Tento příběh najdete v knize Bez frází Oktagon
e-shopKmotr
Nepiju alkohol, nekouřím, nefetuju, nedělám podvody.
Myslím, že od tohohle základu se v mém životě odvíjí úplně všechno.
Díky tomu mám dojem, že mě ostatní vnímají pozitivně.
Říkají o mně, že jsem kmotr slovenského MMA, a když se nad tím zamyslím, mají pravdu.
Nesnažím se přetahovat s ostatními o to, kdo s tímhle sportem začal jako první, zároveň vím, že jsem u zdroje od úplných začátků. K zápasům v kleci jsem se dostal v roce 2005, kdy jsem viděl turnaje UFC na VHS. Bylo to v době, kdy na Slovensku prakticky nikdo neznal UFC. Teď o tom často vyprávím lidem, kteří nikdy neviděli nic na VHS.
Patřím ještě do skupinky kluků, kteří nezačali s MMA, ale s jeho předchůdcem Vale Tudo. Tenhle styl znamená v překladu „vše dovoleno“. Mohlo se tahat za vlasy, kopat ležícího soupeře do hlavy, zápasy se nepočítaly na kola, ale bojovalo se do chvíle, kdy se někdo vzdal.
Bylo to něco úplně jiného než dnes.
Všechno se změnilo. Prostředí, pravidla, zázemí – i lidi. Zatímco jedni odcházeli a další přicházeli, já zůstal. Ne proto, že bych byl nejlepší, ale proto, že jsem se dokázal vyvíjet stejně jako náš sport.
Když přijdu do tělocvičny na trénink, musím cítit oheň.
Ten, který jsem před lety v OFA gymu – v Octagon Fighting Academy – založil, a ten, o který se jako kouč dodnes starám s pomocí desítek dalších bojovníků. Amatérů i šampionů. Tak to má být. Je jedno, jestli jsi vyhrál titul v Bellatoru, nebo ostatním nosíš jen vodu, protože jsi mrzák a víc nezvládneš. Jestli jsi z centra Bratislavy, nebo z vesnice u hranic s Ukrajinou. Jestli jsi rapper Rytmus, developer nebo robotník z jeho stavby.
Udržuješ plamen. Bez ohně by nebylo nic. Energie, týmová práce, výsledky.
Kdo si myslí, že je MMA individuální sport, po čase zjistí, jak se pletl. Dostane po hubě od těch, co drží při sobě. Každý klub má vlastní atmosféru, z každého sálá jiná nálada. Každý gym je ve finále takový, jaký je člověk, který ho vede.
Moji svěřenci vědí, že jsem ostřejší. Zároveň vědí, že je mám rád jako štěňátka. Je to taková drsná vřelost.
Kdo se spojí s OFA gymem, je pro mě důležitý. Lidi to cítí a podle toho se ke mně chovají, sami totiž mají zkušenost toho, jak se já chovám k nim. Základem je osobní kontakt. Když dorazí někdo z jiného klubu na sparing, nesedím doma na zadku, ale zajdu se na něj podívat, pozdravím ho a dám mu na přivítanou vodu a koláček. Když se mi nějaký bojovník, jedno jak dobrý, delší dobu neobjevuje na tréninku, ozvu se mu, abych se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Nikomu nenadbíhám, ale chci, aby bylo spojení pro obě strany příjemné.
Díky tomu je oheň v OFA gymu velmi silný. Díky tomu za ním jezdí zápasníci z celého Česko-Slovenska. Díky tomu k nám dorazila i hvězda UFC Alistair Overeem. Díky tomu se právě v naší tělocvičně rozjela reality show Oktagon Výzva, která udělala z MMA sportovní fenomén.
Pro mě je tohle všechno zrcadlo, ve kterém se odráží, jakou práci odvádím.
Vidím v něm respekt. Jasně, z respektu se nenajíte, ale dodá vám elán.
Můj přístup přitahuje rozdílné osobnosti.
Trenérská práce je hodně těžce měřitelná a je to i o vytvoření dojmu.
Šampiony Attilu Végha, který vyhrál titul v americkém Bellatoru, Ivana Buchingera, který totéž dokázal v ruské M-1, krále východoevropské organizace Fight Nights Global Tomáše Deáka i prvního vítěze reality show Oktagon Výzva Gábora Borárose.
Všichni mi za těch patnáct let, co dělám tuhle práci, přišli do cesty a prožili se mnou dost zásadní období svých kariér. Nejsem ale ten, kdo si bude přivlastňovat jejich úspěchy. Mám na nich podíl, to ano, ale ve finále je to zásluha sportovce. Vždycky je větší odvaha zápasit než stát za pletivem, kde nejde o rypák.
Trenérská práce je hodně těžce měřitelná a je to i o vytvoření dojmu.
Lidi často řeší, kdo se s kým kamarádí, kdo je v určitém oboru nejlepší, kdo má jaké zásluhy. Pro mě tyhle debaty nemají pointu, protože je to proces, který se neustále mění. Všichni borci, které jsem jmenoval, se učili MMA i jinde a já nejsem tvůrce, ale spíš součást jejich úspěchů. Říkám to jako člověk, který má 13 výher a 12 proher v MMA, i po čtyřicítce se pořád udržuju, jezdím na turnaje v grapplingu a v brazilském ju jitsu. Někde v hlavě mám i to, že bych se rád ještě aspoň jednou připravil na boj v kleci, protože se pořád cítím jako sportovec.
Dnes to beru takhle, ale zítra to může být jinak. Je potřeba reagovat na situaci.
Takhle vlastně došlo i k tomu, že jsem se stal trenérem. Nebyl to byl můj největší cíl. Spíš jsem k tomu byl donucený okolnostmi, protože to na Slovensku nikdo jiný nedělal. Bylo mi čtyřiadvacet, sám jsem zápasil a po tréninku jsem žil tím, že jsem sháněl videokazety, abych podle nich okoukal techniky. Ty, co mi přišly dobré, jsem si překreslil a popsal do sešitu a pak si všechno zkoušel na mladším bratrovi. Dali jsme si do sklepa dvě matrace a vymýšleli, co funguje.
Na začátku jsem byl spíš organizátor než kouč.
Pracoval jsem jako ochranka v security agentuře a měl jsem kamaráda Slavomíra Molnára. Jako bývalý judista začal dělat i thajský box, protože dostal nabídku jít za slušné peníze pyramidový turnaj v kleci, který měl podtext „bez pravidel“.
Pomáhal jsem mu s přípravou, a když to celé vyhrál, začali jsme trénovat pravidelně. Abychom nebyli jen dva, dali jsme se dohromady s klukama ze Žiliny, ale stejně to bylo hodně o individuálním zápalu.
Velkým zlomem pro mě bylo, když jsem si vydělal na první auto. Díky tomu jsem se mohl sám, nezávisle na ostatních, kdykoliv sebrat a odjet do Hanuman Gymu v Praze, který vedla trenérská ikona Petr Macháček. Okolo roku 2005 měl neskutečný tým thajských boxerů, strašně tvrdé kluky, kteří se na každém tréninku chtěli zabít. Pavel Majer, Ondřej Hutník, Robert Kurka. Na sparing přišlo klidně sto lidí, všichni se chtěli rvát. Bojovali jsme třeba hodinu v kuse a točili se mezi sebou po minutě bez přestávky, za hodinu jsem vystřídal šedesát soupeřů, šedesát různých stylů.
Podobně jsem takhle jezdil vlakem do Vídně trénovat s Brazilci ju jitsu a skládal tak základy MMA.
Nejlepší trénink pro nás, co jsme začínali s Vale Tudo, byl ale stejně zápas. Snažili jsme se objíždět turnaje všech bojových sportů, byli jsme někde skoro každý týden. Pokud byla šance startovat na galavečeru v MMA, brali jsme všechno.
Někdo nám v pátek odpoledne zavolal, že je v sobotu turnaj v Německu, tak jsme sedli do auta, jeli čtyři sta kilometrů, poprali se tam obvykle s lepšími a těžšími soupeři, dostali dvě stě eur a bylo hotovo.
Pro mě nebyly důležité jen zkušenosti a peníze.
Začal jsem si dělat síť kontaktů. Od každého, s kým jsem se dal do řeči, jsem si bral telefon a mail. Díky tomu jsem mohl čím dál častěji jezdit na tréninkové kempy a na turnaje. Sám jsem si vytvářel podmínky, jak dělat to, před čím tehdejší společnost ještě zavírala oči, ale mě to strašně bavilo.
Takhle to šlo řadu let a další zlom přišel až ve chvíli, kdy vznikla moderní OFA.
Nikdy bych neměl odvahu investovat do vlastní tělocvičny, protože jsem na to neměl rozpočet, ale nakonec za mnou sám přišel chlap, který na Slovensku organizoval turnaj Fight Explosion. Byl odvážný a vypadal jako frajer. Ve finále se ukázalo, že neměl tolik peněz, kolik říkal, ale uměl přesvědčit partnery, aby nám zafinancovali moderní gym.
Na společníka nakonec dopadly dluhy, takže odešel, a aby tělocvična přežila, musel jsem se s ním soudit. Zároveň ho nehodlám špinit, protože udělal něco, na co do té doby nikdo, včetně mě, neměl koule.
Tak vznikla v Bratislavě OFA.
Jsou i jiné dobré gymy. Košice, Žilina, Trnava. Většinou se ale kluci z těchhle měst scházejí dohromady u nás.
Cítí, že přišli někam, kde jsou z minulosti pevné základy. Cítí oheň.
Jako trenér pracuju podle pocitu. Každý kouč věří něčemu jinému a já v první řadě řeším, jaký má dotyčný potenciál.
Rozpoznám jeho nejsilnější stránku – vůli, ctižádost, techniku, tvrdost, agresivitu – a jdu za tím.
Na svěřencích mi nevadí negativní vlastnosti, naopak, i ty jsou pro výsledek žádoucí. Třeba neschopnost dělat kompromisy, arogance, zatvrzelost. Tohle jsou předpoklady, jak uspět, ale vše musí být vyvážené. Jakmile poznám, že je někdo přesně takový, využiju to v jeho výkonu.
Ať už přijde do tělocvičny kdokoliv, snažím se na něj naladit. Střídám takhle třeba patnáct frekvencí.
Zvládám to, vděčím za to práci. Od sedmnácti dělám v security službách, vyhazoval jsem frajery z diskoték, hlídal jsem firmy, akce i podnikatele a teď jsem na pozici, kdy organizuju tým sedmdesáti bodyguardů. Potkávám se s mnoha lidmi mimo sport a nežiju jen v nějaké bublině. Jednak jsem už musel řešit hodně těžkých situací mimo zdi tělocvičny, zároveň spolupracuju s lidmi, kteří mají informační náskok, a sleduju jejich chování. Vím, co se děje ve městě, kdo prodává firmu, jak se chovají peníze na trhu. Poslouchám názory milionářů i jejich zaměstnanců. Rád se vzdělávám ve všech směrech, abych nebyl překvapený.
Tohle mi pomáhá odhadnout povahu a úmysly člověka. Už z prvního kontaktu si udělám obrázek, o co komu jde.
Vím přesně, kdo z mých kluků je v pohodě, kdo je férový, i to, kdo by mě prodal a taky za kolik, kdyby dostal tu možnost.
A víte co, je to úplně v pohodě.
Každý má jinou motivaci, proč dělá MMA. Tenhle sport je dost často o boji s vlastním egem. Někdo si do klece chodí vyřešit problémy, další si v ní zvedá sebevědomí a někdo chce být šampion. Pro další je důležité, aby neměli úspěch jen ve sportu, ale aby ho dokázali skloubit i se soukromým životem, protože chtějí mít práci, aby se mohli postarat o rodinu. Jakmile bojovník nežije jen sám pro sebe, kouká se na celý svět jinak.
Vím to, beru to.
Na druhou stranu… Než si k sobě někoho pustím jako člověka, musí mě přesvědčit jako sportovec. Ne zrovna dobrou výkonností, ale odhodláním a poctivostí. I ten nejhorší z nás, pokud to myslí upřímně, může být užitečný tím, že pomáhá ostatním, a tím zároveň pracuje na sobě. Každý může dostat nějakou roli, ale nesmí být lajdák.
Nejdřív ukaž, že makáš, a pak může přijít něco hlubšího. Jde mi o sport, nezabíhám do osobních detailů. Všem říkám, ať mi nikdo nenosí do gymu své mindráky, to ať si nechají na pivo. Od toho jsou rodiny, psychologové. Klukům sice hodně pomáhám, a pokud na nich vidím, že potřebují poradit, udělám to, ale tyhle věci za ně nemůžu vyřešit. Když vidím, že se někdo trápí, snažím se mu vysvětlit, ať neutíká, ale ať se tomu postaví. Když má například bojovník špatný vztah s holkou, neuspěje. Navíc bude působit blbě na kolektiv a začne ostatní demoralizovat.
Tohle trenér nesmí akceptovat. Hlavní je vyhodnotit, kdy zatlačit a kdy ubrat.
Kluci jsou rádi, když vědí, na čem jsou. Tenhle sport často přitahuje lidi, kteří zažili v osobním životě velké zklamání a zradu. Jsou kvůli něčemu zhrzení a nechtějí totéž zažít i v gymu.
Tím, že jsem to sám neměl lehké, jim ale nežeru, když se vymlouvají a používají sebelítost. U mě s tím nepochodí, protože mi nic nespadlo do huby samo od sebe. Nevyrostl jsem v ideálních podmínkách, byl jsem prakticky bez rodičů. S mámou to bylo špatný, nefungovalo to a dnes se s ní nevídám. Otce, který je původem Srb, jsem poznal až v sedmnácti a už nežije.
Staral jsem se o sebe sám. Začal jsem na bodu minus deset, snažil jsem se dostat na nulu a pak se od ní odrazit výš. Rozhodl jsem se být silný, protože jsem neměl možnost opřít se o rodiče.
Vím, co mě formovalo, a chci jít dopředu, abych se nedostal zase zpátky. Moje minulost byla v jednu chvíli divoká a nechci se k ní vracet. Už to není důležité. Obecně nemám rád, pokud se někdo pořád ohlíží za sebe a omlouvá neúspěchy tím, jak mu osud naložil. Když si někdo pořád na něco stěžuje, ukazuje tím vlastní slabost. Možná i proto jsem si vybral sport, který člověka ve finále nutí ukázat sílu těla, pevnost mysli a vyspělost ducha.
MMA je v tomhle hodně těžké.
Proto jsou i mezi zápasníky velké rozdíly a je to dobře. Boj hodně rychle ukáže, kdo má jaké úmysly a povahu. Skvěle to vystihuje jeden citát, který visí v Oktagon gymu v Šamoríně.
„Kdyby to bylo jednoduché, dělal by to každý.“
To, že jsem neměl zázemí a teplé papání od maminky, mě samozřejmě dovedlo k tomu, že jsem si hledal, a nakonec našel náhradní rodinu a oporu v týmu. Rychle jsem zjistil, že rozhodně nejsem sám, kdo se kvůli tomu, že není z nejlepších poměrů, dostal k bojovým sportům.
OFA je pro mě proto v tomhle ohledu víc než gym MMA.
Je to komunita, která funguje spíš jako kmen, kde spolu žijí dlouholetí známí. Kluci přijdou nejdřív jen na trénink, po čase se ale začnou cítit tak dobře, že se pro ně tělocvična stane útočištěm, které potřebují, když se venku necítí v pohodě.
Je to druhý, a někdy dokonce první domov.
Lidi mě často neberou jen jako trenéra nebo šéfa, ale pletou si mě s tátou, s matkou Terezou nebo se zaměstnancem Červeného kříže.
Je to neustálé vysávání energie, a abych měl z čeho rozdávat, musím pravidelně vypadnout daleko pryč. Jezdím kvůli tomu sám dvakrát ročně do Thajska, abych dobil baterky. Mám to nastavené tak, že úplně vypnu sebe i telefon. Svým nejbližším řeknu, že když něco bude hořet, ať to uhasí. Přítelkyni to pak vynahradím tím, že ji beru pravidelně na nějakou exotiku, případně do Chorvatska.
Tyhle úniky jsou o zodpovědnosti.
Jako náčelník kmene se nechci zničit ani přepálit, abych nebyl na ostatní nepříjemný. Je potřeba, aby se člověk někdy věnoval jen sobě, aby tu nebyl pro nikoho jiného, a dělal si radost. Já si jdu na dovolené ráno zaběhat a zacvičit si, pak třeba vyrazím s kamarády na loď, prostě jen relaxuju. Získám tak sílu. Nejvíc je to vidět hned po návratu. Jdu na první trénink, zapojím se do něj a mám pocit, že každého roztrhám.
Jsem odpočatý a plný energie, kterou si ode mě můžou ostatní zase brát.
Organizace OKTAGON MMA náš sport strašně nakopla.
Stala se z toho úplná mašinérie.
Všichni vidí, že jediné, co dnes na česko-slovenské scéně bojových sportů funguje, je právě OKTAGON MMA, proto do ní začínají přestupovat i kvalitní boxeři a thajboxeři. Cítí šanci, že se v téhle organizaci můžou věnovat sportu profesionálně a vydělat si na živobytí. My průkopníci jsme na začátku ani nevěděli, že existují sponzoři. Naopak teď kluci z mého gymu mají třeba jen pár zápasů a podnikatelé se předhánějí, kdo jim dá peníze.
Už neoslovujeme my je, ale oni nás.
Jsem rád, že se můžu považovat za spolutvůrce toho, co vzniklo. Promotéři Palo Neruda a Ondra Novotný za mnou v roce 2016 přišli s tím, že chtějí udělat reality show, a já jim pro ni poskytnul OFA gym. Dal jsem jim potřebné kontakty, aby to mohli rozjet. Věřil jsem jim, protože Palo pode mnou několik let pracoval jako security a později dělal našemu klubu manažera.
Zbytek ale vytvořili oni. Palo jako umělec a kreativec, Ondra jako tvář a obchodník. Nejdřív jsem pomohl já jim, teď oni totéž dělají pro mě. Tak je to fajn.
Oktagon všem ukázal neuvěřitelné možnosti MMA a nakopnul to nejen v Česku a na Slovensku, ale globálně. Na turnaje, které jsou prvotřídní show, se jezdí dívat lidé z USA, z Ruska i z Japonska a berou si inspiraci. Veteráni UFC se sami hlásí, jestli by mohli dostat zápas proti Čechovi nebo Slovákovi. Tohle je úžasné. Ta mašina, která byla nejdřív postavená na skvělém marketingu, se rozjela do rychlosti, která pomohla zvednout i sportovní kvalitu.
Na každém turnaji už je vidět aspoň jeden světový zápas.
Celé je to i odměna pro lidi, kteří do toho stejně jako já patnáct let jen investovali, teď se nám to konečně začíná vracet. Začíná nás to živit a zažíváme čím dál častěji příjemné maličkosti. Je milé, když jedu do Tater, najím se v restauraci, poprosím o účet, a místo toho za mnou přijde kuchař s tím, že je to pozornost podniku. Nechce peníze, jen mě poprosí o fotku.
Tohle ukazuje, že něco děláme dobře, a lidi si toho váží.
Nemůžu mluvit za českou stranu, ale na Slovensku je to novodobý kult. Pozoruju sám na sobě, jak mi přibyly tréninky, sponzorské a mediální povinnosti. Je toho hodně a je to náznak, že se z MMA stává velký sport.
Mohl bych si teď užívat, a vlastně to svým způsobem dělám. Vedle toho vnímám i to, jak je rychle vytvořená popularita křehká.
Všechno je o lidech. O jejich práci, schopnostech, poctivosti a zápalu. Máme velmi dobré bojovníky a také odborníky na marketing a propagaci. O trenérech to ale až na výjimky říct nemůžu. Vidím, že se těžce hledá někdo podobně zanícený jako já. Ostatní jsou spíš zalezlí u sebe v gymu, mají pár dobrých lidí a nechtějí je nikam pustit, protože na nich postavili živobytí a těží z nich peníze.
Řada mých kolegů selhává. Neumí komunikovat a nejdou s dobou, takže jim hrozí, že vyhynou jak dinosauři.
Dobře, je to taky cesta.
Tím se ale jen využívají současné podmínky a chybí mi další trenéři, kteří by tvořili celou scénu. Lidi si neuvědomují, že nejdřív musí investovat, aby pak něco dostali zpátky.
Než přišel OKTAGON MMA, byl pro mě sport jen koníček.
Dával jsem do toho energii i peníze, protože nebyla jiná cesta, jak získat informace. Musel jsem si za všechno zaplatit a bral jsem to tak, že jsem sběratel zážitků.
Tohle už dávno nestačí.
Snažím se sledovat aktuální trendy a sám se udržuju ve formě. Jednak kvůli sobě, protože mám mladší přítelkyni, se kterou čekáme dítě, a nechci být pasivní taťka. Zadruhé kvůli svým svěřencům. Kluci pořád vidí, že to táhnu s nimi, že nesedím doma na zadku a vyznám se v tom, co dělám. Dnes totiž musí být člověk nejen trenér, ale i mentor a manažer.
V tomhle řada mých kolegů selhává. Neumí komunikovat a nejdou s dobou, takže jim hrozí, že vyhynou jak dinosauři.
Vyhořet můžou i ti, co vychovali hodně šampionů. Přehání to, jsou v tělocvičně od rána do večera a bojí se odjet, aby se náhodou neukázalo, že nejsou nepostradatelní. Pak neakceptují nové metody, vývoj jim přestane dávat smysl, odmítnou evoluci a přestanou se prosazovat. Zamrznou a lidi od nich odejdou, protože jinde vidí lepší možnosti růstu. Dotyčné to zlomí, uzavřou se do sebe, začnou být zatrpklí a buď skončí, nebo to odnesou zdravotními problémy.
Za mě je tenhle způsob zbytečně vyhrocený, protože v tom vidím přirozený koloběh.
Otevřeně říkám, že u nás v OFA gymu taky byla velká nedorozumění, ale zápalem, dravostí a cílevědomostí jsem si nakonec uhlídal reputaci. Když jsem se rozešel s Attilou Véghem a Ivanem Buchingerem, protože jsem v jednu chvíli cítil, že už jim jako trenér nemám co dát, bylo to divné. První šel do Bellatoru, další do Německa a staly se z nich hvězdy. Potkávali jsme se na turnajích, ale dost jsme se odcizili, sotva mě pozdravili.
Trápilo mě to, ale pak mi jeden úspěšný podnikatel řekl, ať se na to koukám jinak. Vysvětlil mi, že když zahodím ovladač od Playstationu, nemůžu přece čekat, že hra půjde tak, jak si představuju. Nastavil mi hlavu, abych od lidí nic neočekával a abych bral vděk a ocenění práce jako příjemné překvapení. Začal jsem být víc shovívavý a po čase jsme k sobě s Attilou a Ivanem zase našli cestu. Pro mě jsou oba hlavně kamarádi, kterým se budu věnovat, kdykoliv mě o to poprosí.
Podobně to bylo u mého bývalého žáka Kamila Cibinského. Na začátku ke mně přišel do klubu jako makáč a ožrala, ukázal jsem mu jiný svět a on se vypracoval. Pak odešel, založil si vlastní klub, ale není to konkurence, spolupracujeme a vycházíme spolu.
V dlouhodobých vztazích nemá být zlá krev, ale pochopení.
Ve chvíli, kdy nás spojuje něco tak velkého, jako je OKTAGON MMA, je potřeba si to konečně uvědomit a dělat pro to maximum.
Všichni totiž tvoříme česko-slovenskou scénu.
Vždycky když se někdo zeptá, co je pro mě symbolem MMA, ukážu na bojovníky Attilu Végha a Ivana Buchingera.
To, co dokázali oni, už nikdo nezopakuje.
Byli to dravci, svého času zvládli třeba tři zápasy za měsíc a půl. Tihle borci si na nic nemusí hrát, jsou to odmalička válečníci a sportovci, měli to v sobě, vyrostli v Gabčíkovu a jsou to poloviční Maďaři. Hodní kluci v civilu, ale divoši v kleci. Nejdřív dělali řecko-římský zápas, následně kempo karate, takže když se objevilo MMA, hned do něj naskočili. Orientovali se při boji v postoji i na zemi, navíc měli hodně zkušeností, desítky vyhraných zápasů z předchozích disciplín.
Jen je nikdo neznal, ale o to jim vůbec nešlo.
Nový sport viděli jako příležitost, jak se můžou z malého města dostat k lepšímu životu. V době, kdy to znělo jako sci-fi. Tím, že byli nejen bojovníci, ale taky všestranní atleti, měli předpoklady a využili je.
V jejich kariérách je všechno. Ukazují, že nic nejde jen rovně, že každý člověk je někdy nahoře a jindy dole. Attila měl titul v Bellatoru a pak prohrál čtyři zápasy v řadě, měl špatnou životní etapu a v jednu chvíli ho skoro všichni odepsali.
I já.
Ani v přípravě na „Zápas století“ s Karlosem Vémolou jsem mu nejdřív nevěřil. Pomáhal jsem mu jen proto, že ho mám rád. On ale zase ukázal, že je šampion. Podstoupil kemp, který by vydržel málokdo. Čekal jsem, kdy si něco utrhne nebo zlomí, byla to nelidská dřina, ale zvládnul to. Získal si mě tím zpátky, ani ne tak úžasnou výhrou KO v prvním kole, ale tím nesmyslem, co vydržel, aby se mu to povedlo. Vypadal naprosto perfektně a dostal odměnu, jakou si zasloužil.
Tenhle souboj, i když trval jen dvě minuty, ukázal, jak je MMA krásné a děsivé. V jednu chvíli se vám může převrátit celý osud a musíte se s tím naučit žít až do smrti.
Líbí se mi to, protože to člověka nutí pracovat na sobě, a dává tím každému šanci.
Proto je pro mě MMA životní styl.
Všechno s ním spojené už beru tak automaticky, že vidím jen celek a nemyslím na detaily. Jen jdu, dělám to, co umím, a přijímám změny. Díky tomu se dostanu k projektům, které jsem nikdy neplánoval.
Dokázal jsem připravit do dvou zápasů stopadesátikilového podnikatele Petera Benka, za rok a půl měl čtyřiaosmdesát kilo.
Jednou vyhrál, podruhé prohrál, ale celou dobu dřel a mě to obohatilo, protože to byl úplně jiný zážitek než s profesionálním bojovníkem.
Proto jsem nakonec kývnul na to, že budu trénovat i youtubera Expla. Růžové autíčko, vlasy jak kuřátko, přiteplený hlas, prostě člověk z jiné reality než já. Vůči téhle sortě lidí jsem měl vyloženě předsudky a byli první, které jsem vyhazoval z diskoték. Díky MMA jsem se k němu dokázal přiblížit, poznat ho a vlastně i pochopit mentalitu dnešní doby. Youtubeři jsou mladí lidé, mají velký vliv na novou generaci, na děti, určují směr, kterým se ostatní budou ubírat. Pro nás starší něco nepředstavitelného, ale tak to je.
Ukázal jsem mu MMA nejen jako sport, ale i jako cestu, která pomáhá budovat charakter. On mi to oplatil tím, že se zakousnul, pořádně trénoval a všechno ukázal světu na svých videích.
Tahle rozmanitost mi dává sílu, kterou můžu sdílet s ostatními.
Hodně lidí dnes tlačí showmanský styl Conora McGregora.
Stal se z něj jedinečný šampion našeho sportu. Sice jsou na světě i lepší zápasníci, ale on si vzal nejvíc prostoru a došel na úroveň, kdy se kromě skvělých výkonů rozhodl ukázat maximální aroganci. Je jedinečný v tom, co dělá, takže nechápu, proč tolik bojovníků kopíruje jeho styl chování, ale přitom nemají zájem stejně makat, aby měli jeho schopnosti.
MMA to poznamenalo, zmizelo z něj gentlemanství a místo toho se zvýšila agresivita chování mimo klec. Zbytečně se to mezi zápasníky hrotí. Jeden chce vydělat víc než druhý, jen aby se ten z Košic měl líp než ten z Bratislavy.
Jakmile dneska nemáš domeček s bazénem a krásný profil na Instagramu, jsi skoro za debila. Rozmohla se internetová negativita a závist, kde je agresivita mnohem větší než v kleci.
Je to zvláštní, bojovníci jsou čím dál tím slušnější lidi, ale fanoušci čím dál tím sprostší. Sportovci se v téhle atmosféře nechávají strhnout dravostí, protože doba je tak postavená a formuje charaktery. Záleží na každém, co v něm převládne, a pak za to musí nést následky.
Mně stačí vědomí, že jsem něco vybudoval.
MMA tělocvičnu, speciální gym na brazilské ju jitsu, elitní tým v security agentuře. Všude jsem rád. A pokud je toho tolik, že jsem přepracovaný, přestávám si uvědomovat úspěchy a nemám zrovna možnost odjet, je dobré se na chvíli zastavit a sledovat realitu.
Když se třeba potkám se sousedy z dětství nebo s bývalými spolužáky, kteří moc dobře vědí, jak jsem začínal, připomenou mi, jakou cestu mám za sebou, a pogratulují mi. Vždycky mi tím otevřou oči.
Když poslouchám podnikatele, vím, že nebudu mít peníze a domy jako oni, ale vím i to, že můžu být vysmátý, protože oni mají často flašku vína v jedné ruce a lexaurin ve druhé. Znám hodně bohatých lidí, vím, že většinu z nich to ničí. Mají sice všechno, ale neumí vydržet sami se sebou, protože se kvůli zisku často honí za něčím, co v jádru nemají rádi, takže z toho po čase začnou blbnout.
Ve chvílích, kdy je mi úplně nejhůř a mám osobní krizi, nejdu k psychologovi, ale do supermarketu.
Obvykle jezdím pro kvalitní potraviny do Rakouska, jednou za čas se ale vydám do klasické samoobsluhy. Nakoupím, jdu ke kase do nejdelší fronty a sleduju paní pokladní. Skoro vždycky přede mnou stojí nějaký debil, který je schopný zkazit jí den a hodit na ni svůj mindrák. Práce MMA trenéra, kde s lidmi můžu mít nějaký vztah, je oproti tomuhle v pohodě. Nemyslím to vůči nikomu špatně, naopak se chovám slušně, tu paní pokladní pozdravím, usměju se na ni a zkusím ji povzbudit. Používám to jen jako příklad jak si uvědomit, že dělám něco, co mi přináší víc potěšení než starostí.
Člověk by totiž měl dělat to, co miluje. Jinak to nebude dělat dobře.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází