David Odstrčil

Zkuste si dělat dvě minuty prkno a smějte se u toho.

Asi takhle jednoduché je tančit.

Dvě minuty. Krát pět, protože pět tanců. Nebo deset, když je to kombinace. Většinou čtyři kola. A to všechno v jeden den. Spíše tedy za jedno odpoledne.

Teď jako profesionálové máme volnější program a více prostoru věnovat se trenérství, ukázkám nebo třeba vysoké škole, ke které jsem se po letech vrátil. Ještě jako amatéři jsme ale absolvovali klidně přes padesát soutěží ročně.

Někteří tanečníci se do toho položí víc, dají se na spirituálněji založenou cestu. Já jsem se během kariéry snažil tělo používat hlavně jako nástroj, o který když se dobře starám, dobře mi slouží. Poslední roky ho ale začínám mít celkem rád a říkám si, jak je hezké, když to funguje. Když díky tanci nějak vypadám, něco zvládnu.

Jsem rád, že si v tancování zatím ještě tolik nevyčítáme, jak naše tělo vypadá. Snad se k tomu nikdy nepřiblížíme tak, jako v jiných estetických sportech. I když tedy vím, že mám fakt silný krk. To je ale taky věc spojená s tancováním – je to z toho, jak škubeme hlavou. Holky o to víc, jak ji mají celou dobu vytaženou.

Když byla Tara jednou na vyšetření s krkem, sezvali si doktory z okolních ordinací. Prohlásili, že takhle silné svaly mají jen závodníci v autech kvůli helmě a přetížení. A hned po nich že je moje taneční partnerka. Žena, která po mém boku tančí už jedenáct let.

Dnes už vím, že za vším, co jsme spolu zažili během té více než dekády, stála ochota spolupracovat a rozvíjet se nejen jako tanečníci, ale hlavně jako lidé. Stejně si ale pořád myslím, že jsem na ni měl tak trochu štěstí.

Proč? Rád vysvětlím.

Vždycky jsem se snažil koncentrovat natolik, abych dokázal předvést to, co umím. Není to jen o krocích a jak to člověk technicky zvládne, jak fyzicky může. Je to o tom, jakou dokáže předat zprávu a emoci. Do jisté míry je to i herectví, a nakonec hlavně souhra všeho. V tom je podle mě mistrovství tancování.

Člověk vlastně nepřemýšlí, dělá, co má nacvičené, vnímá prostředí tolik, aby dokázal hlavně předat, než aby se snažil cokoliv přijímat. Ač si myslím, že jsem muzikálně založený, nikdy si nepamatuju, co hrálo za písničku. Pomůže, když tam jsou lidi a tleskají. Proto bylo trochu zvláštní za korony prezentovat tanec pro prázdný sál. Polevit jsme ale nemohli, k našemu výkonu to zkrátka patří.

Otáčku vpravo, která proběhla, už jsem úplně zapomněl, protože když se člověk stresuje tím, že v jednom kroku trochu zakopl… Je to podobné, jako když krasobruslař spadne – čím dřív se z chyby oklepeme a zvládneme další prvky a skoky, tím líp.

K tanci jsem se dostal jednoduše. Prarodiče tancovali, rodiče tancovali a já jsem vlastně třetí generace.

Děda začínal s tančením v Brně, stal se dokonce prezidentem Českého svazu tanečního sportu, kde všichni působíme. Dělal to přes patnáct let, což je rarita nejen u nás, ale i ve světě. Babička zase dodnes šije fraky pro celou republiku a Slovensko, občas si přijedou i odjinud. Její práci jste mohli vidět třeba v poslední řadě StarDance – všechny fraky, které tam byly, dělala ona.

Na dědu navázal taťka, který tančil s mamkou a dosáhli prvních opravdových úspěchů. Byli mistry republiky a na světových soutěžích se umisťovali v semifinále.

I já jsem měl velké plány a ambice, chuť posunout taneční úspěchy naší rodiny i země ještě dál. Co přesně to v tanečním sportu obnáší, dochází člověku až tak nějak s věkem a zkušenostmi. Časem totiž zjistí, že do něj musí dorůst nejen fyzicky, ale i mentálně. Posledních deset mistrů světa v hlavní kategorii na tenhle milník dosáhlo nejdříve v pětadvaceti. Vrchol tanečníka je někdy kolem osmadvacátého až třiatřicátého roku.

Na rozdíl od jiných sportů to totiž nejde urvat jenom silou. Je to o koordinaci, která se dá trénovat opravdu dlouho. Oproti jiným estetickým sportům je tančení dost technické, máme obrovské množství pohybů, které je potřeba se naučit, proto trvá dlouho, než to lidi úplně ovládnou.

Ale kdo vydrží, vyhraje. Sám jsem toho příkladem.

Jako malého mě k tanci nikdo nenutil. Jak jsem ale viděl každý den rodiče odcházet na tréninky, zajímalo mě to. O víkendech mě neměl kdo hlídat, protože všichni byli na soutěžích, a tak jsem tam byl i já. Když jsem se pak rozhodoval, začal jsem s pohybovým kroužkem, kde jsme trochu tancovali.

Vyzkoušel jsem si i další sporty, které mě dost bavily. Když ale došlo na rozhodování, nakonec stejně vždycky zvítězil tanec. Roli hrálo i to, že jsem viděl, jak to dělali rodiče. Byli pro mě obrovským vzorem. Většinu soutěží jsem jim natáčel na kameru, aby mě nějak zabavili. A tak jsem z první ruky viděl, jak vítězili.

Dělat sport ve dvou je těžké, je to ten nejhorší možný počet lidí v týmu.

Není to ani sólový sport, ale není to vlastně ani týmový sport v tom pravém slova smyslu. Dva nemají víc hlasů než jeden. Vždycky se musíme nějak domluvit. Třeba český film Přes prsty je v tomhle perfektní, když ukazuje volejbalovou dvojici, která měla problém. Ale pořád to byly dvě holky a ty problémy měly stejné. Partnerské pojetí našeho sportu je ještě trochu náročnější. I když taneční partneři rostou vedle sebe, mohou mít každý jiné zájmy a jinak prochází i životními fázemi, třeba pubertou.

Už jsem zmínil, že na Taru, se kterou tančíme od roku 2011, jsem měl štěstí. Předtím jsem ho ale tolik neměl.

Když jsme s první partnerkou měli jet na první opravdové mistrovství světa, ona mi o prázdninách řekla, že už ji to moc nebaví, že už asi nechce tancovat.

Bylo mi nějakých třináct. Těšil jsem se. Byla to první akce takové velikosti v životě. V tu chvíli mě to vážně mrzelo. Dneska se zase bavíme, ale tehdy to pro mě bylo zklamáním…

Podle našich jsem byl trochu divný. Pubertu jsem prý moc neměl. Alespoň ne v té běžné podobě. V tancování to probíhalo tak, že jsme se s mou druhou taneční partnerkou celkem hádali. Bylo to takové dramatické, částečně i proto, že jsme spolu v jednu chvíli začali chodit.

A pak jsme se rozešli.

Zpětně vidím, že v období dospívání nemá člověk ještě moc rozhled a nedokáže věci řešit dobře. Všechno bylo nové, člověk z toho byl nadšený, pak se mu to najednou všechno zhroutí. Bylo o to těžší přenést se přes to, že to po vztahové stránce nedopadlo, protože jsme se i potom museli vidět každý den. Museli jsme spolu dál trénovat, čekaly nás soutěže.

V tu chvíli bylo hlavně těžké si to uvědomit a oddělit to. Překonat svůj vlastní problém s tím, že toho druhého nemám rád, a říct si, že to za to stojí, protože je dobrá tanečnice a já chci dosáhnout výsledku.

V tom věku to bylo fakt složité a moc to nešlo.

Zpětně se mi těžko hodnotí, jestli se to propsalo do výsledků, protože jsme odjeli důležité soutěže, poslední rok v mládeži vyhráli jak standard, tak desítku (kombinaci standardních a latinskoamerických tanců), a mládež jsme zakončili se ctí. Byli jsme i ve finále dospělé kategorie. Pak to partnerství ale vyšumělo.

A já stál před výzvou najít si partnerku novou.

Ačkoliv je u nás tanečníků hodně, špička byla relativně úzká a rozebraná. Možná už jsem ani po těch dvou partnerkách Češku nechtěl, respektive jsme to nechtěli jako tým. Nebyly totiž nikdy dostatečně dobře nastavené, aby si řekly, že chtějí být nejlepší.

A tak jsme hledali partnerku v zahraničí. Našli jsme jednu velice motivovanou slečnu z Dánska.

„Ty tancuješ?“

Na střední škole jsem studoval technické lyceum na strojárně. Třída plná kluků.

„A vezmeš nás někdy podívat se na soutěž? Slyšeli jsme, že tam jsou hezký holky.“

Možná jsem měl štěstí na kolektiv, ale měl jsem to tak už na základce. Bojoval jsem sice s absencemi, protože jsme často v pátek odjížděli na soutěže a vraceli se až v pondělí, nebo jsme odjeli na několik týdnů dlouhé soustředění v Itálii, ale v průběhu toho času, který jsem tam odchodil, jsem se zvládl v rámci kolektivu vyprofilovat dobře – byl jsem většinou předseda třídy. Medailemi jsem se nechlubil. A jak jsme rostli, moje spolužáky zajímalo, jak to na soutěžích vypadá.

Myslím, že se předsudky k estetickým sportům, hlavně k tanci, hodně změnily díky dvěma věcem. V televizi už několik let běží StarDance, které pro náš taneční sport udělalo hodně. Lidé díky němu mají o tanci mnohem větší povědomí a fandí mu. A hlavně máme taneční, které nikde jinde nefungují tak jako u nás, ačkoliv já sám jsem byl jen na závěrečném plese. Myslím, že se mu říká věneček?

Třeba v Rusku tancuje hodně lidí, ale na počet obyvatel to není tolik jako tady. Je tu velká konkurence hlavně co do počtu, i když v poslední době se zlepšujeme jako země i výsledkově. Do teď jsme totiž neměli mistry světa, až my jsme se dostali k tomu, že jsme dokázali mistrovství vyhrát.

Kromě množství tanečníků máme v České republice i velké množství soutěží. Proto páry často soupeří spíše mezi sebou, než aby se zaměřily na mezinárodní konkurenci. „Chci porazit Karla,“ místo aby si řekly: „Chci porazit Carla.“ Tohle nám trochu brání být ve světě víc vidět.

Pandemie ale ukázala, že nakonec jsme tu všichni do jisté míry kamarádi a jsme schopní spolupracovat – semkli jsme se a táhli za jeden provaz. Zjistili jsme, že děláme to stejné a že se potřebujeme. Bylo hezké to vidět, pořád ale je to prostředí pro tanečníky poměrně drsné. Neškodíme si fyzicky, ale je tam nevraživost, protože chceme ostatní porazit. Je to sport. Kdo je lepší, je lepší.

Taťka řídí nejlepší klub v republice, takže je to on, kdo vytváří ty nejlepší páry. Nemůžu říct, že by to byl běžný taťka. Má dokonce tričko „Otec českého tancování“.

Nikdy jsem neměl pocit, že kdybych nebyl dobrý jako táta, nikdo mě nebude mít rád. Nebylo to prvoplánově o tom být lepší než on. Určitá část mě ale pořád chtěla dosáhnout jeho úspěchů.

Bylo pro mě těžké spíš to, že jak jsou rodiče z tanečního prostředí, mají na něj velký vliv. Lidé tátu znají, váží si ho. Protože je to subjektivně hodnocené, dlouho mi trvalo si přiznat, že moje úspěchy jsou moje zásluha.

V šatně člověk slyšel: „No jo, zase to vyhrál Odstrčil, protože mu to tatínek zařídil, domluvil se s porotcema, že mu to daj.“ Když tedy vyhrál Karel, bylo pro všechny mnohem uvěřitelnější, že mu to nikdo nezařídil. Že tancuje dobře.

Tyhle pochybnosti nakonec člověk začne cítit i podvědomě.

Nikdy jsme to spolu neprobírali. Možná jsem se bál zeptat. Každopádně jsem si to musel v sobě urovnat sám. Nemůžu říct, že bych bez něj byl stejně dobrý, protože mě toho moc naučil. Na druhou stranu si myslím, že nám na soutěžích mnohokrát uškodilo, že jsme s Tarou oba z tanečních rodin. Ostatní nám chtěli dát najevo, jak máme dopadnout.

Nikdy jsme tím pádem nebyli nejpopulárnější mezi tanečníma kamarádama. V tomhle ohledu je to nevděčné, ale myslím, že našimi výsledky ve světě jsme dokázali všem, a především sami sobě, že na to máme a že si to zasloužíme.

Po sportovní stránce bylo taneční partnerství s dánskou partnerkou super, ale nesedli jsme si povahově ani stylově. Děje se to, styl různých zemí a různých týmů bývá rozdílný.

Na první půlrok, kdy ona dodělávala maturitu, jsem se odstěhoval do Dánska. Skončil jsem kvůli tomu vysokou školu, kterou jsem tu předtím začal studovat. Tam to do jisté míry fungovalo. Když se pak ona v druhém půlroce přesunula do Česka, vypadala překvapeně, že tu máme pitnou vodu tekoucí z kohoutků. Měla o nás tady „na Východě“ trochu zkreslené mínění. A taky měla problém s autoritami.

Výsledkově to sice bylo lepší než předtím, ale hlavně proto, že jsem byl starší. Poprvé v životě jsem měl jazykovou bariéru. Neskutečně jsme se hádali, navíc ještě v cizím jazyce. Bylo to asi nejhorší partnerství, jaké jsem zažil. Taky bylo nejkratší, trvalo rok.

Potom jsem měl zase jednou štěstí. Našel jsem Taru.

A s ní nejzdravější partnerství, které jsem kdy měl. Protože jsme se k sobě naučili chovat. A zároveň i navzdory tomu, že také tady chvíli bylo období, kdy jsme tvořili pár nejen na tanečním parketu.

Tancování mě jako sport naučilo jednu důležitou věc.

Hodnotí se samozřejmě podle pravidel, ale pořád je to hodně subjektivní. Není to dokonce ani jako v krasobruslení, že máme povinný prvek, a když ho zvládnu, musím ty body dostat.

Není to na góly, není to na vteřiny. Mnohdy se člověk snaží a prostě to nejde. Někdy se zas ani moc nesnaží, a přesto to jde. Vždycky to sklouzne k tomu, že ačkoliv máme absolutní kritéria a hodnotíme to od jedničky do desítky, je to o tom, kdo koho zná, kdo se komu líbí.

Je to nespravedlivé. Ale podle mě je to hezky nespravedlivé. Protože taneční prostředí člověka připraví skvěle do života.

Všichni, co si na tu nespravedlnost stěžují, totiž pak přijdou do práce a řeší tam, že povýšili někoho jiného, kdo vůbec nic nedělá, jen chodí se šéfem na kávu nebo na golf. Z pohledu běžného života je tancování extrémně spravedlivé, protože je to přesně tak, jak je to v tom životě. Je to subjektivní.

Vztahy s tanečním partnerem, partnerkou jsou taky úplně stejné jako v tom životě. Jestli já se nejsem schopný domluvit, jaký nášlap budeme dělat v otáčce vpravo, tak pravděpodobně budu mít problém ozvat se, že mi vadí, když někdo hodí houbu na nádobí do dřezu místo toho, aby ji nechal uschnout.

Říkáme tomu, že tancování není sport, ale životní styl, který nás celý život vychovává. Dělá z nás lepší lidi ve srovnání s tím, kým bychom byli bez něj. Samozřejmě jsme zaměření na výsledek, což v partnerském životě není úplně důležité, ale i tak si je to podobné. Kdo to vydrží, ten to vyhraje.

Měl jsem za svou kariéru spoustu soupeřů, kteří do toho dávali strašně moc. Peněz i úsilí. A já jsem viděl, jak mě dobíhají, předbíhají, jsou lepší a já je nemůžu dohnat. Ale říkal jsem si, že když půjdu dál svou cestou, budu dělat, co mám, budu poctivě trénovat, tak je prostě jednou porazím.

A buďto jsem je porazil, protože měli špatné období, nebo jsem je porazil, protože přestali trénovat, už je to nebavilo. Nebo přestali, protože to nevydrželi.

Ne každý dokáže čekat do jednatřiceti, aby se stal mistrem světa.

Pan Tománek, porotce ze StarDance, tomu říká: „Tak. A teď jseš nesmrtelnej.“

Byli jsme první, to už nám nikdo nevezme. V té historii už to bude napořád, nikdo nemůže říct „to jsem byl já.“

Ne, nebyl. To jsem byl prostě já.

První český mistr světa v dospělé kategorii.

Byli to sice profesionálové, ale byla to poprvé ta hlavní kategorie. Do té doby jsme měli mistry světa v mládeži a jednoho mezi seniory. Je to jeden z mých zásadních tanečních zážitků. Povím vám o nich víc.

První důležitý moment bylo druhé místo, které se nám podařilo získat na mistrovství Evropy v desítce.

Máme veřejné hodnocení podobně jako krasobruslaři. Stál jsem tam s Tarou po standardní části, dívali jsme se na obrazovku a sledovali, jak naskakují body a taky průběžné umístění.

Cvakla tam jednička. A sál za námi vybuchl v aplaus.

Tehdy jsem si uvědomil, že jsme asi skutečně dobří. A to i přes to, že ti druzí byli v latině minimálně bodově o hodně lepší, a nakonec brali zlato oni.

Už předtím jsme ve Vídni byli poprvé ve finále mistrovství. Pořád to ale nebyl moment, kdy bych si řekl, že jsem dobrej. Bral jsem to jako součást cesty.

Na mistrovství světa ve standardu, které se konalo v Brně v roce 2021, jsme se připravovali dlouho. Hodně jsme si přáli být ve finále, to se ve standardu ani v latině ještě nikomu nepovedlo.

V Brně předtím nic podobného nebylo, jen koberec kolem sálu a dva repráky. Tady se na tom podílela celá naše bublina a měli jsme všechno. I když to bylo v průběhu korony. Fakt se nám to povedlo. Aréna sice nebyla vyprodaná, ale přišlo tam dva a půl tisíce lidí. V Česku nikdy na tanečních soutěžích víc lidí nebylo.

A valná většina tam byla pro nás.

Vyšel jsem na parket, po boku jsem hrdě vedl svou partnerku Taru, zatímco ta rekordní návštěva skandovala naše jména. Tehdy jsem si řekl: „Jo, i kdybychom nebyli ve finále,“ – a nakonec jsme nebyli – „tak to je ten okamžik, proč to vlastně člověk dělá.“

A pak jsme vyhráli titul mistrů světa.

Znovu před domácím publikem, protože to bylo v Hradci Králové. I díky tomu nás tam mohlo být tolik z klubu i svazu. Čerstvě v kategorii profesionálů jsme tam jeli do jisté míry s tím, že to vyhrajeme, ale pořád to bylo famózní. Už jen proto, co to znamená pro nás i náš sport.

Nikdy jsem úplně nevěřil kamarádství mezi klukem a holkou, ale přiznám se, že Tara nakonec má nejlepší kamarádka je. Tak moc jsme si sedli lidsky.

Sám sebe mám nejradši takového, jakým jsem právě s ní.

Nebylo to přitom vždy jednoduché, třeba když jsme se spolu rozešli. Díky předchozím zkušenostem už jsem nicméně věděl, jak to funguje. Rozuměl jsem, minimálně podvědomě, tomu, co se děje.

Přenesli jsme se přes to období, kdy jsme spolu byli, i přes to, kdy už jsme spolu nebyli, ačkoliv hlavně ze začátku bylo těžké sledovat, když po tréninku šla třeba do kina. Nakonec jsme se ale dostali až do fáze, kdy mi dokázala poradit i s jinýma holkama.

Jen jsme toho museli mezitím hodně obětovat, nepředhazovat si, že chodíme s někým jiným.

V tomhle ohledu jsme s Tarou hodní lidi. Funguje mezi námi vzájemný respekt, máme dost empatie jeden pro druhého, abychom si vzájemně neubližovali. Asi nikdy jsme spolu nepřestali být kamarádi. Bylo to navíc už v době, kdy jsme na soutěže jezdili sami, a tak jsme stáli před výzvou bydlet na pokoji s někým, koho zrovna v tu chvíli moc nemusíme. Ve finále nám to ale neskutečně pomohlo, protože jsme to byli nucení překonat.

Jedinou alternativou totiž bylo už se nikdy nevidět.

Naštěstí jsme byli dostatečně soudní a schopní na to, abychom si uvědomili, že co my od sebe nakonec vlastně chceme, není to, že budeme spolu a žít šťastně až do smrti, ale že spolu máme náš cíl. Náš sen, který jsme měli od malička. Tara je taky z taneční rodiny, takže jsme měli stejné zázemí. Já jsem měl tady taťku, ona tam měla rodiče, kteří s námi celý život pracovali.

Hledali jsme se, až jsme se našli. A už v těch čtyřiadvaceti jsme si ukázali, že toho cíle spolu můžeme dosáhnout. Šli jsme za tím, vydrželi jsme to, a ač to bylo mnohokrát nepříjemný, dokázali jsme se nad to nade všechno povznést.

Je to o tom dokázat uznat svoji chybu. Dokázat si uvědomit, že i kdybych druhého teď přesvědčil o své pravdě, nejspíš nás to neposune nikam dál. Radši proto řeknu: „Pojďme to zkusit znova, než budeme řešit něco, co už bylo.“ V tomhle jsme spolu s Tarou urazili velký kus cesty. Měli jsme spolu k ruce samozřejmě i sportovní psychology, měli jsme vzory, kteří nám říkali, jak k tomu přistoupit. Měli jsme ale i odstrašující příklady toho, jak to nedělat.

V posledních pěti letech, kdy jsme se v kariéře posunuli nejdál a nejvíc, to bylo z partnerského hlediska hodně pozitivní. Vždycky jsme táhli za jeden provaz. Když jsme s něčím nesouhlasili, dokázali jsme se domluvit, a pak navenek, což je vlastně v tanečním prostředí to nejdůležitější, vystupovat jednotně. Nedávalo smysl, abychom se navzájem shazovali, obviňovali a kritizovali před trenérem, když ti trenéři jsou často i porotci.

Naučili jsme se komunikovat, což je ve sportech, kde jsou jenom dva, důležité, protože kolem nich je vytvořená bublina lidí, kteří musí pracovat proto, aby mohli něco dokázat.

A my bychom to nikdy nedokázali sami.

Zakládáme si na tom, že v klubu fungujeme i jako rodina. Trávíme spolu čas mimo tančení, společně posilujeme naši pozici a možnosti sehnat kvalitní trenéry. Kdybychom neměli v zádech klub, určitě bychom to nedokázali.

Jak jsme ale postupem potřebovali, aby nás někdo zastřešil ve světě, abychom mohli najít cestu, jak se stát těmi nejlepšími, zamířili jsme k těm nejlepším. V tuhle chvíli je to italská škola. Tým, ze kterého pochází téměř všichni současní mistři světa.

Propracovali jsme se k tomu, že máme trenéra, který nám určuje cestu. Vytváří s námi plán, co musíme absolvovat, abychom měli šanci, že to dobře dopadne. Posílá nás ke kondičnímu trenérovi, aby nám dal cviky, které budeme dělat i doma, protože doby, kdy stačilo jen tančit, už jsou dávno pryč. S jiným trenérem jsme pracovali na tom, aby se zlepšil náš waltz, abychom quickstep víc skákali. Komplexní sportovní příprava se vším, co k tomu patří.

Protože jsme se ale nechtěli stěhovat do Itálie, využili jsme domácí prostředí, kde máme dva kvalitní domácí trenéry, naše táty. Ti nás byli schopní nejen pohlídat, ale občas i nějak posunout a korigovat, aby to vypadalo tak, jak by to vypadat mělo. Díky tříúrovňovému systému, od rodičů, kteří byli nejblíž, k tomu širšímu týmu, až do toho velkého italského týmu, jsme byli schopní dostat se na vrchol. Kdyby některý z těch parametrů chyběl, bylo by to buď hrozně těžké, nebo by to bylo extrémně drahé.

Když poslouchám nějaký rozhovor, nebo čtu nějakou biografii, vždycky nakonec všichni řeknou, že měli obrovské štěstí. Určitě je v tom velká píle. Je to o tom, že člověk musí obětovat spoustu věcí. Ale vlastně se musí sejít tolik věcí, až je těžké věřit, že je to možné.

Ono samozřejmě štěstí přeje připraveným a těm, kteří to opravdu chtějí.

Nepamatuju si, že bychom měli rok bez zdravotního problému. Několikrát jsme řešili vážnější problémy, jeden rok jsme dokonce ze zdravotních důvodů museli vynechat úplně. Dost často se také stává, že člověk tančí s migrénou, nachlazením nebo třeba nataženým svalem. Byli jsme hodně nemocní.

Nejsme v tom ale sami, u tanečníků, stejně jako u jiných sportovců, je to vidět často. Na soutěžích si tu mast jen každý mažeme někam jinam. Když mezi nás člověk přijde, je to jako když vejde do lékárny, jak všude voní hřejivá mast. A když stojíme v zástupu, abychom šli na taneční parket, občas z toho člověku až slzí oči.

I tak jsme zvládli odtančit přes padesát soutěží za rok.

Však říkám, kdo vydrží, vyhraje.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází