Jakub Lev

Byla to moje hloupost. Před tou brankou se nic podstatného nedělo, já jen jel klasicky dělat rozruch. Provokovat. Tak, jak patří k mojí hře.

Už v tom byly i nějaké vztahy z minulosti, takže když jsem vletěl do chumlu, skočili na mě Krieger s Raskobem. Americká férovka, jak jsem to nazval. Jednoho jsem chytil do kravaty, ale v tu chvíli mi ten druhý chytnul zezadu za levou ruku, šel jsem proti dvojité páce. Jak jsme padali a já se přetočil, chtěl jsem se ze sevření dostat. Zabral jsem já, zabrali ti dva a najednou mi v té ruce škublo. Tak, jak jsem ještě nikdy předtím nezažil.

A že už mě toho na těle za ty roky bolelo dost.

Na střídačce jsem poznal už jen podle pohledu doktora, který mi nahmatal místo pod vestou, že to nebude dobrý. „Rameno nebo biceps. Už nechoď na led,“ řekl mi.

Stejně už končilo prodloužení prvního semifinále 2023 proti Vítkovicím. Máťa, náš trenér, za mnou potom přišel, že mám jet nájezd, a já mu ukázal, že to nejde. Nezvednu ruku, sorry. Podpažím mi při každém náznaku pohybu projela bolest, jako by mi tam někdo vrazil kudlu.

Spoluhráči rozstřel zvládli perfektně, proměnili čtyři nájezdy ze čtyř a já se radoval spolu s nimi. Vzadu v hlavě jsem ale zároveň věděl, že tohle je průšvih.

Tohle už asi nepřetlačím.

Mononukleóza. Dva roky mi trvalo, než jsem se z ní vyhrabal. Sestřelila mě v patnácti, při přechodu z devítky do dorostu, úplně mi vyřadila kondici a imunitu. Zatímco kluci okolo mě nabírali svaly, já zhubnul osm kilo. Tři měsíce jsem jedl jen brambory, rejži a suchý kuře a nemohl dělat vůbec nic. Dodneška mám před očima první trénink po návratu, kdy jsme při letní přípravě běhali tříkilometrové úseky jen s malou pauzou na odpočinek. Trpěl jsem ukrutně.

Když nepočítám operaci v šesté třídě, kdy jsme se se spoluhráčem srazili při tréninku koleno na koleno a mně museli spravit postranní vazy a meniskus, byla tohle jediná větší zdravotní komplikace, jakou jsem kdy zažil. Ale o to zásadnější mohla být, protože já byl tak vyřízenej, že jsem přemýšlel, že se na hokej vybodnu.

Po návratu jsem totiž během prvního roku v dorostu zvládl odehrát za Plzeň jen pár zápasů, než jsem skončil v Rokycanech o ligu níž. To samé na začátku juniorky. Neměl jsem potřebnou sílu, nebyl jsem vyhraný. Přidával jsem si na speciálních bruslařských trénincích, což mi snad do budoucna pomohlo, ale tehdy to nemělo zase takový efekt. Připadalo mi, že moje snažení nemá úplně smysl, a než hrát první ligu juniorů a dávat tomu všechno bez jakékoliv perspektivy, to radši půjdu na vejšku a hokej si nechám už jen pro zábavu. Pokukoval jsem po ekonomce. Mamka sama ekonomkou je a odmala mě učila, jak nakládat s financemi. Přemýšlel jsem, jestli se zvládnu zapojit do naší rodinné firmy.

Řekl jsem si nakonec, že tomu dám ještě jednu sezonu. Poslední sezonu, která mi ukáže, kudy dál.

Pak mě nastartoval Honza Kovář.

Než ho po pár zápasech přesunuli do áčka, protože mezi juniory už byl úplně odstřelenej, dali nás spolu do lajny a on mě roztlačil tak, že jsem chytil ohromnej lauf. Z hráče, co se v tom plácal a dělal pár bodů za sezonu, jsem najednou vyskočil do pozice tahouna týmu, kterou jsem si udržel, i když byl Kovárna už dávno pryč.

Najednou jsem i já začal chodit na tréninky s áčkem a dostal od klubu smlouvu. Všechno se rozjelo.

Následovala druhá liga v Klatovech, první ve Znojmě, všechno super zkušenosti se skvělýma klukama, až mi ve dvaceti před sezonou Milan Tichý, tehdejší plzeňský sportovní manažer, nastínil dvě možnosti. Buď hrát juniorku a čtvrtou lajnu v áčku, kdy nebudu vědět ze dne na den, co bude, nebo první ligu v Ústí nad Labem stabilně. Doma mi na to naši řekli, že když už mám po maturitě, je na čase se někam posunout a ten rok zkusit. Ať uvidím, jestli to ze mě udělá hokejistu a chlapa.

Tak jsem šel. A bylo to perfektní rozhodnutí. Ústí tehdy mělo našlapané mužstvo, s kterým chtělo postoupit do extraligy, a pro mě z toho vyšla perfektní sezona, v níž jsem ukázal, že profesionální hokej můžu hrát. Vybojoval jsem si svoje místo.

A tenkrát, v prvoligovém play off na jaře 2012, to taky kvůli tvrdému nárazu kolenem do mantinelu bylo nadlouho naposledy, kdy jsem musel vynechat soutěžní zápas.

Ještě jsem si v kabině zařval vítězný pokřik s ostatními a předal jsem dlouholetému vedoucímu týmu Láďovi Součkovi puk, čímž jsme si vždycky v rámci týmu určili, kdo doplní další dílek do připravené mozaiky úspěchu v play off.

Pak už jsem si vzal stranou doktora, ať mi teda řekne, jak to je.

Prohmátnul mi znova místo, které mě pekelně bolelo, a zakabonil se, že to vypadá na utržený sval. Ono to teda bylo evidentní. Tam, kde vám prso přechází do podpaží, jsem měl regulérně díru. Prohlubeň, do níž se dal strčit prst. Ráno v ostravské nemocnici jsme pak u mého známého ortopeda zjistili, že v místě, kde se prsní sval upíná na pažní kost, mám trhlinu. Není to komplet urvané, ale jeden z největších svalů v těle mi visí jen na kousku. Osm až deset týdnů rekonvalescence.

Super. Tak já jedenáct let vydržím, jedenáct let mě nesundá jediný zranění. A zrovna teď, když mám po sezoně odcházet z Hradce, kde můžeme s touhle perfektní partou něco dokázat, jsem ze hry.

Mě vám to tak neskutečně s… štvalo.

Rozhodl jsem se ale zabojovat. Hned cestou z Ostravy jsem se stavil v Pardubicích na magnetickou rezonanci, která potvrdila diagnózu i dobu léčení. S tím jsem odjel domů do Plzně za svým doktorem Petrem Zemanem.

Pro naději. Pro aspoň nějakou šanci, že přece jenom ještě budu moct naskočit.

Petr už mě zná, proto tak striktní ohledně doby léčení nebyl. Konečně někdo! Hned mi taky do svalu píchnul plazmu. Vedle toho jsem do sebe cpal bylinky, wobenzym, svítil na postižené místo červeným světlem, chodil do sauny. Cokoliv se dalo sehnat a bylo legální, to jsem do sebe nasypal. S životosprávou, kterou jsem v první moment povolil, jsem zase najel do kolejí pořádného spánku a zdravého jídla, navíc se odevzdal do rukou fyzioterapeutovi Michalovi Rukavičkovi, dalšímu z lidí, kteří mě celé ty roky dávají dohromady a kterým důvěřuju.

Po nějakých osmi dnech jsme zjistili, že se trhlina opravdu hojí překvapivě rychle. Na to jsem okamžitě na Petra vypálil otázku, jaká je šance, že přece jen budu ještě hrát.

„Až zvedneš šedesát kilo na bench,“ odpověděl mi. „Potom ti po zatejpování dám zelenou.“

Z beznaděje jsem najednou dostal zase motivaci jako hrom. Zvlášť, když kluci už byli jen kousek od postupu do finále.

Můj druhý zápas v extralize, první střídání. Hráli jsme v Českých Budějovicích. Jako centr jsem dostával puk na střed a myslel si, kolik mám času. Borec z juniorky, že jo. Koukneš se levá, pravá…

Ani náhodou.

Renda Vydarený to jako zkušený bek přečetl a nádherným stromem mě knockoutoval. Ani jsem se nezvedl, museli mě odvézt z ledu. Z obou nosních dírek mi tekla krev. Sám sobě jsem se na střídačce musel smát, že to je teda uvítání v lize, jak má být.

Ten zápas ještě ke konci Radek Duda podobně trefil i Kubu Jeřábka, který stejně jako já coby mladičký nováček zaskakoval v sestavě za někoho zraněného.

Ahoj, tohle je dospělej hokej, hoši. Hlavu nahoru. Doslova.

Tehdy to v extralize bylo o něčem jiném než dneska, kdy se po každém trochu ostřejším zákroku řeší, jestli dostanete pár zápasů stopku, nebo rovnou doživotí. Tenkrát za sebe byl na ledě každý zodpovědný. Věděl, že může přijít rána, a podle toho se taky choval. Však se podívejte, že komu je dneska v lize přes třicet, málokdy se nechá nachytat. Ne jako kdejaký mladý kluk, který dostane pecku a čumí, že to byl faul.

Houby. Dívej se okolo sebe a dávej na sebe bacha, mladej.

Přesně takhle jsem se to naučil i já. Od šlupky, co jsem schytal od Rendy, jsem se na podobné situace už připravil.

A díky tomu, že ve svojí první kompletní sezoně za Plzeň jsem od počátku hrál v lajně s Ryanem Hollwegem, naučil jsem se i další důležitou věc: Koukej, proti komu jdeš na led.

Soupeři totiž samozřejmě nebyli hloupí a nenechávali proti nám ve hře technické hráče, spíš se snažili na Ryana nasazovat podobné blázny. A bylo to o tom, kdo koho víc zmastí.

Tohle stejně byla škola jako hrom… Když s námi postupně začal hrát ještě i Michal Dvořák, já jenom bránil. Dvořka by býval nejradši hrál jenom za bránou, kde si odmítal rukou protihráče, Ryan zase lítal na zadní mantinel a bylo to jen o tom, jestli mu soupeřovi obránci stihnou uhnout. Ale sehráli jsme se ideálně. Brzy jsme totiž přišli na to, že Ryanovi stačilo jen dobře nahodit do pásma, a protože se ho beci fakt báli, vždycky od sebe puk jen odhazovali. Nám tak stačilo zavírat opačnou stranu a sbírat to.

Jedinej, kdo zůstával úplně v klidu, byl Petr Kadlec. Ten byl tak chytrej, že i Ryanovi dokázal ucuknout a ten tak div že neprorazil mantinel.

Úlohou naší lajny každopádně bylo protihráče štvát, otravovat. Moc hokeje jsem si ten rok nezahrál, protože každou chvíli se končilo nějakou šarvátkou, padaly tresty. Ale mě by ani nenapadlo si na to nějak stěžovat. Měli jsme mužstvo postavené na špičkových hráčích a tohle zkrátka byla naše úloha v něm. Vážil jsem si, že jsem ji dostal. Aspoň nějakou. Svoje místo jsem si takhle musel vybojovat. Věděl jsem, že nebudu hned hrát oslabení, natož přesilovky. A ani by mě nenapadlo, jako některé dnešní mladé, uraženě volat agentovi, že hraju málo minut a ať to vyřídí s manažerem.

Kdybych tohle tenkrát řekl Martinovi Strakovi, vyrazí se mnou dveře.

Já, stejně jako další mladí kluci, kteří jsme se tehdy do týmu dostali, jsme se namísto stěžování radši učili od těch starších. Naslouchali, nasávali informace.

Kolikrát jsem třeba od Tomáše Vlasáka slyšel, ať se nechovám, jako že mám krámy, když jsem třeba naštvaně třísknul hokejkou. Nebo když mi Jarda Modrý, který k nám přišel už jako borec na sklonku svojí fantastické kariéry, řekl na tréninku, že to bylo naposledy…

Divil jsem se, co má na mysli.

„Proč jsi mě v tom rohu nedohrál, když jsi mohl?“ sjel mě.

Jasně, že jsem ho nedohrál. Nechtěl jsem ho nějak zranit.

„Když tohle nebudeš dělat v tréninku, nedokážeš to ani v zápase. Takže jestli mě příště netrefíš, zlomím o tebe hokejku,“ varoval mě Bóža.

Tak jo. Tak jsem do něj příště vletěl, udělal jsem mu něco s ramenem a on mě za to ještě pochválil.

Už tehdy se i díky takovým drobnostem rodil styl, jakým dodnes hraju. Jsem po lize neoblíbenej. Ten typ, co má v každém mužstvu spoustu nepřátel, protože mě baví soupeře vytáčet. Jdu prostě na led vyhrát. Jestliže mi k tomu pomůže i to, že vyvedu nejlepší protihráče z koncentrace, když vidím, že je štvu, je to pro mě ještě větší motivace to dělat ještě víc. Vlastně mě to dost baví.

Třeba takový Andrej Nestrašil by mohl vyprávět.

Ten kluk je fantastický hokejista, respektuju, co umí a co v kariéře dokázal. Ale taky vím, že startuje na první našlápnutí. První co, když si proti mně přisedne do toho svého postoje na buly, píchnu ho do špičky hokejky a už to jede. Už jsme v sobě.

Taky si s protihráči hodně povídáme, v tom jsem měl vedle sebe roky nejlepšího možného učitele, Radka Smoleňáka. Ten je tak pohotovej a nedá vám ani na tréninku vydechnout, že vás prostě naučí reagovat rychle. Jak my jsme se do některých naváželi… „Ty už nehraješ v tom Maďarsku?“ zeptáte se kluka, co se právě vrátil z nějaké zahraniční ligy. Nebo někomu přeskočí puk hokejku a vy na něj houknete: „Jo, už tě poznávám.“ To mnohdy úplně stačí, abyste ho vytočili. A když do vás začne klínovat nazpátek, jen se otočíte a v klidu odjedete.

Nebo holt musíte umět i přijmout. Samozřejmě, i ostatní do mě jedou, jakej jsem dřevák. Nebo často slýchám, že hrát takhle v Americe, dostal bych do držky, že bych se už nezvedl. „Hele, já tak dobrej, abych tam hrál, nejsem,“ odpovídám. „A když mi to tady prochází, tak proč bych to nedělal?“ Že s takovým přístupem nemám v týmech všude po lize zrovna kamarády, si asi dovedete představit. Cítím to každý zápas, ale bylo to poznat i vždycky, když jsem někam přestupoval. Vnímal jsem prvotní odtažitost, než mě ostatní poznali jako člověka. Než jsem třeba přestoupil z Plzně do Vítkovic, snad pokaždé jsme po sobě brutálně šli s Romanem Szturcem. Snad nebyl zápas, kdy by nás rozhodčí nevyhodili za nějaké vzájemné postrkávání, sekání.

Co jsme se sešli v jednom týmu, jsou z nás výborní kamarádi. Byli jsme si vzájemně na svatbě, potkáváme se na chalupě. Zjistili jsme, že si vyloženě sedíme. To samé s Rosťou Oleszem, od první chvíle jsme si padli do oka a bavíme se spolu dodnes.

V Brně se dokonce holky od spoluhráčů nejdřív ptaly mojí manželky, jak se mnou může být, když se takhle chovám. Dokud nepoznaly, že hokej a osobní život jsou v mém podání dva úplně jiné světy.

Zároveň jsem si za ty roky už vybudoval nějaký respekt a sám ho klukům, které znám, vyjadřuju. Nejsem jako někteří, kteří si dělají seznamy, koho v sezoně trefí, a čekají jenom na příhodnou chvíli. A že takových pár znám. To já, když proti sobě mám někoho, s kým jsem třeba pár let hrál, a dostanu se na ledě do situace, kdy ho můžu přizabít, neudělám to. Uberu. A vím, že stejně tak to mají i oni se mnou.

Co je hlavní: Jsem přesvědčený, že kdybych nehrál tak, jak hraju, neměl bych v extralize místo.

Tehdy na začátku, ani teď.

Sotva jsem obul brusle, bylo nejhorší, když jsem chtěl jít do sprintu. Při tom potřebujete zabrat i rukama, a to utržené místo bylo pořád ještě strašně citlivé. Dodneška, i po víc než roce, musím dělat speciální cviky, protože na levém bicepsu se mi dělá taková struna, mám ho slabší než ten samý na pravé ruce. Nedaří se mi ho zatím nijak doposilovat.

Ale šanci zahrát si svoje druhé finále v kariéře jsem zkrátka nechtěl jen tak zahodit, když už se objevila.

„Stojí ti to za to?“ slýchal jsem. Okolo sebe i ve své hlavě.

„Stojí,“ odpovídal jsem. Třeba i manželce, která nechtěla, abych hrál. Už jen proto, že denně viděla, jak příšerně mě to bolí.

Jenže já si znovu o titul prostě zahrát chtěl. Navíc jsem viděl, jak nám ze sestavy odpadávají další klíčoví hráči. Hrozně bych si vyčítal, že jsem pro úspěch neudělal maximum. Když jsem aspoň trochu mohl a dalo se zase hrát, kluky jsem v tom nehodlal nechat.

Měl jsem původně jít už do druhého finálového utkání proti Třinci, ale sám trenér mi řekl, ať počkám, že ty tři dny pauzy navíc se vyplatí. Ať to zraněné místo během volna mezi pokračováním série zkusím pořádně zatížit a pak budu vidět, jestli to opravdu půjde.

Ten bench jsem si tak nakonec dal, stejně jako další potřebné testy. Sval vydržel, takže jsem před třetím finále jen napsal rodičům, jestli chtějí lístky.

Že už zase hraju.

Říká se, že Plzeň je tvrdé město. Prý jsme tady takoví otrlejší než jinde.

Těžko říct, vyrostl jsem tady, připadá mi to normální. Ale pravda je, že v týmu, do kterého jsem se jako mladý dostal, bylo normální jít přes bolest. Zrovna třeba Martin Straka je přesně ten typ, který byl vždycky obalený pytli ledu, měl zničená kolena i ramena, ale stejně šel hrát a nechal na ledě všechno.

V tomhle duchu přistupovala k hokeji celá kabina. Všechny ty legendy nás bažanty naučily, jak se chová správný hokejista.

Pro mě byl v tomhle ohledu největším vzorem Ondra Kratěna. Na toho nedám nikdy dopustit, a ve vší úctě a respektu k Martinovi, pro mě byl právě Krtek ten nejlepší kapitán, jakého jsem zažil. Ten co řekl, to platilo. Fantastický hráč i člověk. Profesionál.

Dodnes si jednou za čas rádi popovídáme. Volám mu i když potřebuju nějakou radu, jak vyřešit různé věci v kabině. On mi na to dá svoji perspektivu a poradí. Je to můj mentor.

A to jsem ho nejdřív jako mladej nenáviděl.

Když k nám dorazil ze Sparty, říkal jsem si, co je to za bručouna. Pruďas, co si myslí, že když vyhrál osm titulů, že nám tady bude něco vykládat… Člověk si zpočátku myslel, že když ho Krtek okřiknul, že to je jenom sranda. Ale ne, on všechno myslel vážně.

Ale on nás prostě všechno naučil. Všechno. Jak se o sebe starat, jak se stravovat, jak trénovat.

Nebo jak se chovat v rámci týmu. S ním třeba neexistovalo v autobuse cestou na zápas s někým telefonovat nebo mít nahlas muziku ve sluchátkách. Ne. Kluci chtějí spát, piš si zprávy a tu muziku si ztiš na minimum.

On sám byl tohohle přístupu ztělesnění, od prvního momentu, co ráno vstoupil do kabiny, šel svým jednáním i chováním příkladem. Všechno dělal precizně, svoje místo měl uklizené, věci pečlivě srovnané do komínků.

Ondra a další mazáci, kteří tu byli, Martin, Tomáš Vlasák, Jarda Špaček, Bóža Modrý, Jirka Marušák, Pavel Kašpařík, Venca Benák… To oni nás tvarovali. Oni byli těmi osobnostmi, za které můžeme být rádi, že jsme ještě chytli a brali si z nich to dobré. Oni byli těmi, od nichž jsme se v kabině, na ledě i třeba v posilovně mohli učit.

Ne každý asi dokázal všechno vstřebat, ale věřím, že mně – asi i díky tvrdé výchově mého taťky – byl tenhle oldschool přístup blízký. Líbilo se mi získávat si respekt zkušenějších i tím, že neuhýbám ze soubojů. Nestěžuju si, když mě něco bolí.

A tak ubíhaly roky a najednou se stalo, že mi můj poslední rok v Plzni před přestupem do Vítkovic někdo v kabině povídá: „Hele, Lvíčku, brzy můžeš mít třetí nejdelší sérii zápasů bez přerušení.“

Mně vůbec nedocházelo, že bych se měl něčemu takhle výjimečnému blížit. Co jsem si od startu své první kompletní sezony získal své místo v základní sestavě, prostě jsem hrál. A vyšlo to tak, že se mi vyhýbala velká zranění. Sem tam nějaká ta chřipka nebo zvýšená teplota, s tím jsem odmala od táty naučený, že to není důvod nejít do zápasu. Sám hrával národní házenou a je to ten typ, že dokud mu neutrhli ruku, hrál.

A tak to tak nějak samo naskakovalo, až jsem se najednou přiblížil 303 zápasům bez přerušení, které měl na kontě Martin Čakajík, co dřív hrával i v Plzni. Párkrát jsme si o tom psali s Ondrou Zamazalem z televize, který dává dohromady statistiky. Až díky němu jsem se poprvé pořádně podíval na tabulku těchhle sérií a viděl, že Petr Leška je úplně odskočený s 593 zápasy.

„Ty jo, já dám i jeho,“ nadhodil jsem pak klukům v kabině.

„To je ještě pět sezon, vole,“ zpražil mě ale někdo okamžitě. V tu chvíli mi došlo, že je fakt nesmysl si něco takového dávat za cíl, a zase jsem to pustil z hlavy.

Jenže roky plynuly, já dál ve svých týmech střádal jeden start za druhým bez vynechání a najednou se přiblížilo druhé místo téhle tabulky, které měl taky na svědomí Petr Leška se 428 zápasy v řadě.

To už jsem si říkal, že by bylo fajn to překonat, když jsem se dostal tak blízko. Začal jsem si ještě víc hlídat takové ty věci, jako že si člověk vezme čepici, když má po vysprchování mokrou hlavu, v zimě šálu, nebo nechodí do obchoďáků, když zrovna řádí virózy. Protože to jsou drobnosti, jaké se dají ovlivnit.

Že vás totiž někdo trefí golfákem do hlavy, s tím nic nenaděláte.

Lépe řečeno, že vás někdo trefí golfákem do hlavy tak, jako mě nový spoluhráč Ivan Baranka hned po mém přestupu do Vítkovic.

Ani to mě ale tenkrát nezastavilo.

Naštěstí se to stalo ještě v létě před sezonou. Žádná sranda to ale nebyla. Ivan je neřízená střela se záhybem hokejky, že by mohl trefovat světla u stropu haly. Rval jsem se před bránou, kde je moje místo, a zrovna když on napřáhl, někdo mě strčil. Už jsem jenom zahlédl puk, jak mi míří přímo na obličej, a stačil ještě aspoň instinktivně ucuknout.

I tak mi ta rána rozstřelila ucho, které mi drželo jen na kousíčku kůže. Pulzovala mi hlava, crčela ze mě krev a poprvé v životě jsem jel sanitkou, kam mě naložili ve výstroji.

Spravilo to nějakých čtyřicet stehů, ale do konce srpna jsem byl zpátky na ledě, připravený na start sezony. Jen jsem chvíli musel hrát se speciálním chráničem na helmě. A dařilo se mi, rozjel jsem svoji individuálně nejlepší sezonu, dokud jsme v únorové přestávce během olympijských her nevyrazili na turnaj do Švýcarska.

Tam druhý zápas s Langnau, náš bek dostává nabito při přesilovce na modrou, já zrovna projíždím za bránou, střela líže tyčku a… Prásk ho, rovnou mně zase na palici. Zlomená čelist, dva zuby vpáčené dovnitř.

Kost jsem měl ovšem naštěstí prasklou podélně, i ty zuby se mi v dásni chytly zpátky, takže to sice bolelo, ale sotva se po olympiádě rozjela liga, už jsem zase hrál, akorát s ochrannou mřížkou, aby mě někdo znova hned nerozpáral.

Tahle dvě zranění byla za celou tu dobu nejviditelnější, jinak jsem během všech těch let zažil spoustu menších šrámů. Pokaždé s nimi ale šlo hrát. Všechny ty nastřelené kotníky a lýtka, záněty šlach z utažených bruslí, koňary, bolavá třísla, natažené břišní svaly nebo vazy v koleni, to zná každý hokejista. A to se vždycky dá něčím oblbnout, aby člověk mohl do zápasu nastoupit. Beru, že to je součást naší profese. Tak jako bude mít dělník ve skladu namožená záda, my jsme bolaví zase takhle.

Jen nesnáším zranění na rukou. Ani sebevětší koňar mě neštve tolik jako pomlácené prsty. Jasně, štěnice se propíchne, nateklý nehet provrtá, ale je to otravné, protože rukama člověk celý den něco dělá, pořád něco drží, zdaleka ne jen hokejku. Když máte naražený prst, každé pitomé zavadění třeba jen o látku vám ho připomene.

Když mi jednou prasklo žebro, bylo to naštěstí to volné, které nedrží hrudní koš. Jen se mi hůř dýchalo, ale nehrozilo, že bych si propíchnul plíci. I o ty zuby jsem nakonec přišel, i když až v uplynulé sezoně. Obě jedničky a dvojka venku, holt jsme den před zápasem trénovali přesilovky a Petr Zámorský to trochu zvednul. Tak jsem si prostě nechal v restauraci cestou do Olomouce rozmixovat karbanátek, na helmu zase jednou dostal mřížku a šel jsem na to.

Jo, někteří kluci jsou v takových případech opatrnější. Řeší, že by mohli dostat nepříjemný zánět, ale mně tohle nevadí. Vždycky se jen poradím s doktorem, abych věděl, jaké jsou možnosti, jak se mi co může případně zhoršit, a podle toho si vyhodnotím, jestli hrát. Poslední play off jsem takhle třeba absolvoval s natrženým flexorem u kyčle.

Ale tak co? Kvalitně to zatejpuješ, rozcvičíš, dáš si nějaký prášek na bolest a nazdar. Je to jen o tom, co ti tělo dovolí.

Tvoje tělo a hlava.

Když už ale do zápasu jdu, neřeším, co mám kde za bolístku. Nemám rád, když se někdo lituje. Jestliže s něčím hraju, tak o tom nemluvím, to týmu odvádí pozornost. Ať klidně nejsem stoprocentní, ale když už jdu na led, tak držím hubu a hraju a nestěžuju si. Anebo nehraju radši vůbec.

Přece nemůžu při zápase řešit, že támhle Pepa má něco s kotníkem nebo zlomený prstíček a všichni mu budeme říkat, jakej je borec, že s tím nastoupil. Nebo si tím budeme potom omlouvat, že jsme kvůli tomu prohráli. To úplně nenávidím. Stejně tak nemám rád, když někdo nepřijde, protože ho skolila rýmička. Pokud nemám vysokou horečku, tak prostě hraju.

Sám na různé chřipky a angíny naštěstí netrpím. Jediné, co mě sundalo, byl covid.

A to teda pořádně.

V sezoně, kdy pandemie ovlivňovala úplně všechno, to v extralize bylo tak, že vždycky nějaký tým covid měl a než se u něj nákaza projevila, stihnul ji předat při vzájemném zápase dalšímu. Tahle jsme si to postupně komplet předali. My s Hradcem přijeli na konci září z Olomouce a všichni jsme se už cítili divně. Trenér Vláďa Růžička nám říkal, ať mu voláme klidně uprostřed noci, jen ať ví, s kým může počítat na další zápas.

Se mnou tedy rozhodně nemohl.

Jak se u někoho z testu covid napoprvé neprokázal, tak já měl všechny ukazatele úplně jasné okamžitě. Byl jsem pozitivní tak, že víc to snad ani nešlo. Už na testování v nemocnici mě manželka musela vozit na vozíku. Ulehnul jsem se čtyřicítkama, první dva dny jsem je nemohl srazit. I po týdnu jsem měl pořád přes osmatřicet a neustále se potil. Každý to zná. Nechcete jíst, pít, nemáte chuť na nic, všechno vás bolí. Tou dobou jsem si neuměl představit, že bych ještě v sezoně vůbec měl hrát hokej. Zhubnul jsem osm kilo.

Když jsem se po čase objevil v kabině, Kevin Klíma na mě zíral se slovy: „Ty vole, tys chcípnul a pak jsi vstal z mrtvých, ne?“ Vypadal jsem fakt příšerně.

Ani tehdy se ale moje série nepřerušila, protože co jsme lehli my, přerušila se celá extraliga a než se po měsíci zase rozběhla, stihnul jsem se dát do kupy.

Myslím, že určitou odolnost mám danou i geneticky. Když se podíváte na můj kotník nebo zápěstí, jsou jiné, než je běžné. Mně třeba není většina hodinek, jak mám zápěstí mohutné. Prý mám od přírody široké, velké klouby.

Můj kondičák mi říká, že proto nikdy nebudu nejrychlejší, ale zase že jsem jako diesel. Když se zahřeju, můžu valit dlouho.

O svoje tělo se navíc snažím starat, jak jen dovedu. Mám nakoupené snad všechno regenerační vybavení, co je k dostání. Jsem přesvědčený, že když něco dělám, musím se tomu věnovat na sto procent.

Až tomu sto procent věnovat nebudu, radši skončím.

Navíc hodně využívám svůj – jak já tomu říkám – triumvirát. Můj osobní realizační tým. Sportovního doktora Petra Zemana a fyzioterapeuta Michala Rukavičku už jsem zmiňoval, před pár lety jsem navíc poznal ještě kondičního trenéra Martina Feiferlíka, dřívějšího špičkového vytrvalostního sportovce a dneska našeho nejlepšího závodníka v crossfitu. Právě kluci mě každý ze své oblasti naučili, co je nejlepší. Nejrůznější drobnosti, co kdy jak dělat, v jakých dávkách. Jaké vitamíny nebo jiné doplňky jsou třeba.

A jakmile mám nějaký problém, vím, že mě dají co nejrychleji do pořádku, abych mohl dál hrát.

I díky své sérii jsem každopádně poznal, že se o sebe asi nestarám nejhůř. Protože můžete mít vrozené předpoklady jaké chcete, když své tělo nebudete trénovat správně nebo ho přímo budete ničit špatnými návyky, dřív nebo později na to dojedete. To moje mi ve chvílích, kdy se zvládne rychle zregenerovat, vrací, jak o něho dlouhodobě pečuju.

Tahle oblast je mi dokonce tak blízká, že jsem si před časem v Plzni otevřel crossfitový gym, už pořádáme i velké závody. Umím si představit, že tohle bude po hokejové kariéře další náplň mého života.

Do vesty i do dresu mi museli pomoct spoluhráči, vůbec jsem nemohl jezdit s hokejkou v jedné ruce, držel jsem ji pořád v obou jako robot. Měl jsem hrudník zatejpovaný těmi nejsilnějšími možnými tejpy, levačku jsem ani nemohl zvednout. Aspoň střílet nebo hrát bule, což se dělá hlavně spodní rukou – u mě pravačkou – se dalo. Hrál jsem taky spíš křídlo, protože to nepřijde tolik do fyzického kontaktu jako centr.

Ale stejně pořád skoro každý pohyb bolel jako kráva. Šílený. Jako když vám zaživa řežou do masa. Zpětně vůbec nechápu, že jsem ty čtyři zápasy finále zvládnul.

Samozřejmě jsem do sebe cpal i prášky na bolest. Začal jsem klasikou, ibalginem, ale pak mi Smoli, který hrál se zlomenou rukou, ukázal zaldiar. A to už je fakt maso. „To už nebudeš cítit nic,“ říká mi. A fakt, to už bylo trochu jako halucinogen. Jde o prášek, co míchá dvě léčivé látky proti bolesti. Nejdřív mi to nebylo vůbec příjemné, ale měl jsem fakt tak silné bolesti, že jsem prostě s tím zaldiarem musel hrát. Ale byl to brutál, potil jsem se jako nikdy. Fuj.

Hned po prohraném posledním utkání jsem si říkal, že byla hloupost to tak hrotit, ale teď už vím, že bych do toho stejně šel znova.

Stříbrná medaile, kterou mi pak pověsili na krk, mi dneska už nesymbolizuje bolest. Připomíná mi celou moji hradeckou kapitolu, kdy jsme každý rok něco zajímavého předvedli. Vyhráli jsme základní část i v konkurenci našlapaných Pardubic, Sparty nebo Třince. Rok předtím jsme došli do finále Ligy mistrů, když jsme vyřadili i špičkové evropské kluby. Ta naše parta v Hradci něco zanechala.

I k tomu, abychom to finále zlomili ve svůj prospěch a dali všemu i zlatou tečku, chyběl malý kousek. Já mám navíc čisté svědomí, že jsem pro ni udělal maximum.

Petra Lešku jsem neviděl roky, od chvíle, co skončil kariéru. A najednou, asi týden do zápasu, kdy jsem měl překonat jeho sérii startů bez přerušení, jde proti mně u nás na hradeckém zimáku po schodech. Trénoval zlínský dorost, co tu zrovna hrál.

„Zdar.“
„Čau.“

Vždycky jsme byli jen soupeři, ale z ligy se všichni tak nějak znají.

„Tak gratuluju,“ povídá mi a nesměle jsme si podali ruku. Když jsem nadhodil, že se spolu aspoň na památku vyfotíme, Petr už pospíchal pryč. Že nemá čas. Neměl jsem z toho pocit, že by mi snad nepřál, ale že o svůj rekord přijde, ho určitě mrzelo.

Přitom ještě ten den ráno, co jsem ho měl překonat, mi to spoluhráč Jérémie Blain udělal trochu těžší. Na tréninku mě napálil golfákem na stehno tak, že jsem musel dost ledovat.

Fakt dík, Blainer.

Jestli jsem ale ten večer byl za něco rád, tak že už konečně přestanou otázky na to, kolik zápasů mi ještě k předstihnutí Lešky zbývá. Novináři se mě ptali pořád dokola a mě už to vyloženě otravovalo.

Ještě vám chybí dvacet zápasů… Ještě vám chybí patnáct zápasů… Myslíte, že to dáte?

Ne že bych se upínal k nějakým konkrétním číslům, zároveň si uvědomuju, že je něco výjimečného udržet takovou šňůru. Člověku nejen, že musí držet zdraví, ale taky musí celou dobu hrát tak, že třeba nedostane disciplinární trest, a hlavně, že ho trenéři staví do sestavy.

Zrovna tenhle důvod mohl v mém případě přes všechna ta menší či větší zranění být tím, který by mi moji šňůru přerušil. A ne ani tak v jejím začátku, jako ve chvíli, kdy už jsem se k zápisu Petra Lešky blížil. V Kometě.

Všichni okolo mi říkali, ať tam nechodím, a já jim nevěřil. Brno mi připadalo jako dobrá možnost, protože ve Vítkovicích, kde jsem měl tříletou smlouvu, ke konci druhého roku přišel majitel s tím, že nejsou peníze a musí rozprodat tým. Já tam podepsal kvůli ambicím, kvůli plánu na postupné posilování a útok na titul, ne abych hrál třináctého fleka. Proto jsem souhlasil, že půjdu jinam.

Ozvala se Sparta. Seděl jsem po sezoně s Petrem Břízou, Michalem Brošem a tehdejším trenérem Uwe Kruppem v hotelu u jejich haly, ale nedohodli jsme se. Nebyli mi schopní říct, kdo bude nový majitel, protože oni všichni měli brzy končit.

Nějakou dobu jsem počkal, ale když jsem se pořád nedozvěděl, kdo by měl být mým nadřízeným, až oni odejdou, vzal jsem nabídku Brna. Zavolal mi totiž Libor Zábranský a jeho přístup se mi líbil. Kometa měla za sebou období, kdy získala dva tituly po sobě a zase stavěla silný tým. Prý jsem měl zaplnit místo po odchodu Tomáše Vincoura, mít prostor na přesilovce. No, co vám budu povídat, znělo mi to skvěle.

Jenže nic z toho se nevyplnilo.

V létě přišel nový trenér Fiala, který si všechno udělal podle sebe a mě od začátku dával do třetí, čtvrté lajny. Na přesilovce jsem nedostal prakticky ani čuchnout a tak nějak jsem proplouval sezonou, dokud si mě Libor Zábranský nezavolal s tím, že ode mě čekal něco jiného.

„Já taky čekal něco jinýho,“ odvětil jsem.

Nejsem ten, kdo bude tvrdit, že není chyba i na jeho straně. Člověk vždycky může hrát líp, ať už je v jakékoliv situaci. Kdybych byl tak dobrej, třeba bych si lepší pozici v kádru vybojoval. Jenže přede mnou hráli Mueller, Holík, Zaťovič, kteří chodili na led, kdykoliv mohli. Fantastičtí hráči, jaké jsem v jejich top formě nemohl nikdy přehrát, to si zase nic nenalhávám. Do toho dorazil Tomáš Plekanec a vrátili se Martin Erat i ten Vincour.

Tehdy už mi bylo jasné, že není na co čekat, a za panem Zábranským jsem zašel, ať mě vymění, že tohle nemá cenu. On na to, že mi stejně chtěl říct, že by mě teď pár zápasů nenechal hrát, dokud bych si o výměnu sám neřekl.

Právě tady moje série mohla úplně v klidu skončit. Kdybych nepředběhl události a nechtěl sám z Brna odejít.

Byla zrovna prosincová reprepauza, tak jsem zavolal agentovi a zjistil, že o mě stojí Hradec. Den před Vánoci mě tak vytrejdovali a šestadvacátého prosince jsem poprvé naskočil, hned v derby proti Pardubicím. Protože Hradec měl tu sezonu už předehrané jedno kolo, stihl jsem odehrát v základní části jen 51 zápasů. Ale fakticky moje série trvala dál.

Sparta o mě měla zájem už dřív. Tehdy jsem byl ale pod smlouvou a Plzeň mě nepustila, stejně jako později do finského Oulu.

Podruhé jsem do Sparty mohl odejít, když jsem v Plzni končil, ale to jsem si zase raději vybral Vítkovice. Připadalo mi to v mé pozici logičtější. Na takový klub jsem si ještě tehdy nevěřil, nepřišel jsem si tak vyhraný. Nejdřív jsem ještě sám sobě potřeboval potvrdit, že dokážu uspět i jinde než doma, kde jsem vyrostl. Sparta mi v tu dobu připadala jako moc velké sousto. Kdyby se mi nedařilo, gigant jako ona by neměl problém mě vyhodit a vzít si někoho jiného.

Po dvou letech, než jsem zvolil Brno, už jsme byli ale opravdu blízko. Dodnes mám v mailu i hotovou smlouvu od pana Břízy.

Když jsem se po povedeném plzeňském play off v roce 2017 dostal i do nároďáku a jako náhradník absolvoval i mistrovství světa v Paříži, byli tam za mnou agenti, že pro mě mají čtyři týmy z Ruska. Takové a takové peníze, vyber si.

Podolsk, kde hrál i Kuba Jeřábek, Nižněkamsk, Chabarovsk, Vladivostok.

Přemýšlel jsem o tom ale stejně jako o té Spartě. Jako o až moc velkém skoku, protože jsem tou dobou ještě hrál jenom v Plzni, nikde jinde. Nemám problém přiznat, že jsem tehdy někde vzadu v hlavě měl i obavy z neúspěchu. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost dobrý na to, abych v Rusku obstál, a nechtěl jsem se za půl sezony vracet jako ten, koho z KHL vymetli.

Začal jsem se ale vyptávat kluků z nároďáku, jak to tam chodí. A když jsem si uvědomil, jak moc se tam lítá, bylo jasno. Létání se totiž odmalička bojím. Když nemusím, neletím. Radši všude jezdím autem, i na dovolené. Nesnáším ten pocit, že nemám svoje bezpečí ve svých rukou. Vím, že jde o scestný strach, ale něčemu člověk zkrátka neporučí.

Lítání mě tedy definitivně odradilo. A vůbec, obecně spousta cestování, přelétávání mezi časovými pásmy, přežívání na stilnoxech bez pořádného spánku... Připadalo mi, že bych v Rusku hodil pár let života do koše. Jsem i hodně vázaný na svoji rodinu. Chápu, že pro někoho není problém půl roku nevidět svoje rodiče nebo partnerky, ale já to mám jinak. Rád s nimi trávím čas.

Někde v duši mě dneska mrzí, že jsem Rusko nezkusil. Mohl jsem se hokejově posunout dál. Zároveň vím, že jsem to prostě necítil. A že bych si přišel na víc peněz? Jo, ty jsou k životu důležité, každý si chce v kariéře vydělat co nejvíc, dokud může. Ale já si vážím i toho, co beru v extralize, nikdy jsem se nehandrkoval o koruny. Jsem přesvědčený, že kdo se dívá jen na to, kolik mu kde dají, ten na to dřív nebo později dojede.

Mě spíš zajímá, kde s kým budu hrát, jaký tam je tým, ambice, vztahy.

Možná budu jednou litovat, že jsem nehrál jinde než v Česku, zároveň všechno má svoje. Třeba už jen ta série bez vynechaného zápasu je něco, kvůli čemu stálo za to neodcházet.

Toho Petra Lešku jsem totiž až do své pauzy zaviněné natrženým prsním svalem překonal o víc než šedesát zápasů. A nemyslím si, že s tím, jak se hokej vyvíjí, se číslu 659 utkání v řadě někdo v dohledné době zvládne jenom přiblížit.

Jak říká Richard Nedomlel, obránce Třince, který chodí s mojí ségrou: „Nejvíc gólů v extralize už nedáš, nejvíc zápasů taky neodehraješ, tak aspoň nějakej rekord ti nechali.“

Já ho teda taky hecuju, ne že ne. Slýchá ode mě, že hokej moc neumí, tak aspoň vždycky dostane tu zelenou helmičku, protože se aspoň nechává trefovat pukem… Ne, vážně. Vydržet jedenáct let hrát ligu bez přerušení je něco, čeho si vážím. I když teď se tím ještě nijak neopájím, protože nejsem typ, co žije minulostí. Zajímá mě, co je teď a co bude. Možná až to jednou pověsím na hřebík a podívám se na všechny svoje dresy, co sbírá táta, řeknu si, že to bylo hezký.

Teď ale ještě věřím, že můžu pomoct k nějakému týmovému úspěchu.

A taky, že dokážu svým příkladem mladým předat něco z té správné hokejové kultury. Tak, jako ji všichni ti frajeři kdysi naučili nás.

 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází