Jakub Lauko

Byl jsem sám. Zoufale sám.

Všechno ztrácelo smysl. Mizelo to ve stereotypu dní, které už jsem od sebe ani neodlišoval. Přál jsem si, ať už skončí.

Seděl jsem doma na gauči a nebyl nikdo, s kým bych si o tom všem popovídal.

Společnost mi dělala lahev whisky. A hulení. Dostával jsem se do realit, které byly daleko od mé vlastní.

Zapomněl jsem, kdo jsem. Jaký chci hrát hokej. Proč ho chci hrát.

A co hůř. Zapomněl jsem na slib, který jsem dal.

Hodinu za hodinou, den za dnem jsem se díval do stejné bílé zdi. Upadal do letargie. Přál jsem si, ať to všechno skončí a já můžu domů.

Před sezonou jsem si věřil na NHL. Najednou jsem v ni nemohl ani doufat. Proč by si mě brali nahoru? Borce, co nedal v AHL čtyřicet zápasů ani gól.

Ne, neměli důvod.

Chtěl jsem to v Providence doklepat do konce, zabalit se a zmizet. Nic mi nedávalo smysl. Co tady hledám?

Dokázal jsem už leccos překousnout, vždycky s cílem, že se někam posunu. Ale tady jsem vysloveně trčel. V černých myšlenkách, v herní bídě. Ve městě, kde je ještě ke všemu pěkně draho a na konci sezony z kontraktu pro hráče AHL moc peněz nezbude.

Naštěstí ke konci ročníku přijel táta.

Sehnal jsem mu lístky na Boston, ať si NHL užije aspoň jeden z nás. A pozval ho na večeři.

Všechno jsem mu tam řekl. Konečně jsem mohl. Pověděl jsem mu, že nevidím důvod v Americe zůstat. „Vrátím se domů.“

Vyslechl mě. Nic mi nepřikazoval, nic mi nevyčítal.

„To, co jsem viděl, byl obrovský zážitek,“ vrátil se k zápasu Bruins. „Byla by velká škoda to nezažít,“ dodal.

Stačilo to. Byl to moment, kdy dostanete puk před prázdnou branku a už ho musíte jenom uklidit. Letargie skončila. Všechno jsem změnil.

Vzpomněl jsem si na svůj slib. Na tetování, které mi ho má připomínat.

„O. B. 4“

O pět měsíců později jsem mohl na předměstí Washingtonu vzít telefon a zavolat do Česka.

„Evi, ahoj, Kuba… Večer budu hrát. Tak se třeba koukejte, když budete chtít…“

Všichni to pro mě byli borci.

Snažil jsem se jim nemotat pod nohama. A stejně se určitě motal. V místě, které bylo a je tak fascinující!

V hokejové kabině.

„Hajzl malej!“ Starší kluci z Chomutova se mi i po těch všech letech smějou.

Jak já je obdivoval. Nejde všechny hvězdy mého dětství vyjmenovat…

Když se potkám s Kubou Trefným, vždycky mi připomene, jak mě mlátil hokejkou. Zdeněk Skořepa byl kapitán a taky super chlap. Nikola Gajovský neustále sázel vtípky. S Radkem Dudou máme hodně osobní vztah dodnes, pomáhá mi.

Rád jsem měl i cizince. Obránce Marko Toivonen, brankář Jan Lundell. To je táta Antona Lundella, který hraje na Floridě a taky strávil rok v chomutovské mládeži. Mohli bychom pokračovat fakt dlouho, třeba Radima Rulíka jsem taky zažil, když mi bylo devět.

No jo, fakt jsem byl takové dítě kabiny.

Ještě aby ne. Táta v ní taky skoro bydlel. Nejdřív si v tribuně zimáku zařídil obchůdek s výstrojí, časem se o ni začal celému klubu starat.

Přirozeně jsem se ocitl v úžasném světě.

Přitom táta v mládí hrál vodní pólo a taky si moc dobře pamatuju, jak mě hodil doprostřed bazénu a křikl: „Plav!“

S bruslením to bylo dost podobné. Obul mě, pustil na led a… já z něj už neslezl.

Nebylo to ale jediné hřiště, které jsem měl. Mám moc rád příběh Ondry Kašeho na Bez frází. Jmenuje se Poslední generace. Myslím, že to tam popsal přesně. Že byli tou poslední městskou generací, která ještě mydlila hokej na sídlišti, běhala venku po ulicích.

Naštěstí jsem ve městě nežil.

Naši postavili barák ve vesničce v Krušných horách a tam je všechno posunuté. Tam jsme taky byli ještě pořád venku, v létě, v zimě. Když už bylo fakt hnusně, vylezli jsme k nám na půdu a hráli florbal aspoň tam.

Táta vybudoval i venkovní hřiště a čekalo se na mrazy. Jakmile předpověď hlásila více dní s teplotou pod nulou, už nám ten plácek kropil a my mohli mastit hokej tři na tři. Kdo z mých vrstevníků tohle měl? Kdo to má dneska?

Nebo ta radost, když nám vyžehlili nový asfalt na silnici. Jezdil jsem na kolečkových bruslích nájezdy jako Daniel Alfredsson nebo naopak se starými betony na nohou chytal jako Marty Turco. Nádherné časy.

Pro mě.

Naši si asi vybaví i všechny ty průšvihy, co jsme udělali. Občas jsem se vracel domů s tím, že mě nečeká nic dobrého. Že mi asi jen tak neprojde to kopačákem vysklené okno u sousedů… Nejlepší dětství.

Mamka si se mnou fakt užila dost. Nedělal jsem to schválně. Ale je pravda, že jsem trochu roztěkanej. Neustále něco ztrácím a hledám. Ve škole to bylo pořád něco, nějaké průšvihy, stížnosti. Nebyl jsem vysloveně sígr. Jenom jsem byl vždycky na špatném místě ve špatnou chvíli.

Pomlouvali jsme učitele a šup, stál za dveřmi. Zrovna jsem musel z party pěti kluků mluvit já. Takovýhle klasiky. Pak už jsem se klidně ke všemu hlásil. Bylo to jedno. Vzal jsem to na sebe i za ostatní. Pověst mi to zhoršit nemohlo. Naši ze mě byli hotoví.

Chápu je, taky jsem z toho občas na prášky. Nechám někde telefon, klíče… na všem mám nalepené lokátory, doma poličku, kam si po příchodu všechno odložím. Mám prostě moc myšlenek. Něco dělám, napadne mě další věc, odběhnu k ní a to první zapomenu. Nedá se nic dělat. Hlava nestíhá.

Možná jsou to pro někoho jenom slova, která sportovci opakují, ale chci rodičům poděkovat. Za všechno a naprosto upřímně. Moc dobře vím, že jejich úsilí mi dalo příležitost v profesionálním hokeji uspět.

Děkuju.