Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Obvykle jsem na těch dvou kilometrech nepotkala ani živáčka.
Byla to úzká stezka podél stráně, kterou mám pořád před sebou. I po těch letech.
V roce 1972 mi bylo deset.
Jsem holka z Libčan, z vesnice u Hradce Králové, kde jsme bydleli na statku. Ten jediný nám zůstal, pole a lesy sebrali rodině komunisté. Do školy do vedlejších Hvozdnic jsem chodila od první třídy sama, stejně jako všechny děti. Tenkrát to bylo běžné, nikdo se nikoho nebál.
Už nevím, jaké bylo roční období, ani to, jaký byl den.
Pamatuju si jen, že se ke mně cestou ze školy někdo připojil. Kousek za vesnicí. Všimla jsem si hned, že nejsem sama, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornost. Až mnohem později mi došlo, že si mě musel vyčíhnout, protože jsem ho už dřív viděla, jak stává u plotu jednoho domku.
Byl blonďatý, vysoký, hubený. Nebylo mu víc než dvacet, ale tenkrát mi připadal hrozně starý.
Šel za mnou a nenapadlo mě, že by mě mohl ohrozit. Myslela jsem si, že je to jen někdo, kdo jde stejným směrem. Byl rychlejší než já a nenápadně se přibližoval, až se dostal těsně za mou úroveň.
Když mě chytnul a povalil na stráň, připadalo mi, že se na mě navalil obr.
Na zádech jsem měla aktovku, kterou mi strhnul a vnímala jsem, jak ležím na lopatkách. Jako malá holka jsem jen cítila, že se nemůžu ani hnout.
Jednal rychle.
Stáhnul si kalhoty a pokoušel se svléknout dole i mě. Napůl se mu to povedlo, protože jsem měla jen sukni a punčocháče.
Cítila jsem jeho nahé tělo.
Jeho nohy.
Jeho přirození.
Byla jsem v takovém stavu, že jsem vnímala jen to, jak se po mě válí a že se tam dole něco děje. Nelíbal mě, jen na mě ležel a připadal mi strašně těžký, dělal nějaké pohyby a já to nechápala. O sexu jsem do té doby nic nevěděla, ani jsem o něm nic neslyšela, jen jsem čekala a byla přesvědčená, že je to moje poslední hodinka.
V podstatě jsem si přála, aby to proběhlo co nejrychleji.
Aby to už skončilo. Aby mě zabil.
Byla to chvíle, kdy jsem radši volila smrt než utrpení.
Nevím, jestli jsem tam ležela deset minut, nebo hodinu, jen jsem odevzdaně čekala a najednou se něco stalo. Buď si to rozmyslel, nebo ho někdo vyrušil.
Všeho nechal, oblíknul se, otočil se na mě a řekl: „Jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju.“
Pak odešel.
Chvíli jsem ještě ležela, pak jsem se dala dohromady a spustila hrozný pláč, který mi vydržel celou cestu domů. Modlila jsem se, ať už nikoho nepotkám, nevím proč. I kdybych viděla šneka, měla bych hrůzu z toho, že mi ublíží. V domě jsem byla sama, rodiče pracovali jako vždycky, proto jsem ani nevěděla, kolik je hodin.
Vzpamatovala jsem se a věděla jedinou věc. Nesmím to nikomu říct.
Jednala jsem úplně iracionálně.
Pravděpodobně mě k tomu přesvědčil strach. Nejen kvůli tomu, co mi řekl, ale i proto, že jsem měla hodně přísného tatínka a bála jsem se jeho reakce.
Rodiče samozřejmě poznali, že něco není v pořádku, ale nedostali to ze mě.
Vymýšlela jsem si, že mě bolí hlava a břicho.
Pořád jsem vůbec nerozuměla tomu, co po mě ten člověk chtěl, takže jsem se to snažila vytěsnit a dělala, že se to nestalo. Potlačila jsem to jako něco, co bylo strašné a chtěla zapomenout. Začala jsem domů chodit jinou cestou, přes les. Kolem toho baráku jsem už nikdy nešla.
Jediné vysvětlení, proč jsem to nechala za sebou, spatřuji v tom, že jsem krátce na to začala hrát ping pong.
Tatínek pocházel z velmi bohaté rodiny a komunisti jim všechno vzali.
Měli velké hospodářství a najednou nic. Otec měl špatný kádrový profil, takže místo toho, aby šel v patnácti na gymnázium, jak plánoval, zamířil místo toho kydat hnůj do JZD. Jelikož je hodně inteligentní, nakonec stejně vystudoval chemii s červeným diplomem, ale celou dobu si v sobě nesl i komplex člověka, který něco hodně chtěl dokázat a okolnosti mu to neumožnily.
Měl na to, ale nemohl.
Než přišla revoluce v roce 1989, po které se okamžitě stal ředitelem střední školy v Hradci Králové, kam chodilo osm set žáků, realizoval se na mě.
Začal s tím těsně po mém zážitku.
Rozhodl se, že ze mě udělá mistryni světa a všechno k tomu směřoval.
Vybíral si mezi třemi sporty – plaváním, tenisem a stolním tenisem. Na bazén by mě musel vozit do města, což bylo komplikované. Kvůli tenisu chtěl doma vybudovat kurt, ale zahrada byla naštěstí o metr kratší, než bylo potřeba. Stůl na ping pong se naopak vešel do garáže.
Začal se mnou trénovat každý den, o víkendu pak dvoufázově.
Během tří měsíců jsem se naučila to, co ostatní děti za dva roky. Pak zjistil, že potřebuju profesionální oddíl a přihlásil mě do Slavie Hradec Králové, kde se s trenérem hned domluvil, že mi bude dávat i individuální lekce mimo klasickou přípravu. Na tu dobu měl velmi neobvyklé myšlení.
Bohužel jsem nešla tempem, jaké si představoval.
Proto to pro mě bylo těžké.
Nebylo to zdravé, ale nedokázala jsem se vzepřít. Byla jsem holčička, která neodmlouvala, aby doma nebylo zle.
Nejvíc mi vadily neděle, kdy jsem se chtěla místo tréninku dívat v televizi na pohádky. Tatínek mi kvůli tomu dával přednášky zakončované otázkami typu „ty jako nechceš nic dokázat?“. Hučel do mě, abych byla ctižádostivá, vždycky do té doby, než jsem se zvedla a šla makat.
Díky tomu jsem ve čtrnácti patřila mezi nejlepší ve své kategorii a otec se rozhodl, že potřebuju kvalitnější přípravu v Praze. Tím, že mě nikdo neznal, mě chtěl jediný klub – Start Praha. Dva dny v týdnu jsem chodila doma do školy a pak odjela na tři dny trénovat v rámci individuálního plánu. Obnášelo to hodně cestování – na jednom místě jsem měla výuku, na druhém trénink, na třetím ubytování. O víkendu pak byly turnaje.
Vzali mě do juniorské reprezentace, kde jsem se potkala s Maruškou Hrachovou, pozdější českou jedničkou a vicemistryní světa. Hrály jsme spolu čtyřhru a hned při první účasti na juniorském mistrovství Evropy získaly zlato. V jednotlivcích jsem byla třetí, v družstvech druhá.
Byl to velký úspěch a všichni byli překvapení. Jen tatínek ne. Ten s tím samozřejmě počítal a měl obrovskou radost.
Zažívala jsem vzácné chvíle absolutního štěstí.
Všechno mi postupně docházelo v době, kdy jsem začala jezdit na tábory.
Ve dvanácti, kdy mi starší holky vysvětlovaly, co je to sex. Rychle jsem si to pospojovala. Aha, tak tohle asi chtěl. Okamžitě jsem to zase zatlačila, celou dobu jsem to takhle dělala.
Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem na to myslet. Fuj.
Až do chvíle, kdy jsem neměla na výběr.
Na tom zamrzlém rybníce, kam jsem se i s tatínkem vydala v patnácti letech, bylo asi sto lidí, ale on mi mezi všemi zasvítil jako žárovka.
Nevím, jestli mě viděl, ale já v tu chvíli neviděla nikoho jiného. Byl tam s nějakými malými dětmi, možná, že byly jeho. Hned jsem poznala, že je to on a začala hrozně brečet. Všechno, co se tehdy stalo, se mi okamžitě vybavilo.
Jak mě povalil, jak na mě ležel. Jako bych to znovu cítila.
Otec se ptal, co se děje, ale já nemohla dát dohromady větu a jen jsem ho prosila, ať jdeme domů.
Teprve tam, kde byla i máma, jsem všechno řekla. Popsala jsem i to, jak vypadá a kde bydlí.
Táta ho chtěl jít zabít. Věděla jsem, že kdybych mu to řekla hned na kluzišti, ubije dotyčného na místě, protože je cholerik. Měl to opravdu v plánu, ale já mu v tom bránila. Klečela jsem před ním na kolenou, protože jsem se bála jakéhokoliv pokračování. Už jsem jednoduše nemohla. Nějak se mi podařilo přemluvit ho hlavně díky mámě, které mě bylo tak líto, že už nechtěla, abych se dál trápila. Chtěla, abych od toho měla pokoj.
Těch pět let, kdy jsem to měla zamknuté, se na mě každopádně najednou zase navalilo.
Zbytek týdne se řešilo, jestli ho táta půjde konfrontovat. Pak jsme odjeli na turnaj a od té doby jsme o tom nemluvili. V sedmdesátých letech se tyhle věci řešily úplně jinak a drobná změna nastala až o rok později, kdy se mnou táta, který byl věřící, začal řešit téma sexu, protože hrozilo, že bych něco s někým mohla mít.
Koupil mi o tom knížku „Pohlavní život dívek“.
Tu jedinou, co tehdy existovala a co měli doma skoro všichni.
„Chceš vyhrát mistrovství republiky, nebo chceš strávit skvělou noc a úžasný večer?“
Té otázce jsem zpočátku nerozuměla.
Ve dvaadvaceti letech jsem hrála na mistrovství republiky v Uherském Hradišti a jelikož Maruška Hrachová ten rok nenastoupila, byla jsem jasná favoritka. Tenkrát byl předsedou svazu stolního tenisu Ernest Demetrovič, Slovák a poměrně velké zvíře v ČSTV, kde dělal místopředsedu Antonína Himla.
Prošla jsem v pohodě do finále, které bylo na programu v neděli a předtím všechny čekal společenský večer. Právě tam za mnou přišel nějaký Demetrovičův poskok. Chvíli jsme si vysvětlovali, co po mě chce, až mi došlo, že mu jde o to, abych dělala jeho šéfovi společnost. Do samého rána a se vším všudy.
Odpověděla jsem, že bych měla přeci jen radši ten titul.
„Tvoje rozhodnutí bude mít důsledky.“
To mě jako vyloučíte z reprezentace?
„Nevím, ale podruhé bych si to být tebou dobře rozmyslel.“
Druhý den jsem vyhrála republiku, pak se chvíli nic nedělo a začala nová sezona.
Mistrovství světa bylo v Göteborgu, kde jsem se dostala mezi posledních šestnáct. To, co já, zvládly jen tři Evropanky, měla jsem velmi dobrou formu a porazila jsem i úřadující mistryni Evropy Valentinu Popovou ze Sovětského Svazu, prohrála jsem až s budoucí mistryní světa, vynikající obranářkou. Moje výsledky i výkony byly skvělé, z celé výpravy jsem se dostala nejdál i v mixu a ve čtyřhře, kde jsem byla vždy ve čtvrtfinále.
Ve světovém žebříčku mi patřilo jednadvacáté místo a celý turnaj pro mě znamenal do té doby životní úspěch.
Vrátila jsem se domů, myslela si, že mi svět leží u nohou, a jela jsem na reprezentační soustředění do Vlašimi.
Tam to vypuklo.
Ernest Demetrovič se přijel podívat, zavolal si nás do zasedačky a měl proslov, ve kterém mě dost zepsul. Vyčetl mi, co všechno dělám špatně a hlavně řekl, že málo trénuju.
Bylo mi hned jasné, že už to začíná…
Na kontrolním turnaji v nové sezoně jsme byli opět ve Vlašimi, kde do mě Demetrovič opět hned na večeři před všemi hrozně tepal. Kritizoval moje výsledky v lize, kde jsem přitom prohrávala jen s Maruškou Hrachovou, která byla jednička. Kritizoval, že moc úsilí věnuju studiu, protože jsem odmaturovala na samé jedničky a po roce na matfyzu začala studovat chemii, kde jsem taky mířila za červeným diplomem…
Semlel úplně všechno možné a já druhý den nastoupila k zápasu psychicky totálně rozložená.
Dohrála jsem, už ani nevím, s jakým výsledkem, šla za reprezentačním trenérem a z první mu řekla, že končím. Nikdo to nechápal. Bylo mi třiadvacet, herně jsem byla na vrcholu.
Jen já věděla, co za tím je. Nevlezla jsem papalášovi do postele a on se mě rozhodl veřejně hanobit.
Vadilo mi i to, že se za mě nikdo z vedení týmu nepostavil. Vždycky, když mě Demetrovič kritizoval, koukali ostatní do země, tak jsem si řekla, že tohle ne, že tam s nimi nebudu.
Vnitřně jsem cítila, že se moje energetické zásoby vyčerpaly. Tak jsem si řekla dost.
Do té doby jsem měla velmi silnou motivaci být vrcholový sportovec. S mým politickým profilem to byla šance dostat se do zahraničí a žít trochu líp, kdybych nepatřila k nejlepším, mám smůlu. Díky reprezentaci jsem byla měsíc v Japonsku, kde bylo mistrovství světa, a Evropu jsem měla procestovanou úplně celou. Vedle toho mě v uvozovkách za trest posílali každé léto na soustředění do Severní Koreje, kam nikdo nechtěl, protože jediné, kam nás pustili s nějakým doprovodem, byl rodný dům vůdce Kim Ir Sena.
Měla jsem peníze, oblečení ze Západu a ping pong mi vyloženě zlepšoval životní úroveň, ale vnitřně jsem cítila, že se moje energetické zásoby vyčerpaly.
Tak jsem si řekla dost.
Skončila jsem a zavolala tátovi, ať pro mě přijede. Samozřejmě mě taky nepochválil, ale už mi to bylo jedno. Reprezentační trenér mi ještě zavolal s tím, ať si to rozmyslím, ať si dám pauzu a ať hraju jen nejvyšší soutěž.
Cítila jsem, že to bude mít pokračování, které přišlo relativně brzy.
Demetrovič si mě pozval na kobereček.
Oznámil mi, že socialistický sportovec se nemůže jen tak vzdát reprezentace a že mi to zakazuje.
„A co se mnou uděláte? Já už prostě v reprezentaci hrát nechci a nebudu.“ Tím jsme spolu skončili.
Okamžitě mě odevšad vyrazili. Zakázali mi vstup na sportoviště a vyhodili mě z podnájmu, který mi platilo tehdejší Středisko vrcholového sportu. Ze dne na den jsem se vystěhovala a odjela domů. Naši mě byli ochotní živit, dokud jsem studovala, a plán byl takový, že si dodělám školu a uvidím.
Jako jedna z prvních mi zavolala Maruška. „Nekonči, to by byla velká škoda. Pojď trénovat k nám do Vítkovic, tam tě vezmou.“
Přestěhovala jsem se, ale můj klub s přestupem nesouhlasil. Centrum stolního tenisu bylo na Moravě a Pražáci nechtěli přijít o nejlepší hráčku, takže to dopadlo tak, že jsem nesměla rok a půl hrát soutěž, jen jsem trénovala. V Ostravě mě zaměstnali v chemické laboratoři, kde jsem jako studentka makala každé ráno od šesti, abych šla v devět hrát.
Tou dobou jsem měla přítele, házenkáře Slavie, a vztah jsme udržovali na dálku. Všechno bylo zbytečně složité.
Trenérkou Marušky byla paní Marta Novotná, které bylo moc líto, že nehraju. Napsala proto mým jménem na svaz dopis, kde uvedla, že se omlouvám za to, co jsem udělala, a že chci zpátky do reprezentace. Nerozmlouvala jsem jí to, ale nechtěla jsem to číst.
Na začátku léta mě vzali zpátky, protože moc hráček jako já v té době opravdu nebylo. Na konci léta jsem dostala pozvánku na mezinárodní mistrovství Finska, načež jsem zjistila, že jsem těhotná.
V pětadvaceti to pro mě byla úžasná zpráva, jelikož mi gynekolog v osmnácti řekl, že mám obrácenou dělohu a s dětmi moc počítat nemám. Byla jsem šťastná, že se mi to povedlo.
Všem jsem tedy oznámila, že moc děkuju, ale že se vzdávám reprezentace podruhé, tentokrát ze zdravotních důvodů.
Ani tentokrát to ale neskončilo.
Z Vítkovic mě nechtěli pustit z práce ani s rizikovým těhotenstvím po gynekologickém zákroku.
Musela jsem mít neschopenku a uvolnili mě jen z práce pod podmínkou, že budu bydlet na sportovní ubytovně bez kuchyně a se společnou koupelnou. Nechali mě tam do šestého měsíce, nesměla jsem opouštět adresu a kontroly ze sociálky chodily jednou za dva týdny.
Do toho jsme s přítelem chystali svatbu, ale moc času jsme spolu netrávili. Nemohla jsem se sbalit a jet domů k rodičům, kde by mi vzhledem k mému stavu bylo nejlíp. Řekli mi, že pokud na ubytovně nezůstanu, nahlásí mě.
Nevím, co by se stalo, ale prostě jsem to neudělala.
Vždy jsem si vzpomněla na svého kamaráda, který si 9. května, což byl tehdy Den vítězství k ukončení druhé světové války, hrál před hotelem, kde byli ubytovaní sportovci ze Střediska vrcholového sportu, se sovětskou vlaječkou. Byla zapíchnutá v květináči, on ji vzal do ruky, sroloval ji a za půl hodiny za ním kvůli udání přišli chlapi, kteří mu řekli, ať jde s nimi. Seděl půl roku, protože se papalášům nelíbil a čekalo se na jeho chybu. Taková byla doba a kdo to nezažil, nepředstaví si to.
Musela jsem být zkrátka na adrese, na kterou byla vystavena neschopenka, na to byl zákon, který platí dodnes. Kdybych odjela, sebrali by mi peníze, měla bych to v záznamech a přišly by asi i další postihy.
Do toho mi pracovaly hormony. Bylo mi zle a už jsem nechtěla další problémy, byla jsem vyčerpaná.
Vše se vyřešilo až v sedmém měsíci. Sehnala jsem si lékaře v Praze, kde měl manžel byt po babičce, kam jsem se mohla přehlásit a přestěhovat.
Když se nám narodila dcera Nikola, došlo mi, že už se k vrcholové kariéře stolní tenistky nevrátím.
Velká prsa, útlý pas.
Zamlada jsem byla docela šťabajzna, v sedmnácti jsem byla vyloženě štíhlá a vyvinutá. Chlapi se o mě vždycky zajímali a tím, co jsem měla za sebou, mi to nebylo příjemné.
Nosila jsem triko velikosti L, jenže nás oblékala japonská firma Butterfly, která mi posílala největší kusy oblečení a nahoře jsem to měla stejně upnuté.
V patnácti jsem se ve středisku potkala s největšími hráči, jako byla vicemistryně světa Alice Grofová a pak taky slavná dvojice Jindra Panský a Milan Orlowski. Koukala jsem, jak trénují a pak tyhle hvězdy po každé fázi hrály dvacet minut s námi mlaďochy, protože je jejich trenér Ludvík Vyhnanovský učil, že nám musí předat, co umí, aby to pak někdo vzal po nich.
Mluvím o tom i proto, že jsem byla po téhle vložce vždy úplně propocená a následně začal náš trénink. Tenkrát holky hrály v sukýnkách, nesměly jsme nosit tepláky a reprezentační trenér Vlado Miko, bývalý mistr Evropy, mi dával kombinace, kde jsem se musela hodně pohybovat.
Vždycky, když jsem běžela pro zakutálený míček a ohýbala se, bylo vidět, že mi on i další chlapi koukají pod sukni nebo do výstřihu.
Teď se tomu směju, ale strašně mi vadila jakákoliv narážka od kluků i od trenérů. Bylo to nepříjemné.
Sice mi říkali Aličko, ale měli blbý kecy. „Aličko, nepředkláněj se tolik, ať se nám nepřevážíš.“ Všichni to slyšeli a smáli se. Já se navenek smála taky, ale bylo mi hrozně, nejradši bych se sebrala a odešla.
Pak jsem asi ve dvaceti přibrala.
Jako fyzicky akcelerovaná holka jsem mezi stolními tenistkami v tomhle ohledu vyloženě vynikala a oproti atletickým postavám ostatních to bylo výrazné, takže se to začalo řešit.
V očích trenérů mě bylo moc. Tvrdili mi, že jsem nepohyblivá a nutili mě shodit do dalšího soustředění čtyři kila.
Vadilo mi, že mě takhle soudili, protože to bylo krátkozraké. Tím, že jsem byla vysoká a měla oba vyrovnané údery, bekhend i forhend, jsem se u stolu nemusela tolik hýbat a běhat. Obsáhla jsem poměrně velký prostor a doprovázela to úspornými pohyby. Trenéři si ale mysleli, že když zhubnu, budu ještě lepší. Snažila jsem se jim vysvětlit, že při mých dispozicích to o moc lepší nebude, ale oni se nenechali přesvědčit.
Nasadila jsem si tehdy populární vajíčkovou dietu, do toho jsem trénovala a na soustředění na Šumavu jsem přijela totálně vyřízená.
Vyběhli jsme do kopců, což pro mě bylo za trest, protože jsem ve vytrvalostních bězích byla vždy nejhorší. Zároveň jsem měla extrémní vůli a byla jsem zvyklá chodit za svou hranici. Když mi řekli, ať jdu běhat, neodmlouvala jsem, i když jsem nemohla. Tím, v jakém jsem byla stavu, jsem zkolabovala a málem umřela. Záchranka, která pro mě přijela, mi naměřila tlak 60 na 40.
Po tomhle zážitku jsem hubnutí nechala a z dalšího soustředění mě vyrazili, prý kvůli nedodržení životosprávy. Nebrali v potaz, že jsem jim předtím odpadla a pak mi dali stopku na tři měsíce.
Vůbec se se mnou nemazali.
Řešila jsem sebe a do toho mi samozřejmě přicházeli do života chlapi.
Měla jsem velké štěstí, že jsem se v šestnácti zamilovala. Možná to byl ochranný mechanismus, netuším. Byl to kluk z ping pongu, Ivan Rak, který se narodil o den dřív než já. Chodili jsme spolu dva roky, a první půlku vztahu jsme neměli žádný sex.
Pak to proběhlo. Byl hodný, milý a bylo to takové, jaké to asi poprvé bývá. Země se nezatřásla. Oddychla jsem si, že to mám za sebou a aspoň jsem u toho zjistila, že jsem panna.
Nebyla jsem si tím celou dobu jistá.
Ivan se se mnou později rozešel. Čekalo mě finále juniorského mistrovství Evropy a před rozhodujícím zápasem jsem ho viděla, jak se líbá s jinou. Už je to úsměvná historka z dospívání, ale tehdy mi totálně zlomil srdce. Prohrála jsem, ale nebudu to na něj svádět, protože jsem hrála s Maruškou Hrachovou, která mě porazila skoro vždycky.
Pak jsem dospěla do období kratších známostí.
V době největší slávy, kdy se o mě hodně psalo a lidi mě často poznávali, jsem si docela užívala. Tenkrát byli sportovci bozi, společenská extra třída. Ping pong byl navíc hodně úspěšný, všude jsme bojovali o medaile, takže kamkoliv jsem přišla, byla jsem za královnu.
Coby pokřtěná holka z vesnice jsem docela hřešila.
Vedle toho jsem si hodně hlídala, abych neměla pověst té, která jde s každým. Vždycky jsem dodržovala zásadu, že jsem věrná a chodila jen s jedním, i když někdy následovali třeba po měsíci. Chlapy jsem napínala a kolikrát to s nimi nevyšlo, protože na mě po prvním odmítnutí byli zlí. Vynadali mi, že za mě platí útratu v baru a já pak nic. Některé konce nebyly hezké.
Moje divočejší období bylo důležité v tom, že mi pomohlo k určitému sebepřijetí.
Bavilo mě být rebelkou, která si dělá, co chce. Užívala jsem si, že už nejsem pod dohledem táty, kterému jsem v devatenácti řekla, že ho nechci na turnajích. Akceptoval to a dokud jsem vyhrávala, mohla jsem si dělat, co uznám za vhodné, takže jsem vedle vrcholového sportu stíhala i opožděnou pubertu.
Ještě před ní přitom přišly i další dva nevyžádané sexuální zážitky.
Ubytovna, ve které jsem od čtrnácti bydlela, byla na Střeleckém ostrově a o všechno se staral správce, který mě chodil pravidelně obtěžovat, když mu odjela manželka. V celém areálu jsme často zůstávali jen my dva, obvykle se opil, přišel za mnou na pokoj, měl oplzlé řeči a ptal se, jestli nechci prožít něco skvělého. Byl to naštěstí jen takový strejc, co to zkrátka vždy zkusil a tím, že pod vlivem alkoholu nebyl agresivní, ho stačilo vypakovat a zamknout se. Věděl, že kdybych to na něj práskla, má problém, takže to nehrotil.
O dost překvapivější bylo chování jedné spoluhráčky z reprezentace.
Já s Maruškou jsme byly mlaďošky a vedle nás hrály další zkušené holky. Jedna z nich se na soustředění opila a pak si ke mně vlezla do postele, načež mě začala různě hladit. Říkala mi, jak jsem hezká a naprosto mě odzbrojila, protože jsem ve dvaceti vůbec netušila, co je to lesba. Odmítla jsem ji s tím, ať jde spinkat do své postýlky. Byl to pro mě šok, ale dělala jsem, že se to nestalo. Později se ke mně doneslo, že měla za přítelkyni známou herečku z Činoherního klubu.
Byla jsem zvyklá, že se dějí různé věci a vždy jsem se tvářila jakoby nic. Někdo něco zkusil, ono to nevyšlo a jelo se dál.
Když to přeženu a odlehčím – navzdory tomu, že jde o těžké téma – kam jsem vlezla, tak se po mě někdo sápal.
I s manželem jsme se dali dohromady v hospodě. Znali jsme se už z gymplu, chodili jsme do stejné třídy, já byla premiantkou, on patřil mezi největší rebely ve třídě. Nejdřív jsem ho nesnášela, ale byl zábavný a inteligentní. Za svobodna jsem se jmenovala Pelikánová, on Roubal, takže jsem šla při maturitě před ním a nadával mi, že mu jako šprtka nasadím vysokou laťku. Oba jsme to zvládli a jak už to bývá, na maturitním večírku jsme se skamarádili. Dokonce tam prohlásil, že si mě za pět let vezme.
Tři roky na to jsem hrála na mezistátním utkání s Čínou v Praze v hale na Slavii, kde jako házenkář trénoval a porazila jsem úřadující mistryni světa, což byla senzace. Fandil mi a po úspěchu jsme šli do restaurace, kde seděl i se zbytkem týmu, už měli něco upito, a dali jsme se dohromady. Bylo to ve dvaadvaceti, tedy až po tom, co jsem se vybouřila, chodili jsme spolu dva roky, než jsme se vzali. Opravdu přesně pět let po maturitním večírku.
Se svými zážitky jsem se mu nikdy nesvěřila.
Dělala jsem, že jsem v pohodě a po narození první dcery šlo všechno ostatní stranou. Brala jsem jako požehnání, že jsem máma, a byla jsem šťastná.
Přišla revoluce a my hned odjeli do Francie, kde manžel hrál a dělal trenéra v klubu Royan. Já se živila jako instruktorka stolního tenisu ve středisku vrcholového sportu a zvládala tamní druhou ligu.
Bylo toho tolik, že k ping pongu přilnula i moje Nikola. Snažila jsem se, aby dělala všechno možné, jen ne tohle, protože jsem věděla, jaký to může být průšvih. Jenže tím, že veškerý program absolvovala se mnou, u toho skončila. Začala v sedmi letech, kdy už jsme byli zpátky v Česku, a od začátku poslouchala od ostatních pro dítě nejhorší možné věty. „Jé, a budeš taky tak slavná jako maminka?“ Vydržela u toho přesto dlouho, do třiadvaceti, byla i v juniorské reprezentaci a já jí dělala trenérku i předsedkyni oddílu Sokol Nusle. Byla jsem klasický rodič „ochotník“ a na turnaje s námi nakonec jezdila i druhá dcera, o osm a půl let mladší Kristýna. Té jsem už jasně řekla, ať dělá jiný sport, tak začala hrát házenou.
Když byly Kristýně čtyři roky, šli jsme s manželem od sebe s tím, že si na chvíli odpočineme. Pořídili jsme kvůli tomu druhý byt, a nakonec jsme zůstali žít odděleně.
Už spolu nežijeme jako partneři přes dvacet let, ale jsme výborní přátelé. Trávíme spolu rodinné oslavy i Vánoce, společně navštěvujeme rodiče, jezdili jsme i na dovolené. Jako manželé jsme ale fungovat nemohli.
Časem jsem na sobě začala pracovat i jinak. Jakmile byla v práci možnost, šla jsem na psychologické školení nebo koučink, tím jsem si některé věci uzavřela.
Takhle jsem se zbavila někdy ve čtyřiceti letech i závislosti na tatínkovi.
Můj zaměstnavatel, pojišťovna Kooperativa, mě poslal jako manažerku na školení emoční inteligence. Tenkrát se s těmito věcmi začínalo a bylo to hodně tvrdé. Lektoři, kteří nás vedli, šli hodně na dřeň. Dospělí chlapi plakali, protože odhalovali své nitro, a u mě hned přišli na závislost na tátovi a na moji neschopnost říct mu svůj názor. Hodně jsem na sobě pracovala, ale vyplatilo se mi to, dnes máme s tatínkem bezproblémový vztah.
Podobně jsem se postavila i ke svému zážitku.
Neodpářu ho, nezmizí, ale naučila jsem se s ním žít.
Jakmile jdu po cestě podobné té, kde se mi to stalo, nemám blok.
Pořád totiž netuším, co se vlastně přihodilo. Proto pro mě bylo těžké o tom mluvit a za těch padesát let jsem se nikomu nesvěřila. Před ostatními jsem to zamlčovala v obavě, že se vždy najde někdo, kdo mě nařkne, že zveličuju a jen se dělám zajímavou.
Vím, že nad tím, co mám za sebou, hodně lidí mávne pochybovačně rukou.
Nikdo mi přece nic nikam nestrčil, tak co se stalo? Na co si stěžuju? Tenhle tlak cítím a není mi to příjemné stejně jako zamlada, kdy jsem poslouchala nejrůznější narážky.
Sama přitom vím moc dobře, že se mi přihodila věc, která nejde nazvat jinak než jako sexuální zneužití.
Na nejintimnějších místech se mě dotýkal cizí člověk, aniž bych o to stála. Použil při tom násilí za cenu toho, že jsem nemohla ani dýchat. Udělal mi něco, co jsem nechtěla a cítila jsem při tom strašný strach. Dostala jsem se do situace, která mi byla extrémně nepříjemná, brala jsem ji jako velké ohrožení a myslela, že umřu.
Tohle přeci není normální.
Je těžké o tom mluvit a stejně těžké je to, co jsem zažila, někde předat.
Jsem si jistá, že příběh podobný tomu mému prožilo mnoho žen, jen o tom - stejně jako dřív já - nemluví.
Podle statistik je ročně na policii nahlášeno okolo šesti set případů znásilnění, reálně se jich ale prý stane až dvanáct tisíc. To je čtyřiatřicet za den, na policii ale zajde jen jedna nebo dvě oběti.
Devět z deseti jsou ženy a devadesát procent z nich má přetrvávající následky.
Jsou to hrozná čísla, stejně jako uvědomění, že pět procent Čechů někoho znásilnilo.
Každá desátá Češka a každý třicátý Čech prý něco podobného zažije. Polovinu případů spáchá partner, čtyřicet procent pak někdo, koho oběť zná.
V tomhle kontextu je těžké říct, co je to obtěžování. Celé téma lze uchopit jen velmi těžko, protože vždycky narazíte na předsudky a stereotypy.
No tak tě plácnul přes zadek… No tak měl blbý kecy… No tak si sáhnul…
Chlap je přece macho, má dáno dobývat ženu…
V mé generaci bylo například nemyslitelné oslovit kluka nebo za něj zaplatit útratu v restauraci. Dnes je tolik faktorů, které znemožňují sexuální obtěžování definovat. Někomu třeba dělají dobře věci, které jsou jinému vrcholně nepříjemné.
Za mě je v pohodě, pokud se děje jen to, co je příjemné oběma stranám.
V momentě, kdy člověk utrpí psychické trauma, to tak ale určitě není. Musí se léčit ze zranění podobně, jako když ho srazí auto a přežije to. Okolí si pak řekne, je to dobrý, nic se mu ve finále nestalo, chodí. Ale to, že se dotyčný třeba bojí sednout za volant a přejít ulici, to už vidět není.
Další fáze je jít s tím ven, do světa.
Pokud se odhodláte mluvit o sexuálním zneužití, vyjádříte se slovy tak, aby to ostatní aspoň přibližně cítili, jen v případě, že si to v duchu zase celé prožijete.
Ne, tohle si opravdu nechcete připomínat. Popsat hrůzu, kterou jste zažili, a na kterou byste nejradši zapomněli, je vždy traumatizující.
Přes to všechno, co se mi stalo, nevěřím úplně všemu, co se okolo případů znásilnění a obtěžování objeví.
Ani já, přes to všechno, co se mi stalo, nevěřím úplně všemu, co se okolo případů znásilnění a obtěžování objeví. Jsou případy, kdy si to někdo vymyslí. Nějaké puberťačky chtějí být zajímavé, začnou říkat, že je učitel nebo trenér osahává, a dotyčný má pak zkažený život. I to se bohužel stává.
Vnímám, že je to složité pro obě strany. Nabouraná psychika, zničená kariéra, poznamenaný život.
Sama jsem nejdřív neměla v plánu sdílet svůj zážitek na veřejnosti, a dlouhé roky jsem měla klid.
Vše se změnilo až v roce 2021. Byla jsem předsedkyní Dozorčí rady České asociace stolního tenisu v době, kdy vyplaval na povrch skandál. Mladé holky obvinily trenéra ze sexuálního obtěžování. Dělo se to dlouho, důkazy byly hodně závažné a vším se po výpovědích dívek zabývala policie.
Šlo o téma, do kterého se zapojili i rodiče hráček, ale výkonný výbor to pořád bagatelizoval. Šokovalo mě, když se to téma otevřelo a nikdo nevěděl, jak se k tomu postavit. Někteří událostem nevěřili, další je vůbec nechtěli řešit ani prošetřit. Místo toho obhajovali obviněného, že se mu ubližuje.
Přišlo mi to absurdní, tím spíš, že se vše táhlo od roku 2012.
Trenér třeba po svěřenkách chtěl, aby se před ním svlékly do naha a tancovaly, obhajoval se tím, že sleduje biomechaniku a to, jak jim pracují svaly. Jedna dívka s ním pak byla na výběrovém turnaji, on zrušil svůj hotelový pokoj s argumentem, že nejsou peníze, a spal s ní v jedné posteli. Dotyčná skončila, ututlalo se to a po letech se to samé stalo druhé holce.
Když jsem na konferenci asociace předstoupila před funkcionáře a delegáty a pověděla jim o vlastní zkušenosti, klepal se mi hlas.
Všichni zkoprněli, ale pak mi pár lidí zatleskalo.
Vedle toho jsem cítila, že většinu zdržuju od přestávky, od oběda a od chlebíčků. Výkonný výbor to nechtěl zařadit do bodu konference, a nakonec to neprošlo o jeden hlas. Vyloženě se vykrucovali, aby se tím nemuseli zabývat.
U mě samotné se dostavila s odstupem času úleva.
Vypořádala jsem si v sobě něco nevypořádaného. Řekla jsem to nahlas. S vědomím, že jsem byla jen jedna z mnoha, která se ocitla ve špatný čas na špatném místě. Bylo důležité přestat to vytěsňovat, přiznat si, co se mi stalo a nestydět se za to.
Nejsem přece ten, kdo se má stydět.
Už se od té doby neptám, proč zrovna já.
Už vím, že mě totiž vedle toho potkalo i spoustu krásných věcí. Měla jsem skvělou sportovní kariéru, mám skvělou pracovní kariéru, a hlavně dvě skvělé dcery. Vždy si to takhle převyprávím a pak si můj analytický mozek řekne, že jsem osudu za tohle všechno na začátku i něco zaplatila.
Už se proto na svůj život dívám jinak. Už nedělám jakoby nic. Už je to v pořádku.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází