Gábor Boráros

„Gábor, mám takový nápad.“

Touhle větou to celé začalo.

Přišel s ní za mnou Pavol Neruda. Tehdy dělal manažera bratislavského gymu OFA, kde jsem trénoval. V roce 2016 jsem sice měl na kontě víc než deset zápasů, ale jako sportovec jsem byl pro většinu lidí „no name“, jakých jsou v MMA stovky, možná i tisíce.

Palo s námi jezdil na akce a natáčel na nich videa, která dával na YouTube.

Ten den mi ale řekl, že má v plánu se svým společníkem a známým moderátorem Ondrou Novotným udělat reality show. Osm bojovníků rozdělených na dva týmy. Česko versus Slovensko. Šest týdnů, kdy spolu budou všichni zavření v luxusní vile nebo v tělocvičně. Náplní budou jen tréninky, zápasy a zábava.

„Gábor, bude to v televizi a bude to super.“

Nabídnul mi, abych do toho šel, ale já to moc nepochopil. Hlavně proto, že jsem v té době skoro neuměl slovensky. Já vím, trapas, jsem Slovák, ale vyrostl jsem ve vesnici Trhová Hradská u Dunajské Stredy, kde žije především maďarská menšina. S ní jsem se domluvil, s ostatními o dost hůř. Byla to moje velká chyba, kterou mi vyčítali i rodiče, jenže mně to bylo nejdřív jedno. Ve škole jsem na slovenštinu kašlal. Jsem tvrdohlavý, a když se mi něco nelíbí, prostě to nedělám.

„Gábor, nevadí, mluvit tě naučíme.“

Sice jsem si neuměl představit, co budu v televizi se svojí výbavou říkat, ale v tu chvíli mi došlo, že mám poprvé v životě šanci věnovat se měsíc a půl jen MMA. Tomu, co mám nejradši. Tak, jak jsem si do té chvíle jen naivně představoval.

Bylo to v době, kdy jsem se trochu hledal. Zápasil jsem, ale jen to rozhodně nestačilo. Abych se uživil, musel jsem mít práci v security agentuře, která hlídala festivaly a koncerty. Stejně jako všichni kluci na mé úrovni jsem neměl možnost dělat tenhle sport naplno a trochu mě to štvalo.

Jít do reality show byla šance vše změnit.

Lákalo mě to, ale upřímně jsem si myslel, že Palo a Ondra trochu kecají a zveličují. Tvrdili, že se z účastníků stanou známé tváře díky televizi a sociálním sítím. Můj charakter i pozice bojovníka, který sní o velké kariéře, jim zapadal do scénáře. Říkali, že se jim líbí, jak bojuju, jak vystupuju, i to, jak vypadám, protože mám svaly a tetování. Prý bych mohl spolu s ostatními účinkujícími pomoct ukázat veřejnosti MMA jako moderní fenomén.

Já tehdy nechápal, k čemu může být dobré šaškovat někde před kamerou a ukazovat se jinak než jako fighter. Ani ten Instagram, o kterém mluvili, jsem nepoužíval, ale ukecali mě. Skočil jsem do toho naslepo. Šel jsem do vily a neměl žádnou záruku výsledku. Jen nervy z toho, co budu dělat, až to skončí, protože jsem odešel z práce, kde nesouhlasili, aby jim zaměstnanec jen tak na měsíc a půl zmizel a pak se zase vrátil, až si dohraje.

Palo s Ondrou nekecali. Postupně jsem se rozmluvil slovensky…

Ale jak asi víte, důležitější bylo něco jiného.

Ten kluk, který netušil, co s ním bude, najednou zápasí před vyprodanou O₂ arenou. Hrnou se mu nabídky od sponzorů. Na Instagramu, který ho dřív nezajímal, ho sleduje sto padesát tisíc lidí. Má vlastní barák, vozí se v krásném autě, a když se s ním projíždí po Dunajské Stredě, zdraví ho důchodci v parku i děti před školou.

Reality show pojmenovaná Oktagon Výzva mi změnila život.

Vyhrál jsem. Stal jsem se prvním šampionem a tváří nově vzniklé organizace, která nakonec odstartovala opravdový boom česko-slovenského MMA. Do normální práce už jsem se vracet nemusel.

To, že jsem Palovi řekl „ano“, byl počátek jízdy, ze které v našem sportu dodnes těží úplně všichni. Včetně mě.

Vypadal jsem hrozně.

Měl jsem monokly na očích a modřiny všude po těle.

To, abych takhle dopadl, zařídil táta. Nechtěl už poslouchat moje řeči o tom, že se chci stát bojovníkem, tak mi domluvil trénink se svými kamarády, kteří se každý týden scházeli v Dunajské Stredě, aby si dali rekreační sparing. Nebyli to zápasníci, ale chlapi od rodin, co se tím bavili. Byli o generaci starší, silnější, a hlavně na rozdíl ode mě každý z nich věděl minimálně to, jak dát úder a kopnout.

Totálně mě zmlátili.

Táta je poprosil, aby mi co nejvíc naložili, aby mě odradili, aby mě to vůbec nebavilo, a hlavně… Aby mě to bolelo. Měl představu, že budu žít jako on, normálně. Odmaturuju, najdu si práci a budu se dál věnovat fotbalu, který jsem hrál odmalička za naši dědinu Trhová Hradská.

Na hřišti jsem sice patřil k nejlepším, ale v televizi jsem si nikdy nepustil zápas, na to jsem neměl nervy ani trpělivost. V mých očích to byla úplná nuda. Na rozdíl od turnajů K-1 a Glory, kde se mezi sebou utkávali ti nejlepší bijci v postoji. Vypadali jako superhrdinové, skoro každý měl velké svaly, originální styl i vystupování. Bavil mě i maďarský mistr světa v boxu Zsolt Erdei.

Tohle bylo moje. Líbilo se mi, že bojovat může jen ten, kdo něco vydrží, a ve finále musí víc dát než dostat.

Oproti fotbalu jsem v tomhle přístupu cítil obrovský rozdíl. Hra mě celkem bavila, měl jsem tři tréninky týdně a o víkendu zápas. Jenže bylo jedno, jestli do toho dám sto deset procent nebo pojedu na půl plynu, protože ostatním o výsledek prakticky nešlo. Kluci to brali na pohodu.

Neviděl jsem v tom smysl. Proč makám, když prohrajeme a většině na tom nezáleží?

Byl jsem v tomhle jiný, odjakživa jsem chtěl být úspěšný sportovec. Jen jsem přesně nevěděl, čemu se věnovat, a fotbal byl na vesnici jediná možnost organizovaného tréninku. Že moje nastavení není póza, se ukázalo v pubertě, kdy kamarádi začali chodit do hospody a jezdit na párty do Maďarska. Já se k nim nikdy nepřidal, čistě jen proto, že bych druhý den nemohl trénovat, chtěl jsem se místo toho radši vyspat a být odpočatý.

V té době jsem už chodil na střední školu do Dunajské Stredy, kde bylo víc možností. V mých představách byl sportovec člověk, který musí mít krásné, vypracované a symetrické svaly, takže jsem začal posilovat ve fitku. Protože tělo, které dobře vypadá, obvykle i dobře funguje. Jako samouk jsem zjišťoval, co je dobré, a odkoukával od ostatních správné pohyby.

Zlepšoval jsem se praxí a šlo mi to rychle. Měl jsem dobrou formu a chtěl to ostatním ukázat.

Když si na mě někdo dovoloval, ať už ve škole, nebo na vesnici, porval jsem se s ním. Nebyl jsem hodnej a podobně na tom byli i další kluci, se kterými jsem se pral jen tak, pro zábavu, ale stejně jsem chtěl víc.

Táta si myslel, že to ze mě vytluče.

Moje první zkušenost s bojovými sporty by asi většinu lidí odradila, ale u mě se stal v sedmnácti letech pravý opak. Dostal jsem nálož, jenže místo bolesti jsem vnímal to, jak se mi trénink líbil. Bavilo mě to víc než cokoliv jiného.

A hlavně se ozvala moje tvrdohlavost.

Jsem takový, že si nenechám od nikoho diktovat, protože na to nejsem zvyklý. Odmalička jsem měl velkou volnost. Rodiče se brzy rozvedli, postupně si oba našli nové partnery a odstěhovali se z našeho společného domu. Sice jsme se všichni skoro pořád vídali, ale bydlel jsem převážně s babičkou, takže jsem ve finále nebyl pod ničí kontrolou.

Když jsem zjistil, co znamená doopravdy bojovat, došlo mi, že přesně tohle jsem hledal.

Začal jsem s tátovými kamarády trénovat pravidelně a po pár měsících proběhlo osudové setkání. V tělocvičně se objevil borec, který se uměl prát o několik tříd líp než všichni ostatní. Jmenoval se Attila Végh. Nevěděl jsem, kdo to je, tehdy skoro nikde na Slovensku nebyly kluby MMA ani galavečery, kde by člověk mohl vidět zápasy v kleci.

Po tréninku mi řekl, že se mu líbí moje houževnatost i fyzička, a pozval mě k sobě domů, na trénink do Gabčíkova. Hned jsem souhlasil, protože to byla možnost zatrénovat si s pravými zápasníky a zjistit, co je opravdové MMA. Do té doby jsem ho znal jen trochu z internetu, kde se dala najít videa první velké hvězdy Fedora Emelianenka, ale jinak nic moc.

Přijel jsem do Gabčíkova a dostal ještě větší bomby než v Dunajské Stredě.

Byl jsem připravený na to, že to bude těžké, ale ne na to, že půjdu proti borcům, kteří se za pár let stanou šampiony prestižních světových organizací. Attila získal pás v americkém Bellatoru, další skvělý bojovník Ivan Buchinger držel pás v ruské M-1. Druhý den jsem měl takové bolesti a svalovou horečku, že jsem ani nedokázal otočit hlavou.

Kluci mě zbili, udělali mi modřiny, rozbili mi nos, ale jinak…
Jakmile se slezlo ze žíněnky, byli úplně v pohodě a vzali mě mezi sebe.
Zase jsem myslel jen na to, že tohle je super sport.

Pak přišel srpen 2009.

V devatenácti letech jsem na turnaji v Budapešti poprvé z bezprostřední blízkosti viděl zápasy MMA. Zážitek umocňoval fakt, že to Attila už tehdy pěkně sekal a asi po minutě bylo hotovo, vyhrál technickým knockoutem v prvním kole.

Já jen zíral a naskočila mi husí kůže, celým mým tělem začal projíždět takový adrenalin, jaký jsem nikdy předtím necítil. Vnímal jsem jen sílu okamžiku, kterou doprovázel řev diváků z okolních tribun. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, než jsem si uvědomil, jak to se mnou lomcuje. Jak se asi musí cítit Attila, když já jen stojím pod ringem, kde se zápas odehrává, a stejně mi přijde, že se právě stalo něco úžasného?

Šlo o poslední impulz, kdy jsem si potvrdil, že tohle je moje cesta. Vstoupit do arény a užívat si moment, kdy mě všichni sledují v akci.

MMA a nic jiného.

Sice jsem do té doby neměl zkušenosti, byl jsem jen fotbalista, který chodí do posilovny, ale zlepšoval jsem se rychle. Cokoliv mi lepší kluci ukázali, dokázal jsem napodobit. Lidi nechtěli věřit, že začínám od nuly, a jakmile jsem jim řekl, co dělám za sport, mysleli si, že kecám. K prvnímu zápasu jsem se dostal až za dva roky. Attila jednou přišel a řekl, že jsem připravený. Ten fight z Hanuman Cupu 2011 v Bratislavě je dodnes na YouTube a nikdy ho nechci vidět. Vypadalo to jako rvačka v hospodě. Bojovali jsme ve starém kulturáku na dvě kola a skončilo to remízou.

Pro mě ale zásadnější než výsledek bylo to, že se vše totálně minulo s mým očekáváním.

Žádná husí kůže… Jen nervozita a strach z toho, že prohraju. Později jsem si uvědomil, že tohle zažívá skoro každý, kdo jde poprvé do boje. Jak jsem poznal, pokračovat může jen ten, kdo získá sebekontrolu a změní se.

Já i můj soupeř jsme do toho šlapali od začátku úplně naplno.

Historicky první zápas Oktagon Výzvy, do kterého jsme v létě 2016 nastoupili já a Marek Bartl, všem naznačil, že se začíná dít něco velkého. Tak jsme to cítili. Oběma nám hned po pár úderech začala téct krev a zápas strhnul celý štáb.

Jeden kameraman dokonce ztuhnul a zapomněl natáčet.

Ti filmaři do té doby nikdy neviděli naživo zápas v MMA, většinou dělali běžné věci jako reklamy na jogurty. Najednou se cítili stejně jako já, když jsem poprvé viděl bojovat Attilu. Byli buď v šoku, nebo v extázi. Jen koukali a byli překvapení z toho, co pár metrů od nich děláme. Tohle není reality show Big Brother, kde se lidi zavření v baráku pomlouvají a intrikují. Tohle je seriál o nejtvrdším sportu, kde ze sebe musíte dostat všechno.

Byla to dobrá bitka, kterou jsem vyhrál v prvním kole. Marek mě sice na začátku tlačil, ale já to otočil a porazil ho technickým knockoutem.
Rozdali jsme si to v bratislavské tělocvičně OFA gymu. Skoro bez diváků, jen s podporou našich týmů a pár kamarádů. Mělo to syrovou atmosféru. Tehdy jsem ještě nevěděl, co se stane, ale bylo znát, že v Oktagon Výzvě nejde jen o MMA. Ve vile bylo osm kluků – čtyři Češi, čtyři Slováci. Na pokojích jsme bydleli po dvojicích, měli jsme společný obývák s kuchyní a štáb se staral o to, abychom mezi sebou neustále soutěžili a něco vymýšleli.

Každý z nás dostal šanci projevit se nejen jako sportovec, ale i jako osobnost. Zároveň nikdo nevěděl, co se stane. Jestli budeme za blbce, nebo za hvězdy.

Pamatuju si, jak jsme měli jako Slováci od začátku navrch. Kluci z českého týmu moc nemluvili, byli klidní a vlastně ani nechtěli ukázat, že jsou v něčem originální. Jako by se báli projevit. Možná na rozdíl ode mě nikdy nesnili o tom, že budou známí sportovci, a ani nečekali, že se Oktagon rozjede.

Ne každý má povahu, aby se ukazoval před ostatními, ale proč potom chodí do reality show?

V tomhle kolektivu jsem měl výhodu. Neměl jsem co ztratit, nemusel jsem se stydět, v nejhorším se mi mohlo stát jen to, že prohraju zápas, ztrapním se v televizi a nakonec budu zase tím, kým jsem byl předtím. Řadovým bojovníkem MMA, který si přivydělává, aby měl na benzín, na jídlo a na sportovní vybavení.

 

Celé natáčení jsem bral jako velkou školu a k úspěchu mi pomohl i trenér Ilja Škondrič, hlavní kouč OFA gymu, který měl na starosti slovenský tým. Je to člověk, jakého sportovec potřebuje, aby byl soustředěný a připravený. Má charakter, že si u něj nedovolíte nic vypustit. Klidně vám řekne, že na vás kašle a už u něj nebudete dál trénovat, pokud se mu nezdá váš přístup.

Díky tomu, že všechno okolo MMA zabíraly pořád kamery, jsem se naučil fungovat pod tlakem. Zároveň jsem byl přirozený a dělal blbosti, protože tak se chovám celý život.

Po Markovi Bartlovi jsem ve druhém zápase uškrtil za necelou minutu druhého soupeře Tomáše Lejska a postoupil do finále na turnaji v Praze. Tam jsem v prvním kole zlomil Jakubovi Bělemu čelist. Tři zápasy, které ze mě udělaly vítěze reality show, trvaly dohromady necelých devět minut. Ve chvíli, kdy se tohle, stejně jako náš život ve vile, dostalo do televize, se z kluka, kterého nikdo neznal, stal člověk, jehož jméno začal vnímat prakticky každý fanoušek MMA.

Já to ale bral tak, že jsme skončili.

Dál nebyl žádný konkrétní plán a chtěl jsem si chvíli žít úplně podle sebe. Za výhru jsem dostal deset tisíc eur – čtvrt milionu korun, které jsem bral v měsíčních splátkách a bohatě to stačilo k tomu, abych nemusel pracovat a mohl jen trénovat.

Každý den jsem si říkal, že peníze jednou dojdou a půjdu zase do normálně makat.

Ještě předtím jsem ale dostal šanci připravit se naplno na hlavní zápas turnaje Oktagon 2 v Bratislavě. Udělal jsem pro to všechno, poprvé jsem měl stoprocentní možnost dělat jen MMA. Pro mnohé překvapivě jsem porazil o dost zkušenějšího Rolanda Čambala, tehdejší slovenskou špičku, a tu noc se ze mě stal profesionální sportovec.

Lidi viděli, že nejsem jen rychlokvaška na jednorázové použití v televizi. Pochopili, že jsem bojovník, který se chytil své šance.

Skoro přes noc jsem začal být známý.

Byl jsem pořád de facto začínající zápasník, ale najednou jsem přitahoval větší pozornost než Attila Végh a Ivan Buchinger dohromady. Tihle šampioni podle mě získali největší úspěchy na československé scéně, ale dokázali to v době, kdy neměly takový význam sociální sítě. Noví fanoušci MMA je znali mnohem míň než mě. To, na co dřeli dlouhé roky, jsem díky reality show zvládnul za pár měsíců.

Najednou jsem všude cítil velký zájem o svou osobu a nestíhal.

Až tehdy jsem si uvědomil, že jsme v Oktagon Výzvě dokázali velkou věc. Lidi, kteří do té doby MMA vůbec nesledovali, konečně viděli, o čem to celé je. Poznali, že jsou zápasníci normální lidi, mají normální starosti a umí normálně mluvit. My spolu ve vile vycházeli, respektovali jsme se. Když přišel boj, tak se prostě bojovalo, ale pak jsme se vrátili domů a dali si společnou večeři. Všichni viděli, že zápas v kleci není žádná zábava pro zvířátka, ale poctivý a navíc atraktivní sport.

Diváci, kterých byly v Česku i na Slovensku stovky tisíc, z nás byli nadšení. Do té doby ohledně MMA vládly spíš předsudky. Ti nejlepší zápasili až na výjimky v zahraničí a fanoušci nemohli vědět, jaké jsou osobnosti. Proto jsem byl především na Slovensku v kurzu hlavně já.

Počítal jsem s tím, že to nebude jen zábava.

Na internetu jsem to začal pěkně schytávat od části veřejnosti i zápasníků. Tvrdili o mně, že jsem uměle vytvořený a přeceňovaný.

Negativní reakce mi naštěstí nedělaly problém, protože mi je pomohl řešit ten nejlepší. Attila Végh. Je to charakter, který ví sám nejlíp, co dokázal, je se sebou srovnaný a jako kamarád mi hned prozradil, co obnáší veřejný tlak. Nezáviděl, i když by klidně mohl, ale pomáhal. Sám mi vyprávěl, jak totéž zažil po úspěchu v Bellatoru, kde ho po zisku titulu potkala série čtyř porážek. Lidi ho okamžitě přestali brát jako šampiona, začali se mu vysmívat a posílat ho do důchodu. Poradil mi, ať to jednoduše nevnímám.

Kritika mých schopností přicházela hlavně z Česka. Od bojovníků, kteří si do mě promítali to, co sami nezvládli. Pro ně jsem byl jen nafouklá bublina a instagramový fighter. Vadil jsem jim, protože měli větší zkušenosti a lepší výsledky, ale skoro nikoho to nezajímalo. Neuměli oslovit fanoušky ani jako sportovci, ani jako osobnosti.

Tím, že se vyrojilo dost webů o MMA, začaly z každého jejich názoru a příspěvku na sociálních sítích vznikat senzační články. Každý vyzýval každého, ale mě to míjelo.

Zjistil jsem, že to vůbec nepotřebuju řešit. Přestal jsem dávat rozhovory, protože stejně skoro pokaždé vyzněly jinak, než jsem chtěl, a rozhodl jsem se, že využiju situace. Tím, že mě na Instagramu začaly sledovat desítky tisíc lidí, mi dodnes bohatě stačí, když se vyjadřuju hlavně tam. Dám tam jednu fotku a hned se vše rozšíří, jak je potřeba. Kdo má zájem, najde si to.

Původně jsem přitom chtěl na Instagramu ukazovat jen to, jak trénuju. Nakonec z toho vyplynulo, že lidi motivuju ke sportu a ovlivňuju jejich styl. Mým vzorem je v tomhle americký wrestler a herec Dwayne Johnson, který je ve světě showbyznysu něco jako nástupce Arnolda Schwarzeneggera.

Mojí práce si rychle všimli sponzoři. Dali mi hezké auto i nejlepší oblečení. Nějaká nabídka přijde každou chvíli. Dnes si na Instagramu vydělávám líp než normální lidé průměrně placenou prací. Zároveň vím, že to jde ještě líp a je to potřeba. V MMA nemám zápas každý týden, ale maximálně pětkrát ročně, tím si opravdu nezajistím pěkný život profesionálního sportovce.

Tuhle cestu jsem si našel sám. Nikdo mi neřekl, abych byl bojovník, ani to, jak se mám ukazovat ostatním na internetu.

Chápu, že se najdou lidi, kteří mi závidí a myslí si, že by si to zasloužili místo mě, ale je to stejné jako tehdy v reality show.

Ukaž, co umíš. Snaž se, jak můžeš.

Pomáhá mi, že jsem tvrdohlavý a zároveň netrpělivý. Když si něco vymyslím, chci to hned zítra, abych věděl, jestli je to dobré. Proto jsem si nechal na hřbety rukou vytetovat nápis „Play hard“. Vystihuje mě to. Můj život symbolizuje vůle jednat na vlastní pěst, nečekám, až se něco stane, ale jdu za tím sám. Vždycky, když si něco vybojuju, je to moje zásluha. Nemusím a ani se nechci zajímat o to, co říkají ostatní.

Jak mi řekl Attila, výsledky druhých obvykle nejvíc shazují ti, kteří něco podobného vzdali.

Vím, co si o mně dost lidí myslí, když mě vidí úplně poprvé.

Neznají mě a v jejich očích vypadám jako tupá, potetovaná, svalnatá bestie, se kterou se nedá mluvit. O to víc jsou po pár minutách osobního setkání překvapení, že je to jinak.

Jsem kluk z dědiny, který vyrostl ve velké rodině. Žil jsem s babičkou a mám tři mladší bratry, jednoho vlastního a dva nevlastní. Držíme spolu a známe všechny v okolí. Každý den pozdravím sousedy, chodím pořád na stejná místa a vždy se známými prohodím aspoň pár slov. Dnes už vím, že kontrast toho, jak působím jako MMA zápasník, s tím, jak normálně žiju, ostatní přitahuje. Nemusím se přetvařovat, to je ten nejlepší pocit na světě.

Dlouho jsem totiž bojoval jinak než v kleci a všechno jsem si musel zasloužit.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pro MMA, mě okolnosti pořád nutily hrát fotbal, protože jsem za něj začal dostávat peníze. Čtyři sta eur měsíčně – zhruba deset tisíc korun. Trhová Hradská zrovna byla ve třetí lize, kterou na Slovensku hraje 66 týmů ve čtyřech regionálních skupinách. Se svojí fyzičkou jsem na tuhle úroveň stačil úplně v pohodě a celkem mě to bavilo, ale srdcem i hlavou jsem byl úplně jinde.

Všechny vydělané peníze jsem utratil za vybavení a za cesty na tréninky.

Doma mě v MMA nepodporovali, nechtěli, abych zápasil. Spíš mi často říkali, že jsem hloupý. Nechápali, proč do něčeho tak divného cpu všechny peníze, navíc tím nic nevydělám, a ještě někdy vypadám jak zmlácený bezdomovec.

Já ale zažíval pocit, který se nedá nikomu vysvětlit, dokud ho v sobě člověk neobjeví sám.

Rodiče na mě po maturitě tlačili, abych se něčím začal živit, takže jsem pracoval, kde se dalo. Ve fitku na recepci, ale i jako dělník… Asi týden jsem zkoušel jezdit do Rakouska stoupnout si k pásu v továrně, protože za to byly dobré peníze, ale rychle jsem si přiznal, že je to mnohem větší dřina než MMA.

Pak přišlo nejhorší období. Spadl jsem na motorce, šel na operaci kolena a po návratu fotbaloví manažeři rozpustili celý tým. Najednou mi chyběly peníze i kondice. Noha byla tak slabá, že jsem se nezvládl ani rozjet na kole, a do toho bylo potřeba být celý den v nějaké práci. Neměl jsem čas na rehabilitaci, nemohl jsem si koupit dobré jídlo. Musel jsem fyzicky pracovat, obvykle na stavbách, a jakmile se noha aspoň trochu zlepšila, pokračoval jsem po šichtě dalších padesát kilometrů na trénink. Když nebylo na benzín, jel jsem vlakem z Dunajské Stredy do Bratislavy, kde mě čekaly dva přestupy na autobus. Až pak jsem se dostal do tělocvičny.

Takhle se moje kariéra rozjížděla několik let. V MMA si každý, kdo chce začít, musí vše zařídit sám. Obětujete většinu volného času i peněz a až po pár zápasech zjistíte, jestli to k něčemu bylo. Tím, že jsem měl po pomalejším rozjezdu na kontě několik výher, jsem v roce 2014 dostal možnost bojovat v pyramidovém turnaji, kde jsem vyhrál dva zápasy za večer a postoupil do finále. Za měsíc jsem jel do Budapešti a získal titul organizace HFC.

Byla sobota a já napumpovaný adrenalinem a sebevědomím udělal tu největší blbost. Kývl jsem na to, abych měl za týden další zápas. Mělo jít o čtvrtý duel za dva měsíce. Navíc ve Švédsku.

Cítil jsem se dobře, ale ve skutečnosti mělo tělo dost. Ve druhém kole mě soupeř kopnul do brady a rozhodčí ukončil zápas. Nechápal jsem, proč to udělal, nebyla to žádná bomba, ale hned mi vysvětloval, že mám zlomenou čelist, což potvrdil rentgen v nemocnici. V neděli jsem přiletěl domů, v úterý mě operovali a bylo to zlé.

Rodiče se toho chytili, jako by na to čekali. Začali mudrovat a brečet, protože jsem se zadrátovanou hubou vypadal děsivě. Hučeli, že si akorát ničím zdraví a k ničemu to není, nahlodali mě a já souhlasil, že s MMA končím. Celý měsíc jsem byl zavřený doma, všechno jsem vnímal negativně, nechtěl jsem se s nikým bavit a byl ze všeho úplně zničený.

Naštěstí jsem tvrdohlavý. Jakmile mi doktoři z pusy vyndali dráty, uvědomil jsem si, co všechno jsem obětoval. Myšlenky na to, že to bylo zbytečné, by mě bolely mnohem víc než zranění.

Nakonec jsem byl rok a půl mimo a trénoval hodně lehce. Nesměl jsem mít tvrdé sparingy, dokud mi z pusy nevyndali všechno železo. A pak, když čelist držela a zvládnul jsem jeden zkušební zápas, za mnou přišel Palo Neruda. Šel jsem do Oktagon Výzvy a všechno bylo jinak. Po výhře mě začali brát i rodiče. Zjistili, že se za mě nemusí stydět, protože jim gratulovala celá vesnice k tomu, že mají slavného syna, který něco umí.

Začali mi fandit a možná ještě větší radost měli z toho, že i MMA může být dobrá práce. Navíc taková, kterou chci dělat naplno, protože ji mám opravdu rád.

Klečel jsem uprostřed klece a pozoroval, jak ze mě teče krev.

Pode mnou se začala rychle dělat červená kaluž a mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného než do ní zarýt prst a napsat na podlahu nápis MMA.

Rozhodčí ukončil zápas a tenhle moment zpětně ukázal, o čem to v mém případě je. Po šílenství v Oktagon Výzvě se o mně chvíli říkalo, že bych mohl být první slovenský bojovník v UFC. Tehdy jsem tomu věřil i já, byl to můj velký sen. Jenže pak jsem v Praze na Štvanici prohrál kvůli velké tržné ráně nad obočím s hodně tvrdým Francouzem Mohamedem Sayahem a všechno se změnilo.

Ne snad, že bych přestal mít ambice, to ani náhodou, ale uvědomil jsem si svoji pozici.

V našem sportu může jedna prohra zničit celou kariéru. Jsou kluci, kteří už nikdy nedostali šanci to napravit, ale mě zachránilo, že jsem bojovník, který je známý i jako první vítěz MMA reality show na česko-slovenské scéně. Když jdu večer do klubu, nemám šanci dojít si na záchod bez toho, aniž by se se mnou vyfotilo několik lidí. Popularita Oktagonu se pořád zvyšuje, roste mi počet fanoušků a zároveň se udržuje silná skupina mých odpůrců.

Obě skupiny spojuje to, že je zajímají moje výsledky. Cítím, že mám v tomhle ohledu unikátní pozici. Ať se stane cokoliv, ať vyhraju, ať se zraním, ať dostanu do huby. Lidi mě nakonec chtějí vidět znovu v akci, aby sledovali, co dokážu. Mám teď to, co jsem už jako kluk chtěl.

Jsem známý sportovec. Mám dobré zázemí. Zápasím před vyprodanou halou.

Tady jsem doma.

Kdybych přestoupil do velké zahraniční ligy, nikoho bych nezajímal, protože vím, že jako sportovec pořád nejsem na svém maximu. Teď ale nemusím být smutný z toho, že nejsem v UFC. Z Oktagonu se stala během několika let významná organizace, kde dostávám výborné soupeře a všichni se mi snaží pomáhat. Můžu toho využívat, zároveň se pořád musím držet hesla „Play hard“ a vyhrávat.

Tím to celé začalo. Bez toho by můj příběh, který odstartoval jednu velkou show, přestal mít význam. 

www.oktagonmma.cz

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází