněhu, co jsem zažila.
Představte si to. Po okna chaty závěje a přede mnou tři sta metrů cesta, kterou jsem ho potřebovala dovézt. Zatopila jsem v autě, mamka šla topit do chalupy a já házela sníh. Tím, jak nemohl dát nohy k sobě, jsem potřebovala fakt širokou cestu. Dvacet minut intenzivní práce. Pod bundou jsem měla jen triko a stejně ze mě lilo. A to pak bylo i s cestou po víkendu, znovu odházet a dopravit tátu do auta.
Dokud se vám nestane taková věc, neumíte si ani představit, co všechno člověka a jeho rodinu omezuje.
Nám takhle začal rok 2004, před námi byly nekonečné rehabilitace, stavba bezbariérového domu, péče o tátu a práce v obchodě.
Nic jiného jsem neznala. Můj svět se smrsknul, celý život se obrátil.
Byli jsme zvyklí sportovat. Filtrem psychické nepohody byl pohyb. Když byl dřív táta nepříjemnej, sebral se a šel na kolo. Mám to úplně stejně. Sport a pohyb mi přináší lepší pocit. Ale teď to nešlo. Táta bez nás nikam nemohl, mamina byla unavená. Bylo to obhospodařování člověka, který byl dříve absolutně nezávislý, mohl se kdykoliv sebrat a jít se vyvztekat ven. Teď se všechno obrátilo naruby. I mamka musela párkrát navštívit psycholožku.
Tohle byla škola trpělivosti, odolnosti a velké lásky.
Představte si můj život do té doby. Byla jsem jedináček a měla na růžích ustláno. Neznala jsem nic jiného než sport, závodila s tátou a mamina se o nás starala. Neměla jsem žádné povinnosti.
A teď tohle.
Nakonec jsem ale za tuhle zkušenost a za tu opravdu těžkou dobu nesmírně vděčná. Ano, vnímala jsem, že to je všechno těžké, nepříjemné. Ale naučilo mě to tolik. Z naivní holky jsem vyrostla v ženskou schopnou dostát svým povinnostem. A hlavně jsem si začala víc vážit věcí, které jsem měla v začátku života. Třeba volného času a možnosti sportovat.
V období dospívání jsem uměla být otrávená, když jsem měla jít trénovat ve větru, dešti nebo jinak nepříjemným počasí. Mívala jsem z toho blbou náladu. Jé fuj, vítr.
Najednou nebyl čas a já si vyšetřila hodinu, abych se mohla projet. Klidně i v dešti. Přišla velká vděčnost za čas, který jsem mohla strávit sama se sebou pohybem.
Událost s tátou mě naučila velké pokoře. Mě i maminu to udělalo silnějšími.
Pak si všímáš, jak někoho rozhodí prkotiny… Teď se takovým věcem směju. A to je to, co si z toho všeho odnáším. Velký vděk za všechno, co můžu žít.
Na Šumavě na chatě máme hned za domem stopu. Jen vylezu, stoupnu a jedu. Jsem zdravá, mám peníze na kvalitní oblečení, špičkové lyže a navíc, můžu si užít sport. Jedno, že fouká vítr, sněží a je tma. Vezmu si čelovku a umím si to tak vychutnat.
Je to čirá radost. Svět vidím jinak, než jsem viděla dřív.
Celé roky jsem se udržovala občasným během. Plavat jsem nechodila vůbec, spíš jsme s přítelem vyráželi na kolo. Možná jsem si dala nějakého krále Šumavy, ale bylo to opravdu vlažné.
Naši dokončili dům, přestěhovali se a na mně tak byli méně závislí. Táta se naučil s internetem, to ho dost zabavilo. Leccos si přečetl, zajímal se o spoustu věcí. Nechtěl už moc jezdit na chatu, byl rád doma, kde měl svůj klid a pohodlí.
Takhle běžely roky. Zvykli jsme si. Naučili jsme se spolu fungovat.
Najednou si ale začal stěžovat na bolesti zad.
V té době jsem už byla se svým současným manželem, který pracuje jako ortoped v plzeňské nemocnici. Už na začátku, kdy jsme se seznámili v obchodě a on věděl, co se tátovi stalo, nabízel pomoc. Byla jsem za tuhle nabídku nesmírně vděčná, ale spíše ji odmítala se slovy, že si toho moc vážím. Nakonec to ale byl můj manžel, kdo se o tátu se mnou a mamkou staral. Byl až tak odvážnej, že s ním jel sám i na dovolenou. Musel ho všude tahat: do letadla, zvládnout s ním hotel, cestu na pláž. Sice tam celý týden popíjeli, ale pro mě bylo neuvěřitelný, že chlap vezme tchána na vozejku a letí s ním k moři. Měli spolu neuvěřitelné zážitky. Existuje tolik historek, o kterých si dodnes povídáme.
Když si táta začal stěžovat na bolesti, jelo se do nemocnice na rentgen. Zjistilo se, že má prasklý obratel. Jarda, můj manžel, operuje páteře, takže operaci provedl on.
Vím, že před ní říkal: „Snad se to nějak neposere!“
Táta šel na JIP. Vše se zdálo být v pořádku. Cítil se dobře. Chtěl přesunout na normální pokoj, protože ho otravovalo to pípání přístrojů. Tak mu tedy vyhověli. Jenže… Embolie.
Prostě zemřel.
Manžel byl v práci, ale stejně to bylo hned, tátovi nešlo pomoct. Ten den jsem u našich vylezla z auta a šla k domu, kde stál můj muž. Došla jsem k němu a on mi všechno řekl napřímo a já odpověděla: „To se teda trochu posralo.“
Obejmula jsem ho a začala brečet.
Táta zemřel po čtrnácti letech od úrazu.
Táta odešel a zároveň s ním zmizela i obrovská starost. V ten moment jsem si uvědomila, co mi v posledních měsících říkal.
„Měla bys zpátky víc sportovat! Zkus nějakou Xterru. To ti půjde, jsi bajkerka, běháš, to bude skvělý!“
Tohle bylo jeho přání. Sama jsem cítila, že táta měl pravdu, že tohle by mohlo být pro mě. Začala jsem běhat maratony a půlmaratony. Mamka, která najednou byla hodně sama, mohla trávit čas s vnukem, mým synem. Mně se tím uvolnil prostor a mohla jsem o dost víc sportovat.
Běžky, kolo… Najednou naskakovaly kilometry a zase jsem začala nabírat fyzičku. Dostávala jsem se rychle do formy, což mě ohromně nabíjelo a bavilo. Roky, kdy jsem takhle sportovat nemohla, se promítaly do mé motivace a úsilí.
Rok po tom, co táta umřel, jsem se na tu Xterru skutečně přihlásila.
V propozicích bylo napsáno, že vítěz své kategorie získá slot, tedy umístěnku na Havaj. Na místo, kde se koná světové finále téhle disciplíny. Celkově jsem byla šestá, i mezi holkami v elite kategorii. Svoji věkovku jsem vyhrála. Zjistila jsem, že mám dva týdny na to, abych se přihlásila, a že výlet na Havaj stojí sto tisíc.
Mamka i manžel jásali a souhlasili s tím, že i kvůli tátovi prostě musím jet.
Oukej. Přihlásila jsem se a zaplatila startovné sedm set dolarů, manžel mi pomohl sehnat peníze a těch sto tisíc jsme nakonec dohromady dali.
Na Havaj v roce 2018 jsme letěli spolu. Přijeli jsme tam, příšerný počasí, déšť, všude bláto. A to nakonec byla moje výhoda. Z bajků jsem uměla jezdit v terénu za zhoršených podmínek, na kluzkém povrchu mi to šlo a sedělo.
V tom marastu jsem zvítězila.
Přesněji, byla jsem první mezi amatérkami. V součtu s elite, s profesionálkami, jsem byla devátá. Ohromné překvapení.
Od generálního ředitele evropské tour jsem hned po návratu dostala pozvánku do elite skupiny Xterry se slovy, že na to mám výkonnost. Ale já odmítla. Bylo mi osmatřicet, necítila jsem se na to. Nicméně o rok později jsem si řekla, že si dám závodů víc. Cestovala jsem po Evropě a absolvovala jich spoustu.
A všechny jsem vyhrála. Na každém jsem získala slot na Havaj.
Dlouho jsem si říkala, že tenhle rok už to nedám. Po každém závodě jsem termín pro přihlášení nechala uplynout.
Manžel do mě ale stále ryl, abych jela a potvrdila, že vítězství vloni nebyla náhoda. Fajn. Když tedy vyhraju i ten poslední závod v Německu a dostanu slot, přihlásím se.
A já skutečně vyhrála.
Zase jsme dali dohromady těch sto tisíc na Havaj a já tentokrát odletěla sama. A tam jsem vyhrála mezi amatérkami ve všech věkových kategoriích. Tím se opět objevila nabídka od ředitele do elite skupiny, která stejně visela ve vzduchu celý rok.
Slíbila jsem, že se rozhodnu. To byl říjen 2019, brzy nato se objevil covid, který všechno odsunul, a já si uvědomila, jak mi závodění chybí, a byla vděčná manželovi, že mě na Havaj podruhé dotlačil.
I potom ale ředitel opět napsal. A já tak jeho nabídku přijala.
Ve čtyřiceti letech jsem se stala profesionálkou.
Mluvíme o skupině zhruba padesáti holek. Výhoda profesionálek je, že startuješ vepředu a nikde se tam nestrkáš ve vodě a na trati s ostatními amatérskými závodníky.
Jediným závodem v roce 2020 byla Xterra v Prachaticích, kde jsem v elite kategorii dojela osmá. To byl úspěch.
Už jsem fakt musela trénovat víc, všechny objemy se zvětšily, makala jsem. V rodině to znamenalo víc součinnosti, protože jsem zákonitě byla i unavenější, doma nepoužitelná. Musela mi tak ještě víc pomáhat mamka. V roce 2021 už jsem trénovala skutečně hodně, ale na závodech pak jezdila na pátém šestém místě, a to jsem si už sáhla i na prize money, což je jedna z výhod profesionálů. To se ti v amatérech nestane.
Moje výkonnost šla nahoru, až vyvrcholila posledním závodem sezony v Řecku.
Stály jsme tam na startu v jedný lajně a mně najednou docvaklo, že můžu vyhrát, že na to fakt mám. Předtím mi vždycky běželo v hlavě, že tahle mě předjede, tahle zase předběhne. Ale tady nastal moment, kdy jsem pochopila, že jsem fakt dobrá.
Všechno mě tak nakoplo, že jsem přes zimu začala ještě víc dřít. V pátek večer jsem vyrazila do stop s čelovkou. Hned ráno do čerstvých stop znovu. Pak do bazénu, běžet, na jaře se rozjet na kole na Mallorku. Hned na prvním závodě nové sezony jsem byla třetí, na dalším na Gardě v Itálii jsem se už cítila vyloženě našlápnutá a vyhrála. Porazila jsem výbornou holku. Potom se mi povedlo ve Francii, na hodně velkém závodě, skončit pátá.
Ale asi jsem do toho začala šlapat moc. Kombinace práce, tréninku a péče o rodinu byla velmi náročná. Místo volna jsem makala ještě víc.
Myslela jsem, že trénuju málo, ale přitom jsem to přehnala. Místo delšího odpočinku po závodech v půlce sezóny jsem si dala jen pět dnů volna a dnes vím, že to prostě bylo málo. Doběhlo mě to. Všechny následující závody jsem pak už musela hodně urvat, už to bylo na sílu. Chyběla mi radost ze závodění. Na zbylých svěťácích jsem byla vždy v první desítce a na mistrovství světa devátá, ale už to bylo hodně upracovaný.
Cítila jsem, že jsem moc unavená, že to není dobrý. Ve dvaačtyřiceti letech to holt chce mít lepší regeneraci.
Všechno pracovní volno jsem prozávodila nebo protrénovala, rodinu jsem moc nestíhala. Proto jsme si s manželem řekli, že se vracím jen ke sportu pro zábavu.
Zakončila jsem kariéru na jedenáctém místě celkového žebříčku, přede mnou jsou jen dvacetiletý třicetiletý holky, které spíše studují a nemají jiné povinnosti. Cítím velkou vděčnost.
Tohle byl můj sen. Tohle byla radost a to nejlepší, co jsem mohla zažít.
Z tohohle by měl táta radost.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází