Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Tak co, Hany, všechno v pohodě?“
„Jo, vole, však o nic nejde…“
Tohle jsou poslední slova, kterým jsem se ten den ještě dokázal zasmát.
Uslyšel jsem je z úst svého spoluhráče jen pár minut před tím, než se mi zhroutil svět a já propadl totální beznaději. Pocitům, které jsem neuměl pochopit a už vůbec ne je přijmout.
Lékařská prohlídka mladého jednadvacetiletého sportovce, zdravého chlapa na absolutním vrcholu svých sil, který má před sebou největší přestup kariéry a věří, že se v novém týmu brzy stane klíčovým hráčem. Co by se tak asi v nemocnici mohlo stát?
Do Sparty jsme v lednu roku 2019 přestupovali z Jablonce společně s Matějem Hanouskem a já za ni ještě den před návštěvou doktorů odehrál taky přátelský zápas proti Českým Budějovicím. Naprosto v pohodě a bez omezení, ke kterým ani nebyl důvod, jsem už pár dnů s ostatními kluky naplno trénoval. Cítil jsem se výborně, protože už půl roku předtím se mi dařilo v Evropské lize. Mé jméno dokonce prolétlo českými médii i v souvislosti se stoperskou dvojicí české reprezentace. Brzy nato jsem si měl na fotbalovém galavečeru převzít také cenu Talent roku, kterou na základě hlasování udělují fotbaloví experti a novináři.
Matěj šel na řadu jako první a v ordinaci byl nanejvýš 15 minut, zatímco já čekal na chodbě. Lékaři mu mezitím změřili tlak, koukli na echo srdce a zkontrolovali ještě nějaké další banality.
Razítko, podpis, hotovo.
„Další, prosím… Pan Lischka, je tady?“
„Tak já jdu, počkej na mě, Hany, pojedu na odpolední trénink s tebou.“
Jenže ona ta rutinní prohlídka, jakých v normálním světě profesionální sportovec za život podstoupí mraky, bohužel nakonec zase tak rutinní nebyla.
Žádného dalšího tréninku jsem se už nezúčastnil.
Že něco není v pořádku, to jsem poznal sám a hned, aniž bych těm grafům na monitorech lékařských přístrojů rozuměl, protože… Když se doktor mlčky dívá na monitor, pak do svých papírů, pak zase na monitor a pak zase do papírů, nic při tom neříká a po deseti minutách k sobě šeptem volá přes sestřičku ostatní kolegy z celého oddělení, musí být jasné úplně všem, že tohle úplně normální není.
„Co se děje, pane doktore?“
Bez odpovědi jsem takhle na zádech ležel v ordinaci ještě dalších deset minut a koukal do zamyšlených tváří personálu, než jsem byl s výsledkem natvrdo seznámen.
„Pane Lischko, trpíte nedomykavostí aortální chlopně. Je to srdeční vada, která není slučitelná se životem sportovce. S okamžitou platností musíte skončit s tréninkem i profesionální kariérou.“
Cože?
Přišlo mi legrační číst si rozhovory s různými hráči, kteří měli v přestupním okně odejít do lepšího klubu a byli z toho na nervy, protože já si všechno, co se dělo v souvislosti s přestupem do Sparty, normálně užíval. Už samotný fakt, že mi jednoho dne zavolal Tomáš Rosický, byl pro mě šok i zážitek v jednom.
Já že mám jít z Jablonce do Sparty?
No prosím, kdy a kde se mám hlásit?
Vždyť je to tak pozitivní věc! Co víc by si fotbalista v Česku v mé situaci mohl přát?
Proč bych se tím měl stresovat?
Hltal jsem v té době snad každou zprávu na internetu. Kupoval jsem si ráno ke kávě noviny a četl různé spekulace, den co den jsem se těšil na telefony od svého agenta, který mi nadšeně vyprávěl, kam se všechna jednání za posledních čtyřiadvacet hodin posunula. Na jak dlouho pro mě chystají smlouvu, jaké peníze si vydělám, co všechno mi Sparta jako největší klub v zemi dokáže nabídnout, co mě na Letné vlastně čeká.
I když pocházím ze Slezska a jsem odchovancem Baníku, musím říct, že tohle bylo fakt něco. Bral jsem tyhle dny tak, že tohle všechno je odměna nejen pro mě, ale taky pro celou mou rodinu, která mým fotbalem a kariérou žila odmalička. Rodiče mě vozili na všechny tréninky, nevynechali snad jediný zápas. Tenhle přestup do špičkového klubu s velkými evropskými ambicemi měl být mým prvním opravdovým vrcholem.
Potřeboval jsem k tomu jeden jediný podpis od lékaře.
Nic!
Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se mnou něco nebylo v pořádku.
Byl jsem před tou prohlídkou úplně v klidu.
V lize jsem na podzim nenastoupil po dohodě s trenérem jen do jednoho zápasu, v těch dalších jsem nevynechal ani minutu, včetně dalších šesti zápasů základní skupiny Evropské ligy. Byl jsem klíčovým stoperem a myslím, že i jedním z nejvýraznějších hráčů Jablonce té doby. Hrál jsem svůj nejlepší fotbal, postavený na obrovském sebevědomí, které do mě těžké zápasy v Evropě pumpovaly.
Zvládal jsem několik měsíců v režimu dvou zápasů týdně, navrch kupu cestování a ani na vteřinku jsem se při tom necítil unaveně nebo slabě, spíš úplně naopak: Měl jsem tehdy nejspíš svou největší sportovní formu v životě.
Proto jsem šel tehdy v ordinaci do kolen.
„Konec kariéry? V jednadvaceti letech? Bez zranění? Teď?“
„Proč?“
„Proč?!“
„Proč?!!“
Jsem člověk, co moc emoce projevovat neumí, není mi to přirozené. Mám problém usmát se do objektivu fotoaparátů, natož aby mě dojímaly třeba konce romantických filmů, neumím se moc lidem okolo sebe takhle upřímně otevřít. Tehdy jsem se ale sesypal, pustil jsem to všechno ven.
Zůstal jsem tam sedět, měl hlavu v dlaních a brečel jsem. Fakt jsem brečel dost, před cizími lidmi takhle snad úplně poprvé.
Lékaři totiž moc nebrali ohled na to, čemu jsem byl tak blízko. Dost možná ani nevěděli, že fotbal hraju od pěti let a v životě jsem mu obětoval úplně všechno, možná si v tu chvíli vůbec neuměli představit, co má kariéra znamená pro mě i mé blízké. Prostě dělali svou práci, jak nejlépe uměli, nenechali se strhnout emocemi okamžiku.
Řekli mi věci tak, jak jsou.
Dostal jsem razítko i podpis.
Razítko i podpis, které ve vteřině znenadání ukončily mou fotbalovou kariéru.
Když jsem se v létě koukal na EURO, nebylo mi moc dobře.
Viděl jsem na trávníku ležet Christiana Eriksena, trnul jsem při pohledu, jak bojuje o život, a pochopitelně mi okamžitě hlavou prolétla taky myšlenka, jestli jsem takhle jednou nemohl dopadnout i já.
Ostatně si moc dobře vzpomínám také na Abdelkahema Nouriho, hráče Ajaxu Amsterdam, někdejší velký talent, proti kterému jsem si v mládežnických reprezentacích sám zahrál. Také jemu se během zápasu zastavilo srdíčko, na rozdíl od Eriksena tak dobře nedopadl. Pomocí defibrilátoru jej sice zdravotníci dokázali přímo na hřišti nahodit, ani letecký přesun do nemocnice mu ale plnohodnotný život nezajistil.
Pořád žije, ale ve skutečnosti už tady mezi námi není, jeho mozek byl bez kyslíku moc dlouho, přestal fungovat. Nekomunikuje, je z něj ležák a má jen svůj vlastní vnitřní svět. Přitom to byl tak mladý kluk…
Žijeme v jednadvacátém století, máme celou řadu zdravotních přístrojů, a stejně občas tyhle skryté vady odhalit nedokážou ani ti nejlepší lékaři na světě, takhle to prostě je a stát se to občas může, s tím se asi budeme muset smířit. Vždyť Eriksen zkolaboval nedlouho po svém obrovském přestupu z Tottenhamu do Interu Milán. Všichni si mysleli, že je zdravý, a pak zničehonic málem umřel na hřišti, v přímém přenosu vysílaném do celého světa.
Když o tom tak mluvím, měl jsem vlastně štěstí. Štěstí, že si mě hned na začátku kariéry vybrala zrovna Sparta, takhle velký klub, kde jsou podobné lékařské prohlídky standardem. S odstupem času nejspíš můžu říct, že mi Sparta dala šanci odhalit můj problém dřív, než se něco na hřišti stalo. Vůbec nechci pomyslet na to, že by ze mě dál byl jen normální ligový hráč, protože do té doby, ať už jsem přestupoval do Jablonce, šel hostovat do Karviné nebo do druhé ligy ještě kdysi v Baníku, nikde jsem jako profesionální sportovec podobnou lékařskou prohlídku neabsolvoval. Je to přitom banalita, měla by to být rutina, jenže v Česku se klubům za podobné vyšetření až do mého případu moc platit nechtělo.
Taky je zvláštní, že mě v první moment vůbec nenapadlo bát se o vlastní život.
Tenhle strach přicházel až ve chvílích, kdy mi při dalších a dalších vyšetřeních lékaři začali vysvětlovat, co že přesně ta nedomykavost aortální chlopně je. Jednoduše a srozumitelně lze popsat asi tak: Krev ze srdce dlouhodobě neproudila ideálně, část z ní zůstávala uvnitř. A tak se mé srdíčko i vinou zátěže stále zvětšovalo až do situace, kdy by třeba…
… ne, takhle vůbec uvažovat nechci!
Nikdo mi nikdy neřekl, jak vážný můj problém byl, jak blízko jsem měl k nějaké kritické situaci. Faktem ale je, že srdce zvětšené oproti normálu jsem na lékařském snímku zřetelně poznal i já. Naprostý laik.
Nebojím se proto říct, že mi můj přestup do Sparty nejspíš zachránil život.
Nebýt Matěje Hanouska, který se o mě okamžitě začal starat, nevím, jestli bych z nemocnice dokázal odejít po svých. Jen shodou náhod měl můj agent David Nehoda kancelář skoro naproti nemocnici, Hany mě dovedl až k němu.
Prakticky okamžitě jsme začali řešit, co bude dál.
„Co chcete řešit? Doktoři řekli, že je konec.“
Hned ve dveřích jsme se otočili a vyrazili do města na oběd, kluci mě asi chtěli přivést na jiné myšlenky. Vybrali jsme si restauraci – a tam seděl u stolu Miroslav Pelta, majitel Jablonce.
Nebylo těch náhod nějak moc?
„Nazdááár borci, tak co ta Sparta, dobré?“
Manažer mě pod stolem kopl do nohy, abych mlčel. Pan Pelta možná dodnes neví, že jsme v tu chvíli už dvě hodiny výsledky mých testů znali. Neřekli jsme mu, že se přestup v řádech milionů korun neuskuteční, abychom získali čas hledat další řešení.
V následujících dnech tak následovala série dalších a dalších vyšetření, která agent domlouval.
V Ústřední vojenské nemocnici se jen usmáli: Fotbal? Vy jste se snad zbláznil.
IKEM, na ten jsem doslova spoléhal, protože když vám někdo řekne IKEM, představíte si špičku. Ve skutečnosti to byli další hodně pragmaticky uvažující lékaři, kteří mi natvrdo řekli to, co jsem slyšet nechtěl. Že prý jsem mladý člověk, pořád je mi jednadvacet a můžu jít někam studovat a zařídit si hezký život jinak.
Tím spíš, že v bezprostředním ohrožení života jsem nikdy nebyl. Kdybych tenkrát kariéru ukončil a dnes si dvakrát do týdne zašel zahrát fotbal s chlapama do tělocvičny pro žízeň, vůbec nic by se mi nejspíš stát ani nemohlo. Jako profesionální sportovec, který každý den míří k maximální tepovce kolem 180, bych ale dlouhodobě fungovat nemohl. Smířit jsem se s tím nedokázal ani doma s rodinou, kam jsem ještě ten den odjel.
Vím, že ta zpráva ublížila mým nejbližším stejně jako mně.
Taky se nezmohli na nic jiného než mě uklidňovat, že to bude dobré.
Hele, ale co bude dobré? Ne… Jakkoliv jim rozumím, protože mě samotného nenapadá, co jiného bych takovému člověku v takovou chvíli řekl, poslouchat jsem to dál nemohl. Potřeboval jsem odjet zpátky do Prahy a být sám.
V tu chvíli mi začal vyzvánět telefon.
Mám ten telefon vzít, nebo ne?
Co po mně zase chce?
"Tady David, ahoj...."
Seděl jsem rozebraný doma na gauči, když mi zase a znovu volal můj agent. Zase přišel s tím, že půjdu do nemocnice. Zase si vymýšlel další a další vyšetření.
K čemu to všechno teď je?
Jenže ono to tentokrát jiné bylo. Doktor, který mě chtěl vidět, se mým agentům ozval sám. Štěpán Černý z nemocnice Na Homolce je nejen přední český kardiochirurg, ale také velký sportovní nadšenec, mimo jiné velmi zápalený fanoušek plzeňské Viktorky. V novinách se dočetl o tom, co se mi stalo a hned mu došlo, že jestli mi někdo dokáže pomoct, bude to on. Před lety totiž podobnýn způsobem odoperoval jiného fotbalistu Jirku Pimparu, který fotbal na profesionální úrovni hraje dodnes. A přestože pořád neznal mou přesnou diagnózu, věřil, že mi kariéru může zachránit.
Nabídl mi, abych se za ním zastavil, že všechno probereme. Co jsem mohl ztratit?
Řeknu vám taky o asi nejhorším vyšetření, jaké u lékařů můžete zažít: Je to jícnové echo.
Pokaždé když jsem o tom dříve něco zaslechl, nabyl jsem dojmu, že ta sonda je tenoučká. Ve skutečnosti má ale ta hadička přes půl centimetru a zhruba patnáct minut vám ji pusou doktoři strkají dovnitř, aby se k srdíčku dostali co nejblíže.
Co vám budu dál říkat… Znovu se mi zvedá žaludek, jen si na to vzpomenu.
Jenže právě na základě tohoto nepříjemného vyšetření se nakonec potvrdily domněnky doktora, že operace možná je. Neuměl mi slíbit, jestli chlopeň zvládne opravit, ale jedním dechem rovnou dodal, že dokud mě na sále neotevřou, nikdy se to nedozvíme.
„A můžu při tom umřít?“
Doktor se usmál. Letadlo s lidmi prý taky čas od času spadne.
Ve skutečnosti jsem ale neváhal ani vteřinu: Kdybych byl do toho tenkrát nešel, nikdy bych sám sobě neodpustil, že jsem pro návrat na hřiště neudělal maximum.
5. ledna roku 2019 mi doktoři řekli, že má kariéra skončila.
11. února téhož roku mě na operačním sále jiní doktoři v naprostém utajení uspávali do narkózy, aby mohla znovu začít.
Proklínal jsem sám sebe.
Cítil jsem ohromnou, jen těžko představitelnou bolest.
Představit si ji můžete jen zkusit. Cítil jsem na vlastním těle, jak moc člověka bolí, když vám třiceticentimetrovou řeznou ránou někdo skalpelem rozpárá hrudník, poláme pár kostí uvnitř a hrabe se vám v srdci.
Operace trvala necelých šest hodin, při nichž doktoři stáli nad mým tělem a nesměli udělat chybu. V mých očích to jsou a navždy budou největší hrdinové, kouzelníci. Při celé operaci šlo o jedinou věc: Aby se jim povedlo udělat plastiku srdce bez zavedení jakéhokoliv implantátu, který by mi v dalším životě sportovní aktivity znemožnil.
Jak to celé bude probíhat, jsem dopředu věděl: pan Černý mi do e-mailu dokonce poslal pár záběrů z podobné operace, ale po dvou minutách jsem to musel vypnout. Obrázky, které jsem viděl, mi nedělaly vůbec dobře.
Po probuzení z narkózy si ale pamatuju jen tu bolest, kterou umocnil fakt, že jsem se s tou rozervanou hrudí okamžitě pozvracel. Prý za mnou ten den byla na pokoji i rodina, ale o tom nevím vůbec nic.
Začal jsem vnímat až další den. Viděl jsem šest hadiček, které vedly z mého těla do přístrojů, co vydávaly různé zvuky. A veškeré tekutiny, které tekly tam i zpět. Tři drény z hrudi, dvě šňůry vedoucí z boku přímo do operovaného srdce, a do toho pochopitelně cévka s výživou zavedená do žíly.
Srdce mě nebolelo.
Je to vlastně jedinečný sval: Ať už v něm uděláte jakýkoliv zákrok, jede normálně dál, dost jsem se o něm naučil.
Problém představoval jen ten rozpáraný hrudník: Stehy, kterými ho doktoři dokázali sešít zpět, nešlo spočítat, protože mě sešívali i zevnitř. Do konce života už bude mým poznávacím znamením jizva, kterou později dalším zákrokem nedokázali odstranit ani plastičtí chirurgové. Navíc už dnes vím, že podobnou operaci budu muset v životě pravděpodobně podstoupit ještě jednou. Mé už teď – jak rád říkám – vytuněné srdce nejspíš bude muset po konci kariéry podstoupit ještě jeden, řečeno s nadsázkou, servisní zákrok.
Ten, který jsem před dvěma lety podstoupil, je v mém věku svým způsobem výjimečný. Přestože jde v dnešní době v podstatě o rutinní operaci, zpravidla ji podstupují výrazně starší lidé. I proto jsem se po probuzení necítil dobře. Až s odstupem času vím, že psychicky pro mě nebylo tak náročné vstřebávat možný konec kariéry jako se v prostředí nemocnice po těžké operaci dávat zase dohromady.
Kouknul jsem se na pokoji doleva a viděl vedle sebe sedmdesátiletou paní. Kouknul jsem se doprava a ležel tam snad ještě starší pán. Nechci, aby to k nim vyznělo nezdvořile, jenže mně bylo přece teprve jednadvacet, nepil jsem alkohol, nekouřil, přišel jsem sem z prostředí profesionálního sportu a potřeboval mít hlavu nastavenou tak, abych se do něj zase brzy vrátil. A tyhle pohledy mě ubíjely.
První tři dny jsem se navíc nesměl hnout. Jako člověk, který nikdy v životě neusnul na zádech, jsem ležel v naprosto nepředstavitelné poloze. Bolela mě hruď a vteřinová ručička na hodinách v místnosti jako by stála na místě. Celý den i celou noc jsem v duchu prosil čas, aby běžel rychleji. Aby tohle všechno bylo za mnou.
Úplně nejhůř mi ale bylo po propuštění z nemocnice: už čtvrtý den po operaci jsem se sice postavil na nohy a začal fungovat, mohl jsem si dojít na záchod a už za dalších čtrnáct dnů jezdit alespoň na rotopedu, pořád jsem ale na sebe musel dávat pozor a podstupovat další a další rehabilitační cvičení.
I kvůli nim mě doktoři chtěli nechat převézt na rehabilitace do zařízení v Poděbradech, kde jsem vydržel jen tři hodiny. Zase jsem tam viděl nemocné lidi v důchodovém věku, kteří se pohybovali pomalu a jen za pomoci chodítek, zase mě to sundalo dolů.
Okamžitě jsem poprosil mámu, aby mě odvezla zpátky domů.
Byl jsem ve Spartě sotva tři dny i s cestou, přesto mi tamní hráči dodávali podporu. Tomáš Rosický se o můj zdravotní stav zajímal pravidelně, pár zpráv mi v průběhu léčby napsal i Bořek Dočkal. I takové maličkosti mi obrovsky pomáhaly.
I z toho pohledu je pro mě ještě více neuvěřitelné, že o mě Sparta i nadále opravdu měla zájem. Bezprostředně poté, co můj přestup na základě onemocnění srdce v lednu padl, jsem přes agenta dostal zprávu, že jestli se jednou na hřiště dokážu vrátit, bude o mě Sparta znovu stát. Moc si toho dnes vážím, třebaže tehdy jsem tomu zcela upřímně příliš nevěřil.
Dnes vím, že za obnoveným zájmem stály dvě věci. Zaprvé jsem před lékařskou prohlídkou předváděl v lize výkony, na jejichž základě si mě Sparta vybrala. Zadruhé jsem po ní ukázal jejím představitelům obrovskou motivaci jít dál. Ač se o tom na veřejnosti nemluvilo, lidé v zákulisí moc dobře věděli, čím jsem si prošel, a sám jsem dnes přesvědčený, že jsem jim i díky tomu dokázal, že jsem typ člověka, který se v životě vzdávat nebude.
O tom, že jsem podstoupil takhle náročnou operaci, se veřejnost dozvěděla až necelé dva měsíce po ní. S agentem jsme se dohodli na informačním embargu. Řekli jsme si, že dokud nebude něco nasvědčovat tomu, že je naděje na návrat, nebudeme směrem ven říkat vůbec nic.
Promluvil jsem o tom poprvé až na galavečeru českého fotbalu, kde jsem při velmi emotivní chvilce přebíral cenu Talent roku. Dopředu jsem věděl, že budu mít pár minut prostoru na projev, a několik dní předem jsem si doma před zrcadlem nebo před svou mámou připravoval, co lidem v živém přenosu řeknu.
Když jsem přišel na pódium, oči se mi zalily slzami a nastala panika.
Nádech, výdech, nádech.
Na jeden výdech jsem nakonec svou ostravštinou na lidi v sále vysypal asi jen půlku toho, co jsem jim říct chtěl. Úplně jsem zapomněl poděkovat doktoru Černému i celému personálu nemocnice, v obrovských emocích jsem tam mlel vlastně asi úplné hlouposti.
Tou dobou už jsem ale za sebou měl část rehabilitace a začal se vracet do tréninku, tehdy už jsem i já věřil tomu, že všechno dobře dopadne. Že se stane můj malý životní i sportovní zázrak.
Veškerou rehabilitaci jsem nakonec absolvoval na soukromé klinice s naprostou podporou mé mámy, která si vzala volno v práci a několik týdnů se o mě doma v Praze starala, jako bych byl znovu malé dítě. Nosila mi domů nákupy, protože já sám nic těžkého zvedat nemohl. Vařila mi, uklízela. A celou dobu jsme si spolu u toho povídali. Poznali jsme se úplně jinak, náš vztah je od té doby ještě silnější než kdy předtím. Sám jsem si uvědomil, jen díky téhle malé tragédii, jak důležité rodinné zázemí je.
Maminko, jestli tohle teď čteš, moc ti za všechno ještě jednou děkuji.
Sám jsem v životě jako člověk vyloženě kliďas. Nedělám unáhlená rozhodnutí, raději si všechny věci nejprve srovnám v hlavě a dopředu každý svůj krok naplánuju. Podobně jsem měl naplánovaný i návrat k tréninku poté, co mi lékaři po jednom ze zátěžových testů oznámili, že mé srdce je zase zdravé. O tom, že bych se měl bát a jít do tréninku s nějakým blokem, nebyla řeč. Jen proto, že jsem nic neukvapil. Znovu jsem se do tréninku mezi chlapy na hřišti postavil až ve chvíli, kdy jsem věděl, že jsem v pořádku.
„Lischka, pojď. Svlíkej se, jdeš na plac.“
Asi nejemotivnější zážitek mé kariéry.
Poslední zápas nadstavbové části sezony, ve které jsem už jednou s fotbalem skončil.
Trenér Petr Rada na mě mrknul v samotném závěru utkání. Vím, že to bylo vlastně spíše symbolické gesto, ale hrozně moc pro mě znamenalo. Ještě v únoru jsem s rozpáraným hrudníkem ležel na zádech ve špitále, v květnu jsem zase oblečený v dresu naskočil na ligový trávník.
Odehrál jsem tehdy v závěru zápasu jen pár vteřin, ale cítil jsem se zase jako ligový hráč.
Šel jsem na plac a poloprázdné tribuny v Jablonci tleskaly. Lidé stáli a řvali moje jméno.
Sám sobě jsem v tu chvíli děkoval za to, co jsem se rozhodl podstoupit.
O pár dnů později volal Tomáš Rosický: Naše nabídka platí, chceš přestoupit do Sparty?
Budu úplně upřímný.
Na Spartu jsem neměl. Ne ve stavu, v jakém jsem do ní přestupoval.
Na jedné straně je můj zážitek, obrovská zkušenost, to, že jsem se stal její součástí po tom všem, co mému přestupu předcházelo. Druhá strana je fakt, že jsem se na Letné neprosadil, že jsem ve Spartě neuspěl. Tenhle pocit ve mně asi převažuje a umím to přiznat.
Sám jsem od sebe čekal víc a vím, že ode mě čekali víc i lidé.
Už jen samotný fakt, že půl roku po operaci srdce k přestupu do Sparty došlo, zní jako pohádka, přesto jsem si to plánoval jinak. Proto se nechci a nijak nebudu vymlouvat na okolnosti. Nechci vám tvrdit, že bych se byl ve Spartě prosadil, kdybych za ni mohl hrát ve vrcholné formě bez půlročního výpadku. Kdybych byl na Letnou přišel v maximální psychické pohodě, se sebevědomím, jaké jsem měl půl roku předtím.
Šancí dokázat, že na Spartu mám, jsem totiž i v následujících měsících dostal několik a ani jednu nepotvrdil. Zpětně už vím, že jsem na tlak daný možností oblékat její dres prostě nebyl v danou chvíli připraven.
Prostě jsem nebyl v herní pohodě. Neuměl jsem řešit krizové situace s klidnou hlavou jako předtím, nešel jsem do soubojů s tím, že je zvládnu, šel jsem do nich s vnitřními pochybnostmi. Vyvolávaly je ve mně zdravotní komplikace i fakt, že po Stramaccioniho éře je klub dodnes v náročné přestavbě. Na hřišti se nám nedařilo tak, jak by si fanoušci přáli, ve stoperské dvojici jsme se neustále točili s více hráči a zrovna tak se neustále hledalo i ideální složení základní jedenáctky. Každá prohra se pak rozebírala ještě týden potom.
Sám jsem se ve Spartě cítil trapně dvakrát.
Nejprve to byl zápas v Plzni, kdy jsem hned na začátku druhého poločasu namazal chybou Krmenčíkovi na gól, který rozhodl šlágr s Viktorkou. V tu chvíli jsem poprvé na vlastní kůži poznal, že Sparta není Jablonec. Mé sociální sítě zaplavily anonymní zprávy lidí, kterým dodnes raději nechci rozumět.
Podruhé jsem selhal v Miláně. Na San Siru proti slavnému AC. Nejdřív mě soupeř obral o míč a my inkasovali, ve druhém poločase jsem zase krkolomně promáchl balón a smál se mi celý svět. Tenhle highlight vtipné minely na sociální síti TikTok zveřejnila stránka Drunk Football Player, v překladu do češtiny Opilý fotbalista. Záře reflektorů pod stropem stadionu mě osvítila, neviděl jsem na balón a po zápase v autobuse na mobilu pro změnu četl, jak se mi všichni smějí.
Ten den jsem si zrušil Instagram i Twitter, přesto jsem posměškům neunikl. Psali mi i mí kamarádi, od kterých jsem poznámky bral a sám jsem se jim zasmál. Když mi ale od fanoušků přicházely zprávy, jaké jsem hovado a kopyto, neměl jsem jim na to co říct.
Uklidnil jsem se jen tím, že jsem si smazal veřejné profily a omezil jim tím možnosti psát mi dál.
Nic na tom ale nemění fakt, že jako hráč jsem na hřišti nebyl v pohodě.
Chybu fotbalista občas udělá. Průšvih je, když je dělá opakovaně.
Tak jako jsem to dělal já.
Občas si vzpomenu na momenty ještě z kabiny Jablonce.
Pan Rada, trenér, kterého mám fakt rád, protože ke mně byl vždycky upřímný, před zápasem obcházel mé spoluhráče a rozdával taktické pokyny. Krajním obráncům vždycky říkal, ať běhají po lajně, nabízejí se do kombinace. Mně vždycky řekl jediné: Lišáku, hlavně neudělej chybu.
Přesně takhle jsme my stopeři hodnoceni.
Nesmíme udělat chybu. Takhle jednoduché to je.
Můj herní styl přitom čas od času chyby vytvářet bude.
Ani po zranění, které mi v jistou chvíli vzalo kus sebevědomí a vnitřní pohody, na něm nic měnit nebudu.
Vím, že i díky němu vynikám. Hraju na hraně rizika. Nechci jako stoper stát na hřišti vytočený do strany a jen odkopávat míče do tribun. Mohl bych to dělat a být platný, ale zůstal bych do konce kariéry jen v české lize. Ve Spartě jsme to dělat nesměli a i teď vím, že jen takový přístup mi může otevřít dveře dál. Mám sám na hřišti radost, když v daný moment vymyslím průnikovou přihrávku, z pozice posledního si dovolím riskantní věc nebo jen tak vyrazím dopředu přečíslit soupeře.
Sparta byla pro mě v tomhle ohledu veliká zkušenost. Byl jsem tam necelé dva roky a v očích jejích fanoušků toho zas tak moc neodehrál, jako hráče mě ale zocelila. Nabral jsem v ní zkušenosti, ze kterých těžím i teď a které jsem jednou ochotný prodat i dál.
Když jsem před sezonou přicházel do Baníku, zase mě lidé v okolí upozorňovali na tlak, pod kterým budu. Se vším respektem teď můžu říct, že mě takový tlak nechává úplně klidným. Protože když v Ostravě vyhráváme, fanoušci na tribunách alespoň nebučí. Na Letné občas k těmhle emocím stačila jedna přihrávka navíc směrem dozadu.
Vím, jak lidé v Ostravě Spartu nesnášejí, vyrůstal jsem v tomhle prostředí. Zároveň nejsem ten, co by o Spartě chtěl mluvit škaredě. Spíše naopak. Vždyť já i pražskému klubu dlužím za to, že dnes profesionálním sportovcem pořád jsem. A stejně tak nikdy nezapomenu Baníku, že mě do balonu od žáčků kopat naučil.
Proto jsem se v létě rozhodl do Baníku odejít, alespoň na hostování. Mohl jsem přitom jít do nizozemské ligy, i taková nabídka byla na stole, ale moc dlouho jsem o ní nepřemýšlel.
Poslední půlrok jsem ve Spartě nehrál vůbec, sám jsem v sobě marně hledal pohodu Davida Lischky, který před operací srdce patřil k nejlepším stoperům ligy. V takovém rozpoložení zcela upřímně nevím, co bych v Holandsku dělal.
Když máte jako fotbalista na stole nabídku z české ligy a ze západu, v drtivé většině toužíte odejít ven. Já to měl od začátku nastavené jinak. Rozhodl jsem se udělat pomyslný krok vzad, abych jednou mohl udělat další tři vpřed.
Nelituju toho a nikdy nebudu.
V Baníku si fotbal zase užívám. Zase v sobě vidím své tehdejší já. Mám od trenéra volnost. Vím, že když nakopnu balon pod tlakem směrem dopředu, nikdo mi to vyčítat nebude.
S tímhle vědomím si navíc každý zápas dokážu dovolit víc a víc.
Zase si můžu dovolit hrát svůj dobrý fotbal a u toho navíc koukat na tribuny, hledat na nich známé tváře své rodiny a nejbližších kamarádů, sousedů a známých.
Nebojím se.
Nemám strach.
Jsem dnes taky pravděpodobně nejhlídanějším sportovcem v České republice.
Na tréninku nestrpím úlevy, nic nešidím. I když nás všechny i během zápasů hlídá hrudní pás, jím měřené hodnoty nezajímají mě a ze zdravotního pohledu ani trenéry, které v excelové tabulce nakonec zaujme maximálně to, proč jsem v daném sprintu nenechal na hřišti ještě víc.
Mé srdce je totiž zcela zdravé.
Důkladné zdravotní prohlídky, které teď musím podstupovat jednou za půl roku, jsou toho důkazem.
První opravdu velké angažmá ve Spartě mi nevyšlo, to druhé v Baníku chci vzít za jiný konec.
Dva roky zpátky totiž má kariéra na malou chvíli úplně skončila, teď stojím zase na pomyslném začátku. Nezměnila se jediná věc: Má chuť fotbal hrát. Těším se na každý trénink, mám v sobě obrovskou chuť posouvat se dál. A hraju doma, v Ostravě.
Sám sobě i vám všem chci dokázat, že na to mám. Že jsem talent roku kdysi nebyl náhodou. Že ze mě mé zdravotní komplikace udělaly ještě silnějšího sportovce, lepšího a odolnějšího fotbalistu.
Až příště půjdu do zápasu, nebudu o sobě ani o svém zdraví pochybovat.
Půjdu na hřiště a svůj tep vyženu na maximum.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází