Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Neustále jsem koukal na svou botu a přemýšlel. S každým dalším krokem se mi zase objevila před očima a vyvolala znova tu samou otázku.
Mám si tu tkaničku zavázat?
Mám zastavit?
Ztratil bych náskok?
Vydržím to. Dokud mi bota nepadá, zvládnu to takhle.
Bylo mi čerstvě šestnáct, po půl roce tréninku jsem běžel dorostenecké mistrovství republiky v crossu, čtyřkilometrovou trať v parku Štěpánka v Mladé Boleslavi, a běžel jsem v čele. Nebylo tam moc kopců, spíš samá rovina, mělo to tedy sedět atletům. Zpočátku jsem se taky pohyboval hrozně vzadu, ale nepolevoval jsem. Utíkal jsem, jak mi nohy narostly, sledoval tu zatracenou tkaničku a najednou mi došlo, že už kolem mě nikdo není.
Co to je, ty jo? To tady nikdo nemá na Chvojkovice-Brod?
Kolem mě samí vytrénovaní borci, samá Dukla a všem jim zdrhnul kluk, co teprve začal trénovat?
Tu tkaničku jsem si zavázal až v cíli. Jako vítěz.
Že asi nebudu úplně marný a mohlo by to se mnou někam směřovat, jsem si uvědomil právě v tomhle věku. Hrál jsem stolní tenis, a jelikož jsme v klubu neměli letní přípravu, chodil jsem běhat. Postupně mi docházelo, že mě to vlastně baví víc než samotná hra, že rád vyrazím do lesa a za běhu prozkoumávám okolí. Že se mi libí, jak jsem díky tomu v kondici a netloustnu jako mnozí spolužáci.
Rodiče mě do ničeho netlačili, místo toho bezvýhradně podpořili směr, jaký jsem si zvolil. Jak jen bylo v jejich silách, podporovali má rozhodnutí a starou škodovkou mě vozili na závody. Třeba i v roce 1996 na pražský maraton, tehdy začínající podnik. Trať vedla večerní Prahou a měla deset kilometrů. Dostal jsem své první běžecké boty a připravoval se, že si konečně otestuju, jak na tom jsem v porovnání s jinými vrstevníky.
Co vám budu povídat, zaběhnul jsem tam super čas a všiml si mě trenér, pan Dvořák, který mi hned nabídnul, že by mě cíleně rozvíjel, kdybych měl zájem. Měl jsem před sebou nástup na střední, tak jsem k tomu přibral i členství v klubu. S kamarádem jsme poprvé v životě začali trénovat systematicky.
Potom přišla zmíněná republika.
Sranda byla, že jsem na ní startoval v průběhu přípravy, naší hlavní disciplínou totiž byl duatlon, kombinace běhu a kola. Vůbec jsem tam nejel s tím, že vyhraju.
Já měl ostatně celé sportování nastavené jinak. Zatímco spousta lidí se hned žene za medailemi, já to bral na pohodu. Ani naši nic nehrotili, dostal jsem favorita, ať nejdřív něco předvedu, a teprve jestli se uvidí, že to má smysl, pořídí mi lepší kolo. Na prvním mistrovství Evropy jsem tak byl vcelku za exota, ale dneska na to vzpomínám moc rád. Musel jsem se propracovat nahoru, i co se týká vybavení, zatímco dnes už třeba vidím i děti s kolem jako mám já. Nezávidím dnešním rodičům se všemi možnostmi, jaké současný svět nabízí. Udržet mladého člověka u sportu je čím dál těžší a nutnost vytvořit mu po všech stránkách co nejlepší podmínky se stupňuje.
Jako svoji největší výhru vnímám, že se u mě na původním pohledu za všechny ty roky moc nezměnilo. Líbí se mi můj životní styl, který mi umožňuje věnovat se něčemu na vysoké úrovni a zároveň žít podle sebe.
Nejvíc to doceňuju teď, co máme malého syna, a já s ním můžu být každý den, ne jen večer, něž jde spát. Mezi tréninky třeba i pomůžu doma. Přesně takhle jsem to vždycky chtěl a čím dál víc si toho vážím. Tuhle kartu jsem totiž dostal přidělenou, nikdy jsem nesnil, že ze mě bude profesionální sportovec. Myslel jsem, že mě bude živit stavařina, jíž jsem vystudoval. Stavební obnova a rekonstrukce budov, to jsem já.
Pak se to zlomilo.
Naši nic nehrotili, ale zároveň mi dali jasně na vybranou. Buď se dostanu do Dukly, nebo půjdu na vejšku.
Klapla Dukla.
Jenže hned první rok jsem si při týmové časovce zlomil ruku. Při triatlonu se jezdí ve čtyřech a u nás ten první spadnul, my zbylí jsme šli přes něj. Rázem jsem nemohl nic předvést, a kdyby chtěli, mohli se mě v klidu zbavit.
„Hele, Kubíčka tu ještě rok necháte, já myslím, že bude dobrej,“ prohlásil ale tehdy pan Fifka. Dokázal se za mě postavit. A ono to vyšlo.
Než jsem se uzdravil, udělali mě písařem. Na baráku jsem vyplňoval formuláře s údaji, kde se který sportovec zrovna nachází, a psal jsem hlášení. Ládoval jsem data do počítače a na barevnou plachtu dělal rozpisy soustředění.
„Uvolňuji Kateřinu Neumannovou na výcvikový tábor do Seefeldu, od… do…“
Každé ráno se tyhle papíry vyvěšovaly a četly, aby všichni věděli, kde se kdo pohybuje.
Další rok už jsem závodil a začal směřovat tam, kde jsem dnes.
Ty jo, o co my se tady snažíme.
Co my jako lidi na tomhle světě vlastně děláme?
Plavali jsme na Havaji ve velkém chumlu, hrozně jsme si to dávali. Sám jsem jel kaši, abych zůstal v balíku s ostatními, na vteřinu mi ale zrak sklouznul tou průzračnou vodou někam asi patnáct metrů pod nás, kde si stejným směrem plavala obří želva. Na pohodičku. Jen tak líně máchala ploutvemi a byla stejně rychlá, jako my, kteří jsme to tam drtili, co to šlo.
Vždycky, když si na to vzpomenu, přijde mi to úsměvné.
A taky si díky takovým situacím uvědomuju, jaká je nádhera, že nejsme zavření někde na stadionu. Že můj sport zůstává ještě jedním z těch, které se odehrávají ve volné přírodě. Xterra si obecně vybírá krásná místa, kam byste normálně jeli i na dovolenou, je to trochu taková zážitková cestovka. Spousta míst se dokonce otevírá jen kvůli závodům, jinak jsou pro veřejnost nedostupná. Třeba národní parky v Utahu nebo na Maltě. I v Česku jsme už poznali zajímavé lokality, plavali jsme i v jezeře v Adršpašských skalách, kde se je normálně koupání zakázané. Už samotná možnost trénovat v našich nádherných Krušných horách, které nabízejí ideální podmínky pro můj sport, je paráda.
Jako triatlet v Xterře se podíváte na všechny kontinenty, do různých zemí snad s výjimkou Ruska. Sám jsem byl už skoro všude, jen Japonsko mi ještě chybí, ačkoliv zrovna tam vyloženě chci, zajímá mě tamní kultura. Jen je vždycky nutné oddělit, že na dané místo jedu primárně uspět jako sportovec, ne na výlet. Důležité je podat výkon, pokud k tomu ale ještě můžu navštívit krásné části světa, proč toho nevyužít?
Při cestách do velkých dálek většinou vyrážím s předstihem, abych se aklimatizoval, zvykl si na jiné časové pásmo a na daném místě si i zatrénoval. Při tom pak stihnete i něco objevit. Xterra je proto spíš než laciná honba za úspěchy trochu i životní styl. Obsahuje dřinu v tréninku, ale i cestování po krásných lokalitách ve vcelku fajn komunitě. Kam to jde, tam vyrážíme tranzitem a mnohdy v něm i spíme. Než jsme měli mimčo, jezdila se mnou i partnerka, oběma nám to tak vyhovovalo. Často taky bydlíme pohromadě s dalšími závodníky, z nichž někteří jsou vyloženě kamarádi. Spojujeme se i proto, abychom sehnali levnější ubytování. Tím, jak v našem sportu nejsou velké finance, se hodí navzájem si pomáhat.
„Čau, chystám se na Réunion, nepojedeš se mnou?“ I takhle může vypadat telefon soupeři.
Vyrážíme taky ve větší partě třeba i se známými, kteří ani nezávodí. Bývá to fajn punk, vezmete karavan a jedete.
Kvůli okamžikům, kdy se něco povede, stojí za to všechny ty dílčí neúspěchy.
Tohle prostředí mi je bližší než olympijská podoba triatlonu. Neříkám, co je lepší, ale mojí nátuře víc sedí Xterra.
Obecně totiž nemám rád umělé věci, hraní si na něco, co vlastně tak úplně není opravdové. Poslední dobou mi třeba připadá, že si společnost hraje na návrat k přírodě, všechno je bio, ale je to stejně jen na oko. Místo abychom se váleli na skalách v písku, hlídáme si skoro sterilizovaná dětská pískoviště. Začínáme se moc chránit, zabalovat, fyzicky i pomocí zákonů.
V téhle souvislosti pamatuju, jak jsem byl kdysi v devadesátých letech poprvé v Americe. Čekal jsem bůhvíco a zjistil jsem, že to je normálně policejní stát. Civěl jsem na semafor, který mi přikazoval, kdy už nemám chodit na silnici. Říkali mi: Počkej, až to dorazí k vám. Až nějaký pitomec vleze na přechodu pod auto a bude žalovat všechny okolo, že nikde nebylo napsáno, že tam neměl chodit.
Lup, ono je to i tady. Na všechno máme předpisy.
Kam jsme dali selský rozum?
Přece když jede auto, nechodím přes cestu. To se naučí každý, ještě než jde do školky, ne? Věřím, že si touhle fází jako společnost projdeme a vrátíme se zase ke zdravému přirozenému vnímání.
Ve sportu je zase potřeba si uvědomit, že víckrát prohraješ, než vyhraješ.
Přijde mi, že tohle dnešní mladí vůbec nechápou. Právě kvůli okamžikům, kdy se něco povede, ale přece stojí za to všechny ty dílčí neúspěchy. Neustále vítězit není možné. Aspoň v mém případě ne.
Jakmile to sečtete, zjistíte, že za kariéru se podaří jen párkrát získat pocit, kdy si povíte, že to bylo úplně ono. Že to jelo.
Xterra mi naštěstí dává svobodu vybrat si, kdy a kde chci závodit. Je to rozdíl oproti sportům, v nichž jste vázaní ligovým rozpisem a musíte nastoupit, přestože třeba víte, že se zrovna necítíte dobře. Já mám od sponzorů dané jen to, že musím být vidět, musím se odprezentovat, a je jedno, jestli v březnu nebo v srpnu. Sám si tedy vyberu, kam chci jet, kdy budu mít nejlepší formu a pokusím se ji prodat. S trenérem v tomhle ohledu hodně dáváme na intuici. Spousta věcí i tak nemusí vyjít, ale jestliže jdu do závodu, alespoň vím, že na to fyzicky mám.
Nejhorší totiž je, když cítíte, že musíte, ale tělo to nereflektuje.
Nebo když se vám dějí věci, které se normálně nedějí.
Třeba se vám hned ve vodě zamlží brýle, což zní jako prkotina, ale vezměte si, že prostě nevidíte.
Nebo dlouho rozepínáte neopren.
Nebo vylezete někde, kde jste v životě nevylezli.
Nebo dostanete penalizaci, že jste nastoupili na kolo dřív, než jste měli. Zrovna to se mi třeba nedávno v Rakousku stalo, v depu je totiž čára, za niž musíte kolo dovést a až tam můžete nasednout. Opomenout tuhle banalitu se mi nepovedlo předchozích patnáct let, ani v žácích.
Taková drobnost vám pak ale ubírá koncentraci a najednou už nejedete optimálně a je to tady… Začne šrotovat hlava, dostaví se pochybnosti. Těm se buď poddáte, nebo si poručíte, že tělo oblafnete. V takových chvílích však dupete, a přitom jedete, jako když nejedete. Hrozný. Doufáte, že se to někde chytí, naskočí. Buď se to povede, chytnete správný rytmus a po zbytek závodu už se ho držíte, nebo taky sesednete z kola úplně na šrot. Říkáte si, že jste to nakopli, ale najednou vyběhnete z depa jako popravení.
Závody v Xterře trvají dvě a půl až tři hodiny, což je docela dost času, během něhož se v těle protočí, nejrůznější pocity a hormony. Je super během toho překonávat jednotlivé krize.
Když se vám nedaří, všechny je pak cítíte. Když jste naopak v pohodě, přijde vám, že jste ani žádnou krizi neměli. Hlavně na začátku sezony, dokud není zvyklé na extrémní zátěž, se vás však tělo ptá: „Co mi to děláš?“ Pak najednou jako by si vzpomnělo. Jo, vlastně, to je ono… Blafne a už běžíte suprově až do cíle a říkáte si, sakra, proč to nešlo od začátku.
Ale bylo by to ono, bez všech těch dílčích trápení?
Plavci tu rutinu znají.
Sunu se vodou a dávám si záležet na každém pohybu svých rukou. Na každém centimetru. Abych se zlepšil, musím přeprogramovat mozek. Něco, co v něm mám roky zakotvené, je třeba předělat. Odstranit nedostatky teď, v klidu, pak zrychlovat.
Právě v těchto momentech nejvíc potřebuju trenéra. Když bojujete s únavou a stejnou věc už projíždíte po tisící, je nutné, aby nad vámi někdo stál a říkal vám, co bylo správně a co špatně. To sami nikdy nepoznáte, zvlášť při plavání nemáte šanci se vidět. Vycítíte jen okamžiky, kdy jste chytili vodu, jak je třeba. Ale vědět toho musíte víc.
V duatlonu jsem kdysi nebyl úplně špatný, v juniorech jsem skončil jedenáctý na mistrovství světa, v evropském měřítku to bylo velmi dobré. Dnes je ale tenhle sport v podstatě mrtvý, pryč jsou časy, kdo ho i vysílali na Eurosportu. Já k němu stejně časem přidal plavání a kvůli tomu i změnil trenéra, začal jsem s panem Víchem, který mě vede dodneška.
Počáteční hendikep jsem ale stále nedohnal, přestože se mi na plaveckém stylu daří pracovat. Vidím, že se pořád zlepšuju. Co jsme se na to vrhli intenzivně, vnímám, jak se posouvám, přestože mi coby sedmatřicetiletému už okolí vnucuje myšlenku, že jsem za zenitem.
Neposlouchám je.
Říkají to Bauerovi. Říkají to Jágrovi. Zrovna tohle jsou borci na úplně jiné úrovni než já, ale princip jejich uvažování je stejný. Pouze proto, že se narodili dřív než jejich soupeři, to mají mít už dávno za sebou. Jenže ono to tak není. Dokud budou oni sami cítit, že existuje prostor, v němž mohou být lepší, proč se o to nepokoušet?
Já ten svůj vidím ve vodě. Ač se blíží čtyřicítka, ještě nejsem za zenitem, vím to. V našem sportu je i měřitelné, že v žádné ze třech disciplín za zenitem ještě rozhodně nejsem. Ano, těžké tréninky už cítím víc než ve dvaceti, ale nakonec si vždycky uvědomím, že víc v hlavě než ve svalech. Hlava odejde dřív než fyzička.
Plavu teď s mladým klukem, který mi dává strašně na prdel, a já si říkám, jestli to mám zapotřebí. Pak mi ale dojde, že ano. Že chci trpět jako zvíře právě proto, že věřím, že se ještě můžu zlepšit. Přijde mi, že mám tuhý kořínek a taky výhodu, že jsem začal později. Naše generace ani nemá zhuntovaná těla systematickým tréninkem od dětství jako dnešní mladí. Sice jsme vyrůstali za komunismu, ale to jako dítě nevnímáte. Zase jsme mohli lítat venku a nikdo nás nevozil striktně na šestou na nějaký kroužek. Všechno, co jsme dělali, jsme dělali přirozeně samospádem. Tím jsme položili základ své sportovní dlouhověkosti.
Proto si teď vlezu do vody a jdu drilovat.
Proto v zimě drtím kolo, přestože mám radši běžky. Vím totiž, že už potřebuju jezdit, protože Španěl už má krásných jednadvacet stupňů a šlape do toho taky. A já chci být konkurenceschopný už na začátku sezony.
Proto běhám, sotva roztaje sníh, a využívám, že se dá po udusaných loukách běžet kamkoliv si zamanete.
Proto všechno tohle kombinuju s posilovnou a ještě s regenerací, ačkoliv se mi už s rodinou změnily priority a hodinovou sauničku nebo nějaký jiný čas jen pro sebe už do rozvrhu jen tak nedostanu. To se radši protahuju doma u malého, chci být s ním.
Nejlepší regenerace je pro mě stejně vaření, u něj přijdu na jiné myšlenky. Ne, že bych měl nějaké psychické potíže, ale přece jen sport je věc, která není nikdy hotová. To skončí, až skončím já sám. V přípravě taky nemám možnost srovnání, takže v podstatě nikdy nevím, jestli už jsem udělal dost. Říkám si: „Hele, pojď se ještě protáhnout, co když Francouz šel taky.“
Co je podstatné, jakmile na chvíli povolíte, výkonnost jde dolů. I v běhu, v němž si jinak přijdu silný. Je třeba si svoji úroveň neustále udržovat. V tomhle závidím freestyle sportovcům, kteří, pokud to přeženu, se naučí trik a jen ho pilují. Je pak jedno, jestli se před závodem zlejou, druhý den prostě předvedou, co má jejich tělo zautomatizované, a je to.
Já nikdy moc neslavil úspěchy ani nebyl moc podělaný, pokud se něco nepovedlo. Jo, mívám dobrý pocit, ale druhý den po závodě se jede znova. Král jsem byl včera, dneska už zase musím do práce.
A to nemluvím o umístění, ale o pocitu.
V našem sportu totiž někdy víte, že jste zajeli skvěle, ale výsledek to nereflektuje. Předvedli jste super výkon, jenže zrovna se holt sešla velká konkurence. Jindy je vám naopak jasné, že výkon nebyl nic moc, ale přesto jste vyhráli.
Za jeden ze svých nejlepších závodů třeba považuju Havaj 2011, kdy jsem porazil i Armstronga. Nejvíc lidí, nejvíc médií, umístění v top ten… Ale na papíře je to stejně jen deváté místo, z toho si nikdo na zadek nesedne, ačkoliv sám vím, že šlo z mé strany o excelentní výsledek, jehož si vážím.
Taky teď přemýšlíte, kde se vzal Lance Armstrong na Xterře?
Však on býval profesionální triatlonista. Plavat uměl ještě dřív, než se dal na cyklistiku, podle mě i v ní těžil ze své všestrannosti. A to se nebavím o dopingu, v tom tam jeli všichni, on byl jen jeden z těch, na které přišli. Odtrénovat to stejně musíte tak jako tak, pak jen závodíte v podmínkách, jaké nastaví systém. Tam si nemá kdo co vyčítat.
Mezi lidmi, kteří se v našem sportu pohybují, nebyl jeho návrat k triatlonu ani tak velkou peckou, bylo však znát, že ač má Xterra své hvězdy, Armstrong je přece jen globální superstar. Dalo se to poznat z všeobecné pozornosti, ne z jeho chování, on byl úplně v pohodě. Dokonce si náš závod vybral, nikdo z pořadatelů ho nezval. Snažil se i svůj start nijak nemedializovat, chtěl si trať jen osahat, než pojede hlavního Ironmana, ale rozkřiklo se, že dorazí, což přilákalo spoustu médií.
Jelikož předtím vyhrál závod v Texasu, a ještě neskutečným časem, bylo jasné, že nepřijel jen tak se zúčastnit. Přijel vyhrát.
A já si ani pořádně nevychutnal, když jsem ho předbíhal.
Uhnul mi. Ale že to byl zrovna on, mi došlo až po chvíli. Tehdy se mi zrovna běželo suprově, takže jsem si to užíval a nekoukal okolo sebe. Tohle byl den, kdy jsem věděl, že to je ono. Teď to tam máš, jdeme, dupej…
Jako triatlonista buď zaujmete sponzory, nebo ne. Zůstáváme mimo sportovní mainstream, v němž se furt točí ti samí lidé, přitom náš sport je velmi zajímavý.
Já mám na tuhle oblast kliku. Velcí sponzoři v čele s Red Bullem se mnou jsou už od roku 2003, což je v neskutečné, toho si vážím snad ze všeho nejvíc. Zvlášť když je v dnešní době shánění peněz na sport složité.
Přemýšlel jsem, proč mě společnosti, které mohou peníze dávat kamkoliv jinam, tolikrát podržely...
Svoji roli jistě hraje fakt, že jsem nikdy neměl žádné extra výkonnostní propady. Do firem taky chodím sám za sebe, neposílám žádné manažery. Je sice těžké nabízet se jako skvělý produkt a přesvědčovat, že jsem skvělá investice, tohle se dělá snáz, když nemusíte mluvit přímo o sobě, ale když vás ti lidi poznají osobně a vidí, že asi nejste úplný tydýt, pomůže to. Pak taky zjistí, že se jejich podpora dá uchopit i jinak než tím, že si někam jen nalepím logo, dají se vymyslet různá propojení, v nichž jsem osobně zapojený.
Druhá zásadní věc asi je moje povaha. Nedělám ze sebe víc, než jsem. Vnímám, že jako sportovec mám pro společnost přínos jen v tom, že ukazuju, že něco jde a že má smysl jednat fér. Můžu sloužit jako vzor, ukazuju cestu, jak ventilovat sedavý způsob života. Vždyť na světě neexistuje lepší antidepresivum než si jít zaběhat. Je to nejlevnější prevence spousty chorob.
Někteří sportovci se snaží o něco víc a poučují veřejnost o věcech, v nichž se nepohybují, já si raději vážím těch, kteří něco přinesou zpátky sportu. Stanou se dobrými trenéry, věnují svůj volný čas mladým i přesto, že za to nedostanou moc peněz, nebo připraví nějaký event, který lidi přitáhne ke sportu. Drží se v oblasti, v níž jsou kovaní, jíž rozumí. Sám se touhle cestou snažím jít. Doufám, že jednou budou podmínky k tomu, abych předával dál, co jsem se naučil. Už teď třeba připravuju pár svých klientů, s nimiž mě baví spolupracovat na dosažení jejich cílů. Přinesli jsme taky do Česka koncept běhů do skokanského můstku. Tady vidím svoji roli.
Zároveň mi je jasné, že sotva skončím, za chvíli už nikdo nebude vědět, že jsem někdy někde závodil. I proto normálně pracuju. Přes zimu jsem prodával v shopu pro běžecké lyžování nebo jezdil s týmem na dálkové běhy po světě jako kuchař a servisák. Baví mě to, neztratil jsem taky díky tomu nit s realitou.
Až nastane konec, nebudu muset vystupovat z nedotknutelné bubliny.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází