David Navara

Garri Kasparov zamračeně sledoval šachovnici a postavení jednotlivých figurek.

Najednou si uvědomil svou chybu a chytl se za hlavu. Teatrálně se zvrátil v křesle. Vykulil oči a kroutil hlavou.

Póza, kterou jsme já i další fanoušci šachu viděli už mnohokrát. 

Tentokrát jsem ale na opačné straně šachovnice seděl já. Kasparov mě sice celou dobu tlačil a hrál na výhru, ale já se nevzdával. Bojoval jsem a čekal na příležitost. A ta přišla…

Legendární hráč a do velké míry i můj šachový vzor tam seděl poražen.

Zahájení. Střední hra. Koncovka.

Jednotlivé fáze šachové partie, technicky vzato. Každá hra se ale samozřejmě rozvine jinak, určitě si dovedete představit, že někdy může mat padnout už během zahájení. Čtyřiašedesát čtvercových polí, šest druhů šachových figurek. A přesto je každá partie jiná a v něčem unikátní. 

Přirovnal bych to k rysům lidské tváře. Všichni máme nos, oči, uši, ale přesto se lišíme. 

Bylo to právě to velké množství různých kombinací, co mě v dětství nadchlo. Listoval jsem si v knížce, kterou mi dala babička, četl si o figurkách a různých partiích a představoval si tu úžasnou hru. Byl jsem paradoxně velmi živé až hyperaktivní dítě a ta kniha byla zoufalým pokusem babičky – byť jsem už tehdy byl vášnivým čtenářem – mě alespoň na chvíli zaujmout.

A ono se to skutečně podařilo.

Zní to skoro jako osud, jako by si mě šachy samy našly, i když věřím, že bych se k nim postupně dostal i jinak. Přece jen mi tehdy ale bylo teprve šest let a je rozhodně výhoda začít hrát už v útlém věku. Můžeme to nazvat štěstím. Nebo prozřetelností.

V naší rodině přitom přede mnou závodní šachista nebyl, přestože dědeček z otcovy strany hrál na velmi slušné amatérské úrovni. Na moje přání mě rodiče zapsali do místního šachového klubu. A pokud čekáte nějaký velkolepý nástup, tak…

Tak ten se nekonal. Nepřišel jsem hned všechny porazit, ani první turnaje jsem nevyhrával.

Rychle jsem se ovšem zlepšoval a se svou dobrou pamětí jsem neopakoval stejné chyby. Mojí motivací přitom ani nebylo prosadit se, poháněla mě fascinace hrou jako takovou. Ale přestože to bylo až druhořadé, vždycky jsem zároveň byl soutěživý a tady jsem najednou v něčem mohl tuhle svoji vlastnost naplno projevit. Fyzicky jsem totiž nebyl tak rychlý nebo šikovný jako ostatní kluci v mém okolí, ale šachovnice se brzy stala kolbištěm, kde jsem mohl vyzvat každého.

Trochu mě zároveň brzdila moje hyperaktivita. Zkrátka jsem nevydržel v klidu sedět, musel jsem často vstát a jít se projít po sále. Podívat se na ostatní partie. Pořád jsem si s něčím hrál a možná tím i některé soupeře značně rušil. To je mi zpětně líto. Na druhou stranu, právě šachy mi hodně pomohly se zlepšit v koncentraci, přestože jistá roztržitost či roztěkanost mě trápí dodnes.

Rodiče mě celou dobu velmi podporovali, ale zároveň očekávali, že nebudu zanedbávat vzdělání, a já jsem jim za to vděčný. Gymnázium už vyžadovalo systematickou přípravu, což pro mě s mojí roztěkaností bylo náročné, ale zároveň i nesmírně důležité do života. Proto jsem se snažil co nejvíce do školy chodit, i když bych ne vždy musel, a vzhledem k řadě šachových turnajů jsem využíval i individuální studijní plán. Nebyl jsem ovšem vždycky bezchybný student. Šla mi matematika a během dospívání jsem si oblíbil i cizí jazyky. 

Často panuje názor, že šachové nadání je spojeno i s matematickým talentem. Je pravda, že můj případ to naznačuje: Otec je profesorem matematiky a na základní i střední škole jsem chodil do matematické třídy, nicméně všímám si, že jednotliví šachisté mají různé spektrum dovedností. Někteří vynikají skvělou pamětí, znají mnoho partií zpaměti a z toho vycházejí při zahájení. Další mají vynikající vizuální představivost a dovedou zahrát poslepu i několik partií naráz.

To já už bych se při dvou ztrácel.

„Tak jak bys to zahrál, Davide?“

Pan Jansa měl ruce složené na hrudi a měřil si mě zkoumavým pohledem.

Vlastimil Jansa je legendární český šachista, jenž získal titul velmistra v roce 1974 a i přes svůj pokročilý věk je stále velice vitální a šachy nejen sleduje, ale stále na vysoké úrovni i hraje.

Ostatně v roce 2018 se stal seniorským mistrem světa.

Je i důležitou postavou mého šachového vývoje, protože mě trénuje od mých dvanácti let. Jsem za naši spolupráci velmi vděčný. 

Naše tréninky vypadaly třeba tak, že jsme si sedli proti sobě a on rozestavěl figurky do specifické pozice. Nechal mě se podívat, pak mi zadal barvu a chtěl vědět, jak bych zahrál.

Snažil se mi předat jedno moudro: Každá šachová partie má své klíčové momenty. Nejde jen o to sebrat soupeři figurku, může to být o obsazení středu šachovnice nebo specifickém rozestavení. Skuteční mistři šachu jako Bobby Fischer dovedou ty klíčové okamžiky rozpoznat a v tu chvíli zahrát své nejlepší tahy.

Myslím, že právě v tom tkví i moje síla. Jsou šachisti s lepší pamětí, mladší hráči už často dovedou rychleji uvažovat a propočítávat kombinace, ale právě to, kolik máte odehráno, načteno a zanalyzováno, se projeví v těchto okamžicích.

Dnes už se s panem Jansou nesetkáváme tak často, ale stále využívám jeho rad, protože je skutečným odborníkem na strategii a inovátorem v zahájeních. Přemýšlí jinak než většina šachistů, dokáže tak přinést i kreativnější řešení než počítač a vysvětlit mi jemné výhody různých zahájení. 

Zahájení jsou ostatně stále trochu mojí slabinou. V mládí jsem jim nepřikládal velký význam a zaměřoval se spíše na následující části šachové partie. Zahájení se také v moderním šachu neustále vyvíjí, kdežto koncovky bývají stabilní, zavedené postupy z minulých let jsou stále platné. Ovšem to, co jsem uměl v zahájeních před lety, by mi už dnes nestačilo. Tahal bych od začátku hry za kratší konec a nedařilo by se mi za bílé získávat výhodu, popřípadě černými vyrovnávat.

Svět jde kupředu všude. I v tak tradiční disciplíně, jako jsou šachy.

„Do you think chess players are nerds?“

Prosím? „Pardon?“

„Do you think chess players are nerds?“ Myslíte si, že šachisté jsou nerdi?

Nerd je anglické označení roztržitého nepraktického intelektuála. Už zdomácnělo i v češtině, přestože se někdy ještě používá překlad mimoň. Já to slovo ale tehdy v Nizozemsku slyšel poprvé a nerozuměl jsem mu. Dotyčné novináře jsem na to upozornil, ale stejně mi tu otázku položili ještě dvakrát. Měli zkrátka svou představu o šachistech a snažili se v interview se mnou dojít k podobnému závěru.

Později jsem prohlásil, že v tomto ohledu představuji pro žurnalisty obecně vděčný terč.

Ano, jsem nepraktický člověk a třeba dodnes i kvůli své roztržitosti nemám řidičský průkaz. Upřímně, nikdy jsem se ani nesnažil ho získat. Vím o sobě, že někdy mohu zazmatkovat nebo jednat impulzivně, a proto si myslím, že bych řídit raději neměl. I rodiče mě od toho odrazovali. Naštěstí máme v České republice velmi dobrou dopravní síť a při cestách na turnaje do zahraničí se vždycky s někým domluvím.

Občas se mi taky něco nepodaří. Jako tenkrát, když jsem ve Švédsku po příletu omylem vyhodil letenku. Byla sice i na zpáteční cestu, ale toho jsem si nevšiml.

Pak nastal den odletu a já byl najednou bez lístku. Stalo se to dávno, kdy jsem ještě nemohl domů zavolat z mobilního telefonu, ale nakonec se vše povedlo vyřešit a mě a opozdilce z Rakouska dovezl k letadlu druhý autobus.

I tento zážitek byl ale silnou motivací, abych se učil cizí jazyky a zbavil se tak stresu na cestách. Nervózní bývám i dnes, ale určitě jsem se v organizaci výrazně zlepšil a dnes už si sám plánuji všechny cesty a věci okolo nich.

V dětství jsem byl takový malý asociál, ale tehdy jsem to neřešil. Proč taky. Měl jsem zkrátka svůj svět. Až později v dospělosti mi několik lidí naznačilo, že bych mohl trpět Aspergerovým syndromem, tedy poruchou autistického spektra, která se vyznačuje potížemi v sociálním chování, ale zároveň i vyhraněnými zájmy a nadprůměrným intelektem.

No, kdo ví… Dosud jsem nebyl na odborném vyšetření.

Provedl jsem si ale sám jeden test a s odřenýma ušima jsem prošel. Nejspíše tedy lehčí formu Aspergerova syndromu skutečně mám, ale zároveň mě nijak neomezuje. Jsem dohromady funkční. 

Nemyslím si přitom, že bych měl v kolektivu zvláštní potíže. Ostatně v matematické třídě nás asi takových bylo více. Utvořili jsme svůj vlastní kroužek a bylo nám spolu dobře. Problémy trochu nastaly, když jsem přešel na gymnázium a najednou se musel zorientovat v novém kolektivu. Vtipy, které fungovaly v naší partě na základce, najednou nedopadaly na úrodnou půdu. Bylo to najednou jiné, k tomu puberta. Jako bych se musel učit vnímat emoce ostatních a trochu i dohánět mezilidské vztahy jako takové.

Nevybavím si konkrétní nepříjemnou zkušenost, ale musel jsem zkrátka na sobě zapracovat, protože jsem předtím v tomto ohledu měl značné rezervy.

Zjištění, že mám zřejmě Aspergera, pro mě ale nebylo nakonec až tak důležité. Určitě mi to však zpětně objasnilo některé potíže či zážitky z dětství a dospívání. Občas dávám třeba k lepšímu, jak jsem v dětství napočítal do milionu. To mělo asi dosti autistické rysy a byla to samozřejmě ztráta času. 

Ale ukažte mi dítě, které tráví všechen svůj čas účelně.

Velmistr.

Ten titul označující nejsilnější světové hráče může stále znít laikům skoro až magicky, přitom z mého pohledu už v posledních letech trochu ztratil na hodnotě. Já jsem dlouho držel v České republice rekord nejmladšího velmistra, ale v roce 2017 mě o tento primát připravil tehdy šestnáctiletý Thai Dai Van Nguyen.

Nemohu ale říct, že bych prožíval smutek nebo snad dokonce závist. Já jsem mu to upřímně přál.

Vždyť jsem se na jeho tréninku i okrajově sám podílel. Je taky nutné podotknout, že titul velmistra v sedmnácti letech není ve světovém měřítku žádný velký počin. Aktuální rekord je dvanáct let. Nemyslím si ovšem, že je správné se za tím titulem takhle hnát. Mladí šachisté pak musejí zběsile objíždět turnaje, upozadit školu a věnovat se jenom šachům.

Sám jsem ten titul v mládí určitě někde vzadu v hlavě měl, ale zároveň nebyl středobodem mého šachového vesmíru. Mě prostě bavilo šachy hrát, číst si o nich a osvojovat si nové prvky. Věděl jsem, že na tenhle titul dříve či později dosáhnu, ale nestál mi za to, abych se na půl roku vykašlal na školu a jenom objížděl turnaje. Ostatně ani Van kvůli šachům školu nezanedbával.

Lidé mi také často kladou otázku, zda jsou šachy vůbec sportem, přestože pro mě osobně není tolik relevantní. Ale dobrá tedy: Podle mě jsou něco mezi sportem, uměním, hrou a do jisté míry i vědou. Tohle není moje původní myšlenka, ale ztotožnil jsem se s ní.

Další můj oblíbený citát zní: „Šachy nejsou tak docela sportem, a zároveň nejsou jenom sportem.“

Určitě to není standardní sport, který by mohli masově sledovat diváci, zejména pokud sami šach nehrají. Musíte mít o šachách určitě ponětí a mít něco sami odehráno, abyste chápali, co se na šachovnici odehrává. I tak pouze zkušení hráči dovedou vnímat, a tedy i docenit, všechny drobné nuance.

Pro mě osobně je v šachách i kus matematiky, v tom mohou nabízet až edukativní přínos. Jsou navíc disciplínou, kde se stírají jednotlivé společenské rozdíly. Mohou je hrát muži proti ženám, děti se seniory nebo chudák s boháčem. V tomhle směru dovedou spojovat lidi více než tradiční sport.

Sám zároveň rozhodně jako sportovec nevypadám a ani to nepředstírám. S oblibou vtipkuji, že mým oblíbeným pohybem je běh s kufrem a že se této disciplíně věnuji skutečně pravidelně. Pokud někdy onemocním, tak začnu běhat zase spíše po doktorech.

Ne, nejsem sice ten typ, co by chodil do posilovny, ale zase se snažím udržovat. Rád se věnuji pěší turistice, příležitostně si zaplavu. Šachista totiž podle mého jistý druh fyzické kondice mít musí, protože hraje několik hodin denně a potřebuje udržet koncentraci.

Jednoznačnou paralelu ovšem můžeme pozorovat ve vzrůstající roli sportovní psychologie. Judit Polgárová, nejlepší šachistka historie, kdysi dokonce prohlásila, že psychologie tvoří třicet až čtyřicet procent jejího výkonu. I já pracuji příležitostně se sportovním psychologem, který mi pomáhá zvládat stres a udržovat soustředěnost během utkání. I příprava individuální strategie na jednotlivé soupeře a hledání jejich slabých míst už je dnes standard před každým velkým turnajem.

Takže: Jsou šachy sportem?

V zásadě ano. A nejen jím.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli to má smysl.

Je to vůbec morální?

Jen si tak hrát šachy?

Může to být překvapivé, ale já jsem takto jeden čas o své kariéře skutečně uvažoval. Je přece tolik zaměstnání mnohem důležitějších pro naši společnost. Je v pořádku, že já budu jen objíždět šachové turnaje a věnovat se profesionálně tomu, co si miliony lidí hrají jen tak pro zábavu?

Zvnějšku může moje kariéra vypadat klidně, až nudně. Zkrátka si držím svou pozici ve světovém žebříčku a vyhrávám v Česku. Uznávám, že moje kariéra neměla moc trnů, a jsem za to vděčný, ale byly tu samozřejmě překážky. Byla tu období, kdy mě třeba šachy nebavily, respektive jsem špatně snášel stres, jenž mě na turnajích provázel. Zároveň jsem si ale kladl i tyto morální otázky.

To za to, co dělám, mám brát peníze?

Nakonec jsem dospěl k tomu, že není důvod si tyhle otázky klást. Pokud je prostředí nastavené tak, že finančně ohodnocuje někoho, kdo se šachům věnuje naplno a na určité úrovni, pak jsou tyto moje úvahy zbytečné.

Vždyť já v šachách nikdy živobytí nehledal, já je miluju. Stále mě velmi baví, rád si o nich stále čtu. Šachové časopisy mám rád úplně stejně jako v dětství. Mám pro tu hru i velký respekt a považuji ji za prospěšnou. Rozvíjí naše myšlení, je to krásná zábava pro mládež. Vím, jak šachy pomohly mně ve zlepšení koncentrace, a rád bych toto svoje nadšení pro šachy šířil i dál. Svým talentem inspiroval ostatní.

Tím jsem si sám pro sebe definoval svoji roli, za kterou jsem ohodnocen.

Hraji za sebe i za národní tým, napsal jsem nějaké knihy a články. Dokonce jsem se svou introvertní povahou i překonal rozpaky a zavítal do televizní talkshow.

To mimochodem dodnes považuji za velký zázrak a jsem moc vděčný panu Šípovi, že mi svým laskavým klidem pomohl se uvolnit a náš následný rozhovor pak bavil mě i diváky. Vždyť já tam měl více vtipných průpovídek, než mám jindy za celý týden.

Na druhou stranu na sobě cítím, že stárnu. Pro šachistu je věk poněkud citlivější téma. Většina hráčů z čela žebříčku se věkově pohybuje v rozmezí od dvaceti do čtyřiceti let, ale jsou zde naštěstí i takoví, kteří se dokážou udržet na vrcholné úrovni do vysokého věku. V tom je mi pan Jansa skvělým příkladem, ačkoliv je v tomto ohledu přece jen výjimkou.

Osobně strach ze stárnutí nemám, ale zkrátka vnímám, že už mám svůj vrchol zřejmě za sebou. Nemyslím, že bych nyní hrál hůř než v minulosti, ale příprava mě stojí více sil a světová špička se rozšiřuje. Neustále přibývají další a další mladí talentovaní hráči. Vím, že jednou mě čeká výraznější pokles formy, a doufám, že se s tím vyrovnám se ctí. Určitě mi v tom pomůže i moje vzdělání a to, že život pro mě nejsou jenom šachy. I to je důvod, proč mi připadá riskantní vsadit v mládí vše na jednu kartu.

Nakonec, mně ale přece nikdy nešlo jen o výhry a prohry. Jde o celý ten proces.

Posadit se k šachovnici a hrát.

I přes své letité zkušenosti bývám sice stále nervózní a někdy se mi i před partií třesou ruce, ale každá je pro mě stále jedinečným zážitkem. S takovým přístupem pak všechny nesnáze i výkyvy formy vnímáte úplně jinak.

A taky mám radost pokaždé stejnou, ať už porazím někoho na začátku kariéry nebo třeba i toho zmíněného Kasparova.

Nebudu tvrdit, že to tehdy nebylo speciální. Přece jen, s takovou legendou nehrajete každý den. Na druhou stranu jsem to bral věcně. Byl po dlouhé pauze a očividně nerozehraný. Vyhrál jsem po jeho hrubé chybě.

Podobně vnímám i své partie se současným nejlepším hráčem světa, Norem Magnusem Carlsenem, jenž panoval deset let světovému žebříčku a jehož si za svého následovníka osobně vybral právě Garri Kasparov. Dokázal jsem ho zatím třikrát porazit. Toho si samozřejmě vážím a na turnajích mi i tyto výhry bodově pomohly, ale přece jen mi v tom osobně něco chybělo. Nebyly to krásné partie, kdy bychom se oba přiblížili maximu svého potenciálu. Jednou to bylo v jeho sedmnácti letech, kdy ještě nebyl na svém výkonnostním vrcholu, a dvakrát jsem ho porazil na online turnajích, jimž osobně nepřikládám takový význam. On navíc ani v jednom případě nepodal svůj obvyklý výkon.

Jedna věc jsou zkrátka body a umístění na turnaji, druhá vnitřní pocit z výkonu. Z tohoto pohledu jsem absolvoval už řadu jiných partií, z nichž jsem si osobně odnesl více a na které raději vzpomínám. 

Věřím totiž, že šachy mohou být krásné. Podobně jako hudba. A snad dokonce i podobně rozmanité. Ostatně mnoho šachistů má hudební nadání.

Je mnoho rozměrů šachové krásy. Dovedu ocenit pečlivě vypracovaný plán, který se nenápadně rozvíjí a uchvacuje soupeře, stejně jako duchaplnou improvizaci a zahrání brilantního tahu v okamžiku, kdy už je hra na první pohled ztracená. Pak jsou tu originální řešení, která by většinu šachistů nenapadla. Třeba když někdo obětuje dámu – objektivně nejhodnotnější figurku – aby získal výhodu do dalšího průběhu partie. To dovede až pohladit na duši. 

Právě tohoto šachového rozměru se týkají mé osobní ambice.

Od dětství jsem ve svých cílech velmi střízlivý, nestavěl jsem si vzdušné zámky. Vím, co od sebe mohu očekávat a kde se tak na žebříčku pohybuji. Moje sny a tužby nejsou o nějakém postavení ve světovém pořadí nebo o jednom turnaji.

Ne. Chtěl bych ovšem sehrát mimořádnou partii. Cítit, že jsem hrál zajímavě a že jsem soupeře překonal neotřelou hrou.

Vždyť já mám dokonce radost i ze soupeře, když se mu povede nečekaný tah a já musím improvizovat. Takové vítězství přece chutná lépe, než když ten na opačné straně udělá botu a nabídne mi třeba zadarmo dámu. I z toho důvodu si zakládám na fair play a když jsem měl třeba jednou pocit, že jsem soupeře nechtěně rozhodil, raději jsem mu nabídl remízu. 

Je hodně starých partií, ke kterým se stále vracíme a obdivujeme je. Je tu takzvaná Nesmrtelná partie Anderssen – Kieseritzky z roku 1851. Anderssen odehrál o rok později i další pověstnou, takzvanou Nevadnoucí partii. V obou bylo hodně chyb, ale stále nás inspirují, přestože dnes už je větší světová konkurence. Učíme se tedy z přešlapů starých mistrů, a dnešní špičkové souboje tak obsahují méně chyb než tehdy v devatenáctém století.

Pokud mám tedy nějaký sen, pak odehrát nějakou takovou legendární partii.

Partii, jež bude inspirovat další hráče.

Svoji nezapomenutelnou partii. 

Jelikož žádnou takovou z těch svých dosavadních nedovedu vypíchnout, doufám, že to znamená, že ji mám stále ještě před sebou.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází