Andrej Nestrašil

Následující text je autentickou needitovanou vzpomínkou Andreje Nestrašila k výročí jeho těžkého zranění páteře.

25. února 2026 to bylo přesně 10 let ode dne, kdy se můj život obrátil jiným směrem, než do té doby směřoval.

Psal se rok 2016, hrál jsem v NHL za Carolina Hurricanes. Ve Scotiabank Centre, domácí hale Toronto Maple Leafs, v téhle mekce hokeje, se život rozhodl nasměrovat mě jinou cestou.

Byl jsem na vrcholu. Bylo mi 25 let, měl jsem skvělou sezonu, budoval si pozici v NHL a pravděpodobně mě čekala nová dvou až tříletá smlouva za miliony dolarů.

Ale ve druhé třetině toho večera se všechno změnilo. Objížděl jsem branku, dostával se v souboji před protihráče, ale právě když jsem si myslel, že ho mám, přiletěl do souboje další hráč a trefil mě s hlavou dole.

Dopadl jsem zády na mantinel a vyrazil si dech. Byl jsem vychovaný postaru a v hlavě jsem slyšel tátova slova: „Jestli nejsi mrtvej, zvedni se a odbrusli z ledu po svejch.“ Zkusil jsem to a s trochou pomoci jsem došel do kabiny, kde jsem si lehl na stůl. Dvacet minut nato ze mě vyprchal adrenalin a začala nastupovat bolest. Nemohl jsem pořádně dýchat, měl jsem pocit, že celý střed těla je v křeči. Fyzioterapeuti si úplně nevěděli rady co semnou. Nakonec mi řekli, ať si odpočinu. Zrovna měla začít třetí třetina, takže jsem se měl jít osprchovat a převléct.

Zkusil jsem vstát ze stolu, ale neudržel jsem se na nohou. Počkal jsem dalších deset minut a zkusil to znovu. Spoluhráč, ke kterému jsem hodně vzhlížel, Nathan Gerbe, ten večer nehrál a rozhodl se mi pomoct – osprchoval mě, osušil a dokonce mi pomohl i se spodním prádlem… Díky, Gerbs.

Pak přišel lékař Toronta a rozhodl se mě vzít na rentgen, který měli přímo v hale, aby se ujistil, že není nic strukturálně špatně. Po rentgenu mě položili na nosítka, dali mi prášky a nařídili, abych se už nehýbal. Lékař mi úplně neřekl, co se děje, jen že musím do nemocnice na CT a magnetickou rezonanci. Darren York, náš asistent generálního manažera, zůstal se mnou a vyrazili jsme do nemocnice, zatímco kluci odletěli zpátky do Raleigh.

Nevěděl jsem proč, ale sestra přišla a řekla, že CT je připravené, a jestli nechci vozík. Hokejista na vozíku? Umíte si to představit? Ne, děkuju. Dojdu sám. Cestou jsem se potácel chodbou.

Výsledek? Dva zlomené bederní obratle, L2 a L3. L2 byla "běžná" kompresivní zlomenina, která se ve sportu stává často a nebyla nijak zvlášť znepokojivá.

L3 byla takzvaná Chanceova zlomenina. Místo toho, abych vysvětloval, co to je, použiju popis, který jsem našel online:

Chanceova zlomenina je nestabilní, horizontální poranění páteře, které je obvykle způsobeno extrémním ohnutím a tahem (flexe–distrakce). Často se označuje jako "seatbelt zlomenina", protože typicky vzniká při dopravních nehodách ve vysoké rychlosti v souvislosti s bezpečnostním pásem.

Zbytek noci za mnou chodili lékaři a sestry a píchali do mě jehlami, aby zjistili, jestli správně cítím nohy. Viděl jsem, že si nebyli úplně jistí, jakým směrem se mnou postupovat. Další den, stále v horizontální poloze, jsem podstoupil magnetickou rezonanci. Lékaři se nakonec rozhodli neoperovat (díky bohu) a propustili mě s korzetem, abych si mohl všechno vyřešit v Raleigh.

Darren tam byl se mnou jako mentální opora a pomohl mi dostat se zpátky domů.

Byl jsem na pokoji s jiným pacientem, který měl celou noc očividně obrovské bolesti, a pamatuju si, že jsem byl vděčný, že jsem na tom lépe než on. Zvláštní je, že po celou dobu v nemocnici jsem vůbec nepochyboval o tom, že jsem v pohodě a že budu brzy zpátky na ledě. Neměl jsem žádnou emocionální reakci, jen jsem si v hlavě počítal, kolik mám času na přípravu na další sezonu. EVIDENTNĚ jsem vůbec netušil, jak moc se mi od toho dne změní život.

První lékař, kterého jsem v Raleigh navštívil, mi řekl, že mi pravděpodobně bude muset dát do zad šrouby – dva pod místem zranění a dva nad ním, což by znamenalo, že by mi sešrouboval celkem šest obratlů k sobě. To nezní moc slibně, takže jsem se rozhodl vyhledat ještě jiného odborníka a doufal že se bude názorově lišit. Moje tehdejší přítelkyně – dnes manželka a maminka našich tří dětí – pracovala v nemocnici Duke (jedna z nejlepších univerzit a nemocnic v USA) a propojila mě se specialistou na páteře, který měl mnohem optimističtější pohled na moji situaci. Nechal mi vyrobit 3D skenovaný korzet na horní část těla a každé tři týdny mě bral na rentgen, aby se sledovalo, jestli se mi rozpůlený obratel náhodou nehýbe z osy aby nezasáhl do míchy. V případě že ne, by totiž operace by nebyla potřeba – a to znělo mnohem lépe.

Zde začala moje nová cesta.

Jak jsem zmínil, neměl jsem ponětí, jak vážné to zranění bylo a jak moc mi změní život. Netušil jsem, že následující tři roky budou nejhoršími roky mého života. Zahojení zlomeniny byla jedna překážka, ale následky, které mělo zranění na celé moje tělo, byly něco, co jsem vůbec nečekal – a nikdo kolem mě také ne. V tom období jsem měl takové bolesti, že pro moje nejbližší bylo těžké se mnou vůbec být. Zpětně vůbec nechápu, proč se mnou moje nynější manželka tehdy zůstala. Asi mě opravdu miluje. Rodiče o mě měli určitě strach, protože cítili, jak moc jsem se změnil. Byl jsem neustále mrzutý, podrážděný, bez energie a negativní.

První léto bylo ještě relativně v pořádku. Patrick Chasse, který tehdy pracoval v Duke jako fyzioterapeut, mi ze začátku hodně pomohl a mohl jsem využívat i zázemí Duke pro rehabilitaci. Běžecký pás v bazénu a další podobné high-tech nástroje. Do tréninkového kempu jsem přijel, ale výsledky nebyly tak dobré jako předchozí rok. Nechtěl jsem ale přijít o místo v sestavě, o které jsem tak dlouho bojoval. Měl jsem být nominován na Světový pohár v hokeji a vrátit se na led ve Scotiabank Areně. To by byl neuvěřitelný příběh.

Carolina ale byla proti a požádala mě, abych nejel – a já to respektoval.

Pamatuju si, jak Ron Francis přišel do šatny a mluvil se mnou. Říkal mi, že si můžu vzít více času, pokud potřebuju, nebo alespoň začít ve žlutém bezkontaktním dresu. Ve své hlavě jsem už udělal maximum pro návrat a nikdo za mnou nepřicházel s konkrétními nápady, jak se zlepšit – jen se slovy "dej si čas". Možná kdyby tehdy někdo přišel a řekl: "Znám skvělé lidi, kteří pracovali s podobným zraněním, zkus tam na pár měsíců jít a pak se vrátit," možná bych to udělal. Ale moje zranění bylo v hokeji tak neobvyklé, že vlastně nikdo pořádně nevěděl, jak mi pomoct.

Neříkám to proto, abych někoho obviňoval. Věřím, že všichni se snažili dělat to nejlepší s ohledem na tehdejší znalosti a okolnosti. Rona Francise jsem měl rád a vážil jsem si toho, že mi chtěl dát více času. Bohužel ty větší problémy způsobené zraněním se ještě neprojevily, takže jsem si opravdu myslel, že jsem připravený na začátek sezony. Věděl jsem, že NHL je především byznys a nikdo na mě nebude čekat příliš dlouho. Byl jsem v posledním roce smlouvy a nechtěl jsem přijít o místo v lajně s Joakimem Nordströmem a Jordanem Staalem. Předchozí sezonu jsme měli skvělou a já jsem si své místo nechtěl nechat vzít. Nechtěl jsem dovolit nikomu, aby mě o něj připravil.

Všechno se změnilo při prvním přípravném zápase toho roku. Hráli jsme v Minnesotě proti Wild. Cítil jsem se skvěle. Byl jsem zpátky. Alespoň jsem si to myslel — až do dalšího rána, kdy jsem se probudil s pocitem, jako by mě přejel náklaďák.

Během následujících tří let jsem se takhle cítil většinu času. Byl jsem neustále unavený, potil jsem se i jen vleže, nemohl jsem jíst, měl jsem pocit, že nedokážu strávit žádné jídlo, byl jsem podrážděný. Žaludek jsem měl tak překyselený, že jsem neměl žádnou chuť k jídlu, pálil mě, nemohl jsem jít i několik dní na záchod a když už jsem šel, všechno bylo žluté. Všechny svaly, hlavně nohy, mě pálily 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Nedokázal jsem stát déle než 20–30 minut bez silné bolesti. Nedokázal jsem sedět déle než 20–30 minut bez silné bolesti. Nedokázal jsem pořádně regenerovat a neustále jsem měl pocit, jako bych právě dohrál zápas, i když jsme měli několik dní volna.

Představte si, že vám trenér dá za trest pyramidu — brzdy od brankové na jednotlivé čáry a zase zpátky — jak se vaše nohy cítí na konci takového úseku. Tak přesně takhle se cítily moje nohy každý den, aniž bych cokoliv dělal. Bylo to neskutečně frustrující. Tehdy jsem se takhle cítil 25 dní v měsíci a občas se něco stalo a na chvíli jsem se cítil lépe. Ale nedokázal jsem přijít na to co ani proč se to děje. Proto to byly nejtěžší tři roky mého života. Ztratit místo v NHL bylo těžké, ale žít s tím, že nevíte, jestli se probudíte na 5 %, 25 % nebo 60 %, bylo ještě horší. Ta nejistota mě psychicky ničila. Většinu těch dní jsem jen přežíval, opravdu jsem nežil. A pro kritiky, kteří by mohli říct, že jsme občas unavení všichni — věřte mi, že znám různé stupně únavy. Jsem táta na plný úvazek a ve 35 letech k tomu stále profesionální hokejista. Budím se v noci kvůli dětem a hraju zápasy dva dny po sobě — a i tak je to blažený stav ve srovnání s tím, v jakém jsem byl tehdy po zranění.

Tohle nemá být negativní příběh ani stěžování si na mou tehdejší situaci. Chci, aby to byl příběh, který může inspirovat někoho, kdo je ve stejné pozici, v jaké jsem byl já — že bez ohledu na to, jak špatně se cítíte a kolikrát selžete, hledejte dál možnosti a odpovědi. Jednou se to zlomí. Možná ne za týden, možná ne za měsíc, možná ne za rok — mně to trvalo tři roky, ale našel jsem svou cestu.

Nakonec jsem přišel o místo v NHL a sezonu jsem dohrál v AHL u týmu Checkers. Trenérský štáb, včetně hlavního Ulfa Samuelsona, byl skvělý a snažil se mi pomoci, ale nebyla to pomoc, kterou jsem skutečně potřeboval. Opustil jsem Severní Ameriku a další dva roky strávil v Rusku. Vydělal jsem nějaké peníze, což bylo fajn, ale moje tělo se kvůli typu tréninku, kterým jsme tam procházeli, zhoršovalo čím dál víc.

Během těch tří let jsem navštívil spoustu chiropraktiků, fyzioterapeutů a lékařů. Někteří mi přinesli úlevu na pár dní, pak se bolest okamžitě vrátila. Někteří nepomohli vůbec, někteří to ještě zhoršili. Někteří lékaři si mysleli, že mám záchvaty žlučníku. Podstoupil jsem endoskopii, kdy vám zavedou hadičku s kamerou do žaludku a odeberou vzorky. Zkoušel jsem homeopatika. Pamatuju si, jak jsem letěl na Manhattan za slavným fyzioterapeutem na dvě sezení, která mě stála 900 dolarů. Přede mnou tam byl hráč NFL a po mně šel Miloš Raonić (v té době čtvrtý hráč světového tenisového žebříčku). Nic z toho skutečně nepomohlo.

Pak jsem zjistil, že mi někdy pomáhá alkohol. Tehdy jsem nevěděl, že alkohol může dočasně snížit svalové napětí, takže mi přinesl krátkodobou úlevu, ale nikdy ne déle než na pár dní. Nikdy jsem nebyl velký piják, ale v té době jsem začal pít víc piva, protože mi to fyzicky — a někdy i psychicky — pomáhalo. Na chvíli jsem si dokázal vypnout hlavu. Věděl jsem ale, že z dlouhodobého hlediska to není řešení.

Na konci sezony 2019 jsem toho měl dost. Byl jsem znechucený, cítil jsem se hrozně a moje tělo vypadalo ještě hůř. Tehdy jsem udělal nejlepší rozhodnutí svého života. Odmítl jsem reprezentaci, řekl jsem agentovi, aby mi nehledal novou smlouvu, a místo toho jsem se rozhodl strávit léto s nejlepším silovým a kondičním trenérem na světě v oblasti hokeje. A pokud by mi nedokázali pomoci, rozhodl jsem se, že s hokejem skončím.

Měl jsem v hlavě dvě jména: Garyho Robertse a Andyho O’Briena. Odjeli jsme do USA navštívit rodinu mé manželky v Michiganu, což je jen čtyři hodiny autem od Toronta, kde mají oba své tréninkové centrum. Přes agenta jsem se spojil s Andym, byl skvělý a ochotný mě vzít, ale z nějakého důvodu mi intuice říkala, že mám jít za Garym Robertsem. Problém byl, že mi nebral telefon a blížil se červen — musel jsem se rozhodnout. Pár dní předtím, než jsem se chystal vyrazit do Toronta, mi Gary konečně zavolal zpět. Vyprávěl jsem mu svůj příběh a doufal, že mě vezme. Gary sám prodělal operaci obratle a dlouhou rekonvalescenci, takže ke mně pravděpodobně cítil určitou empatii, a řekl, že se k nim můžu připojit.

Sedl jsem do auta a jel do Toronta, aniž bych věděl, kde přesně je jeho centrum, neměl jsem hotel ani žádný plán — jen adresu a datum nástupu. Byl jsem nadšený.

Tam se stránka začala obracet. Absolvoval jsem fyzické testy, krevní testy, test stolice, opravdu jsem se snažil využít znalosti všech kolem. Řekli mi, že mě musí nejdřív "rozebrat" a znovu postavit. Souhlasil jsem. Potkal jsem nejprofesionálnější a nejznalejší tým vedený Garym, ale nebyl to jen on — byli tam Adrian, Lucas a Brian, kteří měli na starosti tréninkový program v posilovně i na atletiku, a Sylvie, která měla na starosti zdraví a výživu.

Navíc jsem mohl denně trénovat s hráči jako Connor McDavid, Matthew Tkachuk, Steven Stamkos a dalších 15–20 kluků z NHL. Přijel jsem brzy na snídani, pak trénink, led, terapie. Někdy jsem tam byl od 7 ráno do 14 hodin.

Jeden z prvních velkých průlomů přišel během fyzioterapie. Při jehličkování s elektrickou stimulací zjistili, že téměř celá levá strana mého středu těla je od zranění úplně „vypnutá“ a atrofovaná. Tři měsíce jsem ležel v ortéze a přišel o všechny svaly středu těla, které přestaly správně fungovat — hlavně o jeden, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel: sval PSOAS, velký bederní sval. Po zranění se moje tělo pokaždé, když jsem se snažil hrát, snažilo chránit samo sebe a všechny svaly kolem zranění se stáhly do křeče a přestaly pracovat. Chránily poraněný obratel, ale byly tak slabé a ztuhlé, že jsem nemohl hýbat nohama.

Začal jsem objevovat, jak je tělo propojené a jak může mít jeden sval obrovský vliv na celý systém. Gary proto najal instruktorku pilates, která se mnou 2–3krát týdně pracovala na jednoduchých pohybech aktivujících malé svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám — a které jsem roky zanedbával. Začal jsem úplně od nuly a musel je znovu vybudovat. Nezlepšilo se to přes noc a s psoasem bojuju dodnes, ale naučil jsem se ho správně uvolnit a starat se o něj.

To byl první krok.

Pak jsem toho léta, protože jsem trávil hodně času v autě, začal poslouchat podcasty a narazil jsem na podcast s Dr. Stevem Gundrym. Mluvil o příznacích určitého onemocnění a já jsem se rozbrečel, protože to naprosto přesně popisovalo moje trávicí potíže. Říká se tomu syndrom propustného střeva (leaky gut). Je to stav, kdy je poškozená sliznice tenkého střeva a umožňuje látkám, jako jsou toxiny nebo nestrávené zbytky potravy, pronikat do krevního oběhu, což může vyvolávat zánět. Začal jsem na tom pracovat se Sylvie, přišli jsme na to, co je špatně v mém jídelníčku i suplementaci, a navedla mě na využívání půstu, což mi doslova změnilo život.

To byl druhý krok.

Třetím krokem byla síla a kondice.

Excentrická fáze, izometrie, propulzivní trénink — to byly pojmy, které jsem tehdy vůbec neznal. Nebudu vás nudit podrobným vysvětlováním, co každý z nich znamená, ale jakmile mi začal správně fungovat střed těla a dokázal jsem propojit hlavní svalové skupiny horní a dolní poloviny těla i rotace doleva a doprava, začal jsem neuvěřitelně sílit.

Takže i ve dnech, kdy jsem se necítil dobře, jsem věděl, že se nebudu jen trápit, ale že to "utáhnu" silou. Nebylo to ideální — ZATÍM. Ale byl to začátek a něco, čeho jsem se mohl držet. Zlepšoval jsem se.

Byla to tak skvělá zkušenost, že s Garyho GRHPT spolupracuji dodnes.

V tu chvíli jsem se rozhodl, že jsem připravený vrátit se v září k hokeji. Po dvou zápasech v Třinci jsem podepsal smlouvu v Rusku na další dva roky a pokračoval v řešení svých problémů.

Nebyl jsem stoprocentně v pořádku, ale místo 25 špatných dnů a 5 dobrých jsem měl 15 dobrých a 15 špatných/regeneračních dnů — a zlepšovalo se to. Měli jsme tam čínského terapeuta, který neuměl anglicky, rusky ani česky a já neuměl mandarínsky, ale nějak nám to fungovalo. V regeneračních dnech mi dělal suché jehličkování, hrál přitom na harmoniku a zpíval ve svém rodném jazyce — nekecám.

V roce 2021 jsem podepsal pětiletou smlouvu v Třinci, nejlepší organizaci v české lize. Těšil jsem se, že budu konečně doma. Jenže se začátkem sezony se spousta příznaků vracela. Naučil jsem se pracovat s psoasem, lépe jíst, držet půsty, správně trénovat, ale když jsem vyřešil jednu věc, objevila se jiná. Měl jsem pocit, že neustále hasím požáry — a když jsem jeden uhasil, někde jinde začal další.

Trávicí potíže jsem měl pořád v tom smyslu, že jsem měl pocit, jako bych měl neustále jídlo v krku, nechodil jsem pravidelně na záchod a věděl jsem, že v téhle oblasti není něco v pořádku, i když jsem se jinak zlepšoval. Měl jsem skvělého fyzioterapeuta v Praze (nebudu ho jmenovat, nebyl by rád), který mi už dříve pomohl, ale jezdit každých pár týdnů tam a zpět nebylo reálné.

Po jednom zápase jsem přišel domů, sedl si na roh postele a se slzami v očích řekl manželce, že už to asi nezvládnu, že končím. Zase jsem měl bolesti a neviděl cestu ven. Po malé sebelítostné chvilce jsem se ale znovu musel sebrat, vystavit se nepohodlí, hledat odpovědi a nespokojit se s tím. Tentokrát jsem naštěstí nehledal dlouho — spoluhráč mi doporučil lékaře v regionu. Byl jsem ochotný zkusit cokoliv, tak jsem doslova žadonil o co nejbližší termín.

Někdy ti nejlepší lidé nejsou na Manhattanu nebo v LA. Někdy je to skromný člověk s malou ordinací, který chce pomáhat obyčejným lidem z lásky k profesi. Tam se můj život posunul z 15 dobrých a 15 špatných dnů na 27 dobrých a 3 špatné. Obrovským problémem mého života byla bránice — a i přes všechnu pomoc trvalo pět let, než jsme na to přišli.

Bránice je hlavní dýchací sval, který se stahuje, aby nasál vzduch do plic, a uvolňuje, aby ho vytlačil ven. Upíná se na žebra, páteř a hrudní kost a pomáhá regulovat nitrobřišní tlak i některé tělesné funkce. Navíc jícen prochází malým otvorem v bránici — a pokud je bránice ve spasmu a "zaseknutá", průchod potravy do žaludku je omezený. Nemůžete správně dýchat ani odpočívat. Naučit se bránici uvolnit bylo jedno z největších štěstí v mém životě. Můj život se několikanásobně zlepšil. Trávení, chuť k jídlu, příjem potravy, pravidelná stolice. Správné trávení a zdravé fungování střev je základ štěstí — 90 % serotoninu (hormonu štěstí) se tvoří právě tam. Propojení střev a mozku je neuvěřitelné.

Nebudu zacházet do přílišných detailů, ale bránice je úzce propojena s pánevním dnem. To jsem musel vyřešit hned poté — a jde to pouze přes konečník. Co se dá dělat.

Dnes je mi 35 let a cítím se v nejlepší formě svého života. Pořád mám občas špatné dny, ale zůstávám klidný, protože díky desetiletému procesu vzdělávání jsem se naučil, že to dokážu zvládnout. Obklopil jsem se nejlepšími lidmi, jaké jsem mohl najít, a každý den jsem za ně vděčný. Jsem vděčný, že moje manželka se mnou vydržela i v těch těžkých letech a že dnes máme krásnou rodinu. Jedna z mých největších obav tehdy byla: Jak si budu hrát s dětmi? Co když mi budou chtít sednout na ramena? Míval jsem z toho noční můry. Dnes bez problémů střídám na ramenou tři děti a jsem za to neskutečně vděčný.

Mám skvělého tátu, který mi vštípil, že problémy jsou od toho, aby se řešily. Skvělou mámu, která mě bezpodmínečně miluje. A bratry, kteří mě podporují v dobrém i zlém. Díky pomoci všech těchto lidí jsem dokázal se svým týmem vyhrát tři mistrovské tituly v řadě a odehrát u toho velkou porci minut. A věřím, že přede mnou jsou ještě dobré roky, než jednou definitivně pověsím brusle na hřebík.

Píšu tohle všechno ze dvou důvodů.

Zaprvé — málokdy s někým sdílím své pocity a deset let myšlenek jsem nosil jen v hlavě. Mám pocit, že po deseti letech tvrdé práce jsem si zasloužil tenhle příběh sdílet.

Zadruhé — vidím spoustu lidí, kteří jsou zaseknutí ve svých problémech. Ať už fyzických nebo psychických. Některých věcí se možná nezbavíte, ale věřím, že 90 % lidí by se alespoň mohlo zlepšit. Hledat řešení. Hledat odpovědi. Nespokojit se s tím. Nikdy si nemyslete, že máte všechno vyřešené nebo že neexistuje cesta ven. Spousta lidí se zhoršuje tak dlouho, až si ani nepamatují, jaké to je cítit se „dobře“. Já jsem se dostal do bodu, kdy okamžitě poznám i malou změnu ve svém těle.

Za ty roky jsem si vyslechl spoustu posměchu a řečí o tom, že moje problémy jsou psychosomatické, že pořád něco řeším. Ale podstatné je, že jsem šťastný. Nezáleží mi na tom, co si kdo myslí. A fakt, že jsem za posledních sedm let vynechal možná deset zápasů, je pro mě důkazem, že něco dělám správně.

Pokud tohle bude číst někdo, koho to inspiruje si zajít na procházku kvůli mentálnímu zdraví nebo jít do posilovny zlepšit fyzickou kondici — budu za to vděčný. Tyhle dvě věci jdou ruku v ruce. Nebo možná někdo s podobnými příznaky začne hledat odpovědi.

Snažím se každý den vzdělávat a obklopovat pozitivními lidmi. Vím, že přijdou další špatné dny, ale ať se stane cokoliv, budu hledat odpovědi.