Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopNa Toníčka mi nešahej
Tři hodiny. Ani blbý tři hodiny denně jsem svojí přítelkyni nevěnoval.
Ani jeden volnej den.
Jedinou návštěvu kina, jedinou večeři.
Jedinou chvilku, která by se netýkala toho, na čem jsem se rozhodl pracovat tak usilovně, jak jen to je možný.
Jeden jedinej den jsem nepovolil od nastoupený cesty. Jeden jedinej den za skoro pět měsíců.
Deset hodin denně jsem na stadionu cvičil. Zas a znova napínal svaly celého těla, zatímco moje ruce překonávaly tu slabší, tu silnější odpor speciálních gumových lan. Někdy těch hodin bylo jedenáct, někdy i čtrnáct v kuse.
Myslete si klidně, že kecám. I kamarádi mi to někdy odmítají věřit a mně samotnému přijde neuvěřitelné, že jsem tohle opravdu absolvoval. Ale já se prostě zavřel do sebe a rozhodl se, že to zvládnu. Byl to naprostý extrém, stal jsem se maniakem.
Maniakem, který měl jeden konkrétní cíl.
Každý z těch mnoha dnů. Každou hodinu. Každý cvik, každé jedno jeho opakování. Neustále jsem měl před očima sérii obrazů. Film, v němž jsem hrál hlavní roli. Film sestávající ze scén, kdy jsem na vrcholu. Kdy stojím na hřišti při těch největších fotbalových zápasech a já jsem ten, kdo ovlivňuje výkon svého týmu.
Víte, pro mě neexistují limity. Člověk dokáže všechno, o čem sní. Pokud svému snu obětuje, co je v jeho silách, bude odměněn. Co vydá, to dostane zpět. Tomu věřím.
Věřil jsem tomu i během těch pěti měsíců, kdy jsem zas a znova napínal konkrétní svaly při správném postavení těla tak, abych je posílil a dal si tím šanci na návrat do velkého fotbalu v takové kondici, jaká je potřeba.
Věděl jsem, že to ani nejde jinak. Nemůžu uhnout. Nemůžu polevit.
Zradil bych tím své sny. Zradil bych svoji rodinu, svoji přítelkyni i Paulínu Novotnou, výjimečnou specialistku na kompenzační cvičení a mého strážného anděla, který se mnou celé to období absolvoval.
Zradil bych sám sebe. Své srdce bojovníka, které v sobě mám. Své přesvědčení, že jsem nejlepší na světě a je jen na mně, abych to předvedl ostatním.
Zastavila by mě sice velká, ale pořád jen překážka. Jedna z mnoha, které mě na mé cestě zastavit měly a nepodařilo se jim to.
Stačilo, aby se kluby dohodly, a býval bych hrál za AC Milán. Tak jednoduše a jednoznačně to bylo postavené po mé první sezoně v Itálii. Přestup ze Slavie do Udine pro mě byl fantastickým krokem, hned v prvním roce v Serii A jsem výkonnostně vyletěl nahoru. Až tak, že mě můj dnešní agent Sergio Berti kontaktoval s nabídkou AC.
Okamžitě jsem měl jasno, že tam chci.
AC dalo nabídku, kterou Udine odmítlo, pak ji zvedlo na požadovanou výši, ale ani ta nebyla akceptována.
Mezi tím jsem byl v Miláně a mluvil se sportovním ředitelem panem Mirabellim. Vyprávěl mi, s jakou vizí přebudovávají tým, aby se opět vrátili na úplný vrchol evropského fotbalu, a já že bych v téhle přeměně měl své jasné místo. Trenér Gennaro Gattuso mě jako hráče znal a věděl, proč mě chce. Slyšet tohle a mít možnost spolupracovat s ním nebo s legendou Paolem Maldinim, který už tehdy byl ve vedení, hrát s Romagnolim, s Donnarummou… Kdo by tohle odmítl, je blázen.
Obecně zastávám teorii, že sportovní život jde neustále nahoru a dolů, a pokud má hráč šanci přestoupit do lepšího klubu, měl by ji využít. Nemám rád, když někdo říká, že ještě počká na vhodnější čas. Ne. To je podle mě nesmysl. Když je možnost, jdi. Jdi a pak se uvidí, jestli to bylo dobře, nebo ne. Vrátit se můžeš vždycky, pokud to neklapne, ale minimálně nabereš obrovské zkušenosti, potkáš zajímavé lidi a naučíš se nové věci.
Volal jsem si se Stefanem Simičem, který tehdy s áčkem AC trénoval, a sehnal jsem si číslo i na Marka Jankulovského, abych se s ním o klubu pobavil. K tomuhle telefonátu už ale nakonec ani nedošlo, protože Udine mě zkrátka odmítlo pustit.
Poprvé v kariéře se mi tak stalo, že jsem měl po celou přípravu hlavu mimo. Nesoustředil jsem se na sebe v daném místě a čase, ale už jsem se viděl v AC. A to samozřejmě byla chyba. Sezonu jsem zřejmě i z toho důvodu nezačal dobře, natáhl jsem si sval a z říjnového srazu reprezentace jsem si přivezl velký zánět v achilovce. V Udine na mě ale prezident tlačil, abych i tak za každou cenu hrál. Jelikož jsem šel přes velkou bolest a místo běhu doslova kulhal, přetěžoval jsem jednu stranu těla víc než druhou a z toho vyplynul problém se zády.
Za pár týdnů mě v nich při rozcvičení den před zápasem zrovna proti AC píchlo. Způsobem, jaký jsem ve svém životě už zažil – ale k tomu se dostanu. Odjel jsem domů, kde jsem během pár desítek minut už ani nemohl vstát ze židle. Šílené bolesti. Ještě ten den jsem se vrátil na klub, kde do mě doktoři naprali injekce na uvolnění svalů.
Nezabíraly.
Následující týden jsem absolvoval dvě vyšetření, jedno v Česku u pana doktora Smíška a jedno u odborníka v Miláně. Oba se shodli na stejném problému a měsíční rekonvalescenci. U italského lékaře jsem s sebou měl fyzioterapeuta z Udine i svého agenta, abych rozuměl všem odborným slovům a nic si nevyložil špatně. Připadalo mi, že je všechno jasné: Dám si měsíc volno, abych se dal do pořádku.
Vrátil jsem se rovnou na týmovou večeři den před zápasem, a protože jsem tam viděl i celé vedení, zastavil jsem se jim povědět, jak dopadly výsledky. Na to mi prezident odvětil, že klubový doktor jim řekl, že za tři dny můžu být v tréninku. Tak co si to vymýšlím.
Zhádali jsme se. Šíleně. Ale tlak nadřízeného jsem tehdy neustál a po několika dnech jsem skutečně začal zase trénovat.
Během pár týdnů se můj stav tak zhoršil, že jsem měl paralyzovanou jednu nohu a nemohl ani spát. Mimo jiné.
V klubu do mě chtěli rvát kortikoidy, díky nimž bych byl schopný zápasy aspoň přetrpět, ale s tím já nesouhlasil. Oznámil jsem jim, že hodlám jít jinou cestou. Cestou, která si vezme třeba i půl roku rekonvalescence, ale vrátím se po ní zdravý.
Vyhrožovali, že mě nebudou platit.
Na to já odvětil, že mi to je jedno. Jestli to chtějí takhle, tak sedám na první letadlo a letím domů, ale je pro mě podstatné dát své tělo dohromady, abych mohl ještě vůbec pokračovat v kariéře. Napodruhé už jsem se nenechal překřičet.
Tohle, přesně tohle byl bod mého fotbalového života, kdy pokud bych něco podělal, bůhví, jestli bych dneska ještě hrál. A když ano, tak jistě ne na současné úrovni.
Právě začínal rok 2019 a s ním i můj téměř pětiměsíční program s Paulínou Novotnou.
Z prostoru, kde se dělají rozhovory, vede do kabiny domácího týmu u nás v Příbrami schodiště. Vracel jsem se tudy z rozhovoru po zápase se Spartou, v němž jsme dostali dardu 0:4, a už přes zavřené dveře slyšel obrovský řev.
Roman Rogoz, tehdejší sportovní ředitel a známá postava českého fotbalu, úplně běsnil. Kopal do věcí, rozkopl prádelní koš.
Vklouznul jsem na své místo a podobně jako ostatní spoluhráči sklopil hlavu, abych si ten fén vyslechnul. Nastoupil jsem v druhém poločase za stavu 0:2 pro Spartu a cítil jsem, že s tím zápasem ve svých dvaceti letech nemůžu nic udělat, neměl jsem kvality na to, abych svůj tým zásadně ovlivnil takovým způsobem, že by se něco změnilo proti tehdejšímu lídrovi ligy. Sparta zkrátka byla jednoznačně lepší než my.
Pan Rogoz přesto upřel pozornost na mě a začal mi nadávat. Zatáhl do toho i mého tátu, který dlouhé roky učil na zdejší sportovní škole a trénoval v Příbrami mládež. Prý že hraju jen díky němu.
Slzy do očí mi nevehnal smutek, ale bezmoc. Vnitřní výbuch emocí a šílená nasranost, která se chtěla nějak prodrat ven a já ji urputně držel v sobě. Čekal jsem, že každou vteřinou exploduju a těm nefér kecům se postavím.
Můj vnitřní hlas na mě řval: „Nedělej to. Nedělej to, nebuď debil. Nezkaž si kariéru. Vydrž to. To se všechno obrátí.“
V podobných chvílích, které se ve fotbale občas stávají, jsem se vždycky snažil opakovat si, že to je přece moje kariéra a nesmím se nechat vyprovokovat, zlomit takovou malicherností. Nesmím udělat kravinu v emocích, jíž bych později litoval. Na konci kariéry si chci říct, že jsem se dostal na určitou úroveň a dál to už nešlo jednoduše proto, že jsem narazil na limit svých schopností, ale ne proto, že jsem se někdy na něco vykašlal nebo udělal zbytečnou chybu.
Postavit se panu Rogozovi by zbytečná chyba byla.
Ať se choval, jak chtěl, ať má pověst, jakou chce, v tuhle chvíli to byl můj nadřízený a jakákoliv moje zpupnost by se akorát otočila proti mně.
Chtělo to velký vnitřní konflikt, ale tehdy jsem se udržel. A co pan Rogoz odešel, zavřel jsem se do video místnosti. Jen jsem brečel. Řval jsem jako dítě, dokud nepřišel náš gólman Aleš Hruška a nesnažil se se mnou bavit. Neměl jsem ani sílu mu odpovídat.
Brečel jsem, byl jsem frustrovanej na maximální míru a nevěděl, co dál. Fotbal mi v ten moment přestal dávat smysl. Popadla mě absolutní nechuť k němu, ptal jsem se sám sebe, proč ho vlastně hraju. Je tohle to, co jsem odmalička miloval? Sem mě dovedla moje dětská vášeň a touha vyrovnat se svým idolům, světovým hráčům?
Ze sprchy i ze stadionu jsem se vyšoural jako poslední, a protože jsem ještě neměl řidičák, nasedl jsem do auta k našim, kteří na mě před stadionem čekali. Cestou domů jsem pořád ještě brečel, nezmohl jsem se na nic jiného, a až u večeře jsem dokázal vylíčit, co se stalo.
Mamka z toho byla snad dva týdny špatná, jen to totiž dokreslilo situaci, jakou tehdy v klubu zažíval i taťka. Ten mi ale zároveň neustále opakoval: „Nenech si to znechutit. Uvidíš, jednou se tomu zasmějeme, ať už budeš hrát vrcholovej fotbal, nebo ne. Vyhodnoť si to podle sebe a buď v klidu.“
Mám pocit, že tehdejší trenér Tobiáš ani neměl zájem, abych v té sezoně, před níž jsem se vrátil z hostování v druholigové Vlašimi, hrál. Od začátku i po tom, co se dělo po Spartě, za mnou ale stál majitel pan Starka. To on si prosadil, aby mi dali šanci, a jsem si jistý, že mě u svých podřízených podržel i v téhle chvíli.
Týden nato jsem na Baníku dal svůj první ligový gól a do konce sezony ještě pár dalších přidal. Nato přišel velký zájem z Mladé Boleslavi, kam mě chtěl trenér Jarolím. V prosinci mi volal, přesvědčoval mě, ale já už věděl o nabídce Slavie a byl rozhodnutý jít tam. Kvůli zázemí klubu, fanouškům a novému investorovi panu Šimáněmu, který sliboval nastartovat něco nového. Něco, čeho jsem chtěl být součástí.
Právě ve chvíli, kdy se začalo jednat se Slavií o mém zimním odchodu, se i pohled lidí z příbramského klubu na mě úplně změnil. Cítili ze mě najednou peníze, což je pochopitelné a v pořádku. Profesionální fotbal je byznys. Pro mě to znamenalo, že měsíc poté, co jsem si vyslechl, že nemám na ligu, jsem prakticky neslezl ze hřiště a vnímal, že teď je můj moment. Mohl jsem na sobě v klidu pracovat s vidinou, že za krátkou chvíli budu součástí jedné z nejambicióznějších sportovních značek v zemi. Že klubu, kde jsem vyrostl a kterého jsem si vážil, svým přestupem pomůžu k obrovským penězům.
Že zase ukážu, jak se ve mně mnozí mýlili.
Řeči, jak nikdy nebudu hrát vrcholově, jsem totiž slýchal během dospívání často. Dokud nás až do konce žákovského věku trénoval taťka, nikdy nebyl jediný problém, žádný ze spoluhráčů ani jejich rodičů mi nikdy nedal najevo, že bych snad měl nějakou protekci a nezasloužil si pozici v rámci týmu. Byli jsme parta, měli jsme z fotbalu radost. Co jsem ale přešel do dorostu a neprosadil se hned do toho áčkového, už se začalo řešit, že jsem pomalej, že na to nemám silově, že sice nejsem špatnej hráč, ale chybí mi tohle a támhleto. A do mládežnických reprezentací? Ne, ani tam se nedostane…
Táta mi vyprávěl, co se k němu v tomhle směru donášelo, ale zároveň vždycky dodával, že je to úplně jedno. „Všechno je jenom na tobě. Pokud ty budeš chtít, bude tě to bavit a půjdeš si za tím, máš obrovskou šanci se prosadit,“ říkával.
Do těch mládežnických výběrů jsem se ale zpočátku skutečně nedostával. I když jsem později v dorostu postupně podával super výkony, trenér Csaplár, který měl náš ročník na starosti, mě do nároďáku nezval. Úplně mě přehlížel. Nestěžuju si, ale je to fakt.
Dnes se s našima smějeme, když mi vyprávějí, jak mamka tehdy tátovi říkala, že je přece s Csaplárem kamarád, tak ať se za mě přimluví. „Nikdy to neudělám! Nikdy! Nikdy ho nikde nebudu protlačovat a vyšlapávat mu cestu. Všechno si musí vydobýt sám. A už mi to nikdy neříkej, nebo se s tebou nebudu bavit,“ reagoval prý taťka velmi zvýšeným hlasem.
Je úžasné, že to takhle ustál. Už tehdy moc dobře věděl, že není kam spěchat. Přestože se může zdát, že jde zrovna o hodně, všechno má svůj čas a vývoj.
Mě samotného okolní nedůvěra motivovala víc než cokoli jiného. Všichni ti lidé, o nichž jsem věděl, že mi nevěří, všichni v čele s panem Rogozem mi v danou chvíli hodně ublížili, ale zároveň obrovsky pomohli a já jim dnes můžu jenom poděkovat.
Udělali mě lepším.
Za nároďák jsem stabilně začal hrát až od dvacítky. Ale od té doby až do současnosti do něj patřím.
Byl to klasický dřep.
Úplně obyčejný dřep bez závaží při tréninku v posilovně. Bylo mi šestnáct. Nikdy předtím jsem neměl žádné problémy ani náznaky, že je něco s mým tělem špatně. Žádné svalové zranění.
To píchnutí v zádech přišlo úplně bez varování.
Zničehonic mým křížem projela prudká bolest a od té chvíle jsem nezvládal vnímat nic jiného. Praštil jsem sebou na zem, čelem dolů, a zůstal v křeči. Sténal jsem do podlahy a odpovědí na jakýkoliv povel mozku k sebemenšímu pohybu libovolné části těla byla zase jen další bolest. Těžce popsatelná, nervová bolest. Něco jako když si přeležíte ruku. Víte, že ji máte, ale nemůžete s ní nic udělat. Jen je to doprovázeno mnohem, mnohem intenzivnější bolestí.
Octnul jsem se kompletně paralyzovaný, zmatený a bezmocí jsem začal brečet. Honilo se mi hlavou, že už nikdy nebudu chodit.
Ne že nebudu moct sportovat, ale já se už nikdy nedokážu ani pohnout.
Trenér Černý, který byl logicky úplně v šoku, mě s dalšími kolegy odnesl na parkoviště, kam okamžitě přispěchali naši. Táta vystřelil rovnou z vyučování. Naložili mě na zadní sedadlo a jeli jsme do nemocnice.
Aniž jsem pořád dokázal aspoň o centimetr hnout jakoukoliv částí svého těla, čekal jsem, že každou chvíli někdo přijde a řekne, o co jde. Doktor, sestřička, kdokoliv. Poví mi: „To je tenhle problém, na to máme tenhle lék. To tě z toho dostane. Teď už to bude dobrý.“
Jenže on nikdo takový nepřicházel.
Jen mě vozili od jednoho vyšetření ke druhému a pořád se nevědělo, co se to se mnou sakra děje.
Uběhla první noc. Pak den. Pak další noc. Druhý den. Třetí. Čtvrtý. Všechny možné oblbováky na uvolnění, které do mě tekly z kapaček, postupně začaly zabírat, ale příčinu mých problémů pořád nikdo neuměl vysvětlit.
Musel jsem si všechno sám v sobě zpracovat sám. Rodina a kamarádi mě navštěvovali, byli tam pro mě, cítil jsem jejich podporu, ale nakonec to stejně bylo jen o mně samotném. O mých myšlenkách, které nedokázaly nacházet uspokojivou odpověď. Neměly se o co opřít.
Bylo to o mých myšlenkách a o čase, který musel uplynout. O trpělivosti, že ráno už to zase bude o kousek lepší. A skutečně bylo.
Jenže asi třetí den po návratu z nemocnice, kdy jsem už chtěl začít zase pomalu normálně fungovat, na mě sedla nepopsatelná únava.
Klidně i dvaadvacet hodin denně jsem prospal. Nebyl jsem schopný ani dojít si z pokoje na záchod, který jsem měl nějakých deset metrů od postele. Nedokázal jsem se zvednout. Do těla jsem vysílal signál, ale ono nereagovalo.
Bylo to tu zase. V jiné formě, ale zase bezmoc.
Naši nevěděli, jak mi pomoct, a doktoři pořád ne a ne z nejrůznějších odběrů přijít na důvod mých potíží. Definovali je jako únavový syndrom a na něj žádné léky nezabíraly. Slýchal jsem jenom: „Musíme počkat. Uvidí se časem.“
Ležel jsem doma, mamka mi nosila jídlo do postele, ale já ani nechtěl moc jíst a ani mluvit. Obojí mě vyčerpávalo.
Takhle to trvalo celé týdny, než se můj stav začal pomaličku lepšit. A když říkám pomaličku, myslím tím, že jsem místo dvaadvaceti hodin denně spal už jenom osmnáct. Potom šestnáct. Potom dvanáct.
Když už jsem aspoň vydržel souvisle vzhůru, táta mě odvezl do Rokycan za svým známým, doktorem Hánou, uznávaným sportovním lékařem. Ten mě dal na pás, kde jsem jen šel. Vyloženě pomalou chůzí, tempo šouravé procházky a třeba jen dvě minuty. Potom mi odebral krev a vyhodnocoval z ní nejrůznější ukazatele.
Tohle jsem absolvoval každých čtrnáct dnů, pokaždé s maličko vyšší zátěží. Parametry výsledků se postupně lepšily.
Tehdy jsem konečně ucítil motivaci, že má smysl bojovat. Moje problémy postupně odchází.
Přes lehké běhání, kdy jsem třeba pět minut klusal a pět minut šel, jsem pomalu zvyšoval dávky už i venku. Pořád ale obrovsky kontrolované, abych se vůbec nedostal do sebemenší únavy. Abych nic nepřepálil.
Až po půl roce, kdy jsem byl schopný v lehkém tempu běžet dvacet minut v kuse, jsme z odběrů zjistili, že jsem jako malý přechodil boreliózu a může to být příčina těchto mých potíží. Ani jsem si neuvědomoval, že by mi kdy něco takového bylo, ale nemoc ve mně celé roky zůstala.
Na to konto jsme k lékařským procedurám přidali i recepty a rady od babiček, každé ráno jsem si třeba dával lžičku jablečného octa. V zimní přípravě, více než šest měsíců po tom, co jsem sebou znenadání praštil v posilovně, jsem začal zase trénovat s dorostem. Šlo to tak dobře, že jsem pak na jaře odehrál úplně všechno, se zády jsem neměl jediný problém, osobně se mi na hřišti dařilo nad očekávání a pomohl jsem vrátit náš tým do extraligy.
Postupně se mi ale začaly ozývat různé drobné bolístky. Tady koleno, tam kotník. Díky tomu jsem poprvé narazil na Paulínu Novotnou, která cvičila pod doktorem Smíškem v Příbrami metodu nazvanou SM systém. Ta využívá gumové popruhy ke zpevnění celého těla a rovnání správného postoje. V úrovni pasu držíte v každé ruce jednu část pružného lana a při jasně daném postoji provádíte jednotlivé cviky. Některé na zpevnění, některé víc silové. Zvyšuje to elasticitu svalů, otevírá páteřní kanálky, regeneruje páteř i klouby, pomáhá správně dýchat.
Rychle jsem pochopil, že má smysl tomuto cvičení věřit.
Z toho pohledu přišly mé problémy v pravý čas – v dospívání, kdy jsem si ještě nevytvořil tolik špatných návyků a ani jsem nebyl z hlediska péče o své tělo tak vzdělaný. Nevěděl jsem, co je pro něj dobře a co špatně. Dělal jsem, co mi říkali trenéři a kondiční specialisté, věřil jsem jim, že to, co po mně chtějí, je stoprocentně správně.
Dneska už vím, jak tělo funguje, a kdyby mi někdo řekl, ať jdu dělat dřep s činkou, odpovím, že v žádném případě. Vím, že bych riskoval zranění a pokles své výkonnosti, a to nehodlám.
V Příbrami jsem od té doby úplně odříznul závaží v posilovně, všechny cviky jsem jel jen s vlastní vahou. Později ve Slavii a v Udine jsem se přece jen musel přizpůsobit, ale od druhého poranění zad mám definitivně daný jen svůj program. Poslední roky jsem žádnou činku do ruky nevzal.
Místo toho už osm let denně cvičím SM systém.
Hodinu ráno, před tréninkem, večer. Našel jsem si svůj rytmus i relax a uvolnění, jaké pro mě cvičení představuje. Už je to pro mě podobné, jako když si jdou lidi zacvičit jógu. Vyčistím si hlavu, po nějaký časový úsek se nekoncentruju na nic jiného než na své tělo.
Tohle cvičení mi jednoznačně zachránilo kariéru. Dostalo mě ze všech zdravotních patálií a dodneška mě drží zdravého.
Jestli jsem za poslední dva roky vynechal tři tréninky? Víc ne. To je na téhle úrovni nevídané. Spousta fotbalistů má vleklé zdravotní problémy. Mám spoluhráče, co nejsou schopni odtrénovat ani týden v kuse, připravují se s týmem dva tři dny týdně a ve zbylých se dávají dohromady. Jejich těla nezvládají tu velikou a trvalou zátěž.
Já si místo toho připadám pevný, mobilní a pružný, což v kontaktním sportu, jako je fotbal, přijde vhod. Vždyť jsme neustále v nějakém souboji, skáčeme, padáme. Moje tělo při všech těchto situacích vydrží víc. Nepovažuju se za Ironmana, ale nejsem skleněnej. Vedle toho mi cvičení dodává i obrovskou sebedůvěru, s vědomím, jak moc na sobě oproti spoustě jiných hráčů pracuju, si na hřišti mnohem víc věřím.
A když přijdou překážky nebo kritika zvenčí, z novin nebo od fanoušků, jsem v klidu. Znám své kvality, vím, kam chci dojít a co pro to dělám. Vydaná energie se neztratí. Pokud se zrovna nedaří, zase se to zlomí, o tom absolutně nepochybuju.
Proto o sebe po fotbalové stránce vůbec nemám strach.
„Ty už taky táhni do prdele.“
Byl jsem napitej, ve svých osmnácti možná poprvé v životě, a už jsem to prostě nehodlal dál snášet. Když na mě ve sklípku na dokopné v Praze tenhle spoluhráč od svého stolu, kde seděl mezi dalšíma starýma, něco zařval, nemlčel jsem jako jindy.
Poslal jsem ho tam, kam si zasloužil. Za to, jak se ke mně choval.
Byl to jeden z nejzkušenějších hráčů týmu, v klubu měl silné postavení, kdežto já patřil k nejmladším. Ale nastupoval jsem na jeho pozici a v tréninku jsem naprosto přirozeně chtěl dokázat, že si zasloužím dostat šanci. Tlačil jsem na něj, co na tom, že to byl super fotbalista se skvělou kariérou. Když bude hrát on, tak to beru, ale já si taky zasloužím pozornost trenéra. Když si o ni řeknu sportovní cestou, tak je to přece v pořádku.
Jenže on se asi cítil ohrožený, tak mi na to konto dával dost silně najevo, že se mu to nelíbí. Nadával mi. Byl na mě vostrej.
Do jednoho předzápasového bulletinu jsem v rámci dotazníku vyplnil, že mým snem je hrát za Arsenal. Když jsem krátce nato nebyl v posilovně schopný udělat lehké cvičení na břicho s medicinbalem, protože coby teenager jsem prostě oproti dospělým chlapům vypadal ještě jako nitka bez svalů, dal mi to sežrat.
„Ty za Arsenal, jo? Vždyť ty jsi úplná nula, úplný hovno. Ty nemůžeš hrát v životě ani tady,“ dozvěděl jsem se.
Nebyl jsem tehdy tak mentálně silný, abych se tomu dokázal postavit a něco mu odpověděl. Ale trápilo mě to. I díky výchově z domova jsem byl vždycky spíš pokorný, hlavně jsem se snažil neukazovat sebevědomí. Mým cílem bylo mezi ligovými frajery nepoutat pozornost a až na hřišti ukázat, že mezi ně patřím. Vážil jsem si možnosti, jíž se mi dostalo, bral jsem, že jim zpočátku budu nosit pití a klidně i čistit kopačky a postupně si svoji pozici vybuduju. Tímhle vzorcem jsem se řídil.
Zareagovat jsem dokázal až tehdy během zapíječky.
Jenže jak jsem na něj houknul, že má táhnout do prdele, okamžitě se to vyhrotilo. Zvedl se, že jde na mě.
V tu chvíli mi blesklo hlavou, že by to tak stejně dřív nebo později dopadlo. Jen čekal na záminku.
Oukej, tak mě tu sešrotuje, fyzicky proti němu nemám šanci. Ale co? Přece nebudu utíkat. Ať už to mám hlavně za sebou. Tak to holt bude chvíli bolet.
Tohle běželo mojí lehce podroušenou myslí, zatímco se ke mně dral přes židle ostatních spoluhráčů.
Já se nikdy nerval. Sice jsem jako kluk rok chodil k Danovi Jerlingovi do gymu boxovat a zkoušet zárodky MMA, abych se trochu obouchal a nabral svaly a sílu, ale nejsem příznivec násilí. V Příbrami, našem středočeském Palermu, jsem nezažil jedinou akci, jedinou diskotéku, kde by se to neporvalo – a to myslím doslova – ale já se nikdy nezapojil.
A nemusel jsem nakonec ani tentokrát.
Že se mu nepostavil nikdo z mladých, chápu. Ale ani staří neřekli ani slovo, dokud se mě jeden ze spoluhráčů přece jen nezastal.
Míra Slepička.
Stoupl si před toho, co se na mě sápal, a řekl mu větu jako z filmu: „Na Toníčka mi nešahej. Jestli si s ním něco chceš vyřídit, musíš nejdřív se mnou.“
Frajer dostal strach. Sebral se a okamžitě odjel z té hospody pryč.
Všichni víme, co je Míra zač, že vedle reprezentační kariéry postupně začal zápasit i v kleci. Rvavost má v sobě, je to buldok, který necítí bolest, na čemž založil i svůj fotbalový úspěch. Měl jsem ho za jeden ze svých vzorů, protože prošel stejnou školou a příbramskou mládeží jako já. Stejně jako třeba Franta Rajtoral pro mě byl potvrzením, že i od nás z malého klubu se dá dostat do zahraničí a nároďáku.
Že mě v takové chvíli sám od sebe ochránil, pro mě bylo největším vítězstvím. Dodnes, když si na to vzpomenu, jsem naměkko. Jednou jsem Mírovi s odstupem řekl, že mi tehdy ukázal, jak se má zachovat správnej chlap s morálníma hodnotama. Stal se pro mě skoro členem rodiny. Vážím si ho.
Tehdy jsem ho vzal na bar na panáka, což v atmosféře týmové kalby bylo asi jediné možné poděkování. Nemělo smysl dělat větší tyjátr. Sedli jsme chvíli stranou a kecali.
Míra byl jeden z mála, kdo mi dodával odvahu. Často mi říkal, ať věřím svým snům a makám na sobě. Takový byl vždycky i Honza Rezek a taky Roman Bednář. Ať se o něm říkají různé věci, ať má nálepku problémového hráče, pro mě to je borec, který vždycky podporoval mladé kluky a dokázal komukoliv pomoct, podpořit ho. A to sám nevyšel z lehkých podmínek.
Se spoluhráčem, který mě chtěl zmlátit, jsme se od té doby už vždycky viděli jen letmo. Odešel jsem na hostování do Vlašimi a on pak v Příbrami skončil. Ale vím, že po mém přestupu do Slavie chodil za mým taťkou s tím, jak jsem fantastickej a že to o mně vždycky říkal.
Já mu jeho chování nemám za zlé. Časem jsem mu v sobě odpustil, ale moje tehdejší prožívání tak bezproblémové nebylo. Přestože bych si s ním nedokázal sednout na kafe, svým způsobem by mě zajímalo, jak to celé viděl on ze svého pohledu. Ale neodsuzuju ho. Zkrátka se děly věci, které se v určitou chvíli vyhrotily, a dopadlo to dobře.
Ukázalo mi to charakter jiného kluka a nedostal jsem přes hubu.
Ptal jsem se sám sebe, proč mě sakra kupovali. Co tu dělám.
Po zimním příchodu do Slavie jsem se na začátku přípravy párkrát pobavil s trenérem Uhrinem, ale od té doby, celé týdny, jsme pak neprohodili prakticky ani slovo. Za šest úvodních zápasů jara jsem odehrál přesně dvě minuty, jinak jsem buď seděl na lavičce, nebo se nedostal ani na ni. Posílali mě do juniorky.
Nedávalo mi to smysl, říkal jsem si, že to tam do konce sezony nějak doklepu a pak požádám, aby mě uvolnili někam na hostování. Ovšem v derby se najednou zranil Pepa Hušbauer a já tak dostal v příštím kole na Dukle šanci místo něho. Vyhráli jsme 1:0, mně se zápas povedl a moje pozice se tím začala měnit. Za poslední tři kola ligy jsem dal čtyři góly, to mě trenér ani vyndat nemohl.
Jenže…
Začátek nové sezony jsme měli proložený předkoly Evropské ligy. Stejně jako v domácí soutěži jsem zase jednou v sestavě byl, jednou ne, dokud nepřišla odveta na Anderlechtu, kam jsme jeli po domácí porážce 0:3.
Dostali jsme tři kusy i tam, Anderlecht měl tehdy zajímavý perspektivní tým, na který jsme zkrátka nestačili. Trenér Uhrin mě o poločase vystřídal. Můj výkon byl velice špatný, ale objektivně, byla to týmová katastrofa, propadli jsme všichni. Po zápase za mnou ovšem přišel a řekl, že na to nemám, a přeřadil mě do juniorky.
Něco jsme si na to konto v emocích po zápase řekli. Jednoduše: Já s jeho hodnocením nesouhlasil a on nesouhlasil, že já nesouhlasím.
To se stalo ve čtvrtek. O víkendu áčko prohrálo s Plzní 1:3 a vedení Uhrina odvolalo.
Kdyby tehdy kluci něco uhráli, bůh ví, jak by to se mnou ve Slavii dál bylo. Takhle ale nastoupil trenér Šilhavý a já se po třech dnech do áčka vrátil. Od druhého zápasu pod panem Šilhavým jsem začal hrát stabilně a tehdy se všechno nastartovalo.
Po dvou měsících jsem se dostal do nároďáku, v lednu se stvrdil přestup do Itálie a sezona skončila mistrovským titulem a evropským šampionátem za jednadvacítku.
Někdy člověk opravdu nevymyslí, jaký zvrat událostí ho nasměruje na místo, kde chce být. Základ je, že pro svůj úspěch musí sám udělat maximum. Okolnosti, které ho pak posunou dál, už musí nechat vyplynout.
Zazvonil mi budík a já ho vypínal s vidinou dalšího dne vyplněného od rána do večera cvičením.
Přesto mi bylo dobře.
Bylo mi dobře, protože jsem věděl, že mám nastavený plán, jemuž na sto procent důvěřuju. Když jsem v šestnácti ležel zkroucený bolestí v nemocnici, aniž jsem tušil, co se bude dít dál, byl jsem zoufalý a jen hodně těžko odháněl černé myšlenky, plynoucí z nejistoty.
Teď jsem ale vstával s radostí, že jdu dělat něco, co je sice ve své podstatě otrava, ale přesně vím, proč to dělám.
Já prostě věděl, že díky tomu se vrátím na trávník – a nejen že budu zdravý. Já budu lepší než kdy dřív.
Paulína mi na začátku řekla: „Nečekej od toho nic, ale zvládneme to. Já věřím, že jo. Jestli ty nevěříš, tak za tebou ani nepřijedu.“
Odpověděl jsem okamžitě, že věřím. Dál už tohle vůbec nebylo téma, ani na tisícinu promile jsem ze svého přesvědčení neuhnul.
Paulína si dokázala zorganizovat svůj čas tak, že se mnou celou dobu, těch skoro pět měsíců, strávila v Udine. Nastěhovala se k nám do baráku. Na devátou jsme spolu odjížděli na stadion, kde jsem nejčastěji tak do osmi do večera cvičil. Furt. Jako robot.
S fyzičnem nebyl problém, tělo to ustojí. Ale hlava… Svoji vůli jsem potřeboval dostat na maximální level. Na úplnou hranu psychického vyčerpání.
Ale já přece nejsem tak slabej, abych něco vzdal jen proto, že to je ubíjející. Já to zvládnu, opakoval jsem si.
Paulína je pro mě anděl strážný, díky ní ještě vůbec hraju fotbal. Do smrti jí budu vděčný za to, co pro mě udělala. Kdykoliv ji vidím, tak jí za to znova děkuju. A moje Nikča? Klobouk dolů, že se mnou tohle období dala. Dennodenně jsem byl furt pryč, a když už jsem dorazil domů, tak úplně vyšťavený, psychicky zničený. Byla ve mně nahromaděná obrovská zlost na klub, cítil jsem strašnou křivdu a nespravedlnost, že tohle dopustil. Že mě nechal dojít do téhle pozice.
Ale co? Nebyla jiná cesta než se vrátit a být tím hráčem, o němž jsem vždycky snil. Hráčem, kterým sám ve své hlavě jsem.
Navzdory mé zarputilosti, cvičit denně deset až čtrnáct hodin v kuse je k nasrání.
Ty cviky jsou jeden obrovskej shit a člověk je vytočenej, jakmile nějakej opakuje už po tisící. Nevím, jestli bych někdy zvládnul znova to, co tehdy. Sáhnul jsem si fakt na dno. Zároveň jsem si dokázal, že pokud se člověk odhodlá, zvládne i věci, o kterých ani netuší, že by se zvládnout daly.
Jasně že se mi pokaždé nechtělo. Byla i šedivá rána, kdy bylo pod mrakem. Ale v tu chvíli mi stačila jediná myšlenka, která mi připomněla, kdo jsem a kým chci být.
Musím. Když to nedám, tak selžu.
A já nemůžu selhat. Ve své kariéře, ve svém životě si naprosto nepřipouštím selhání. Připouštím si chybu, ta mě posune dál, ale nepřipouštím si selhání, kdy bych opustil nastoupenou cestu. Mám v sobě nastavené hodnoty a jedna z nich je, že jsem extrémně vytrvalý a extrémně průbojný. Nepřichází v úvahu, že bych cokoliv vzdal. Neexistuje.
Klesnul bych sám před sebou, což je nejhorší věc, jaká se člověku může stát.
Proto ať mě samotné cvičení i okolnosti sraly, ať mě to nebavilo, ať to bylo dlouhé a náročné, jak chtělo, prostě jsem si pokaždé řekl, že to zvládnu.
Můj den vypadal tak, že jsem měl dvakrát pauzu deset patnáct minut na svačinu a dvacet minut jsme si s Paulínou dali na oběd. V jídelně, kde obědvali všichni z klubu, jsme si nabrali jídlo do krabičky a sedli si s ním na chodbu na zem, kde jsme mezi sousty analyzovali, co jsme všechno za ten den udělali a co ještě udělat musíme.
Jinak jsem držel v rukou gumová lana a musel být absolutně koncentrovaný na každý pohyb. Od pondělí do neděle.
V tomhle režimu a nastartování mysli mi bylo dobře. Horší to bylo večer doma, když jsem začal přemýšlet. Proč se, kurňa, můj problém pocitově nelepší? Proč jsou všechny ty kroky tak pomalé, že je nějaký progres znát až po měsících? Kolikrát jsem se ptal sám sebe: „Proč já? Proč když ostatní kluci dělají v posilovně nesmysly, nemají problémy jako já?“
Často Paulíně i dnes volám s tím, že neuvěří, co jsem viděl, že jsou někteří frajeři schopní dělat. Ale nic se jim nestane. Jak je to možný? Vždyť je to nefér!
Ale tak to holt je, každé tělo je jiné, každé je náchylnější k něčemu jinému. Tyhle otázky už si nekladu. Už jsem si řekl, že to stejně nemá cenu. Soustředím se sám na sebe a snažím se vyvarovat toho, abych komukoliv v posilovně říkal, co má dělat. Nikomu neradím, maximálně mladým se snažím předat, že se mají co nejlíp protahovat a regenerovat, protože se jim to v průběhu kariéry pozitivně vrátí. Ale když vidím někoho naložit si kotouče a trápit se pod nimi? Vnitřně se zasměju a odvrátím pohled s tím, že si povím: „Škoda, kamaráde. Tohle tě třeba jednou bude brzdit.“
Poslední týdny rekonvalescence jsme s Paulínou cvičení prokládali i běháním venku a přidávali i balon. Přihrávky, souboje s protihráčem. Všechno pečlivě naplánované a dávkované. V nastaveném programu pak nenastal jediný zádrhel. Všechno šlo přesně tak, jak to Paulína na začátku nalajnovala. Ta ženská je pro mě génius.
Když potom na úplném konci všechny testy a vyšetření dopadly dobře, řekla mi: „Tak běž, už tě nechci vidět. Už na mně nejsi závislej.“
Zbývalo posledních čtrnáct dnů sezony, během nichž jsem si tak aspoň mohl ověřit, jestli zvládnu fungovat dál bez ní.
A zvládl. Hned druhý den jsem už na tréninku byl úplně bez zábran. Jdeme na to! Jsem zpátky! Vletěl jsem do všeho naplno s tím, že jsem během uplynulé doby udělal, co jsem mohl, a moje tělo buď vydrží, nebo ne.
Vydrželo. Připadal jsem si jako novej. Silnější než kdy dřív.
Součástí hráčské smlouvy je ujednání, že hráč má právo rozhodovat o svém zdraví sám. Proto mi v Udine nemohli kecat do toho, jakou cestou jsem se vydal. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem se zablokoval, že jestli nepřistoupí na můj způsob léčby, kupuju si letenku domů a budu si všechno platit ze svého, ale v klubu tím pádem končím. Je mi to jedno, chci se hlavně dát do pořádku. Ať jsou následky, jaké chtějí, tomuhle směru věřím a potřebuju v první řadě vyřešit své zdraví. Na to konto jsem si s nimi vyjednal, že mě nechají být a všechno mi budou platit – a skutečně zaplatili. Za to starému prezidentovi děkuju, v tom je pro mě frajer.
Zároveň je mi jasné, že to udělali s cílem, že až mě budou prodávat, vyinkasují pořádný balík. Ostatně chybu nikdy neuznali. Ale to já pro své ego nepotřebuju, chyby dělá každý. Jen nedokážu pochopit, že se někdo zachová cíleně proti něčímu zdraví.
I když jsem pak už byl připravený připojit se k týmu, dlouho mě nechávali mimo a směrem ven o mně tvrdili, že jsem zraněný, což nebyla pravda. Prakticky celý podzim jsem pak strávil na lavičce, a proto jsem začal řešit odchod. Stálo o mě Lecce, všechno bylo domluvené, ale přesto Udine dělalo problémy. Natahovali stvrzení hostování až do nejzazšího data, do večera posledního dne zimního přestupového okna. Už jsem byl připravený, že holt ještě nějaký čas nebudu hrát, když se najednou rozezněl telefon a agent Sergio hlásil, že všechno je potvrzené a můžu jít.
Lecce bylo skvělé řešení, jen všechno na jaře zkomplikoval koronavirus, sezona se musela dohrávat přes léto, což zase oddálilo můj následný přesun do Verony.
Proč nemůžu mít jednou něco v klidu? napadlo mě už několikrát.
Ale ne. Tak to prostě má být. Každá komplikace mě má posílit, musím si z ní vzít to nejlepší. „Kdybys to měl jednoduchý, tak by tě to nebavilo,“ říkává mi na to konto táta. A má pravdu. Často bych chtěl, abych měl svoji fotbalovou cestu jednodušší, ale fakt je ten, že takhle si aspoň každého dílčího úspěchu o to víc vážím. Vždyť si stačí vzpomenout na jakoukoliv z překážek, přes které jsem se do současné pozice prokousal.
Proto nikdy nepohrdnu šancí, kterou mi fotbalový svět nabízí. Mám ji teď a tady a je na mně, abych udělal, co je v mých silách, a uspěl. Uvědomuju si, čím vším jsem prošel, abych se do současné pozice dostal.
Teď už chci být ten nahoře. Ten, který se jen směje při vzpomínání na to, co bylo.
Ten, co sám sobě dokazuje, že se každým dnem dokáže zlepšovat a posouvat.
Ten, který ví, že to všechno za to stálo.
Nebudu se chovat jako primadona. Dopřávám si život, jaký fotbal na téhle úrovni umožňuje, zároveň si moc dobře uvědomuju, že mám pozici, jakou teď má v českém fotbale málokdo, a musím toho využít. Pro sebe a svoji rodinu.
Každý den cestou na trénink si opakuju: „Udělej všechno, co můžeš, aby sis nikdy nemusel při pohledu zpátky cokoliv vyčítat. Udělej dneska maximum a nečekej výsledek hned. Ono se to ukáže. Možná za týden, možná za měsíc, možná za rok. Nebo taky za deset let. Ale ukáže se to a ty se dneska tak jako tak posuneš o kus dál.“
Říkám si to fakt pokaždé, když se blížím ke stadionu.
Vím, že je to moje vnitřní síla, co mě dostalo na špičkovou úroveň ve svém oboru. A vím, že kdybych neměl fotbal rád, takhle silně si za tím nejdu. Nezvládnu to, co jsem už doteď zvládnul.
Dokud mě bude bavit každá chvíle na trávníku tak jako dosud, budu dál směřovat k tomu, co se mi odehrávalo před očima tehdy při těch nekonečných hodinách při cvičení.
K situacím, jaké zažívají jenom nejlepší fotbalisti na světě.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází