Jindřich Staněk

Čtyřka od béčka Olomouce.

Trojka s Líšní.

Čtyřka od Velkého Meziříčí.

Seděl jsem za volantem a mířil z Prahy do Třebíče. Co tohle má všechno za smysl? Má to vůbec nějaký?

Ta cesta trvá skoro dvě hodiny. Pokud neskončíte v některé z nekonečných kolon. Času na přemýšlení je hodně. Až moc. A mně se hlavou honilo spoustu věcí.

Před pár měsíci se mnou v kabině Evertonu seděli borci jako Romelu Lukaku, Phil Jagielka, Gareth Barry a teď jsem si jel pro další nálož do třetí nejvyšší české soutěže.

Chtěl jsem se na to vykašlat. Úplně na všechno.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si za svou situaci mohl sám. Viděl jsem se ve velkém klubu za velké peníze. Pohrdl jsem prodloužením v Evertonu, nepřijal nabídky z Dánska. Jenže žádné lepší nepřišly. A pak už vůbec žádné.

A já skončil na hostování z Českých Budějovic v Třebíči. V klubu, který byl na chvostu MSFL a bohužel jsme jaro začali výše vypsanými příděly. Seděl jsem v tom autě a přemýšlel, jestli si jedu pro další.

Jestli to už nebude naposledy, jestli nepatří moje kariéra na hřebík. Jo, myšlenky na sportovní sebevraždu jsem měl velmi reálné. Byl jsem zvyklý se výkonnostně posouvat. Sparta, Twente, mládežnické repre, Everton… Najednou začal volný pád. Ke dnu.

Naštěstí jsem měl kolem sebe pořád lidi, kterým vděčím za vše. „Když dostaneš tři, tak prostě nechtěj dostat čtvrtý,“ opakoval mi táta s tím, že se všechno zlomí. Nikdy o mně nepochyboval, vždycky to ve mně viděl. Od začátku.

Doma mě uklidňovala Anet. Holka, se kterou jsem začal chodit jako dorostenec Sparty. Jsme spolu doteď. Prožila všechna moje období, ta dobrá i ta temná. Nezměnilo to její vztah ke mně a já jí nemůžu než poděkovat.

A pak je tu mamka. Ze Strakonic se kvůli mně přestěhovala do Prahy, abych nemusel na Spartu každý den dojíždět z jihu Čech. To ona mě formovala během puberty, dala mi prostor žít, ale zároveň si mě svou důvěrou zavázala.

Tohle všechno jsem za tím volantem věděl. Jenom díky tomu jsem si byl znovu ochotný stoupnout do branky a věřit, že to tentokrát dopadne dobře. Najít zbytky toho, co mě vždycky zdobilo. Zbytky vlastní sebedůvěry.

Ve čtvrtém zápase jara jsem vychytal nulu. Porazili jsme Blansko.

Ne, nebyl to zázračný obrat sezony. Neodvrátili jsme sestup, přišly i další dardy. Zároveň jsem pochopil, že to je zkouška. Snažil jsem se chytit jenom každou další střelu. To byl můj úkol, nic víc jsem nemohl ovlivnit.

Potřeboval jsem ukázat, že se nevzdám a zasloužím si další šanci. Sám sobě i ostatním. Tehdy za tím volantem jsem si uvědomil, že musím změnit věci i já sám.