Jan Kliment

Seděl jsem v tom pokoji pražského hotelu a volal tátovi.

„Je možný, že budu milionář?“

Pověděl, že to asi možný je.

Nemohl jsem to pochopit a nemohl to pochopit ani táta. Jeden zápas, jedno fotbalové utkání a změnilo se úplně všechno.

O Vánocích mě chtěli vyhnat z Jihlavy, protože jsem údajně neseděl starším mazákům v kabině. „Víc než fotbal tě zajímají diskotéky,“ říkali. No, možná měli trochu pravdu. Ale… Neviděli, kdo jsem. Jak to cítím.

Nikdy jsem nebyl do fotbalu blázen jako někteří jiní kluci. Miloval jsem ho. Ale spíš na betonovém plácku za školou než na travnatém pažitu pod dohledem trenéra. Neznal jsem soupisky ligových klubů, nedíval se v televizi na zápasy.

Přesto jsem najedou v jedenadvaceti seděl na hotelu a držel v ruce telefon, který absolutně nestíhal. Zprávy, hovory. Každý se mnou chtěl mluvit, gratulovat. A taky nabízet smlouvy. Do Nizozemska, Německa. Do Sparty.

Stačilo dát tři góly Srbsku. Jméno Jan Kliment se vynořilo z neznáma do hledáčku velkých fotbalových klubů. A já přitom měl být s partou na Mácháči, zapomínat na zlomené srdce a taky trochu řešit, co dál se životem.

A přesně tohle je fotbal. Nikdy nevíte, co se stane.

Můžete být úplně ztracení, nechtění a jedním dobrým utkáním vyletět ke hvězdám.

Nebo můžete být nejlepším střelcem ligy, kterému chtějí dát ještě jednu šanci ve velkoklubu. Blížit se ke splnění ještě jednoho snu. K titulovým ambicím.

A v příštím okamžiku ležet na nosítkách ve strašné bolesti. A vědět, že je konec. Konec. Konec šancí na ještě jeden velký přestup a dost možná konec celého kopání do míče. Fotbalu.

Zažil jsem to. Byl jsem nahoře. Byl jsem dole. Tolikrát…

Dokonce jsem si našel zálibu v návratech. Ve škrábání se ze dna zase zpátky do formy. V bloudění v beznaději, a pak v odhodlání nezlomit se.

Říkají o mně, že jsem floutek. Možná jsem fotbal vždycky nežral jako moje okolí. To ale neznamená, že bych pro něj neudělal hodně. Že bych v něm neměl svoje cíle a sny. Jakkoliv byly na začátku úsměvně vzdálené.

Vydělat hezké peníze.

Odstěhovat se do Prahy.

Vyhrát střelce ligy a stát se nejlepším hráčem v jedné sezoně.

To byly myšlenky, které dlouho byly vzadu v hlavě. Nevím, jestli to byly sny. Nebo cíle. Možná to jsou až příliš vznešená slova. Byly to prostě myšlenky, které jsem občas řekl nahlas a nikdo je nebral vážně. Myšlenky obyčejného kluka z Jihlavy, který ve fotbale dost dlouho absolutně nijak nevynikal.

Říkají, že jsem floutek. Nevycházím s každým. Nemám rád, když na mě někdo řve.

Věřím, že se ve mně lidé, kteří ve mně vidí jen floutka, pletou.

Neměli ve mě důvěru. Nevěřili mi. Křičeli po mně. Dávali mi zbytečnou naději. Viděli moje tetování, neviděli moje slzy.

Neznali mě.

Říkají, že jsem floutek, protože jsem některé věci fotbalového života nechápal. Nemohl jsem snít o velké kariéře, nedovedl jsem si ji představit. Jak bych mohl? Dokud se nestala realitou a já se nemusel naučit ve fotbalovém světě žít. Stát se profesionálem. Snažit se jít příkladem. Znovu a znovu sbírat síly se vrátit.

Dokázat, co umím.

Naučil jsem se to. Zjistil jsem, že po slzách bolesti můžou přijít i slzy radosti.

Na trávníku v Ostravě jsem se díval na podivně ohnutou nohu v lýtku a skončil mi fotbalový svět. O rok později jsem se rozbíhal k penaltě v dresu národního mužstva. K penaltě, po které jsme s celým Edenem skákali v euforii.

Tohle je fotbal. Nikdy jsem se nevzdal. Nikdy jsem se ho nevzdal. A ano, nakonec jsem mu propadl a zatoužil ukázat, že nejsem floutek, za kterého mě někteří mají.

Měli jsme jasnou domluvu.

„Až rozsvítí lampy, půjdeš domů!“ opakovala mi mamka.

Jasný. Vzal jsem kopačák a šel na to betonové hřiště za naší základkou. Na místo, kde jsem fotbal miloval.

Klička, střela. Nikdo mi nemohl nic říct.

Byli jsme děti, ale cítil jsem se tam dobře. Věděl jsem, že dám gól. Tam jsem byl pan Někdo. Nebo jsem si to aspoň myslel a žádný dospělý mi to nerozporoval. Každý den byl nový zápas, každý se hrál o všechno.

Každý jsme si s balonem dělali, co jsme chtěli. Nejvíc asi dostat ho do branky, logicky. To je pocit, který je nádherný. Gól! Byla to euforie tehdy, je pořád. Úžasné vzpomínky. Brutální.

Někdy to bylo tak vyhrocené, že lampy už dávno svítily a my se přetahovali o poslední branku. Kdo dá, ten vyhrál. Nemohl jsem jít přeci domů! Mamka pak sedala na kolo, nemusela mě moc hledat, jela najisto. Byl průšvih. Stálo to za to.

Stejně jako ty ukopnuté palce po střetu s betonem. Táta mě mohl přetrhnout, když mě vedl z ordinace s dlahou. „Jak chceš zítra na trénink?!“ Odřené nohy, zničené oblečení. Všechno za to stálo!

Dneska je na tom místě místo betonu umělá tráva, ale myslím, že už tam tolik kluků nechodí. Ta doba je pryč. I já se bojím pustit děti ven.

Změnily se i jiné věci.

Asi bych neuměl být ve výchově tak razantní jako právě táta.

Jak mě to bavilo za barákem, tak mě to nebavilo na tréninku velkého fotbalu na krásné trávě stadionu Vysočiny.

Nebo nebavilo… necítil jsem se tam. Asi jsem se styděl, bál se nového kolektivu. Každopádně je to jedna z mých prvních vzpomínek, jak mě taťka dovedl do přípravky a já se rozbrečel. Žádné, že to zkusíme příště. Vzal mě za střídačky, profackoval a poslal zpátky mezi kluky.

A rovnou tam zůstal taky. Jako pomocník trenéra. Aby mě měl pod dohledem a viděl, že se na to nevykašlu.

Řval na mě. Docela dost. Zároveň kdyby tam nebyl, tak já taky ne. Tím jsem si skoro jistý. Nikdy by Jan Kliment profesionální fotbal nehrál.

Protože jsem rozhodně nebyl žádný zázrak. Od toho tam byli jiní. Třeba Matěj Vydra. Kluk, který měl už jako dítě stehna, že bych je neobejmul. Ve třinácti dokopl přes půlku hřiště, my byli rádi, když to letělo na vápno. Jo, ten byl WAU. Všichni viděli, že z něj něco bude.

Já se v tom plácal, vadil mi ten táta, poslouchal jsem řeči o protekci a možná ji i měl. Třeba nebýt táty, tak si mě v té přípravce vážně ani nenechali.

Co mi šlo za barákem, to jsem na trávníku neměl. Neustále jsem byl svázaný, snažil se dělat věci správně, ale ne přirozeně. Moc to nefungovalo.

Od té doby taky nesnáším, když na mě někdo řve. Jak mám trenéra, který po mně na hřišti jenom štěká, nevycházíme spolu. Tátovi jsem nic říct nemohl, musel jsem poslouchat. Někde jsem si to v sobě uložil. Řekl jsem si, že nikdo jiný než táta na to právo nemá. Mám svoji hrdost. Chci si sám sebe vážit.

Můžeme přeci i o fotbale mluvit normálně. Otevřeně. Jako člověk s člověkem. Už nejsem dítě. Umím vyslechnout cizí názor, nemusí ho na mě nikdo hulákat.

Táta mi šel po krku, ale zároveň mi strašně pomáhal. Dneska to vidím. Nedokázal bych takhle fungovat se svými dětmi, ale jemu můžu jenom poděkovat. Neustále mě popoháněl, posouval dál. Nenechal mě se na cokoliv vybodnout.

Mohl jsem si tisíckrát říct, že už na tréninky kašlu. A já si to taky tisíckrát řekl. Jenže pak jsem si představil, jak bych to tátovi asi vysvětloval. V tu chvíli bylo po úvahách. Neodvážil bych se za ním jít a říct: „Hele, končím.“

Změnilo se to až v žácích, někdy ve dvanácti letech.

Táta skončil, dostali jsme opravdové trenéry. A hlavně jsem si nechal na hlavě vyholit číro. Tehdy letěl Neymar, tak jsem to ještě trochu vylepšil.

Najednou mě ostatní kluci začali brát jinak. „Ty kráso, on má číro!“ Prolomil jsem tím vlastní bariéru stydlivosti a i v tom opravdu fotbalovém kolektivu si dovolil být sám sebou. Najednou jsem vyletěl.

V žácích byly čtyři kategorie a během sezony jsem se dostal z té poslední do první. Věřil jsem si, šlo mi to. Většinou. Byla pochopitelně i období, kdy jsem hrozně kazil. Každý centr šel do autu. Nechápal jsem, co se děje. Dokonce si vybavím, že jsem po jednom zápase šel s našima na oběd a rozbrečel se tam.

Už ne proto, že bych nechtěl fotbal hrát. Ale proto, že mi to prostě nešlo. Co jsem dělal, to skončilo špatně. Řekl jsem jim to, padlo pár slz a najednou to bylo zase dobrý. I to mě naučilo, že čas od času musím dát emoce najevo.

Nedusit se v situaci, která je mi nepříjemná. Zbavit se jí. Pracovat, jít dál. Upnout se k dalšímu cíli, návratu.

Zároveň to všechno chytlo tak rychlé tempo, že jsem už o nějakém pokračování nebo nepokračování s fotbalem moc uvažovat nestíhal.

Najednou mi bylo sedmnáct a poprvé jsem se podíval do kabiny áčka. Dostal jsem smlouvu na pět tisíc měsíčně. Což teda bylo dost. Velmi brzy jsem se tam zároveň potkal s panem trenérem Petrem Radou. To bylo výborné setkání. Já potetovanej, číro, svítivé kopačky. No moc rád mě viděl.

Floutek. Tehdy to začalo.

Už od té doby se to se mnou táhlo. Pro mě ale tetování nikdy nebylo o tom budovat si nějakou image. Mně se tetování jednoduše líbilo a líbí. Mám nějaká s hlubším smyslem, ale většina je prostě pro radost. Netrápím se tím, že by měla mít šíleně zásadní význam. Není to brnění ani zastrašování. Mám je pro sebe, ne pro okolí.

První jsem si nechal udělat s klukama v Třebíči někdy v sedmnácti. Vyrazili jsme z Jihlavy k chlapovi někam do paneláku a já si nechal anglicky vytetovat: „Just Breathe“. Prostě dýchej. Borec tam zapomněl jedno E. Ještě jsem to neopravil. Nevadí mi to. Jednou se mi to líbilo, tak to mám a je to součást, kterou víc neřeším.

Lidi zvenčí to vnímají jinak, přikládají tomu větší význam. A pro pana Radu nebo třeba moji babičku to samozřejmě je i generační věc. Ta mě posílá dodnes do kriminálu, že tam dobře zapadnu. Že jsem se zbláznil.