Tento příběh najdete v knize Bez frází Litvínov
e-shopKousek od baráku
Jsou situace, které si člověk dokáže zpětně vybavit vteřinku po vteřince naprosto přesně, včetně těch největších detailů. Taky jednu takovou v hlavě nosím a ani po těch letech mě neomrzelo si ji přehrávat pořád dokola.
Vždycky se při tom vracím do jara roku 2015, kdy většina z nás hrála v Třinci životní zápas. Sedmé finále extraligy bez gólů pomalu mířilo do prodloužení. Byl to boj o každý metr, ve kterém se vyloženě čekalo jen na to, kdo z nás udělá chybu jako první.
Udělali ji oni.
Zbyněk Sklenička vystřelil od modré tahákem, ale trefil jen bránícího Josefa Hrabala. Svými bílými rukavicemi se tehdy snažil chytit puk a odpálit ho pryč. Jenže já slyšel plesknutí. Hrabalova hokejka se střetla s holí Viktora Hübla a puk se z jejich souboje odrazil na kruhy, přímo mně do jízdy. Jen jsem do něj plácl, přesto tahle rána mířila přesně k tyči. V takové výšce, že na ni Šimon Hrubec v brance svými betony nemohl dosáhnout.
Měl jsem v tu chvíli chuť řvát, rozjížděl jsem se k Filipu Pavlíkovi, ale místo abych na něj bezhlavě skočil, jen jsem zvedl oči ke stropu haly. Koukal jsem na kostku nad ledem a nahlas počítal.
Kolik?
Kolik ještě zbývá do konce?
Až někdy půjdete v Litvínově na hokej, schválně se rozhlédněte kolem.
Kdekdo nad naším zimákem, kde lidi pěkně postaru stojí v kose s pivem a obří klobásou u pusy jen kousíček od ledu, ohrnuje nos. V mých očích je to ale nejkouzelnější hokejové místo u nás. Hala se strmými tribunami není zavřená a přes prosklený strop na led dopadají sluneční paprsky, takže při dopoledních trénincích často ani nemusí být rozsvíceno.
Právě tady jsem nakoukl do extraligy. Bylo mi čtyřiadvacet let, v Česku mě tehdy vlastně nikdo neznal a mě v tu chvíli zase ani ve snu nenapadlo, že už nikdy neobléknu jiný než žlutočerný dres.
Za Litvínov hraju bez přestávky čtrnáctým rokem. Za tu dobu se několikrát obměnilo vedení, v kabině se kolem mě střídali spoluhráči i nálady, ale mě pořád bavilo sem chodit. Zvykl jsem si na zdejší prostředí tak, že jsem za celou tu dobu ani jednou necítil chuť odejít jinam.
Po éře, kdy jsem v sedmnácti letech jako vyjukané dítě odcházel do Ameriky a tam šest sezon marně snil o NHL, jsem se zařekl, že do zahraničí už rozhodně nechci jít za každou cenu. A tak jsem vlastně nikdy nepřemýšlel ani o tom, že bych odešel hrát hokej do Ruska.
Uvědomil jsem si, že mám v Litvínově hezké podmínky a všechno, na co si vzpomenu. A hlavně, že to mám kousek domů. Nikdy jsem neměl potřebu se za něčím hnát nebo něco někomu dokazovat. A už vůbec jsem nechtěl svou kariéru stavět nad šťastný život mé vlastní rodiny.
Proto jsem nakonec couvl i ve chvíli, kdy byl můj odchod jinam na spadnutí. Na stole jedno léto ležela krátce po mistrovském titulu nabídka z Třince, jednání už byla opravdu konkrétní a smlouva to vůbec nebyla špatná. Přesto jsem v poslední chvíli všechno stopnul.
Proč bych vlastně měl hrát extraligu pět set kiláků od baráku, když ji můžu hrát i doma?
Vždyť by to nedávalo vůbec žádný smysl.
Uvědomil jsem si, že to mám v Litvínově fakt rád.
Tohle město, celý tenhle klub, bych prostě neměnil.
Do Litvínova jsem z Kadaně přestoupil v dorostu. Přestože mi všechno najednou přišlo strašně rychlé, docela brzy jsem se stal v mládeži důležitým hráčem a v dorostenecké lize vyhrál i zlato. V té době už jsem většinu tréninků absolvoval s prvním týmem. Byly to ale úplně jiné časy než dnes. Psal se rok 2000, český hokej byl na vrcholu a extraligu nehráli žádní nazdárci. V Litvínově to tehdy platilo především.
Albi Reichel, Kamil Piroš, Ivo Prorok, Jindra Kotrla… Mohl bych klidně jmenovat dál, tehdy tady prostě hráli hokejisti jako kráva, kteří byli tak dobří, že mezi sebe jen tak někoho nepustili. A protože pro nás mladé koumáky v týmu nebylo místo, vymyslel můj agent plán, že půjdu hrát do Kanady.
„Tady máš letenku. Sedni si do letadla a leť. Tam na tebe někdo bude čekat.“
Takhle jsem vyrazil v létě do Toronta. V době bez internetu a sociálních sítí jsme my mladí o životě v Severní Americe neměli ani páru. Taky v rámci českého hokeje byly tehdy takhle brzké odchody za moře docela punk. Anglicky jsem sice neuměl ani slovo, ale děsně jsem se těšil na to, co mě tam čeká. Na mrakodrapy, které jsem viděl poprvé v životě. I na ty obrovské americké káry s nadupanými motory, co se tam proháněly po ulicích. A pochopitelně se mi v hlavě taky honila myšlenka, že do Kanady odlétám s jasnou touhou.
Hrát tam jednou NHL.
St. Michael`s Majors. Takhle se jmenoval můj juniorský tým, který mě draftoval. Šlo o klub, který sídlil v areálu chlapecké katolické školy. Protože jsem angličtinou fakt nevládl, samotné studium náboženství se mě netýkalo. Od začátku jsem se učil jen jazyk. V kroužcích, kam chodili samí Italové. Učitel nás tam čtyři učil a všichni ostatní ve třídě kolem nás dělali bordel. Ve výsledku jsem z hodin neměl vůbec nic. A tak jsem si koupil malou knížečku, slovníček frází, s ním běhal po předměstí Toronta a ukazoval prstem na dané věty ve chvíli, kdy jsem si něco potřeboval zařídit.
Takhle to i v rámci mé rodiny trvalo do chvíle, než se k nám nastěhoval Peter Budaj. Slovenský brankář, který má za sebou i super kariéru v NHL. Překládal mi všechno doma i v kabině a nakonec mi v katolické škole dohodil i faráře, který mi s angličtinou pomáhal každý den tak dlouho, dokud jsem si nevystačil sám.
Asi vám to zní úsměvně, ale takhle to tehdy s námi kluky z Česka bylo. Svého syna vedu k angličtině od první třídy, protože vím, že je to pro dnešní život naprostý základ. Tehdy v devadesátkách ale u nás v Kadani angličtinu nikdo neřešil, ani naši rodiče. Vždyť v té době anglicky pořádně neuměli ani učitelé. Víceméně jsme se podle učebnic jen učili nazpaměť básničky a slovíčka, ale skládat z nich smysluplné věty uměla jen hrstka z nás. Upřímně: Všichni jsme na to slušně řečeno prděli. Stokrát radši jsme s dřevěnýma hokejkama mlátili mezi paneláky bandy, než abychom se cokoli učili.
Proto pro mě byly začátky v Severní Americe extrémně těžké. I s ohledem na to, že jsem tehdy neměl vůbec žádné peníze. Řekl jsem si ale, že jsem tam kvůli hokeji, a to mě drželo nad vodou. Znal jsem spoustu kluků, kteří to po měsíci vzdali a odjeli domů, stýskalo se jim po rodičích, nedokázali se kousnout. Já tam kvůli hokeji zůstal.
A možná i díky tomu mě brzy začali brát i mí spoluhráči.
Hokej jsem totiž hrát uměl. Na prvním kempu jsem si vybojoval pevné místo v týmu a ostatní kluci kolem mě rychle vzali do party. Přestože jsme si zpočátku moc nepopovídali, navzájem jsme si byli jeden pro druhého druhou rodinou. Vždyť i oni to v osmnácti měli podobně těžké jako já. Také je si tým z předměstí Toronta jen draftoval, své skutečné rodiny měli ti kanadští kluci často až osm set kilometrů daleko.
Celé tři roky v juniorce jsem navíc patřil k oporám týmu. Věřil jsem si, sbíral body a hokejově to fakt nebylo špatné. Ostatně takhle jsem to měl celou mládež, v nároďáku jsme se tenkrát s Tomášem Plekancem prali o bodování, váleli jsme spolu v lajně. Jenže zatímco Pleky to dotáhl k úžasné kariéře v Montrealu i české reprezentaci, přede mnou se dveře do NHL zavřely.
Moc dobře vím proč: Byl jsem tehdy prostě línej.
Každé léto jsem přijel na pět měsíců domů a nedělal prakticky vůbec nic. V Litvínově mi tehdy nedovolili trénovat s áčkem, protože svých mladých měli dost. A já v osmnácti věděl houby o tom, jak se dělá kondiční příprava.
Kondičáci tehdy byli snad jen v Praze a já neměl peníze ani řidičák, abych někam mohl vůbec dojíždět. A tak jsem si občas zašel s partou zahrát hokej, jinak s vrstevníky z Kadaně obrážel letní párty, protože většina z nich už hokej dávno nehrála. Samozřejmě jsem si občas zašel i do posilovny, ale víceméně jsem tam jen bezhlavě zvedal bench a nikam to nevedlo.
A tak jsem nejvíc trénoval až s týmem přímo v Kanadě. Byl to fakt masakr. V prvních dnech s námi trenéři nebyli skoro vůbec, klub na čtrnáct dnů najal dva obří nadřené černochy z ligy amerického fotbalu a ti nám dávali záhul. Byly to fakt pecky, spousta z nás u toho vyčerpáním zvracela.
Ve výsledku jsem na začátku každého kempu míval nejhorší fyzické testy z celého týmu. A vím, že přesně tohle mi v konečném důsledku v americkém hokeji ublížilo. Nikdy jsem tam na začátek sezony nedorazil v takové formě, aby si ze mě sedli na zadek. A nepomohl mi ani můj talent. Fakt, že mi to na ledě docela šlo.
Trenéři totiž v hierarchii stavěli výše kluky, kteří měli lepší testy. Klidně i na úkor těch, co hráli lépe hokej. Třebaže mě nakonec Phoenix draftoval a já na kempech dával góly a sbíral body, musel jsem vždycky dolů. Byl jsem prostě oproti ostatním fakt slabý.
V té době hráli v Americe vysocí hráči, já byl ke všemu navíc malý. Poslední rok jsem začal v AHL v první lajně, spolu s Martinem Podlešákem jsme chytili skvělý start sezony. V prvních šesti zápasech jsem měl na kontě 1+5, jenže pak se Martin zranil. Otřes mozku ho vyřadil na nějakou dobu ze hry, klub vytrejdoval nové hráče a mě poslali zase jen do East Coast Hockey League.
Nikdo se se mnou nebavil. Od Phoenixu to takhle bylo daný a nejel přes to vlak. V Americe se s vámi prostě nikdo nesere. A v rámci naší organizace to platilo stoprocentně, možná i proto, že byl Phoenix tehdy v NHL relativně nový klub a strukturu svých farem pracně budoval, začátky holt každého bolí. Každý rok jsme hráli v jiném městě, nejprve ve Springfieldu, pak někde v Utahu a nakonec i v San Antoniu. A vždy jsme byli jedním z nejhorších týmů celé soutěže.
Když dnes ráno vstanete a vezmete do ruky mobil, vyskočí na vás highlighty všech nočních zápasů. Tehdy nic takového nebylo, takže na nějakého Frantu Lukeše v Česku skoro všichni zapomněli. Logicky. Vždyť já v zámoří vlastně žádnou díru do světa neudělal. Z Kanady jsem se vracel po šesti letech, bylo mi čtyřiadvacet a angažmá v extralize se nehledalo vůbec snadno. Pamatuji si, že o mě tehdy vážně stálo jen Ústí nad Labem. Nabízeli mi hezké peníze a chtěli má práva z Litvínova do první ligy dokonce odkoupit.
Já o tom ale nechtěl nic slyšet. Zařekl jsem se, že se domů vracím s tím, že chci hrát extraligu, a nic jiného mě nezajímá. A tak jsem se s Litvínovem dohodl, že půjdu s týmem na začátku přípravy na led a ukážu trenérům, co ve mně je. Místo tehdy bylo jen ve čtvrté lajně a mně se ho podařilo urvat. Celou sezonu jsem hrál s Peterem Jánským a Zbyňou Skleničkou, ale necítil jsem se vůbec dobře.
Jednak jsem celé léto zase skoro vůbec netrénoval, jednak jsem si dlouho zvykal na český hokej. V Americe si tehdy na ledě nikdo nenahrál, puky jsme pálili o plexi dopředu. A tady frajeři jako Reichel uměli vyčůraně přidržet puk a krásnými nahrávkami vyšachovat soupeře.
Právě Albi mi nakonec v rozletu kariéry pomohl ze všech nejvíc. Druhou sezonu si mě a Petera Jánského z pozice hrajícího sportovního manažera vzal na křídla své formace a celý rok si nás dirigoval. Jako starší hráč to tehdy hlídal z prostoru a jen ukazoval, kam máme s Jánským jezdit. A přesně tam taky mířily jeho přihrávky, na centimetr přesně. Situace, které tenhle chlap dokázal na ledě vytvářet, byly neskutečný.
V posledních sezonách už to z naší strany není ono. Bývali jsme lepší, ale holt už asi fakt stárnem.
S Viktorem Hüblem spolu hrajeme v jednom útoku prakticky nepřetržitě deset sezon. Na ledě o sobě víme perfektně, ale hokej se stále zrychluje a my už bohužel rychlejší nebudeme. Každým rokem je těžší a těžší ty mladé chytat, musíme to hrát chytrostí.
Třeba jako letos v přípravě na Kladně. Bránili jsme tehdy ve čtyřech přesilovku soupeře, já se dostal k puku a hodil to Viktorovi na modrou. Bek ho stíhal, Vanta se ale naprosto v pohodě otočil a puk mi vrátil. Každý na ledě si v tu chvíli myslel, že puk po hrazení odpálím. Všichni odjeli střídat, jen Vanta moc dobře věděl, co udělám. Vrátil jsem mu to zpět, on jel sám na branku a dal gól.
Takhle jsme to uměli celou kariéru. Když jsme navíc byli mladší a rychlejší, měli z nás soupeři napříč ligou regulérně strach. Prostě jsme šli na led s tím, že rozhodneme zápas a hotovo. Neradi jsme hráli snad jen proti Chomutovu. Růža totiž proti nám vždycky poslal na led Tomicu, ten se Vantovi nalepil na záda a celý zápas ho osekával.
Stejně jsme i jim nějaké ty góly dokázali dát.
Hokejově je mezi námi nepopsatelná chemie. Oba jsme si podobní. Rozhlédneme se kolem sebe, uděláme kličku a nahrajeme. Každou útočnou akci jsme měli v hlavě promyšlenou dva kroky dopředu. Oba jsme věděli, kde bude ten druhý za pár vteřin stát. A dokázali jsme si puky házet i naslepo.
Vanta ale není jen můj osudovej spoluhráč. Je to především můj parťák a výborný kamarád. Deset let spolu spíme na pokoji, a pokud se ve svých jednačtyřiceti letech rozhodne s hokejem skončit, bude mi fakt chybět. Dokonce tolik, že bych v takovém případě o konci přemýšlel i já sám. To myslím naprosto vážně.
S žádným jiným hráčem se mi na ledě nehrálo tak dobře jako s ním. Přestože jsme každý úplně jiný. Celou tu dobu mi neuvěřitelně leze na nervy, že se o hokeji vůbec nechce bavit. Sám bych chtěl všechno zlepšovat, rozebírat každou akci z tréninku i zápasu nejlépe hned na střídačce. Po zápase bych nejraději zdokonaloval už dokonalé věci. Děsně ho tím štvu. On je totiž přesně ten typ člověka, který si na slova moc nepotrpí. Než aby o něčem dlouze mluvil, raději vleze na led a udělá to.
I proto jsem s ním ještě nemluvil o tom, co bude příští rok. Jestli bude chtít hrát dál. Anebo jestli už konečně dáme šanci těm mladým.
Rok 2015 byl výjimečný. Tak suprově jako tehdy se mi hokej nikdy nehrál. Nepamatuju si, že bych v sezoně měl těžké nohy. Bruslili jsme každý zápas nahoru dolů a takhle to měl celý tým. Už v půlce sezony jsem kamarádům v hospodě u piva řekl, že vyhrajeme titul. Věděl jsem to. Vnitřně jsem cítil, že nás nikdo nemůže zastavit. Byl jsem o tom naprosto přesvědčený.
V takhle našlápnutém týmu jsem do té doby nikdy nehrál. Tehdy neexistovalo, že bychom prohráli víc jak dva zápasy za sebou. Do toho jsme si užívali obrovskou srandu. Na pivo jsem tenkrát jezdil za Růčou až do Prahy, občas jsme šli s týmem do hospody i v Litvínově a nikomu ve městě to nevadilo.
Když jsme tenkrát v semifinále přejeli Kometu, tušil jsem, že to bude těžké. Ale uvnitř jsem stejně věděl, že to zvládneme. V Třinci jsme tehdy vyhráli první dva zápasy finálové série, ve městě propukla obrovská euforie a Litvínovu přála titul snad celá republika.
Přestože jsme byli blízko, celé jsme to málem projeli.
Pamatujete na kauzu buřtíků v brance? Martin Ručinský v prodloužení pátého zápasu v Třinci vstřelil mistrovský gól, který rozhodčí neuznali. Puk nepřešel brankovou čáru celým objemem, protože se zastavil o neregulérní výztuž brankové konstrukce.
Dodnes nemůžu pochopit, že ve finálovém zápase branky nikdo nepřeměřil. O tom všem jsme se ale dozvěděli až další den. Tehdy během zápasu jsme se prostě smířili s tím, že puk nebyl v bráně a hotovo. To utkání jsme nakonec v nájezdech prohráli, ale v sérii jsme pořád 3:2 vedli.
Když jsme ale ráno v kabině otevřeli noviny, byl to pro všechny šok. Litvínov byl po x letech ve finále, my dali z logiky věci gól, na který tady čekaly celé generace a který viděla celá republika, ale mistry ligy jsme stejně nebyli.
Zaplať pánbůh, že jsme se z toho tehdy neposrali.
Radim Rulík přišel do kabiny, s ledovým klidem řekl, že musíme hrát dál, protože nám nic jiného nezbývá. A dál se tím pocitem křivdy nikdo nezabýval. A to i přesto, že jsme projeli doma i šestý zápas, ve kterém se nám navíc zranili dva beci i Růča, který do sedmého špílu musel s urvaným ramenem přes bolest a pod injekcemi.
Právě proto jsem tehdy v Třinci jako první hledal časomíru nad ledem.
Díky mému gólu jsme v životním zápase vedli 1:0.
Do konce zápasu ale pořád zbývalo sedm minut a tři vteřiny.
Litvínov, to je hokejová tradice. V Severních Čechách není snadný život a v takhle malém městě je hokej zábavou číslo jedna, doslova životním stylem většiny obyvatel. Proto se tam odjakživa rodili výborní hokejisté a proto jsou lidi tak nároční, když se nám nedaří.
A nám se bohužel nedaří už delší dobu.
Když jsme tenkrát kráčeli za titulem, byli jsme za bohy. Všichni nás ve městě chválili a my si ten pocit užívali. Sám jsem měl tenkrát v mobilu lajknuté všechny stránky o Litvínovu, kde jsem si po každém zápase s potutelným úsměvem předčítal, jak dobří jsme zase byli.
Tahle doba už je ale dávno pryč.
Prakticky od zisku titulu se trápíme. Když jsme hned následující sezonu hráli baráž, bylo to absolutní peklo. V tu chvíli vnímáte úplně všechno. Mobil najednou brněl jen ve chvíli, kdy nám lidi začali nakládat.
„Vždyť ten Lukeš vůbec nebruslí. Pošlete ho rozehrát se do Bíliny.“
Pamatuju si i takový komentář.
Byl jsem z něj vyloženě špatnej.
Vůbec jsem to nechápal, dnes už tomu rozumím víc. Lidi mají tendenci chválit, jen když se daří. Když to tolik nejde, začnou po nás šlapat. Chápu to a vlastně jim postupem času začínám i rozumět. Za lístek zaplatí 250 korun, to není málo. Mají právo se vyjádřit a často mají nejspíš i pravdu. Vždyť my hrajeme na dně ligy už pět let za sebou, to je prostě fakt a asi ne náhoda.
Čím jsem starší a zkušenější, tím víc mě to štve. Hrát pět let v kuse o padáka je psychicky obrovsky ubíjející. Štve mě, že nedokážeme udržet zápasy, ve kterých vedem. Štve mě, že to na ledě nefunguje. Štve mě to tak moc, že jsem už před dvěma roky přemýšlel o tom, že s hokejem skončím. Vracel jsem se po zápasech domů zničený a nemohl spát, protože jsem do noci koukal do stropu a přemýšlel o tom, proč jsme zase prohráli.
Vydržel jsem to všechno nakonec jen proto, že mě hokej baví. I když večer nespím, ráno z postele vstanu a jedu těch padesát minut z Kadaně do Litvínova každý den rád.
Bohužel je to stále náročnější.
I letos jsme před sezonou měli kádr nabitej, ale stejně nám to nešlo. Nechápu to.
Uběhl rok a zase si říkáme na konci sezony totéž, co jsme si říkali roky předtím. Už to nezměníme, jen musíme do konce sezony bojovat a něco zachraňovat. Stále častěji se ptám, čím to je. Jestli se musí říznout do kádru, jestli my starší máme jít pryč. Neznám, nebo třeba radši nechci znát, odpověď. A to mě děsně ubíjí.
V létě mi končí smlouva. Proto o tom přemýšlím čím dál víc.
Sedm minut a tři vteřiny.
To je v hokeji zatraceně dlouhá doba.
Pro nás byl tehdy celý zápas nekonečný. Sedmé finále v Třinci jsme hráli v obrovském tempu, zkrátili jsme střídání na dvacet, maximálně třicet vteřin, a tím se zápas pro všechny pocitově neuvěřitelně natáhl.
Hned po gólové radosti a příjezdu na střídačku jsme proto my starší burcovali ostatní, že není konec. Rozjančený tým jsme museli uklidnit tak, abychom to zvládli dohrát. Už v zápase předtím jsme si dokázali, že euforie je ve většině případů akorát tak cesta do pekel. Ve chvíli, kdy si myslíte, že jde všechno, začnete hrát úplně jiný hokej. Vymýšlet na ledě nesmysly.
My se z toho neposrali ale ani tentokrát.
Pavel Francouz to v brance zavřel a my s Vantou patnáct vteřin před koncem mistrovskou jízdu potvrdili. Druhý gól do prázdné branky mohl dát on sám. Kuba Petružálek mu prohodil puk do pásma a Vanta jel najednou sám na branku. Já našlápl přes modrou s ním, abych se postavil do cesty obránci. Jenže ten se na to vyprdnul a Viktor mi to hodil na bekhend do brankoviště. Bylo to poprvé a naposled v hokejovém životě, kdy jsem nepočítal s tím, že mi ještě nahraje. Vyloženě jsem musel ten puk do branky dovézt, protože jsem měl strach do něj praštit.
Vanta pak v mistrovské euforii říkal novinářům, že v celé sezoně dal gólů do prázdné hodně a my bychom se mu akorát smáli. Já ale dnes moc dobře vím, že to celé bylo úplně jinak. Chytili jsme se totiž tehdy kolem ramen a spolu jeli ke střídačce, kde naplno propukly oslavy, jaké v Litvínově nikdo nikdy nezažil.
Zpětně tenhle moment krásně symbolizuje naši kariéru, naše přátelství. I celý tehdejší tým.
Jako střelec obou gólů v sedmém a rozhodujícím finále budu ve statistikách už navždy veden já. Přitom je to jen banalita. Kdybych měl tu možnost, přihrávám taky. Tehdy bylo úplně jedno, kdo gól dal. Důležité bylo, že jsme to všichni společně zvládli.
Že jsme z Třince domů přivezli pohár, na který čekalo plné náměstí.
Ondra Kratěna vyhrál v kariéře asi osm titulů. Byl to tak výjimečný hráč, že kamkoliv přišel, tam byl s týmem úspěšný.
My s Vantou jsme rádi za ten jeden jediný úspěch. Máme ho s Litvínovem, s klubem, který nám přirostl k srdci a kde jsme oba strávili drtivou většinu svých kariér.
Ten titul má pro nás o to větší váhu hlavně teď. Když se podíváte, jak bídně poslední roky hrajeme, ta výjimečnost vám dojde. Nejspíš bude ještě dlouho trvat, než lidé ve městě znovu zažijí ten pocit být šampióny.
A velkou váhu má ten titul i pro mě samotného.
Sám dnes moc dobře vím, že mou kariéru na začátku ovlivnil vlastní přístup ke sportu. Jak jde čas a stárnu, sám sebe se ptám, kde jsem býval mohl být, kdybych tomu tenkrát dával víc?
Možná bych hrál NHL, kdo ví.
Ale tohle jsou věci, které teď jen těžko můžu změnit. Stejně jako fakt, že jsem v nejlepších letech odmítl jít někam do zahraničí. Řekl jsem si tehda, vyprdni se na to, máš se dobře. Hlavní přece je, že jsme všichni zdraví.
Fakt, že jsme s Litvínovem nakonec vyhráli titul, pro mě tyhle otázky dělá bezpředmětnými. Až jednou celou svou kariéru uzavřu, nebudu si muset vyčítat, že jsem nikam neodešel, abych něčeho dosáhl. Protože svou zlatou medaili doma na zdi mám.
Budu se se ohlížet jen na to, že jsem celý život dělal práci, která mě bavila. Že mám skvělou ženu i úžasnýho syna. Že jsem rodině postavil dům a máme se krásně. Že jsem své štěstí nemusel hledat daleko.
Že jsem ho měl po celý sportovní život v Litvínově. Jen kousek od baráku.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází