David Svoboda

 

Dobro se nevnucuje.

Ale zlo se vždy vetře tam, kam potřebuje.

Proto je důležité s ním bojovat. Kdo se zlu nepostaví, proviní se úplně stejně jako ten, kdo ho způsobuje. Tak se to přece říká v každé pohádce. Myslím, že to sedí. Rozhodl jsem se, že se zachovám podobně. Ocitl jsem se v situaci, která to vyžadovala.

Vyhrál jsem olympiádu v Londýně 2012. Jako první český moderní pětibojař. A pak jsem si v hektickém víru událostí vybral manažera, který mě obral o téměř dva miliony korun.

Stihl to za šest měsíců. Mně pak trvalo přes rok, než jsem ho přinutil, aby mi aspoň většinu peněz vrátil zpátky.

Byl to jeden z prvních rozhovorů po zisku zlaté medaile. Já v něm řekl, že jsem utahaný a že si potřebuju dát aspoň rok pauzu. Tak jsem to skutečně cítil. Na Dukle jsem za to dostal pěkně vynadáno. Prý jsem měl volit jiná slova. Všichni samozřejmě chtěli, abych co nejvíc propagoval svůj sport i svůj klub.

Jenže já byl opravdu vyždímaný. K olympiádě jsem se upínal strašně dlouho.

Už v Pekingu 2008 jsem chtěl vyhrát, ale pokažený parkur a pád z koně vzal všechny šance. Oklepal jsem se z toho a dřel jen proto, aby to za čtyři roky v Londýně dopadlo jinak. Trénink byl vždy na prvním místě. Neměl jsem čas na rodinu. Na školu. Na holky.

Když mi po tom všem pověsili na krk zlatou medaili, měl jsem splněno. Vnitřně jsem byl přesvědčený, že si zasloužím klid. Jenže se stal pravý opak. Stala se ze mě oběť vlastního úspěchu. Nechci tím omlouvat, co se mi přihodilo. Dostal jsem se do kolotoče a neměl čas pořádně jíst a spát. Byl jsem unavený a zhubnul. Lidi mě chtěli a já se snažil vyhovět, jak jen to šlo.

Dnes, po pěti letech, vím přesně, co bych dělal. Tehdy to samozřejmě bylo jinak a já na to dojel. Semlela mě role zástupce malého sportu, kterému se díky velkému úspěchu otevřela dlouhá řada dveří. Chtěl jsem toho využít a pokud možno do všech vstoupit. Pro svůj vlastní růst. A taky abych se něco naučil.

Nejen ve sportovních kruzích, ale i v reklamě, marketingu, showbyznysu a charitě. Zhruba půl roku jsem neměl ani chvíli pro sebe. Dobrovolně. Firmy mě samy oslovovaly a nabízely spolupráci. Baví mě být přívětivý a vycházet lidem vstříc, když mě o něco žádají. Vrací mi to energii. Okolí to hned poznalo, takže jsem byl na roztrhání. Hodně lidí se snažilo mé laskavosti zneužít. Nebyl jsem na to připravený.

Normálně jsem velmi vnímavý člověk. A vím, že také důvěřivý. Kvůli spoustě povinností mi ale chyběl osobní prostor a důležitý klid. S mou povahou a nutností rychle se rozhodovat šlo o zničující kombinaci.

Pak se objevil.

Nevím, jak to udělal, ale získal si moji důvěru. Možná za to mohl fakt, že jsem ho znal od vidění z Dukly, kde byl před lety součástí atletické skupiny. Dokonce ho kdysi trénoval můj současný šéf na Dukle. Tři roky jsme se míjeli ve středisku. Sem tam jsme se pozdravili v šatně nebo na regeneraci.

Pak zmizel a vrátil se zničehonic. Rok před Londýnem. Že prý dělá režiséra a chce natočit časosběrný dokument. Jedním z osmi vybraných sportovců, jejichž přípravu mapoval, jsem byl i já.

Projekt se nakonec ukázal jako podprůměrné cvičení studenta prvního ročníku, který dostane s odřenýma ušima zápočet. Premiéra v kině, to byla ostuda. Já byl ale po olympiádě tak zavalený povinnostmi, že jsem řešil jiné věci.

Hledal jsem manažera a pořád nikoho nemohl vybrat. Byl jsem extrémně opatrný a řešil do detailu všechny návrhy smluv. Ze všech stran ke mně přicházely historky o tom, jak agentury a agenti sportovce využívají. Nebylo mi vůbec jasné, komu věřit.

Paradoxně mě to unavilo natolik, že jsem si vybral člověka, kterému jako doporučení stačilo, že na něj nikdo neřekl nic špatného. Jednal jsem o spolupráci také s jedním bývalým špičkovým reprezentantem. Manažer ho jako na potvoru znal a zprostředkoval nám coby dvěma olympijským vítězům schůzku. Působil na mě dojmem, že se vyzná. Vedle toho jsem ho měl zafixovaného jako člena Dukly a sportovce. Nenapadlo mě, že bych mohl šlápnout vedle. Když jsem si u něj párkrát postěžoval, že na mě klasičtí manažeři nepůsobí sympaticky, vycítil šanci.

Sám se nabídl, že mi pomůže.

Byl listopad 2012 a definitivně mě nalomil fakt, že byl spoluzakladatelem agentury Dukla Marketing. Ta měla zajišťovat a podporovat sportovce tak, aby jejich zájmy byly skutečně prioritní. Šlo o zajímavou platformu pro potenciální partnery.

Zabrnkal na mou strunu. Chtěl jsem být součástí takového plánu. Tím spíš, že měl jako společníky férové a důvěryhodné lidi, které jsem znal. I oni až později zjistili, s kým mají tu čest.

Manažer pak oslovoval další a další významné sportovce Dukly. Tím, že vystupoval částečně mým jménem hlavního ambasadora, ostatní ho považovali za prověřeného a přidávali se.

Musím říct, že první tři měsíce fungoval skvěle. Byl velice spolehlivý a pracovitý. Vždy bylo vše tak, jak jsme se domluvili.

Původní dohoda zněla, že bude shánět sponzory a za každého partnera dostane velice slušnou provizi. Nic sice nesehnal, ale nechával jsem mu čas. Byl jsem trpělivý. Navíc mě hned po olympiádě oslovilo tolik partnerů, že stačilo, když mi u nich pomáhal s administrativou. I tak jsem sotva stíhal.

Spolupráce byla příjemná. Fungoval jako taková lepší sekretářka. Spoustu věcí zařizoval a já měl pocit, že to takhle chci. I teď, s odstupem času, si říkám, že musím vypadat jako blbec, když to popisuju. Na to, jakou selekci jsem na začátku dělal, následovala chyba za chybou.

Nakonec žádné partnery nesehnal, tak si vzal peníze jinak. Dnes jsem si jistý tím, že to od začátku plánoval.

Měl jsem cíl napravit životní přešlap a společensky se od toho člověka distancovat. Z principu.

Postupně ze mě vytáhl téměř dva miliony korun.

Nejdřív jsem mu v několika fázích hodně půjčil na rozjezd Dukla Marketingu. Záleželo mi na tom. Později se ukázalo, že nikdy neměl v úmyslu peníze vrátit. Bral je v podstatě jako dar.

Udělal to chytře. Stejně jako všechno ostatní.

Zlom přišel na jaře roku 2013. Tvářil se, že mi zařizuje sponzoring u velké stavební firmy. Já chtěl koupit nově postavený byt v Praze na Zličíně jako spekulaci. Dostal za úkol zaplatit akontaci z peněz, které jsem dostal od sponzorů na účet jeho společnosti Dukla Marketing. Měl vše vyřídit.

Za pár měsíců jsem ale zjistil, že nic nezaplatil.

V tu chvíli se mi rozsvítilo. Začala kontrola a dost kruté vystřízlivění. Postupně mi došlo, že peníze zpronevěřil. Udělal to tak, aby bylo vše jen složitě prokazatelné.

To se potvrdilo, když jsem začal věc řešit s právníky. Je sice hezké, že máte podepsané smlouvy, ale pokud vás druhá strana od začátku plánuje okrást, má náskok. Vy zase dost omezené možnosti. Pokud je zloděj chytrý, což tenhle byl, může se před všemi pákami slušně zabetonovat.

Manažer, ze kterého se vyklubal prvotřídní podvodník, si myslel, že na mě vyzrál. Peníze jsem mu opravdu poskytl velmi důvěřivě. Byla řada věcí, které mi mohly naznačit, že je to křivák. Šlo o podprahové signály. Přede mnou se choval výborně, před ostatními arogantně.

Kdybych byl vnitřně v klidu a měl čas věci víc vnímat, prokouknul bych ho. Jenže já obrážel desítky akcí a do toho trénoval. Manažer měl témeř volnou ruku. Čas, kdy jsem mu slepě důvěřoval, využil, aby mě vysál jako pijavice.

Oči mi definitivně otevřeli oba bráchové. Donutili mě vnímat souvislosti.

Když jsem zjistil, že mi chybí dva miliony, nezačal jsem naříkat. Ani se utápět v depresi. Řekl jsem si, že jsem debil. Odpustil jsem si a rozhodl se, že to tak nenechám.

Měl jsem cíl napravit životní přešlap a společensky se od toho člověka distancovat. Z principu. A řekl jsem si, že peníze dostanu zpět za každou cenu legální cestou.

V hospodě u piva to trvalo asi tři hodiny, než jsem si s ním všechno vyříkal z očí do očí. Jako zázrakem se mi ho podařilo přimět podepsat dlužní úpis, což se ukázalo být klíčové.

Stejně ale odmítal přiznat a uhradit plnou částku. Pár set tisíc mu nakonec zůstalo. Když mu budu hodně fandit, může to být odměna za to, že pro mě chvíli pracoval. Jenže on na fixní plat neměl nárok.

Takže je to de facto pořád zloděj.

Splátkový kalendář neplnil. Právní cesta byla bez záruky a hodně se táhla.

Změnil jsem taktiku.

Díky mocným přátelům jsem se dostal k novým informacím. Ty mi pomohly pochopit, jaký člověk proti mně stojí. Ukázalo se, že přelstil i několik dalších lidí. Spadla mi brada. Veškerý majetek psal na rodiče nebo jinak spřízněné lidi. Jistil se, aby na něj nikdo nemohl.

Proto se přede mnou nebál hrát chudáčka. Odkládal splátky a tvrdil, že peníze nemá. Že prý ho podvedli kolegové z firmy a ocitl se na mizině. Věděl jsem, že to musí být jinak. Na začátku naší spolupráce totiž zamachroval. Ve slabé chvilce se prořekl, že je milionář, že vlastní několik nemovitostí a firem.

Byla to věc, která mě měla varovat. Nesedělo mi to. Tvrdil, že se živí režií a natáčením dokumentů. Ten, který dělal se mnou, za nic nestál. Další jsem neznal.

Ze všech pocitů, útržků a jeho lží jsem vydedukoval, že je to srab. Říká se, že na tyhle lidi obvykle stačí trochu zatlačit a vše se vyřeší. Když nesplnil několik termínů domluvených splátek, zkusil jsem to. Znal jsem jeho rodiče. Dodnes věřím, že jde o velmi slušné lidi, kteří – stejně jako jeho manželka – nevědí, co jejich syn doopravdy dělá.

Přijel jsem k nim na chalupu a zavolal mu, že si jdu promluvit s jeho mámou. Zase se kroutil, lhal a prosil, ať ji nevyděsím. Odjel jsem domů, ale ani tohle bububu nezabralo. Zato mi poodhalilo jeho další slabiny: nic netušící rodinu a také úplnou absenci jakýchkoli přátel.

Měl jsem tu čest s lumpem první třídy.

Mezitím se hroutil i Dukla Marketing. Když skončila spolupráce s manažerem, upozornil jsem všechny známé, aby mu nevěřili. A především aby mu nesvěřovali žádné peníze. Řekl jsem to také sportovcům, a hlavně jeho společníkům ve firmě. Ti se s ním nakonec handrkovali ještě déle než já.

Dost se cukal. Všem se vyhýbal. Přestal brát telefony a domluvit si s ním schůzku bylo stále obtížnější. Když nedodržel poněkolikáté termín splátky, rozhodl jsem se pro ještě razantnější krok. Kontaktoval jsem velmi dobrého kamaráda z dětství, který má firmu na vymáhání pohledávek. Převyprávěl jsem mu celý příběh. I on potvrdil, že jde o klasickou zpronevěru. Naštěstí moc dobře věděl, co v těchto situacích funguje. Vše vyhodnotil věcně. Rozhodl se po posledním datu splatnosti převzít moji pohledávku a hned manažerovi zavolal. Já u toho hovoru seděl.

Představil se.

Vyložil mu, kdo je. A hned prozradil, že je celý hovor z důvodu bezpečnosti jeho firmy nahráván.

Vysvětlil, že odkoupil pohledávku, jejíž splatnost končila za pár dní. Řekl, že pokud bude částka uhrazena, je celá věc bezpředmětná a nikdo nebude nic řešit. Zároveň upozornil, že pokud se tak nestane, vezme celou věc do vlastních rukou. Po dni splatnosti už to budou jeho peníze.

Vše řešil ve velkém klidu. Řekl, že nepochybuje o tom, že druhá strana coby dlužník potřebné peníze má. Přidal několik pádných argumentů. Proto předpokládá, že termín dodrží. Jinak by prý musel přistoupit ke standardním krokům a do věci zapojit i jeho rodinu, hlavně manželku, která je spoludlužníkem.

Uměl dokonale volit slova. Nechal ho několikrát zopakovat, že peníze uhradí. Manažer mu vše roztřeseným hlasem slíbil.

Kamarád zavěsil.

A já měl druhý den peníze na účtu. Nakonec se to zdálo tak jednoduché.

Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Do té chvíle bylo vše problematické. Vždyť ten člověk neměl ani facebook. Dokonce ho nevygooglujete. Asi aby nikdo nezjistil, co, kdy a kde dělá.

Najednou bylo vyřešeno.

Měj jsem všechny peníze z dlužního úpisu a považoval za správné, jak jsem k věci přistoupil. Udělal jsem blbost a rozhodl se ji napravit. Mohl jsem se na sebe podívat zpříma do zrcadla.

Chtěl jsem to vyřešit, abych podvodníkovi ukázal, že mám víc sil. Že po něm půjdu.

Kdyby celá věc trvala ještě dnes, budu pořád bojovat.

Proč jsem naletěl?

Přestal jsem vnímat sám sebe, vlastní pocity a intuici. V jednu chvíli jsem pořád řešil požadavky a přání okolí a na chvíli zapomněl, co je pro mě samotného důležité.

Když jsem někam po olympiádě přišel, všichni mě plácali po zádech a říkali, jak jsem úžasný. Sice jsem nechtěl vystupovat jako nějaká hvězda, ale často to jinak nešlo.

Pořád jsem se snažil dávat ostatním radost. Charitu, besedy pro děti a mnoho dalších aktivit jsem dělal moc rád a samozřejmě zdarma ve svém volném čase. Na firemních akcích zase člověk nasbírá řadu zkušeností. Navíc šlo o zajímavý byznys. Často se stávalo, že jsem za pár hodin času dostal skvěle zaplaceno.

Nejsem primárně na peníze, ale tohle bylo příjemné. Přistoupil jsem k tomu pragmaticky. První rok po olympiádě je období, kdy si člověk jako já může něco vydělat. Pak se na úspěch zapomene. Mám rád společnost, nevadí mi mluvit před lidmi. Navíc jsem kolem sebe měl pěkné holky a bavil se.

Jsem přesvědčený, že bych to zvládl bez úhony, kdybych vedle sebe neměl podvodníka, ale pomocníka.

Zpětně vidím, jak mi pomohla životní forma. Kondice z Londýna se přenesla i do ostatních věcí. To, co jsem stihnul, by jen tak někdo nedal. Ráno Brno, v poledne Karlovy Vary, večer Praha. Mezitím trénink. Pořád dokola.

Všechno jsem sám zařídil i odřídil. Z tohoto pohledu mám radost, jak mi to šlo. Cítil jsem se silný a byl na to hrdý. Možná i proto mi v té vítězné euforii nedocházelo, že by mě někdo také mohl podvést.

Teď vím, že to byla životní lekce, kterou jsem potřeboval.

Moje dva roky po vítězné olympiádě sice mohly zvenku vypadat jako velmi snadné a příjemné období, kdy jsem sklízel samé úspěchy a ocenění. Pro mě to ale byly nejtěžší dva roky v životě. Díky tomu jsem se ovšem opravdu hodně naučil. A to považuji za ten největší úspěch.

Nic jsem pořádně nestíhal. Okradl mě podvodník. Pak jsem byl rok a půl mimo závody kvůli vážnému zranění nohy. Nevedlo se mi ani v osobním životě. Pořád další a další nečekané problémy. Neodpočinul jsem si.

Asi bylo chybou, že jsem se po zlaté medaili nechtěl změnit. Měl jsem se alespoň přizpůsobit všem okolnostem, které přišly. Dokud jsem nebyl známý, nemusel jsem se bát, že se na mě nalepí nežádoucí osoby.

Díky úspěchu se mi skokem změnil život. Byl jsem na většinu věcí sám. V návalu nejrůznějších požadavků jsem ztratil nadhled, nestíhal všechno kočírovat a přišel trest.

Ve všem, co se mi stalo, vidím hlubší význam.

Nechtěl jsem o tom veřejně mluvit, dokud to bylo živé. Neměl bych odstup a šlo by hlavně o emoce. Teď vím, že jsem se postavil zlu. Po svém, se ctí. Bylo to tak správně.

V návalu zoufalství jsem tehdy málem se vším vyrukoval v médiích.

Měl jsem připravenou půdu, aby se věci chopil i největší a nejčtenější internetový bulvár. Nedostali nic konkrétního. Jen to, že jde o peníze a o podvod. Skočili po tom. Byli připraveni.

Nejsnadnější, co jsem mohl udělat, bylo uveřejnit článek s fotkou a jménem toho člověka. Dát k tomu titulek „Svobodu okradl manažer“.

Naštěstí jsem si to rozmyslel. Ne proto, že bych se styděl. V mém okolí a ve sportovních kruzích se to stejně vědělo. I jméno toho člověka se dá ve spojitosti se mnou snadno najít. Ani teď ale nemám potřebu ho zveřejnit.

Šlo mi o jinou věc.

Po olympiádě jsem byl v častém kontaktu s novináři. Došlo mi, že jsou bohužel někdy neobjektivní i v případech, kdy o nic nejde. Prostě jim stačí téma, o kterém se dá zajímavě psát. Zbytek si zařídí, jak potřebují. Ve chvíli vyvolání kauzy by řadě lidí mohlo jít o senzaci.

Sám jsem se varoval. Jakmile by se jednou veřejně zjistilo, že se Svoboda tahá s manažerem o dva miliony, rozpatlá se to. Bude pak těžké rozlišit, kde je pravda a kde lež. Proto jsem nic nevypustil.

Udělal jsem hodně chyb. Tahle byla asi nejvýraznější. Dnes je to důležitá zkušenost. Nejsem jediný, komu se to stalo. Znám případy jiných, mnohem slavnějších sportovců, které okradli manažeři a agentury o miliony. Teď vím, že za to může důvěřivost. Nakonec je to vždy o lidech.

Zpětně vidím jako největší problém ztrátu energie. Rok jsem se mohl věnovat něčemu jinému. Léčit zranění, řešit osobní život.

S jiným manažerem bych asi mohl mít i víc peněz. Na druhou stranu, stačilo mi jen pasivně přijímat nabídky, které chodily samy. Můj program se zaplnil i bez agenta. Tím, že jsem se dostal do různých společenských kruhů, jsem si uvědomil, jak mám rád sportovní prostředí, ve kterém se pohybuju.

Věřím v jakýsi přírodní zákon. Co člověk vysílá, to taky přijímá.

Je dobré zjistit, o čem je showbyznys. Jak se tam k sobě lidé chovají. Chvíli jsem byl jeho součástí a úplně mi nedocházelo, jak špatně na tom jsem. To přišlo až ve chvíli, kdy kouzlo zlaté medaile vyprchalo a život se vrátil do normálu.

Zpětně vidím, že jsem se v jednu chvíli přestal mít rád. Jsem pozitivní člověk. Ale když se nakupily problémy, vlivem únavy a jisté frustrace jsem se začal chovat jinak.

Nic mě netěšilo. Byl jsem na okolí nepříjemný. Začalo mě štvát to, co mě dřív bavilo. Neustále se opakující dotazy. Focení s medailí. Role maskota, který stojí a čeká, až dostane pokyn ostatní rozesmát. Tak jsem to vnímal. Nebyl jsem to já. Naštěstí jsem si to rychle uvědomil a přestal na většinu akcí chodit. Jen tohle stačilo a nastal obrat.

Dostal jsem zpátky peníze.

Uzdravila se mi noha.

V tréninku mi to zase šlo a já se těšil na další olympiádu v Riu.

Najednou byl život zase fajn. Jel jsem třeba s kamarády na víkend na vodu. Z tréninku jsem nic nezmeškal a našel ztracenou pohodu. Měl jsem radost z obyčejných věcí. Z pěkného počasí. Z toho, že budu prostě sám doma a pustím si film.

Manažera jsem od té doby nepotkal. Nic o něm nevím, ale myslím si, že skončí jako chudák. Je to člověk, kterého musí dřív nebo později potkat pád za všechno, co udělal.

Nechci, aby to vyznělo tak, že je celá story jen o penězích. Rozhodně pro mě nepředstavují hlavní motiv. Celou věc beru spíš osobně a lidsky. Navázání vztahu s člověkem. Následné zklamání důvěry. Podvod. Lži. Spravedlnost. Princip. O tom to bylo.

Proto se mi vlastně líbí, jak to celé proběhlo. Hlavním důvodem, proč jsem se dostal do problémů, bylo to, že jsem upřednostnil ostatní lidi a jejich přání a potřeby před sebou samotným.

Všechno, co jsem měl, jsem rozdával jiným. Svůj čas, energii, peníze, pozornost. Když jsem byl v úzkých, byli to pak zase další lidé, kteří mi pomohli situaci zvládnout. Rodina, přátelé, známí. Dostal jsem se například k nejlepším doktorům v Česku, v Německu i v Nizozemsku.

Věřím v jakýsi přírodní zákon. Co člověk vysílá, to taky přijímá. A jsme zase zpátky v té pohádce.

Snažím se k problémům přistupovat na určité úrovni, pod kterou neklesnu. Málokdo to ví, ale jako malý jsem byl skautík. Asi mi to už zůstalo.

V tomhle směru mě nejvíc štve lhář nebo zrádce. Takové lidi ve svém okolí nesnesu. Když někdo jednou zklame moji důvěru, sice mu odpustím, ale zpátky už ji získá jen velmi těžko. To, co nehodlám akceptovat, jsou bezcharakterní křiváci. Pokud se chováte slušně a čestně, máte vždy náskok před těmi, kteří uvažují jinak.

Samozřejmě jsem byl rád, když se mi po útrapách vrátily peníze. Hodily se náramně. Zároveň ale vím, že by to pro mě v opačném případě nebylo nijak tragické. Věřím, že vždycky zvládnu vydělat další.

Po zkušenosti s manažerem se můj přístup k penězům nezměnil. Jsou pro mě důležité, ale nepodělám se z nich. Nikdy jsem díky bohu neměl existenční problémy. Vždy za mnou byl stabilní, trvalý a dobrý příjem. Olympijské zlato to pak posunulo ještě dál.

Dnes to vypadá, že se všechno točí kolem prachů, ale nechci tomu věřit. Nejsem člověk, který řeší na prvním místě finance. Mám se za to rád. Nepřipadám si ani bohatý, ani limitovaný.

 

Asi to bude tak, že teprve ve chvíli, kdy zjistíte, o čem je sláva, si uvědomíte, že v tom štěstí není. Možná tak nevypadám, ale jsem konzervativní.

Musím říct, že pozlátko, v jehož pozadí se odehrával problém s manažerem, mě odvádělo od věcí, na kterých mi doopravdy záleželo.

Zranění nohy asi souviselo s náročným programem. Nikoho to moc nezajímalo. Spíš se řešilo, co uvařím v pořadu Prostřeno. Já ale trpěl, protože se to táhlo. Nejdřív se vše tvářilo jako únavová zlomenina, pak jako vleklý zánět, nakonec jako problém se zády.

Stejně tak mi záleží na tom, jak široká veřejnost vnímá moderní pětiboj. Proto jsem po olympiádě chtěl co nejvíc využít prostoru v mědiích, abych dělal svému sportu reklamu a ukázal jeho krásu. Snažil jsem se mluvit o osobnostech, v jejichž stopách jsem se rozhodl kráčet. Capalini, Kadlec, Bártů. Byli to skvělí sportovci, ale neměli moc velkou publicitu.

Já si řekl, že to zvládnu za nás za všechny.

Vždy jsem chtěl mít dobrou image a kladný mediální obraz. Po čase jsem ale zjistil, že to není jen o tom, jak se chovám.

Díky zlaté medaili na mě dost lidí zaměřilo pozornost. Vyjadřoval se o mně kdekdo. Byl jsem namachrovaný, pokorný, hodný, vtipný, zmatený. Jak se to hodilo. Skoro každá zpětná vazba byla jiná. Já nakonec zjistil, že to se mnou nesouvisí. Ti lidé mluvili o sobě. Byl jsem jen zrcadlem, v němž se odrážely jejich vlastnosti.

Každopádně to aspoň způsobilo, že lidé tuší, co je to moderní pětiboj.

Vždycky mi víc než na výsledku záleželo na způsobu, jakým ho sportovec dosáhne.

Pořád to ještě není to, co bych si přál. Můžeme si za to bohužel sami. Proto mě postupně přestaly bavit podniky Světového poháru. Závodníci a jejich fanoušci jsou na nich stále častěji stavěni na poslední místo za všechny bafuňáře a papaláše.

Přiznávám, že mi – s výjimkou velkých akcí – chybí motivace. Vím, že od olympijského zlata čekám na další velký výsledek. Závodím přitom pořád stejně. Na vrcholech sezony jsem stabilně v elitní desítce, ale to pro veřejnost není tak zajímavé.

Cítím, že můj život závodníka pomalu končí. Jsem s tím srovnaný. Aniž bych shazoval úroveň, na které teď jsem, těším se na dobu, kdy budu mít možnost působit jinak. Medaile už pro mě nejsou to nejdůležitější, i když pořád chci být v cíli největších závodů co nejdřív. Vždycky mi víc než na výsledku záleželo na způsobu, jakým ho sportovec dosáhne. Hlavním měřítkem úspěchu je míra dosažené radosti z výkonu, který člověk podá.

Nerad bych, aby u nás pětibojaři představovali jen jakýsi pozůstatek šlechty. Líbí se mi ten ideál vyrovnaného a všestranného člověka. To je náš cíl. Podle antických filozofů náš sport reprezentuje sportovní elita, protože v disciplínách spojuje protiklady.

Moderní pětibojař je kavalír. Obecně pozitivně vnímaná osobnost, která se pořád učí a neustále se zlepšuje.

Díky všestrannosti může vychovávat velmi silné osobnosti. V šermu jde o souboj jeden na jednoho. Jízda na koni odhalí eleganci, přizpůsobivost a schopnost dosáhnout harmonie s velkým zvířetem. Plavání i běh jsou o maximální dřině, síle, vytrvalosti a odolnosti. Střelba zdůrazňuje přesnost, koncentraci a sebeovládání.

Aby vše fungovalo, je potřeba velká fyzická i psychická odolnost. Po celou kariéru jdu za určitým ideálem. Člověk sice ví, že ho nikdy nedosáhne, ale díky tomu někam směřuje.

Přesah vidím i v tom, že se v moderním pětiboji může uplatnit každý. Až se stanu trenérem, chci svěřence jen popostrkávat vpřed a nechat je, ať si na všechno přijdou sami.

Věřím, že potenciál všech lidí je v jejich hlavě. U sportovců je to strašně vidět.

Mnoho lidí mi řeklo, že na ně působím zvláštně. Prý je divné, že jsem pokorný i sebevědomý. To je přitom přesně to, co je potřeba, aby člověk dosáhl svého cíle.

Jelikož řada lidí nevěří tomu, jak jsou dobří, mají nad nimi často navrch arogantní idioti. Ti nemusí mít skoro žádné kvality, ale ostatní převálcují hlavou. To samozřejmě není dobře. Sám jsem to poznal. Jako pětibojař ale věřím v obrovskou sílu a snažím se ji rozvíjet.

Zjistil jsem na vlastní kůži, že při prosazování tohoto principu se každý vystavuje mnoha hrozbám. Došlo mi ale, že jakmile se rozhodnete čelit nepříjemným situacím čestně a s dobrými úmysly, posílí vás to.

Jako mě.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází