Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Přetočil jsem ho na záda a kontroloval pozici. Tenhle soupeř měl podle mnohých dokázat, že moje éra skončila. Trochu mě překvapilo, že se mi pokusil zespoda nasadit páku na rameno. Bylo to v rohu klece. U jeho trenérů.
„Urvi mu to, urvi mu to,“ křičeli na něj z pár centimetrů.
„Takovou sílu nemá!“
Řekl jsem to nahlas. Dost diváků to slyšelo a někteří se začali smát.
Nevím, proč jsem to udělal. Později jsem se jim omluvil. Mrzelo mě to. Nehodilo se to. A hlavně to nebyl můj styl. Spousta kluků v MMA sice má založenou image na trashtalkingu, velkohubých hláškách. Já jsem možná studenej čumák, ale nikdy jsem se nechoval arogantně. Spíš si myslím, že mi sebevědomí, pro zápasy v kleci naprosto zásadní věc, občas chybělo.
Jenže ten večer jsem byl nahoře.
Čtyřčlenná pyramida o nejlepší českou střední váhu byla sledovaná i v zahraničí. Je to už sedm let a myslím, že se na ni dodnes vzpomíná jako na jeden z vrcholů domácí scény.
První zápas jsem vyhrál na body.
Mohla za to životní forma. A taky jsem vypozoroval, že soupeř nebyl psychicky v pohodě. V kleci tohle cítíte, ale nesmíte nic podcenit. Do poslední chvíle nevíte. Celkem často se stane, jak někdo z absolutní dominance prohraje šíleným KO.
Finále skončilo ve druhém kole. Protivníka jsem poslal k zemi kopem do hlavy. Byla to finta. Celý zápas jsem ho kopal do přední nohy. Pak jsem se mu na to místo podíval a kopnul nahoru. On šel dolů a já ho dobil u pletiva.
Doteď slyším, jak mi těsně předtím, než to rozhodčí ukončil, zespoda říká: „André, stačí…“ Byl to kamarád. Znali jsme se víc než dobře a často spolu trénovali. Proto se mi pyramida, kde se mezi sebou mlátili nejlepší Češi, moc nelíbila. Jenže náš sport je takový. Navíc lidi to chtěli. Měli pocit, že není dostatečně vyřešeno, kdo je jednička.
Tak jsme to vyřešili.
Rád jsem trénoval, hlídal si jídlo a měl i docela štěstí na genetiku. Kvůli tomu, jak jsem vypadal, hodně lidí tvrdilo, že sázím na kondici. Přitom si myslím, že mi v MMA pomáhala spíš chytrost. Schopnost dostat toho druhého, kam chci. Aby udělal chybu.
Moje začátky v kleci ale žádné velké přemýšlení nepřinesly. Byl to trošku underground. Patřím do generace, která navázala na zápasy Vale-tudo, což v překladu znamená „vše dovoleno“. Nás zasáhl rozvoj moderního sportu MMA, který se přirovnával k bojovému desetiboji. V rámci tehdejších možností jsme trénovali naplno. Kolem roku 2005 jsme byli průkopníci. Ale taky trochu případi. Včetně mě. Tahle forma zápasu prostě přitahovala extrémisty.
Už v pubertě jsem se dostal do skupiny lidí, kteří byli hodně vyhraněni směrem proti fašismu. Od školy mi seděla úloha toho, kdo hájí slabší. Tady jsem se pasoval do role ochránce menšin.
Bojoval jsem proti náckům a vše vnímal z pohledu šestnáctiletého kluka, který není úplně objektivní. Chodil jsem do konfliktů.
Často zbytečných.
Často v kukle.
Jen díky štěstí jsem nešel sedět. Policie mě sice asi měla v hledáčku, ale nikdy se neměli čeho chytit. Takhle jsem se protloukal do dvaceti. Absolutně zapálený antifašista.
Myslím, že agresi, kterou jsem vyzařoval, v sobě máme všichni. U většiny z nás ale převáží zábrany. Mně mnohdy chyběly. Měl jsem extrémní názor, stál si za svojí pravdou a byl jsem schopen ospravedlnit si jakékoliv jednání.
Zlá pro mě byla druhá strana. Náckové a policajti, kteří se mi snažili kazit plány. Strach? Ten tam byl samozřejmě taky, ale nikdy ne tak velký, aby bránil akci.
Díky bojovým sportům jsem potkal spoustu kluků, kteří mysleli stejně jako já.
Jen s tím zásadním rozdílem, že byli na druhé straně.
Sport nás svedl dohromady.
Začalo to v Brně během studia politologie a sociologie na Masarykově univerzitě. Trénoval jsem thajský box. K němu tehdy inklinovali spíš extrémní pravičáci. Všichni mě znali, byl jsem výrazná figura. Nikdo se s levičákem moc nechtěl bavit. Měli převahu. Minimálně početní. Zároveň asi uznávali, že něco umím.
Sport byl neutrálním územím. Na tréninku jsme nic neřešili a vzájemně se respektovali. Dodržovala se pravidla. Nosili jsme rukavice, chrániče zubů, suspenzor.
Ale pak… Občas to bylo fakt absurdní. Hodinu po odchodu z tělocvičny jsme si venku rozbili huby. Jdete do rvačky v hospodě, protože někdo napadne vašeho kamaráda. Najednou vidíte, že na vás jde kluk z gymu. Bez pravidel. Druhý den se potkáte v šatně, kde o tom nepadne ani slovo. Tak to bylo.
Ve většině z nás postupně převážila duše sportovce.
Já šel svojí cestou. Z pohledu hnutí jsme neměli nic nalajnované. Antifašista si může dělat, co chce. Kamarádi sice občas měli narážky, že trénuju s náckama, ale pro mě to byl sport, měl jsem ambice a nechtěl se nechat omezovat.
Stát se profíkem znamenalo odložit politické názory na druhou kolej. Čím víc bylo tréninku, tím míň energie zbývalo na ulici. Když jsem začal zápasit, přestalo se mi chtít rvát se venku. Dílem i proto, abych se zbytečně nezranil. A taky se mi začínalo protivit napadat někoho, kdo neměl šanci.
Jasně. Dnes bych tyhle věci řešil jinak, ale nestydím se za to, co bylo. Patří to k mému vývoji. Když o tom mluvím, často si pomáhám výrokem Winstona Churchilla. Říkal, že kdo nebyl v mládí levičákem, nemá srdce. A kdo ve stáří nebyl pravičákem, nemá rozum.
Je v tom hodně pravdy, přestože bych se teď určitě neoznačil za pravičáka.
Myslím, že pravda je někde uprostřed. Člověk by si měl vzít od všeho něco a utvářet si vlastní pohled na svět. Nic není černobílé. Žádná univerzální pravda. Ve společnosti vždycky existuje nějaký mainstream. A pak jsou na obou stranách extrémy, které směřování společnosti korigují tím, že upozorňují na problémy. Levicoví i pravicoví extrémisté nutí většinovou společnost analyzovat to, co se děje na okraji. Je to potřeba. Různí novátoři byli vždy v historii vnímáni jako blázni. Často se pak ukázalo, že šlo o hybnou sílu společnosti.
Na MMA je krásné, že vychovává. Pokud je člověk úspěšný v jakémkoliv oboru, váží si ostatních.
Tak to bylo i u mě. Při představě, co všechno musel udělat můj soupeř před zápasem, jsem ocenil každého. I jedince, jehož názory mi vadily sebevíc. Jsem dalek toho, abych někoho odsoudil kvůli tomu, že se mnou nesouhlasí. Pluralita názorů je důležitá. Pokud bychom proti ní bojovali, je to špatně. Známý filozof Jean John Stuart Mill napsal, že „svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného“. A tak by to mělo fungovat.
Do klece jsem nikdy nechodil s cílem ubližovat.
Šlo mi o to, abych vyhrával.
Vždycky jsem bral MMA primárně jako sport. Líbilo se mi, že jakmile vás zavřou do klece, nikdo vám nepomůže. Jste tam sám za sebe. Tady a teď. A v rámci pravidel hledáte nejlepší způsob, jak ukázat, co umíte.
Ne vždycky vyhraje lepší bojovník. Souboj v oktagonu je hodně o taktice. Můžete porážet silnější soupeře, když zvolíte správnou cestu. To dnes říkám i svým svěřencům. Mlácení hlava nehlava dřív nebo později přestane fungovat.
MMA vypadá krutě, ale není povrchní. Pokud chcete vnímat souvislosti, musíte přijmout tvrdost, která je vidět na první pohled. Pak máte šanci do všeho proniknout. Občas teď komentuju turnaje v televizi, vedle toho se snažím dostávat do médií příběhy svých bojovníků.
Jde mi o to, aby i lidé, kteří se zápasy přijdou do kontaktu poprvé, pochopili, co a proč ti kluci dělají. Pak mají větší šanci zjistit, jak skvělý je to sport.
Zápas je o technice, taktice, psychice i kondici. To, jak kombinace všech složek vypadá v reálu, tvoří bojovníka. Obvykle vám každý střet umožní odpovědět na řadu životních otázek.
Já chtěl zjistit, jak dobrý skutečně můžu být. Už v patnácti jsem měl černý pás a několik titulů mistra republiky v karate. Pak přišel thajský box, nakonec MMA. Všude jsem hledal vlastní limity.
Když o tom přemýšlím, bavilo mě trénování. Zkoušel jsem vždy porazit své včerejší já. Úspěchy jako titul profesionálního mistra Evropy postupně přicházely jako bonus. V MMA navíc nejde o pěkné statistiky, ale o to, jaký podáte výkon. A jakého soupeře porazíte. Nedávno jsem se o tom bavil s mentálním koučem Marianem Jelínkem. Říkal, že nejlepší jsou ti sportovci, kteří všechno dělají kvůli cestě k cíli. Nikoliv jen kvůli cíli v podobě vítězství.
Přesně tak to cítím. Bojové sporty o vás prozradí vše. Není to hra, kde za chybu přijde trest v podobě gólu. Tady se rozdávají knockouty a zlámané kosti.
Znám obojí.
Víc ale po vstupu do klece vnímáte jinou věc. Může se tomu říkat třeba duch oktagonu. Stav, kdy se naprosto otevřete. Představte si, že jdete o víkendu nahatí přes Václavák. Pokud se s tím vyrovnáte, uspějete.
Někteří zápasníci jsou přirození jen v kleci. Mimo ni se trápí. Nezvládají, že je dnešní společnost nutí, aby schovávali fakt, že umí bojovat. Tlačí je k tomu konvence, zákony, rodina, vlastní superego. I já si prošel tímhle obdobím. O to víc mě těšilo, že si v kleci můžu dovolit dát všechno stranou a ukázat, kdo jsem. Pravdou ale taky je, že mé pravé já se dlouho vyvíjelo.
Myslím, že jsem empatický. Některé reakce vnímám až moc. Někdy zbytečně přemýšlím. Říkal to i můj trenér Petr Macháček. Když jsem vyhrával tituly, porazil pár velkých jmen a dostal se do evropské Top 10, lidi začali brát značku André Reinders jako záruku dobrého zápasu. Byl to problém.
Měl jsem nejvyšší cíle a chtěl se dostat do UFC, což je taková naše Liga mistrů. Jenže jsem se začal víc starat o to, co si myslí druzí než o MMA, a ztratil drive. Výsledkem bylo, že jsem byl pro ostatní vstupní branou mezi elitu. Několik z mých soupeřů šlo do UFC hned, jakmile mě porazili.
Především se Švédem Torem Troengem to byl boj o všechno. Do přípravy jsem dal maximum, ale knockoutoval mě v prvním kole. Sen padl, přišla deziluze. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Několikrát jsem domů odešel v půlce tréninku. Nebavilo mě to. Neviděl jsem důvod, proč se nechat mlátit. Byl jsem laxní. Kondičně jsem byl připravený výborně, ale mentálně to byla hrůza.
Zvláštní, jak se člověk může změnit.
Moje první zápasy totiž vystihovala zběsilost. Přišel jsem, nic neřešil, vletěl do toho, řídil se instinktem a byla to rychlovka. Vím, jaké je to vyhrát za dvacet sekund.
Za první tři měsíce jsem zvládl devět duelů. Ani jsem nestíhal trénovat. Zápasil jsem víkend co víkend. Jezdilo se hodně ven. Nemyslel jsem na to, ale teď vím, že jsem byl často pozván zahraničními promotéry jako maso pro jejich borce.
Hned druhý souboj kariéry mě čekal na turnaji v Lipsku. Vyhrál jsem za půl minuty pákou na ruku. Nějaký bojovník v mé váze nepřijel a organizátoři mi pak nabídli, abych to vzal za něj. Sice to znamenalo dva zápasy za večer, ale řekli, že půjdu úplně na závěr. Vzal jsem to a bral to tak, že chtěli, abych si co nejvíc odpočinul. Místo toho jsem při nástupu zjistil, že jdu v hlavním programu proti jejich neporaženému borci. Do té chvíle tiché obecenstvo spustilo aplaus. Za půl minuty byl konec.
Složil jsem ho kopem na játra.
V Polsku, kde jsou jedni z nejlepších MMA zápasníků, to byl opačný scénář. Ve čtvrtfinále pyramidy jsem dostal Lukazse Chlevického. Současnou hvězdu KSW, což je jeden z největších evropských turnajů.
Prohrál jsem na body, ale nic mi nebylo. V podstatě vyhrál jen tím, že mě coby bývalý judista dokázal udržet na zemi. Zase mi nabídli, abych měl další zápas. Já už v tu dobu odpočíval, dokonce jsem vypil ochucené mléko. Myslím, že mělo banánovou příchuť.
Vtipný, že si tohle dodnes pamatuju. Na rozdíl od konce zápasu. Soupeřem byl čečenský bojovník Mamed Khalidov. Neznal jsem ho, ale bylo mi trochu divné, že jako jediný figuroval na všech plakátech.
Prohrál jsem KO na bradu pět vteřin před koncem. I teď si vybavím, jak odcházím po nástupové rampě do šatny a ptám se trenéra, jestli jsem vyhrál. Dnes už vím, že Khalidov patří k nejlepším středním vahám světa. V Polsku je tak populární, že nemá potřebu zápasit v americké UFC, která si stahuje největší hvězdy.
Poláci mi ukázali, že tenhle sport může fakt bolet. Další do party, Antoni Chmielevski, mi totálně rozstřelil nos. Trefil mě naslepo strašným capákem. Je z toho i fotka, která se fakt povedla. Bolest v kleci přebíjí adrenalin, proto jsem chtěl zápasit, i když jsem měl nos na druhé straně obličeje. Před zápasem nám při poučení o pravidlech řekli, že máme na ošetření jen pět minut. Začal jsem doktory hrozně popohánět. Až po chvíli mi konečně vysvětlili, že už je po všem.
Aby toho nebylo málo. Od Michala Szulinského jsem si v závěru kariéry odnesl zlomenou očnici. Nastoupil jsem na něj ve stylu, který ne všichni brali. Často jsem boxoval s rukama u pasu. Prostě mi to tak vyhovovalo.
Pokud jsem byl naladěný, vycházelo mi to. Ale to nebyl tenhle případ. Bylo to v období po zápase s Troengem. Bojoval jsem naprosto demotivovaný a nešel po vítězství. Nechal jsem ho, aby se rozjel. Ve třetím kole mi dal dva háky. S rukama dole jsem uhnul, ale už jsem nečekal, že kombinaci zakončí kolenem na hlavu. Byla z toho nucená dlouhá pauza, kterou jsem potřeboval.
Za tři roky, kdy jsem byl mimo, šel náš sport hodně dopředu. Pořád jsem se udržoval v kondici, ale zároveň jsem začal dělat promotéra a rozjel jsem tréninky ve vlastním týmu. Byl to jiný život. O to víc mě překvapily nabídky na comeback.
Jedna se mi líbila natolik, že jsem souhlasil. Neporažený italský talent Alessio Di Chirico mi však ukázal, že nemůžu dělat sport na nejvyšší úrovni v případě, že hraju několik rolí. On jen trénoval nebo odpočíval, žil přípravou. Dělal to, co měl. Já řešil schůzky se sponzory, soukromé lekce s klienty a přípravu svých bojovníků. Na téhle úrovni to nebylo ideální nastavení. Byl rychlejší, dravější. I tak jsem s ním jako do té doby jediný soupeř vydržel do třetího kola. Vyhrál technickým KO a dostal smlouvu v UFC.
Já se naopak naposledy ujistil, že to stačilo.
S Hankou jsme se znali osm let předtím, než jsme spolu začali chodit. Našemu vztahu to prospělo. Díky tomu jsme na sebe výborně naladěni. Trénoval jsem ji, což bylo díky jejímu příjmení Mašlíková zajímavé pro bulvár.
Nás ale spojovalo víc to, jak jsme si rozuměli. Vzájemně jsme si hodnotili dřívější partnery. Chodila se mi vybrečet na rameno, já jí někdy naopak na tréninku popoháněl, protože jsem nestíhal rande. Nakonec jsme dospěli do fáze, kdy nám je spolu nejlíp. Vzali jsme se a čekáme dítě.
Podobný vývoj jako vztah s Hankou měla i má kariéra MMA. Nečekal jsem, že naskočím do lokálky a najednou se ocitnu v šinkanzenu. Naštěstí moji svěřenci dnes mají mnohem lepší podmínky a informace než naše generace zápasníků. Jsou v kontaktu s nejlepšími. Okamžitě vidí aktuální trendy. Mohou jezdit trénovat do zahraničí. Mají sponzory.
Když se budou snažit, může to pro ně být slušná obživa. Zároveň mají pořád možnost zjistit, kdo doopravdy jsou.
Jako já.
MMA vděčím za to, že už nejsem rozštěpený člověk, který neví, kudy se ubírat. Když chci vzpomínat, stačí se postavit před zrcadlo. To je nejlepší fotoalbum. Zlomený nos je hodně výrazný. Všichni to vidí. Vypadám úplně jinak než před lety a patří to ke mně.
Každý šrám má svou historii.
Svůj příběh.
Jsem na ně hrdý.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází