Jan Rajnoch

 

Probudil jsem se trhnutím. Zlověstné syčení mě vytrhlo z mlhavého pokusu o sen. Předtím jsem pil. Byl jsem hned při smyslech, ale vteřinu jsem se stejně orientoval, kde to vlastně jsem.

U sebe doma, jasně.

Sedím u stolu, přede mnou nedojedené jídlo a otevřená lahev piva.

Vedle mě puštěný hořící sporák.

A ty vole!

Jak dlouho jsem spal? Půl hodiny? Hrklo ve mně, vmžiku jako bych vystřízlivěl a otočil jsem knoflíkem na nulu. Tohle už taky mohlo dopadnout pěkným průserem, prolétlo mi hlavou.

Vařil jsem si, pak jedl a pak… Pak už nevím.

V tuhle chvíli, přesně v tuhle konkrétní chvíli, kdy jsem se díval na modrý plamen nad hořákem, mi došlo, že se se mnou něco děje. Jestli jsem do té doby pochyboval, tak tohle vystrašené probuzení definitivně potvrdilo, že asi nejsem úplně v pohodě.

Něco se musí změnit, nebo to taky solidně odskáču.

Podzim 2011, tehdy jsem byl na dně. Sám v Ankaře, společnost mi dělaly jen střídavě intenzivní stavy bezmoci. Když se ke mně nedávno dostaly šílené zprávy, že nejdřív Franta Rajtoral a pak i David Bystroň se rozhodli skoncovat s vlastním životem, zase jsem si vzpomněl, čím jsem tehdy procházel.

Každý z nás byl úplně jiný a bojoval s vlastními démony, mám ale představu, co ti dva kluci, které jsem osobně znal, prožívali. Povím vám, proč tu pořád jsem a můžu vám tohle vyprávět. Proto, aby i další věděli, že přiznat si psychický problém není slabost.

Je to známka síly.

Myslete si, co chcete, ale já nikdy nehrál fotbal s cílem vydělat co nejvíc peněz. Jo, jako každý jsem chtěl být za svou práci dobře zaplacený, ale v první řadě u mě vždycky zůstával pocit ze hry. Radost, že jsem na hřišti a chci vítězit. Pro spoustu fotbalistů prachy na prvním místě jsou, ale pro mě to byl zápas a tři body. Když budu hrát líp, budu mít víc peněz, ne? Jednoduchá rovnice. Moje přesvědčení asi vycházelo i z toho, že jsem nikdy nebyl velký talent. Jednoduše jsem dělal, co mě bavilo, s někdy až abnormálním zaujetím, a postupně jsem stoupal.

Nehrnul jsem se všude, jen abych vydělal víc. Než abych šel někam, kde se nebudu cítit tak dobře, to jsem radši zůstával v české lize a užíval si, že jsem pro svůj tým důležitý. Po nádherných časech v Mladé Boleslavi jsem vzal až hostování v Bundeslize, odešel jsem do Chotěbuzi.

Tam jsem si poprvé přišel ztracený.

Nedařilo se nám, trenér začal sázet na jiné a mezi těmi, kdo neúspěšný rozjezd sezony odskákal, jsem se ocitnul i já coby hráč na hostování. Bylo snadné se mě zbavit. Nenastupoval jsem, postupně jsem ztrácel sebevědomí a jezdil jsem proto domů na otočku klidně i dvakrát týdně. Potřeboval jsem kontakt s prostředím, které znám. Hledal jsem cestičky do svého zázemí, kde jsem věděl, kdo jsem a co ode mě ostatní čekají. Nevěřil jsem si ani na trénincích, pokaždé jsem se modlil, ať už je konec a já můžu zmizet.

Dát něco z toho najevo v kolektivu? A ještě v Bundeslize? Nemyslitelné.

Zamířil jsem zpátky. Už tehdy jsem měl nabídky do Turecka, ale pan Uhrin v Boleslavi mi řekl narovinu, ať na to seru, že jsem v prdeli. Přesně takhle. „Odehraj tu půl roku, dáme to tu do kupy, ty se vrátíš do pohody a v zimě třeba bude zase šance jít někam ven,“ nadhodil mi a já ho poslechl. Všechno následně vyšlo podle jeho představ a já v partě kolem Máry Kuliče zase ožil a během zimní přestávky vyrazil do Ankary.

První dva roky to tam bylo báječné. Dařilo se mi, hráli jsme dobrý fotbal a byla sranda se slovenskýma klukama, Markem Saparou, Robo Vittekem a Stano Šestákem.

Povím vám, fotbal se možná hraje lepší v jiných zemích, ale atmosféře na tureckých stadionech se nic nevyrovná. Nic. Na nás chodilo pořád dvacet tisíc lidí, ať jsme hráli nahoře nebo dole v tabulce, a každý z kamarádů, který třeba přiletěl do Istanbulu na náš zápas na Bešiktaši, Fenerbahce nebo Galtasaray, byl unešený.

Vybavuju si taky, jak jsme na Galatasaray hráli předposlední kolo ligy a oni by v případě výhry už slavili titul. Někdy v osmdesáté minutě nám dali na 3:1, čímž bylo jasno, a našlapané tribuny v tu chvíli začaly zpívat. Všichni lidi vstali a jejich rozsvícené mobily v rukou vypadaly jako mléčná dráha. Vedle mě zrovna na půlce stál Didier Drogba, ten dvoumetrový černoch, který zažil v kariéře všechno, i vítězství v Lize mistrů. Tady se ale zastavil a koukal.
„Amazing. Úžasné,“ vydechl.
„To je, co?“ houknul jsem na něj.
„To jsem ještě neviděl,“ rozhlížel se dál. Najednou k nám letěl balon, tak jsem do něj drknul a říkám: „Pojď, hrajem…“

Nádherné časy nám skončily, když se vyměnilo vedení. Šéf našeho Ankaragücü pod sebe převzal Ankaraspor, který zanikl. Byl to starosta Ankary, jeden z nejmocnějších lidí v zemi, ovšem neohlídal si jakýsi řádek ve smlouvě, na němž ho před soudem uvařil bývalý majitel, takže klub připadl jemu.

Jenže ten neměl prachy.

Nám tak postupně přestaly chodit výplaty a první, kdo to odskákal, byli cizinci, během pár týdnů před startem sezony všechny vyházeli. Mě jediného přemluvili, ať zůstanu, že o mě dál stojí. Co vám budu povídat, moje ego tohle slyšelo rádo, takže jsem neodešel.

A pak už to jelo…

Místní kluci se s tím nepárali. Jak nedostali zaplaceno, stávkovali. Buď vůbec nepřišli na trénink, zůstali v kabině, nebo sice vylezli na trávník, ale tam si jen sedli. Poprvé jsem na to koukal vyjevený a se Slováky jsme si aspoň šli kopat, ale oni nás okřikli, že máme přestat. Že to takhle vypadá, že něco děláme.

Tvrdil jsem, že bychom měli věnovat své práci a nezaobírat se tím, co neovlivníme, ale nenechali si nic vymluvit. Vybodli se na to.

Trenér stál za hráči, tak ho vyměnili. Další krok ke zkáze. Ten nový místo aby situaci odlehčil, nás na celé dny zavíral do tréninkového centra, což byla jednoduše šílenost. Sraz v deset, snídaně, oběd a pak trénink, který byl úplně o ničem. Jinak jsme leželi na pokoji a nedělali nic, takhle pořád dokola. Dobrý, něco si přečtete, ale takhle každý den? Celý podzim?

Některým klukům takový život možná nevadí, ale mně začalo docházet, že čas takhle nesmyslně strávený bych dokázal využít smysluplněji. Je správně, že se válím celý den, abych si pak hodinu zakopal do míče na tréninku katastrofální úrovně?

Jsi zavřený za plotem, trénuješ na houby, letíš na zápas klidně i dva dny předem, dostaneš trojku, protože máš tým plný juniorů, a jedeš zas domů, do toho ti nechoděj peníze…

Divíte se, že se to se mnou zvrtlo?

Seděl jsem jak debil, to nejde říct jinak. Úplně vypnuto. Otevřel jsem si na bytě pivo a pil. Nevěděl jsem, co dál.

Nechtělo se mi volat kamarádům.

Nechtělo se mi otevírat knížku ani zapínat PlayStation.

Rád vařím, ale tady mě už nebavilo ani to, radši jsem si jídlo objednal. A stejně jsem ho ani pořádně nejedl, hlavně jsem si nakoupil piva, otevřel si je a čuměl do zdi. Doslova.

Pak se stala příhoda se sporákem.

Blížil se sraz nároďáku, který jsem vyhlížel jako spasení. Manažerovi jsem oznámil, že už se následně do Turecka nechci vracet. Přiletěl za mnou brácha a společně jsme pobrali, co nejvíc věcí se dalo, zbytek jsem nechal Hasanovi, svému tlumočníkovi, s nímž jsem dodnes v kontaktu. Smlouvu se podařilo ukončit a já po týdnu s reprezentací zůstal doma.

Čtrnáct dní jsem jen ležel.

O fotbal jsem úplně ztratil zájem, a ačkoliv jsem ryzí extrovert a rád se bavím, neměl jsem vůbec náladu někoho vidět. Po celém těle mi vyskákaly pupínky ze stresu, který najednou opadl, a špatně se mi dýchalo. Nasadili mi kortikoidy.

Zpětně vidím, že jsem to ukončil v pravý čas. Bylo mi vážně mizerně.

Když máte zlomenou nohu, je všem jasné, co s vámi je. Vědí, že to bolí a že nemůžete chodit. Ale špatný psychický stav? Vysvětlujte to někomu.

Sorry, jsem nemocnej. Neptej se.

Přiznal jsem si, že se musím dát dohromady, a ani mi to nedělalo potíže. Že se mnou něco je, jsem si totiž poprvé uvědomil, když jsem se v šestadvaceti dostal do reprezentace. Pamatuju si, jak to na mě padlo jednou na pivě s kamarády. Najednou mě ovládla zvláštní depka. Neurčitý pocit, že mám všechno, co jsem kdy chtěl, ale že to vlastně všechno není. Že nejsem šťastný, přestože objektivně je všechno super. Byl to jen chvilkový záchvěv, ale zakořenil ve mně jako varování.

I proto jsem si tehdy po návratu z Ankary připustil, že mám problém a chci ho řešit. Uvědomil jsem si, že mi vážně není dobře.

Lékaři mi následně diagnostikovali deprese a syndrom vyhoření, v rodině k tomuhle sklony skutečně máme. Sice přes koleno, ale máme. Přináší to s sebou stavy, kdy jste psychicky buď strašně nahoře, nebo strašně dole. Nic mezi. Může to zaútočit kdykoliv.

Takhle si opravdu připadám. Mám období, kdy jedu na tisíc procent, ale jindy si přijdu úplně zničený. Nula nebo sto, nic mezi. Proto jsem se spojil s lidmi jako je psycholožka paní Šaurerová a pracuju s ní na tom, abych byl co nejvyrovnanější. Taky jsem se začal věnovat jedné metodě rozvoje osobnosti, která na mě působí jako skvělá a účinná terapie.

Vedle toho, že jsem dostal prášky, jsem se alespoň postupně naučil využívat dnů, kdy jsem nahoře a během nich stihnout co nejvíc věcí, protože vím, že nastanou chvíle, kdy se zase zavřu doma. Už ale vím, jak i s nimi naložit, nepřekvapí mě. Pustím si film a nic neřeším nebo jedu na chatu na Dobříš, rozdělám si oheň, opeču buřta a zajdu za kámošema do hospody, kde si poslechnu jejich starosti, tak úplně odlišné od těch mých. Známe se odmala, je nezajímá, že jsem nějaký Rajnoch fotbalista. Bavíme se o tom, kdo chytil jakého kapra a kam kdo vyrazí o víkendu do lesa. Furt jsem pro ně Honza z Voznice, s nímž si hráli na vojáky.

Rajty s Byzym takovou možnost úniku zřejmě neměli. Zůstali na své problémy sami ve vlastním světě.

Byli to kluci, kteří by se rozdali pro ostatní, ale nedokázali pomoct sami sobě. Podobný člověk byla moje máma. Já jsem po ní sice samaritán, ale včas mi došlo, že na první místě jsem přece jenom já. A že nejdůležitější je, aby si člověk vážil sám sebe.

Pivo patří k naší české povaze, sportovci nejsou jiní než zbytek lidí. Jako jde běžný člověk v pátek po práci posedět, protože má za sebou pracovní týden, dáme si pár piv po zápase i my. Připadá mi to přirozené. Celý týden se chystáte, trénujete na zápas, který je dokončením cyklu vaší práce a nese s sebou vypětí a stres. Když tohle vyvrcholí, nejlépe ještě výhrou, spadne to z vás. Napít se je nejjednodušší cesta, jak na chvíli vypnout.

Horší je, jakmile fotbalový život skončí, ale vy se nedokážete zbavit návyků s ním spojených.

Já měl po kariéře hodně času, tak jsem večer do hospody zašel. Zase jsem si ale včas přiznal, že tohle nejde. Abych si dal každý den pět šest kousků? To asi není úplně dobře. Musel jsem to omezit. Vzpomněl jsem si, jak jsem po návratu z Ankary na dlouhou dobu přestal pít úplně a udělalo mi to líp. Viděl jsem, že chlast nepomáhá, spíš celkový stav zhoršuje.

A taky je příjemnější budit se střízlivý, ne s hlavou jak střep poté, co ses vrátil ve čtyři ráno. Pivo si i dnes dám, ale už jen maximálně dvě tři a domů.

Spousta kluků si však poručit nedokáže. Najednou nemají fotbal a chybí jim dosavadní smysl života. Pokud nejsou zajištění, musejí do práce, pokud se jim podařilo peníze vydělat, stejně hledají úniky. Mají za co žít, ale nemají tak úplně proč. Řekl bych, že tahle prázdnota se týká tak osmdesáti procent fotbalistů.

Tápou. Pijou.

Sám poznávám, jaké to je bez života profesionálního sportovce a věřte mi, není to sranda. Naplňuje mě práce pro televizi O2 Sport, hraju divizi za Motorlet, kde trénuje kamarád Martin Poustka a navíc jsem zapojený do projektu Škola sportu, díky němuž jezdíme do školek rozvíjet zanedbané pohybové schopnosti dětí. Nemít ale tyhle možnosti, na rovinu říkám – nevím, co bych dělal. A to jsem byl odmala správně vedený. Mám aspoň gympl a začal jsem FTVS, protože oba rodiče byli doktoři a škola byla doma na prvním místě. Ale ne všem se podaří mít vůbec alespoň střední školu. Jejich obzory nejdou moc daleko.

Přesto, jak moje první angažmá v Turecku dopadlo, jsem tam odvedl dobrou práci. V první sezoně jsem se dokonce dostal do ideální sestavy soutěže. Nějaké jméno jsem tedy v lize měl, když jsem se tedy dal do kupy, zkusil jsem to tam ještě jednou, tentokrát v Sivassporu. Hráli tam Kuba Navrátil s Milanem Černým, dva super kluci, a najednou zase všechno fungovalo, ostatní mě brali, bylo to super.

Jen se projevila další stránka mojí osobnosti. Nutnost stát si za svojí pravdou, ať to stojí, co to stojí.

Trenér tehdy v pohárovém zápase špatně střídal a mně se to nelíbilo. Přímo na hřišti jsem si na něj otevřel pusu, načež on na mě začal řvát nějaké nesmysly. Nedal jsem se, vracel jsem mu to. Česky, turecky, anglicky. V tom utkání jsem dal gól, dařilo se mi, ale jakmile jsme dohráli, tumáš, čtrnáct dní individuál. Takové chování nebudeme tolerovat.

Ale měl jsem pravdu. Toho kluka sundávat neměl…

Navíc nám teklo do bot, tak mě postavil dřív, než původně vyhlásil. Vrátil mě do sestavy už po týdnu a my důležitý zápas vyhráli 1:0. Ten gól jsem zase dával já. Pro sebe si v takových chvílích říkám: „A teď mi polib prdel, tady to vidíš…“

Tahle situace mi ale rozhodně neprospěla, po sezoně jsem skončil a zamířil do místní druhé ligy, kde už to sportovně stálo za houby, tak jsme se domluvili na ukončení spolupráce. Vrátil jsem se do Česka, do Liberce.

Udělal bych ale něco jinak? Ani nápad. Ke každému se chovám, jak si zaslouží, a věřím, že se to vrátí. Jestliže mi někdo nesedí, umím být jízlivý, provokativní, pokud se ale ke mně někdo chová slušně, jsem slušný i já.

To neznamená, že nedělám chyby. Spoustu věcí jsem špatně udělal, stačí připomenout jednu z poslední doby, moje vystoupení v seriálu Vyšehrad.

Bral jsem to jako fór a když jsme natáčeli, netušil jsem, že to bude mít takový úspěch. Přiznávám, jakmile se všechen humbuk kolem Laviho rozjel naplno a já věděl, co přijde v našem díle, pátral jsem, jestli to jde ještě nějak zrušit. Ale co… Možná to byla chyba, ale byla to hlavně sranda. Vím, že to bylo za hranou, s Milanem Škodou jsme si ale napsali a jestli to někdo nevezme, s tím už nic neudělám. A klobouk dolů třeba před Romanem Bednářem, který si tam dokázal vystřelit sám ze sebe.

Já postupně dostal nálepku potížisty proto, jaký jsem. Protože neumím uhnout. Neprospělo mi, že si rád zajdu do hospody a zapálím si, všechno pak v Liberci vygradovalo dvěma penaltami proti Příbrami po mých zákrocích.

Dodnes jsem přesvědčený, že nebyly, ale na Twitteru jsem tehdy ulítl, uznávám. Dal jsem najevo svoji nespokojenost, což se mi vrátilo. Jenže já měl pocit, že můžu bojovat se vším, dokonce jsem založil na Facebooku stránku Čisté hřiště, kde jsem komentoval různé situace z ligy a výroky rozhodčích. Tehdy už mi i otec říkal, ať se na to vykašlu, že se všechno otočí proti mně. Nakonec jsem toho skutečně nechal, nemělo to cenu, ale nic si nevyčítám. I takové věci mě třeba dostaly do televize. Líbí se mi, že tam můžu říkat své názory, za nimiž si stojím.

Celý život se učím nebýt důvěřivý a tolik otevřený. Lidé využijí vaší slabé pozice. Vždycky. V Olomouci, mém posledním klubu, se mi tohle ukázalo v době, kdy jsem potřeboval spíš podporu nebo aspoň klid.

Dva měsíce jsem jezdil domů do Prahy za nemocnou mámou. Všichni to věděli, a místo aby mi pomohli, ještě do mě kopali, protože se mě potřebovali zbavit. Byl jsem pro ně nepohodlný svojí upřímností, kterou nervozita z mámina stavu ještě vystupňovala. Stal jsem se snadným terčem. Nikdy nezapomenu na to, jak se ke mně někteří lidé zachovali.

„Vypadni z kabiny,“ jsem třeba slyšel.

Stejně tak budu vždycky právem vychvalovat pana Chromého, trenéra z béčka, který chápal, čím si procházím a že potřebuju důvěru. Vážím si ho. Když mě přeřadili dolů, udělal ze mě něco na způsob svého asistenta, svěřil mi práci s mladými, která mě začala ohromně bavit. I přes svoji situaci jsem si v takové pozici dokázal fotbal užívat.

V Olomouci potíže začaly hned postupem do ligy. Jistotu jsme si uhráli už pár kol před koncem a někteří frajeři se na to v tu chvíli úplně vybodli.

Ale úplně.

To bylo něco pro moji povahu… Připomínal jsem jim, že si moc dobře pamatuju, jak jsem přišel po sestupu a viděl ty zdeptané obličeje. Ti kluci si nevěřili, nalití mi brečeli na rameni, že zapomněli hrát fotbal a kdesi cosi. Já svým přístupem pomohl dát kabinu do kupy, zařídil jsem jim paní Šaurerovou a přestože zpočátku byli všichni dole, nakonec jsme přece jen udělali partu a začali vyhrávat.

Pak jsme postoupili a ti samí kluci si začali myslet, že jsou mistři světa.

„Trénujete na hovno, zápasy odchodíte, je konec května, v půlce června začíná příprava a v půlce července liga. Myslíte, že když na to budete teď srát, jen tak to zase nahodíte? Ne. Nezačnete zase vyhrávat jen proto, že si to řeknete. Tohle zlomíte jen poctivou prací.“

Zhruba v tomhle smyslu jsem do ostatních šil, protože mi nebylo jedno, jak se chovají. Dával jsem to najevo hned na tréninku, neumím čekat na vhodnější chvíli. Emoce musejí ven. Vždyť já se kolikrát na tréninku i popral. Takový Ivo Táborský by mohl vyprávět. Jsme kamarádi, ale kdysi v Boleslavi mě vytočil tím, jak se na pár situací vykašlal, tak jsem se rozběhl a kopnul do něj. On mi to vrátil a už jsme byli v sobě. Pan Uhrin mě vyhodil z tréninku a potom za mnou přišel, že jsem to udělal dobře, ale že si tohle nemůžu dovolit.

Já vím, ale já prostě cítil, že ten frajer potřebuje nakopat. Sám Ivoš po letech uznal, že, jsem měl pravdu, což mě zahřeje ze všeho nejvíc.

Ale zpátky do Olomouce. Makat se sice začalo, ale podzim z naší strany nebyl nic moc a svezlo se to na mě. Ne, že bych hrál nějak vyloženě špatně, ale nepomohl jsem si svým chováním. Třeba kritizováním odchodu Adama Varadiho, který možná není bůhvíjaký fotbalista, ale je to kluk, jaký je v každém týmu potřeba. Nebo uklidňováním fanoušků. Haná je specifická, a když se nedařilo, u postranní čáry na nás lidi hulákali nadávky. Kluci z toho byli nešťastní, takže kdo šel divákům jednou po zápase domluvit, aby se chovali slušně?

Jasně. Rajnoch.

Stoupnul jsem si před tribunu a snažil se vysvětlit, že tohle nejde. Že se nemusí dařit, ale kluci, kteří v tu dobu makali, do toho dávají všechno.

Samozřejmě se všechno otočilo proti mně, bylo mi naznačeno, že tohle není můj problém. Kluci mi poděkovali, ale nakonec, když šlo do tuhého, se na mě stejně vykašlali. Co nadělám.

Jestliže mám ale dojem, že za něco stojí bojovat, jdu do toho, i kdyby mě to mělo stát kůži. Vlastně mě to i baví, jsem v tomhle trochu sadomasochista.

Po mámě.

Máma byla nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal. Přestože jsme zažili období, kdy jsme se nebavili a jehož dodnes lituju, nakonec jsme k sobě zase našli cestu a než zemřela, byl náš vztah jedním slovem úžasný.

Naši rodinu rozdělily povodně v roce 2002. Bydleli jsme na Kampě, kde jsem vyrůstal, ale voda nám vzala všechno. Byt i máminu ordinaci v přízemí. Táta následně prosazoval, ať odejdeme jinam, a rychle našel byt ve Vršovicích, máma ale zůstala. Nechtěla se vzdát místa, které si zamilovala, a cítila potřebu pomáhat sousedům okolo, kteří dopadli podobně jako my.

Všichni jsme se kvůli tomu rozhádali. Tehdy jsem říkal, že všechno má svůj čas a že až nastane doba, kdy se zase budeme mít bavit, vycítíme to. Po nějakém čase jsem se za mámou skutečně zastavil a zjistil, jaká chyba byla si hrát na uražené. Dávám to za příklad i dalším lidem. Všechno se dá vyřešit.

Máma nikomu neřekla, že je nemocná, ačkoliv to věděla už nějaký čas. Když už se odhodlala, bylo pozdě. Přestože jsme se s bratry a jejím novým partnerem snažili udělat všechno, co bylo v našich silách, a chtěli jsme ji poslat někam do Mexika k šamanům, konec byl nevyhnutelný. Nechtěli jsme tomu věřit, ale odešla. Najednou byla pryč.

Stihla mě ale naučit to nejdůležitější. Bojovat a věřit svému přesvědčení. To díky ní pomáhám lidem okolo sebe, přestože sám z toho nic nemám.

Nic nebo problémy.

Stejně se zastávám těch, jimž se podle mě děje křivda. Je mi jedno, proti komu jdu, a neumím se podřizovat. Kvůli tomu mi nedopadly i některé vztahy, ale mám alespoň čisté svědomí. Kdybych jednal jako stádo ovcí, nebyl bych to já.

Věřím na karmu. To, jak se chováte ke svému okolí, se vám vrátí.

My Češi řešíme problémy, až když nastanou, připadá mi, že jim neumíme předcházet a o svých starostech se bavit.

Já to dokázal, ačkoliv mě měli za blázna a mnohdy mi to i předhazovali, o svém psychickém stavu jsem se nebál mluvit.

Franta s Davidem byli jiní. Zvlášť David byl introvert. Oblíbený tichý kluk, na hřišti se uměl rozzuřit, ale jinak si odtrénoval to svoje a zmizel. S nikým své starosti neřešili. Franta byl regulérně nemocný, ale zase měl rád srandu, kdo ho neznal, netipoval by, čím si prochází. Přijde mi, že svým činem dodal Davidovi odvahu, aby to taky ukončil.

Můžeme se bavit o jejich stavu, o tom, co je trápilo, ale mě při té příležitosti napadá ještě jiná věc.

Proč sakra byli sami?

Proč trčel Rajtoral někde v Turecku, kde to stálo za houby? Proč Bystroně, takového fotbalistu, nezaměstnali v Baníku? Proč ho, sakra, nedali aspoň za deset tisíc k mládeži? Všichni věděli, jaký je, ale proč mu tedy nikdo nepomohl? Proč ho nechali po rozvodu odejít někam do Švýcarska?

Proč vůbec víc nezapojujeme v našem fotbale bývalé hráče do klubů? Proč je takhle nezačleňujeme do života po kariéře, aby oni zase svými zkušenostmi zpětně pomáhali celému fotbalovému prostředí?

To už je zase holt jiný příběh. Ty dva kluky nám to už nevrátí.

A o mně budou zase tvrdit, že jsem cvok.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází