Jan Jaroměřský

Chybami se člověk učí. Tohle jste už určitě slyšeli. Sám to nemám jinak. Mě taky chyby v životě pokaždé posunuly o něco dál. A proto v dobrém rozmaru mnohem raději říkám, že dobrou historku člověku nikdo nesebere.

A že jsem jich za svůj život nastřádal spousty. Až vám budu vyprávět, jak dlouhou cestu jsem musel urazit, než se ze mě stal profesionální hokejista v nejvyšší české lize, možná se budete divit. Vždyť má kariéra ještě předtím prakticky několikrát skončila.

Byly i doby, kdy jsem přišel o řidičák, vyzvednul pár obsílek, skočil si na soud, často se na ulici rval, ochutnal alkohol i další neřesti. To všechno ještě předtím, než jsem si v obraně Olomouce vybojoval své místo a rozhodl se ho nepustit. Prostě jsem v mládí zkoušel, co všechno život umí přinést.

Jo, dělal jsem dost věcí. Ale ve výsledku mi každá do něj něco vrátila.

Cestičku v mé kariéře mi nikdy nikdo nezametal. Pár klacků pod nohy jsem si do ní taky hodil sám. Prošel jsem si hokejovým pralesem, chodil do klasické práce a řešil své průšvihy. Některé jsem si způsobil sám, jiné prostě přinesl život.

Na konci mého příběhu je ale přes to všechno upřímná vděčnost.

Vděčnost za všechno, co mi život přichystal a co mě naučil. Uslyšíte o ní od člověka, co má skvělou rodinu, která ho žene každým dnem kupředu. Od sportovce, který má super tým a hraje kvalitní soutěž. A od hokejisty, který až v průběhu života pochopil, že hokej musíte hrát srdcem a být u toho stále nohama na zemi.

Kdyby mi někdo před nějakými deseti lety, kdy jsem se za pár drobáků živil okopáváním zahrad, řekl, že jednou vstřelím v prodloužení posledního utkání baráže gól, který bude znamenat postup mého týmu do extraligy a v ní získám postupem času své pevné místo, týmové úspěchy i sportovní uznání, nejspíš bych se mu vysmál.

Život si však pro mě připravil ještě několik překvapení. A za všechna jsem rád.

Já, Honza Jaroměřský, obránce HC Olomouc.

Prosadit se z mládeže mezi chlapy je vždy dřina. Po mladých hráčích v týmu se dřív hodně šlapalo, staří byli mazáci a stát se právoplatným členem kolektivu nebylo lehké. V Mladé Boleslavi, odkud pocházím a kde jsem s hokejem začínal, byl tým na první ligu nadstandardní, takže to tehdy platilo dvojnásob. Přesto jsem po dobrých výkonech v juniorech relativně brzy dostal šanci a pár zápasů v druhé nejvyšší soutěži taky slušně odehrál.

Vybavuju si zejména jeden konkrétní moment. Hráli jsme zápas v Hradci Králové, trenér Votruba hru stáhl na šest beků a mě jako vyjukaného juniora nechal hrát až do konce hodně vypjatý zápas. Vyhráli jsme. V autobuse cestou domů jsem jako bažant seděl hned za ním, když se ke mně otočil: „Tak co, zahrál sis? Dobrý?“ A já na něj jenom tak koukal a nevěděl, co říct. Dodalo mi to sebevědomí a pocit, že se ze mě stává opravdový sportovec, profík.

Bohužel tenhle pocit netrval dlouho.

Pendloval jsem mezi áčkem a juniory, zvládal trénovat a hrát v obou kategoriích a přišlo mi to takhle fajn. Našel se i čas zajít na pivo s partou. V té době byla zrovna v módě tráva a dnes nemám důvod tajit, že jsem byl občas s ostatními taky in. V zápasovém volnu jsme si párkrát potáhli a měli těžkou pohodu. Přistupoval jsem tehdy k hokeji tak, abych si mohl taky užívat.

Skloubil jsem dost věcí dohromady, a proto mě bavil život. Prostě jsem měl za jedním uchem anděla, za druhým ďábla a chtěl jsem vyhovět oběma. V době zápasů, hlavně v áčku, jsem se ale už od mládí dokázal perfektně fyzicky připravit a to mi vydrželo až dodnes.

Bavíme se o roce, kdy Mladá Boleslav postoupila poprvé do extraligy. A začala pomalu získávat dnes legendární škodolibou nálepku barážový klub. Pro nás mladé kluky byla tahle doba extrémně nevýhodná. Škodovka dávala vždy do hokeje velké peníze, o sponzory nouze nebyla, a tak klub nakupoval hráče z celé republiky a koncepce v něm byla mizivá. Kolik se tam za ty roky protočilo ve vedení manažerů a trenérů, bychom dnes měli problém spočítat. To samozřejmě platí také o hráčích. Po příležitostech v první lize jsem si myslel, a trochu doufal, že bych mohl jako domácí, mladý a relativně perspektivní hráč dostat příležitost taky o soutěž výš. Ale bohužel.

Pod tlakem očekávání tehdy nikoho nezajímalo, že jsou v organizaci i junioři. Vzali nás pár kluků k přípravě, ale víceméně už dopředu bylo jasné, že jdeme jen zaplnit místo, aby měl v létě kdo běhat na oválu. Žádné svazové pravidlo o nasazování mladých hráčů tehdy ještě nebylo, a tak dost rychle začalo být jasné, že si nás v týmu nenechají ani na nošení lahví.

Dveře před námi se zavřely. Klub nás lifroval na hostování do Vrchlabí, kde se tehdy ještě hrála první liga. Parta se tmelila u piva, a když chtěl člověk do kolektivu zapadnout, nebylo nikdy těžké se toho zúčastnit. Týmu se ale dařilo, takže nikdo nic neřešil. Bydleli jsme na stadionu ve špeluňce, kde byly jen dvě postele a nic moc víc. A tak jsme občas v papučích scházeli do přízemí, kde byla v Rally baru příležitost se odreagovat, pokecat a zazpívat české hity u jukeboxu.

Občas jsem hrál pár minut, mnohem častěji jsme ale dojížděli a hráli s mladými za Trutnov, který hrál jen průměr druhé ligy. Jezdili jsme tam všichni společně v týmovém tranzitu a to bylo asi jediné pozitivum na našich výletech. Hokej se pro mě v té době vlastně stával jen něčím navíc. Víceméně jsem v té době ani sám nevěřil tomu, že bych ho jednou na nějaké slušné úrovni mohl hrát. Nejspíš jsem si všechno představoval jinak. Neříkám, že jsem neměl žádnou motivaci, ale když vás pošlou pryč z Boleslavi, na farmě jen paběrkujete a hrajete druhou ligu, začne se vám do hlavy vkrádat myšlenka, že to všechno nikam nevede.

Co se stalo ve Vrchlabí, mělo ve Vrchlabí i zůstat.

Takhle jsem se navíc snažil řešit svůj první vetší průser, na který se brzy nabalil i další. A který mi v rozletu mé kariéry asi moc nepomohl.

Postupem času jsem výkony získával trochu stabilnější místo v kádru a začínalo se blýskat na lepší časy. Jednoho večera jsem po večeři, která ani nebyla žádný velký mejdan, udělal neskutečnou blbost. Pro jistotu jsem si chtěl přeparkovat auto na stání hned u zimáku. Prázdnými ulicemi potemnělého městečka jsem jel od restaurace nanejvýš dvě stě metrů v domnění, že se za takovou chvilku nemůže nic stát. Možná mě někdo udal, možná jsem měl prostě jen smůlu. Každopádně když jsem na parkovišti u stadionu zastavil, rozsvítily se modré majáky.

Člověk chvíli dělá blbého, protože ví, že je zle, ale stejně mu nakonec nezbude nic jiného než do testeru fouknout. Nebyl jsem na hadry, neplazil jsem se do auta jako Vlk z Wall Street, ale nadýchal jsem přes jedno promile a trestný čin byl na světě. Průšvih to pro mě byl z vícera důvodů.

Na malém městě se nikdy nic neutají, klub se to dozvěděl mezi prvními a vzal mi to málo, co mi za dobré výkony chvíli před tím vedení přidalo. A i když jsem stále dál hrál, to, co jsem si jako mladý hráč dovolil, určitý vliv na mou pozici v týmu nejspíš nakonec mělo.

Ještě horší pro mě ale bylo, že jsem tehdy studoval vysokou školu v Mladé Boleslavi a auto nutně potřeboval, abych na dálkové studium mohl dojíždět. Popravdě jsem sám studovat nechtěl, ale po gymplu se to ode mě doma očekávalo, a tak jsem to zkusil a víceméně se v aulách jen trápil. Vydržel jsem to jen do prvního zápočtu.

Rodičům jsem tehdy nic o řidičáku neřekl. Bál jsem se je naštvat, zklamat nebo já nevím co. Pokutu 15 tisíc korun jsem splácel díky splátkovému kalendáři, protože jako mladý v první lize si nemůžete dovolit vysolit takovou částku najednou. Řidičák mi samosoudce zabavil na rok a já si vypočítal, že když mi ho v polovině trestu vrátí, jak bývá zvykem, nějak to těch šest měsíců s dojížděním do školy jednou týdně vydržím a všechno utajím.

A tak jsem se naučil jezdit občas na cizí papíry, aniž bych je vůbec u sebe měl.

V Trutnově jsem potkal pár fajn kluků a myslel si, že někteří jsou mými kamarády. Jeden z nich mi nabídl, že to zná a že, když bude potřeba, můžu jezdit na jeho řidičák. Nadiktoval mi, jak se jmenuje, kde bydlí. Naučil jsem se odpovědi na všechny možné otázky, které by člověk očekával v případě, že ho zastaví hlídka a on zapomene doklady doma. Řekl mi i to, jak se jmenovala jeho máma za svobodna. Já se to všechno nabifloval a dál dojížděl studovat, jako by se nic předtím nestalo.

V Boleslavi jsem jednoho dne po škole nabral kamaráda a nechtěně odbočil do pěší zóny. Měšťáci mě okamžitě zastavili a já se jen nervózně podíval z okýnka. „Omlouvám se, zapomněl jsem peněženku s doklady, všechno vám rád nadiktuju. Co budete potřebovat?“ řekl jsem poměrně sebevědomě, přestože krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.

Kvůli téhle situaci a ověření totožnosti museli strážníci volat i státní policii. Čekání to bylo nekonečné. Přijela hezká slečna v uniformě, já jí s úsměvem všechno sdělil a ona vytáhla jedinou kontrolní otázku: „Jak se jmenovala vaše maminka za svobodna?“

Všechno jsem věděl.

„Dobře, pane, dnes to máte jen s napomenutím. Dejte si příště na pěší zóny pozor.“

Ty vole, ono to funguje!

I tak jsem neřídil skoro vůbec. Jen v případech, kdy to bylo nezbytně nutné. Přesto se jednoho dne dovařila voda. Souhlasil jsem tehdy, aby vypadalo vše ok, že odvezu domů masérku, a jel s námi i spoluhráč. Zastavila nás hlídka kousek od Trutnova.

Celá habaďůra se zapomenutými doklady začala nanovo. Byla to ale cizinecká policie a ta byla bohužel mnohem pozornější než její kolegové pár týdnů předtím. Nadiktoval jsem jim údaje známého, oni odešli k počítači do svého auta, a když se vraceli, z jejich pohledu jsem vytušil, že je všechno v prdeli.

„Křestní jméno matky, křestní jméno otce. Místo vydání řidičského průkazu…“

Sérií otázek mě dostali do úzkých tak, že jsem nakonec musel s pravdou ven.

Ukázalo se, že ten můj „kamarád“ mi naschvál řekl blbě číslo popisné jejich domu a škodolibě čekal, kdy spadne klec. Tahle zkušenost mě v životě poučila jako máloco jiného. Kromě toho, že bych už v životě do auta bez řidičáku nesedl, si dávám především hodně velký pozor na to, komu můžu důvěřovat.

Policisté si drobné nepřesnosti samozřejmě všimli a začali se v tom podrobně šťourat. Na služebně jsem posléze strávil tři hodiny a za maření výkonu úředního rozhodnutí jsem byl nakonec odsouzen k 400 hodinám veřejně prospěšných prací. Řidičák mi navíc další samosoudce zabavil na tři roky a já jsem stejně musel doma s pravdou ven. Rodiče to nakonec vzali s pochopením a já si vyčítal, že jsem nekápl božskou už dřív.

Jsou prostě i chvíle, kdy by člověk neměl dát jen na svoje domněnky.

Proč vlastně hraju hokej?

To je otázka, na jakou jsem si dlouho nedokázal odpovědět. Zkrátka mě k němu naši přivedli a já si odmala hledal cestu, jak se prostředí ve svém týmu přizpůsobit a svým způsobem mezi ostatními taky vynikat.

Neměl jsem v dětství pro hokej žádné předpoklady. Naši nám chtěli vždy dopřávat, bohužel i v jídle, a já byl přinejmenším velmi obtloustlý chlapec, někdo by řekl dokonce tlusťoch. V nižších mládežnických kategoriích jsem ani nebyl schopný běhat na soustředěních s ostatními. Mou tvář překryl upocený, zdrcený výraz a často i slzy, že to nezvládám.

Žádný profesionální sportovec v rodině nebyl a velké hokejové vzory jsem taky nikdy neměl. Děda se angažoval v cyklistice. Táta dříve lyžoval. Taky hrával hokej, ale jen odborářskou ligu. To byla sranda, kam se spíš chodilo dělat žízeň. Já tam ale občas chodil dělat rozhodčího a mohl si zabruslit. Rodiče nás se sestrou od dětství vedli k většině sportů a i tohle bylo v mém dalším vývoji výhodou.

Mládežnickými kategoriemi jsem prošel, i když to obnášelo hodně strastí. Kromě toho, že jsem byl tlustý, jsem ještě kvalitně ráčkoval, což se jménem Jaroměřský nebyla optimální kombinace. Pamatuji si na mamku, která mě brávala na logopedii, a když jsem se nechtěl učit, říkala: „Jednou tě to bude štvát“. A měla pravdu. Mnohokrát jsem byl terčem posměšků a nenesl jsem to dobře, ale život v kolektivu mě nakonec naučil se přes tohle všechno přenést, být odolnější.

Určitě mi pomohl i fakt, že jsem si nakonec vždy odehrál to, co ode mě trenéři chtěli. Kolem puberty jsem se vytáhl, začal v posilovně makat na svém těle a zničehonic naštěstí i perfektně mluvit, což si mé okolí, ani já sám, dlouho neumělo vysvětlit. Hokej a vše okolo pro mě dostalo nový rozměr. Záhy nato přišla dokonce nabídka od Sparty a Liberce. Protože v Mladé Boleslavi mládež ještě nehrála extraligu, zvolil jsem odchod do Liberce, kde jsme v nějakých šestnácti letech začali s mým kamarádem a spoluhráčem sami bydlet a studovat.
Trenér Skrbek nám, a mně konkrétně, dával neskutečně zabrat. A díky tomu jsem se hokejově zase o něco posunul.

Po necelých třech letech jsem se do Boleslavi vrátil díky Luďku Bukačovi mladšímu. Začal se tenkrát poprvé angažovat v klubu a vysnil si, že s juniory jako trenér postoupí do extraligy. Nám se ta myšlenka líbila. A hned první rok jsme cíl splnili.

Bydlel jsem zase u našich a vrátil se na osmiletý gympl, odkud jsem předtím odešel. Od mala jsem byl vzorným žákem. Na základní škole jsem byl smutný, když jsem dostal dvojku a ne jedničku. Potom se rodiče rozhodli pro víceleté gymnázium. Co já mohl dělat? Studijní výsledky, dokud jsem byl pod dohledem, byly ale i nadále velmi dobré.

Po přestupu na gympl do Liberce, kde jsem žil na vlastní pěst, se spousta věcí změnila. Měli jsme v rámci školy tréninky a dostal jsem individuální studijní plán. Omluvný list jsem si vyplňoval sám. Spousta předmětů, které mě vůbec nebavily, volná ruka a nechuť se učit způsobily, že jsem se většinu školních povinností snažil ošulit, jak to jen šlo. Měl jsem vždycky rád jen biologii. Materiály jsem si jen kopíroval a většinu testů prostě opsal. Měli jsme tam ale fantastickou partu, takže to nebyl problém, a když už jsem ve škole byl, bavil jsem se vším, jen ne studiem. S humorem jsme tehdy říkali: „Neuč se, život tě naučí.“

Rodiče mě živili a vždy podporovali, ale když člověk od patnácti let žije v podstatě sám, jednoduše trochu zvlčí. Malinko nás to i odcizilo, což je škoda, ale muset se o dost věcí postarat sám je ta nejlepší škola života. Opravdová škola byla jen něco, kam se musí. Přesto jsem dokázal mít vždy nejhůře trojky, což je vlastně... Dobrý!

Je to přece jenom číslo, známka, něco, podle čeho se dají studenti posuzovat. S manželkou máme na školství a výchovu trochu jiný pohled, než jak je u nás obecně zažité, a fandíme moderním způsobům výuky. Proto jsme také našeho kluka dali do ScioŠkoly. Neznámkuje se tam, všichni si tykají, ve třídě je malý počet žáků a na individuální rozvoj se klade důraz. Hlavně tam ale děti nedostávají domácí úkoly. Osobně zastávám názor, že škola je od toho, aby se v ní děti rozvíjely svým tempem. A ne od toho, aby odpoledne přišly domů a další dvě hodiny strávily nad učebnicemi. Co jim pak zbyde ze dne?

Proto chceme tyhle věci dělat jinak. Chci, aby se mé děti realizovaly samy v tom, co je baví. Určitě by mi vadilo, kdyby po škole vysedávaly v obchoďáku, zevlovaly s mobilem v ruce na lavičce bez jakéhokoliv zájmu a smyslu života. Ale pokud třeba jednou přinesou domů na vysvědčení horší známku? To je mi upřímně úplně jedno, pokud uvidím, že se lidsky někam posouvají, rostou, a hlavně jsou šťastné.

Stejně tak je s mou paní vedeme ke sportu a k pohybu. Snažíme se, aby z nich vyrostli slušní lidé. Samozřejmě je pro nás po mých strastech velmi důležitá i zdravá strava. Myslím, že se nám vše zatím daří. Jelikož oba dva od miminek navštěvují moje zápasy a hokejovým životem rostou, šestiletý Matyáš i čtyřletý Kristián už taky hrají hokej. Kristiánek trénuje i s o tři roky staršími spoluhráči, jelikož, jak to tak bývá, se chce odmala vyrovnat staršímu bráchovi. Že hrají hokej, mi dělá radost. Ne kvůli mně. Ale kvůli jejich rozvoji. V kolektivním sportu totiž nejlépe poznají, že nesmí myslet jen na sebe. Soužití s dalšími spoluhráči a jinými osobnostmi je bude do života formovat. Snažíme se je od prvních krůčků na ledě vést k zásadám, že po tréninku je nutné se o tělo starat, dobře odpočívat a regenerovat. Protažení a základní cvičení v naší posilovně, stejně jako návštěva vířivek v kabině, je pro kluky po tréninku navíc i zábavou. Kroužkem gymnastiky a pohybem při každé příležitosti jim vtloukáme, že by neměli mít jen jednostranně zaměřený sport. Jejich tělíčka se musí přirozeně rozvíjet. Snažíme se tu být vždy pro ně, ať budou potřebovat cokoliv. Tak jako jsem vždy já měl své rodiče.

V minulosti se nemá cenu hrabat.

Kdybych tenkrát ve Vrchlabí opilý nesedl za volant auta, byl by ze mě možná stabilní prvoligový obránce a hokejový profesionál mnohem dřív. Možná by bylo všechno jinak. Ale možná taky ne.

Další sezona každopádně probíhala úplně stejně. Snažil jsem makat a napevno se usadit jen v prvoligovém týmu, ale znovu mě chtěli posílat do druhé ligy. Přišlo další zklamání a už toho na mě bylo moc. Jednoho dne jsem proto přišel za trenérem Jeřábkem a řekl, že končím. Vypadal, že mu to ani nevadí. Paradoxem je, že o pár let později jsme se potkali v Havlíčkově Brodě, kde mě maximálně vytěžoval, jelikož jsme potřebovali vyhrávat a zachránit první ligu. Marně.

Aniž bych rozmýšlel, co bude dál, sbalil jsem si své dvě igelitky a během pár minut zmizel z města. Za Vrchlabím jsem udělal tlustou čáru. Hezkou vzpomínkou mi alespoň zůstává, že jsme hráli přípravné utkání proti Pardubicím, kde v té době chytal Dominik Hašek. V tom utkání jsem taky v rohu při rozehrávce puku dostal svou první extraligovou meltu. Praskla mi jak helma, tak rameno, ale chápete... Byl u toho i Dominik Hašek.

Ani si vlastně už moc nevzpomínám jak, ale ocitl jsem se v Děčíně.

Taky to byla druhá liga, ale měl jsem kde hrát a konečně měl taky klid. Dostali jsme týmový byt, který jsme vybavili z druhé ruky, a bylo nám dobře. Za pár kaček jsem se hokejem mohl bavit. Na druhou ligu jsem byl v té době navíc dobrý hokejista. Nesklouzl jsem do průměru a bylo vidět, že ostatní převyšuju. V tamním klubu jsem si taky odpykal svůj trest veřejně prospěšných prací. Zajímá vás jak? Trénoval jsem malé děti.

Chodil jsem s těmi nejmenšími na led, učil je bruslit a paradoxně jsem se u toho v bruslení hodně zlepšoval i já sám, z čehož těžím ještě dnes. Manažer klubu byl zároveň můj spoluhráč, a tak mi nabídl, že navíc mohu opravovat zimní stadion, a pomohl mi odepsat všech 400 hodin, abych měl splněno.

V té chvíli jsem zároveň začal dost vážně přemýšlet, co budu dělat v životě dál. Hokej byl způsob, jak vydělat pár korun, ale k dobré obživě rozhodně nestačil. Sezonu jsem dohrál v Děčíně a dál nepokračoval. Byl jsem přesvědčený, že končím, a začal brigádně pracovat v zahradnické firmě.

Víceméně jsem tehdy jen proplouval životem. Za osmdesát korun na hodinu jsem každé ráno v pět vstával a celý den trávil pomáháním při tvorbě zahrad. Hodně jsem se toho naučil o rostlinách. Dokonce jsem se naučil řídit bagr. Vlastně to bylo celkem fajn, letní hokejovou přípravu jsem vyměnil za poctivou manuální dřinu.

Jednoho dne mi zavolal Lukáš „King“ Král, prvoligový matador, s kterým jsem se poznal a hrál v Děčíně, že hraje za Chrudim první ligu. Sháněli jednoho obránce a on se za mě zaručil. Byl jsem víceméně poslední člověk, který přišel do týmu.

Podepsal jsem, co dali. Smlouva na jedenáct tisíc korun měsíčně nebyla žádné terno. S prémiemi to dalo akorát na pivo a párek. Celou sezonu jsem ale hrál první pětku s Kingem a dalšíma mazákama a hokejově zase trochu povyrostl. Bylo to skvělé období. Mně bylo lehce přes dvacet, dostával jsem hodně prostoru na ledě a byl spokojený. Navíc šlo o farmu Pardubic, takže se vždy v týmu objevili kluci z extraligy a já měl touhu se jim vyrovnat.

Byla to sezona, ve které jsem se cítil výborně. Paradoxně jsme ale jako tým spadli do prolínací soutěže. V baráži jsme sice vyhráli první čtyři zápasy a měli za to, že je hotovo, jenže pak jsme neuhráli ani bod a klub sestoupil.

Takhle vlastně definitivně skončil hokej v Chrudimi.

A málem znovu i celá má kariéra.

Mladá Boleslav, které jsem pořád patřil, už v té době ani nevěděla, že existuju. Měli tam úplně jiné starosti. Fůru peněz se jim nedařilo přetavit ve sportovní úspěchy. Kupovali jen jména, ale jako celek tým nefungoval. Každý rok byli v baráži, sestupovali a zase se do extraligy vraceli. Vlastně se divím, a klobouk dolů, že to pana Plachého tehdy nepřestalo bavit, tým drží v extralize dodnes a dokázal z něj nakonec vybudovat nadstandardní klub.

Konec hokeje v Chrudimi byl ale i kvůli tomu také mým koncem. Nikdy v životě jsem neměl agenta a sám jsem vůbec netušil, kde, a hlavně jak se uchytit. Tátův kamarád nám tenkrát dal kontakt na člověka, co zastupoval jeho syna, a tak jsem mu zkusil zavolat. Vycítil jsem ale, že by na mě naprosto bez servítek ani nemrkl. Z jeho jednání bylo zřejmé, že jsem mu úplně jedno. Myslel si, že nemám budoucnost. Po pár letech, když už jsem hrál stabilně extraligu a měl dobrou sezonu, měl tenhle stejný člověk dokonce tolik drzosti, že mi zavolal, jestli mě může zastupovat.

Díky, ale nemůžete, pane...

Na agenty jsem po této zkušenosti zanevřel a zatím jsem si všechny své smlouvy vyjednával sám. Pomáhal mi jen táta. Až letos jsem se na doporučení domluvil s agenturou USM, protože mi v Olomouci končí kontrakt a borci mě svým chováním přesvědčili, že nejde všechny házet do jednoho pytle. Věřím, že udělají maximum, abych měl možnost zase se posunout.

Když něčím skutečně chcete být, proč byste tím nakonec být neměli?

Po konci v Chrudimi ale zkrátka nebylo kde dál hrát.

A tak jsem odložil výstroj na půdu, skončil s hokejem a v zahradnictví začal pracovat naplno.

Takhle uběhlo pár týdnů, než se mi jednoho slunného odpoledne na zahradě rozezvonil telefon. S kamarády jsme grilovali, já měl otevřeného lahváče, když se ze sluchátka ozval můj táta. Bylo jen krátce před začátkem sezony a pan Škaloud, v té době asistent trenéra v Benátkách nad Jizerou, se mu ozval, že jim vypadl jeden obránce, jestli nechci zkusit zabojovat o místo. I jemu vděčím, že můžu hrát hokej i dnes.

Byl jsem v té době smířený s tím, že jsem ne moc bohatou kariéru už skončil. Ale proč to nezkusit?

Vylezl jsem na půdu, oprášil věci, zkusil na ledě dva tréninky a po hlavě skočil do prvního přáteláku. Shodou okolností právě proti Mladé Boleslavi. My ten zápas vyhráli a Benátky mi později nabídly, že mě chtějí do sestavy.

Průšvih byla moje tabulková hodnota. Patřil jsem bruslařskému klubu, ale to bylo jediné, co nás spojovalo. Ani tam mi nikdo nevěřil, že extraligu můžu jednou hrát. Táta proto zašel za Milanem Hniličkou, který v té době v Boleslavi dělal manažera, a zeptal se, jestli mě může odkoupit. Řekl jim, že hokej už hrát nebudu a nejspíš půjdu studovat do Brna, kde ke škole zkusím druhou ligu. V té době to vlastně byla i pravda, takový scénář skutečně v našich rodinných plánech existoval. Nakonec jsem ale dostal nabídku z Benátek, které poskytly peníze, a já se stal jejich hráčem.

Kdyby si tenkrát v Mladé Boleslavi řekli o víc, hokej dávno nehraju. Svůj příběh vám tak dnes líčím i na základě neúplné pravdy, kvůli které jsem se už nikdy nemohl do svého mateřského klubu vrátit.

Z hokeje se stala politika a naše obavy z toho, že Boleslav nebude souhlasit s přestupem do konkurenčního klubu a farmy Liberce, největšího rivala, nás donutily neříct celou pravdu. Toto a navíc fakt, že jsem v Benátkách hrál velmi dobře, mě a Mladou Boleslav na dlouhá léta rozdělil. Pořád upřímně doufám, že ne navždy. Mrzí mě, že to dopadlo takhle, ale nebýt tenkrát naší malé lži, nejspíš by dnes mé jméno v českém hokeji nikdo neznal. Zavřela by se za mnou voda a byl by konec.

Sám jsem s tím vlastně ani neměl moc společného, ale tátovo jednání zanechalo nějaké staré křivdy, kvůli nimž nejspíš ani dnes nemůžu bojovat za klub, ve kterém jsem vyrostl a kterému na tribunách dodnes fandí mi přátelé a známí. Tátovi jsem ale vděčný. Chtěl mi vždy pomoct a tehdy to pro mě bylo dobré rozhodnutí.

V Benátkách jsem se totiž cítil skvěle. Dokázal jsem se tamnímu způsobu hokeje přizpůsobit a hokej mi šel stále lépe. Přítelkyně mě jezdila podporovat skoro na každý zápas, dokonce i v dobách, kdy už jsme čekali prvního potomka. Benátecký stadion naplňuje beze zbytku přívlastek zimní, a proto jsem jí před každým zápasem nachystal na lavičku deku a malé překvapení pod ni. Dělalo mi radost předvádět co nejlepší výkony, když mě sledovala. Navíc přišel další životní milník a tím byla svatba. Byl jsem uvolněn z jednoho zápasu a svatbu, spolu se stovkou kamarádů, jsem si mohl náležitě užít.

Nikdy jsem neuměl hrát pod trenéry, kteří po mně šlapali. Důvěra a psychická pohoda jsou pro mě velmi důležité. V Benátkách jsem potkal kouče, kteří mi věřili, já jim to svými výkony vracel a stal se stěžejním obráncem. Budiž Vám země lehká, pane Milane Černý, i Vám děkuji.

Po měsících okopávání zahrad jsem zase potkával extraligové hráče, kteří se rozehrávali na farmě a kterým jsem vlastně jejich život záviděl. Možná i toto mě stále drželo v touze se do extraligy jednou dostat. Škoda, že jsem nikdy nedostal příležitost v Liberci. Mohl jsem třeba extraligu hrát už dříve. Každopádně mé výkony v první lize brzy zaujaly i jiné kluby.

„U telefonu Petr Fiala.“

Kdo?

„No Petr Fiala, trenér Olomouce.“

Upřímně, vůbec jsem nevěděl, že někdo takový v českém hokeji existuje, ale jsem moc rád, že mi tehdy zavolal. S manželkou a miminkem jsme seděli v obýváku našeho malého 2+kk a nemohli uvěřit svým uším.

Tenhle telefon po dvou letech skvělého angažmá v Benátkách byl totiž prvním zábleskem, kdy jsem si sám v hlavě uvědomil, že to s hokejem nějak půjde. Bylo to poprvé, co jsem začal být přesvědčený o tom, že bych mohl hrát hokej na vyšší úrovni. Navíc majitelem klubu a asistentem trenéra byl Jiří Dopita, velké jméno v hokejovém světě, upřímný a hodný člověk. I tohle na mě dělalo velký dojem.

Nabídku z Olomouce jsem s radostí přijal. Naložil jsem svou starou prorezlou oktávku 1,9 TDI, kterou mi později sešrotoval nepozorný řidič popelářského vozu, vzal s sebou i tátovou starou favoritku a vyrazil na Hanou hrát hokej za tým, který měl extraligové ambice. První letní přípravu jsem trávil v Olomouci sám a domů jezdil každý víkend, abych viděl manželku a malého syna. Začátkem sezony jsem sehnal bydlení, nadvakrát se otočil s dodávkou, přestěhovali jsme se a začali psát další kapitolu, aniž bych tušil, že se tohle angažmá stane mou srdeční záležitostí a Olomouc nadlouho mým druhým domovem.

Celou sezonu jsem hrál první obranu. Našim fanouškům nemusím říkat, jak to nakonec dopadlo. Podařilo se nám v baráži dostat pod sebe Kladno i Chomutov a Olomouc po letech zase ožila hokejovou euforií. Podepsal jsem se pod to vítězným gólem v prodloužení posledního zápasu baráže. Hráli jsme shodou okolností s Mladou Boleslaví a z postupu se po utkání radovaly oba týmy.

Ten gól nebyla žádná hokejová paráda. Rána od modré propadla brankáři do sítě. I díky němu jsem ale poté někde četl, že jsem se zlatým písmem zapsal do historie olomouckého hokeje. Zpětně se tomu směju. Faktem ale je, že tenhle večer je mě pro jedním z největších zážitků kariéry.

Bylo mi tehdy 24 let a poprvé v životě jsem hrál na stadionu, kde za mým týmem stály vyprodané tribuny.

Poprvé v životě jsem si připadal jako opravdový hokejista.

„Jak je možné, že vy, tým bez hvězd…?“

Už mnohokrát jsem se při rozhovoru s novináři setkal s touhle otázkou.

A doteď jsem nepochopil, co s tím ksakru všichni pořád mají.

Hrajeme v Olomouci extraligu pět let, třikrát z toho jsme postoupili do play off a snad vyjma té první nám všechny sezony vyšly podle představ. Přesto nám lidi i novináři neustále předhazují, jak je to nepochopitelné. Minulý rok ve čtvrtfinále jsme až do sedmého zápasu trápili favorizovanou Plzeň. Byli jsme jen krůček od semifinále. Šedesát minut od toho, abychom se dostali mezi čtyři nejlepší týmy v Česku. I to je přece důvod, aby nás lidi brali vážně.

V Olomouci z nás vyrostli kvalitní extraligoví hráči. Jen ve skromnějších podmínkách a s nižším rozpočtem. S klidným svědomím se nebojím říct, že kdyby ostatní týmy získaly hráče, kteří by za jejich dres dýchali tak jako my za Olomouc, trefili by jackpot. Nejsme žádní outsideři. Jsme plnohodnotný tým, na který ostatní nahlíží jinak jen proto, že máme ošklivou halu.

Postupem času sem přišli i hráči, kteří mají za sebou úspěšné kariéry. Třeba Zbyněk Irgl. To je jeden z největších dříčů, jaké jsem kdy v hokeji potkal. Má za sebou fantastickou kariéru ověnčenou úspěchy v zahraničí i s českou reprezentací, a přesto se snaží každý den dávat hokeji víc než spousta hráčů kolem dohromady. A vedle něj je třeba Honza Knotek. Kluk, který má za sebou podobnou cestu jako já. Dřív se potácel někde na Kobře a teď je stabilním a kvalitním extraligovým centrem.

Proto hrajeme tak, jak hrajeme. Po těch anabázích, kterými si někteří kluci z týmu včetně mě prošli, jsme vděční a hrdí na to, že můžeme trápit a často i porážet ligové favority. Máme dlouhodobě skvělou partu. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy se nedaří. Někdy celému týmu, někdy mně jako jednotlivci. Tohle všechno prostě k hokeji patří a je třeba se s tím vyrovnat.

Když jsem do Olomouce přišel, měli jsme jen kabinu a dva hajzly, na které se psal pořadník. Součástí prostor byl i bazén, ve kterém byl naházený bordel a pavučiny. Za rok se udělala posilovna, další rok nová šatna, potom vířivky. Každý rok se malými krůčky posouváme dál a je to zásluha všech lidí v klubu, kteří odvádějí dobrou práci.

Koho sere, že nám prší do haly? Mě rozhodně ne. Holt se to opraví až příští rok.

Jsme tým, ve kterém si uvědomíte, že peníze nejsou vždycky ta lepší varianta.

Hrajeme hokej srdcem.

Když jsme tenkrát s Olomoucí postoupili do extraligy, začal můj boj o místo nanovo. Chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal s rodílem mezi ligami a vybojoval si svou pozici. V jedné kabině jsem sice seděl s Pavlem Paterou, ale v kulisách, které pro mě v té době ještě nebyly přirozené. Hrál se úplně jiný level hokeje a s tím souvisel i zájem diváků a médií. Připadal jsem si jako ve snu, ale hned druhý zápas v extralize jsem si natáhl tříslo a musel nějakou dobu vynechat.

Až tehdy jsem se naučil další podstatnou věc: Jako hokejista musíte zatnout zuby a umět překonat bolest. Od chvíle, kdy mě bolavé tříslo dostalo ze hry, jsem nikdy nevynechal zápas, pokud se nejednalo o vyloženě vážné zranění, které by vyžadovalo operaci. I k tomu se ale musíte dopracovat.

Dva auliny na bolest jsem si dal poprvé před jedním zápasem baráže. Byl jsem z těch prášků tak sjetý, že jsem hrál nakonec úplnou tužku. Postupem času ale přišly i zápasy, do kterých jsem šel s prasklým meniskem a oteklým kolenem. Ke dvěma aulinům přidáte ještě flector a jdete na věc. Takhle to v našem světě funguje.

Právě zranění mi ale rozlet v extralize hodně zkomplikovalo. Když jsem se dal s bolavým tříslem dokupy, v obraně Olomouce váleli jiní a já jezdil hrát první ligu do Havlíčkova Bordu. Na otočku po tréninku 180 kilometrů tam na zápas a po něm nad ránem zase zpátky. Nebyla to sranda.

Vysvobodilo mě až hostování na Kladně, které usilovalo o návrat mezi elitu. S rodinou jsme se tam dokonce i přestěhovali. Byl jsem překvapený zázemím klubu a ještě větším zážitkem pro mě bylo hrát po boku Tomáše Kaberleho, který se po skvělé kariéře v NHL vrátil domů.

S Kladnem jsme mířili směrem k baráži, a právě proto Olomouc mé hostování zrušila. Tak aby oslabila svého potencionálního soupeře. Vrátil jsem se na Hanou a v baráži alespoň ve třech zápasech pomohl extraligu zachránit.

Tenhle návrat byl pro mě obrovskou výzvou: Chtěl jsem konečně dokázat, že na extraligu mám. Celé léto jsem makal jako nikdy předtím. Podřídil jsem tomu všechno. Přípravné zápasy jsem odehrál sebejistě a cítil se nejlépe v kariéře.

To léto se také narodil náš druhý syn Kristián. Hráli jsme přípravný zápas, když za mnou přiběhl do kabiny Mario Cartelli a říkal, že Terka začíná rodit. Nikoho jsem se na nic neptal. Svlékl jsem se o přestávce z výstroje, sedl na kolo a jel co nejrychleji domů, abych byl u toho.

Vedl nás tehdy pan Venera. Muž pevných zásad, který ctil i sestavu. Jako bek ze čtvrté obrany jsem proto první zápas proti Litvínovu sledoval jen z tribuny. Pamatuju si ten zápas dodnes, protože jsem byl po totálně vydřeném létě obrovský zklamaný, že nejsem na ledě. Ten zápas jsme prohráli.

A já se dostal na led až v tom dalším. Jen proto, že se jiný obránce zranil. Shodou okolností to bylo zase v Mladé Boleslavi. Před zápasem jsem byl nervózní jako blázen, ale ten večer mi neskutečně vyšel. Dokonce jsem dal i gól.

Byl to ten večer, kdy jsem se konečně stal extraligovým hráčem. Kdy se mi vyplatilo veškeré úsilí, které jsem hokeji do té doby obětoval. Tuhle pozici už jsem totiž nikdy nepustil navzdory bolesti, kterou jsem tomu mnohdy obětoval.

Když hrajete druhou ligu, moc dobře o sobě víte, že nejste Sid the Kid.

Tréninky máte až v podvečer, protože ostatní z týmu chodí do práce. Hokejově to ale i tam funguje podobně jako v extralize. S jediným rozdílem, že zápasy nenavštěvuje tolik lidí a výsledky až na nejvěrnější fanoušky nikoho moc nezajímají.

Atmosféra je uvolněná, nikdo na vás nevyvíjí žádný tlak. Většina kolem si totiž uvědomuje, že hraje až třetí nejvyšší soutěž. Nedokážu říct, kolik z těch kluků se chce posunout výš. Nejlepší by bylo, kdyby úplně všichni. Ale jestli to tak je? To fakt nevím. A těžko je někomu z nich vyčítat, že takhle v hlavě nastavený není. Spousta těch kluků má spokojený život, baví se hokejem bez tlaku a jsou ve výsledku šťastní.

Já taky v jednu chvíli pracoval. Vedl jsem místo hokeje klasický život. Brzo ráno mě nabrali kolegové, na benzínce jsme si za svítání dali povinné kafe a cigárko, v práci si odpíchli příchod, naložili vozík stromky, květinami a nářadím, nasadili rukavice a šli vytvářet hodnoty. Šest dní v týdnu jsme makali od nevidím do nevidím, abychom něco vydělali. Bylo to období, ve kterém jsem poznal svou ženu, zamiloval se a u toho velmi často přemýšlel, co vůbec budu psát do svého životopisu a jakým směrem budu směřovat svůj život dál.

Mým zásadním životním zlomem byl právě vztah s Terezou a narození prvního syna Matyáše. Moment, kdy jsem na svůj život přestal být sám a vstoupili do něj jiní. Do té doby jsem byl zodpovědný jen sám za sebe a maximálně za to, abych nezklamal své rodiče. Ale jestli mě přeřadili z Vrchlabí do Trutnova nebo ne, ve výsledku na nikoho jiného nemělo žádný přímý dopad. Teď je to jiné.

Lidi, kteří chodí do práce, která je baví a naplňuje, v podstatě nepracují. A to začalo hnát dopředu i mě. Hokej jsem miloval a kupředu mě táhla představa dělat ho na takové úrovni, abych se jím mohl živit. Abych nikdy nemusel pracovat. A aby se má rodina měla dobře.

I proto jsem do poslední chvíle věřil, že ze mě hokejista nakonec přece jen bude. Okolí i události, které mi přinesl můj život, možná naznačovaly, že to nevyjde. Ale já tomu podvědomě někde vzadu věřil. V Chrudimi a nakonec i v Benátkách jsem navíc potkával extraligové hráče, kteří byli úplně stejní kluci jako já. Tak proč bych jednou extraligu nemohl hrát s nimi?

Přesně v té chvíli jsem si uvědomil, že nikdy není důvod se na všechno vykašlat. V životě jde totiž spoustu věcí vlastní pílí změnit.

Když něčím skutečně chcete být, proč byste tím nakonec být neměli? Sebedůvěra i víra v sebe sama je to nejdůležitější, co člověk může mít. A já je naštěstí v ten klíčový okamžik neztratil.

Když jsem tenkrát z juniorky nakoukl do áčka Mladé Boleslavi, chvíli jsem žil jako profík. Jen malou chvíli. Ale i ta malá chvíle stačila k tomu, aby mě přesvědčila, že takhle jednou chci žít. Kromě smlouvy v Benátkách jsem ale celou dobu setrvával v naprosté nejistotě. Každým dnem jsem se stresoval, aby má chyba v zápase neznamenala můj konec. Možná i proto se nakonec můj život i kariéra úplně změnily až v Benátkách. Měl jsem tam kontrakt na dva roky a poprvé v kariéře taky jistotu, že můžu hokej ještě nějakou dobu hrát.

A tahle touha se mě drží dodnes. Každé léto makám tak, abych byl v extralize dobrý. Ani ne tolik v samotné soutěži, ale abych byl v jejím rámci prospěšný pro svůj tým. Abych si plnil svůj vlastní nadstandard. V novinách se o mně nikdy moc nepsalo, nedostával jsem nabídky hrát hokej za rubly v Rusku a to mi možná vytváří obraz průměrného hráče. Ale pro mě je i tohle obrovské životní vítězství. Po tom všem, co jsem si prožil.

Nikdy jsem nebyl takový, že bych se s něčím spokojil. A spokojený ve výsledku nejsem ani teď. Pořád bych chtěl jít dál, myslet na víc. Nikdy vám neřeknu, že mám všechno, co jsem chtěl. Tohle ode mě nikdy neuslyšíte. Postupem času jsem si totiž i díky tomuhle přístupu našel své stabilní místo, které jsem se rozhodl nepustit, i když mě provázela i zranění a těžké operace. Po tolika letech v Olomouci navíc cítím za tenhle klub odpovědnost. I to je závazek odvádět co nejlepší práci.

Každou smlouvu jsem si vybojoval sám. Leckdy možná za málo, třeba by za mě někdo s konexemi vyjednal víc. Ale štěstí a pozici v dobrém týmu ani mé historky z mládí mi už nikdo nevezme. Stejně jako fakt, že jsem se do extraligy přes všechny strasti dostal nakonec jen díky sobě. Proto teď sám přemýšlím o tom, kam povedou mé další kroky. Jestli zkusím jiný klub, nebo dokonce angažmá v zahraničí? Vrátím se do rodné Boleslavi, nebo prodloužím smlouvu v Olomouci, kde jsme s celou rodinou v podstatě doma? Sám popravdě nevím.

Celou sezonu se s týmem koukáme v tabulce dozadu, pod sebe. A tenhle pocit je dlouhodobě obrovsky ubíjející.

Jsem tady šest let a nechci se dostat do fáze, kdy budu hokej dělat jen proto, abych za něj dostal peníze. Bojím se toho, abych postupem času sám nevyhořel. Abych si jednou neřekl: "Tak jsme prohráli, no a co?"

„Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu. Dej mi klid, abych dokázal přijmout to, co změnit nemohu, a moudrost, abych dokázal odlišit jedno od druhého.“

Tohle je můj oblíbený výrok z knížky Den, kdy jsem se naučil žít.

Když jsme letos jeli na první zápas do Pardubic, noc předtím mě vzbudila Terka, že bude rodit. Jsme naklonění přirozeným porodům. Jsem rád, že jsme naše děti mohli přivítat na svět u nás doma. A tak jsem vstal, nafoukl kompresorem porodní bazének, natáhl z koupelny hadici a u toho volal porodní asistentku. Vysnili jsme si, že budeme mít i holčičku. A Lorianka tu noc krásná přišla na svět. S tímhle vědomím jsme nakonec všichni společně usínali.

Ráno jsem vstal o něco dřív, uklidil bazének, vytřel a s úplně klidným svědomím jel k zápasu. Zhruba čtyři hodiny po porodu.

Jsou to mnohem důležitější a podstatnější věci než hokej. Jestliže máte hrát naplno, to ostatní musíte dělat ještě mnohem víc. Samotné žití je mnohem podstatnější než sport. I když to tak někdy nevypadá.

V sezoně, kdy se sestupuje přímo, jako je ta letošní, je tlak na celý tým a hráče jako jednotlivce obrovský. Lidi nevidí, že jsou hráči sešití, hrají pod prášky na bolest, bez zubů a často odcházejí ze stadionu s výčitkami, že se jim nepovedl zápas. Ani my jsme to neměli v Olomouci jinak, když se nám před Vánoci přestalo dařit a nebyli jsme schopni chytit sérii vítězných zápasů.

Hokej se jednoduše stal naším životem. Ať už chceme nebo ne, žijeme jím každý den stejně jako naši nejbližší. Smutný táta po prohraném zápase ovlivní život rodiny v každé minutě. Sám jsem měl i v téhle sezoně pár hodně špatných dní, i když si o sobě myslím, že jsem hodně pozitivní člověk. Malá se ale nedávno naučila smát a její úsměv mě vždycky naplnil. Při pohledu na ni jsem si vždycky nakonec uvědomil, že to, co mě vzadu v hlavě trápí, je nakonec jenom hokej.

Asi jste si všimli, že jsme se ženou otevření alternativním směrům, které v naší zemi nejsou tak uznávané a společností přijímané. Chtěli bychom to změnit.

Jako hráč Olomouce jsem si vědom toho, že po kariéře stejně budu muset zpátky do práce. A přestože věřím, že má kariéra bude ještě pár let trvat, poslední měsíce se i na život po ní začínám připravovat.

Za Mladou Boleslaví jsme koupili pozemky, které se teď na úřadech snažím proměnit ve stavební parcely. Na nich bych chtěl vybudovat velký projekt komunitního soužití malých dětí ve školce a seniorů v pečovatelském domově, se společnou zahradou a malou zoo. Líbila by se mi představa místa, kde by se děti mohly učit od starších, respektovat je a zároveň jim vracet svou energii. Seniorům, kterým už třeba v životě nikdo nezbyl.

Myslím, že nic podobného v Česku ještě není. A proto teď ve volných chvílích dělám všechno pro to, abych podobný projekt nakonec skutečně dokázal zrealizovat. Někteří mají touhu své peníze investovat do bytu, ten opravit a jeho zpětným prodejem vydělat balík. Já bych chtěl po kariéře dělat něco záslužného, nemyslet jen na sebe, a pokud to bude v mých silách, vracet do života okolo dobro.

Je spousta lidí, kteří nadávají na každou maličkost jenom proto, aby měli důvod nadávat. Lidí, kteří se nechali semlít pocitem, že je všechno ztracené, přestože to slunce zpoza mraku nakonec stejně vyjde. Vždycky.

Pokud je ve vašich silách něco změnit, musíte se o to pokusit.

Tak jako se to nakonec v mé sportovní kariéře povedlo i mně.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází