Dája Bedáňová

Vidím malou holku utíkající po kurtu před chlapem, který ji musí nutně dostihnout. Nemá šanci, nemá nejmenší šanci uniknout, zmizet. Přesto to ta malá holka tentokrát zkusí, neschoulí se do klubíčka jako obvykle a nečeká na první ránu. Riskne beznadějný běh a schytá těch ran o to víc.

Ta holka jsem byla já. Ten chlap byl můj táta. Celá ta scéna se odehrála tolikrát, až se stala tak běžnou, že ji můj mozek ze vzpomínek téměř vytěsnil. Když se dívám zpátky do minulosti, často vidím sebe samu pohledem třetí osoby. Asi je to nějaký obranný mechanismus, abych se s tím vším nějak vyrovnala. Abych se mohla smát, jak bizarní ty scény občas byly. 

Byla jsem bitá, byla jsem hodně bitá – a to bylo ještě to nejmenší. Daleko horší než ty fyzické jsou útoky psychické.

Přesto jsem to tátovi všechno odpustila. Nebyl to totiž blázen jako řada jiných tenisových otců, byl to génius. Věřte mi, i opravdové ztroskotance jsem kolem kurtů zažila. Opilce, kteří řvali a chovali se jako zvířata, přitom sami nic neuměli. I jejich dcery trénovaly u Bollettieriho, i ony se dostaly ve světovém žebříčku vysoko.

Táta nepil, nebyl to jednoduchý a prostoduchý agresor. A o to to všechno bylo možná ještě horší. Měl svůj životní plán a ústřední postavou jsem v něm byla já. Dája. Toužil po tom – a věřil tomu –, že ze mě udělá světovou tenisovou jedničku.

I já jsem tomu věřila. I já jsem to chtěla. Vždycky.

Došli jsme daleko, dostala jsem se na šestnácté místo žebříčku. Cestovala jsem po světě, spali jsme v nejlepších hotelích a patřila jsem mezi absolutní elitu. Škoda, že jsme si to nemohli a nedokázali víc užít.

Radost totiž nikdy nebyla sdílená. I před tím mě ve svých očích chránil. 

A přitom po tom jediném jsem toužila, aby byl můj táta chvíli táta. Aby mi řekl: „Dájo, dneska to bylo fakt dobrý! Dneska jsi hrála krásně.“ Jsem na sebe extrémně náročná ve všem, co dělám, jsem k sobě stejně tak i kritická, ale párkrát bych si to snad byla zasloužila.

Neřekl to téměř nikdy.

Velebili mě všichni okolo, brali mě jako vycházející hvězdu světového tenisu. Gratulovala mi mamka i ségra a bylo to všechno pěkný. Jenže zároveň to neznamenalo skoro nic. Čekala jsem na hodnocení jediného člověka na světě, od kterého jsem ho brala.

A ten mi v mých osmnácti letech po postupu do čtvrtfinále US Open v roce 2001 řekl: „Pár dobrých náhod tam bylo.“ Tehdy jsem porazila báječnou Moniku Seleš a všude se psalo, jak to bylo úžasné. Táta měl jasnou taktiku, držet mě při zemi. Podařilo se mu to.

Ve čtvrtfinále jsem nastoupila na centru proti Martině Hingis, se kterou jsem se potkávala ve všech mládežnických kategoriích a dodnes jsme kamarádky. Věřila jsem si, že mi bude stačit nechybovat. Byl to rychlý konec. Vždycky je potřeba zdravé riziko.

Nikdy už jsem se na turnaji velké čtyřky nedostala dál, ale ani tak si nemůžu na svou kariéru stěžovat. Mohla být lepší, občas o tom přemýšlím. Možná jsem to s tátou mohla vydržet ještě rok, dva… Zároveň vím, že i tak byla skvělá. Úžasná oproti všem těm, které skončí v juniorském věku a nechají za sebou zpřetrhané rodinné vztahy, které už nikdy nikdo nespraví. Věřte, že takových je většina.

Za mnou nějaké úspěchy zůstaly, moje jméno pořád v tenisovém světě znají. Díky tomu mě může tahle nádherná hra živit jako trenérku, díky tomu mi může být konečně zábavou. Už si užívám každou chvíli na kurtu, už se tam bavím. Konečně. 

Tenis je můj život.

Někdo to tak musel vymyslel ještě před tátou, vždyť naši se seznámili na turnaji v Olomouci. Táta vyhrál chlapy a mamka byla nejlepší mezi ženami. Vyrazili vítězný den oslavit na místní zábavu, byla z toho svatba a dvě dcery. Ségra a já.

Není divu, že jsem raketu dostala do ruky dřív, než se dítěti do hlavy vůbec začnou zapisovat vzpomínky. Takže když se vracím do dětství, tak tam tenis byl od počátku. Pamatuji si, jak jsem se jenom tak motala po kurtu mezi dospělými, plácala do míčku.

Strašně mě to bavilo.

Pamatuji si i to, kdy se všechno začalo podřizovat jedinému cíli. Mojí vlastní tenisové kariéře. Začínala jsem chodit na první stupeň, když se kvůli tomu naši odstěhovali z Československa do Finska. Důvod byl jednoduchý, ekonomické podmínky.

Ačkoliv táta byl opravdu génius, což ostatně dokazují i výsledky jeho IQ testů a naměřená hodnota 160, tak tomu finanční ohodnocení neodpovídalo. Pracoval jako programátor v OKD, které bylo tehdy v devadesátkách potřeba digitalizovat.

Prestižní pozice, jasně. Jenže u nás se všechno měřilo na hodiny, které můžu strávit tréninkem v hale. Potřebovala jsem podle tátova plánu alespoň dvě denně a to se ani z platu programátora zkrátka nedalo v tehdejších podmínkách utáhnout.

Řešení našel: odejdeme do Finska. Sbalil celou rodinu, nikoho se na nic moc neptal, to se ostatně neptal nikdy, a bylo. Mamka byla o deset let mladší než on, vždycky, všude a ve všem ho následovala.

Vím, že občas tiše trpěla, nemohla nic dělat. Dokud se nerozvedli. Ale to předbíhám.

Ve Finsku to nicméně byly dva roky – a byly to skvělé dva roky. Rodiče se oba živili jako instruktoři tenisu a já měla každý den svoje dvě hodiny tréninku. Vím, že na severu se nám líbila příroda, líbil se nám tam život, všechno fungovalo.

Až na ekonomiku. V jednu chvíli přišla obrovská inflace a táta řešil stejnou situaci jako předtím v Ostravě. Není dost peněz na uskutečnění jeho plánu, na výchovu globální tenisové hvězdy. A tak jsme se na chvíli vrátili zpátky domů.

Doteď bych ve finštině napočítala do desíti, doteď si pamatuji, jak jsem se tam první půlrok mezi dětmi styděla a nerozuměla, aby se to najednou prolomilo a já si tam svoje dětství opravdu užívala. Pořád jsme byli venku, pořád jsme něco hráli.

I tenis byl tehdy pořád ještě hra.

Po návratu do Ostravy se mimochodem znovu ukázalo, jak moc byl táta dobrý v tom, co dělal. Dva roky na něj kolegové čekali, dva roky odkládali zdánlivě neřešitelné problémy, aby je on následně za pár měsíců vyřešil.

I to je pro mě důkaz, že by byl úspěšný ve všem, čemu by se rozhodl věnovat. Rozhodl se pro mě, se mnou chtěl dosáhnout vrcholu. Sám se mu tenisově přiblížil, například hrál smíšenou čtyřhru v páru s Martinou Navrátilovou. Vždycky ale zůstal těsně pod tuzemskou špičkou a určitě ho to žralo.

Mě by to taky žralo, v tomhle máme povahu stejnou. Rozhodl se, že mě toho ušetří a dostane mě na absolutní špici. Ne v Československu, nýbrž ve světě.

Ségra trpěla aseptickou nekrózou, což je nemoc, kvůli které se vám špatně prokrvuje kostní dřeň. Kvůli, možná spíš díky tomu musela s tenisem skončit poměrně brzy. Vím, že to pro ni bylo vysvobození. S tátou si neužila ani zlomek toho co já, a stejně s ním od jisté doby vůbec nemluvila.

Jakmile přestalo platit, že když chce vidět mě, musí vidět i tátu, přestala se s ním stýkat.

Vystudovala v Německu vysokou školu ekonomicky-technického zaměření a vybudovala si tam úspěšnou profesní kariéru. Obdivuji ji za to, jsem na ni pyšná. Je mladší, ale občas mi připadá o tolik dospělejší… V Německu žije i moje mamka, která tam pořád trénuje tenis. 

I s ní mám skvělé vztahy. Je krásné, když se všechny tři potkáme, užíváme si to. Nemohly bychom spolu asi žít v jednom domě, ale o to radši se vidíme, když nám to čas dovolí. Každá jsme jiná, každá v sobě máme jiný kus táty, a asi právě proto se máme tak rády.

S tátou to každopádně bylo jiné, vždycky to bylo jiné. Netěšily jsme se, když se vracel domů. Neměly jsme takovou tu dětskou radost, že přijde z práce a skočíme mu kolem krku. Vždycky jsme byly v napětí, v očekávání. Vždycky jsme se bály, s jakou náladou přijde tentokrát.

Naučilo mě to být extrémně empatická. Dodneška poznám na lidech už mezi dveřmi, jestli jim mohu věřit a v jakém jsou zrovna rozpoložení. Jestli jsou pozitivní, nebo naštvaní. Tenhle instinkt si vybudujete, protože vás může uchránit před spoustou facek. Je to instinkt přežití. Moc dobře vím, kdy se mám někam uklidit a nebýt na očích.

Jak říkám, já tohle všechno odpustila. Jsem jiná než ségra, neumím se na lidi zlobit, ačkoliv jí to absolutně nevyčítám a vlastně ji chápu. Já zkrátka neumím jít do konfliktu, nechci se s nikým hádat. A ze všeho nejvíc – nechci nikomu ubližovat.

To ovšem neznamená, že jsem vnitřně netrpěla. Trpěla. A hodně.

Do Německa jsme odešli ze stejného důvodu jako do Finska, kvůli mému tenisu. Táta tam začal hrát veteránskou ligu, za což byly super peníze, a navíc tam opět oba rodiče měli možnost za hezkou výplatu koučovat. 

Trénovat klienty a trénovat mě.

Dávky se postupně zvyšovaly, s nimi se zvyšoval i tátův tlak. Nikdy se na mě nezlobil po prohraných zápasech, o to víc na mě byl tvrdý na tréninku. Zbytečně tvrdý. To jediné bych mu možná vyčetla.

Vždyť já chtěla to samé! Vždyť i já chtěla být nejlepší na světě, nic jiného jsem v hlavě neměla. I to mě od sestry odlišovalo. Jenže on tomu nevěřil. Nevěřil, že bych i bez připomínek v podobě ran a nadávek ve svém úsilí nepolevila. 

Vždycky jsem se jenom modlila, aby u kurtu stál někdo další, aby se na nás někdo díval. Ne že by mě to uchránilo ponižování a pohlavků, ale alespoň to všechno bylo mírnější. I tehdy jsem byla „kráva“, ale to byla vlastně lichotka. Nikdo neviděl, jak drsné to bylo, když jsme byli sami dva.

Někdy jsem se snažila před jeho vztekem nad zkaženými míči utíkat, jindy jsem počkala a přijala, co stejně muselo přijít. Co má malá holka dělat?

Doma jsem brečela do polštáře, ale skončit s tenisem jsem nikdy nechtěla. To spíš se životem. Viděla jsem to jako reálnější možnost se ze všeho vymanit. Ne snad, že bych stála na kolejích a čekala na jedoucí vlak, ale myšlenky na to jsem měla.

Sebevražda se zkrátka pro dětský mozek jevila být jediným východiskem. Se vší vážností.

Nebylo to jednou, bylo to mnohokrát.

Táta mi přitom na výběr vždycky dával. Říkal mi: „Buď budeš pokračovat v tenise, nebo ve škole. Vyber si.“ Byla to jeho psychologická hra. Moc dobře věděl, že neskončím, že tenis neopustím. Protože co bych si počala? Co jsem měla jiného? 

Byla jsem dítě, které před sebou mělo všechno narýsované. Cílevědomé dítě, které chtělo ukázat, že zvládne, co se od něj očekává. Táta třeba koupil novou skříň do holčičího pokoje a stačilo mu říct: „O co, že ji nepostavíš sama?“ Samozřejmě jsem ji postavila.

V Německu jsem si bohužel ani nestihla udělat tamní obdobu maturity, což už je tam docela vysoký stupeň vzdělání. Mrzí mě to. Na druhou stranu, nešlo to jinak. Němci nenabízeli nějaké individuální studijní plány a mně už dávno nestačily dvě hodiny tréninku denně.

Tátova pobídka: „Tak klidně skonči!“ se tak dostala na novou úroveň. Skonči, a co pak? Vždyť nemám ani vzdělání… Vím, že mamka tohle všechno viděla a trpěla se mnou. Nemohla s tím ovšem stejně jako já nic dělat, rodinu řídil někdo jiný a my ostatní jsme se podřídily.

I v tomhle období mi ale zároveň tenis dělal radost. Bez ní by to definitivně nešlo, bez ní by to asi všechno opravdu muselo skončit tragicky. Radost přišla pokaždé, když jsem porazila starší holku, když jsem vyhrála nějaký turnaj.

Zahrála jsem poslední, vítězný míč a měla euforii jenom pro sebe. V tu chvíli ke mně nikdo nemohl, byla jsem to jen já a moje radostné pocity. Tyhle okamžiky jsem chtěla prožívat znovu a znovu, tyhle okamžiky pro mě byly největší motivací.

V Německu o mně vyšel po jednom triumfu článek s titulkem: Holka, která nemá dětské sny. Ještě pořád jsem snila o jediném. O tom, že budu světová jednička.

V profesionálním tenise potřebujete peníze.

Talent se hodí, ale lze ho částečně nahradit maximální pílí a dřinou, jsem toho důkazem. Nejsem zrovna typ holky, které by všechny sporty šly přirozeně samy, ale zase se dokáži zakousnout a trénovat tak dlouho, až se přiblížím dokonalosti.

Každopádně bez peněz se nikdo neobejde. V určitou chvíli už to není starost o dvě hodiny haly denně, najednou potřebujete objíždět turnaje mimo svůj okres, mimo svoji zemi a nakonec i mimo svůj kontinent.

Peníze zároveň vytvářejí tlak. Téměř každý nadějný mladý tenista se v něčích očích dřív nebo později stane projektem. Projektem, do kterého někdo investuje a očekává, že na něm za nějakou dobu zase vydělá.

I u nás to tak chodí, nechci nikoho jmenovat, ale jsou tu lidé, kteří přesně tohle slovo ve spojení s lidmi pod svými křídly používají. Projekt. Hnusné slovo. Znám případ, kdy dostal v Česku kluk nálepku „projekt, který nevyšel“, a opravdu se rozhodl vzít si život. Strašné. 

Táta měl tohle ovšem vymyšlené. Našel sponzory, kteří nám půjčili peníze a měli dostávat zpět procenta z mých výher a sponzorských smluv. Vysoká procenta. Musela bych se hodně let držet v Top 20, aby byly tyto závazky splaceny.

Zároveň byl táta dost chytrý na to, aby si tam dal podmínku – konec kariéry, konec závazků.

Z peněz, které jsem na turnajích vydělala, mi tedy nezůstalo téměř nic. Rozhodně ne tolik, abych si mohla dovolit dlouhodobě nepracovat. Na druhou stranu mi nezbyly ani dluhy, za což jsem ve finále hodně vděčná.

Investice mých sponzorů směřovaly do mého rozvoje a ten se brzy odehrával na možná nejprestižnější adrese vůbec. V Tenisové akademii Nicka Bollettieriho na Floridě. Měli jsme tam s tátou společný pokoj a skvělé podmínky pro tenis.

Tehdy teprve nebylo kam uniknout. Byli jsme spolu pořád, neustále. Neexistovalo téměř nic jiného než dril. Můj radar pro náladu spolubydlícího musel být zapnutý čtyřiadvacet hodin denně, nemohla jsem se nikde schovat. Nemohla jsem nic.

V té době už byl každý můj den opakovaný stereotyp. Nevadilo mi to, dodneška mám v životě ráda stereotypy. Rituály, které se opakují a udržují mě v rovnováze. Ten na Floridě byl ale pro patnáctiletou holku poměrně náročný.

Hned po probuzení jsem začala s posilováním zádových svalů. Táta trpěl na vyhřezlé plotýnky, a proto se u mě odmala zaměřoval na prevenci. Následoval klus před snídaní, po ní první dvě hodiny na kurtu a hodina v posilovně.

Oběd, krátký odpočinek.

Další dvě hodiny na kurtu, pak cvičení zaměřené na rychlost a výklus. Denní dávka končila nějakou formou regenerace. Já byla totálně vyždímaná a zralá jít rovnou do postele. Znovu, táta mi dal na výběr: „Ale klidně běž do kina, klidně se běž bavit. Nikdo ti nebrání.“

Nevadilo by mu to. Okoukal to od finských běžců, kteří byli schopní po neskutečných dávkách chodit večer pít a ráno zase nastoupit na trénink. Pití pak před závodním víkendem vynechali a takhle si nastavovali formu.

Do kina jsem párkrát vyrazila, ale dost často usnula po prvních minutách filmu a budila se až s koncem.

Usínat a ztrácet pozornost naopak nebylo tolerováno na tréninku. Chvilková ztráta koncentrace vždycky vyústila v trest, který ale přišel třeba i při nedostatečně kvalitním provedení úderu. Vždycky se něco našlo.

Táta neakceptoval nic jiného než dokonalost. Rozebral tenis do nejmenších detailů a všechno si sepsal. Každý úder musel být veden pod přesným úhlem, přesnou razancí. Pokud jsem ho tak nezahrála, bylo to špatně. Probírali jsme to pořád. Kreslil mi teorii do antuky při tréninku, kreslil mi ji na ubrousek u jídla. Byl opravdový tenisový vědec.

Na kurtu mi třeba řekl, že mám dvacetkrát zahrát bekhend do určitého místa. Dokud jsem to dvacetkrát v řadě nezvládla bezchybně, neskončili jsme s tím. Od začátku. Znovu. Znovu. Znovu. Ještě jednou… „Jak můžeš být tak neschopná?!“ Chtěl ze mě stroj. Robota.

Stejné to ale bylo i ve chvíli, kdy jsme si třeba šli házet míčem na americký fotbal. Dokud jsem ho desetkrát nechytila a nehodila správně a na dostatečnou vzdálenost zpátky, takhle hra nemohla skončit. A neskončila. Nesmířil by se s tím táta, nesmířila bych se s tím ani já. 

Zase ten perfekcionismus. Částečně jsem ho získala výchovou, ale částečně musí být vrozený.

 

Monika Seleš.

Tenistka, která vyhrála devět grandslamových turnajů, 178 týdnů byla na prvním místě ženského žebříčku. Absolutní legenda a v mé době hvězda první kategorie. A taky hrozně fajn ženská, která si mezi námi mladšími na nic moc nehrála a respektovala nás.

Pamatuji si na naše první setkání.

Vytáhla si mě u Bollettieriho jako partnerku pro svůj trénink. Stála na jedné straně kurtu a na druhé jsem byla já a ještě jeden mladý kluk. Bylo mi přibližně těch patnáct a najednou jsem měla na chvíli pocit, že se celý ten můj velký tenisový sen začal stávat realitou.

Nezačal. 

Vyměnila mě. 

Nebyla jsem dostatečně rychlá, byla jsem nepřesná a unavená. Nezvládla jsem s ní ani trénovat. Monika mě musela vystřídat a měla k tomu všechny dobré důvody, protože jsem prostě a jednoduše byla špatná. A věděla jsem to. Což bylo ze všeho nejhorší.

„Asi jsem vážně k ničemu,“ říkala jsem si, sbalila tašku a chtěla zase jednou zmizet z tohoto světa.

Jak už víte, s Monikou Seleš jsem se setkala znovu. Zaprvé jsme spolu později trénovaly častěji a já jí byla čím dál tím víc vyrovnanou soupeřkou. Zadruhé nás pavouk svedl dohromady v onom roce 2001 v mém oblíbeném New Yorku na US Open.

Monika v té době několikrát porazila tehdejší jedničku Martinu Hingis a byla považována za možná největší favoritku. Vyřadila jsem ji. Od táty za to pochvala nepřišla, ale i tak to pro mě byla velká věc. I tak jsem musela zaplatit daň za nezkušenost.

Mladé holky rozhodně nejezdí na grandslamové turnaje nakupovat, užívat si je. Jezdí tam s tím, že potřebují uspět, potřebují body do žebříčku, a především peníze na chod svého týmu. V televizi to vypadá krásně, plné tribuny, potlesk lidí… Jenže vy kolem sebe máte bublinu stresu.

Pro mě to tehdy bylo stejné, akorát po vítězství nad Seleš ta bublina trochu splaskla. Věřila jsem si, že teď to půjde. Věřila jsem si, že můj tenis je dost dobrý na to, abych hrála na jistotu a opatrně. I tohle už víte: Byl to omyl. Martina mě tehdy úplně rozbila. 

A tak jsem se místo postupu do semifinále pakovala z hotelu a čekal mě jediný den, který byl oproštěný od všech povinností. Je to možná paradox, ale když pro mě turnaje skončily, vzal mě táta za nějakou zábavou.

Hodně jsme cestovali, chtěl mi ukázat pamětihodnosti, zajímavá místa. Většinu toho, co vím a znám, mám pořád od něj. Každá chvíle s ním strávená totiž byla lekce. Vlastně mi neustále o něčem přednášel.

Cesty autem si krátil vyprávěním o historii, nebo mě rovnou učil třeba teorii řízení. Když jsem pak v šestnácti v Americe sedla v autoškole za volant, vlastně jsem všechno už uměla. Kolikrát já jsem slyšela poučky typu: „Ve stínu může být ta zatáčka mokrá, najeď si ji opatrně…“

Později jsem se poměrně přesvědčivě naučila předstírat spánek, byla to možnost, jak se vyhnout kontrolním otázkám k probíranému tématu a následným výčitkám, že nedávám pozor. Neustále jsem však byla v tenzi, na pozoru před špatnou odpovědí a trestem.

 

Předstírala jsem nejenom spánek. Stala jsem se mistryní v předstírání, hraní a kamuflování. Kdo mi byl nejlepším lektorem? Pochopitelně táta. Pokud jsem chtěla lhát, musela to být dokonalá lež. Nezapomínejte, že i já jsem perfekcionista, takže jsem toto umění postupně ovládla.

Štvalo mě jako malou holku například sprchování po každém tréninku. Tak jsem se to snažila obejít. Napoprvé si táta zkontroloval sprchový kout. Není mokrý? Facka. Napodruhé chyběly mokré šlápoty. Další facka. Napotřetí už jsem to zvládla.

Nemluvím však o tom kvůli sprchování. Mluvím o tom kvůli bulimii. 

Je to nemoc, ze které se nikdy nevyléčíte, a je hodně dobré mít to na paměti. Je to nemoc, kterou trpí daleko víc lidí, než si naše společnost uvědomuje. A taky je to nemoc, kterou může spustit jedna hloupě mířená věta.

U mě to byla řečnická otázka jistého velmi vlivného českého tenisového manažera. „Co to těhotenské bříško?“ Byla jsem v pubertě a na mé vytáhlé postavě bylo vždycky vidět každé kilo navíc. Ano, pokud jsem měla navíc alespoň dvě, měla jsem trochu bříško. Dneska je mi to jedno, tehdy mi tahle jedna konkrétní věta nedala spát.

Nemyslím si, že mi chtěl ten člověk záměrně ublížit. Na druhou stranu si mohl rozmyslet, co říká, a měl by si to rozmyslet každý, kdo o tomhle tématu mluví s mladou holkou. Především ve sportu je štíhlost velké a nebezpečné téma.

Bulimie je hrozná v tom, že jídlo k životu jaksi potřebujete. Nemůžete se ho vzdát jako třeba alkoholu nebo cigaret. Nepřežijete bez něj. Je to stejné, jako kdyby si alkoholik ordinoval přesně jedno pivo denně… Pro mě se jídlo v jednu chvíli stalo únikem od všech starostí. Jídlem jsem odplavovala všudypřítomný stres.

Celý život byl nalajnovaný, ale jíst jsem mohla, takže se to stalo zdrojem veškeré mé potěchy. Nejdřív jsem to zažívala jednou měsíčně, pak se kolotoč přejídání a zvracení zrychloval a byl častější. Uděláte si dobře, pak přijdou výčitky. A tak je to pořád dokola. Někdo se řeže, někdo spadne do bulimie. Obojí je silně sebepoškozující.

Už nikdy nezjistím, jestli to táta věděl, každopádně to nikdy neřešil. Na jednu stranu jsme spolu trávili všechen čas, takže by to bylo divné. Na stranu druhou jsem byla opravdu dokonalý herec své role a nikdy nedovolila té nemoci zajít tak daleko, aby mi přímo zasahovala do tréninků a později do profesního života.

I tak jsem se s ní potýkala dlouho a ani teď nemohu říct, že ji mám za sebou. Obranou je opět stereotyp. Musím jíst pravidelně, nesmím dostat pocit vlčího hladu. Nesmím se přejíst, protože pak by mohly přijít výčitky. Když přijdou výčitky, tak jdete zvracet. Nekonečný koloběh.

Nerada bych dávala návod dalším dívkám, takže podrobnosti o svých úhybných manévrech vynechám. Zároveň bych chtěla znovu zdůraznit, že s mladou holkou se v tomhle musí jednat opatrně, psychika je v pubertě křehká věc. Neubližujme si. 

 

Každý se pod tátou zlepšil, zároveň to s ním nikdo nevydržel dlouho.

Dneska koukám na holky Plíškovy a pořád v jejich tenise vidím jeho rukopis. Poznám, že vedení některých úderů odpovídá těm nákresům z ubrousků a vychází z jeho teorie tenisu. Zároveň vidím, že je holky dokázaly přizpůsobit sobě, svému stylu hry. Mohly si to dovolit. Na rozdíl ode mě.

I můj bývalý manžel Honza Hájek pod tátou vyletěl, dostal se v žebříčku do stovky, dosáhl svého maxima. Zároveň ani on nebyl schopen jeho nátlak vydržet dlouhodobě. Nebude se na mě zlobit, když řeknu, že i on si doma pobrečel. Zažil čtvrtinu toho, co já.

Táta prostě uměl trefit citlivá místa a nebál se toho při cestě za svým cílem využít.

Nedělal to schválně, jeho touhou nebylo ubližovat. Jenom neuměl rozlišovat, co už je za hranou. Stejně tvrdý jako na ostatní byl i sám na sebe, toužil po uznání. Po poklepání po ramenou. Jenže nepracoval s roboty. Příkladem je třeba ono házení míčem na americký fotbal. Honza taky házel, ale na rozdíl ode mě ho po chvíli odložil a pronesl: „Tak jdeme hrát tenis.“

Táta tohle nechápal. Nechápal, jak je možné mít takové nastavení. Nechápal to i proto, že já jsem měla stejné jako on. Přijala jsem jeho myšlení a nikdy ten míč neodložila.

I tak se musely naše cesty rozejít. Poprvé to bylo v mých dvaceti, kdy jsem už opravdu chtěla mít tenis a taky tátu. Obojí zvlášť. Nebylo to o tom, že bych se snažila něco si usnadnit a hledat nějakou kratší a lehčí cestu na vrchol.

Právě naopak.

Začala jsem na sobě dřít ještě víc, potřebovala jsem dokázat sobě i otci, že to zvládnu bez něj a můžeme mít normální vztah. Poprvé jsem měla možnost to udělat, poprvé jsem si připadala dospělá a schopná osamostatnit se. Bohužel tělo všechnu tu tíhu už neuneslo a přišla zranění. 

Už vždycky se budu k tomuto momentu své kariéry vracet jako ke zlomu, kde zůstal otazník. Mohla jsem se ještě kousnout? Mohla jsem ještě snášet ono fyzické i psychické ponižování dál a třeba se skutečně stát jedničkou? 

Odpověď se už nikdy nedozvím.

K tátovi jsem se po svou letech ještě jednou vrátila a moc se chtěla odrazit zpátky. Byla jsem starší, doufala jsem, že už si ke mně tolik nedovolí. Věřila jsem, že budeme fungovat jako rovnocenní partneři se společným cílem.

Vydržel to pár týdnů a zase se vše vrátilo ke starým pořádkům. Zase mě neustále srážel svými poznámkami, opakoval mi, jak jsem neschopná, a znovu a znovu mě vulgárně urážel. Postupně jsem si uvědomovala, že tohle už dál nechci.

A pokud budu upřímná, těžko jsem se smiřovala i s tím, na jakou úroveň jsem spadla. Pokud se jednou pohybujete ve dvacítce, tak se vám pak těžko bojuje o stovku. Žila jsem v kufru, když jsem byla šestnáctá na světě, a kousala to. Když jsem byla na pomezí první stovky, tak mě to ubíjelo čím dál víc.

Ubíjel mě i tlak peněz, v tenise se o vás nikdo nestará jako ve fotbale nebo v hokeji. Tam dostanete smlouvu, ale trenéra, tréninkové plochy, cestování, to všechno vám zaplatí klub. V tenise se o to všechno stará hráč. Nestěžuji si, jen to konstatuji.

Pro mě moje hraní znamenalo stále splácet investorům, chvíli dokonce byla ve hře možnost změnit občanství na německé, abych v tamních ligách mohla hrát dál a něco vydělávat. Nakonec to padlo, protože když už udělám razantní krok, tak je razantní. Definitivní konec byl definitivní.

Hrála jsem turnaj v Polsku a prohrála s jednou z holek Radwańských. Agnieszka a Urzsula tehdy začínaly své kariéry a tu moji pomohly završit. Právě v Kędzierzyn-Koźle mi táta zase začal hustit do hlavy to svoje: „Klidně s tímhle přístupem skonči, já se vrátím k programování, nemusíme to dělat…“

A já tentokrát klidně skončila. Nezapomenu na jeho výraz šoku. Rychle pochopil, jak moc vážně to myslím. Ale nikdy nepochopil, že jsem to udělala.

Jeli jsme pak autem domů, pocítila jsem to prázdno, které dolehne na každého profesionálního sportovce ve chvíli, kdy opustí něco, co do té doby bylo součástí jeho každodenního života. Od dětství po dospělost.

Cítila jsem prázdno a taky jistotu, že profesionální tenis už budu sledovat jen z dálky. Už se ho nechci přímo účastnit, už se nechci potýkat se vším tím tlakem okolo. Užívám si to, že když vydělám peníze, můžu letět do New Yorku na nákupy. Bez stresu z dalšího zápasu…

Z mojí kariéry mi zbyly zážitky, historky a taky spousta kamarádek. Jak postupně holky končily, paradoxně jsme se ještě víc sbližovaly. Moc ráda za nimi zajedu do Prahy. Máme si co říct, na co vzpomínat, vždy si to moc užívám a těším se na to.

Užívám si to, co jsem nemohla. Mám doma třeba obří šatnu, kam neustále kupuji nové a nové kousky oblečení. Vím, že to je směšné, sama se tomu směji. Je to pro mě zároveň největší odměna, něco hezkého si koupit a mít to doma. Nebýt v kufru, nemít pár věcí, které neustále stěhujete z hotelu do hotelu.

Postupně jsem se naučila užívat si volný čas, zvládla jsem přechod do normálního života. Rozhodla jsem se usadit v Olomouci, kde jsem potkala spoustu přátel, se kterými se můžu vidět každý den. Anebo třeba rok ne a následně navázat přesně tam, kde jsme skončili. Je to pro mě moc důležité.

Čemu jsem ale opravdu propadla, jsou muzikály. Jsem schopná vyrazit o víkendu do Prahy a stihnout tři čtyři vystoupení. Klidně chodím pořád dokola na ty, které jsem už viděla, ty dobré se mi nikdy neomrzí.

Taky jsem si zamilovala hory. Kamarád sbírá vrcholy nad tisíc metrů, jednou mě vzal s sebou a já tomu propadla. Jsem schopná se celý týden těšit, kam vyrazíme příště, kde poznám další super lidi.

Perfekcionismus mi ale v chování zůstal pevně zakódovaný. Nepůjdu třeba jen tak s kamarády bruslit na zamrzlý rybník. Nejdřív se sama půjdu naučit bruslit a až následně půjdu bruslit s někým jiným. Nesnesla bych, že by mi to nešlo.

Perfekcionismus mi zasáhl do života i v tom, že nechci mít děti. Částečně nemůžu a částečně nechci. Obojí by za určitých podmínek bylo možné překonat, ale nemyslím si, že by k tomu mělo někdy dojít.

Co to má společného s perfekcionismem? Je i v tomhle. Taťka mi odmalinka říkal: „Ty až jednou budeš mít děcka, tak ti budou fetovat, nic z nich nevychováš.“ Myslel to v tom smyslu, že všechno to jeho bití pochopím, až sama budu mít děti. Ospravedlňoval si svoje metody.

Zároveň mi to vštípil hluboko a já mu vlastně věřím. Byla bych schopná vychovávat dítě? Mám z toho ve vší upřímnosti strašný strach. Miminka jsou krásná, ale já si s nimi nevím rady. Bojím se je vzít, bojím se je chovat a těším se, až vyrostou a budu s nimi moct komunikovat. Není to o tom, že bych neměla děti ráda. Je to jen a jen o mých pocitech strachu.

Druhá rovina je ta zdravotní. Vlastně nikdy jsem neměla přirozeně menstruaci, musela jsem podstoupit poměrně drastickou hormonální léčbu, aby mi ji vyvolali a zároveň se zmenšil myom v mé děloze. Částečně se to podařilo, takže v rovině teorie by šance otěhotnět byla.

Nikdy jsem to ale nezkoušela a nemyslím si ani, že by na tomhle ztroskotaly moje vztahy. S Honzou jsme byli dlouho a na poslední dva roky jsme se spíše z hecu vzali. Rozumíme si i dneska, ale oba už asi víme, že to byla první láska, která zkrátka zřejmě není na celý život.

Druhý vztah byl také dlouhý, ale ani ten nedošel do bodu, že by byla řeč o potomcích. Musela bych najít chlapa, který by po dítěti strašně moc toužil, a zároveň bych u něj musela mít jistotu, že mi pomůže s jeho výchovou. 

V mém okolí to všichni vědí a přijímají. Otevřeně říkám: „Nemůžu, nechci.“ Myslím si, že by to mělo být právo každé ženy a nemusely bychom za to být souzeny. Jsem přesvědčená, že touha po dítěti musí z člověka vycházet sama. Nebylo by dobře se nutit.

Naopak je mi líto dětí, které si rodiče pořídí jenom proto, že to je společensky vhodné. Je mi líto i žen, které jsou k tomu okolím dotlačeny. Jednoduše proto, že si to pak často musí kompenzovat jinými věcmi a zase může vznikat problém.

I takové případy v našem světě vidím.

Táta umřel na infarkt v šestašedesáti a bohužel jsem se v té době už nestýkali a nebavili.

Myslím, že mu to bylo docela jedno. Měl svůj vlastní život, chodil jezdit na kole, trénoval své svěřence a žil si sám se sebou a denním tiskem. Nevadilo mu to. Zatímco já potřebuji kamarády, on nepotřeboval nikoho. Vždyť i se svým tátou se třicet let nebavil kvůli tomu, že se nemohli shodnout v tom, kdo ho naučil tenis. V tomhle jsme byli rozdílní.

A právě proto mě to odloučení dost mrzelo a mrzí.

Bohužel i po konci kariéry znamenala každá moje návštěva proud výčitek a poučování, kterak je můj život úplně na hovno. Můj život, který jsem si vybrala, který mám ráda a užívám si ho. Můj dospělý život. Bylo mi to strašně líto.

Znovu pro mě naše setkávání znamenalo stres několik dní dopředu a já už to neměla zapotřebí.

Tátovi vadilo to, čím jsem vyplnila ono prázdno po kariéře. Začala jsem trénovat, což by mi schvaloval. Jenže já netrénuji profesionály. Trénuji amatéry. A to nepřenesl přes srdce nikdy, nazýval to mrháním vlastním potenciálem. Vůbec nechápal, jaký to má smysl.

Přitom já se v tom našla. Konečně nechodím na kurt jako do práce, chodím se tam bavit. Zažívám to, co obdivuji na nejlepších z nejlepších. Radost z hraní. Roger Federer nebo Rafa Nadal ji mají pokaždé, když je vidíte nastoupit, a je to nádhera. Baví se proto, že už k tomu mají podmínky. Dávno jsou zabezpečení na několik životů dopředu, dostali se do krásné fáze, kdy nemusí, ale mohou. Obdivuji to.

I já ale tuhle fázi našla, ve své akademii v Olomouci. Za všechno může pan Jaromír Uhýrek. Právě on tady postavil nádherný komplex Omega, na jehož projektování jsem se mohla podílet. Natáhli jsme tam můj oblíbený povrch, mohla jsem mluvit do rozvržení zázemí…

Jsem za to nesmírně vděčná.

Vím, že i v těch posledních výčitkách měl táta svou pravdu. Díky jeho škole bych znala teoretickou cestu, jak dostat svěřence k titulu grandslamového šampiona nebo šampionky. Mám know-how, které bylo ozkoušeno na mně samotné, a uměla bych ho díky svým zkušenostem posunout dál.

Zároveň vím, že bych musela být nesmírně tvrdá. Vím, že bych musela být na to děcko občas i zlá. Protože profesionální tenis zkrátka v jistých chvílích takový je. Jsem perfekcionista, byla bych jako táta. A to mi za to nestojí, nikomu tohle neudělám. Nechci žádný projekt. Nechci stavět hru mezi dítě a rodinu. 

Vím, že do špičky se vejde stovka. Pokouší se o to desetitisíce. Jaká je tedy reálná šance? Jaká je za to všechno cena? Pro mě příliš vysoká.

Mám daleko větší radost, když se amatér naučí nový úder a září mu oči. Je to pro mě odměna a zároveň mě to živí. Ve finále se tátovi povedlo ze mě profesionála vychovat, akorát to dopadlo trochu jinak, než jsme si mysleli. Mohlo to ale dopadnout i daleko hůř. 

I proto jsem mu odpustila a dokázala svou minulost přijmout. I když ji někdy vidím očima třetí osoby.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází