Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopS respektem a důvěrou
Ta otázka od Karla Šípa v jeho televizní show padla zcela logicky. Co budu dělat po kariéře, zajímalo ho. Už proto, že tehdy, krátce před domácím mistrovstvím světa 2010, jsem oznámila konec v reprezentaci. Odehraju šampionát – a dost.
„Půjdu na mateřskou,“ zakončila jsem svůj výčet plánů.
„Ale víte, že to nejde, pokud nemáte dítě?“ reagoval pan Šíp. Publikum i já sama jsme se smáli. V tomhle konverzačním pošťouchnutí, na první pohled myšleném jako legrace, se přitom skrývala obrovská pravda. Životní zkušenost i moudrost člověka, který umí být vtipný, ale zároveň dokáže tnout přesně do živého.
V mém případě jeho reakce vyloženě sedla. Ale to mi došlo až za pár let… Člověk si řekne, že si ještě něco odbyde a pak prostě půjde na mateřskou, jenže život vidí daleko víc dopředu. Moc dobře ví, co nám chce poslat.
Nepřečůráme ho.
Sice si myslíme, že jo, ale naše tělo, v němž se život ukrývá, nám vcelku jednoduše oznámí: „Ne, ty ještě nejsi připravená.“
Jak jsem si později uvědomila, tahle jedna nevinná otázka v zábavném rozhovoru mě spíš měla donutit přemýšlet sama o sobě. O tom, co BUDU DĚLAT. Co bude náplní mého života za pět let? Za deset? Já tenhle problém odstrčila tím, že půjdu na mateřskou, nazdar. Hotovo, seknutý. Realita pak vypadala tak, že jsem se věnovala věcem, které jen měly zaplácnout čas čekání, namísto toho, aby se smysluplně skládaly do obrazu mého života.
A ta úplně nejpodstatnější skutečnost, ta stále scházela.
„Na to potřebujete dítě…“
Potřebuju. A není to samozřejmost, jak jsem si předtím bláhově myslela.
Naplno mi to došlo, když jsem ve dvaatřiceti najednou skončila bez basketu i bez chlapa. A taky znovu o pár let později, když jsem na návštěvě u našich v Šumperku začala silně krvácet. Z nemocnice mě chtěli poslat domů, že tohle se při těhotenství občas stává, ale já je požádala, jestli tam přece jen můžu zůstat.
Po čtyřech dnech se ukázalo, že človíčkovi, jehož jsem v sobě nosila, přestalo bít srdce. Plod odumřel. Šla jsem na sál, aby mě vyčistili. Brali to úplně automaticky, lidská reprodukce je totiž velmi neefektivní, bez porodu skončí dobrá polovina těhotenství. Mnohdy v tak raném stádiu, že o tom ženy ani nevědí.
Od rodičů zpátky do Brna jsem jela dvě a půl hodiny vlakem. Dvě a půl hodiny sama se svými myšlenkami.
„To teda nemáš.“
Nevinná poznámka, kterou by někdo jiný ani nezaregistroval, nebo si ji rozhodně nezapamatoval. Mě ranila. Zase, jako už tolikrát v podobných případech.
Jeden fanoušek mi tenkrát položil pro pivotku běžnou otázku – kolik měřím. Já na to, že sto devadesát šest centimetrů. Zrovna okolo šel člověk z klubu, který s tím hovorem neměl vůbec nic společného. Jen zaslechl moji odpověď a prohodil, že tolik teda nemám. Rejpavým, posměšným tónem.
Je to naprostá banalita, připitomělá všední situace, ale já si ji i po dlouhých letech pamatuju. Cítím tu zbytečnost té poznámky a své tehdejší rozčarování.
Takže nemám věřit sama sobě? Tak mi řekni, kolik teda měřím? A vůbec, to na tom jednom centrimetru víc nebo míň tak záleží?
Asi nedokážu dostatečně chápat ironii nebo rádoby vtipné poznámky. I tohle jsem mohla vzít s humorem, ale mě se to dotklo. Podobné řeči mě často dokázaly semlít. Kdykoliv takhle někdo zaútočil na moje ego, zpochybnil mě, hned to ve mně hlodalo. V tomto případě ve mně zasel pochybnost, že bych snad neměla důvěřovat své vlastní odpovědi. Skutečnosti, která je změřeným faktem, ale stejně mě pár slov zvenčí dokáže znejistit.
Znáte to. Pokud se zrovna něčeho bojíte nebo nemáte dobrou náladu, tatáž myšlenka, která by se vám v hlavě jindy chytila správně, vás raní. A já se odmalička podvědomě bála, že nejsem dost dobrá. Jako člověk ve svém jednání a později i jako basketbalistka.
Na své dětství vzpomínám s láskou, pocházím z dobře fungující rodiny, moji rodiče pro mě udělali, co mohli. Mamka pro mě vždy měla slova podpory a útěchy a táta mě zase dokázal vyhecovat k výkonům. Zároveň jsem zpětně vypozorovala situace, kdy mě, vedeni dobrým úmyslem, nenechali dělat malé chyby, které jsou tolik potřeba, aby člověk získal vlastní zkušenosti. Snažili se mě provést životem tak, abych neklopýtla. Kolikrát jsem cítila i to, že naši mají nějaký strach, který se se mnou bojí sdílet. Například když mi mamka neřekla, proč mi berou kostní dřeň. Až když dorazily výsledky, pověděla mi, že měli lékaři podezření na vážnou chorobu. Já z ní přitom takové divné napětí cítila už při tom odběru.
Zpětně si uvědomuji, že pro mě byl pohodlný pocit, že nemusím nějak projevovat svůj názor, protože někdo nade mnou ví, co je pro mě dobré. Byla jsem tak hodnou holkou a nevzdorovala jsem. Bála jsem se třeba i přinést domů špatnou známku nebo poznámku, přestože jsem ani nevěděla, čeho se vlastně bojím. Dnes mi přijde až absurdní a směšné, kde se ve mně ten strach vzal.
Asi jsem se spíš bála pocitu, že bych někoho zklamala. Že bych nebyla dost dobrá.
To se později přeneslo i do basketu. Svíralo mě, abych nic nepokazila, protože do mě přece někdo vložil důvěru. Zpětná vazba na mé výkony mnohdy neodpovídala tomu, jak jsem je cítila já sama.
Naučila jsem se tak nevnímat sama sebe a věřila jen tomu, co přicházelo zvenčí. Zapomněla jsem na svůj vnitřní svět. Na skutečnost, že důležitá jsem tady i já a moje vlastní prožívání.
Donedávna mi například bylo trapné se někoho zeptat, jak se jmenuje, když jsem si při představování nezapamatovala jeho jméno. Nebo cítím rozpaky, když o mně někdo řekne, že jsem hezká ženská, protože vnímám své rezervy. Ať jsem zkoušela jakékoliv účesy, podstřihy, ofiny, nikdy jsem nebyla spokojená, což jednou podotkla i jedna extravagantní kadeřnice a pro mě to byl tehdy podobný aha moment jako v rozhovoru s panem Šípem.
Přitom… Přitom je to přece jedno. Přece nemusím být dokonalá. Jenže mě zmínky, které mě nějakým způsobem zpochybňovaly, často sestřelily.
„Jo, to je náš uplakánek,“ dokázalo mě třeba rozhodit cestou domů ze zlatého mistrovství Evropy 2005 s urvaným kolenem. Byla to ironie, která mě nejspíš měla rozesmát, ale sorry, mně to prostě vtipný nepřipadalo. Já šla hned druhý den pod kudlu a potřebovala jsem spíš podpořit.
Ta slova mířila na moje časté zdravotní potíže. Koleno mě předtím bolelo už dlouho, přestože žádné vyšetření problém neodhalilo.
„Máš to v hlavě,“ říkali mi.
„Tak mi něco udělejte s hlavou, protože mě to fakt bolí,“ reagovala jsem. Zas a znova jsem byla utvrzovaná v tom, že můj vlastní názor, moje pocity jsou mylné, protože někdo jiný ví daleko líp, jak se cítím a co potřebuju, po čem volá moje tělo. Proto pro mě svým způsobem bylo osvobozující přijít s angínou a čtyřicítkami horečkami, kdy jsem si konečně mohla říct: „Teď už fakt potřebuju volno, proti tomuhle už nic namítat nebudete, ne?“ Protože když jsem byla jen unavená či tělo jinak jemněji volalo po pozornosti, na ty soft věci nikdo neslyšel.
Podobně jako když jsme z Turecka 2005 přivezli evropské zlato, český basketbal slavil a já byla nešťastná, jelikož jsem musela na operaci, i při dalším velkém úspěchu v dané chvíli převážilo vyčerpání nad radostí.
Karlovy Vary 2010, stříbro z mistrovství světa. Turnaj, na jaký se dodnes vzpomíná.
I závěrečný večírek v grandhotelu Pupp jsem si s holkama užila naplno, na palubovce brečela dojetím, když jsem se s medailí na krku loučila s reprezentací a viděla na tribuně své kamarády. Zároveň jsem byla z tehdejšího vyšťavení už úplně mimo. Při té 350 kilometrů dlouhé cestě domů jsem se v autě fyzicky klepala, měla jsem pocit, jako kdybych deset dnů nezamhouřila oči. Chtělo se mi spát, ale nešlo to.
Byla jsem vicemistryně světa, ovšem když jsem se na benzínce chtěla najíst, můj žaludek odmítal jídlo přijmout.
Do finále s Amerikou, které si stačilo jít vychutnat, jsem šla i tak s maximálním nasazením a s podvědomou obavou, abych nezklamala. Věřila jsem ve sportovní zázrak a ždímala se, co to jen šlo, přestože jsem už neměla z čeho brát. Navíc Američanky v sobě mají, že po soupeři jdou, dají vám ránu, kdykoliv můžou, urazí vám ruce. Já se jich na tom hřišti fyzicky bála, neměla jsem sílu jim vzdorovat. Připadalo mi, že mi jde o život. Únava, emoce, do toho oteklé koleno… Místo abych si vyrazila užít svůj poslední zápas za národní tým, který je soubojem o titul mistra světa, tak jsem se stresovala, že nesmím zklamat, a přitom jsem vnímala, že v danou chvíli už na palubovce hořím.
Ono je to vidět už v dokumentu T jako tým, kde mluvím na kameru před finále a sedím tam úplně zlomená, vycucaná a říkám, jak jsem se bavila s Janou Veselou, že kdybych snad ještě někdy měla chtít hrát, ať mi připomene, jak mě tenhle turnaj vyždímal. Pamatuju, jak kdykoliv jsem potřebovala – klidně i uprostřed noci – náš masér Láďa Burian mi byl k dispozici, abych si měla s kým pokecat, když jsem nemohla zabrat. Jednou mě masíroval i ve čtyři ráno. Potvrdil, že maséři jsou v týmech takovými ostrůvky relaxu a uvolnění. Pro tělo i pro duši.
Říkám si, proč to nikdo celou mou kariéru neviděl a nedokázal přijít a vysvětlit mi, že klidně můžu ještě nějaký čas sportovat, jen je třeba s tím pracovat, pomoct mi se uvolnit, když jsem to sama nedokázala? Abych začala žít, ne se jen dřela. Abych si nepřipouštěla ty nekonečné stresy z tlaku na výsledek a užívala si, na jakou úroveň jsem se dokázala dostat. Abych si uvědomila, že i cesta je cíl, a i když se něco pokazí, pořád ti to do života něco dá.
Vždyť život je všechno to mezi. Ne to, jak to všechno dopadne. Medailu mám ve skříni, můžu se na ňu podívat – a co jako? Ale to všechno okolo, co k ní vedlo, jsou zážitky, které člověka utváří a zanechávají vzpomínky.
Jenže já žila cílově a nechávala na sebe silně působit i sebemenší nárok z okolí. Kolikrát jsem třeba brečela už při svých začátcích v Žabinách. Trenér Bobrovský na mě zařval a já se rozbulela. Nevnímala jsem trenéra, který mi něco vytýká se záměrem, aby mě zlepšil.
Vnímala jsem člověka, který poukazuje na mé nedostatky.
Bylo mi nejspíš jen líto, že na mě musí křičet, že to nevidím sama, že to nedokážu líp. Přitom na mě většinou neřval nic jiného než: „Ivo!“ Nic hnusného, žádné nadávky. Mohlo by to vypadat tak, že ani nejsem hodna toho, aby se mnou sdílel, co mi chce říct. Přitom to spíš bylo tak, že on věděl, že já vím... V mém vidění reality to bylo jen takové nevyřčené, neurčité.
Proč to musí dělat? Proč nejsem lepší? Proč to já sama nevidím? Tohle v mé mysli vyvolávalo jedno rychlé „Ivo!“
Přitom chápu, že než aby kolem mě někdo chodil v rukavičkách a šeptal mi: „Prosím tě, mohla bys tu pravou nožku dát víc sem a levou sem,“ je jednodušší zařvat: „Ivo!“ Protože Iva ví, co udělala špatně a na co si má dát bacha. To je v pořádku. A je jen mojí reakcí, že mi to dává pocit selhání, když jsem neudělala něco, co mám. Neudělala jsem to dokonale, přitom já se přece věci dokonale dělat snažím. Navíc tu byla možnost o všem si promluvit, ale já se bála. Měla jsem někde vzadu pocit, že by to bylo bráno negativně. Přitom dnes vidím, že pro dobré fungování týmu je důležité, když mají všichni zúčastnění právo sdělit své názory a pocity bez obav a s respektem.
Situace ve hře pro mě znamenaly proud myšlenek, rad, hrozeb, taktiky… Tohle přemýšlení mě cyklilo. Až jako zkušená hráčka jsem později přece jen dokázala zapojit intuici a vše zmíněné jen jednoduše použít ve prospěch svůj a svého týmu.
I bulet jsem se časem odnaučila, protože brečet na hřišti se nemá. Tím jsem zase popřela sama sebe.
Nechápejte to špatně. Že mi v dětství do života vstoupil basket, mě po všech stránkách obohatilo. Představoval pro mě další zdroj poznání. Do patnácti let jsem se jím vyloženě bavila, byla jsem šťastné dítě, v čemž hrál velmi důležitou roli můj první trenér pan Libor Dvořáček, pod někým jiným by to nebylo stejné. Ani jsem nehrála nejvyšší dorosteneckou soutěž. Jenže co jsem potom přešla do ženské ligy a stala se profesionálkou, moje vnímání se úplně změnilo. Jakmile jsem dostala peníze, už mi v hlavě šrotovalo, že mám být zodpovědná, odvádět to, za co mě někdo platí. Pokud jsem si na to konto někdy nebyla jistá, jestli je vůbec profi basket pro mě ten správný směr, vyvstaly otázky: Chce se mi teď řešit, co bych místo basketbalu dělala? Není škoda hodit všechnu tu dřinu, zkušenosti a roky se sportem, který miluji, do koše a začít jinde od nuly? Pustím teď šanci vydělat si takové peníze?
Už to nebylo jen hraní pro radost, už to byl stres. Zmatek a rozčarování podpořené tím, čím si od počátku prochází většina mladých hráček, které někdo jen pošle na lavičku s tím, že si to musejí odsedět.
To mě úplně ubíjelo. Ani jsem neměla šanci nic ovlivnit, protože jsem přece byla „ta mladá“ a z domova ani ze školy, která u nás jako by programově zabíjela sebevědomí, jsem nebyla vychovaná k tomu, abych vystoupila ze své komfortní zóny. Abych přišla za trenérem s tím, že pro svůj vnitřní klid potřebuju hrát, ať tady nebo jinde. Že se potřebuju cítit součástí týmu a mít roli, která bude dávat smysl oběma stranám. Tak nějak jsem hrála, byla jsem asi docela talent a na doskocích jsem dělala slušné čoro moro, hasit požáry na hřišti jsem zvládala skvěle, ale necítila jsem nijak velkou zodpovědnost za výsledek. Odvedla jsem si to svoje v rámci prostoru, jaký jsem dostala, ale velmi citlivě jsem vnímala obavu, zda mě pustit do výraznější pozice. Jestli na to mám. Ale ti nade mnou přece věděli, k čemu jsem dobrá. Bylo to pro mě takhle na druhou stranu i pohodlné.
Studovala jsem vejšku, tak si to přece nebudu komplikovat a radši to tu doklepu, než ji dokončím, protože co by se dělo, kdybych někam odcházela? Vydržím to tu, vždyť když něco začnu, je potřeba to dotáhnout. Co na tom, že cítím něco jiného.
Dnes vidím, že řešení se dá vždy najít.
Nebyla jsem důsledná ve vlastním uvažování, abych si sama v sobě ujasnila, co vlastně chci. Jen jsem plnila zadání. Když se mě zeptali, co je můj sen, odpověděla jsem automaticky: „Olympiáda.“ Všichni to říkali, tak to bude asi něco wow, i když netuším, co to vlastně znamená, hrát na olympijských hrách. Že to není jen další velký turnaj. Že je to velká společenská událost.
Tohle všechno nikomu nevyčítám. Mé okolí se ke mně chovalo naprosto normálně jako ke komukoliv jinému a já vždycky měla právo se vyjádřit. Jenže já to málokdy udělala. Nedokázala jsem být dostatečně silná, abych řekla, že to takhle zrovna nechci. Že to vnitřně cítím jinak.
„Potřebuju pryč, už tu nechci být,“ zmínila jsem se třeba Jirkovi Hamzovi, když jsem po jedenácti letech končila v Žabinách. On na to, že tohle nechce slyšet a ať přijdu za týden znovu a řeknu si podmínky, jaké požaduju. A já mu jen zopakovala, že už potřebuji jinam. Když to nechtěl slyšet, tak jsem tedy v tom týdnu podepsala smlouvu ve Valencii a jemu jsem o tom neřekla. S odstupem jsem se samozřejmě cítila špatně kvůli tomu, že jsme jedenáct let naší úspěšné spolupráce, na niž moc ráda vzpomínám, nedokázali zakončit líp.
Ale já si už zkrátka chtěla splnit svůj sen, zahrát si někde u moře, naučit se nový jazyk.
Zároveň jsem se zaměřila tímhle směrem natolik, že mi uniklo i to, abych se s novým klubem bavila o tom, co ode mě očekávají po sportovní stránce. Dneska mi dochází, že jsem pro splnění svého snu mohla jít klidně pracovat do baru na pláži a nemusela jsem přestupovat do ambiciózního týmu. Já v té době už brala basket víc jako práci, do které se chodí. Proto bylo devizou, že se jednalo o top klub a skvělé peníze. Hledala jsem místo, kde budu mít největší radost ze života. Jen mi nedošlo, že dobrých osmdesát procent života basketbalistky tvoří… Basketbal.
I kvůli tomu jsem vyhořela.
V další sezoně v Istanbulu, kde jsem hrála svůj poslední zahraniční rok, jsem si to uvědomila už někdy v listopadu. Moje srdce chtělo pryč. Někam, kde bych si mohla užívat basketbal i všední věci. Volala jsem agentovi, že už tam nevydržím, ale přesvědčil mě. Stejně jako další blízcí lidé.
„Dělej si radosti a plň jen to nejnutnější. Vydrž, za ty super prachy to přece stojí,“ říkal mi.
Houby. Nestojí.
Důležitější je poslouchat své srdce. Jenže já se místo toho protrápila pár měsíci svého života ve zlaté kleci v luxusním hotelu tak, že jsem jen ubíjela čas a pouštěla si filmy. Vadilo mi tolik věcí… I to, že nám v týmu chystali věci na každý den a nemohli jsme si obléknout, co jsme chtěli. Ale okolí mi říkalo, že za ty prachy to stojí, a když si tohle vydělám, jednou se nebudu muset tak dřít. Tak jsem tomu věřila. Nepoučila jsem se.
Peněz, které jsem si díky basketu vydělala a jimiž jsem se dokázala zabezpečit, si vážím. Zároveň za peníze přece nemůžeš vyměnit svoji radost a štěstí.
Uvědomila jsem si to zase ale až díky podnětu zvenčí. To když mi po sezoně doktor Paša prohlížel mé poničené koleno, vypočítával, kolik zápřahu ještě vydrží, a při tom utrousil: „Copak ty sis ještě nevydělala dost peněz?“
V danou chvíli mě to ranilo, ale tahle myšlenka ve mně zakořenila. Sedla trefně a v pravý čas, přičemž ale zase jako by shodila můj vnitřní pocit. Protože já bych tehdy bývala ještě po fyzické stránce mohla pokračovat v kariéře. Drobné signály svého těla jsem četla špatně. Jenže v podobném duchu se mnou najednou promluvili i další lidé a mně došlo, že jsem se poslední roky vyloženě přemáhala, jelikož se ode mě očekávalo, že přece ještě budu hrát. Vůbec jsem nepřemýšlela, jestli se svým stavem těla budu moct po kariéře lyžovat nebo se jen tak proběhnout. Nedocházelo mi, že mám před sebou ještě nějakých padesát let života.
Byla jsem smutná, frustrovaná, zmatená a bylo mi úzko. Potřebovala jsem pohladit a vyslechnout.
V téhle souvislosti si vždycky vzpomenu na pana Blažka, který nás trénoval na onom stříbrném mistrovství světa.
Já ho tehdy požádala, jestli můžu po návratu z Turecka vynechat první týden přípravy, který probíhal v Tunisu a byl zaměřený spíš regeneračně. Vyhověl mi. V tom termínu se zároveň konaly parlamentní volby, už tehdy značně vyostřené. Já měla z nějakého důvodu pocit, že je třeba napsat na facebook post o tom, jak mi přijde špatné, že vedení reprezentace bere v tenhle čas hráčky mimo republiku.
Poté, co jsem se k holkám přidala, si mě na to konto pan Blažek vzal stranou s tím, že přemýšleli o zařízení voličských průkazů, ale že se to nestihlo. A že když budu mít nějaký problém, nemám ho takhle veřejně ventilovat, ale přijít za ním osobně.
Tohle, tahle negativní věc, ohromně posílila naši vzájemnou důvěru. Vyříkali jsme si to mezi čtyřma očima a náš vztah se natolik prohloubil, že jsem panu Blažkovi během turnaje mohla říct i takovou věc, jako že nechci být v základní sestavě. A že se svojí maximalistickou povahou a nabitým programem turnaje potřebuji dostávat menší minutáž.
Vzal to.
Mně se i tímhle příkladem opět potvrdilo, že s respektem a důvěrou zvládnu všechno.
Jako citlivý člověk potřebuju mluvit, komunikovat. A pokud díky tomu cítím respekt a důvěru, pak se nebojím ani dělat chyby. Můžu dané věci dát všechno. Bez obav, co se přihodí, jestliže se mi něco dílčího nepovede.
Můžu ze sebe dát to nejvíc, co dokážu.
Už ve Valencii bych se byla nebránila otěhotnět. Brala jsem, že jsem tam sice odešla hrát basket, ale že kdyby to náhle skončilo kvůli takovému důvodu, nevadilo by mi to. Ostatně, řada hráček skončila kvůli tomu, že čekaly dítě. Valencie tak pro mě touto optikou byla už prvním vyplněním času čekání na miminko.
O rok později, ve třiceti, pak moje biologické hodiny vyloženě začaly tikat. Rozhořel se ve mně pocit, že je nejvyšší čas založit rodinu. Z tehdejšího přítele jsem ale měla dojem, že zase tak extrémně do toho jít nechtěl. Nikdy jsme si vyloženě nesedli s tím, že už se do toho pustíme, já jen cítila, že je správný čas. A když už jsem tohle téma nakousla, vylezlo z něj něco ve smyslu, že mě nechce vytrhávat z běžící smlouvy. Dopadlo to tak, že po mé poslední sezoně po návratu domů jsme se rozešli. Prý že bych s ním nebyla šťastná.
Bylo mi dvaatřicet, těšila jsem se na rodinu a… A najednou jsem neměla chlapa.
Teď jak dál? Sehnat partnera? Ale za jak dlouho člověk toho druhého pozná natolik, aby s ním chtěl dítě? A co je vlastně víc? Dítě, nebo skvělej vztah? Má cenu dalších pět šest let hledat dokonalýho chlapa?
Upřímně, Tomáš, jehož jsem tehdy poznala, pro mě měl být jen románkem. Vypracovanej borec, mladší než já. Proč si neužít, když můžu… Do té doby jsem si nikdy románek nedovolila, tak jsem to před hledáním otce svého dítěte a životního partnera chtěla zkusit.
No, už jsme spolu devět let.
Pořád se vzájemně formujeme. Tohohle člověka jsem do života měla dostat, abych se zvládala prát se vším, co si pro mě osud po basketbalové kariéře přichystal. Co se já učím po různých akademiích, má v sobě on automaticky. S lehkostí jde vždycky tím směrem, který ho baví.
Když jsme spolu ale začali, přece jen jsme oba dva cítili, že ještě nechceme řešit dítě, v dané chvíli by bylo nerozumné a nezodpovědné nebránit se početí. I proto jsem zašla ke gynekoložce, že bych se chtěla poradit o antikoncepci. Ona že jasně, napíšeme.
„Ale už nechci tu hormonální,“ povídám.
A ona: „To se vám nedivím, ve vašem věku.“
Zarazila jsem se. Deset let jsem měla pocit, že je všechno v pohodě, a najednou taková reakce? Proč? Takže to je něco, co mi škodí? Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, co jsem poprvé měla chlapa, začala jsem antikoncepci brát, abych měla vnitřní klid. Rozhodně jsem nebyla jediná. I maminky ji dcerám často nechají napsat, protože se víc bojí toho, že holka nechtěně otěhotní, přitom se sexem jsou spojená jiná rizika, různé nemoci. Tímhle se řeší jen jedna, především společenská věc. Důležitější než chránit se před otěhotněním podle mě je, aby holka znala svoji hodnotu. Můžou se totiž stát daleko horší věci, než že bude mít nečekaně dítě.
Měla jsem pocit, že chlapi jsou v tomhle pohodlní, není úplně jednoduché na ně spoléhat. Když si je přitom ženská vědoma své hodnoty, najde si chlapa, s nímž tohle dokáže zvládnout tak, aby hormonální antikoncepci nepotřebovala. Neříkám, že ten můj by to tehdy nerespektoval, ale bylo pro mě vždycky jednodušší, automatické, že jsem prášky brala. Ani jsem nedala šanci k diskuzi. Těžko říct, jaký podíl pak antikoncepční pilulky měly na tom, v jakém stavu bylo moje tělo po třicítce. Už po tom nepátrám, stejně bych se ničeho nedobrala. Ale cítím, že existuje jiná cesta, jíž jsem se tedy nově vydala.
Slýchala jsem, že než se člověk usadí v novém životním směru, trvá to tři roky. S tím jsem po konci s basketem začala pracovat, ve velké firmě KBC jsem byla v týmu, co vyřizoval reklamace zahraničních plateb. Bylo to jako fajn číselná počítačová hra, bavilo mě to. KBC mi dali možnost získat první pracovní zkušenosti mimo basketbal, vypracovat se. U jiných pohovorů jsem narážela na to, že jsem pro zaměstnavatele byla na úrovni absolventa s tím, že se báli, že jako bývalá profesionální basketbalistka budu mít vysoké finanční nároky.
K tomu jsem trénovala čtrnáctileté kluky. Zároveň jsem se ale začala nezřízeně stravovat, protože jsem přece najednou mohla. Co bylo nejhorší v obědovém menu, to jsem si dala. Denně. A tak jsem proplouvala, zatímco moje tělo mi začalo připomínat, že je vlastně docela v háji. Občas se mi třeba večer objevovala mlha před očima, kterou jsem v počátku přičítala dlouhému sezení před monitorem.
Makala jsem na sobě v novém oboru a čekala, ani jsem nevěděla, na co přesně. Na jaký konkrétní pocit. Rok. Dva. Tři.
Říká se tomu mocenská hra.
Člověk si hledá chvíle a situace, v nichž se může vymezit. Ukázat, že on je svým vlastním pánem, nikdo jiný. Ani ne tak ukázat to ostatním, jako sám sobě.
I já tuhle hru se svým okolím nevědomky hrála. Hlavně v basketbalovém světě, kde jsem měla být zodpovědná a bezchybná a kde je na hráče upřený zrak každým okamžikem.
Při rozcvičkách před zápasy jsem se před touto pozorností schovávala. Doslova a pravidelně. Vybrala jsem si tu část rozcvičení, kde jsem týmu nechyběla a pro sebe ji necítila jako tolik významnou, sebrala jsem se a skočila se vyčůrat. Na záchodě jako bych najednou našla svůj klídek, možnost nadechnout se. Celé to mělo pragmatický základ, protože jsem před utkáním vždycky hodně pila, abych se zavodnila, ale zároveň když jsem si skočila na malou, mohla jsem si chvilku dělat, co jsem chtěla. Nikdo nesledoval, jak se tvářím a jak jsem naladěná. Těch očí bylo od trenérů po diváky v hale plno.
Svůj druhý mocenský rituál, v němž mi bylo dobře, pak souvisel s chvílemi, kdy na mě trenér na střídačce houknul, že jdu na hřiště. Dělala jsem to od svých začátků.
Jak zaznělo: „Ivo, poď“, sházela jsem ze sebe teplákovku, ale vzadu v rozcvičovacím prostoru jsem si ji navíc pěkně pečlivě složila do rohu, přičemž pana Bobrovského to ve vypjatých chvílích někdy iritovalo, protože automatické má být, že hráčka ze sebe serve tepláky, zahodí bundu a už je nastartovaná na lavici střídajících.
Chápu ho. Ale co? Dělala jsem to vcelku rychle, a pokud rozhodčí zapískal, tak jsem si zkrátka pohnula. Za pět vteřin nebylo co řešit. Hlavně si až dnes uvědomuji, že to byl můj malý nevinný vzdor proti schématu, že já dělám všechno, co se mi řekne. Zároveň pro mě můj úhledný komínek představoval jistotu, k níž se po příchodu ze hřiště vždycky vrátím. Něco mého, čeho se můžu chytit. Ať jsem se vrátila unavená, naštvaná, dobitá, vždycky jsem prošla kolem celé lavičky, se všemi jsem si plácla, vzala si svoji hromádku a teprve pak si vybrala, kam si sednu, a v klidu se zase začala oblíkat. Běda, jak mi někdo moje věci rozházel, když třeba něco hledal.
„Co mi na to hrabete? Vy jste si to sem snad taky poskládali?“ běželo mi hlavou.
Potřebovala jsem tyhle maličkosti, abych se cítila aspoň trochu sama sebou. Nebyla jsem na ně upnutá jako na pověru, držela jsem se jich, protože mi dělaly dobře. V tu chvíli jsem se na okamžik stala pánem situace a získala pocit svého kousku moci i nad trenérem.
Kde jsem mocenské hry nehrála, byl trénink. Ten mě bavil a naopak mi vadilo, když jsme něco šulily a někdo nedělal, co měl. Takové ty výběhy, kdy sotva jsme zalezly za roh, přešly jsme do chůze. Tak proč jsme teda tady? Když už trénujeme, tak do toho sakra šlápněme, ne? Jasně, za tou zdí bylo jedno z mála míst, kam na nás trenér nemohl, tam jsme si mohly určit svá vlastní pravidla. Zrovna v tomhle případě jsem ale tuhle potřebu necítila, i proto, že v Brně bylo na tréninku dost prostoru pro kreativitu a radost.
Navíc jsem měla hrozný pech, že na mě se vždycky přišlo, a pak jsem se musela vypořádat s pocitem, který jsem nesnášela: Že jsem někoho zklamala.
Takhle si vybavuju jeden návrat ze soustředění do Brna, kde jsme přespávaly na hotelu, protože druhý den jsme hned pokračovaly někam dál. Já tehdy ráno sbalila do tašky špinavé oblečení a dala si sraz s přítelem na České, kam mi dovezl čisté prádlo. Šli jsme spolu procházkou zpět k hotelu, kde zrovna na balkóně stál trenér Bobrovský.
Ranilo ho, že jsem si podle něho dovolila nespat s ostatními. Dodnes nevím, jestli mému vysvětlení věřil, já ovšem byla v pytli z toho, že má nalomenou důvěru ve mě.
Přitom proč bych se nemohla projít? Co je na tom? Měla jsem svědomí čisté.
Zvláštní pocit mám i z konce své kariéry. To proto, že namísto do Žabin jsem se z Turecka vrátila do konkurenčního brněnského Valosunu. Euroligu už jsem absolvovat nechtěla a Valosun se tak zdál být fajn volbou. I kvůli kamarádkám, které tam hrály, a taky kvůli pocitu, že ještě někomu něco předám. Vždyť sama jsem začínala v šestnácti v Přerově, v klubu s Eurocupem, snoubícím mládí se zkušeností.
Jenže kámošky spíš nehrály než hrály a mladým to bylo tak nějak fuk, o co se nějaká Večeřová snaží. Všechno vyvrcholilo zápasem o třetí místo, z něhož jako bych byla vystresovaná jen já. Baba po dvou olympiádách a finále mistrovství světa.
„Hele, o co jde? Vždyť je to jenom sport,“ odpověděla mi jedna ze spoluhráček, když jsem jí přiznala, že mi záleží na tom, abychom uspěly, a pomalu z toho nespím.
V tu chvíli jsem si říkala, že přece ony by měly chtít tu svoji medaili, ne já, s jedenácti zlatými z ligy. Na rozhodující zápas o bronz, který jsme nakonec prohrály, jsem se tak ve své hlavě úplně vykašlala. Jednou jedinkrát jsem si nedělala starosti z toho, jak dopadneme, a zjistila, že mě to tak vlastně bavilo a přitom neutrpěl můj výkon.
Tím jsem zakončila svoji kariéru.
Po mistrovství Evropy kadetek v roce 1995 se krátce nato hrála ve Strakonicích kvalifikace na Evropu juniorek, kam jsem taky jela. Možná to tedy mohl vyprovokovat i stres a únava, každopádně jeden večer mě začalo bolet břicho a v noci se přidalo zvracení. Bylo to tak zlé, že mě nad ránem doktor odvezl do nemocnice. Holky na pokoji, z nichž jedna byla i budoucí kapitánka reprezentace Hanka Horáková, se ráno probudily a zjistily, že tam nejsem. Vůbec nevěděly, kdy a kam jsem zmizela.
Zatímco všichni pak odjeli domů, já zůstala ve strakonické nemocnici po operaci zaníceného slepáku, který už byl podle všeho krátce před prasknutím.
Operovali mě tehdy ještě normálně, mám klasickou jizvu. Doktor v novém klubu mi při kontrole řekl, že to je dobrý, a já mu přirozeně věřila. Neznala jsem souvislosti. Odkud taky v šestnácti letech? Netušila jsem, že je důležité dobře a dlouho regenerovat, aby se tělo dalo do pořádku. Připadá mi, že si pořád neuvědomujeme, jak velký zásah každá sebemenší operace představuje.
Nějaké srůsty? Co to je?
Nikdo mě nenutil, ale zkrátka jsem se hrozně rychle vrátila ke hře. Kdyby mi bylo blbě, mohla jsem říct, že se ještě necítím, ale mně nic nebylo a na basket jsem se zase těšila. Navíc, takhle se to přece dělává. Sportovci nemarodí víc, než je nezbytně nutné.
Přitom každá basketbalistka, která uslyší, ať už od někoho zvenku nebo od svého vnitřního hlasu, ať se po zranění vrátí co nejdřív, by měla odpovědět, ať se každej klidně po… Mladá holka, která jednou bude chtít mít děti, ať nespěchá a po operaci nehraje, dokud se nedá pořádně do kupy. Klidně ať odjede do lázní. Protože jestli bude hrát dva zápasy navíc, je přece v kontextu celého života úplně jedno.
Často taky od sportovců slýchávám, kdo z doktorů jim zprasil rameno, kdo je blbě odoperoval a kdesi cosi. Podle mě je samotná operace to nejzákladnější, kde se jen řeší urgentní situace. Důležité pro návrat je to, co s tělem uděláte potom. Není dobře hrát za pár týdnů, když doktor doporučoval ještě počkat. Vždycky si přitom stejně dojdeme pro takový názor, jaký chceme slyšet.
Komu ale máme věřit? Kdo je ta správná autorita?
Nikdo. Správné je jedině, když posloucháme vlastní tělo. Když vnímáme bolest, kterou nemůže cítit nikdo další.
Ostatně i koleno mi začalo haprovat těsně po slepáku. Právě kvůli přetrvávajícím potížím, pro které se ne a ne objevit relevantní příčina, jsem celé roky slýchala, že to je o hlavě.
„Nic s tím nemáš,“ tvrdili mi po všech možných vyšetřeních, načež mi dali ortézu, která mi pomohla. Až v mých sedmadvaceti, dvanáct let od slepáku, se přišlo na to, že mi tehdy pravděpodobně fikli i nějakou lymfu nebo nerv a špatně mi proto fungoval sval ve stehně. Námaha ho dráždila víc než jiné svaly, a aby tomu nepříjemnému pocitu mé tělo ulevilo, automaticky přišlo na náhradní řešení. Vypadalo to navenek jen jako moje psychologie, ale když jsem si koleno nezatejpovala, noha mi po určité době vytuhla a třeba tři dny jsem nebyla schopná běhat. Sval ve stehně byl tak mrtvej, že jsem nohu tahala při běhu za sebou. Doktor Paša mi to jednou vcelku přesně vysvětlil: „Ta tejpovací páska ti jen dodává impuls do mozku o vteřinu dřív.“ Znělo to jako: „Tejpuješ si to naprd.“ Ale v kontextu pozdějšího zjištění to byl skvěle popsaný fakt, proč mi to fyzicky pomáhalo.
Fakt to bylo o mojí hlavě, ale na úrovni neurologické. Připadala jsem si jako blázen, než jsem konečně uslyšela, že, ty brďo, ono to může souviset s tím slepákem.
Stejně jako další komplikace.
Když jsme se v roce 2015 s Tomášem rozhodli, že se tedy pustíme do založení rodiny, a nešlo nám to, poradila mi kámoška, že jí pomohlo dojít si na gynekologii na vyšetření.
Laparoskopií vám zjistí, jestli je všechno v pořádku. Měla to být desetiminutová standardní kontrola.
Já pobyla na sále dvě hodiny.
Při testu průchodnosti vejcovodů mi zjistili, že pravý je úplně na srajdu. Všechno totálně posrůstané, zřejmě taky od zánětu slepáku. Museli mi ho vzít, protože by to byl jen zdroj opakujících se zánětů, zároveň se snažili odstranit všechny další srůsty v břiše.
Levý vejcovod byl taky špatný, ale ten přece jen zprůchodnili. Odcházela jsem tak s nadějí, že to sice bude náročnější, ale s otěhotněním by to nakonec mělo být v pohodě.
V šestadvaceti po operaci kolene jsem ležela na pokoji s paní, která taky měla podstoupit nějaký zákrok. Sestřička se jí ptala do dotazníku.
„Počet dětí?“ – „Dvě.“
„Počet potratů?“ – „Taky dva.“
Podívala jsem se na ni úplně opovržlivě. Slovo potrat jsem měla spojené s interrupcí. S tím, že někdo těhotenství přeruší cíleným zásahem zvenčí, protože dítě nechce. Tu paní jsem sama pro sebe šmahem odsoudila. „Jak mohla… To bych do ní neřekla.“
Netušila jsem, že existuje něco jako zamlklé těhotenství, kterému se taky říká potrat. A co to pro ženskou znamená. Jak citlivá to pro ni je událost.
Sama mám dnes za sebou zamlká těhotenství dvě.
Hned po tom prvním jsem slyšela i uklidňující slova, ať z toho nejsem špatná. Že ženská, co dvakrát nepotratila, nemá dítě. Je to úplně normální. Končí tak prý až polovina těhotenství.
Vy jste to věděli?
Já rozhodně ne. Kde jsem se to měla dozvědět? Kdo nás tohle učil?
Na základce to většinu dětí nezajímá a na střední a na vejšce už jsou specializované obory a tohle vám nikdo neřekne. Samotnou mě nenapadlo se na to zeptat ani mamky. Zvlášť když jsem v šestnácti šla z domu za basketbalem.
Dozvěděla jsem se to až sama, v nemocnici v Šumperku, tehdy při té návštěvě u našich. Ráno mě doktor prohlídnul a úplně klidně, jako by to byla samozřejmost, řekl, že půjdu na sál, kde mě vyčistí. Tehdy jsem netušila, že moje tělo je tak inteligentní, že při souhře jistých parametrů si s touto situací dokáže poradit i samo. Kyretáž jsem tedy jako nepřipravená, neinformovaná vzala jako jedinou možnost. Tím, že jsem zákrok absolvovala v narkóze, jako kdyby mi během spánku doktoři jen něco vzali, a já ani po probuzení nevěděla co. Cítila jsem se jen najednou nějak… jinak. Divně. Prázdně.
Mimochodem, od té chvíle k našim těhotná nejezdím. Z pověrčivosti. Je fajn, že existuje možnost vidět se přes internet.
Tohle první těhotenství nakonec bylo z umělého oplodnění, z prvního ze čtyř embryí, která se pěkně vyvinula z dvaadvaceti odebraných a z nich dvanácti oplodněných vajíček. Zbylá tři jsme si nechali zamrazit. Gynekolog mě uklidnil, že moje tělo funguje, děloha přijímá, jen je pro vajíčka těžké se do ní prokousat tou jednou náročně zprůchodněnou cestičkou. Nemám naštěstí poruchu hormonů nebo orgánů, což bývají další ze škály problémů, proč ženy nemůžou mít děti. Proto když jsme se neúspěšně snažili o dítě přirozenou cestou a potom inseminací, kdy se upravené sperma vloží do dělohy v ideální fázi ženského cyklu, využili jsme umělé oplodnění. Celý tenhle proces jsem díky vysvětlení od lékařů a důvěře v ně snášela v klidu. To pro mě daleko větší stres představovalo období, kdy jsem po konci s basketem a rozchodu byla na všechno sama a netušila, jak rychle najdu správného chlapa.
Teď jsem věděla, že mám vedle sebe Toma a že otěhotnět moje tělo umí, i když je třeba mu v prvotní fázi pomoct. Jestliže to nevyšlo poprvé, prostě vezmeme další embryo. Jsem vděčná, že tahle možnost existuje.
Když jsem se ale chystala na druhý embryo transfer, najednou jsem chytla jedny antibiotika, pak druhá, třetí… čtvrtá. Zřejmě proto, že se mi po kúře, která dovede uvolňovat důležité procesy pro těhotenství, uvolnil v těle i velký zánět. Každou chvíli jsem byla u jiného specialisty a ten mě začal léčit v rámci svého oboru. Mě zároveň s mým vnímáním vypěstovaným z basketbalu nedocházelo, že když mám gynekologická antibiotika, nemůžu chodit do sauny, protože tělo s něčím bojuje. Jako bych zapomněla na základní věci, které byly automatické, když jsme byli malí – a ještě dva týdny po angíně jsme na tělocviku necvičili. Jako dospělí jsme tohle najednou neřešili. S některými antibiotiky se klidně hrálo.
Až ve chvíli, kdy jsem ale dostala čtvrtá, jsem si řekla, že takhle to dál nejde, a vyrazila jsem ke své obvoďačce.
Její první otázka byla, proč nemám neschopenku.
Já na to, že mi ji nikdo nenabídl. Neřekl ani: „Tady máte antibiotika a neschopenku. A jestli ji nechcete, pojďme se o tom pobavit.“ Proč? Protože v dnešní době ji nikdo ani nepožaduje. Není čas marodit. Všichni víme, jak to vypadá: Zavoláte do práce, že jste nemocní, a oni, jestli by to nešlo nějak udělat, protože jich je tam málo a někdo by musel dělat za vás.
Já už se tentokrát ale chtěla věnovat sobě. Svému tělu, protože ono jako by takhle pořád volalo o pozornost. Celý život jsem byla naučená ho neposlouchat, abych nebyla tou, která zklame, která nechá okolí ve štychu. Byla jsem vždycky připravená oddat se tomu, co potřebují lidi okolo mě.
Teď už jsem si prosadit svou dokázala, i když s pomocí.
Do cesty mi totiž přišel léčitel, Bohoušek Jukl, který mě prohlédl a říká jen: „Holka, vždyť ty máš v sobě spoustu let velký zánět, putuje ti tělem. Nedivím se, že se cítíš, jak se cítíš. Tak kde začnem?“ A já se rozbrečela, že potřebuju v první řadě oči. Že často přes mlhu nic nevidím.
Konečně se mě někdo zeptal, s čím chci pomoct, co mě trápí. Někdo o mě projevil zájem a nemyslel si, že jsem hypochondr. Vysvětlil mi, že je normální mít neduhy, a byl tu pro mě. Byl na mé straně. Nevyčítal mi, co jsem to se sebou udělala. Snažil se mě pochopit.
„Hele, s těhotenstvím teďka půl roku nic neřeš. Byla bys nešťastná,“ řekl mi taky. Tečka. Z jakéhokoliv důvodu by to prostě nemělo dobrý konec. Při mém odchodu ještě s úsměvem dodal: „A miluj se pro radost.“ Na šest měsíců jsem tak dostala povolení vypnout hlavu od přemýšlení, jestli budu nebo nebudu těhotná, a opravdu jen žít pro radost.
I tím mi Bohoušek pomohl. Díky němu jsem se uvolnila. Doporučil mi, abych vysadila z jídelníčku pouze čtyři (!) věci. Vepřové a kuřecí maso, citrusy a ovocné čaje. K tomu jsem užívala předepsané bylinky. Ohromilo mě, že po tom všem, co už jsem zkusila, stačí tak málo.
Taky jsem si vzala neschopenku a odjela do lázní. Čtyři týdny jsem tam byla sama se sebou. Na zdejší lékařku jsem při nástupu vychrlila spoustu připravených otázek, načež ona rázně odpověděla, že bych se tam hlavně měla zklidnit.
V přímé konfrontaci jsem to vzala jako útok na mé dotazy, jako něco osobního, ale za pár minut jsem si už sedla a říkám si: Ale tak jo, pojďme to zkusit. Vypni. Třeba na tom něco je…
Všichni se mě dodnes ptají, jestli jsem tam fakt byla čtyři týdny sama.
Jo, byla. A bylo to super. Konečně.
Nějaký čas poté mi pak Bohoušek při jedné mé návštěvě řekl, že z jeho pohledu je tělo na těhotenství připravené.
Zkusili jsme to tedy přirozeně, potom zase umělým. A na jaře 2018 se narodila Andulka.
I při porodu jsem už poslechla srdce a našla si porodní asistentku. Tušila jsem, že s neznámým člověkem bychom se akorát totálně dohádali. Pokud by do mě začal něco hustit, poslala bych ho ke všem čertům a neporodila bych. Skončila bych na císaři. Jsem holt citlivá, ale s důvěrou a s osobním přístupem mé tělo zvládne cokoliv. A zvlášť porod je zázrak, ono tělo samo nejlíp ví, co má dělat. Žena se tomu hlavně jen musí otevřít. Je to o nastavení vln v mozku, o stavu, kdy člověk nepřemýšlí a nechává věci plynout. Mnozí to připodobňují i k souloži. Tu taky vnímáte úplně jinak, pokud vás někdo znásilňuje, nebo pokud jste naladění a nepřemýšlíte, jen vnímáte přítomný okamžik.
Ne každý by jistě měl pochopení pro moji reakci, kdy jsem po třiceti hodinách kontrakcí dorazila do porodnice a řekli mi, že jsem otevřená na čtyři centimetry. Měla jsem načteno, že ideální je v takové chvíli centimetrů pět a při samotném porodu deset. Rozbrečela jsem se, ale moje porodní asistentka mě naladila zpátky. „Kdyby sem každá prvorodička přišla se čtyřma centimetrama, to by byla krása,“ konejšila. „Je to v pohodě, za chvíli tu máš Aničku.“
Přesně tohle jsem vždycky potřebovala. Povzbudit. Pár slov od někoho, komu důvěřuju. Právě tohle mi chybělo v basketu. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo plácal po zádech, ale aby mě pochopil.
Abych mu mohla sdělit svůj pocit.
Zaujalo mě, jak při propouštěcí kontrole doktor okomentoval můj porodní plán, což je soupis toho, jak má personál reagovat, když budu potřebovat pomoct. Pojala jsem ho jako krásnou osobní terapii, popsala jsem tam svoji představu o porodu, cíl, svoje silné a slabé stránky, potřeby, strachy, postoje.
Prý kdyby ho takto stručně, jasně, otevřeně a racionálně pojala každá žena, ulehčilo by jim to práci.
Dva roky po narození Aničky jsem zažila další zamlklé těhotenství. Tentokrát už přirozeně, doma. Bylo svým způsobem skvělé poznat, co tělo dokáže i v další situaci. I když to skýtalo určitý nekomfort, zvlášť s malou dcerou vedle sebe. S doktorem jsme na ultrazvuku zjistili, že se plod nevyvíjí, a on mě podpořil v mém přání zkusit tentokrát vyčkat na potrat sama přirozenou cestou. To je - s lékařským dohledem a po předchozí konzultaci samozřejmě - dnes pro medicínu preferované řešení, byť jej prý mnoho žen nevyužívá a raději se rovnou svěří do rukou lékařů. Volí okamžité vyčištění ostrými nástroji a v narkóze. Věděla jsem, že ve svém doktorovi mám na telefonu připraveného poradce, znala jsem rizika a věděla, za jakých okolností mám hned vyrazit na pohotovst, aby nedošlo k něčemu fatálnímu.
Zároveň už jsem nezažívala vnitřní strach, obavy.
Přece jen už si můžu odškrtnout, že jsem na svět přivedla jedno dítě. Nechávám osudu, jestli ještě k Aničce ségra nebo brácha přibude, ale i kdyby snad ne, ona už mi dala poznat pocit, co to znamená, být matkou.
A že ten pocit byl zpočátku hodně nečekaný oproti tomu, co jsem předpokládala.
Třeba když jsem první týdny po porodu furt jenom uklidňovala řvoucí dítě, v jedenáct v noci i ve tři ráno, nosila ji celé dny na rukou, i při jídle s ní skákala na míči a říkala si: „Ty vole, co jsem to udělala? Tohle je přece na furt. Já kráva, co jsem to chtěla?“ Očekávala jsem nástup všeobjímající lásky a přišlo strašné, totální peklo.
Jako by mi pánbůh řekl: „Tak ty si nedáš pokoj? Ty to dítě fakt chceš? Já ti ale naznačoval, že na to ještě nejsi nachystaná… Ale chtělas ho, tak tady máš a uč se.“
Anička se narodila do ohromných veder, načež mi jedni tvrdili, že jí mám dát čepici, protože bude vítr, druzí zase, ať ji nezavinuju, že ji upeču. A co já, nerozhodná, stará, unavená máma s litrovou ztrátou krve, s poporodními hemoroidy? Každé ráno už jsem se těšila na večer, kdy malá aspoň trochu spala.
Na porod jsem měla nastudované, co šlo, ale na tohle, co bude následovat, jsem byla absolutně nepřipravená. Neposlechla jsem svoji intuici, že budu k sobě někoho zkušeného, kdo mě podpoří, poradí a uklidněním v pravý čas dodá sebedůvěru, potřebovat i do začátků s Andulkou. Na rozdíl od využití porodní asistentky jsem si to nechala rozmluvit.
Měla jsem připravených pár peřinek, nádherně pošitou postýlku, vypráno všechno oblečení, ale kdy mají děti hlad, kdy jim rostou zuby, jak je důležité, co já jím, protože to pak dostává přes mléko i dítě, že je třeba prát v dětském pracím prášku, nic z toho jsem vůbec netušila. Tohle období, to byla teprve skutečná škola života i našeho partnerství s Tomášem. Všichni sice na instagramech jedou, jak je jejich dítě největší miláček a láska, a vy pak máte pocit, že jste jediní, kdo má starosti, ale když se s těmi lidmi pak bavíte osobně, zjistíte, že to je všude stejné.
Malá se zároveň stala mojí nejlepší trenérkou, osobní koučkou. Mým zrcadlem. Jako by na mně poznala, kdy jsem v nepohodě a přemáhám se. Tehdy mě vyprovokuje. Vycítí, že potřebuju bouchnout, udělá něco, čím mě k tomu přiměje, a ještě se u toho směje.
„To je dobře, mamko. Ventiluj to. Bouchni. Chci s tebou být, když jsi v klidu. Buď konečně sama sebou, pověz, o co jde, já cítím, že něco tutláš,“ jako by mi říkala.
Díky ní si taky konečně dokážu říct o pomoc, když si potřebuju odpočinout nebo si třeba jen jít zasportovat. A taky si uvědomuju, že vážně nemá cenu honit se za penězma, aby vám kvůli tomu život utíkal mezi prsty. Nepotřebuju práci, která bude rádoby prestižní. Chodím cvičit s dětmi do školky, to mě naplňuje. Díky nim žiju přítomným okamžikem, který je vždycky oukej. Stresy a myšlenky, co by mělo být jinak, přináší jenom poměřování. S budoucností nebo s něčím jiným, vnějším.
Každý by měl žít sám pro sebe. Uvědomit si, že šťastným ho neudělá nic zvnějšku. Ani partner, ani medaile. Ani to dítě.
Štěstí musíte najít v sobě. Tady a teď.
A když já budu šťastná, když budu dělat to, co mi říká moje srdce, když se budu poslouchat, dítě to pozná a bude šťastné taky.
To je největší poznání, jaké jsem získala.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází