Barbora Votíková

 

Bože, jak já ho milovala! Já na něj byla úplnej úchyl.

Milan Baroš, můj milák.

Na skříni mi viselo asi padesát jeho plakátů a každý den jsem na něj zírala. Tehdy, když jsem byla malá, míval ještě dlouhé vlasy, hrával za Liverpool a nosil mercurial kopačky. Na pouti mi taky děda koupil jeho dres, akorát chtěl umazat kousek O, aby z toho vzniklo BARUŠ.

V žádném případě! Já chtěla Milánka.

Jasně, že jsem doufala, že na mě počká se svatbou, ovšem hlavně jsem chtěla být jako on. Slavná fotbalistka.

Baroš byl láska, ale taky vzor. Dával spoustu gólů, a ještě mu to slušelo. Ideální spojení. Snažila jsem se o to samé.

Není překvapení, že vás chytne fotbal, když jste holka, která se odmalička kamarádí spíš s klukama, hraje si s legem, autíčkama a pistolema, na barbínách ji nejvíc baví trhat jim hlavičky a chodí s míčem na hřiště. A už vůbec to není překvapení, pokud máte dědu, který fotbal ohromně žere, sám ho hrával a na zahradě si s vámi neustále kope.

Co na tom, že to občas odnesou babiččiny kytky.

V osmi letech mě právě děda přivedl do klučičího týmu u nás v Plasích, zrovna tuhle kategorii začal trénovat. Říkal, že jak mě tak sledoval, něco by ze mě mohlo být.

Trochu ho podezírám, že i kdybych se do balonu neuměla trefit, stejně by mě tam vzal, aby měl koho dirigovat. Začínala jsem totiž v útoku a on stál na lajně a křičel na mě povely.

„Roztáhni to do strany.“
„Pojď si pro to.“
„Jdi kolem něj.“
„Přihraj.“

Všechno super pokyny. Ovšem představte si, jak doléhají k holčičce, která je trochu kopyto, motá se mezi klukama, a když dostane míč, zpanikaří, sevře se jí celý svět a vůbec neví, co si počnout…

„Dej to od nohy!“

Takže tak.

Ale stejně mě to bavilo, přestože ve výsledku jsem pořád jen běhala na pěti čtverečních metrech kolem dědy, abych ho slyšela. Bez něj jsem byla ztracená.

Jako první a nějakou chvíli i jediná holka u nás v TJ Sokol Plasy jsem stejně byla za hvězdu. Už když jsem přijela na první zápas, dva mí spoluhráči seděli na vratech, další stáli kolem a skandovali: „Posila jeeeede, posila!“

Samozřejmě, že jsem se dojetím červenala, ty jo.

Kluci byli v tomhle věku v pohodě. Někteří mě sice trochu šikanovali, ale jiní mě zase milovali, měla jsem to emocionálně vyvážené. Pamatuju, jak jsem dostávala náramky a dopísky, v týmu kvetla čistokrevná dětská láska. Jen protihráči se vždycky vofrňovali, že panebože, oni mají v týmu hoooolku.

Ale já byla fakt trochu jiná. Místo šatiček jsem si vždycky přála jako dárek kopačky, fotbalový dres nebo nový míč. Pod stromečkem jsem tak nejvíc ocenila stulpny, kraťasy na trénink nebo – jo, fakt – pořádnou bouchačku. Neustále jsem si hrála na vojáky a jednu dobu tohle armádní období docela i hrotila.

Zatímco máma z toho byla nešťastná, od táty jsem dostala kuličkovku, byl můj spojenec.

Akorát když mě s ní jednou v obýváku trefil do zadku a byla z toho epesní modřina, schytali jsme to od mámy oba. Taky jsme si s tátou vždycky v předsíni kopali a házeli balonem.

Některé kusy vybavení bytu z té doby se holt nedochovaly.

No nic, zpátky na hřiště… Do brány jsem se nacpala, když náš dosavadní gólman odešel do starších. V útoku mi to vážně nešlo a taky mě lákalo, že nebudu muset tolik běhat, na což jsem odjakživa trochu lenoch.

Okej, trochu víc.

Co bylo podstatné, hned jsem si připadala jinak, líp. Získala jsem dojem, že tam konečně k něčemu jsem, i ostatní mi brzy říkali, že jsem našla svůj post.

Děda pak jednou přišel s novinovým článkem, že mistrovství přípravek vyhrály holky z plzeňské Viktorky. Zavolal tam, jestli bych nemohla dorazit na trénink.

„Jasně, sem s ní.“

V holčičím týmu zrovna brankářka chyběla, takže jsem se stala jedničkou už jen tím, že jsem s nimi začala. Hned jsme si se spoluhráčkami sedly, což bylo fajn, a taky jsem tam potkala dalšího hodně důležitého člověka pro můj fotbalový život, trenéra Zdeňka Radu. Sám dřív chytával a do mě proto pumpoval brankářské přemýšlení. V praxi to vypadalo tak, že mi radil zpoza brány, kam se mám hnout, kdy vyběhnout, kdy couvnout a vůbec, jak mám ten zatracenej míč donutit, aby mi neskončil za zády.

Jo, vím, na co myslíte. Že mě zase někdo ovládal jak joystickem jako tehdy děda.

Byla jsem furt jak panáček ve FIFě, ty bláho.

Ale pomáhalo to. Pan Rada mě naučil na holky před sebou křičet a organizovat si je. Nabádal mě, ať se nebojím zařvat, že musím být trochu magor. A taky mi řekl pravidlo, které si pamatuju dodneška: Že gólmani nikdy nebyli hodné děti.

Fajn. Od té doby jsem začala být nehodná.

Poznáme, která z nás začínala mezi klukama a která rovnou v dívčím týmu. Klučičí fotbal vás naučí víc, jste pak odolnější.

Zpočátku jsem ještě pořád dál hrála i za kluky v Plasích, ale zhruba ve čtrnácti jsem přestala, protože s nimi už docela dost třískala puberta. To už se pak nedalo vydržet.

„Hélé, Báro, půjdeš s náma do sprchy?“
„A hélé, ty se s náma budeš převlíkat?“

Tyhle narážky vám jako holce v tomhle věku už nejsou úplně příjemné, daleko víc jsem se proto těšila do holčičího kolektivu a jednoho dne si řekla, že už v Plasích pokračovat nechci.

Ono už začalo být i problémem to, že kluci v tomhle věku začnou sílit a jako holka jim přestáváte po všech stránkách stačit. Vždyť já tam občas pořád zaskakovala i v útoku a v jednom zápase, kdy jsme vedli a mně to zrovna nějak šlo, jsem koupila při hlavičce ohromnou pecku hlavou od protihráče, vcelku solidního balvana. Udělal to schválně. Všichni si mysleli, že je po mně, měla jsem výpadek, bílo. Omlouval se, že to přehnal, ale hej, mohl mě třeba taky zabít! Jindy mě zase narazili na tyč, když jsem se drala k míči. Bylo jim jedno, že jsem holka.

Copak se takhle chová k dámě, mládenci?

Ne, naopak bylo super, že jsem tohle absolvovala. Dneska s holkama už poznáme, která začínala mezi klukama a která rovnou v dívčím týmu. Klučičí fotbal vás naučí víc, jste díky němu odolnější.

Mezi námi, kluci žrali, že hraju fotbal. Byla jsem díky tomu zajímavá a se spoustou z nich jsem měla společné téma a zážitky. Diskutovali jsme o našich vzorech, gólech, jaké sázeli soupeřům, o kopačkách a dokonce i o účesech. Třeba jsem jim i radila, jak si mají nechat sestříhat vlasy.
„Kterej fotbalista mezi holkama frčí, Báro?“ ptávali se.
„Asi nejvíc Ronaldo,“ odpovídala jsem.

Frčel totiž u mě.

Dneska nechápu, čím mě tak zaujal. Povedlo se mu to dokonce natolik, že postupně na pozici mojí ultralásky vystřídal i Milana Baroše. V počítači jsem měla dvě složky, kam jsem si stahovala jeho fotky. Do jedné fotbalové, do druhé civilní. No blázen, prostě.

Teď už se mi Ronaldo vůbec nelíbí, asi holt dospívám. Stačí se podívat, jak vypadal, když mu bylo jako teď mně. Bleeee! V žádném případě to není můj typ.

Koho teda vyloženě zbožňuju, ale spíš jako sportovní idol, to je Manuel Neuer. Moje topka. Před důležitými zápasy koukám na jeho videa, abych se něco přiučila a při hře si pak vybavila, jak podobné situace řešil on. Obdivuju, jak chytá, jak je skvělý nohama a jak ví, kde má stát. Tím, jak je velkej a vypadá ve fotbalové bráně jak házenkář, je vážně výjimečnej.

Můj skutečný vážný vztah ovšem ztroskotal právě na fotbalu, kvůli rozhodnutí přestěhovat se do Prahy a hrát za Slavii. Bylo mi tedy sedmnáct, takže nevím, jestli se to vůbec dá počítat, ale… Každopádně jsem byla mlaďounká a nechtěla jsem si nechat utéct příležitost posunout se v kariéře výš.

No. A tak jsem sama.

Přestože fotbalisti jsou u holek hodně oblíbení a jejich zápasy sleduje i několik tisíc lidí, na našich zápasech nijak valná účast fanoušků nebývá. U nás se publikum nejvíc skládá z rodičů a přátel, výjimečně se stane, že by dorazil někdo, koho už třeba alespoň od pohledu neznám. Škoda, protože s pořádnou atmosférou se hraje úplně jinak. Zažily jsme to při Lize mistrů, kdy jsme měly v ochozech asi tři tisícovky diváků a proběhlo i choreo, to hned bylo o něčem jiném. Některé holky bývají v takové kulise nervózní, ale mě to naopak strašně nabudí. Mám ráda, když chytám v Edenu před tribunou Sever a slyším, jak tam chlapi pokřikují. K fotbalu to patří.

Buďme upřímní, nijak výjimečnou pozornost nebudíme ani jakmile jdeme někam posedět. Hrát na vesnici, byl by holčičí tým určitě událost, ale v Praze? Nikdo moc velký zájem nemá. Nejsme tak známé jako třeba prvoligoví fotbalisti. V porovnání s chlapama nemáme výsostné postavení.

A navíc ty kecy ohledně fotbalistek obecně, které mě fakt štvou. „Jste lesby?“ zní velmi častá otázka.

Říká se to o nás a některé holky to tak doopravdy mají, ale co na tom? Každý jsme nějaký a není k tomu úplně potřeba hrát fotbal, ne?

Spíš mě pobavilo, jak byli nedávno v televizi komentátoři překvapeni, že po hřišti běhají fakt ženský. Že jsou namalované a mají culíky.

Ne asi. Lidé, kteří ženský fotbal neznají, mají podle mě dvojí předsudky. Buď že jsme všechny fiflenky, nebo že ho naopak hrají mužatky. Přijďte si o tom udělat obrázek sami. Třeba já mívám na hlavě pokaždé tolik laku, že kdybych hlavičkovala a trčel mi vlas, míč propíchnu. Rtěnku si před zápasem nedávám, ale řasy, make-up a tvářenku poladím. Vždycky jsou tam přece fotografové, že jo.

Nebývám nervózní ze hry, ale z toho, že když prší, je vlhká tráva a já mám hezky nažehlené a upravené vlasy. Stačí rozcvička na mokru a celé se mi to rozvlní. Ach jo. Takže jdu do kabiny jak řepička, jsem naštvaná, vymýšlím, co s tím, a kouzlím různé drdoly, abych nevypadala jako úplný vagus.

Asi bych měla vyvinout nějaký vlastní voděodolný lak.

„Už se nemusím bát, jestli bude vápno suché nebo vlhké…“

Jo, to půjde, to je dobrej slogan.

Je sranda, jak vždycky přijdeme do kabiny všechny předpřipravené, pak už to jen sčísneme, nalakujeme a jde se na plac. Já k tomu ještě potřebuju mít vyčištěné zuby a aspoň na rozcvičku si beru i žvejkačku.

Ale jinak se v kabině řeší i fotbalové věci, nebojte. Taky máme přípravy na zápasy, na ty těžší se chystáme i několik dní. Třeba na hoďku si sedneme a procházíme, co která hráčka soupeře dělá a co chceme hrát. Taktiku rozhodně nezanedbáváme.

Ovšem poslouchat nás o čem se bavíme, když někde sedíme, poznáte na první dobrou, že nejde o chlapy. Ženský jsou od přírody drbny, máme potřebu všechno hrozně rozebírat, jsme citlivky, hodně nám záleží na vzájemných vztazích. Sama jsem taková. Než vykládat, jaký styl hry nám nesedí, to radši nadhodím drbíky. Co si kdo kde řekl, kdo s kým…

Za fotbal bereme peníze, aspoň u nás ve Slavii a v pár dalších klubech to tak je. Třeba předtím v Plzni jsem nedostávala nic, spíš peníze do svého hraní dávala. I tady náš plat stačí tak na dvě kafíčka měsíčně, ale po úspěchu v Lize mistrů nám klub přece jen uvolnil větší část rozpočtu, dostaly jsme profesionální smlouvy a bereme víc. Ale furt to není takové, že bychom se obešly bez práce. Každá z nás se živí ještě něčím jiným nebo studuje.

Chápu, že peníze do ženského fotbalu vstoupí, až ho začnou sledovat lidi. Z tohoto hlediska by se dalo zapracovat na marketingu, protože úroveň u nás, ve Spartě a taky na Slovácku už dost stoupá. Je potřeba probudit zájem fanoušků, dnes mají ohromnou sílu sociální sítě, takže je musíme využívat, aby to pro lidi začalo být zajímavé.

Pak přijdou sponzoři.

Vždyť my si doteď musíme kupovat chrániče, kopačky a rukavice úplně samy, zatímco chlapi mají vedle platů i smlouvy se sponzory různých značek a dostávají výbavu zadarmo. My bychom se taky klidně fotily s novýma kopačkama. A jak rády!

Důležité taky je, aby lidi přestali srovnávat mužský a ženský fotbal. Nikdy nebudeme tak rychlé ani nebudeme mít takovou sílu, abychom překoply celé hřiště a dodaly hře nějaké megapřekvapení. Ale těší mě, že kdo nás vidí poprvé, chválí. Psalo mi už hodně lidí, že jim to přišlo zajímavější, než čekali.

„Technicky jsou na tom dobře a hej, ony do sebe normálně šly!“ I takové reakce jsem zaznamenala. Lidi jsou překvapený, že v našich zápasech existují i fauly, že po hřišti neběhají pipiny na podpatcích, co se bojí o nehty.

Jednu podobnou teda znám, ale neříkejte jí to. Hraje u nás v lize a je to neskutečná modelka. Je výborná, rychlá, technická, což o to, ale zároveň hubeňoučká a nosí obrovské řasy a naloknované vlasy a běhá, jako kdyby měla kabelku.

Připadalo mi to jako vtip.

Když jsem na všech svých sociálních sítích narazila na zprávy od manažerky z Lyonu, nejlepšího ženského fotbalového týmu planety, asi týden jsem na ně vůbec nereagovala. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Chtěli mě!

Všimnuli si mě při odvetě našeho čtvrtfinále Ligy mistrů, které jsme s nimi doma remizovaly 0:0. Měla jsem předtím měsíc zraněné koleno, první zápas jsem to ještě nechtěla riskovat, ale před druhým už mi trenér oznámil, že nastoupit prostě musím. Že už je jedno, jak to skončí, ale chce, abych v bráně stála já. Dopadlo to skvěle. Od naší manažerky jsem pak dostala dres Asiatky, která za Lyon chytala. To ona později odcházela jinam a na její místo hledali náhradu.

„Ahoj, líbilo se nám, co jsi proti nám předvedla. Nechtěla bys to zkusit s námi?“

Každý den jsem na ta slova zírala a přemýšlela.

Sportovně i finančně bych se dostala někam naprosto jinam, do jiné galaxie. Vždyť v Lyonu holky berou i čtvrt mega měsíčně, což je s našimi podmínkami nesrovnatelné. Teď tam přišla i Alex Morgan, slavná americká útočnice. Byla bych za vodou a bydlela si ve Francii.

Chvíli jsem si říkala, že tam půjdu, chvíli, že ne, pak zase, že jo. Byla jsem nerozhodná. Nato mi napsali, že pokud nepřijdu teď, seženou si jinou gólmanku. Že ji potřebují hned.

Tak fajn, rozhoupala jsem se, že jdu.

Ale bylo pozdě. Svou šanci jsem prováhala.

Zakázala jsem si toho litovat. Prostě jsem v danou chvíli necítila, že to je správná cesta, jakkoliv to zní zvláštně. Z představy, že tam odejdu, jsem vnitřně nikdy nebyla odvařená. Fotbal mám ráda, ale přece jen pro mě není úplně vším. Jo, měla bych na pár let peněz jako šlupek a dobrou zkušenost, ale zase bych žila jen na hřišti. Pak bych se vrátila a co?

Tímhle jsem sama sebe uklidnila.

Navíc se mi tady rozjíždí i moje kariéra na YouTube, i jeho svět se mi líbí a chci se mu věnovat.

Je sranda, že zrovna já se takhle předvádím, protože jsem se vždycky ohromně styděla. Jakmile nejsem vyloženě mezi svými, považuju se spíš za introverta.

Tak teď mám „těch svých“ pár desítek tisíc.

Jako dítě jsem ale kromě fotbalistky a vojáka chtěla být i herečkou, možná úplně nejdřív ze všeho. Nikdy jsem tuhle ambici úplně nedostala z hlavy a někdy ve dvanácti jsem se dokonce snažila o různé castingy. Chodila jsem na konkurzy a přihlásila jsem se asi do třech agentur, ale nikdy mi nepřišla jediná esemeska, že by mě někam chtěli.

Naštvala jsem se a řekla si, že to tedy zkusím jinak, po svém. Že by mě bavilo vytvářet si vlastní scénáře, dělat malé filmíky a mít v nich i svojí roli.

Takže YouTube.

Svůj první kanál jsem si založila v patnácti a nahrávala na něj vlastní hudební klipy, které jsme vytvářely se sestřenkou. Call Me Maybe a tak… Moc se to nechytlo, nebudu vám lhát. Měly jsme asi čtyři tisíce odběratelů a u videa Žijeme len raz nám naskákalo nějakých 114 tisíc zhlédnutí, což nám přišlo strašně cool, wow a megaúspěch.

Jenže sestřenku to přestalo bavit a já tak rozjela sólodráhu. Přesedlala jsem na Facebook, kde mi přišlo, že se obsah šíří daleko rychleji, a po čase se spojila se stránkou, kterou sledovalo snad milion lidí. Začali moje videa sdílet, načež jsem najednou přes noc měla asi dvacet tisíc sledovatelů a pořád to rostlo. Před dvěma lety jsem si tedy založila YouTube kanál, protože už mě znalo dost lidí.

Šlápla jsem do toho naplno.

Nikdy jsem se nestyděla skečů, kde si hraju na herečku, kdy jsem někým jiným. V nich si v podstatě plním svůj dětský sen, můžu je předvádět a nevadí mi, že u toho kdokoliv je, spíš jsem i ráda, když mi někdo pomáhá točit. Zpočátku mi ale přišlo hrozně divné sednout si před kameru a odpovídat na otázky lidí. Cítila jsem se dost zvláštně, přišlo mi to nepřirozené. A musela jsem u toho být doma sama.

Zvykla jsem si, ale je to ode mě pořád nucené. Jenže na tomhle je YouTube komunita založená, ti lidi se o vás chtějí něco dozvědět. Nestačí jim, že je pobavím, chtějí mě znát. Youtubeři ze sebe dělají kamarády a napráskají na sebe, co můžou, aby byli blíž svým fanouškům. Někdy mě i štve určitá povinnost videa vytvářet. Nevydávám je pravidelně, to nedávám, ale kdybych měsíc nic nenatočila, lidi mě sežerou, jejich pozornost by přešla jinam.

Zajímají vás taky peníze, co? Nějaké z toho mám. Spadám pod agenturu Hive, takže od nich občas přijímám zakázky a něco do videa zakomponuju, ale jen pokud mi to přijde vhodné. Není to tak, že bych měla každý měsíc ranec za něčí propagaci. Naposledy jsem třeba odmítla reklamu na brambůrky nebo čokoládu, protože nechci podporovat něco, co je nezdravé a v čem je palmový olej.

Jde mi o to, aby lidem moje videa něco dala, ne aby si je jen pustili k dělání úkolů jako kulisu.

Dlouho jsem si ani neuvědomovala, že mám nějaký dosah, dochází mi to až poslední dobou. Proto jsem si řekla, že svoji tvorbu překopám. Když se totiž teď kouknu na YouTubko a vidím, co tam natáčí mnozí jiní, je mi z toho trochu do pláče. I z toho, jaký zájem o to je. Že někdo natočí úplnou kravinu a má u toho půl milionu shlédnutí.

Já chci jít jinou cestou. Chci propojit svoji fotbalovou osobnost s osobností, kterou si buduju na YouTube. Chci, aby lidi věděli, že já jsem TA fotbalistka. Aby viděli, že umím i něco jiného než jen předvádět se před kamerou.

Hodlám svým videím dát systém a rozdělit je na série. Jedna by měla lidi pobavit, další inspirovat k tomu, aby se nebáli jít za tím, co opravdu chtějí, a ve třetí budu dělat něco naučného, co by podporovalo jejich osobnostní rozvoj. To všechno občas proložím tím, o co si fanoušci napíšou.

Jde mi o to, aby jim moje videa něco dala, ne aby si je jen pustili k dělání úkolů jako kulisu.

„Jo, ta holka má pravdu,“ tak by měli reagovat.

Budu se snažit, abych vytvářela něco, co má smysl a hlavu a patu.

Děda pořád jezdí na každý zápas, na který může.

Jen už nesmí dirigovat. Musela jsem mu vysvětlit, že už jsem ve Slavii, kde už jsou fakt profíci, i oni už tomu rozumí. Dokud se kolem mého hraní v Plzni často motali víc rodiče než trenéři, měl děda přirozenou potřebu do toho mluvit taky. Což o to, kdyby radil jenom mně, nevadilo by mi to, jenže on komentoval všechny na hřišti, což ostatní holky taky pěkně štvalo. Po každém zápase jsem to musela dědovi vysvětlovat. Vyhrožovala jsem, že mu oblepím pusu páskou, a on se postupem času skutečně uklidnil.

Stejně byl ale jednou i vykázaný z areálu, když se rozvášnil v zápase se Spartou a křičel na rozhodčí. Holt to pořád ohromně prožívá. Aspoň že už má po ruce mladšího bratránka, který taky hraje v Plasích. Zase někdo, koho může fotbalově vychovávat.

Nevím, jestli bych se bez dědy jako malá odhodlala se na fotbal přihlásit. Na tom, jak vypadá můj život, má ohromnou zásluhu. Taky jsem díky němu skromná, vycepoval mě, protože pochvalu jsem od něj slyšela celkem asi tak…

Třikrát.

Už jsem si zvykla, že se prostě nechválí. Třeba když jsem si pořídila nové kopačky, řekl jen: „Hmm, dobrý, ještě ty nohy do toho.“ Jakmile mě proto teď někdo za něco ocení, spíš jen tak nesměle odpovím, ať toho nechá, že na něco takového nejsem zvyklá.

Druhého chlapa, který moji kariéru zásadně ovlivnil, teď potkávám na Slavii, kde jeho malého kluka trénuje spoluhráčka.

Jen on už je ten Baroš ostříhanej, to už není ono…

Báru Votíkovou coby YouTuberku můžete omrknout ZDE.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází