Jan Štokr

Na svůj první zápas za volejbalovou reprezentaci jsem si koupil lístek.

Šlo o přípravu před mistrovstvím Evropy 2003, bylo mi teprve dvacet, nebyl jsem v nominaci. Vstupenku za stovku mám dodnes schovanou. Sedl jsem na tribunu a za chvíli ke mně přišel svazový manažer s taškou, prý ať se jdu převléct. Porazili jsme Srby, já nastoupil na pár střídání a to stačilo, abych si vytvořil k nároďáku silný vztah.

O to víc mě po patnácti letech profesionální kariéry trápí, že jde o jediný tým, v jehož dresu jsem neuspěl.

Byl jsem přitom součástí skvělé generace, každá soupiska byla natřískaná vynikajícími hráči. Blokaři Lébl, Rak, Král. Smečaři Novotný, Pláteník, Popelka. Libero Kryštof. Nahrávač Ticháček. Univerzál Konečný a s ním na stejné pozici i já.

Tři, včetně mě, jsme vyhráli Ligu mistrů. Ostatní zastávali role opor v zahraničních klubech.

S výjimkou olympiády jsme postoupili na většinu velkých turnajů, což může říct málokterý kolektivní sport v Česku, jenže z toho nikdy nebyl pořádný výsledek. Většinou se končilo rozpačitě hned ve skupině. Tehdy jsem měl jasno, že za to můžou neustálé změny trenérů. Skoro každý rok přišel nový kouč, většinou cizinec. Pořád se začínalo znova, chyběla jistota, nedalo se systematicky pracovat.

Teď, s odstupem času, si myslím, že to byla chyba i nás, hráčů.

Celému týmu chyběla pokora, netrénovali jsme tak svědomitě jako v klubech. Měli jsme právo být sebevědomí, individuální kvality u nás byly opravdu nadprůměrné, jenže se to přehánělo. Nezabírali ani největší odborníci. Laurent Tillie od nás odešel s rozpaky, ale v roce 2014 dovedl svoji Francii ke čtvrtému místu na mistrovství světa. Argentinec Julio Velasco je dokonce členem volejbalové Síně slávy, s námi vydržel pouze na šampionátu v Argentině 2002.

Tihle dva pánové byli machři a my hráči jim to svým přístupem někdy kazili.

Nebyl daný jasný lídr. Já dával najevo, že o tuhle roli nestojím, a chtěl dělat to, co v klubu. Sázet ve velkém body a nechat řízení na jiných. Neměli jsme vyjasněnou hierarchii. Vycházeli jsme spolu sice úplně v pohodě, ale neuměli se zdravě pohádat. Když někdo přišel s tím, že se mu něco nelíbí, bralo se to jako výčitka. Což naše ega, zvyklá na pochvaly, moc nepřijímala.

Došlo to do fáze, kdy do toho kecal úplně každý. I funkcionáři, což už bylo totálně mimo.

Jeden takový moment poznamenal i mě. Před nastoupeným týmem mi bylo důrazně řečeno, že jsem namachrovaný. Jen proto, že jsem se neformálně bavil s volejbalisty soupeře, které jsem znal z italské ligy. Bylo to zbytečné. Udělal jsem spoustu chyb, ale myslím, že hvězdné manýry ke mně nepatřily.

Dotklo se mě to, nesrovnal jsem se s tím a hrál pak ještě hůř, později mi však tahle zkušenost pomohla. Byl jsem obezřetnější.

Máma byla dělnice, táta celý život jezdil s kamionem.

Když jsem v patnácti přijel na první sraz juniorské volejbalové reprezentace, kluci se mi smáli, protože jsem měl na nohách Prestige, tehdy všem známé a hodně rozšířené pracovní boty. Nebyla to zrovna frajeřina, ale co jsem mohl dělat? Na jiné nebyly peníze.

První pořádné adidasky jsem si mohl dovolit až po měsíční brigádě na pile, aspoň jsem si jich víc vážil.

Jsem kluk z Telče, dá se říct, že z vesnice. Takhle se cítím celý život. I teď. Po triumfu v Lize mistrů, po dvou ligových titulech v italské Serii A, po třech zlatech na mistrovství světa klubů, po čtyřech sezonách v Trentinu, v té době nejlepším týmu planety.

Po třinácti letech v zahraničí.

Jako malý jsem si vysnil, že budu jezdit s kombajnem nebo s kamionem. A pokud šlo o sport, jasně vedl hokej. Jakmile zamrznul Štěpnický rybník, vyhrabali jsme s partou hned po škole hřiště a mydlili to až do úplné tmy. Každý pátek jsme sedli na autobus a vyrazili natěšení na extraligu do Jihlavy. Už jen cesta na starý zimák byla zážitek. Stačilo, aby přijel Jirka Dopita s rozjetým Vsetínem, a pro mě to znamenalo vrchol blaha. Žil jsem z toho několik dalších dní.

Na dětství vzpomínám hrozně rád. Byli jsme zdraví, měli čas a milovali pohyb. Prostě normální.

V zimě hokej, v létě fotbálek. Nejdřív na louce, později za klubové béčko, které hrálo okresní přebor. Většinou jsem byl v bráně. Jednak díky rychlým instinktům, a taky za to mohla výška. Za jeden rok jsem vyrostl o pětatřicet centimetrů a už v pubertě měřil ke dvěma metrům. Zvláštní, ale nikdy jsem neměl problémy se zády. Na rozdíl od většiny lidí, kteří se rychle vytáhli.

Volejbal? Přišlo mi, že je to sport pro holky. Kamarádi mě museli přemlouvat asi měsíc, než jsem ve třinácti přišel na první trénink. Nechtělo se mi, ukecala mě parta.

Líbilo se mi být nevyhraněný, velkou zásluhu na všem měl pan tělocvikář Navrátil. Dělal s námi všeobecnou průpravu, včetně gymnastiky a atletiky. Šly mi sprinty, skákal jsem 195 centimetrů do výšky a vrhal koulí přes dvanáct metrů.

Volejbal vyhrál jen proto, že mi šel. Každou chvíli mě posílali do lepších týmů. Telč, Dukovany, USK Praha, Odolena Voda. Po pěti letech jsem hrál extraligu. Pokaždé, když mě poslali výš, měl jsem stejný cíl. Nekazit to ostatním a snažit se jim vyrovnat.

Jsem spíš typ, který nechce být výrazný. Možná i proto, že mi máma často říkala: „Nedělej průsery. Víš, že jsi všude vidět.“

Jenže čím víc se o to snažím, tím míň to funguje. Nejde mi to, protože měřím 206 centimetrů a vážím 110 kilo. Všude patřím k nejvyšším. Automaticky pak působím jako někdo, na kom hra stojí, ale tvářím se, že to tak není.

Tahle věc štvala hodně trenérů, kteří mě vedli. Snažili se využít toho, jak vypadám. Nabádali mě k agresivnímu projevu. Chtěli, abych vystupoval arogantně, aby se mě soupeři báli, už když kráčím na palubovku. A vadilo jim, že v tomhle ohledu nespolupracuju.

„Štokr, sakra, buď trochu svině.“ Tohle jsem slýchal dost často.

Upřímně, nešlo mi to. Nebyla to má přirozenost, přišlo mi divné nutit se do něčeho, co by vyznělo hloupě. Jsem nekonfliktní, možná působím zakřiknutě. Většinu vyhrocených stavů jsem dokázal vyřešit v klidu. Jednou za rok jsem vybouchl a chytil soupeře přes síť pod krkem, ale pak jsem se hned omluvil a po zápase ho pozval na pivo.

Brali mě kvůli tomu jako člověka, který nic moc neprožívá. Emotivní stavy se u mě nedaly uměle vyvolat, naštěstí většinou přišly samy.

Asi je to tím, že víc než na osobní image pořád myslím na to, abych nepoškodil tým. I kapitánskou pásku a roli lídra jsem kvůli tomu vždy odmítal. Odjakživa si uvědomuju, že mi chybí technické základy, protože jsem s volejbalem začal pozdě. Stačí měsíc volna a můžu se učit všechno znova. Vím, co mi nejde, a snažím se tyhle věci trénovat nebo maskovat.

Hlavně časování na smeč. S tím se peru celý život, musím ho neustále drilovat a jakmile si dám chvíli pauzu, je to vidět.

Nejsem žádný míčový kouzelník, odjakživa mám styl postavený na fyzických parametrech. Jako univerzál to musím drtit, protože se očekává, že zvládnu útok na síti i ze zadní části hřiště.

Klíčový je agresivní servis. Dřív jsem ho dokázal poslat rychlostí 120 kilometrů v hodině. A pak také výskok. Můj maximální dosah po odrazu byl 368 centimetrů, metr dvacet pět nad síť. Dnes už se tak vysoko nedostanu, ale pořád to zvládnu líp než většina ostatních hráčů.

Díky tomu jsem se mohl celou kariéru chovat přirozeně. Jako v klukovské partě. Tam vždy panovala vstřícná atmosféra, proto jsem například nikdy neodmítl fanouška, který přišel s prosbou o fotku nebo o autogram. Několika lidem jsem dal svůj dres.

Vždy jsem vyhověl, pokud někdo projevil zájem. Neumím se ale chovat jako hvězda. Potřebu schovávat se podporuju i tím, že nepoužívám sociální sítě.

Facebook jsem si založil v době, kdy neměl takový vliv. Dopadlo to nakonec tak, že se mi o něj stará manželka. Jednou za rok se přihlásí na účet a poděkuje v češtině, v angličtině a v italštině za přání k narozeninám. To je všechno. Nemám potřebu se prsit na internetu s tím, jaký vedu život.

Vím, že patřím k menšině, ale trend psát o sobě na internet osobní věci a komentovat veřejné události zkrátka nechápu. Jakmile mi došlo, že se na to značná část lidí soustředí víc než na to, co ve skutečnosti opravdu dělají, znechutilo se mi to.

Žena mi někdy ukáže, co píšou na sociální sítě manželky některých bývalých spoluhráčů. Je to ostuda. Nadávají na trenéry, pomlouvají protihráče, plivou všude okolo. Tohle je z mého pohledu zbytečné.

Moderní vymoženosti neberu ani jako možnost komunikovat s jinými lidmi. Už jsem kvůli tomu dostal i pokutu. Vedení Trentina nám do hromadného chatu napsalo, že si máme vzít na zápas jiné věci, než řekli na poradě, a já to samozřejmě nevěděl. Nemám potřebu pořád kontrolovat telefon a psát si s někým zprávy o délce několika slov. Tím spíš, když ho ještě ten samý den uvidím.

Od roku 2001 mám stejné číslo. Každý, kdo chce, se mi může dovolat, ale i to je občas problém.

Jediné období, díky kterému můžu i na reprezentaci vzpomínat pozitivně, přišlo na mistrovství světa 2010. Skončili jsme desátí, vedla nás trenérská dvojice Jan Svoboda, Milan Hadrava.

Klíčem k úspěchu bylo, že jsme se odstřihli od vlivu bafuňářů. Reprezentace fungovala jako nezávislá jednotka a k týmu se přidal italský kondiční trenér Martin Poeder, s nímž jsem spolupracoval šest let. Udělal nám super přípravu. Dva týdny jsme se nedotkli míče. Místo toho se posilovalo, sprintovalo a plavalo. Pak jsme dokázali hrát vyrovnaně i s Brazílií, navíc jsme porazili Bulhary a Američany.

Bohužel i pak místo koncepční práce pokračoval chaos a střídání dalších několika šéfů na lavičce. Český nároďák totiž kopíruje dění na svazu.

To potvrdilo i letošní vyhlašování volejbalisty roku. Fraška v předvečer volby nového předsedy. Místo slavnostní atmosféry se dělaly kšefty v zákulisí. Lidé se přestali respektovat, nadávali si, bylo to nedůstojné. Celá akce se mi zhnusila. Tím spíš, že jsem počtvrté v kariéře vyhrál cenu pro nejlepšího hráče a bylo mou povinností, abych zachoval dekorum a šel lidem poděkovat na pódium.

Během zahraničního angažmá mi v bytě visela národní vlajka.

Je to bizár, při pohledu zvenčí musí dění v českém volejbale vypadat úsměvně. Jsme malý sport, všichni se známe a vidíme si pod ruce, ale stejně neumíme říct, kdo nese zodpovědnost za to, že sekretář utopil dvacet milionů korun ze svazové kasy v sázkách. Tohle se opravdu stalo. Dokazuje to, že tomu někteří lidé z vedení nerozumí, ale ani si to nepřipustí. Žijí v zakonzervovaném systému.

Stačilo mi, když jsem před reprezentační akcí žádal svaz o nové boty. Divili se, že mi ty, které jsem nafasoval, nevydrží dva roky.

Teď vede český volejbal nově Marek Pakosta. Můj kamarád a bývalý kapitán z Odoleny Vody, s nímž jsem získal extraligový titul. Znám ho dlouho, věřím mu, ale tuším, že i on se musí paktovat s kde kým a handlovat pořád něco za něco.

Po těchto zkušenostech jsem se začal dívat na věci jinak. Je mi 34 let a v kontextu událostí jsem se rozhodl porušit své dávné předsevzetí, které vzniklo ještě předtím, než jsem jako ucho nečekaně nastoupil proti Srbsku.

Odmítl jsem reprezentovat. Už to jsou dva roky.

Já. Člověk, který si nechal na záda vytetovat lva z českého státního znaku a při každém zahraničním angažmá mi v bytě visela národní vlajka. Deset let v Itálii, dva roky v ruském Krasnodaru, sezonu v Jižní Koreji. Čím dál od našich hranic jsem na ni koukal, tím víc se mi stýskalo.

Vlastenectví mi zůstalo, ale zmizelo přesvědčení, že můžu pomáhat. Je to malinko smutné.

Tvoří se nový tým, nepatřím do něj. Došlo mi to, když jsem si na poslední akci vzal jako starší hráč slovo, což dělám málokdy. Kolem mě byli až na výjimky mladí kluci, kteří chtěli všechno hned. Neměli trpělivost, nejvíc asi se mnou.

Neuměli akceptovat, že musí i v tréninku hrát pod tlakem, aby se zlepšovali. Nechtěli přistoupit ani na to, abychom spolu při hře mluvili. Dokonce mi sami vyčítali, že zbytečně křičím jejich jména, když k nim letí balon. Tvářili se, že vědí, kde mají stát, co mají hrát. Starší hráči se mnou sice souhlasili, ale mladší mi to nandali. Prostě jsme si neporozuměli.

Došlo mi, že tam být nemusím a kývnul na angažmá v Jižní Koreji. Před podpisem smlouvy měli jedinou podmínku. Abych v reprezentační pauze nikam neodjížděl a trénoval jen s nimi.

Myslím, že si každý z nás může říkat, co chce. Nakonec ale stejně rozhodují výsledky a práce, které za sebou zanecháme. Lidé v Jižní Koreji jsou zvyklí makat čtrnáct hodin denně. Oproti nim jsem měl celkem pohodu, ale i tak bylo roční působení v týmu Kepco Suwon extrémně náročné.

Tréninky pořád stejné, vojenský dril. Hráči šli bez řečí běhat sto koleček kolem hřiště, v osm ráno byli schopni dělat na palubovce kotrmelce a rybičky. Tamní sezona je opravdu krutá. Jedou nadoraz, každý měsíc mají jen jeden den volna. Z našeho pohledu jsou praštění a připomínají roboty.

Tak působil i můj překladatel. Říkal jsem mu Fun podle postavy v seriálu Okresní přebor. Jelikož pro něj byla starost o mě prací na plný úvazek, chtěl se mnou být od úsvitu do soumraku. Překvapil mě hned první den ráno. V Koreji jsou místo klíčů do bytů kódy. Šel jsem na záchod a narazil na něj, jak sedí v kuchyni. Musel jsem mu dát mantinely. Měl kvůli tomu pocit, že pracuje málo. Tak jsem mu nařídil, aby si koupil kolo. Tím se protáhly intervaly, když za mnou někam jel. Navíc byl trošku kulatější a prospělo mu to.

Korejci jsou charakterově skvělí, čistší, praštění a důvěřiví.

Některé věci byly opravdu komické. Třeba komunikace s hlavním trenérem. Fun šel nejdřív s mým dotazem za hráči. Teprve pak se zeptal maséra, následně individuálně každého ze tří asistentů. Až když si nevěděli rady ani oni, oslovil kouče. Takhle to mají postavené, dodržují striktní hierarchii. Nevyhnul jsem se tomu. Když přijel prezident z firmy hlavního sponzora, klaněli jsme se všichni k zemi jako v Mrazíkovi.

Rozhodně to neshazuju, respektoval jsem jinou kulturu.

Lidé jsou v Koreji jsou charakterově skvělí, takoví čistší, praštění a důvěřiví. Fun se mě jednou zeptal, kdy budu chtít masáž. Jestli před zápasem, nebo po něm. Ve srandě jsem řekl, že v průběhu. Šel to fakt zařídit. Tahle disciplína se promítala i do třídění odpadu nebo kvality jídla. Lepší ovoce a zeleninu jsem nikdy nejedl.

Budu na Suwon vzpomínat jenom v dobrém. Rodina byla spokojená, syn chodil do anglické školky. Kdyby se neměnily podmínky pro cizince, možná tam vydržím ještě déle.

Jako dítě bych tomu nevěřil, ale volejbal mi nakonec přirostl k srdci, protože je to náročný a technicky složitý sport. Hodně záleží na taktice. Ale zároveň je to pořád hlavně hra. Hokejový trenér Vláďa Růžička někde řekl, ať ve sportu nezabíjíme jednoduchost, a já s ním absolutně souhlasím.

Chápu, že se mění prostředí, ve kterém žijeme. Zlepšují se technologické postupy a tréninkové metody. Vše se navíc ohromně zrychlilo a je potřeba přizpůsobovat se době. Zároveň vidím, že hra je pořád prakticky stejná.

Jakmile sleduju člověka, který ve volejbale zabředává do psychoanalýz a filozofických rozborů, ztrácím chuť. Neodsuzuju to, ale jde podle mě o nadstavbu, ke které si každý může dojít vlastní cestou ve chvíli, kdy se stane hotovým hráčem. Proč ale dnes hromadně plést volejbalistům hlavu něčím, na co často nejsou připraveni? Nebo třeba i jsou, ale vnímají svět jinak?

Jeden trenér-psycholog mě takhle celkem rozhodil. Zjistil, že rád chodím na výlety, a nutil mě, abych si před zápasem představoval, že mě čeká túra. Dal mi papír, což byl pomyslný batoh. Měl jsem na něj napsat vlastnosti, které mám, což byly věci v batohu. Pak jsem musel všechno překontrolovat a vyházet nepotřebné předměty, tedy negativní myšlenky.

Pouštěl jsem to jedním uchem dovnitř, druhým ven. Zabíjelo to ve mně vášeň.

Kouč viděl, že to není ono, tak začal ještě víc tlačit. Tehdy mě volejbal poprvé v životě nebavil. Mnohem radši bych místo toho každý den hodinu driloval jeden a ten samý pohyb, abych se zlepšil.

Sport dnes musí být trochu věda, ale základem má být pořád lidskost. Na mě nejlíp zabralo, když se problémy řešily hned. Pak nezáleželo, o co se hraje.

V italské lize jsem zažil šňůru dvaceti vítězství v řadě a pak nečekaný kolaps na palubovce předposledního. Šli jsme okamžitě do města vypustit páru, uvolnili stres a zase začali vyhrávat. Žili jsme jako tým. Podobné to bylo kdekoliv jinde. Po hloupé prohře jsme se sundali v hospodě a jediné, co jsem druhý den chtěl, bylo, abych to co nejlíp zakamufloval před trenérem. Vydal jsem se klidně ze všech sil a těšil se na další zápas.

Osobně mi to sedí víc než individuální psychoanalýza hráčů, kteří jsou pozavíraní ve skupinkách na pokojích, pijí kolu a hrají na playstationu.

Ne, nelíbí se mi to, ale dnes je jiná doba.

Trentino.

V letech 2010 až 2013 šlo o tým, od kterého se učil celý svět. Patřil jsem k jeho stěžejním hráčům, společně s Kubáncem Juantorenou a Bulharem Kazijskim. Italská Serie A je i dnes považována za nejlepší ligu. V tomhle ohledu je pro mě čest, že jsem ji hrál deset let. Do supertýmu jsem se propracoval postupně. Přes Modenu, Cagliari a Perugii.

Trentino funguje mimo běžnou volejbalovou realitu. Klub sídlí v bohaté části Itálie, rozpočet přesahoval čtyři a půl milionu eur, v organizaci pracovalo přes padesát zaměstnanců. Každý hráč měl od vedení jediný úkol: „Soustřeď se na výkon, ostatní zařídíme.“

Když se odvádí dobrá práce, jsou i dobré vztahy. Naopak to ale platit nemusí.

Bulharský trenér Radostin Stojčev mi hrozně seděl. Byl to šílenec, který miloval dril. Stejně jako já. K ruce měl dva asistenty, jejich úkolem bylo dělat hlavně taktickou přípravu. Další dva klíčoví lidé byli statistici. Koukali na videa, zpracovávali detailní rozbory, každého hráče v lize měli přečteného, hrálo se podle jejich not. Samozřejmostí byli tři maséři a fyzioterapeut, jenž chvíli pečoval o Michaela Schumachera.

Myslím, že se péče dala srovnat s nejlepšími fotbalovými kluby Itálie. Všechno fungovalo perfektně, uměli jsme se k sobě chovat jako kamarádi i jako profesionálové. Trentino je pro mě důkaz, že když se odvádí dobrá práce, jsou i dobré vztahy. Naopak to ale platit nemusí.

Skoro pořád se vyhrávalo. Liga mistrů, mistrovství světa klubů, Serie A, italský pohár.

Několikrát se mi povedlo dát přes třicet bodů za zápas a Italové si mě začali přivlastňovat.

Natolik, že v roce 2011 přišla nabídka přijmout jejich občanství. Chtěli mě do reprezentace s výhledem na olympiádu v Londýně, kde nakonec brali bronz.

Odmítnutí mi zabralo pár vteřin.

Nedočkali se ani v Kataru, kam mě často zvali na Pohár emíra. Každý místní klub oslovil několik hvězd, nasypal jim neskutečné peníze a díky tomu měl turnaj výbornou úroveň. Když se k tomu přidala i cena za nejlepšího hráče finále, žil jsem chvíli ve světě, kde existuje jen pět hvězdiček. Tahle země má všechno postavené na financích. Myslím, že pokud Katar bude chtít, může si zaplatit, aby se stal velmocí v jakémkoliv sportu. V lyžování i ve volejbalu.

Když vás osloví, vybíráte si mezi vztahem k rodné zemi a životem v luxusu.

Umím pochopit, že to udělá někdo, kdo žije v Africe a má nouzi, ale pro mě to nikdy nebylo téma. Pokud se dostanete na určitou úroveň měli byste si pořád pamatovat, díky čemu jste ji dosáhli. Proto jsem letos kývl na nabídku Liberce a vrátil se do extraligy. Agent mi to rozmlouval. Stáli o mě v Číně, v Japonsku, v Argentině, v Brazílii. Všechno dvojnásobná kvalita a trojnásobné peníze.

Bylo by to hezké, ale přišel bych o to, jak syn nastupuje do české školy, jak získává kamarády, jak se začleňuje do vlastní party. Chodím s ním na tréninky fotbalu a strašně si to užívám. Jsem čím dál víc fixovaný na rodinu. Postavili jsme dům u Hradce Králové a doufám, že už jinam nepůjdu.

Drží mě tu totiž ještě jedna věc, pro někoho možná banalita. Chyběly mi české Vánoce. Nacpat se cukrovím, nespěchat, být s nejbližšími. Koukat na pohádky nebo vyrazit na štědrovečerní procházku. Domácí atmosféru jsem za třináct let venku zažil jen dvakrát. Nikde mi to nevonělo tak hezky jako v Čechách.

Mám v tomhle ohledu vyloženě deficit a potřebuju ho dohnat.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází