Jan Filip

 

Nahoře nad Juliskou jsou na rohu potraviny. Obyčejný krámek. Koupili jsme si tam zmrzlinu, ale museli jsme ji slízat rychle.

Ne snad, že by bylo takové vedro. My za chvíli museli zase běžet.

Doslova běžet.

Zatímco jsme se tady totiž já a dalších pár umělců takhle zašívali, zbytek týmu pokračoval velkým pytlem nad stadionem do kopce. V poklusu. Když se vraceli dolů, zase jsme se za ně připojili. Na konec, naším tempem, aby trenér nic nepoznal.

Jak já nesnášel běhání… Víc než půl kiláku pro mě znamenalo příšerné utrpení. Sprinty, skákání, to jo, to mě bavilo. Jakékoliv delší trase jsem se ale pokoušel za každou cenu vyhnout.

Trénování jsem obecně moc nedal, posilovnu jsem znal jen z vyprávění. Proč se taky dřít? Žil jsem z toho, že jsem celé mládí poslouchal, jaký jsem talent a jak rychle jsem se vypracoval do áčka Dukly. Vyhrával jsem nejlepší střelce ligy, dostal jsem se i do nároďáku.

Ano, i s takovým přístupem se to dalo.

Ale kdybych u něj zůstal, dneska si tu nečtete to, co vám budu vyprávět na následujících řádcích.

Hlavně ne na druhou půlku hřiště!

Hlídal jsem si, abych při tréninku zůstával jen na jedné. S házenou jsem to totiž zpočátku měl tak trochu na tajňačku. A z našeho okna z kuchyně bylo vidět zrovna na plac, na němž jsme trénovali.

Naštěstí jen na kus.

Naši nejdřív nevěděli, že jsem na házenou začal chodit, a já se bál, aby mě táta nezahlédnul, kdyby náhodou přišel dřív z práce.

Když byli rodiče doma, jen jsem řekl, že jdu ven. Nechtěl jsem, aby bylo zle.

On táta byl vášnivý tenista a ze mě chtěl mít dalšího Lendla. Od šesti jsem proto držel raketu, ale počáteční nadšení postupně vystřídalo těžké neuspokojení.

Jednoduše mě to nebavilo.

Nebyl jsem úspěšný. Druhé, maximálně třetí kolo na turnajích zůstávalo mým stropem. Vybavuju si, že od dnešní už legendy legend Petra Pály jsem dostal 0:6 a 0:6, přestože byl mladší. Takové výklepy mě lámaly. Celkem mi možná šla čtyřhra, ale nic světoborného. A táta na mě zároveň dost tlačil. Pamatuju třeba, jak jsem na Bohemce vyhrál první set 6:3, byl jsem spokojený, kdežto on mi začal nadávat, co všechno dělám špatně, čímž mě tak rozložil, že jsem další dvě sady prohrál 0:6 a 0:6.

Tam mi začalo vrtat hlavou, že to vlastně hrát nechci.

Stal se ze mě možná nejmladší rotmistr československé armády, přestože zbraň jsem neviděl ani z rychlíku.

Tou dobou u nás ve škole dělal nábor pan Chvalný z Dukly, otec bývalého předsedy házenkářského svazu. Vybral si mě, přestože jsem neuměl házet. Až tak, že ačkoliv jsem byl vcelku nadprůměrný ve všech disciplínách školní olympiády, hod krikeťákem jsem měl natolik tragický, že mě ani nechtěli brát na meziškolní závody.

Přesto ve mně pan Chvalný něco viděl.

Zeptal se mě, jakou rukou házím.

„Ani jednou.“

„Tak házej levou, leváků je míň.“

Rozštípnul to za mě. A díky téhle větě jsem dneska tam, kde jsem. To myslím naprosto vážně. Život někdy ovlivňují takové drobnosti…

Jenže dlouho předtím, než jsem levačkou sekal góly v bundeslize a nároďáku a oproti klasickým levákům jsem byl schopný vystřelit a přihrát i pravou, jsem nějak musel říct tátovi, že končím s tenisem a jdu na jiný sport. Házená mě totiž hned ohromně chytla. Stačilo mi stavit se tam třikrát, abych věděl, že tohle je to, co chci dělat. Kolektivní sport byl pro mě, to jsem tak nějak tušil už díky nekonečným fotbalovým a hokejovým bitvám s kamarády před barákem.

Musím uznat, že jsem se táty bál víc, než bylo ve skutečnosti třeba. I když… No… Vyrazila se mnou na to oznámení posila.

„Mami, tati, tohle je pan Chvalný, on by vám chtěl něco říct.“

Jo, trenér zašel k nám domů, aby to s našimi nějak probral. Řekl, že ve mně vidí talent, já přidal, že mě tenis nebaví a nevidím v něm budoucnost, a táta to vzal. Byl rád, že mě samotného zajímá alespoň nějaký sport a s mamkou mě od počátku podporovali i v něm.

Ve dvanácti jsem každopádně udělal nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl.

Moje nastávající neměla moc na výběr, jelikož jsem si půjčil dodávku a na férovku jsem ji přijel přestěhovat.

První rok jsem toho sice moc nenahrál, všechno jsem se učil, ale pak už to jelo.

Gól. Gól. Gól. Našel jsem svoji úlohu. Dali mě na křídlo, protože jsem dobře skákal a dlouho jsem letěl vzduchem, takže jsem ve finále ani nepotřeboval tak tvrdou ránu. Sázel jsem spíš na přesnost. V dorostu mě zkoušeli i na spojce, jenže to nebylo pro mě, plácal jsem se tam. Neseděl mi častý kontakt a, upřímně, já k té bráně často ani nedostřelil.

Kdežto pravé křídlo, tam jako bych se narodil.

Byla klika, že jsme měli dobrý tým a já se neustále zlepšoval, všechno šlo strašně rychle. Čtyři roky po tom, co jsem se schovával na polovině hřiště před výhledem z kuchyně, jsem poprvé nastupoval za áčko Dukly. A ta byla tehdy pojem. Ještě hrál i Jirka Kotrč. Miki Šetlík a Michal Tonar odešli z vojny, proto si mě s Milošem Slabým a ještě jedním pivotem na konci sezony z dorostu vytáhli na pár zápasů.

Sezonu nato mi nabídli, abych se na vojnu dal taky. Souhlasil jsem. Nebylo mi ani devatenáct a stal se ze mě možná nejmladší rotmistr československé armády, přestože zbraň jsem neviděl ani z rychlíku. Hlavně ze mě ale už byl právoplatný člen týmu, v němž jsem strávil sedm následujících let. Vzali mě i do nároďáku.

Jakmile mě něco chytne, nepřemýšlím a jdu. Stačí, že cítím, že to je správné.

Měl jsem to takhle i se svou budoucí ženou. V devatenácti jsem se zamiloval do krásné holky, která hrála basket ve stejné hale, co my, a jsme spolu dodnes.

Jenže tehdy přestoupila na Slovensko. Co jsem vymyslel já? Že za ní budu do Ružomberoku při každé příležitosti jezdit vlakem. Víc, než by bylo zdrávo.

Ne, že bych úplně vynechával tréninky, ale nedělal jsem nic navíc. Házenou jsem v podstatě flákal. Svůj volný čas jsem trávil v rychlíku směřujícím přes celou republiku. Klidně jsem vyrazil na otočku, jeden den tam, ráno zpátky.

Telecí léta.

Takhle to ovšem nešlo dělat donekonečna, proto jsem po roce svou nastávající přemluvil, aby se vrátila. Vlastně neměla moc na výběr, jelikož jsem si půjčil dodávku a na férovku jsem ji přijel přestěhovat. Vytáhl jsem ji odsud, přestože měla ještě rok smlouvu a s týmem hrály evropské soutěže. Vedení jejího klubu jsem oznámil, že tam končí, což trochu nechápali. Ani tchán mě za to moc rád neměl. My se ale vzali a od té doby se její kariéra řídila podle mě, jsem jí za to ohromně vděčný. Hrála kvůli mně i v Německu a s Wuppertalem dokonce získala titul.

Než jsme se však dostali ven, přihodilo se ještě hodně věcí.

Všechno začalo vyhozením z reprezentace. Trenéři Vláďa Haber s Michalem Bardou mi nikdy neřekli, proč k tomu došlo, ale sám zpětně vím, že určitě cítili, že tomu nedávám maximum. Mně se totiž v lize vedlo skvěle, vyhrál jsem nejlepšího střelce, byl jsem mladý, jen pro tu úplně nejvyšší úroveň mi chyběla důležitá věc. Správný přístup.

Jak jsem pořádně netrénoval, začínal jsem přibírat a ztrácet fyzičku. Už v těch dvaceti mi přestával talent stačit.

K tomu jsem si zranil koleno.

Najednou jsem ležel v nemocnici a nevěděl, jestli vůbec budu hrát a co se mnou bude. Tři čtvrtě roku jsem byl mimo, podobně jako předtím v šestnácti kvůli zádům. Tehdy mi pan doktor Jirásek, bývalý šéf olympijského výboru, zachránil kariéru, protože řekl, že mám být v klidu, že Honza Kodeš s tím samým vyhrál Wimbledon.

Když si vybavím, jak nad námi v posilovně atleti teatrálně kroutili hlavou…

S kolenem jsem se ale plácal opravdu dlouho a došlo mi, že jestli se chci dál živit házenou, budu pro to muset začít něco dělat. Přišel zlom. Jako by mě něco osvítilo.

Začal jsem poctivě makat, hlídat si jídlo a přidávat si po trénincích. Díky vážnému zranění se ze mě stal profík. Zatím tedy jen v našich podmínkách, protože když si vybavím, jak nad námi v posilovně atleti teatrálně kroutili hlavou…

Asi jsme to dělali blbě.

K tomu jsem v televizi zaregistroval německou bundesligu. Tehdy se u nás dal chytit jeden zápas týdně a já se na něj vždycky těšil jako na svátek.

Ty našlapané haly a kvalita soutěže mě okouzlily. Řekl jsem si, že tohle musím dát.

A shodou okolností jsem se téhle úrovni brzy aspoň přiblížil. Vyhlídl si mě totiž Horst Bredemeier, dřívější trenér německého nároďáku, a nabídl mi dvouletou smlouvu v Düsseldorfu v druhé bundeslize. Česká republika ještě nebyla v Evropské unii a hráče mimo EU mohly mít německé týmy na soupisce jen dva. Všude bylo plno kluků z bývalé Jugoslávie nebo Ruska, míst moc nezůstávalo. Nemohl jsem si vybírat.

Vzal jsem tuhle možnost, aniž bych věděl, co to obnáší.

Jako dorostenec jsem v devadesátém roce utíral podlahu, když na zatím posledním mistrovství světa v Praze vyhráli Švédi titul. Teď mě jako hrající trenér vedl Ola Lindgren, jeden z tehdejších šampionů. Samozřejmě, že jsem mu to vyprávěl a on si ze mě pak dělal srandu. Zároveň jsem díky němu pochopil, o čem házená vlastně je.

Po roce však odešel, spolu s ním další dva tahouni, a já nechtěl zůstat v rozpadajícím se týmu. Zahrál jsem si v Německu, fajn, ale chybí mi kamarádi a plzeňské pivo, bez kterého nedám ani ránu. Vrátím se domů… Rozvázal jsem smlouvu v její polovině, abych pak v Dukle zjistil, že mě nižší úroveň už neuspokojuje.

Chtěl jsem zase zpátky, ovšem nikdo nechtěl mě.

„Co Itálie?“ nadhodil po sezoně můj manažer.

„No, co mi zbývá.“

Házenkářsky to nebyla žádná sláva, ale toužil jsem po zahraničí, do Itálie jsme jezdili na dovolenou a líbil se mi jejich způsob života i móda, tak proč ne.

Jenže to vám bylo něco…

Dorazil jsem prvního srpna, kdy měly začínat tréninky, ale odstartovalo se až třetího, protože na klubu jaksi ještě nesehnali trenéra.

Tak jsem se aspoň naučil důležité slovo: „domani“. Znamená to „zítra“ a mně takhle odpovídali na všechny mé otázky. Třeba na to, kdy mě jako hodlají ubytovat.

Dostal jsem jakýsi hotel u moře, daleko od města, aniž bych tušil, kam mě vlastně odvezli. Po týdnu mi pak na recepci oznámili, že už tam nemůžu dál zůstat. Že prý mě dají do jiného hotelu.

Jen nikdo nevěděl, do jakého.

V hale občas lítaly dělbuchy, na hřišti přistál nůž nebo po palubovce běhal doktor a honil hráče soupeře.

Se zabalenými kufry jsem přes půlnoc seděl v baru a čekal, co se bude dít. Ve dvě dorazil prezident klubu a zavedl mě do města. Do takové té klasické italské uličky, kde viselo prádlo natažené na šňůrách z jednoho okna do druhého. Zastavili jsme přede dveřmi do baráku.

Aspoň, že tak, říkám si.

A on začal odemykat ty vedlejší, co vypadaly jako garáž…

Za nimi hned vykoukla kuchyň.

Tohle byl úplně jiný svět. Snad každý den jsem přidal nevšední zážitek. Rychle jsem si oblíbil místní jídlo a pohodový styl, ale z toho, jak všechno brali s naprostou samozřejmostí, jsem zůstával často vyplesklý.

A házená? Ta nikoho nebrala.

Hráli jsme třeba před dvaceti diváky. U nás v Conversanu, což je na jihu, byli lidi blázni, fandit chodili, ale zase tam v hale občas lítaly dělbuchy, na hřišti přistál nůž nebo po palubovce běhal doktor a honil hráče soupeře, kterého chtěl zmlátit.

Asi na to sedí označení „italský temperament“.

Pro mě to byly čiré šílenosti.

Pamatuju, jak jsem z telefonní budky na ulici volal manažerovi a prosil ho, ať mě dostane zpátky do Německa. Čím víc jsem do sebe ale dostával italštinu, vypadávala mi německá slovíčka a mně bylo do breku, že se nedokážu ani pořádně vyžvejknout.

Manažer pochopil, co po něm chci. Ale vysvětlil mi, že i pro příští sezonu je jednoduše všude plno a bude těžké mě dostat někam jinam.

Ani manželce jsem radši neřekl, kam jedu, abych to nezakřiknul.

V Conversanu mi chtěli prodloužit smlouvu, rádi by mě měli zpátky, já s díky odmítnul. Tohle už vážně ne. Skončili jsme někdy v dubnu a já hned mazal domů, do absolutní nejistoty, co se mnou a s těhotnou manželkou bude.

Až v létě proběhl telefon, na jaký jsem čekal.

„Nordhorn. Zkouška. Jedeš?“

„Ty se ptáš? Fantazie! Jedu.“

Nordhorn byl klub, který tehdy jako nováček bundesligy skončil na pátém místě a já ho sledoval v televizi. Narvané tribuny, samí Skandinávci, sympatický tým. Zrovna kupovali Dragana Skrbiče, jugoslávského pivota, rok nato vyhlášeného nejlepším házenkářem světa. Ani manželce jsem radši neřekl, kam jedu, abych to nezakřiknul.

Klaplo to. Nakonec stačila jen schůzka s vedením, jedno místo pro cizince jim totiž zůstalo volné. Akorát měli podmínku…

Hrál tam Johan Petersson, ve své době nejlepší pravé křídlo na světa. Se švédskou reprezentací vyhrával, co mohl. Zeptali se mě, jestli chci zůstat jako jeho náhradník.

„Chci.“

Říkal jsem si, že i kdybych se neprosadil, tohle mi pomůže. Naberu zkušenosti, něco odkoukám a třeba se časem posunu někam jinam. Vrátil jsem se pro manželku oznámit jí tu novinu a přestěhovali jsme se do městečka u nizozemských hranic, kde to všechno konečně začalo naplno.

V Sydney se zrovna hrál olympijský turnaj a Švédové v něm šli až do finále. Petersson s nimi.

To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Během přípravy jsem díky tomu dostal velkou šanci a mně to neskutečně sedlo.

Bez přehánění, já hrál fakt dobře…

Styl týmu mi naprosto vyhovoval, měli jsme to založené na dobré obraně se zmáknutým protiútokem. Moje parketa! Každý zápas jsem takhle sekal mraky gólů. Ukázal jsem trenérovi, že se mnou může počítat.

Získal jsem si fanoušky. Byl jsem neokoukaný, nový, jejich.

Petersson se na začátek ligy vrátil a měl zase přednost. Logicky. Jenže se mu nedařilo. Zato mě jakmile poslali na hřiště, třeba i na pár minut, vždycky jsem jeden dva góly dal.

Pak před jedním domácím zápasem Johan onemocněl a já tak nastoupil od začátku.

Dal jsem deset gólů.

Další zápas jedenáct.

Získal jsem si tím fanoušky. Byl jsem neokoukaný, nový, jejich. Já sám jsem chytil ohromný drajv, cítil jsem, jak mi to šlape, a najednou mi nepřišlo nereálné prosadit se i přes takového borce, jakým Johan byl. Uvědomil jsem si, že je to taky jen člověk a že jsem aktuálně prostě lepší.

Na vánočním večírku z něj pak před někým vypadlo, že se domlouvá na přestupu s Kielem. V klubu se na něj za to naštvali a mně natruc okamžitě prodloužili smlouvu o tři roky. S Johanem se naopak dohodli na předčasném ukončení a zbývající půlrok do konce sezony už nastupoval jen občas.

Zato já od té doby příštích sedm let prakticky neslezl z palubovky. Nevynechal jsem jediný zápas.

Zažili jsme tam s rodinou krásných osm let. Narodily se nám tam obě děti, byli jsme spokojení. Malé čisté městečko s krásnými cihlovými domky, lidi tu milovali házenou a my hráči jsme pro ně byli někým. Postupně jsem si uvědomoval, že jsem dosáhl toho, o čem jsem snil. Že mě někdo uznává.

Přestože ke konci se začaly objevovat finanční problémy, my stejně drželi a dělali dobré výsledky. Už když to bylo s penězi fakt špatné, zvládli jsme ještě v roce 2008 vyhrát pohár EHF. To už byl ale vrchol, po něm jsme nevěděli, co bude dál, a já dostal nabídku z Rhein-Neckar Löwen, z ambiciózního klubu s úplně jinými ekonomickými možnostmi.

Zlákalo mě to. V Nordhornu jsem sice byl kapitán s pevnou pozicí, měl jsem slíbeno, že postupně přejdu do managementu, ovšem pořád jsem si uvědomoval nejistou situaci klubu. Herně mi taky přišlo, že už je všechno roky stejné. Chtělo to změnu a já cítil, že mám poslední šanci dostat se do top klubu. Zpětně vidím, že už jsem si asi ani nevážil svého postavení. Až s odstupem jsem docenil, že mi od začátku do konce pasovala zdejší hra i prostředí.

Zatímco jiní udělají třeba deset uvolněných kliček za zápas, mně se povedla snad jen jediná v kariéře, ovšem stála za to.

V Mannheimu, kde sídlil Rhein-Neckar, to bylo úplně o něčem jiném. Hlavně na hřišti. Běhal jsem tam a zpátky po lajně a třeba jsem ani nedostal balon. A když už mi do rukou přišel, nedal jsem gól, což mě nahlodávalo. Na tohle jsem nebyl zvyklý. Já míval dvanáct střel za zápas. Z nich osm, devět úspěšných. Styl házené byl jiný, bez rychlých útoků, při nichž jsem všem zdrhával. Vedle mě na spojce nastupoval Polák, který ke mně byl furt zády. Já byl zoufalej!

Kvůli olympiádě nás taky na začátku trénovalo jen pět, start ligy se nám nevyvedl a po pěti kolech vyhodili trenéra. Ten nový evidentně dostal instrukce být ostrý, tak zavedl tréninky v sedm ráno.

Na to Blacky Schwarzer, zdejší ikona, prohlásil, že jestli to bude takhle, tak jde o jeho poslední trénink. Že tohle nemá ve své závěrečné sezoně kariéry zapotřebí. Trenér rychle pochopil. Nakonec jsme se i z tohohle prokousali, skončili třetí a došli až do semifinále Ligy mistrů. Alespoň v ní mi to klapalo, když už ne v bundeslize.

Během sezony jsem pomáhal začínajícímu Patrickovi Groetzkimu. Chtěli, abych si ho vzal do péče. Patrick je fajn kluk a dělá mi radost, že ho dneska vidím jako oporu německého nároďáku. Sám jsem toho ale neodehrál tolik, kolik jsem byl zvyklý, brzdily mě i problémy s kolenem. Někdy jsem ani ráno nevěděl, jestli vůbec dojdu na trénink a ptal jsem se sám sebe, jestli má tohle vůbec význam, jak dlouho to takhle ještě zvládnu. Ačkoliv jsem měl ještě na rok smlouvu, domluvili jsme se, že skončím. Odešel jsem za Petrem Hrachovcem do švýcarského Schaffhausenu, koleno se umoudřilo a já tam zažil dva nádherné roky. Vyhráli jsme titul, došli do finále poháru EHF a sezonu nato se nám dařilo i v Lize mistrů. Později v St. Gallenu jsem pak začal i s trénováním.

Statistiky jsem během kariéry sledoval, přiznávám. Mým motorem byly góly, jimi se měřily mé výkony. Pokud jsem je nedával, bylo něco špatně.

V magazínu Handballwoche vycházely každý týden různé tabulky včetně té střelecké. Od své druhé sezony jsem se v ní pravidelně našel. Rok co rok nepřetržitě v desítce. Dvakrát jsem skončil druhý.

Když jsem pak odcházel z Německa, našli jste mé jméno na devátém místě historického pořadí mezi všemi házenkáři, kteří kdy v Německu hráli.

Od té doby samozřejmě zase padám, přestal jsem to sledovat, ale v top 20 ještě nějakou dobu vydržím a těch skoro osmnáct set gólů a průměr šest na zápas není úplně špatný výsledek. Jen mě vždycky trochu mrzelo, že jsem to aspoň jednou nedotáhl ke střelecké koruně. V obou případech jsem byl o pár branek druhý.

Jo, je to fajn.

Ale je to až druhé místo.

V mé éře vyhrávali Kyung-shin Yoon a Lars Christiansen, dva nejlepší střelci vůbec. Neustále se střídali a já se občas vklínil mezi ně. Samozřejmě mi záleželo v první řadě na výsledcích týmu, ale zároveň jsem vždycky měl hlad po gólech.

Díky němu jsem se dostal tak vysoko, já totiž nevynikal v ničem jiném.

Zatímco jiní udělají třeba deset uvolněných kliček za zápas, mně se povedla snad jen jediná v kariéře, ovšem zase stála za to. Vycvičil jsem francouzského borce Daniela Narcisse, když hrál ještě v Gummersbachu, a vzpomínám na ni dodnes.

Ale jinak jeden na jednoho v mém podání? Nula.

Ránu jsem neměl.

Bránil jsem nic moc.

Měl jsem však čich na góly. Věděl jsem, kdy a kam mám běžet, brouzdal jsem si po té své lajně a když mi přišla nahrávka, seknul jsem to tam.

Martin Galia, náš brankář z nároďáku, s nímž jsme proti sobě v Německu roky hrávali, mi vždycky říkal: „Ty máš tu svou dřevěnou ruku…“

Zrovna z Galoše, který mě znal a měl mě přečteného, jsem měl vítr, na něj se mi nedařilo, ale něco na té mé ruce bude. Mám ji totiž hrozně dlouhou, na svoje tělo abnormálně. Navíc mám prý zvláštní styl držení míče, díky němuž brankáři nevěděli, kam moje střela poletí.

Na konci kariéry mi jeden trenér zakazoval přehozy. Dal jsem takhle haldy gólů, ale on měl potřebu mi radit, jak střílet.

Nejlíp to svištělo, pokud jsem nad zakončením moc nedumal. Dokud mi to skákalo daleko, bylo pro mě jednoduché si brankáře dostat, kam jsem potřeboval. Ano, taky nastaly zápasy, kdy jsem nedal nic, a kdybych střílel celý den, zůstal bych na nule. Ale mnohem víc bylo těch, kdy jsem to tam ládoval.

Měl jsem tři typy střelby. Ránu na přední kládu, tu jsem ve své době zvládal fakt dobře. Naznačil jsem, brankáře jsem si natáhl svojí dlouhou rukou a následně jsem to dokázal, možná až nepřirozeně, zlomit.

Pak jsem mířil často na zadní tyč. A šly mi i přehozy.

Nikdy jsem naopak neuměl šlajzy, takové ty parádičky zápěstím. Jestli to bylo právě tou mou dlouhou rukou, nevím. Nikdy jsem to ani pořádně netrénoval, vystačil jsem si se způsoby, které jsem ovládal.

Točenými střelami obecně vynikají Skandinávci, což vychází z jejich kultury trénování. U nás byl pokyn od trenérů vždycky: „vystřel pořádně“. Jenže jak se má hráč naučit technické věci? Jak se to naučili Dánové a Švédové? Zkoušeli to. A ne jen na tréninku, i v zápasech. Pokud takhle nedáte dvacet střel, máte šanci se někam posunout, poznat, co funguje, a co ne. Ale když to hodíte jednou na houby a trenér vás seřve, to není správná cesta.

I mně se stalo, že mi na konci kariéry jeden trenér zakazoval přehozy. Dal jsem takhle v bundeslize haldy gólů, ale on měl najednou potřebu mi radit, jak střílet… Ano, člověk si musí nechat poradit, ovšem zakazovat, s čím jsem byl úspěšný? Vždyť mně se střelecky dařilo neustále, až v samém závěru jsem přestal dávat tolik branek, ale to bylo proto, že jsem se víc soustředil na obranu a jako hrající kouč v St. Gallenu jsem už nechtěl tolik riskantně vybíhat.

Dozadu to ode mě jinak vždycky bývalo slabší, kluci mi všude vyčítali, že musím i bránit.

Snad si to nepřečtou moji současní svěřenci, protože jim říkám, že by měli zvládat obojí…

Jako trenérovi mi vadí lajdáci.

Díky tomu, jaký jsem sám býval, se do nich ale dokážu vcítit. Věřím, že vím, co jim říct. A i k těm, kteří nemakají, přistupuju individuálně. Ti kluci ode mě slyší, že je to o každodenní práci, tu za vás nikdo neudělá. Dřív nebo později na to musí přijít sami.

Jako já.

Ano, kdo maká, předčí i talentovaného flákače. Ale kdo je nadaný a přidá něco navíc, bude prostě lepší než všichni ostatní. Tak to je.

Mě asi nestálo tolik úsilí dostat se na špičku, avšak abych se na ní udržel a ještě se zlepšoval, to bych bez tvrdé práce nezvládl. A možná proto, že jsem tehdy na startu kariéry dostal obří facku, jsem nakonec vydržel hrát do čtyřiceti a něco jsem za sebou zanechal.

V mládí jsem si často ulevil, ale později jsem na sobě pracoval nepřetržitě až do své poslední sezony a posledního tréninku. Přestože se mi taky někdy nechtělo, měl jsem to nastavené tak, že si zkrátka musím přidávat. Neexistuje, že nepůjdu. I dneska šestkrát týdně cvičím nebo běhám.

Já!

Zmrzlinu nad Juliskou už jsem si nedal hodně dlouho. 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází