Dominik Kubalík

Chtěl jsem těma dveřma prásknout. 

Švihnout s nima tak, aby si všichni uvědomili, co si myslím o tom, co jsem právě slyšel.

Já asi nechci hrát dobře, ty vole… Kdybys mě dal do přesilovky, nebo aspoň do jiný lajny, tak ti ukážu, co umím…

Honila se mi toho hlavou spousta, byl jsem vytočenej, že tohle všechno je ke mně nefér. Nakonec jsem samozřejmě ale jenom Stráčovi poděkoval, slušně pozdravil a na chodbě před jeho kanceláři kliku pečlivě domáčknul.

Na konci sezony, před níž jsem se vrátil do Plzně z Kanady, si mě stejně jako všechny spoluhráče pozval na výstupní pohovor. Seděli tam i ostatní trenéři a lidi z klubu, ale ke mně mluvil jenom on. Martin Straka. Lidi ho asi znají jako usměvavého sympaťáka, ale když je řeč o hokejových věcech, které se mu nelíbí, dokáže být hodně ráznej.

„Kubalda, tahle sezona nebyla dobrá, nebylo to ono. V juniorce dobrý, v Klatovech okej, v Brodě nic a v áčku… Nahoru dolů, tohle je málo. Čekáme od tebe víc. Máš ještě na rok smlouvu, tak se sebou něco udělej, takhle to nejde dál.“

Mluvil déle a víc ty věci rozebíral, ale v zásadě mi sdělil tohle. Že jsem vlastně nic nepředvedl a je potřeba, abych přidal, protože za rok už bych si taky mohl hledat novej klub.

Vadilo mi to. Připadalo mi, že oni mi taky nevytvořili podmínky k tomu, abych naplno ukázal, co umím. Někde uvnitř jsem ale už tehdy cítil, že jsem si ty podmínky taky asi úplně nezasloužil. A že to Stráča nemyslel zle, přestože byl vostrej.

„Ukaž mu, že to nebylo tak, jak tvrdí. Postarej se o to, aby něco takovýho už nikdy neřekl,“ mísilo se mi spolu s nasraností v myšlenkách už cestou z kanceláří dolů do šatny.

Už jen to byla změna oproti tomu, jak jsem přemýšlel do té doby.

Asi ta největší změna, která mi pomohla ke kariéře, jakou jsem v dalších letech přece jen nastartoval.

Brácha Tomáš je o pět let starší a s hokejem prošel kus světa, včetně NHL. Odmala jsem k němu vzhlížel, ale tak nějak… po svém.

Když jsem jako malej jezdil s rodiči na jeho zápasy, mamka mě často ponoukala, ať se dívám, co jak kluci na ledě dělají.

„To už dávno umim,“ odsekával jsem a radši dál bloumal po tribuně.

Míval jsem podobné průpovídky na spoustu věcí, týkajících se mého hokeje. Byl jsem povahou floutek. Rozenej mistr světa. Všechno jsem věděl nejlíp a na všechno jsem měl odpověď.

Mojí tehdejší suverenitě nahrávalo, že jsem odjakživa na hokeji vynikal jako střelec a připadal si díky tomu skvělej. Máš proti mně něco? Koukej, kolik jsi dal gólů ty a kolik já…

Od žáčků jsme hrávali s Honzou Schleissem a dá se říct, že jsme dominovali. On vymýšlel, já zakončoval a takhle to celé ty roky vycházelo. Bavilo mě být tím, kdo nakonec překoná brankáře. Už v přípravce jsem na turnajích nehonil individuální ceny, ale potřeboval jsem vědět, že jsem dal nejvíc gólů ze všech. Při pohledu na statistiky mých mládežnických let nenajdete sezonu, kdy bych měl víc nahrávek než branek.

Dodnes, když si mám v nějaké situaci vybrat, jestli vystřelím, nebo přihraju, vždycky to pošlu na kasu. Vždycky. Vím, že když se zrovna nedaří a já začnu nahrávat, je to špatně. Nedělám to, protože bych to neuměl, ale protože panikařím. Však mi už David Bruk, který mě trénoval odmala až do juniorky, vždycky říkával, ať nevymejšlím. Ať si hraju to svoje a střílím, jedno jestli mi to tam zrovna padá nebo ne. Že v tomhle jsem dobrej a mám se toho držet, na tom svoji hru stavět. A dřív nebo později se to zase zlomí. Proto když jsem někdy zaslechl, že jsem sólista, nebral jsem to. Vnímal jsem takhle svoji roli v týmu. Někdo má bránit, někdo chodit před bránu a já jsem jeden z těch, kdo dostanou puk, když je potřeba dát gól. Chce to po mně přece i trenér, tak proč bych se měnil.

Kolikrát se stalo, že jsem dal dva tři góly v zápase, v němž jsem byl jinak hroznej, ale já byl stejně spokojenej. Copak jsem nesplnil svoji úlohu? Když mi někdo tvrdil, že bych měl být víc na puku, líp bránit a tohle a támhleto, ani jsem neposlouchal. Nenechal jsem si poradit. Proč? Vždyť vystřelím a dám gól a to stačí, ne? To pro mě bylo měřítko kvality mého výkonu.

Vnímal jsem hokej jen skrze počet čárek na svém střeleckém účtu.

Takhle to platilo ještě i v dorostu. Dal jsem si svoje góly a byl jsem v pohodě, trenéři na mě zároveň netlačili, protože jsem to byl já, kdo často rozhodl o vítězství. Každému, kdo se mi snažil radit, že na dospělý hokej tohle nestačí a že nehraju tak dobře, jsem ukázal statistiky. Vyhráváme? Dávám góly? Tak co po mně chceš víc.

S tímhle pohledem jsem začal i v áčku, kde jsem poprvé nastoupil jako šestnáctiletej. Měl jsem za to, že mě přece berou, protože jsem kanonýr. Jenže když člověk začíná jako mladej bažant ve čtvrtý lajně, je to jiné, než když se v mládeži hraje všechno na něj.

Zjišťoval jsem, že vlastně neumím hokej. Motal jsem se po ledě a čekal, až se dostanu do nějaké šance, jenže jsem vystřelil možná tak jednou dvakrát za zápas, pod tlakem a ze složité pozice. Nebylo to dobrý. Trenéry zajímala víc má hra bez puku a na tu já nebyl připravenej.

Ale co, jsem ještě mladej, ne? Tohle je normální… Měl jsem stejně už v hlavě Kanadu, do níž jsem chtěl odejít, jakmile se naskytne příležitost. Tam budu zase dávat mraky gólů, budu na očích, draftujou mě a půjdu do NHL. Co taky jinýho? Copak někdo může takovýho střelce přehlížet?

K Sudbury, týmu z juniorské OHL, jsem se spolu s Dominikem Kahunem připojil na letním turnaji v Rusku. Dominika jsem znal. I když má německou národnost, mluví česky a já se těšil, jak nám to společně bude klapat.

Hned přivítání od trenéra nás ale oba uvedlo do reality.

Neslyšeli jsme nic ve stylu „to je super, že vás tu máme“. Ne. Trenér pronesl, že European guys nejsou jeho krevní skupina a že musíme ukázat, jestli dovedeme makat, aby se na nás mohl spolehnout.

S Dominikem jsme se na sebe zaraženě podívali. Můj pocit byl od počátku zvláštní.

Nezačal jsem špatně, ale protože jsem rozhodně nebyl ten, kdo by trenéra bezvýhradně poslouchal a dělal, co se po něm chce, dostával jsem se čím dál častěji do malých konfliktů. Začínalo taky být patrné, že mi chybí mezihra. Něco, o co se můžu opřít, když zrovna při přesilovce nečekám na přihrávku. Kromě toho, že po mně trenér chtěl, ať se občas poperu, když jsem vysokej – a já to odmítal – mě totiž taky nedával na led v rozhodujících momentech.

Vadilo mi to. A hodně jsme se spolu bavili o tom, co bych měl dělat, aby se ze mě vůbec stal hráč zajímavej pro zámořskej hokej.

Přesto první rok nebyl špatnej, dokonce i ten draft klapnul. Říkal jsem si, že teď už to bude jenom lepší, jenže ono nebylo. Během druhé sezony mi pak už naplno docházelo, že, ty jo, on ten hokej asi opravdu nebude jen o gólech, jak jsem si myslel. Asi na tu hru budu muset nahlížet trochu jinak. V duchu jsem věděl, že jsem v týmu od toho, abych góly dával. A protože jich nebylo tolik, i když se vyhrávalo, neměl jsem dojem, že týmu pomáhám.

Krátce po polovině základní části mi navíc někdo zaklepal na dveře pokoje v domě u rodiny, kde jsem bydlel. To se normálně nedělo.

Stál tam manažer. Protože já svůj kanadský telefon moc neřešil, nemohl se mi dovolat, tak za mnou dorazil s tím, že jsem vyměněnej do Kitcheneru a druhej den odjíždím.

Když je člověk vyměněnej, asi to nesvědčí o tom, že jsou z něj v klubu úplně nadšení a nedovedou si to bez něj představit, co? Vždycky se dá na výměnu nahlížet ze dvou úhlů, ale mně bylo jasný, že kdybych hrál tak peckově a všechno bylo skvělý, nevyměňovali by mě. V Kitcheneru jsem začínal v podstatě od nuly, navíc to byl mladej tým, kde jsem patřil k nejstarším. Nehrál jsem dobře, nesedlo mi to a po sezoně jsem se vrátil domů.

Ale furt jsem byl mladej a přemýšlel jsem tak, že ne já, to všichni okolo dělají chyby. Všichni mi ubližujou. Hledal jsem problém všude jinde, jen ne v sobě. Za moje nezdary mohl trenér, výměna, spoluhráči…

Pak mi první sezona v plzeňským áčku definitivně otevřela oči.

Bylo fajn hrát za chlapy, jenže to bylo nahoru a dolů. Jeden zápas dobrej, další nanic. Něco jsem odehrál v druhé lize v Klatovech, někdy jsme s Jánko Sýkorou jeli do Havlíčkova Brodu do první ligy. Do toho zápasy za juniorku, mistrovství světa do dvaceti let… Byl jsem rozlítanej, což mi úplně nepomohlo. Na každém místě po mně chtěli něco jiného a já najednou nevěděl, co jsem vlastně za hráče. Pendloval jsem mezi čtyřmi týmy, v každém jsem měl jinou úlohu a v každém jsem se zároveň musel svým způsobem ukázat. I v té juniorce, kde jsem prostě musel každej zápas něco dát.

Bylo mi jasné jediné: tohle mě nenaplňuje. Čtvrtá lajna v áčku, druhá lajna v Havlbrodě, kde jsem toho moc nepředvedl, nebo Klatovy, kde po mně pokaždé div že nechtěli pět gólů, nic z toho nebylo úplně ono.

Začal jsem o sobě pochybovat. V mládeži jsem byl vždycky jeden z těch, kteří měli na to, pomýšlet na profesionální kariéru, a najednou to bylo tady… Najednou jsem se měl předvést v chlapech a já zjišťoval, že moje schopnosti nestačí. Podvědomě jsem tušil, že bych měl přece v první lize, nebo aspoň v té druhé vynikat, když už v extralize se tenhle rok dá brát jako otrkávací. Jenže já nevynikal. Nikde si lidi určitě neříkali – přijel ten Kubalík, to byla paráda.

Přestával jsem si věřit a bylo to na mně vidět.

Tížilo mě, že nejsem tak dobrej, jak bych být měl, bál jsem se hrát. Bál jsem se něco si dovolit. Radši všechno na jistotu, abych neudělal chybu, což je přitom to nejhorší, co člověk může dělat. Zvlášť jako útočník, který je na ledě proto, aby dával góly. Ten musí riskovat a musí do toho vždycky vletět, nesmí se dlouze rozmýšlet.

Jakmile hráč sám sobě nevěří a nejde do zápasu s vědomím, že cokoliv udělá, bude to skvělý, je to blbě. Pak se bojí, aby něco nepodělal. Místo „teď to tam napálím“ má v hlavě „ty vole, teď to hlavně neposrat, protože by mě pak zase tepali“. Člověk může být připravenej, silnej, ale jakmile postrádá sebedůvěru, jakmile to tam v ten danej moment nemá, moc toho neukáže – a tím pádem ani nedokáže.

Kolikrát se tu sezonu stalo, že jsme s někým jeli dva na jednoho, já bych normálně střílel, ale tehdy jsem nahrával. Jen proto, že jsem nevěřil, že když vystřelím, dám to. Přehodil jsem zodpovědnost na toho druhého. A mnohdy jsem to podělal tak, že jsme skončili v rohu.

Nejkrásnější jsou v hokeji chvíle, kdy na vás jde puk a vy ani nepřemýšlíte. Prostě do toho plácnete a nějak to dáte. Jakmile ale sami v sobě rozebíráte „ty vole, teď by to chtělo to dát, jinak bude průser…“, je to špatně. To pak puk zastavíte, místo abyste ho napálili z voleje, a je to v pytli. Uvědomujete si, kdo všechno vás sleduje a komu musíte ukázat, že na to máte a… A vás to svazuje, brzdí.

Někoho tohle vyhecuje, někdo se z toho podělá.

Já se z toho tehdy podělal. Nebo spíš úplně posral. Právě to mi pak ve svém hodnocení vytýkal Martin Straka.

Zároveň mám pocit, že tahle sezona ze mě i přes tu bídu, co jsem předváděl, udělala lepšího hokejistu. Potřeboval jsem přesně něco takového prožít, abych si uvědomil, co chci a co ne. Definitivně jsem se totiž musel začít zaměřovat na jiné věci než na tu jednu, co jsem odjakživa ovládal. Když jsem viděl, že gólů nedávám ani zdaleka tolik, kolik bych jich od sebe chtěl, musel jsem se stát komplexnějším hráčem, abych ukázal, že si své místo zasloužím.

Chvála je hezká, každej ji rád poslouchá, ale podněty pro zlepšení si z ní člověk nevezme. Přínosnější je, když vám někdo něco vytkne.

Obzvlášť někdo jako Stráča, kterej to prostě hrál na té nejvyšší úrovni, strávil tolik let v NHL, vyhrál olympiádu, mistrovství světa a všichni jsme se na něj jako mladí chodili dívat.

Asi ve mně tehdy něco viděl, a spíš než aby mě jen tak sjel, chtěl mi dát najevo, že kdybych zabral víc, mohl bych z toho těžit hlavně já sám. Měl jsem si uvědomit, že pokud nejedu na svoje maximum, je to škoda. Zároveň, přestože byl vostrej, zmínil, že i když jsem měl špatnou sezonu, byly tam i dobrý zápasy.

Štvalo mě, co mi řekl, ale zároveň jsem věděl, že na tom něco je. Že kdyby bylo všechno ideální, sám bych se v té sezoně necítil tak podivně a on by mě takhle netepal. Buď si člověk takovou promluvu přebere ve špatném a bude si myslet, že všichni jsou debilové, kteří mu nemaj co vykládat, on je přece nejlepší, nebo se může zdravě nasrat a ukázat jim, že má na víc.

Tahle zkušenost mě změnila. Do té doby jsem si nedokázal připustit, že může mít někdo jinej pravdu, ale tentokrát jsem už svoje prvotní nasrání dokázal přetavit v motivaci přidat.

Nemyslím, že jsem tehdy byl v dezolátním stavu, jak jsem se o sobě pak dočetl v novinách. Zkrátka mě trochu semlelo období, kterým si prochází většina hokejistů, když končí v mládeži a musejí si najít místo v nějakém týmu, kde jim to sedne.

Pravda, někdo ho nenajde nikdy.

Já to ale vzal za správnej konec a rozhodl se, že se sebou něco udělám, protože tohle mě nebaví. Abych na sebe upozornil a Stráča s trenéry si řekli: „Hele, on fakt přes léto makal, potenciál vždycky měl, tak mu dáme pořádnou šanci. Třeba si to fakt uvědomil.“

Ne, nebudu vám tady kecat, že mi velkej Martin Straka promluvil do duše a mě jak v hollywoodským filmu osvítilo a najednou jsem se úplně změnil a začal hrozně makat. Tak velký to nebylo. Upřímně, myslím, že ani teď nejsem hokejista, kterej mimo led nějak extrémně dře. Zároveň jsem ale od toho léta v přípravě přidal, to jo. Začal jsem poznávat, co potřebuju pro to, abych si dal šanci být na ledě hráčem, jakým být chci.

Kopnul jsem do toho a na další sezonu jsem jednoduše byl připravenej.

Nejvíc mi v tomhle ohledu pomohl brácha. Nebýt on hokejistou, nejsem ani z poloviny takovej, jakej jsem.

Tomáš má smůlu na zranění, prodělal spoustu operací, ale vždycky se vrátil v ještě lepší kondici než předtím, ač jsem si říkal, že to už ani nejde. Pamatuju si pocit, kdy jsem si přišel silnej, ve formě, a šel jsem s ním trénovat… A nevycházel jsem z úžasu. Borec, kterej byl většinu sezony zraněnej, na tom byl fyzicky o dost líp než já.

To mi vadilo. Tím mě Tomáš nutil opřít se do toho víc.

Přirozeně jsem ho měl za vzor odjakživa, vážil jsem si ho za jeho pracovitost, ale teď mě vyloženě motivoval tváří v tvář. On je totiž přesně ten typ, kterej, když má v posilovně udělat u nějakého cviku deset opakování, dá jich dvanáct. A ono vás štve, když si tam odšolícháte těch svých deset a on tam tlačí další. Do toho mě Tomáš opravoval, abych jednotlivé cviky dělal technicky správně.

Dřív jsem se mu taky smál, že se furt protahuje. „Proč se před spaním roluješ?“ ptával jsem se ho.
„Cítím se pak líp, nejsem tak unavenej.“
No tak Dominik byl jednou unavenej, zaroloval si a bylo to lepší. Zkusil jsem, co jsem viděl u bráchy, a zjistil, že to funguje.

To léto po promluvě od Stráči jsem díky tomu všemu najednou skončil druhej z týmu v testech na kole – protože Lukáše Pulpána prostě překonat nejde – což mě motivovalo zabrat ještě víc.

Byl jsem pochválenej a brzy nato do sebe zapadly i další věci.

V posledních dvou přátelácích před sezonou nás trenéři dali k sobě s Jardou Kracíkem a Mírou Indrákem a já měl pocit, jako bychom spolu hráli odjakživa. Sedli jsme si, i jako čtvrtá lajna jsme dávali góly. Najednou jsem zase začal hrát svůj hokej, což jsem si užil naposledy někdy v dorostu. Jen jsem jezdil s napřaženou hokejkou a čekal, až mi to někdo dá na volej a já vystřelím.

První zápas sezony byl normální, ale ve druhém v Pardubicích jsme všichni měli body a já dal při výhře 4:1 hattrick.

Zpětně vidím, že tohle byl moment, jakej jsem potřeboval. Tehdy jsem sám sebe podvědomě uklidnil, že můžu extraligu hrát.

Ono to půjde.

Dál jsem to bral po krůčcích. Začal jsem na druhé přesilovce a chtěl se dostat do první. Pak být na ledě na poslední minuty zápasu. Chtěl jsem víc a víc – a víc a víc jsem taky postupně dostával. Tím, že jsem si věřil, jsem nedělal zbytečné věci navíc a sezona jela v duchu, v jakém začala. Bez výkyvů, všem se nám dařilo, nikdo se nezranil, naše lajna zůstala celou dobu pospolu a já se ten rok poprvé stal nejlepším střelcem ligy.

Přesto jsem měl strach, že to další sezonu zase nemusí být ono. Hokejistů, kterým se povedl jeden rok a pak zhasli, přece jen nebylo málo. Podvědomě jsem se toho tak bál, že jsem pak do letního tréninku dal možná ještě víc než předtím. Potřeboval jsem sám před sebou obstát s vědomím, že jsem nic nepodcenil a udělal, co jsem mohl, aby se mi dál dařilo.

Asi každej, kdo se hokejem chce živit, dělá věci nad rámec společných tréninků. Ale já to tak dřív prostě neměl. Nepočítám, že jsme si s klukama v juniorce dali z hecu kliky, myslím cílený individuální trénink, který mě najednou začal vyloženě bavit. Jakmile se člověk pozná a ví, co jeho tělo potřebuje, všechno je najednou snazší. Já si třeba uvědomil, jak jsem na ledě najednou rychlejší a že se mi to tak líbí. Čím víc jsem svoji rychlost cítil, tím víc jsem ji chtěl trénovat.

Ono je totiž fajn, když se díky tomu v zápase dostanete do většího počtu šancí.

Stejné to bylo se střelbou, začal jsem pracovat na její přesnosti a pohotovosti. Proto jsme si po tréninku s Lukášem Pulpánem vyskládali puky a dali si ještě deset patnáct minut. On mi přihrával a já po jeho přihrávkách pálil z místa i z jízdy, z voleje, ze všech možných pozic. Jak mi to přišlo, tak jsem to tam posílal.

Fungovalo to. Ten rok jsem dal gólů zase o něco víc.

Když jsem se podruhé za sebou stal nejlepším střelcem extraligy, chtěl jsem se posunout dál a jako logický krok se jevilo Rusko. Řešili jsme celé léto, abych šel do týmu, kde budu hodně hrát. Padlo to na Soči, kde jsme už ladili jen detaily smlouvy, načež mi druhý den volá agent s tím, že proběhl draft KHL, kde si mě vybrala Ufa. A jdu tedy tam.

Dostal jsem smlouvu na dva roky a příslib, že se mnou počítají do sestavy, ale sotva jsem přiletěl, dozvěděl jsem se, že jeden ze stávající pětice cizinců, který měl být dlouhodobě zraněný, už trénuje a bude připravený na sezonu. A v Rusku je limit pět cizinců v poli na tým… Všichni z mých konkurentů byli top hráči a dva z nich navíc Finové – stejně jako trenéři.

Zkrátka jsem nepřišel do dobré situace.

Zjistil jsem to hned v přípravě, kde jsem neustále hrál ve třetím čtvrtém útoku, zatímco zbytek zahraničních kluků byl furt spolu v jedné lajně. Po měsíci mi tak bylo oznámeno, že budu šestej cizinec a podle toho, jak se bude dařit ostatním, se uvidí, kdy dostanu příležitost v zápase. Do té doby že budu hrát místní druhou ligu, o níž mi manažer řekl, že je stejně kvalitní jako naše extraliga.

Na to jsem mu odpověděl, že si to nemyslím a že letím domů. Ve dvaadvaceti letech a v sezoně, kdy jsem se mohl poprat o olympijskou nominaci, mi takové angažmá nedávalo smysl. Jít do sezony jako náhradník a čekat, kdo se zraní nebo komu se nebude dařit? Ne, děkuju. Volal jsem agentovi, že tady už být nechci. Začali jsme hned hledat jinou alternativu.

S Ufou už jsem neodletěl ani na předsezónní turnaj. Tři týdny jsem se pak válel na hotelu, nedělal vůbec nic a netušil, kde vůbec budu hrát a co se mnou bude.

Jo, bál jsem se, jestli jsem svoji práci z posledních dvou let právě nevyhodil do koše.

Na Rusko jsem po téhle zkušenosti vyloženě zanevřel, a přestože by mě bývaly vzaly i jiné kluby, chtěl jsem do jiné země. Řešili jsme Švédsko i Finsko, ale protože bylo krátce před startem soutěží, nikomu už se nechtělo sahat do hotových týmů. Až jsme se nakonec dostali ke švýcarskému Ambri, které sice už mělo vyčerpaný limit cizinců, ale dohodli jsme se, že můžu začít doma a jakmile bude možnost, povolají mě.

V Plzni jsem stihl ještě poslední dva přípravné zápasy, kde ze mě všechna nejistota posledních týdnů zase spadla a já rychle najel do starých známých kolejí.

Moje nepříjemná ruská zkušenost by se možná pohledem zvenčí dala chápat jako další facka, která mě v kariéře donutila víc hrábnout, ale tak to není. Tohle prostě byla jen divná situace, do níž jsem přišel. Naopak, během přáteláků mi nepřipadalo, že bych na KHL neměl, měl jsem dojem, že ji hrát můžu. Jen bylo od začátku evidentní, že jsme všichni cizinci nedostali stejnou startovací pozici.

A ještě že tak.

Když jsem pak totiž během sezony přece jen zamířil z Plzně do Ambri, brzy jsem si uvědomil, na jak perfektní místo jsem se z hlediska svého hokejového vývoje dostal. Švýcarská liga je hodně o bruslení, lítá se nahoru dolů a já do sebe tohle tempo každým zápasem postupně dostával. Zatímco v Česku jsem měl pocit, že hráče v soubojích přebruslím, tady to zpočátku ani náhodou nestačilo.

A každej zápas tam byl nadoraz. Každej.

My sice byli předposlední, ale s každým jsme hráli vyrovnaně. Ano, v Curychu nebo Bernu jsme třeba prohráli 2:5, ale oni nám dali rozdílové góly z přesilovek, protože byli šikovnější. Pět na pět to bylo vyrovnané, nikdo nic nevypustil. Švýcarská liga mě tímhle pojetím hrozně moc naučila. Hokej mě tam ohromně bavil, protože byl založený na přímočarosti, což pomáhá vytváření spousty šancí. Jak dostaneš puk – pal. Tak to mám rád.

I v nároďáku jsem si pak připadal, že lítám. Měl jsem nabrusleno.

Trenér v Ambri po mně navíc chtěl, abych na ledě i něco vymýšlel. To pomohlo zlepšit mou mezihru, která mi do té doby chyběla. Mnohdy to bylo na mně, vzít puk a zavézt ho do pásma, což jsem dřív nikdy nedělal. Byl jsem vyloženě koncovej hráč, čekající, co mu ostatní vymyslej. Zjednodušeně – do té doby jsem vnímal hokej jen mezi kruhama směrem k soupeřově brance. To moji spoluhráči měli puk získat, vyvézt a vytvořit situaci, já si jen hledal pozici, v níž můžu být volný na přihrávku a co nejnebezpečnější. Nějakej gól takhle pokaždé dám, a ten hokej okolo, to se vždycky nějak udělá.

Jenže najednou jsem to byl já, kdo měl něco vymyslet. Hodně mi to pomohlo i směrem k NHL, kde po mě tohle taky chtějí a já díky Ambri vím, co to obnáší.

Pamatuju si slova Milana Gulaše, když jsme v Plzni pár zápasů hráli spolu v lajně a já mu přiznal, že si zrovna moc nevěřím.

„Kubalda, ty vole, ty vůbec nepřemejšlej. Ty si prostě nastav hlavu, že góla dáš vždycky.“

Je to jednoduchá rada, ale mně pomohla a v pravou chvíli mi ukázala, že není důvod ztrácet sebedůvěru. Už jsem tolikrát ukázal, že góly dávat umím, že nemusím mít strach. Pokud budu dělat, co mi je vlastní, prostě to tam dřív nebo později padat zase bude.

S tímhle myšlením jsem přišel do Chicaga.

Přestože jsem v sobě měl před NHL obrovskou pokoru, někde uvnitř jsem cítil, že první tým udělám. Bylo mi akorát jasné, že na přesilovku tam budou úplně jiní mistři a že asi tolik gólů nedám, když mě zpočátku šoupnou do třetí čtvrté lajny a budu muset ukázat i něco jiného. Zároveň jsem se ale uklidňoval, že přece vědí, co jsem za hráče, když jsem to ukazoval v Plzni, ve Švýcarsku i na mistrovstvích světa. Asi mě berou z nějakého důvodu.

V člověku se všechny tyhle myšlenky motají, dokud nestoupne na led v kempu. Pak na to přestane myslet a prostě hraje, hledí si svýho. Nakopl mě hned první přátelák, kdy jsem dal dva góly a sebevědomí mi rázem vyskočilo tam, kde ho potřebuju mít. Začal jsem věřit, že se to fakt povede.

Když jsem se pak dozvěděl, že letím s týmem na úvodní zápas sezony do Prahy, byl to neskutečný pocit. Moje premiéra v NHL nemohla být lepší.

Z tohohle prvního zápasu jsem pak žil. Hned v tom druhém jsem dal gól, brzy další… Říkal jsem si, že hraju dobře, dělám nějaké body, je to vlastně fajn… A najednou bum. Začátkem listopadu jsem přišel na zimák a bez předchozích náznaků jsem se nenašel v sestavě.

Na nástěnce visel papír s napsanými lajnami pro příští zápas a já byl pod čarou. Tak jednoduché to bylo.

Do tréninku jsem šel kyselej. Bez nálady. Vědomí, že večer stejně nehraju, mi pulzovalo vzadu v hlavě pokaždé, když jsem měl udělat rychlejší krok. Navíc jsem ještě musel zůstat s asistentem trenéra a bruslit navíc, což se v NHL dělá, když ten večer nejdete do hry. A místo zápasu jsem měl předepsanou posilovnu.

Proč já, ty vole?

Tohle všechno mě ale zase po pěti minutách přešlo.

Okej, jsem nasranej, ale ukážu jim, že nejsem tak špatnej. Opřu se do toho, abych příště zase hrál.

Navíc jsem někde uvnitř věděl, proč v sestavě nejsem. Ještě než za mnou přišel trenér, ať se za ním zastavím, aby mi ukázal něco na videu, měl jsem jasno, o co jde.

Poslední dobou mi chyběla šťáva. Nebruslil jsem tak, jak je mi vlastní. Sám jsem to cítil.

A taky že jo. Trenér mi ukázal pár klipů ze starších utkání, kdy jsem měl tah na branku, dostával jsem se k puku a vyhrával jsem osobní souboje u mantinelu. Pak mi pustil podobné situace z posledních tří zápasů.

Vyčkával jsem, koukal jsem, nebruslil jsem.

Na to se nedalo nic říct. Přesně tohle jsem si sám uvědomoval. Taky jsem trenérovi řekl, že s jeho pohledem souhlasím a vím, proč večer nehraju.

Překvapeně na mě koukal.

Já, kterej jsem celé mládí nedokázal uznat chybu, jsem ho zaskočil tím, jak smířlivě jsem zareagoval. Říkal mi, že jsou hráči, kteří by kvůli tomuhle byli nasraní a chtěli by hrát, přestože to od nich předtím stálo za hovno.

A já odpověděl, že to beru. Sám v sobě jsem se zařekl, že se prostě kousnu, máknu, a až druhej den přijdu, bude to zase v pohodě.

Pokračovali jsme do Pittsburghu, ještě před odletem jsem v sestavě pořád nebyl, ale nakonec jsem ten večer hrál. A dokonce jsem hned i dal gól. Podařilo se nám vyrazit do přečíslení a já po křídle najel do pozice, z níž jsem jen tak bez přípravy napálil puk do branky. Jak jsem ho viděl letět mimo dosah gólmana, blesklo mi v hlavě směrem k trenérovi: „Tady to máš!“ Nebylo v tom nic zlého, jen jsem měl radost ještě větší než obyčejně.

On si mě pak zase vzal na video, tu gólovou akci mi ukázal a povídá: „Tohle bys dva zápasy zpátky neudělal, takhle bys tam nešlapal.“

Musím uznat, že měl fakt pravdu.

Posadil mě pak během sezony ještě jednou, byla to podobná situace. Zase jsem cestou na zimák cítil, že to přijde – a opravdu.

Vadilo mi to. Nebyl jsem rád, že jsem mimo sestavu, ale zároveň jsem věděl, že jde o opodstatněný trest za to, jak hraju. Na tom videu to neokecáte. Jakmile tam je vidět, že nemáte drajv, nejde říct nic.

Samozřejmě jsem přemýšlel, proč se mi to děje. Nejde o to, že bych se na něco vybodnul. Postupně mi došlo, v čem asi bude problém. Připadalo mi, že jsem se zpočátku neuměl správně vypořádat se všemi těmi přelety, kterých je v NHL spousta. V extralize i ve Švýcarsku se hrálo dvakrát, maximálně třikrát do týdne a v pevně dané dny. Člověk najel na určitý režim a tomu všechno přizpůsoboval. V NHL jsem ale rytmus dlouho nedokázal najít, neuměl jsem se vyladit. Netvrdím, že jsem hrál na houby, protože se hodně cestuje, ale fakt je ten, že na zdejší záhul jsem si musel zvyknout a poznat, kdy je lepší si odpočinout a kdy se vyšlápnout na kole, kdy se radši jít projít se psem než jen ležet doma. Kdy jít na dobrovolné rozbruslení – protože mě prostě baví být na ledě a jsem nováček, tak bych přece chodit měl – a kdy si naopak jen dát v šatně kafe a protáhnout se.

Nejhorší pro mě bylo přijet ve tři ráno a druhý den hned hrát, bez rozbruslení. Nevěděl jsem, jestli spát celý den, nebo ráno vstát na snídani a pak si jít zase lehnout.

Když jsem se zeptal kluků v týmu, každej mi odpověděl jinak. Je na každém, jak své tělo dokáže připravit. I já svůj recept nakonec našel.

„Ty vole, proč mi to nedá…“

Jo, byly i momenty, kdy jsem si tohle říkal. Zná to každej hokejista, když má dojem, že mu spoluhráč měl úplně jasně přihrát. „Vždyť jsem tam byl úplně sám!“

Sotva mi ale tohle probleskne, vždycky mi hned dojde, s kým teď hraju. A že Toews s Kanem, frajeři, kteří už dotáhli Chicago ke třem Stanley Cupům, asi vědí, kdy mi to mají dát. Postupem času jsem se totiž dostal k nim do lajny. S Jonny Toewsem jsem hrál v útoku, Patrick Kane s námi chodil na přesilovky.

Stalo se třeba, že se mi Jonny na střídačce omlouval, že mě zrovna neviděl.

„Kámo, jak mě ty můžeš nevidět,“ zasmál jsem se tomu v duchu. Vždyť hraju s ikonama. S borcema, kteří patří k tomu nejlepšímu, co hokej jako sport může za poslední desítky let nabídnout. Mám je vedle sebe v šatně a po počátečním přirozeném ostychu je už beru jako normální kluky, s nimiž si jdu zahrát.

Nejdřív mi přišlo úsměvné, když asistent trenéra na mítinku říkal Kaneovi, že by bylo fajn, aby to dával Kubiemu na volej.

„Jo, Kane to bude dávat Kubiemu z Plzně na volej, ha ha…“

Ale člověk si zvykne. Pozná, že ani Kane s Toewsem nejsou žádní namistrovaní pitomci a jde jim o to samé. Být lepší než ta parta na druhé straně. V mém případě si to jen všechno sedlo milionkrát líp, než jsem si vůbec dovedl představit, a když se mi povede dát gól, mívá na něm podíl někdo z těch dvou. Když jdeme na přesilovku, všechno je postavené tak, abych střílel, zakončoval.

A to se mi strašně líbí, to je moje. To mě hrozně baví. Přesně takovej chci být hráč. Chci být tím, kdo puk dostane do branky.

Pokaždé, když se mi to pak podaří proměnit ve skutečnost, jde v první řadě o zadostiučinění. Ten pocit se nedá srovnat s pocitem po vítězství. To je smysl hokeje. Když se vyhraje, je dobrá nálada a všechno jde líp. Ale když k tomu člověk ještě pomůže gólem, tou jedinou složkou hry, která je vidět na výsledkové tabuli, to je pro mě osobně teprve důkaz, že jsem svoji práci odvedl, jak jsem měl.

V tomhle ohledu se u mě za všechny ty roky nic nezměnilo. Měl jsem to stejně, ať už jsem hrál v Plzni v žáčcích, nebo teď s Toewsem a Kanem v NHL.

Co se změnilo, je všechno okolo.

Když si představím sám sebe ještě někdy v osmnácti, mistra světa, kterýmu mohli všichni políbit, nenechal si poradit, protože proč taky… Frajírka, kterej nedokázal uznat, že má pravdu taky někdo jinej… Je to velkej rozdíl.

Ne, nebudu vám tu tvrdit, že furt jen poslouchám. Moc dobře si uvědomuju, že člověk musí v první řadě mít to svoje, být individualita a nesmí se nechat zaškatulkovat jako jeden z davu. Taky vím, že mnohdy mi někdo může troubit do hlavy, co chce, a já si stejně potřebuju nejdřív nabít hubu, abych zjistil, že má pravdu a myslí to se mnou dobře. Přece jen taky nabírám přirozenou cestou zkušenosti. Hraním, sledováním spoluhráčů i věkem. Sleduju na ostatních i sám na sobě, co zabírá a co se vyplatí dělat.

A taky už vím, že když mi někdo řekne něco, co se mi neposlouchá příjemně, není to špatně. Snažím se na tom hledat ten kousek pravdy, který mě může zlepšit. Protože jsem poznal, že pokud mi někdo něco vytýká, nemyslí to zle.

Ne. Dokud tě někdo jebe, znamená to, že o tebe má starost a chce, aby z tebe něco bylo. Až když o tebe přestane mít zájem, máš problém.

Kdyby mě v osmnácti někdo posadil, nenapadlo by mě přemýšlet stejným způsobem, jako když se mi to stalo v Chicagu. Určitě bych si myslel, že mě trenér jen nemá rád. Byla by to v mých očích jeho chyba, jeho nedostatek.

Dneska vím, že to znamená, že ve mně vidí něco víc, než zrovna předvádím, a je na mně, jestli si z toho vezmu to dobré a někam se posunu.

Vím, že těma dveřma nemá smysl práskat.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází