Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Mám začít jíst, nebo zvracet?
Blokařka, která seděla naproti, se zrovna zakousla do zvířecího mozku a libero vedle mě sáhlo do kotle, aby si naložilo plný talíř kuřecích nohou. Pařátků.
Vítejte v Číně. V zemi olympijských vítězek ve volejbalu. Jím hodně a jím ráda, ale během ročního angažmá v Šanghaji jsem tak určitě nepůsobila.
To, co popisuju, se odehrálo na snídani. Oni si prostě nenamažou chleba s máslem, nemáte šanci dát si třeba buchtu s mákem nebo moji oblíbenou jáhlovou kaši, kterou si pro jistotu všude vozím s sebou. Čínská specialita se jmenuje „hot pot“, sedíte u velkého stolu, uprostřed je skleněný otočný talíř a na něm syrové věci, včetně zvířecích očí a cvrčků, které házíte do hrnce s horkou vodou. Někdo si z toho udělá polívku, další to uvaří a přidá k tomu něco hodně pálivého.
Je to super zážitek pro případ, že někdy půjdu do zábavné talk show. Mám k dobru vtipnou historku, ale jako profesionální sportovec, od něhož se požadoval výkon, jsem to úplně neocenila.
Evropskou kuchyni nabízejí Číňané jen v nejlepších hotelech. Jsou zvyklí na něco jiného, mají odlišné chutě, a pokud už dělají podobné potraviny, nepoznáte to. Je jich víc než miliarda, tak jako všechno ostatní umějí okopírovat i jídlo, dají na to svůj obal a vy si nepřeložíte, co je na pultu a jaké to má složení.
Šanghaj přitom patří k nejmodernějším asijským metropolím.
Bohužel, pokud už bylo k dostání něco z Evropy, stálo to několikanásobně víc a mimo město se to nedalo sehnat, byla jsem odkázána hlavně na stravování v klubu. Vedení vždycky objednalo menu a to lepší, rýže nebo ryby, bylo hned pryč. Musela jsem přijmout styl „kdo zaváhá, nežere“, jídlo pro mě nebyl ventil ani požitek a asi poprvé se mi stalo, že jsem zhubla proti své vůli.
Od té doby si mnohem víc vážím toho, co mám na talíři, když přijedu domů za rodiči.
Upřímně ale přiznávám, že od momentu, kdy jsem v patnácti dostala občanku, jsem s nimi mnohem míň, než by se slušelo.
Manažer mi na konci každé sezony zavolá, zeptá se, kam chci jít hrát, a já si můžu vybírat.
Ve volejbale mám pověst elitní smečařky. Možná to zní neskromně, ale ostatní mě tak berou, a i já vidím, že to tak zkrátka je. Pracuju tvrdě a jde mi o to, abych patřila k nejlepším. Jsem obvykle ta, která někam přijde a někomu sebere flek. Zahraniční ligy a jejich top kluby mají většinou jen dvě nebo tři místa pro zahraniční posily a já vždycky nějaké z nich zabírám.
Státy, které určují vývoj mého sportu, si hlídají, aby piplaly hlavně své lidi, a já si zatím držím pozici jedné z mála zástupkyň aktuálně volejbalově nevýrazné země, která si sama určuje, kam půjde. Musím ale pořád ukazovat, že jsem na levelu, kdy si to zasloužím. Podobně je na tom například i moje spoluhráčka z reprezentace Aneta Havlíčková.
Očekává se, že budu rozdílová hráčka.
Aby se mi to povedlo, je důležité přizpůsobit se, naladit se na kulturu daného národa. Když sama sebe přesvědčím, že jsem jejich člověk, začnou mě tak ostatní brát a funguje to. Proto jsem se v Číně při snídani nepozvracela, ale místo toho jedla se sebezapřením zvířecí orgány…
Snažím se být takhle přecvaknutá už třináct let, od chvíle, kdy jsem v osmnácti opustila českou extraligu a vydala se sbírat zkušenosti ven. S volejbalem jsem začala ve dvanácti a nejvyšší domácí soutěž jsem hrála už za tři roky, nejdřív za Liberec, pak ve Slavii.
Když jsem byla plnoletá a zájem o mě projevilo italské Sassuolo, neváhala jsem.
Přesně tohle jsem chtěla, nekoukala jsem napravo nalevo, nestýskalo se mi po domově ani po rodičích.
Ostatní by o mně určitě řekli, že jsem odjakživa hodně ambiciózní, ale já žiju a přemýšlím jako profesionální sportovec. Každý přestup pro mě byl, a vlastně dodnes je, velká motivace, kvůli které se snažím zlepšovat. Mám pořád nový cíl, můžu získat nový titul a poznat nový kus světa. Když se podíváte na můj sportovní životopis, hned uvidíte, že hodně střídám angažmá. Itálie, Rusko, Turecko, Polsko, Čína. Pět cizích zemí a v nich celkem devět týmů. Za třináct sezon. Jen díky tomu jsem u volejbalu vydržela. A upřímně, pořád na tomhle stylu nechci nic moc měnit.
Nechci přemýšlet nad tím, o co přicházím, protože pak bych nikam nedošla.
Vážím si všeho, co jsem díky kariéře získala. Tituly v Itálii, v Polsku, v Rusku, vítězství v mezinárodním poháru CEV, řada individuálních ocenění pro nejlepší hráčku ligy i vítězství s nároďákem v Evropské lize. Držím si vědomí, že můžu zvládnout ještě víc, že jsem dost dobrá na to, abych byla součástí týmu, který jednou vyhraje i Ligu mistrů, o což jsem se už čtyřikrát snažila ve Final Four.
Naopak nechci přemýšlet nad tím, o co přicházím. Nezaseknu se, protože pak bych nikam nedošla.
Mám v hlavě seznam věcí, které si zatím zakazuju řešit.
Od patnácti jsem pryč z domu, v mém životě se pořád všechno mění.
Jiný klub, jiné spoluhráčky, jiná hala, jiná šatna, jiný vrátný, jiná postel v bytě nebo v hotelu.
Svůj život zvládnu zabalit do dvou kufrů, kam se vejde i hodně doplňků výživy a vlastní regenerace – masážní pistole a lymfatické kalhoty. Ty používám i po cestách letadlem jako zdravotní prevenci, aby mi neotékaly nohy a nerozhodil se mi organismus. Nemám ani vlastní zázemí, ani gang kamarádek, ani běžný vztah, kdy bych s přítelem byla v každodenním kontaktu.
Kouknu se kolem sebe a vím, že moc holek, které by fungovaly jako já, není.
Pro ženu ve vrcholovém sportu je tenhle životní styl o dost těžší než pro chlapa, kterému se víc věcí v soukromí přizpůsobí. Proto na někoho asi působím drsně, sebevědomě, jednostranně, jako polochlap. Asi by mi to mohlo být líto, nebo by mě to dokonce mohlo urážet, ale víte co? Já to beru.
Jedu na vlně, kdy si uvědomuju, že z toho něco mám, v opačném případě by mi hráblo. Díky tomu si můžu říct, že nevím o další volejbalistce, která by měla tolik klubových a individuálních úspěchů v tolika zemích.
Baví mě být co nejlepší. Řeším hlavně sport, mám v něm určité priority a se životem se moc neseru, protože se ani on nesere se mnou.
Oba moji rodiče hráli volejbal, ale když mi bylo dvanáct, umřel mi taťka. Měl zánět slinivky, operace dopadla špatně a byl měsíc v kómatu, zvápenatěly mu klouby a zůstal na vozíku. Neunesl to a jeho tělo to v kombinaci se špatnou životosprávou nezvládlo. Dřív byl velký sportovec, nikdy mu nic nebylo, pak se z něj stal najednou invalida, všechno se mu zbortilo a napůl situaci pomohl i sám, nebyl vzorný pacient.
Mamka se nakonec podruhé vdala. Můj druhý táta je o čtrnáct let mladší než ona, a je super. Dnes mám dvě sedmileté nevlastní ségry. Jsou jen o tři roky starší než moje neteř, dcera mé mladší sestry. V rodině to máme netradiční a za hodně vděčím i babičce s dědou, kteří se o mě starali, když jsem odešla z Liberce do Prahy. I proto jsem asi rychleji dospěla. Řekla jsem si, že musím.
Všichni příbuzní mi sice fandí a sledují každý zápas, ale ve finále se osud s člověkem nemaže musíte si umět poradit sami.
Proto se nestresuju kvůli věcem, které v danou chvíli neovlivním. Rozhodnu se přijmout novou výzvu a jdu za tím, co mi přinese.
Chápu, že to má řada lidí jinak, ale mrzí mě, když se setkávám se závistí. V ženském volejbale je dobrý plat nad sto tisíc eur za sezonu a já ho dlouhodobě mám. Dost peněz utratím za život v zahraničí, ale vedle toho si umím udělat i radost. Posledně jsem si takhle koupila červeného Mustanga. U chlapa by to asi nikdo moc neřešil, ale já se z několika míst dověděla, že to přeháním.
Jsem smířená s tím, že tyhle názory přijdou, mám to v sobě vyřešené. Myslím, že každý má stejně jako já možnost jít za svým cílem. Když vidím, že se někdo něčemu obětuje a pracuje na sobě, přeju mu úspěch, protože si vybral složitější cestu.
Naopak pomluvit někoho je dost jednoduché. Stačí jedna věta a už to žije.
V ženském kolektivu to bývá větší problém. Chlapi se pošlou někam, chytnou se pod krkem a za pět minut jsou v pohodě, to my holky ne. Patřím k výjimkám, které si se všemi vyřídí všechno hned, a nemám pak potřebu ulevit si za rohem. Už jsem ale zažila, že jsem něco pronesla a pak se vytvořila opoziční skupina spoluhráček, mezi kterými byla i nahrávačka, a ovlivňovalo to moje výkony, dala radši míč někomu jinému. Až po měsíci mi došlo, co a proč se děje, a musela jsem to řešit napřímo.
V plné šatně holek se pořád jede na tenké nitce. Tím spíš, když se nedaří. Proto je fajn, když je v týmu trenérská autorita, která zároveň působí i jako psycholog.
Stojím si ale za tím, že ve finále hraje na palubovce vždycky ten, kdo je na tom líp.
V zahraničním velkoklubu určitě, tam nesmí být kamarádíčkování, ale profesionalita. Z ní pak mohou vzniknout dobré výkony i férové mezilidské vztahy. Když neděláte to, co máte, nastoupí za vás někdo jiný. Když spoléháte jen na své silné stránky, přeskočí vás ten, kdo pracuje nejen na tom, co mu jde, ale i na svých slabinách.
Tak je to podle mě normální a spravedlivé.
Sice jsem byla vždycky nejvyšší holka ve třídě a volejbal mi šel i díky tomu, že jsem něco zdědila po rodičích, jen mých 188 centimetrů by ale na dobrou kariéru nestačilo. Fajn, na rozdíl od holek s horšími parametry nemusím tolik skákat. V Česku bych s tím asi vystačila, jenže to, co mě řadí do mezinárodní špičky, má na svědomí Itálie, kde se mi otevřel opravdu profesionální svět.
Chtěla bych vyvrátit názor lidí, kteří mladým sportovcům říkají, ať jsou co nejdéle doma, kde mají možnost se v klidu vyhrát. Je to blbost. Hledejte co nejvyšší kvalitu. První sezonu v zahraničí jsem sice hodně seděla na lavičce a štvalo mě to, ale díky tomu jsem se mohla učit od mnohem lepších. Přišla jsem do prostředí, kde jsem měla spoustu nových podnětů, i když jsem byla náhradnice.
V Itálii je v každém týmu několik hráček se zkušenostmi z olympiády nebo z mistrovství světa, některé holky z těch akcí mají medaile a už jen sledovat, jak pracují v tréninku a jak se chovají v zápase, je pro každého mladého sportovce skvělé. Pokud jste naopak v prostředí, kde takoví lidé nejsou, nenaučíte se to, nemáte jak. Spíš zjistíte, jak si někde ulevit.
Tahle teorie podle mě platí obecně. Nepotvrzuju ji jen já, ale třeba i hokejista David Pastrňák, který šel v mladém věku do Skandinávie a teď patří k hvězdám NHL. Ani u něj to určitě není náhoda.
Moc mi pomohlo, že Italové mají volejbal perfektně prostudovaný, do detailu ladí techniky na smeč i příjem. Tady u nás je hra pořád spíš pocitovka, se kterou se pojí nejen individuální návyky, ale taky zlozvyky. Do určité chvíle mi to stačilo, ale pak jsem narazila na ty, kdo neberou volejbal jen jako hru, ale i jako povolání.
Všichni tak nějak vědí, že při příjmu musí stát přikrčení a připravení, ale jde i o to, co se stane těsně před kontaktem s míčem, aby se hráč nemusel snižovat. Při správném postavení se dá ušetřit pohyb a jít rovnou s těžištěm nahoru. Při smeči je zase fajn co nejvíc otevřít a natáhnout ruku, pak dáte větší ránu. Tohle se učí všude, není to objevení Ameriky, ale v Itálii všechno pilují k dokonalosti. Já sice skvěle smečovala, dávala body, ale v zahraničí mi vštípili, že na to, abych měla super level, se musím naučit i přihrávat.
Člověk, kterému vděčím za svoje výkony, se jmenuje Carlo Parisi.
Ital, který mě nejdřív vedl v klubu Busto Arsizio a pak se na pár let přesunul i k českému nároďáku. Dal si se mnou práci, vylepšil mi přihrávku a já udělala velký výkonnostní skok. V praxi to znamenalo, že celý tým hodně seděl u videa. Na každý zápas byla příprava u televize třeba čtyřikrát. Koukaly jsme na sebe a pak na soupeřky, na jejich pohyb a směry útoků.
S touhle výbavou jsem pak měla možnost uchytit se kdekoliv.
V Rusku, kde hraju teď, máme před zápasem jen jedno video a víc se sází na individuální kvalitu a fyzické přednosti. Hráčky jsou vysoké a prostě to utlučou. Hra není tak rychlá jako v Itálii a technika nemusí být tak precizní.
Podobné to bylo i v Polsku, kde se to drtilo hlavně v útoku.
V Číně se zase všechno rve přes mládí. Dokud skáčete a makáte, hrajete. Je z čeho brát, proto mají olympijské vítězky. Těží z brutální zásoby materiálu a všichni dřou tři hodiny dopoledne i odpoledne, mají skvělou fyzičku, a když někoho něco bolí, vezmou dalšího. Na šest míst na palubovce mají sto stejně dobrých holek. Největší mlátičky mají osmnáct let, v pětadvaceti máte status staré hráčky, já tam byla v osmadvaceti brána jako někdo těsně před důchodem.
Všude jsem těžila z toho, že jsem nic nezanedbala, a dostala jsem šanci. Všude kromě Turecka.
Eczacıbaşcı Istanbul.
Neřešte, jak se to první slovo čte. Jde o jeden z nejlepších světových klubů a uháněli mě tři roky, než jsem s nimi podepsala smlouvu.
V červnu 2013 jsem k nim přišla jako hvězda, přivítala jsem se s vedením, prohlédla si zázemí a odjela na sraz nároďáku, kde mě začalo bolet rameno. Do té doby jsem byla nezastavitelná, ale po magnetické rezonanci, která ukázala utrženou bicepsovou šlachu, jsem domů odcházela s brekem.
Tohle zranění mnoha holkám přede mnou ukončilo kariéru a Turci to věděli, takže se jejich jednání úplně změnilo. Začali se chovat, jako bych je okradla o miliony. Ze stavu, kdy bylo všechno super, jsem najednou spadla do fáze, kdy jsem nemohla dělat nic jiného než sledovat, co se kolem mě děje. Jeden den jsem pro ně byla volba číslo jedna a druhý den mě skoro ani nenechali nafasovat oblečení.
Naplno jsem si tak mohla uvědomit, že jsem hlavně zboží. Někdo si mě koupí za určitým účelem a já něco musím vyprodukovat. Když toho nejsem schopná, dají mi to ihned najevo.
Turci mi okamžitě chtěli zrušit smlouvu a teprve po dlouhých jednáních přistoupili na podpis nové, s polovičním platem. Mezitím si na mé místo koupili jinou cizinku a brali mě jako článek, který nefunguje. Chtěli vyhrát Ligu mistrů a já jim v tom vůbec nepomáhala, zabírala jsem místo. Odjela jsem rehabilitovat do Itálie a ještě předtím, než jsem se v únoru vrátila, mi bylo naznačeno, že po sezoně skončím. Kontrakt byl přitom na dva roky.
Myslela jsem, že mě podpoří a vytvoří mi podmínky, abych se mohla co nejrychleji vrátit a pomoct jim, jenže jako top hráčka jsem pro ně nebyla v tu chvíli dost dobrá.
Vůbec jsem se necítila jako součást týmu.
Pro smečařky jsem byla konkurence, v základu nastupují dvě a nás bylo šest. Snášela jsem to o to hůř, že jsem deset let byla zvyklá bojovat o pozici v plné fyzické kondici, zranění mě značně limitovalo. V hale jsem trávila kvůli rehabilitaci nejvíc času ze všech, ale trénovala jsem individuálně, zvládla maximálně dvacet smečí na čtyřicet procent a vypadala jsem, že tam nepatřím. Final Four nás čekalo v březnu a já pořád nebyla ta stará Havelková jako před operací. Celé jsme to projely a skončily poslední, do hry jsem zasáhla, ale až když se nedařilo.
V závěru ročníku jsem seděla i na tribuně, ale pak jsem najednou chytla fazonu, poslední měsíc mě začali stavět i v zápasech a já hrála na téměř stejné úrovni jako před zraněním. Turci okamžitě přišli s tím, že si mě chtějí nechat. Moje ego ale bylo nastavené tak, že důstojně dohraju sezonu, vrátím se na co nejlepší úroveň a půjdu pryč.
Byla jsem ze všeho přecitlivělá, ale nedávala jsem jim to najevo brekem, spíš tím, že jsem dřela a chtěla ukázat, že jsou vedle.
Zpětně to beru jako drsnou ukázku reality.
V Turecku mi to sice nevyšlo a už bych tam nešla, ale uznávám, že mají ženský volejbal na výborné úrovni. Tři týmy z jejich ligy patří k absolutní špičce, pro hráčky to může být vysněné angažmá. Já poznala tu druhou stránku a nejspíš je to dobře, protože si můžu mnohem víc vážit podmínek, které jsem měla předtím i potom.
Třeba v Číně.
Tam má každá cizinka velká privilegia, zatímco tamní spoluhráčky tahají trenérům kufry. Dodržují hierarchii, kdy je muž výš než žena. Chlapi navíc hodně kouří a je jim jedno kde. Kdybych v Šanghaji nebyla já a ještě jedna zahraniční posila, zapálili by si klidně i v hale, takhle kvůli nám chodili několikrát během tréninku ven.
V téhle atmosféře jsem si mohla připadat jako královna. K cizincům, kterým zaplatili, aby u nich odvedli dobrou práci, se chovají s úctou. Moje spoluhráčka s sebou měla i manžela a ten jezdil na všechny venkovní zápasy a spal s ní na hotelu. Věděli, že to pro ni bude v odlišné kultuře velká pomoc a psychická vzpruha.
Jako cizinka jsem byla na pokoji vždycky sama, domácí holky po dvou.
Moje angažmá v Číně skončilo, když jsem si v zápase na Silvestra 2016 urvala achilovku. Rozbíhala jsem se na smeč a v první chvíli jsem si myslela, že do mě někdo kopnul. Ozvala se strašná rána, jak z pistole, vnitřně jsem měla pocit, že praskla větev a někdo přese mě přepadl. Jenže za mnou nikdo.
Stejně jako v Turecku se mi zbořil svět.
Naštěstí za mnou na svátky přijeli dva kamarádi, kteří mi pomohli, abych se do 24 hodin sbalila a odjela domů na operaci a rehabilitaci. Číňani souhlasili, protože u nich se hraje liga jen do ledna, takže jsem měla půl roku na to, abych stihla další sezonu a přijala vše jako další výzvu v kariéře.
Měla jsem dvě nejhorší volejbalová zranění.
S blbým ramenem nemůžete smečovat, s urvanou achilovkou nemůžete skákat, pokaždé vypadnete na celou sezonu. Můžete to vzdát a vymlouvat se na to, nebo k tomu přistoupit poctivě a říct si, že se vrátíte ještě lepší než předtím.
Dnes, když vím, že se mi to povedlo, mám radost.
A zpětně mi dochází, že mě ke všemu důležitému vždycky postrčila Itálie. Týkalo se to začátku kariéry i comebacků po zraněních, protože jsem tam vždy podepsala smlouvu a zažila restart. Mám pocit, že se v téhle zemi vždycky něco naučím, zapracuju na sobě, moje hlava si něco uvědomí a pak zase vyrazím do světa.
Pro mě je důležité vědět, že jsem dobrá, že mám pádný důvod věřit si a že mám právo to ukázat. Je to oheň pro můj výkon a s tímhle vědomím se mi se vším daleko líp bojuje.
Psychika dělá na nejvyšší úrovni fakt hodně. Dobrý sportovec se pozná podle toho, že najde sílu sobě i ostatním ukázat, že na to pořád má, že je to pořád on. Když jdete smečovat a víte, že dáte bod, tak ho prostě dáte. Když si naopak říkáte, že už nemáte takový výskok a rozsah ruky, dovolíte psychice, aby vás zasekla.
V konkurenčním prostředí vrcholového sportu se pořád bere psycholog nebo mentální kouč jako ukázka slabosti.
Po zranění achilovky jsem si začala připouštět, že už nejsem tak dobrá.
Rozhodilo mě to, takže jsem se rozhodla vyhledat odbornou pomoc. Ono se o tom sice dnes hodně mluví a pro lidi už to není taková pecka, ale v konkurenčním prostředí vrcholového sportu se pořád bere psycholog nebo mentální kouč jako ukázka slabosti. Platí to u nás i v zahraničí. Pokud na to máte a zvládáte to sami, vaše ego se cítí líp. Jakmile připustíte, že někoho potřebujete, je to pro část okolí informace, které se dá využít a zneužít.
Já ale věděla, že je to potřeba, protože jsem začala pochybovat a potřebovala jsem zjistit, proč se to děje. Mám na sebe vysoké nároky, vše musí šlapat a jet. Když dám v jednom zápase třicet bodů a v dalším jen pětadvacet, vidím problém. Furt se snažím být lepší a s poškozeným tělem jsem si uvědomila, že fyzicky už moc velký progres neudělám, tuhle část mám nadprůměrnou. Sama jsem si došla k tomu, že musím začít pracovat na psychice, a otevřely se mi nové možnosti.
Dnes se klidně svým mentálním koučem Jiřím Kastnerem pochlubím, přijde mi to super.
Pokud si chci třeba něco zlepšit a najít každodenní motivaci, poprosím ho o konzultaci, zavoláme si a já se cítím nově nabitá. Doporučuju to sportovcům i jako prevenci, a ne až v případě, kdy nastane problém. Pro mě to je součást práce, nepatlám se v psychoanalýzách. Mám ráda inspirativní debaty a díky tomu jsem začala víc číst motivační texty. Ty v člověku probudí pocit, že něco, co může vypadat obtížně, jde v pohodě zvládnout, když se k tomu správně přistoupí.
Koneckonců si myslím, že už jsem to dokázala sama.
Dvakrát mi kvůli zranění hrozil konec a já se pokaždé vrátila v ještě lepší formě. Poprvé jsem se v Polsku stala jednou z nejvíc bodujících hráček v Lize mistrů a vytáhli si mě Číňani, podruhé jsem se dostala z Itálie do Dinama Moskva, se kterým jsme v loňské sezoně získaly všechny trofeje. Superpohár, pohár i ligu, to se ještě nikomu před námi nepovedlo.
Můj přítel se jmenuje György Grozer.
Hraje volejbal za německý nároďák, ale původem je to hrdý Maďar. Drží rekord v rychlosti podání 134 kilometrů v hodině. Na své pozici patří k nejlepším.
Náš vztah není úplně standardní, probíhá často na dálku, protože to s naším životním stylem ani jinak nejde. O to víc si teď vážím toho, co mezi námi je. Střídám totiž nejen města, ale taky státy. S chlapama to tak ale nejde, nebo asi jde, jenže to nikam nevede. Přiznávám, chvíli jsem to měla divočejší, ale moji partneři byli vždycky sportovci.
Abych si vztahové věci usnadnila, musela bych mít někoho, kdo nic moc nedělá, a takového kluka, co je spíš doma a půjde všude se mnou, nechci. Jsem cílevědomá a mám zájem spíš o někoho, ke komu trochu vzhlížím. Chlapi to mají o dost lehčí, prostě si k sobě vezmu holku, a pokud ji společensky zajistí, je z ní zkrátka ženská, která je doprovází. Dělá zázemí a stará se o rodinu.
Logicky jsem až na výjimky vždycky koukala hlavně na volejbalisty a basketbalisty.
Je mi příjemnější, pokud má můj partner o nějaký ten cenťák víc a já se za něj někdy můžu schovat. Dřív jsem se v normální společnosti styděla za svou výšku, když si vezmu podpatky, měřím dva metry a zažila jsem situace, které byly vyloženě nepříjemné.
Na tohle byla a je super Itálie, kde všechny týmy hrály v dojezdové vzdálenosti okolo Milána a po zápasech jsme se skoro všichni mohli potkat v jeden večer na jednom místě. Ten bar se jmenoval Ganas a v něm se často dělaly volejbalovo-basketbalové party a na nich i páry.
Byla to ta nejlepší seznamka.
Dřív jsem díky těmhle akcím chodila s argentinským volejbalistou jménem Facundo Conte. Vysvětlit mu, jak Čechům zní, když ho představuju, bylo zvláštní, tím spíš, že jsme to nemohli zachránit ani v angličtině. Pro Španěly a Jihoameričany je to něco jako Jirka, je jich hodně, ale když si přivezete Facunda do Liberce, všechny pobavíte. Moji rodiče mu říkali jednoduše „Kunďák“.
Zkoušeli jsme být co nejvíc spolu, dokonce jsme kvůli tomu současně vzali angažmá v Krasnodaru, ale nakonec nám to po několika letech přestalo klapat. I v Rusku, kde jsem kvůli odlehlé poloze města u Černého moře nejdřív hrála tříměsíční šňůru venku a pak čtyři měsíce byla doma, jsme se spíš míjeli.
Paradoxně jsme se po rozchodu potkali v jedné hale v Šanghaji, kde je dvacet milionů lidí, ale my byli ve stejné organizaci.
Takhle… Všichni si mysleli, že jsem šla do Číny kvůli Facundovi jako nějaký balíček, ale my spolu už dva roky nebyli a pěkně se mě to dotýkalo, protože jsem podepsala smlouvu dřív než on. Když mě lidi drbali, že za ním lezu přes půl světa, štvalo mě to. Bylo to trapné i vtipné zároveň, protože v každém klubu mohli být jen dva cizinci a tím druhým byl György. Na světě je osm miliard lidí a já jdu tam, kde je v jednu chvíli můj bývalý i budoucí partner.
S Györgym jsme si rozuměli, sedli jsme si jako kamarádi, ale nic víc nebylo. Když mi prdnula achilovka, odjela jsem bez rozloučení, s odstupem jsme zjistili, že si chybíme, a začali jsme řešit, co dál. Teď mimo sezonu bydlíme v Budapešti, kde se přítel narodil, ale od patnácti žil i v Německu. Získal tam občanství a z předchozího vztahu tam má dvě děti.
Přemýšleli jsme, jak si být co nejblíž a zároveň tím nešidit volejbal. Dopadlo to tak, že on je v Petrohradu a já v Moskvě. Skoro po každém domácím zápase mířím rovnou na letiště. Ženské hrají ligu v sobotu, muži v neděli, tak to jinak nejde. Je to jen hodina cesty, strávíme spolu večer, já pak zůstanu i další den, György mě nakonec odveze na letiště, o půlnoci jsem zpátky a ráno jdu na trénink.
Takhle žiju v Rusku, spím každé tři dny v jiné posteli. V té své jsem tak jednou týdně.
I před domácími zápasy nám totiž vedení platí hotel na druhém konci města, aby byl tým pohromadě. S přesuny to zabere jeden a půl dne. Na venkovní duely se prakticky jen lítá. Nejdál musíme na Sachalin, na ostrov nad Japonskem. Cesta deset hodin, osm hodin časový posun. Hrajeme v hokejové hale, kde je fakt zima jako v Rusku, soupeřky dostanou 3:0 a jede se zpátky. Z tohohle zápasu o ničem je pak člověk týden úplně rozhozený.
Posledně to navíc bylo 25. prosince a já si uvědomila, že jsem za třináct sezon v zahraničí byla doma na Vánoce jen jednou, během angažmá v Polsku, kde jsou hodně věřící a mají volno. V Číně a v Rusku se naopak jede pořád a já šla na Štědrý den spát v osm večer, abych nevnímala, že jsem sama.
Oproti tomuhle je pro mě nějaká cesta do Petrohradu pohoda.
Můj rekord v roce 2019 je šedesát letů za pět měsíců. Dost mě to vyčerpalo, proto jsme si po sezoně s Györgym řekli, že spolu budeme celé léto, tři měsíce.
Rozhodla jsem se, že si od všeho ostatního odpočinu, a omluvila se i v reprezentaci, kde jsem předchozích patnáct let nikdy nic neodmítla. Věřím, že tím, co mám za sebou, dávám najevo, že jsem hrdá Češka a jedním z mých cílů je reprezentovat naši zemi na olympiádě. V šestkovém volejbalu to aktuálně asi není možné, takže přemýšlím, že zkusím beach, aby se to povedlo. Přesto se po ohlášené pauze u nároďáku našli lidi, kteří říkali, že na to kašlu a místo toho si dělám hezké prázdniny. Většina to naštěstí pochopila a nezapomněla na to, co bylo.
Cítím, že čím jsem starší, tím víc se po skončení sezony potřebuju na všechno ostatní vyprdnout.
Po té poslední jsem čtvrt roku nedělala s výjimkou posilování a speciálních cviků na rameno a achilovku vůbec nic. Volejbal šel stranou, abych pak zase našla důvod se na celý rok zavřít do svého světa. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím, a zatím dělám všechno pro to, abych o tom nemusela přemýšlet.
Chci mít super tým, chci podávat top výkony a chci si držet nastavení, se kterým mám šanci každý den vyhrát Ligu mistrů.
Navzdory tomu, že třeba ještě někdy budu mít nutkání zvracet na snídani, žít sbalená ve dvou kufrech a mít přítele na dálku.
Takhle jsem si to vybrala.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází