Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Teď si dobře rozmysli, jak se rozhodneš: Chceš zůstat v Baníku, nebo jít pryč?
Už jsem neváhal ani vteřinu. Byl jsem sice v šoku, mé tělo pořád paralyzoval adrenalin a strach, ale když se mě v telefonu nový majitel klubu Václav Brabec zeptal, jak to vidím dál se svou budoucností, odpověď ze mě vypadla úplně automaticky.
Neuměl jsem si představit, že v Baníku Ostrava – klubu, který mě vychoval a ve dvaceti letech mi dal i šanci být kapitánem ligového týmu – zůstanu. Ne po tom, co jsem před chvílí prožil. A z čeho se mi ještě pořád klepala kolena.
Zničehonic mi bylo úplně jedno, co si o mně budou všichni lidi dál myslet. Prostě půjdu pryč a hotovo. Musím. Cítil jsem, že v atmosféře, která kolem mě panovala, už jiná možnost stejně neexistuje.
„Chci odejít.“
Třesoucí se rukou jsem přijal hovor od majitele klubu ve chvíli, kdy jsem v prázdném týmovém autobuse mířil domů do Havířova. Dělávali jsme to takhle často. Autobus po cestě ze zápasu pokaždé zajížděl do havířovského depa, a proto se náš řidič pravidelně nabízel s tím, že mě klidně hodí až před barák, stejně to měl cestou. Ten den jsem za to byl obzvláště rád. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych byl schopný řídit.
Seděl jsem zabořený do sedačky s hlavou zakrytou kapucí, koukal nepřítomně z okna a se slzami v očích přemýšlel o tom, co jsem udělal špatně. Proč mě davy fanoušků tak upřímně nenávidí. Proč mě lynčují za něco, co jsem do té doby udělat vůbec nechtěl. Ale hlavně: Co to všechno ksakru dneska vůbec mělo znamenat?
23. červenec roku 2016.
Nejhorší den mého fotbalového života.
Den, na jehož konci padlo rozhodnutí, že jako odchovanec a kapitán opustím tým, který nedávno sestoupil do druhé ligy.
Den, který rozhodl o tom, že mě – pořád ještě dospívajícího kluka – bude nenávidět celá Ostrava.
Ten den jsme hráli přátelský zápas v Katowicích. Spíš než příprava na novou sezonu to byla především exhibice oslavující dvacetiletou družbu tvrdého jádra fanoušků obou klubů. Tribuny zdobily úchvatné žluto-bílé choreografie, a zatímco všem mým spoluhráčům z úžasné atmosféry běhal mráz po zádech, já cítil, že se schyluje k průšvihu. Mezi fanoušky totiž prosákla ven informace, že se jedná o mém přestupu do Sparty. A fakt, že jsem do zápasu nenastoupil v základní sestavě, i když dodnes vlastně nevím proč, v tom všechny jen utvrdil. Lidé na tribunách můj odchod brali jako hotovou věc, v očích těch nejvěrnějších fanoušků jsem byl za zrádce.
„Holzer, ty kurvo!“
„Ty zmrde sparťanský!“
„Táhni na Letnou, ty svině!“
Dávali mi to z tribuny pěkně sežrat. Emoce vygradovaly hned po zápase, kdy jsme si užívali děkovačku s vyprodaným stadionem a pak s celým týmem obcházeli tribuny a s fanoušky si plácali, dřív jsme to tak na Baníku dělávali. V tu chvíli na mě zpoza mříží lidé začali taky sahat a k nadávkám přidali i pro mě ne zrovna příjemný fyzický kontakt. Rozvášněný dav mě dokonce svlíkl z dresu, který jsem v jeho očích neměl právo nosit.
Nebudu vám lhát: měl jsem strach. Vážně jsem se v tu chvíli těch lidí bál.
Zašlo to dokonce tak daleko, že mě vlastní spoluhráči požádali, abych odešel pryč a schoval se v kabinách.
Cítil jsem se trapně.
Poníženě jsem kráčel středem hřiště schovat se do útrob stadionu, aniž jsem se přitom mohl pořádně nadechnout. Bylo mi fyzicky zle, adrenalin mi tlačil na hruď a tep byl vyšší než v samotném zápase. Cítil jsem obrovskou úzkost. V tunelu mezi střídačkami jsem se musel dokonce předklonit, abych se pořádně vydýchal a nesekl tam sebou. V tu chvíli už mě podpíral Ondra Šašinka, který se z děkovačky nenápadně vypařil, aby tam byl alespoň někdo se mnou.
Ani jeden z nás netušil, že to nejhorší teprve přijde.
Když jsem pak v šatně jen v ručníku vylezl po deseti minutách ze sprch, vtrhli mezi nás tři rozvášnění fanoušci. Povalili mě k masérskému stolu uprostřed místnosti a celý ten hon začal před všemi spoluhráči uprostřed kabiny nanovo.
„Proč jdeš do Sparty?“
„Co si o sobě myslíš?“
„To teď jako necháš všechny ty kluky tady ve štychu?“
Pochopitelně padaly mnohem ostřejší výrazy. Sám skoro nahý jsem se před těmi stokilovými chlapy styděl.
A bál jsem se. Fakt jsem se bál.
Neměl jsem jim totiž jak vzdorovat.
Neměl jsem jim co říct.
Do Sparty jsem v tu chvíli ještě rozhodně namířeno neměl. Třebaže to byla jedna z variant, zájem o mě na Letné skutečně byl, já se jí vyhýbal. Nechtěl jsem se o ní vůbec bavit. Ale kdo by tomu tenkrát věřil? Ti lidé už měli svoji pravdu.
Odvahu postavit se za mě nenašli v tu chvíli ani mí spoluhráči, vždyť my měli kabinu plnou ještě mladších kluků, než jsem byl ve dvaceti letech já sám. Vybavuju si trenéra Vlastimila Petrželu, jak skrčený seděl v koutě kabiny, nervózně se pohupoval a koukal u toho do země. A pamatuju si taky kondičního trenéra, který se mě chtěl jako jediný zastat.
„Drž hubu a seď, nebo si vezmeme do parády i tebe,“ okřikli ho. Vůbec je nezajímal jeho názor, dál se věnovali jen mně.
Začal jsem popotahovat. Vyděšený jsem věděl, že se před nimi každou chvíli rozbrečím. A taky že jo. Dodnes nevím, jak se fanoušci do fotbalové kabiny vůbec dokázali dostat. A popravdě už si ani nevybavuju, jak z ní nakonec odešli. Dlouhé minuty jsem totiž poté stál znovu nahý ve sprchovém koutě, nechával na sebe cákat ledovou vodu a u toho bulel jako želva. Zatímco opařená kabina zůstala v hrobovém tichu dál sedět, já ve sprchách brečel jako malý kluk.
Když jsem tohle celé vylíčil cestou domů v autobuse do telefonu i našemu majiteli, nejspíš sám pochopil, že v téhle situaci nemá smysl mě dál přesvědčovat, abych v Baníku zůstal.
Den na to jsem proto skutečně přestoupil.
Do Sparty Praha.
AC Sparta Praha. Zakázaný klub.
Nenávist, jakou vůči letenskému klubu lidé v Ostravě cítí, se slovy nedá popsat. Není to totiž pocit, který získáte na základě životních zkušeností nebo konkrétních událostí. Není to vlastnost, kterou se v průběhu života naučíte. Je to něco, s čím se v Ostravě prostě narodíte. Je to součást jakéhosi našeho ostragenu.
Odmala tady žijeme v prostředí mezi lidmi, kteří Spartu nesnášejí, a myslím, že sami neumí vysvětlit proč. Naši dědečkové, tety, rodiče, všichni to tak mají, tuhle rivalitu přirozeně cítí a respektují. Sám jsem to nikdy nevnímal jinak a budou to tak jednou cítit i mé děti, jsem o tom přesvědčený. Hodně se mluví o nenávisti s Opavou, média píší o třaskavém slezském derby, ale popravdě i já sám odmala cítím, že jediný a skutečný rival našeho klubu je Sparta.
Když jsme ještě jako žáci podávali na zápasech Baníku balóny, mívali jsme problémy sejít se na tuctové zápasy v plném počtu. Když ale přijela Sparta, byli jsme všichni schopní se o místo u postranní čáry vyloženě servat. Jen abychom byli u toho, až Baník Spartu na vyprodaném stadionu seřeže, pokope a snad, jak všichni celý týden předem doufali, také porazí. Protože přesně tohle jsou chvíle, na jaké se tady léta vzpomíná. Chvíle, které chlapi u piva pořád dokola rozebírají.
Nenáviděl jsem takhle Spartu už jako malý kluk. A dodnes na ni mám pifku. A to i přesto, že jsem její dres v kariéře nakonec oblékl a spoustu sparťanských fotbalistů osobně poznal, řadu z nich jsem si taky hodně oblíbil. Třeba Bořka Dočkala. Chlapa, kterému jsem přitom tak dlouho nemohl přijít na jméno! Jen co jsem zapnul televizi, už mě vytáčel, jak neustále plival kolem sebe a pořád cosi vyřvával na rozhodčí i protihráče. Dnes vím, že je to jeden z nejlepších a nejchytřejších lidí, jaké jsem v českém fotbale poznal. Suprový kluk, který má za sebou úžasnou kariéru, a až s ní jednou skončí, bude v mžiku i výborný trenér. Klidně bych si na to vsadil.
Stejně ale platí, že až proti mně nastoupí na trávník v rudém dresu, pokopu ho při první příležitosti. Tak, jak se v Ostravě sluší a patří.
Tuhle vlastnost totiž v sobě máme naprosto přirozeně. Byli jsme takhle naším fotbalovým regionem vychovaní a zejména v den samotného zápasu je atmosféra nenávisti v kabině Baníku hodně znát. Ta nenávist z nás čiší tak, že se spoluhráči odjinud nestačí divit. Mistrem toho všeho byl vždycky Milan Baroš. Ten v kabině rozséval zášť vůči Spartě už týden předem a dělal to tak úspěšně, že se často přenesla i na hráče, kteří ve Spartě s fotbalem začínali.
Vím, že úplně stejně to mají v sobě i naši fanoušci.
Já té nenávisti rozumím.
Vyrůstal jsem tady. A nebýt dnes ligovým fotbalistou, stojím tam na tribuně pokaždé s nimi.
O tom, že chci z Baníku odejít, jsem byl popravdě přesvědčený dávno před incidentem v Katowicích.
Jen jsem si to tenkrát všechno naplánoval úplně jinak.
Tohle rozhodnutí ve mně postupně zrálo několik týdnů poté, co jsme sestoupili do druhé ligy po sezoně, kdy byl Baník celému českému fotbalu vyloženě pro smích. Neměli jsme tenkrát nejmenší šanci se zachránit. Pod trenérem Korytářem jsme na podzim uhráli trapné čtyři body. Tým byl poskládaný z hráčů, kteří na Strahově před sezonou trénovali ve skupině nechtěných fotbalistů bez angažmá, a víceméně dopředu bylo jasné, že mezi takovými kluky správné lídry a charaktery, co pomohou Baníku udržet ligu, nenajdeme.
V klubu v té době nefungovalo vůbec nic.
Pod vedením majitele Šafarčíka Baník balancoval na hraně existence. Šíleně vedené organizaci tehdy dal sbohem i Milan Baroš, který než aby hrál za takový Baník, raději oblékal dres Mladé Boleslavi nebo Liberce. A spolu s ním postupně odcházeli i další odchovanci. Patrizio Stronnati, Honza Baránek, Michal Frydrych nebo Jirka Pavlenka. Všichni tihle talentovaní kluci si svým včasným sbohem možná zachránili kariéru. Kariéru, kterou jsem já coby dvacetiletý fotbalista měl mít taky teprve před sebou.
Po sestupu se tak logicky s manažery řešilo, co se mnou bude dál. Osobně jsem si asi uměl představit, že bych v Baníku mohl tu jednu sezonu zůstat. Jenže klíčovým milníkem bylo blížící se EURO jednadvacítek. V našem ročníku jsme měli tým jako kráva. Schick, Matějů, Lüftner, Barák, Jankto, jmenovat bych mohl dál… Já i všichni v mém okolí jsme cítili, že jestli se chci do závěrečné nominace takhle nabitého kádru na turnaj v Polsku vůbec dostat, bude lepší zůstat v první lize.
A přesně v tu chvíli se taky ozval Liberec.
S Baníkem jsem nastoupil do letní přípravy, když mi docela pravidelně začal volat Jindřich Trpišovský, aby mě přesvědčil k přestupu do Slovanu. Udělal na mě obrovský dojem. Na začátku každého telefonu se zeptal, jak se mám, a pak začal zdůrazňovat, jak moc velký zájem o mě má. Nebudu lhát: Zamotal mi hlavu. Překvapil mě hlavně tím, jak mě jako fotbalistu vnímal. Líčil mi, že ve mně vidí obrovský potenciál hráče, který bude jednou tvořit hru. Řekl mi, že by mě rád z pozice levého obránce postupně zabudoval do středu zálohy, a mně – hráči, který má hru s balonem rád a technicky na tom snad není zas tak špatně – tahle slova vyloženě pohladila ego. Všechno, co říkal, jsem si uměl, a hlavně chtěl hodně barvitě představit.
Liberec měl před sebou navíc účast v základní skupině Evropské ligy, mladí hráči tam odjakživa dostávali spoustu prostoru a tlak médií nebo fanoušků na tenhle klub není dodnes v podstatě žádný. Tahle varianta mi logicky dávala smysl. S vědomím, že takový přestup doma mezi zklamanými lidmi nevyvolá tak zlou krev, jsem se rozhodl, že chci do Liberce odejít.
Problémem ale celou dobu byla moje cena.
Původní nabídka tři miliony korun nepřicházela v úvahu. Sám jsem měl výstupní klauzuli ve smlouvě na deseti miliónech a nový majitel Baníku Václav Brabec necítil potřebu mě prodat, přestože jsme o tom spolu pravidelně mluvili a Slovan každý druhý den svou nabídku o něco málo navyšoval.
Pořád to ale bohužel nebylo dost.
„Na stole je nabídka od Sparty,“ oznámil mi na jedné z osobních schůzek pan Brabec.
Začal jsem se potit a nervózně pohupovat v křesle lobby místnosti hotelu.
Kapitán přestupuje do Sparty. Zrádce. Hlavu mi okamžitě zamotal chaos myšlenek i koneckonců správný odhad toho, co přesně se v takovou chvíli může stát. Moc dobře jsem znal příběh Miroslava Matušoviče, který se po přestupu z Baníku do Sparty dodnes nesmí v Ostravě na fotbale osobně ukázat.
„Já do Sparty přece nemůžu přestoupit!“
Byl jsem pořád upřímně přesvědčený o tom, že jestli by měl můj odchod z Baníku dávat smysl, musím jít do Liberce a nikam jinam. Tahle schůzka se odehrála na soustředění v Kroměříži, pár dnů před zápasem v Katowicích, a hned po ní mi na hotel zavolal i tehdejší sparťanský trenér Zdeněk Ščasný. Přesvědčoval mě o svém zájmu i plánu, jak v sestavě na levém halfbeku nahradím Láďu Krejčího odcházejícího do Serie A. Na konkrétní otázku, co na to říkám, jsem ale neuměl odpovědět jinak než vyhýbavě. Víceméně jsem mu ze slušnosti vzkázal, že si tohle všechno ještě potřebuju promyslet.
Neměl jsem totiž nejmenší ponětí, co mám dělat a jak se zachovat. Ale věděl jsem, že rozhodnout se budu muset hodně brzy.
Vzal jsem proto znovu do ruky telefon a začal obratem vytáčet čísla na lidi, kterých si vážím a kteří toho v Baníku taky hodně dokázali.
Radek Slončík mi tenkrát do telefonu řekl, že on odcházel do Sparty, když už si v Baníku své odehrál.
Hmm. A co jsem tady dokázal já? S Baníkem jsem sestoupil jako kapitán do druhé ligy.
Martin Svědík, který mi dal jako první šanci ligu hrát, zdůraznil, že Liberec je určitě lepší volba.
Díky, trenére, ale to vím taky.
Zkusil jsem i Milana Baroše, jeho slova mě popravdě trošku překvapila. Prý ať nepřemýšlím ani minutu a jdu pryč, kdo ví, co s Baníkem bude.
Jasně, přišel nový majitel a hnijeme ve druhé lize. Ale to mám fakt vzít i Spartu?
Vrcholem toho všeho byl ale rozhovor s trenérem Vlastimilem Petrželou. Řekl mi, že by si hrozně přál, aby kolem mě mohl postavit mužstvo ve druhé lize, ale zároveň dodal něco ve smyslu: „Nějakej Liberec… Vždyť je to podřadnej klub. Když už máš někam jít, běž rovnu do Sparty a Slovan vůbec neřeš.“
Třeba si to umíte představit. Měl jsem z toho hlavu jako balón.
Jakýkoliv jiný hráč v mém věku kdekoliv jinde v téhle zemi by nic podobného vůbec nemusel řešit. Bylo by mu jedno, jak na něj budou koukat lidi. Vzal by Spartu za hezké peníze a byl spokojený, že v kariéře udělal zjevný krok vpřed. V Brně, v Opavě, v Olomouci, kdekoliv jinde bych ve dvaceti letech nemusel váhat ani minutu. Jenže tady je to jiné a rozpaky přestup do Sparty budil i u mých rodičů.
Jsou to hrdí Ostraváci. Také u nás v rodině odjakživa platilo, že Sparta je především náš soupeř.
Den po příjezdu z Katowic, hned po probdělé noci, si mě majitel klubu zavolal do své kanceláře.
„Nechci, abys odcházel. Ale pokud jsi rozhodnutý, že v Baníku nechceš být, prodáme tě do Sparty.“
V tu chvíli jsem byl v očích fanoušků za ještě většího vola.
Den předtím jsem jim se slzami v očích tvrdil, že do žádné Sparty jít nechci. A ani ne čtyřiadvacet hodin poté už jsem měl podepsat novou víceletou smlouvu po přestupu, na kterém se oba kluby dohodly a který řešila snad všechna média v zemi. V tu ránu mi taky začal vibrovat mobil se záplavou zpráv od nasraných lidí. Všichni věděli, jaké mám auto a kde bydlím, a slibovali, že si to všechno se mnou vyřídí.
Okolnosti celého transferu jsme až do zveřejnění tohoto příběhu s majitelem na základě naší ústní dohody drželi mezi sebou. Až dodnes je znali jen mí nejbližší a těch lidí není moc. Celý příběh vám vyprávím s vědomím i plnou autorizací pana Brabce, protože už delší dobu cítím potřebu říct, jak to tehdy doopravdy bylo. Abych všem dál nelhal. Aby pochopili, jak jsem se cítil. Abych mladým fotbalistům, kteří se dřív nebo později mohou do podobné situace v profesionálním sportu dostat, pomohl správně se rozhodnout. Protože já sám to neudělal.
A vyprávím to taky proto, abych lidem dokázal, že mi na Baníku vždycky záleželo a přestup do Sparty mě dodnes mrzí.
„Prodáváme tě do Sparty, ale ne za výstupní klauzuli. Tu za tebe nebyl nikdo ochotný zaplatit. Chápu, že v téhle atmosféře tady teď hrát nechceš. Ale ty musíš pochopit, že Baník na hraně insolvence potřebuje peníze a já tě musím prodat tomu, kdo dá víc. Sparta nabídku Liberce přebila,“ řekl mi tehdy upřímně majitel. „Půjdeš do Sparty také s jednou podmínkou, která zůstane v téhle místnosti. Do novin řekneme, že Sparta aktivovala výstupní klauzuli. A já fanouškům vysvětlím, že jsem s tvým odchodem nemohl nic dělat.“
Souhlasil jsem.
Souhlasil jsem a vzal jsem tak na sebe bič toho, kdo si přestup do Sparty vytrucoval.
Zablokoval jsem si profil na Facebooku a během pár minut už byl na cestě do Prahy.
Pokaždé, když jsme nastoupili na trávník Letné a hrála sparťanská hymna, jen jsem koukal kolem a nevěděl, co dělat.
Bylo mi naprosto jasné, jak těžká takhle situace byla i pro šéfa. Kolem Baníku v té době panovala obrovská nervozita. Klub byl v rozkladu, předchozí majitelé nasekali stamilionové dluhy a toho nového čekala obrovská práce, aby si to nejdůležitější – důvěru veřejnosti – získal na svou stranu. Člověk nemusí umět do pěti počítat, aby pochopil, že kdyby tenkrát pan Brabec po svém vstupu do klubu jako první za velké peníze prodal jediného hráče, který měl v Baníku hodnotu, moc dobrý začátek by to v očích fanoušků nebyl. Vždyť Baník v tu chvíli pořádně nevěděl, jestli vůbec bude mít s kým druhou ligu hrát.
Velkým rozhovorům do médií jsem se proto vyhýbal. Bál jsem se, že se mě někdo z novinářů zeptá, proč jsem upřednostnil Spartu před Libercem. Neměl jsem totiž ponětí, co bych jim na to odpověděl, abych naši dohodu s panem Brabcem dodržel. A když už někdo tohle téma přece jenom nakousnul, normálně jsem lhal. Lhal jsem tehdy všem. Mluvil jsem o ambicích, Evropě, šanci vyhrát titul.
Četl jsem si tenkrát po večerech i komentáře na internetu, které mě drtily ještě více. Našli se sice lidé, kteří tehdy psali, že když někdo dostane o úroveň lepší nabídku, přijme ji. Byli takoví, kteří mi přestup z Baníku do Sparty přáli. Ale těch, co ho brali špatně, tehdy zkrátka bylo pořád výrazně víc.
Věci se ale seběhly hodně rychle a celý kolotoč už nešlo zastavit. A tak jsem najednou seděl v autě Dana Zítky, tehdejšího trenéra brankářů Sparty a našeho rodinného přítele, který mě vezl poprvé nahoru na Letnou. U Mekáče jsme zabočili doprava, projeli branou stadionu a já si začal poprvé uvědomovat, že tohle nedopadne dobře. Že jsem udělal obrovský krok vedle.
Na chvíli jsem se taky rozesmál. Vybavila se mi totiž scénka z filmu s Miroslavem Donutilem, kde fotbalista z Baníku po přestupu do Sparty nakráčel tunelem na hřiště a zařval na celou Letnou: „Banííííík pičoooo!“
Hodně brzo jsem se ale vrátil do reality.
Protože má realita tehdy neměla se scénářem téhle milé televizní oddechovky vůbec nic společného.
Cítil jsem se divně.
Od prvních minut na Spartě jsem věděl, že tam nemám co dělat.
Vidina hrát Evropskou ligu proti Interu Milán byla pro mladého fotbalistu sice krásná, ale reprezentovat klub, ke kterému nemáte žádný vztah, protože vás odmala prostředí učí, že ho máte nenávidět? Ne… Tohle fakt nemohlo fungovat.
Zabrat mi dal už vstupní rozhovor pro klubovou televizi. Mediální úsek Sparty mi začal před kamerou dávat otázky, jak se těším na to, až obléknu rudý dres, co říkám na sparťanské fanoušky a jestli se mi přestupem na Letnou splnil sen. Naštěstí nemám problém mluvit a myslím, že jsem se z toho tenkrát docela obstojně vykecal. I v tu chvíli jsem myslel na Miroslava Matušoviče. Dával jsem si záležet, abych neplácal líbivé nesmysly jako kdysi on. O žádných splněných snech ani skvělých fanoušcích tak nepadlo ani slovo.
Na hřišti jsem se pak sice snažil a něco jsem za Spartu odehrál, ale nebyl jsem to já. Necítil jsem se dobře ani v kabině, i když jsem se spoustou tamních kluků dodnes kamarád a občas si zavoláme. Hlavně ze začátku sezony jsem sice dostával hodně minut, ale sám jsem se svými výkony nebyl spokojený. Nemohl jsem být.
Pokaždé, když jsme nastoupili na trávník Letné a hrála sparťanská hymna, koukal jsem jen kolem sebe a nevěděl, co mám dělat. Všichni mí spoluhráči ji nahlas zpívali, jenže mně ta slova nešla přes jazyk. Žil jsem tak od začátku každého zápasu v přetvářce. Otevíral jsem pusu, jen aby to v televizi vypadalo, že zpívám taky. Nikdy jsem se přitom slova sparťanské hymny nenaučil, v duchu jsem si pobroukával tu naši… Baníčku, my jsme s tebou.
Stačilo pár týdnů, aby pro mě fotbal přestal být zábavou. Celý ten rok byl pro mě jen prací.
Předveď výkon, dostaneš prachy.
Nic víc. Nic míň.
Nebylo to přitom tak, že bych za Spartu vyloženě nechtěl hrát. Motivovaly mě hlavně zápasy Evropské ligy. Užíval jsem si, že se můžu v zápase srovnávat naživo s Icardim, zahrál jsem si i proti Van Dijkovi, těch silných zážitků mám spoustu. A co si budeme povídat, dostával jsem za ně taky krásně zaplaceno. Jenže kdykoliv pak přišla liga, neměl jsem v sobě odhodlání. Neuměl jsem někde uvnitř najít motivaci rvát se za Spartu jako ostatní, kteří v kabině byli kolem mě.
Lafata, Dočkal, Vácha… Všichni před každým zápasem hecovali ostatní, ať bojujeme za Spartu. Mysleli to dobře. Ale já vedle nich žil v totální přetvářce. Trénoval jsem tenkrát naplno, makal jsem. Nemyslím si, že bych v týdnu mezi zápasy cokoliv vypouštěl, vždyť bych i jako sportovec byl sám proti sobě. Ale když přišel víkend a ostrý zápas, najednou mi chyběl ten tolik potřebný šestý smysl. Šestý smysl, kterému říkám vášeň.
Nikdy o tom se mnou nikdo ze Sparty nemluvil. Nikdo mi neřekl, že jsem během roku ve Spartě něco odflákl. Občas mi ale lidi v klubu vyčítali, že ze mě na hřišti nevyzařují žádné emoce. Co že to se mnou je? Vždyť takový jsem prý nikdy předtím nebýval. Jenže tohle všechno je spojeno s onou vášní. Neventiloval jsem ven žádné emoce, protože jsem žádné necítil. Na klubu, jehož dres jsem dvakrát do týdne oblékal, mi nezáleželo.
Když jsem dal v Karviné za Spartu svůj první gól, měl jsem radost. Radoval jsem se, řval a s roztaženýma rukama běžel k rohovému praporku. Ale dělal jsem to jen pro sebe. Nebyly to emoce, které by mohly jakkoliv ovlivnit ostatní kolem – mé spoluhráče. Takové mi ve chvílích, kdy jich bylo třeba, chyběly. Nebyl jsem schopný hrát nadoraz.
Jsou zápasy, ve kterých se nedaří. Štve vás rozhodčí, tak na něj zařvete. Prohráváte, trefíte soupeře tvrdším skluzem. Prostě uděláte jakoukoliv bláznivinu, jen abyste strhli spoluhráče nebo lidi na tribunách.
Jenže já nic z toho ze sebe na Spartě nedokázal dostat.
Mé výkony šly logicky dolů.
Aby bylo jasno: Nikdy mi nebylo jedno, když jsme prohráli. Jsem odmala sportovec, kterého právě soutěživost a chuť vítězit a být pořád lepší v těžké konkurenci vytáhla mezi to málo z nás, kteří si díky fotbalu mohou dopřát taky hezký život. Uvnitř mě proto trápila každá porážka i na Spartě. Ale ne tak, jak by bylo potřeba.
Atmosféra v klubu navíc tehdy nebyla dobrá. Během té jedné sezony, kdy jsem na Spartě působil, se na střídačce protočili tři trenéři. Začal ji Ščasný, pak tým převzal Holoubek a sezonu dokončil Rada. Já ani pod jedním z nich nebyl schopný hrát nic jiného než svůj průměrný standard. Na Spartu tohle nestačí.
Chyběla mi vnitřní síla jít za hranu a být ještě lepší.
Asi jste už někdy taky slyšeli ty řeči o tom, že je Sparta specifický klub. Že ne každý unese tlak, který je na letenské hráče kladen. Že ne každý ve Spartě uspěje. Z vlastní zkušenosti si myslím, že je to ještě trošku jinak. Sparta je značka, která odjakživa lidi rozděluje, budí vášně. Buď ji milujete, nebo nenávidíte. Neexistuje nic mezi tím.
Myslím, že právě proto jsem tam už po roce skončil.
Jednou jedinkrát.
Jen jednou jsem do Ostravy přijel v dresu soupeře. Už nikdy tenhle pocit nechci zažít.
Sotva jsem vyběhnul na trávník, už to jelo. Deset tisíc diváků na tribunách na mě začalo pořvávat a pískat.
„Holzer, co? Ty kurvo!“ zpívali lidé pokaždé, když jsem se dotkl míče, aby mi připomněli, co jsem to udělal.
Věděl jsem, že to přijde. Už týden před zápasem jsem to nosil v hlavě a přemýšlel, jak tenhle tlak unesu. Ale ať už člověk chce nebo ne, stejně to na něj nakonec dolehne. Kdo říká, že ne, ten lže. Nevěřím, že je mezi námi jeden jediný fotbalista, který umí být do zápasu tak moc zažraný, že nenávist tribun vůči sobě dokáže nevnímat.
Já ji teda vnímal fest. Příjemná mi rozhodně nebyla.
Jedno velké štěstí jsem ale tenkrát vážně měl: Nemusel jsem do Ostravy přijet v rudém dresu Sparty. Na Městský stadion do Vítkovic jsem se poprvé vrátil až po roce, poté, co Baník postoupil zpět do první ligy. Díkybohu už jako hráč Zlína.
Na Spartě se totiž před sezonou děly velké změny. Na Letnou přišel italský kouč Andrea Stramaccioni, který o mě neměl zájem a nevzal mě do jediného tréninku. A třebaže mi myslím i docela vyšlo vysněné EURO jednadvacítek, na přestup někam do zahraničí to nestačilo. A tak se mi ozval Bob Páník, tehdejší zlínský kouč, který mě znal už z ostravského dorostu. Měl jsem hned jasno, že tuhle nabídku přijmu. Také Zlín hrál tehdy základní skupinu Evropské ligy a pro mě bylo tohle hostování obrovskou vzpruhou. Ve skvělé partě, fajn městě a obklopený milými lidmi jsem ožil. Neskromně si taky myslím, že jsem patřil mezi základní pilíře celého týmu.
Je to paradoxní a dodnes si to moc neumím vysvětlit, ale právě v Ostravě – pod tíhou pískotu tribun – jsem za Zlín odehrál svůj snad nejlepší zápas. Na levé lajně se mi dařilo, dokonce jsem přihrál na gól a ten večer se za mě veřejně postavil i Václav Svěrkoš. Klubová ikona Baníku, která má hodně blízko i k lidem z tvrdého jádra fanoušků. „Velký respekt za velký výkon. Věřím, že se brzy vyjádříš ke svému odchodu. S celou rodinou si to zasloužíte,“ napsal tehdy na svůj Instagram. Dodnes na jeho profilu tenhle příspěvek visí a já si ho moc vážím. Protože i tehdy, s ročním odstupem, se pořád ještě našla spousta lidí, kteří mi můj odchod z Baníku docela drsně vyčítali.
Pamatuju si, že jsem se jednou – to už jsem byl ve Zlíně – dostal na víkend domů do Havířova. Šel jsem v osm večer s kamarádem do místního baru. Byla zima a mráz, a přes ulici stál hlouček trošku přiopilých fanoušků. Všiml jsem si jich a nechal to být. Netrvalo to ale ani patnáct minut a nastoupili do baru, obklopili náš stůl a začali do mě znovu klínovat.
„Co tady děláš? Vypadni odsud, ty zrádce!“
Zase jsem si vyslechl, že v tomhle městě už nemám co dělat.
Zase se řešilo, proč jsem odešel z Baníku.
A já jim zase nemohl říct pravdu.
Stejně by jí nikdo nevěřil.
Nic vážnějšího než čas od času trošku ostřejší výměny názorů podobného typu se mi ale nikdy nestalo. Doma jsem se raději vyhýbal diskotékám a sociální sítě si zakázal číst. I proto, že jsem sám všechny ty fanoušky chápal.
Kdybych byl na jejich místě, řvu na toho zrádce Holzera nemlich to samé.
Vždyť jsem odsud. V Ostravě takhle prožíváme fotbal úplně všichni.
Zvedl jsem telefon, zavolal manažerovi a říkám: „Chci zpátky do Baníku.“
Bylo to po skončení mého hostování ve Zlíně, když jsem se vrátil do Sparty a na hotelovém pokoji se španělským záložníkem Nestórem Albiachem v Písku při soustředění s béčkem čekal, co s námi bude. Chtěl jsem trošku události popostrčit.
Myslím, že můj agent tehdy nechápal, co to říkám.
„Prostě jdu domů. Už jsem se rozhodl. Tak to nějak zařiď.“
Mé – myslím pro mnohé nečekané rozhodnutí – mělo své opodstatnění. Vrtalo mi hlavou několik dní, protože Václav Svěrkoš mi napsal esemesku, že se o mně v Ostravě hodně mluví. Marek Jankulovski, tehdejší sportovní ředitel Baníku, se na mě údajně ve fotbalovém zákulisí pořád vyptával a já se k téhle informaci normálně upnul. Ze dne na den mi bylo úplně jedno, co na to řeknou lidi doma.
Věděl jsem, že mě Sparta nechce. A věděl jsem, že jestli jsem si někde fotbal opravdu užíval, bylo to doma v Baníku, který už navíc vedl i Bob Páník. V té době mě hodně přemlouval i Zdeněk Grygera, abych zůstal ve Zlíně. Jenže já měl dávno jasno. Byl jsem o tom, že se vrátím domů, přesvědčený natolik, že jsem později během pár minut utnul rozhovor s Miroslavem Peltou. Sám „Velkej čáp“ mi tenkrát na hotel do Písku volal, že mě chce do Jablonce, který chystá tým na Evropskou ligu.
„Jste moc hodný, pane Pelta, ale já jdu do Baníku.“
Víceméně jsem mu tenkrát telefon položil. Můj manažer byl z toho úplně na nervy. Vyšiloval, co blbnu, a měl starosti, co budeme dělat, když mě Baník nebude chtít. Ale já byl už fakt zabejčenej. Odmítal jsem nabídky odjinud ještě předtím, než ke konkrétním jednáním s Baníkem skutečně došlo. Chtěl jsem prostě do Ostravy a žádnou jinou variantu jsem nebyl ochotný akceptovat.
O pár dnů později mě Baník ze Sparty koupil.
Pan Brabec za mě údajně zaplatil víc peněz, než za kolik mě dva roky předtím do Sparty prodal.
K týmu jsem se připojil na poslední přátelák před ligou, který jsme hráli v Markvartovicích. Na klasickém venkovském hřišti, kde lidé s pivem stojí opření o klandr u postranní čáry. A všechny, kteří na mě pořvávali, jsem navíc dráždil kapitánskou páskou, kterou mi spoluhráči v kabině nasadili na ruku, abych zaplatil více peněz do týmové kasy.
Oproti tomu, čím jsem si před fanoušky prošel dřív, to pro mě – výrazně zkušenějšího a přece jenom taky staršího hráče – nebylo vůbec nic. Přemýšlel jsem v tu chvíli hlavně nad tím, že mě před startem sezony čeká taky schůzka s lidmi z tvrdého jádra, kteří si se mnou chtěli všechno osobně vyříkat. Tohoto setkání jsem se bál.
Inicioval ho Šwed, jeden z fanoušků a tehdy taky ještě týmový kustod. Já byl nervózní, on mě uklidňoval, že to bude v pohodě.
Seděli jsme v restauraci a bavili se s chlapama o tom, co se bude dít.
Byl jsem připravený na to, že mě lidé nepřijmou. Počítal jsem i s tím, že na mě budou pískat a v krajní variantě připraví i nějaké choreo. Uvědomoval jsem si, že spousta z nich si myslí, že si z nich svým návratem dělám srandu.
Byl jsem překvapený, jak milá tahle schůzka byla. Vážně z toho vzešel moc příjemný pokec. Mám pocit, že kluci postupem času pochopili, že nejsem úplný idiot, a navrch ocenili, že jsem nikdy neplácal nesmysly o tom, jak Spartu miluju.
Dokonce mi tenkrát v hospodě dali slovo, že kotel bude v zápasech stát za mnou. Že žádné nadávky ani pískot vůči sobě neuslyším. Jak na mě ale budou reagovat tribuny, to už prý kluci ošéfovat nezvládnou. A tak se nakonec stala naprosto komická situace: Do hry – v prvním kole nové sezony proti Jablonci – jsem jako střídající hráč šel až na poslední půlhodinku. A zatímco kotel stál a tleskal, celý zbytek stadionu pískal.
Normálně jsem se v tu chvíli začal přímo na hřišti od srdce smát.
Já jsem byl v tu chvíli fakt šťastný.
Byl jsem totiž konečně doma. Konečně zpět na místě, kde je z tribun cítit vášeň. A chtěl jsem všem ukázat, že mi to není jedno.
Tohle všechno jsem si naplno uvědomil až po zápase, když jsem si přehrával záznam a poslouchal, jak lidi reagují. Dodnes mám v hlavě vzpomínku na jednu akci, kdy jsem skluzem vybojoval míč a sprintem podél postranní čáry mířil do brejku. Byla to akce, při níž ochozy začaly burácet. A já to vnímal. Vnímal jsem, že jsem zpět. A že to bude časem dobré.
Věděl jsem, že lidi na svou stranu dostanu jen svými výkony. Že když budu hrát špatně, každý mi bude Spartu připomínat. Ale když budu dobrý, nikdo si na tři roky starou věc nevzpomene. A tak jsem dřel jako pila.
Jezdil jsem od prvních minut po levé straně zálohy jako drak, jen abych lidem na tribuně dokázal, že to s Baníkem myslím vážně. Hned druhý zápas jsem dal dokonce gól. Seděl mi brejkový styl trenéra Pánika i spolupráce s Jirkou Fleišmanem na naší straně. Hráli jsme skvělý fotbal, Baník byl od začátku sezony na předních příčkách ligy.
Řeknu vám ještě jednu vtipnou věc: Pamatujete na ty tři chlápky, co mě na začátku toho všeho přepadli v kabině?
Dva z nich jsou dnes mí velcí kamarádi. Patří mezi ty, kdo tenhle příběh už nějaký ten čas znají, a stejně jako majitel klubu si ho nechali pro sebe. Vědí, proč jsem se tenkrát rozhodl Baník opustit, co stálo v pozadí přestupu do Sparty, a myslím, že mě postupem času dokázali pochopit. Ostatně jsou to oni, kteří mě každý rok zvou i na vánoční večírek tvrdého jádra fanoušků, a mě by nikdy nenapadlo takové pozvání odmítnout.
Vždycky rád přijdu a dám si s chlapama pár piv. Můžete si o nich myslet cokoliv, ale já vím, že to jsou fajn lidi.
Kamarádi, se kterými teď díky upřímnosti máme mezi sebou čistý stůl.
Kdekdo říká, že jsem byl kapitán Baníku a přestupem do Sparty jsem svou kariéru nasměroval jen do Zlína. Že jsem se na dva roky zazdil. Nejednou jsem dokonce slyšel otázku, kde bych mohl být, kdybych byl tenkrát v Baníku zůstal. Takhle já to ale nikdy nebral. Zrovna tak bych se totiž mohl ptát já sám sebe, kde bych mohl být, kdybych si byl tenkrát vyloženě vytrucoval přestup do Liberce.
K čemu by mi bylo se tímhle drtit?
Věci se vyvinuly tak, jak se vyvinuly, a nemá smysl se v nich dál hrabat. Pravda je taková, že i když jsem ve dvaceti letech byl kapitánem Baníku, rozhodně jsem se jako kapitán necítil. V rozprodaném kádru jen nebyli jiní hráči odsud, se vztahem a zodpovědností ke klubu, kteří by pásku nosit mohli. Mám za to, že jsem tenkrát pro tuhle roli prostě jen zbyl. Lidé mě sice považovali za lídra, ale já tehdy vůbec žádným lídrem nebyl.
Dnes je to trošku jiné. Milan Baroš ukončil kariéru a Ostraváků na Bazalech zas tak moc nezbylo, už je tady snad jen Honza Laštůvka. Moc rád bych se jednou viděl v jeho pozici, moc rád bych jednou lídrem Baníku byl. Mladším klukům, ke kterým mám v kabině blízko, proto dávám i na základě vlastních zkušeností dost často najevo, co to znamená za Baník hrát a jak důležité je si téhle šance vážit.
Když někdo říká, že mi třaskavý přestup zbrzdil kariéru, mám pro to vlastní argumenty. V pětadvaceti letech mám za sebou skoro dvě stovky ligových zápasů. Vím, jaké to je, trénovat s hráči jako Milan Baroš nebo Tomáš Rosický. A vím, jaké to je, hrát evropské poháry. Vím, jak moc člověk musí makat, aby se na tuhle úroveň vůbec dostal. A co v sobě musí mít, aby se na ní taky udržel.
Vždyť jsem mohl dopadnout mnohem hůř. Místo toho mám spoustu zkušeností, které ještě hodlám ve fotbale prodat.
Nikdy jsem necítil křivdu ani vůči našemu majiteli, který mě do Sparty prodal. O tom vůbec nemůže být řeč. Vždyť my mu tady musíme být všichni do jednoho vděční za to, co s Baníkem dokázal udělat. Že tady máme podmínky i ambice hrát zase fotbal, který se lidem bude líbit. Že máme šanci dostat Baník zpátky na vrchol, kam tenhle klub patří.
A já si přitom moc dobře uvědomuju, co mu dlužím. Co pro mě udělal. Vždyť to byl on, kdo vzal balík svých peněz a dal mi tím možnost vrátit se a hrát fotbal doma. On mi věřil. A já mu to jednou chci vrátit.
Popravdě si neumím představit situaci, že budu z Baníku znovu odcházet. Přitom se blíží doba, kdy se má budoucnost bude zase řešit. Mám v Baníku smlouvu už jen na dva roky. Na jednu stranu se na další jednání moc těším, na druhou se jich taky trošku bojím.
Věřím, že mám před sebou nejlepší roky své kariéry. Věřím, že během nich budeme lidem v Ostravě dělat radost. A věřím, že díky nim spousta z nás dostane další příležitosti. I mě láká chtít v kariéře ještě víc. Někam se posunout. Byl bych strašně rád, kdybych dokázal hrát fotbal znovu na takové úrovni, aby mě Baník dokázal prodat někam do zahraničí. Náš majitel by si to zasloužil. Protože jestli ještě někdy z Ostravy budu odcházet, nechci, aby kolem toho byly pochybnosti jako tenkrát. Chci odcházet s dobrým pocitem, že jsem pro Baník a především jeho majitele doopravdy něco udělal.
Chci odcházet tak, abych se pak už nikdy v životě nemusel bát zase se domů do Baníku vrátit.
Jestli mě totiž můj příběh něco naučil, tak to, že musím dát především na svůj vlastní pocit.
Už se nikdy nebudu bát dělat rozhodnutí sám za sebe.
Už nebudu poslouchat lidi kolem, i když vím, že to se mnou většinou myslí dobře.
Už nikdy neudělám nic, o čem nebudu sám stoprocentně přesvědčený.
Jednou jedinkrát jsem totiž přesně tohle udělal.
A vyžral si to až do dna.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází