Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Tohle nedělej.
Tohle nezvládneš.
Tohle není pro tebe.
Byly časy, kdy mi podobné věty říkalo devadesát devět lidí ze sta.
Jako chlap, který váží šedesát kilo a měří 165 centimetrů, jsem nejspíš nikdy nevzbuzoval dojem, že bych mohl umět to co většina. A ještě míň se dalo předpokládat, že bych nad ostatními vynikal.
Automaticky se počítalo s tím, že budu někde vzadu. Nejsem typ člověka, který by sobě nebo okolí něco na sílu dokazoval, zároveň mám odmala touhu dělat věci, kterým vnitřně věřím. Od jisté chvíle jsem přesvědčený, že zvládnu cokoliv, o čem si myslím, že je dobré pro můj život. Jakkoliv bláznivě to může na první dobrou znít.
Okolí to na mně možná dlouho nepoznalo, ale takhle jsem to měl už jako patnáctiletý kluk.
Byl jsem nevýrazný dlouhovlasý hubeňour s průměrným prospěchem, kterého učitelé posílali na učňák, třeba na mechanika. Vyloženě mi tvrdili, že nemám na to, abych studoval. Ale proč? Proč bych nemohl, když chci? Maturitu má přeci kdekdo, tak proč s tím zrovna u mě musí být spojená taková nedůvěra?
Šel jsem na veřejnoprávní střední školu, která slouží jako přípravka pro policejní nebo vojenskou univerzitu. Když jsem pak v maturitním ročníku oznámil, že mám v plánu pokračovat na hradeckou fakultu informatiky a managementu, vysmáli se mi všichni s výjimkou jednoho spolužáka.
Na přijímačky šlo šest set uchazečů, brali jich jen pětatřicet a k diplomu to dotáhlo patnáct lidí. I já.
Prostě to šlo. Vůbec nezáleželo na tom, co říkali lidi okolo, a o to víc mě posilovalo cokoliv, co se mi povedlo.
Když jsem v sedmnácti začal dělat MMA, už jsem samozřejmě tušil, jaké sklidím reakce. Vždyť jsem do té chvíle skoro nesportoval. Hrál jsem závodně šachy a vedle toho trávil s kamarády dlouhé hodiny u známé fantasy Dračí doupě. Neměl jsem zrovna ideální průpravu a všichni bojovníci z gymu, který byl v Hradci Králové ve stejné budově jako šachový klub, jen o patro výš, mi dávali strašně do držky. Byli to většinou vyhazovači, smáli se mi a předpovídali, že rychle skončím.
Čím víc mě mlátili, tím víc mě lákalo, abych se zlepšil. Bral jsem to tak, že pracuju sám na sobě. Chtěl jsem poznat lidské tělo a to, jak se člověk může bránit.
Tohle se dělo v roce 2009 a o pár měsíců později, přesně na moje osmnáctiny, jsem měl první zápas na open air akci v České Kamenici, který jsem prohrál na body. Byl jsem hrozně rozbitej, trenéři mi pak o autobusovou zastávku udělali hobla, čímž mě úplně dodělali. Každý, kdo mě znal, se ptal, jestli mě náhodou nesrazilo auto, ale ani to mě neodradilo. Položil jsem se do toho ještě víc a začaly přicházet i úspěchy.
Naposledy se mi v kleci nezadařilo v květnu 2012.
Od té doby mám šňůru šestnácti výher v řadě, včetně posledních tří v UFC – v nejlepší lize světa, kde přede mnou z Čechů bojovali jen Karlos Vémola, Viktor Pešta a Lucka Pudilová. Všichni skončili s negativním skóre. Já byl první, kdo zažil vítěznou premiéru, a uchytil jsem se stejně jako Jirka Procházka, který přišel chvíli po mně coby šampion japonské organizace Rizin a měl už pozici hvězdy.
Asi vás nepřekvapí, že když jsem nastupoval do UFC, lidi nevěřili, že ve flyweight, tedy v muší váze do 56,7 kilo, něco dokážu. Tak na mě koukal i můj první soupeř Bruno Silva, docela namachrovanej Brazilec, co mi chtěl na svojí domácí půdě vysvětlit, že jsem přišel do jiného světa. Já mu místo toho ukázal, že existuje jen jeden svět. Ten, kde má člověk dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu a záleží jen na něm, jak je využije.
Do roku 2022 jsem vstoupil jako desítka žebříčku a moje ambice tady určitě nekončí.
Mám víru v to, jak pracuju, a umím si představit, že budu šampion UFC. Vyhraju další jeden nebo dva zápasy a skočím na hranu elitní pětky. Vyhraju třikrát za rok a půl a utkám se o titul. Je mi jasný, že ani tomuhle moc lidí neuvěří. Zase.
Já naštěstí – jako ostatně už tolikrát – budu spoléhat, že nezáleží na ostatních, ale na mně.
Viděl jsem hodně mrtvých lidí.
Táta dělá hrobníka a já mu v roce 2015 začal pomáhat, abych si přivydělal.
Do podpisu smlouvy s UFC jsem neměl bůhvíjaké příjmy ze zápasů ani od sponzorů a bral jsem každou možnou brigádu za pár tisíc. Chvíli jsem jezdil s kámošem, co staví zahradní jezírka, pak jsem dělal dozor na stavbě dálnice. Bavilo mě cokoliv, co bylo na vzduchu a obnášelo práci rukama nebo s lopatou.
Role hrobníka mě bavila nejvíc, takže ji dělám nárazově i dnes. Zkrátka proto, abych se viděl s partou, s níž jsem vyrostl. Jsou to normální lidi, pro které je to regulérní zaměstnání. Obvykle přijedeme na hřbitov, sejdeme se u kostela a vše naaranžujeme, aby to vypadalo hezky. Není to žádná věda. Po mši kněze vezmeme rakev, zašoupneme ji do auta, vůz odjede do krematoria a tím to většinou končí. Umím samozřejmě i vykopat jámu přesně na rozměr, spustit do ní nebožtíka a zaházet ho hlínou, což už se ale dnes moc často nedělá. Všechno má přesně daný postup, který je v zákoníku, do detailu to ale popisovat nechci.
Z úcty k pozůstalým.
Jakkoliv morbidně to může znít, beru celý proces jako relax, protože se díky tomu vždycky vracím mezi kamarády, s nimiž mi je fajn. Umím se od situace odosobnit, za mě je to stejná práce jako vynést skříň do patra. Člověk, kterého pohřbíváme, většinou vypadá, jako když spí, a tím, že ho neznám, v tom nemám emoce.
Pohled na mrtvého pro mě zkrátka není tabu.
Všímám si, že se lidé o smrti pořád moc nechtějí bavit, a vidím v tom docela rozpor s tím, jak pak žijí. Hlavně mladou generaci to nezajímá. Nechtějí se zabývat pocitem, že něco takového existuje, ale zároveň si rádi udělají bizarní kostým, aby oslavili Halloween. Že jsou ten samý den Dušičky, kdy se má jít na hřbitov zapálit svíčka babičce nebo dědovi, ví málokdo. Tahle úcta mizí a pak jsou všichni o to víc rozhození, když se se smrtí setkají. Je to umocněné i tím, že jsme v naší kultuře z pohřbu udělali smutnou událost. Lidi přijdou v černém, jsou zasmušilí, pustí hudbu, která ještě víc prohloubí atmosféru, a pak se v tom spolu všichni utápějí.
Jde vyloženě o věc volby, protože na světě jsou i místa, kde tenhle proces pojímají jako oslavu.
Nejbližší zemřelého přijdou oblečeni neformálně, tancují a vzpomínají na toho, kdo je opustil, způsobem, kdy z toho nemají depku. Vždy si vybavím pohřeb asi nejznámějšího Havajce Israela Kamakawiwooleho, který zpíval mimo jiné písničku Somewhere over the rainbow. Umřel v osmatřiceti, protože vážil 340 kilo, a rozloučení s ním byla party na celém ostrově, žádný smuteční průvod.
Tenhle přístup mi je bližší, ukazuje svět ve větší rovnováze.
Nejde mi do hlavy, jak velké se dělají rozdíly mezi smrtí člověka a jiné bytosti.
Jednou jsem byl první řidič, který zastavil u bouračky. Kamion se potkal čelně s autem na silnici na Jaroměř. Z osobáku byl kabriolet, na místě byli dva mrtví chlapi, třetí umíral a do příjezdu záchranářů se nám ho nepovedlo dostat ven. Asi bych to popisoval emotivněji, kdybych dotyčné znal, ale nepřišlo mi nepřirozené se na to dívat. Pak jsem navíc zjistil, že byli opilí, a bral jsem to jako věc, která se stala z nějakého jasného důvodu.
Naopak mi nejde do hlavy, jak velké se dělají rozdíly mezi smrtí člověka a jiné bytosti.
Je to vidět právě v dopravě. Na cestách leží spousta sražených zvířat a tohle v mých očích ukazuje, jak řada lidí vnímá život.
Když potkám na silnici ježka, kterého ještě do té doby nic nepřejelo, jsem klidně schopný způsobit zácpu, vystoupit z auta a odnést ho do bezpečí.
Pro mě to není blbej ježek. Je to živý tvor a nedělám rozdíl mezi tím, jestli tam bude ležet on, nebo rozšmelcovaný lidi. Každý je na planetě z nějakého důvodu a zaslouží si tu být, člověk není nic víc a podle toho se chovám. Takže zastavím a pokusím se pomoct. Na střední se mi stalo, že jsem jel ráno do školy – tehdy svojí nesmrtelnou felicií – okolo Třebechovic. Na tachometru jsem měl asi osmdesát a z příkopu vykoukly dvě srnky. Pink, pink. Oběma jsem líznul hlavu, převrátily se do škarpy a byly na místě mrtvý… Stalo se to i přítelkyni, když jsem byl spolujezdec. Auto před námi srazilo kocoura, a jak ho chytila kola, šel přímo na nás a přejeli jsme ho ještě jednou.
Pokaždé jsem to dost dlouho prožíval.
Mám to zčásti dané výchovou. Pocházím z vesnice Lípa a v domě i na zahradě okolo mě vždycky běhala zvířata. Domácí, která byla jako členové rodiny, i hospodářská, s nimiž byly jasné plány. Když jsme si chtěli dát králíka, věděli jsme, že je to někdo, koho jsme odchovali. Klepli jsme ho, uvařili a snědli s vědomím, o co jde. S respektem. Měl jiný konec než zajíc, kterého přejede auto, přičemž člověk za volantem pak řeší především to, že má prasklý nárazník.
Tyhle rozdíly ctím pořád, a posledních pět let mi připomíná smysl mého uvažování Gary. Bezsrstá kočka plemene sphynx. Má unikátní povahu, je inteligentní, hodně kontaktní a má potřebu být silně propojený se svým nejbližším. Se mnou.
Máme to hozené úplně stejně.
To, že mi na začátku nikdo moc nevěřil, nebylo traumatizující.
Prostě mě všichni brali jako malého kluka z malé vesnice u Hradce Králové. Proč by měl zrovna on dokázat velké věci?
I díky brigádě v nočním klubu v Holicích jsem poznal, jak moc udělá první dojem. Makal jsem tam po večerech celkem pět let a kvůli mým proporcím mě celou dobu brali jako šatnáře. Sice jsem už dělal MMA a pral jsem se nejlíp ze všech, ale nikdy mě nepostavili na dveře jako vyhazovače.
„Hele, my víme, že to umíš, ale oni by si všichni dovolovali, kdyby tě viděli jako ochranku.“
Měl jsem kvůli tomu i horší peníze. Osm set za večer, zatímco vyhazovači brali dvanáct set.
Zařídil jsem se podle toho. Měl jsem dávat na háček bundu za pětikorunu, ale někdo přišel, měl čtyři kusy oblečení, tak jsem mu to dal na jedno místo, do kasy hodil bůra a do kapsy patnáct korun. Díky tomu jsem si vydělával líp než kluci na dveřích.
Takhle jsem se protloukal a sledoval, jak lidi, kterým něco chybí, upouští páru.
Od té doby klasické diskotéky nenávidím. Ať přijdeš kamkoliv, vždycky se najde parta ožralů, co dělají problémy, protože se snaží zaujmout holky a dodávají si sebevědomí chlastem. Pamatuju si ale i ženskou, která byla fízl a hrozně se vylila, dělala bordel a plivala po lidech okolo. Vůbec se nekontrolovala. Jeden vyhazovač to nakonec nevydržel, vzal ji za vlasy, třísknul jí hlavou o stůl a vyhodil ji ven.
Jednou jedinkrát se stalo, že si někdo bezdůvodně vybral i mě. Měl dva metry a přes sto kilo. Jedl jsem zrovna u baru čínské nudle, on stál opodál, koukal na mě a pak mi dal zničehonic facku a začal kolem sebe házet stoly. Byl jsem z toho v šoku, a než jsem stihl zareagovat, naskákali na frajera všichni kamarádi a musela ho odvézt sanitka.
Sám jsem si ruce nikdy neušpinil.
Vzadu v hlavě jsem vnímal, že v tomhle prostředí můžu skončit natrvalo, pokud se mi nesplní moje sny. Proto jsem studoval. Kdybych náhodou nezápasil, už podobnou práci nikdy dělat nemusím a vezmou mě třeba k armádě. Měl bych tabulkový plat, který zajistí rodinu. Tohle se ode mě očekávalo. Nevyčnívat a být ze všeho nejvíc normální člověk, stejně jako moji rodiče.
Táta hrobník, máma kuchařka ve školce. Z podobných poměrů je i moje přítelkyně.
Naši celý život pracují, po zaměstnání mají svoje zájmy, starají se o dům, o zahradu, občas jedou na dovolenou a počítají s tím, že to tak půjde až do důchodu. Takhle se rozhodli a je to naprosto v pořádku, jen pro ně pak bylo těžší představit si, že chci žít jinak.
Když jsem k nim jednou přišel, odkryl jim svoje sportovní ambice a řekl, že hodlám být v pětatřiceti zajištěný tak, abych nemusel myslet na to, jak se uživím, mysleli si, že kvůli tomu začnu krást.
Moc dobře si totiž pamatovali, jak jsem už coby MMA zápasník neměl vůbec nic, jen nejistotu. Svůj sport jsem tehdy nebral moc vážně a v roce 2012 se mi to vymstilo, na tréninku jsem si prolomil koleno a urval si v něm všechno, co šlo. Šel jsem na plastiku vazu, po měsíci jsem dostal silný zánět a museli mi to vypláchnout přes hadice. Další dva roky jsem se plácal ve sportu i v soukromí. Přemýšlel jsem, jestli je tohle znamení, abych dostudoval, nastoupil do práce a chodil si už jen párkrát v týdnu pro radost zaboxovat.
Zachránilo mě přesvědčení, že jsem nikdy nechtěl stabilní zaměstnání na osm hodin denně.
Muset pracovat, muset vydělávat, muset platit hypotéku. Věřil jsem, že nic z toho člověk nemusí. Chtěl jsem to mít jinak a dal jsem si cíl, který lidem v mém okolí připadal neuvěřitelný.
Byl prostě moc daleko.
Být dobrý zápasník je za mě totéž jako být dobrý člověk. Tohle se nedá ohodnotit penězi.
Zápasil jsem strašně dlouho o pár korun. Za první titul v organizaci GCF jsem měl dvacet tisíc. Ať jsem vyhrál nebo prohrál, bylo to v tomhle ohledu jedno, důležité bylo, že jsem začal brát MMA vážně.
Řekl jsem si, že půjdu takovou cestou, abych se za sebe nemusel stydět. Chtěl jsem, aby si i moji rodiče vždycky řekli, to je ten náš kluk, jak ho známe. Sice jsem všechny porážel, ale dlouho jsem nebyl známý, nijak jsem nevyčníval. Neměl jsem v plánu být za každou cenu výrazný a nedělal jsem velká gesta, takže se na mě nenalepil žádný lokální podnikatel, který by se se mnou chlubil.
Radši jsem žil od výplaty k výplatě z brigád a peníze ze zápasů jsem investoval do další přípravy.
Jednou, když už jsem měl docela dobré jméno, mě přitom oslovil politik. Nabízel mi milion na rok za to, abych ho jednou měsíčně doprovodil na nějakou akci. Ale co by to bylo? Jel by do bordelu? Jel by na pochybnej kšeft? Musel bych mít zbraň a dělat tam cvičenou opici? Fajn, to si ten milion nech, já místo toho budu na tréninku.
Z tohohle směru jsem neuhnul ani v největší krizi.
Dnes už zaniklá organizace XFN mi kdysi naslibovala zápas o titul. Dlužili mi peníze, ale já v tom viděl šanci, tak jsem odjel trénovat do Thajska a zadlužil se ještě víc. Měl jsem jen na letenku a zbytek peněz měli promotéři uhradit během přípravy. Neposlali nic. Tehdy jsem byl nejblíž tomu se na MMA vykašlat, už mi to za to nestálo, ale zachránili mě kluci z mého týmu All Sports Academy a dlouholetý sponzor bojových sportů Dan Perner. Dali mi důvěru a díky tomu jsem měl podmínky a prostředky pro přípravu na další zápas. Vyhrál jsem, mohl jsem zase fungovat a rozhodl jsem se, že se budu s XFN soudit a že to nevzdám, i když šlo v uvozovkách jen o částku pod sto tisíc korun.
Pro mě byly tyhle finance ještě nedávno naprosto zásadní a zůstanou pro mě symbolem toho, jak jsem se rozhodl pracovat. Dodnes se to nevyřešilo, ale nepolevuju, tahle kauza mi připomíná, že být dobrý zápasník je za mě totéž jako být dobrý člověk.
Tohle se nedá ohodnotit penězi.
Vím to a tím, jaký jsem, jsem měl dřív problém zaujmout sponzory. Až do podpisu smlouvy s UFC jsem se měl hůř než jiní kluci, kteří dělají show, jsou kontroverzní a svět se v uvozovkách točí kolem nich. Mají se dobře, i když nejsou jako sportovci tak vysoko jako já.
Naštěstí se už i tohle otočilo. Všichni moji partneři i rodný kraj a město Hradec Králové pochopili, jak přistupuju k životu.
Spolupracuju třeba s Tipsportem. Před MMA galavečery jim dělám prognózy a snažím se vystupovat tak, abych ukazoval, že je sázení zábava a že nemá jít nikdy o hlavní zdroj výdělku. Nedává mi smysl dávat do téhle věci peníze, které lidé potřebují pro zajištění svojí existence.
To, jak a o čem mluvím, může mít větší efekt než čísla na sociálních sítích. Zároveň mám i marketingový tým, se kterým měříme můj online zásah. V souvislosti s posledním zápasem to bylo 260 mediálních výstupů s dosahem šestnáct milionů lidí, a to se bavím jen o regionu Česko-Slovenska. Sponzorům navíc často stačí, když si jejich konkurenti přečtou jeden článek, kde hledají to, co sami nemají.
Moje cesta sice byla a možná pořád je pomalejší, ale autentická a poctivá.
Mám asi míň fanoušků než jiní, ale jsou věrní a podporují mě. Proto jsem nikdy nepřitahoval pochybné podnikatele. Proto věřím, že v roce 2027, kdy mi bude oněch pětatřicet, začnu dělat všechno hlavně pro zábavu.
Tou dobou tomu snad už budou věřit i moji rodiče, pro které je to pořád trochu úlet. Ukázalo se to i po smrti dědy, kdy prodávali jeho dům. Říkal jsem jim, ať s tím ještě rok počkají, že ho pak koupím. Nevěřili, že seženu peníze, abych dostal hypotéku, a barák prodali. Za dvanáct měsíců jsem tu částku opravdu měl. I přítelkyně mi v prvních dvou letech našeho vztahu říkala, že to, jak uvažuju, není normální.
Už to říká o dost míň.
S bývalou partnerkou jsme měli tři kočky plemene sphynx a starali jsme se o ně společně.
Po rozchodu si je nechala, protože jsme bydleli v jejím bytě, a jen čas od času jsme si dali vědět, jak se zvířata mají. Když jsem po letech potkal kamaráda, který chodí s její ségrou a řekl mi, že dvě už jsou po smrti, z toho i ta, která pro mě tehdy byla vším, sesypal jsem se.
Prořval jsem dva dny.
Okolí nevědělo, co si o mně má myslet, protože to srovnávalo se situací, kdy mi umřel děda, se kterým jsme byli velcí parťáci. Naučil mě hodně věcí, předal mi i vztah k přírodě. Díky němu jsem myslivec a miluju chození do zoo. Našli jsme ho s tátou doma mrtvého a ani v nejmenším mě to nerozsekalo tak jako zpráva o kočkách.
I na téhle situaci se ukazuje, že mám zvířata rád minimálně stejně jako blízké lidi, a vůbec se tím netajím.
Moje okolí ví, že teď je pro mě hodně důležitý vztah s kocourem Garym. Trávím s ním skoro všechen volný čas, je jako moje dítě. Odmalička za mnou všude lezl jako malý závislák, za každou cenu chtěl být se mnou a vytvořili jsme si hodně silné pouto.
Neumím si představit, že by nebyl.
Máme to docela intenzivní. Přijdu domů a vím, že tam je a čeká na to, až se ke mně přitulí.
Z tohohle je na nervy hlavně přítelkyně. Nejsem totiž úplně objímací typ, ale když jde o Garyho, platí úplný opak. Je to asi případ pro psychologa, děláme spolu úplně všechno. Ať už doma cvičím, hraju hry na počítači nebo si čtu, je pořád se mnou.
Mazlí se, chce si hrát nebo spí. Nic víc není potřeba.
Umím si představit, že vzhledem k tomu, jaký dělám sport, by si ke mně hodně lidí přiřadilo prvoplánově například pitbula. Neshazuju to, řada bojovníků to tak opravdu má a vím, že většinou své psy mají moc rádi, zároveň se mi vždycky příčí, pokud si někdo udělá ze zvířete jen svoji vizitku.
Hodně lidí říká, že je kočka nevděčná, že přijde za člověkem jen ve chvíli, kdy se potřebuje nažrat, ale když s ní opravdu žijete, zjistíte, že je to úplně jinak. Gary je můj parťák a ještě nikdy na nikoho nezaprskal ani nezavrčel. Ani na doktorku, která mu skrz břicho měla odebrat moč, když měl zdravotní problémy.
Zakládám si na tom, aby se mu žilo dobře.
Udělal jsem mu doma dvě velká škrabadla, z toho v ložnici může vyskočit na skříň, aby měl výhled, a druhé je u vchodových dveří, protože si při vítání potřebuje zadrápat. V obýváku má zase velký pelech, který dostal k Vánocům. Náš byt je udělaný tak, aby byl v pohodě. Jelikož kvůli tréninku jezdím do zahraničí, někdy i na několik týdnů, vytvořili jsme mu pohodlí. Z každé cesty mu navíc něco přivezu. Jednou obleček, jindy hračku… V Las Vegas jsem mu dokonce sehnal kočičí jídelní stůl.
Jediný problém, který jsme při soužití řešili, byly kytky. Na druhou stranu mám díky tomu výmluvu a nemůžu je přítelkyni nosit, protože to Gary hned zdevastuje, sežere a roztrhá. Zničil každou vázu a já mu to samozřejmě hned odpustil.
Pro mě je můj kocour mnohem víc než domácí zvíře.
Od chvíle, co jsme spolu, nemám potřebu chodit do společnosti na kafe nebo do baru. Představa, že si někam jdu sednout a tam se dám do řeči s de facto cizími lidmi, mě neláká. Mnohem radši budu doma s mnohem lepším kamarádem.
Život s ním zlepšuje nejen psychiku, ale i fyzickou pohodu. Garyho přítomnost umí působit i jako antidepresivum a nejsou to jen kecy. Všímám si, že od chvíle, co žiju vedle koček, jde moje MMA kariéra nahoru. Začal jsem se o tohle téma zajímat a zapadlo mi do sebe dost podstatných věcí.
Všichni třeba vědí, že kočky předou.
Nejde ale jen o projev náklonnosti, jejich vibrace rovněž působí dobře na energie. Je to trochu magie. Člověku by neprospělo spát dvacet hodin denně, ale kočkám to nevadí, protože tím, jak vrní, umí roztřást všechny svaly v těle a udržet je funkční. Tenhle efekt dokážou přenést i na lidi a přispívají k lepší regeneraci.
Cítím to maximálně.
Ale hlavně... Když jsem s Garym, spadne ze mě sebehorší nálada. Jeho totiž nezajímá, kolik peněz jsem vydělal a jestli mám status UFC bojovníka. Jde mu jen o to, abych byl s ním a měl ho rád.
V autě většinou neposlouchám rádio.
Mnohem radši si přebírám vlastní myšlenky. Tak jsem to měl už jako šachista, co hrál dorosteneckou extraligu a juniorskou první ligu. Nebyla to úplně moje volba, do oddílu mě přihlásili rodiče, musel jsem jezdit každý víkend na turnaje a po deseti letech z toho vyhořel.
Dnes ale vidím, jak mi sport, který pro mnoho lidí ani sportem není, usnadnil život.
Naučil jsem se předvídat a vidět kontext situací. Někdy si události, které mohou přijít, přehrávám dopředu. Pak se opravdu stanou a jsou pro mě jednodušší, protože mám pocit, že už proběhly. Sám si ve svém životě připadám jako střelec. Nejsem na první pohled nejsilnější figura, mám svůj cíl daleko, ale hledám k němu přímou cestu. Čekám na mezeru, a jakmile se objeví, rozhodnu.
Minimálně v začátku MMA kariéry mi tohle uvažování dávalo určitou výhodu.
I klec je stejně jako šachovnice ohraničený prostor, souboj se musí nějak zahájit a pak reagujete na jednotlivé tahy soupeře. Každá akce vás dostane do nějaké pozice a je potřeba tušit, co bude dál.
Kvůli tomu studuju do detailu svoje soupeře na videu. Z jejich stylu odvozuju, co mi můžou udělat, a docela často si vše přiřadím k šachovým partiím, které jsem kdysi absolvoval.
Nejvíc mě vycvičila zkušenost z kvalifikace na mistrovství republiky v rapid šachu, což jsou hry na dvacet pět minut. Soupeře jsem znal a věděl jsem, že je lepší. K postupu byly potřeba dva vítězné zápasy a poprvé jsem ho dost rychle porazil. Najednou mi připadalo, že už to nemůžu projet, jenže dvě další hry jsem nezvládnul. Podcenil jsem to a bylo to jako zápas v MMA, kde první kolo frajera válcujete, ale v dalších dvou kolech jste o kousek horší a prohrajete 1:2 na body.
Tenhle zážitek mi připomíná, že musím být pořád koncentrovaný a vnímat sebemenší detail.
Proto mám nakoukané tisíce fightů napříč historií celého MMA.
Jakmile se dozvím jméno soupeře, pošlu videa s jeho zápasy nejen svému týmu a sparing partnerům, ale i přítelkyni, rodičům a bráchovi. Rodina nezná detaily, ale každý mi k tomu něco řekne a já si udělám celkový obrázek. Zatímco trenér všechno může vidět až moc profesionálně, moje holka to má jinak a je šance, že díky ní postřehnu něco, čeho bych si jinak vůbec nevšiml. Jsem takový, že se klidně zeptám na názor i úplného začátečníka a aspoň se nad jeho viděním situace zamyslím.
Rada od mámy mi sice ještě zápas nevyhrála, zároveň ji mám vždycky v hlavě, kdyby přišla chvíle, ve které musím překopat strategii.
Můj styl je založený na tom, že přesně tohle umím. Naladím se na styl soupeře a reaguju.
Už jako šachista jsem byl spíš defenzivní. Na rameni mám proto jako symbol vytetované své oblíbené zahájení „dračí sicilská“. Je založené na tom, že si hráč udělá u krále domeček, který zabetonuje, a jedná podle vývoje. Ani jako MMA zápasník nedělám hned od úvodního gongu extra rychlou akci, spíš vycházím ze sníženého těžiště, čekám na pohyby soupeře a kontruju. Takhle to několikrát ověřím, teprve pak vylezu z ulity a ukážu se.
Nebýt v UFC, těžko bych už cítil radost z toho, co dělám.
Výsledkem je, že jsem už deset let neprohrál.
V MMA je to relativně rarita a já to dokázal především proto, že tomu dávám úplně všechno. Doufám a věřím, že se mi podaří dojít až na vrchol. Dnes už by mi nestačilo být jen na domácí scéně, mojí ambicí je reprezentovat Česko ve světě. Když jsem zápasil v organizaci OKTAGON, domlouval jsem se s promotérem Ondrou Novotným vždy tak, abych měl zahraničního soupeře, který bude vstupní branou do velkého světa. To se taky stalo.
Nebýt v UFC, těžko bych už cítil radost z toho, co dělám, protože si upřímně nepamatuju den, kdy jsem se probudil a nic mě nebolelo. Jednou je to ruka, pak zase kotník, pořád něco.
Poslední zápas jsem sice vyhrál před limitem, ale nastupoval jsem do něj s rozbitou nohou. Teprve týden před fightem jsem začal chodit, do Las Vegas jsem odjel s fialovou hnátou a učil jsem se speciální chůzi pro média, aby nikdo nic nepoznal. Do toho jsem měl zkroucený loket a nešlo s tím boxovat. Dva dny před zápasem jsem dostal stafylokokovou infekci do obou kolen. Ve finále mi na poslední chvíli měnili soupeře, protože původní nesplnil váhový limit. Můj trenér Patrik Kincl byl navíc pozitivní na covid a hrozilo, že půjdu do karantény a vůbec nic nebude.
Prostě hrůza.
Po vítězství jsem necítil radost, jen úlevu, že ten stres skončil. Ještě dlouhé měsíce mi připadalo, že jsem pořád zavřený v kleci, protože jsem nepřijal scénář, který proběhnul.
Z těchhle důvodů už je pro mě důležité dopřávat si i věci, které nejsou úplně běžné.
Odmala třeba obdivuju vojenské zbraně, ale když jsem si na vysoké udělal zbroják, dalších šest let jsem si nic nekoupil, protože jsem na to neměl peníze. Teď tu možnost konečně mám, tak si dělám radost. Můj první kus do sbírky byla samonabíjecí puška M1 Garand, docela slušný dělo, o kterém jsem vždycky snil. Nakonec jsem si stejný model pořídil i ve vojenské verzi z roku 1943. Čekal jsem na šanci asi šestnáct měsíců, než se mi povedlo tuhle vzácnost odchytnout v jedné dražbě, protože obvykle bývá jen v historických sbírkách. Stejně tak jsem sehnal samopal AK47 ze šedesátých let, nezničitelnou zbraň, navíc nepoužitý kus.
Jsou to věci, které pochopí spíš nadšenci.
Někdo investuje do hodinek a do aut, já si radši vezmu pušku a jdu si někam na tři dny zastřílet.
Vím, že tímhle lajky na sociálních sítích nenahoním. Potvrdil jsem si to experimentem, kdy jsem dal na Instagram fotku kožené lícnice z roku 1952. Má velkou historickou hodnotu, rozhodně vetší než kabelka od Gucciho, ale nikoho to nezaujalo.
Dělám zkrátka okrajové věci. A pak i takové, které se moc sdílet nedají.
Měl jsem třeba období, kdy jsem se bál zápasu a prohry, takže jsem vyhledal peruánského šamana, který dělá přechodové rituály s ayahuascou. Tam jsem poznal, co je skutečný strach. Při vizích jsem viděl, jak mi umřela celá rodina, tak naturálně, jak jen si to můžete představit. Brácha měl třeba jako řidič z povolání autonehodu. Probral jsem se a věděl, že řeším kraviny. Od té doby nastupuju do klece vždycky úplně v klidu, protože jsem srovnaný s tím, že jsem na některé věci sám. Tím, na jaké jsem úrovni, už musím za kvalitním tréninkem hodně cestovat. Stojí to dost peněz, takže obvykle jezdím všude sólo a myslím, že tohle potloukání hodně vystihuje můj sport.
Člověk, který si stoupne do klece, je vždy nějakým způsobem odstrčený od ostatních.
A čím výš bojovník jde, tím míň lidí okolo sebe má. Zjišťuju, že mi to vyhovuje.
Často si pokládám docela jednoduchou otázku. Co po nás zbude?
Je to dané i tím, jak pomáhám pohřbívat lidi. Uvědomuju si, že každý z nich měl určitě svoje sny a cíle, kvůli kterým žil. Je smutné představovat si, že dotyčný nebožtík třeba něco nestihnul.
Proto na svoje otázky hledám odpovědi.
Chci být šampion UFC, zároveň vím, že jde jen o dílčí věc, u které moje vize nesmí skončit. Když získám nejcennější titul ve světě MMA, můžu si asi postavit barák a koupit super auto. Můj výsledek asi bude zapsaný někde ve statistikách.
Ale co po mně zůstane? Nechci, aby to skončilo jen u toho, že sportuju, žiju zdravě a jsem úspěšný.
Titul, pro který si, věřím, jednou dojdu, je kus hmoty, se kterou se můžu vyfotit, ale není to ta pravá podstata. Tohle přece ukazují osudy řady hvězd. Třeba boxer Tyson Fury. Měl jedinou motivaci – porazit šampiona Vladimira Klička. Když se mu to povedlo, nevěděl, co dál. Dokázal to a pak přišlo prázdno. Na několik let spadnul do drog, do chlastu, ztratil smysl a vracel se hodně těžko ke sportu i do normálního života.
Individuální zápasnická sláva není málo, ale není to ani všechno.
Mám potřebu vidět za svým cílem v MMA něco dalšího.
Čím víc přemýšlím, tím víc jsem přesvědčený o tom, že po konci kariéry vybuduju záchrannou stanici pro zvířata. Úspěch mi třeba přinese mediální pozornost a finanční možnosti. Díky nim ukážu lidem, jak se můžou chovat k ostatním živým tvorům a k přírodě.
Teď mám hlavně Garyho, ale miluju všechna zvířata. Spolupracuju s několika organizacemi, které se téhle tematice věnují, i když zatím nemám možnosti, abych to dělal ve velkém.
Rád bych zaštítil svým jménem celé zařízení. Nejen klasický útulek, kam někdo přinese třeba pět štěňat, která prostě nechce… Hodlám se zaměřovat na týrané a opuštěné tvory, kterým se budu snažit hledat nový domov. Ať už půjde o psa, nebo o koně. Budu lidem ukazovat, že je život se zvířaty lepší a bohatší. Pokud jim člověk dá péči, vrátí mu to tisíckrát.
Asi se opět najdou lidi, kteří mým současným sportovním ani osobním snům neuvěří.
Asi se jim bude na první pohled zdát, že vidí malého člověka, který si dal moc velký cíl.
Asi proto vnitřně vím, že i kdyby mě od toho zase zrazovalo devadesát devět lidí ze sta, dobře to dopadne.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází