Jan Filip

Nahoře nad Juliskou jsou na rohu potraviny. Obyčejný krámek. Koupili jsme si tam zmrzlinu, ale museli jsme ji slízat rychle.

Ne snad, že by bylo takové vedro. My za chvíli museli zase běžet.

Doslova běžet.

Zatímco jsme se tady totiž já a dalších pár umělců takhle zašívali, zbytek týmu pokračoval velkým pytlem nad stadionem do kopce. V poklusu. Když se vraceli dolů, zase jsme se za ně připojili. Na konec, naším tempem, aby trenér nic nepoznal.

Jak já nesnášel běhání… Víc než půl kiláku pro mě znamenalo příšerné utrpení. Sprinty, skákání, to jo, to mě bavilo. Jakékoliv delší trase jsem se ale pokoušel za každou cenu vyhnout.

Trénování jsem obecně moc nedal, posilovnu jsem znal jen z vyprávění. Proč se taky dřít? Žil jsem z toho, že jsem celé mládí poslouchal, jaký jsem talent a jak rychle jsem se vypracoval do áčka Dukly. Vyhrával jsem nejlepší střelce ligy, dostal jsem se i do nároďáku.

Ano, i s takovým přístupem se to dalo.

Ale kdybych u něj zůstal, dneska si tu nečtete to, co vám budu vyprávět na následujících řádcích.