Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopVolnost v řádu
Bělorusko, Minsk, léto 2005.
Ultrasovětská hala s rozmlácenýma parketama a budovatelskými nápisy. Mám dojem, že moje kariéra začala podobně jako nějaká úvodní scéna z Rockyho.
Bylo mi jedenáct, šermovat jsem se učil už dva roky, ale moc mi to nešlo. Popravdě, byl jsem bídnej a neznal pořádně ani pravidla. S tímhle základem jsem vstoupil do haly, která na první pohled působila strašně depresivně, a nakonec v ní objevil vášeň, která mě naplňuje od rána do večera.
Mohl za to pán, kterého můj děda poprosil, aby mi pomohl s tréninkem. Vypadal docela obyčejně, což je asi poznávacím znamením všech opravdových frajerů. Vyklubal se z něj Alexandr Romaňkov, což je v šermu něco jako Muhammad Ali v boxu. Jediný fleretista, který vyhrál pětkrát individuální titul na mistrovství světa, olympijský vítěz v týmech, legenda.
Scházel jsem se s ním čtyřikrát týdně a bylo to úžasné. Vysvětlil mi, o co v mém sportu jde, protože jsem do té doby neměl žádnou taktiku. Postavil mi techniku, probudil ve mně zápal.
Ale byla to dřina.
Kdykoliv jsem se netrefil tak, jak chtěl, musel jsem ho vzít na záda a jít s ním posuny v šermířském střehu okolo celé tělocvičny. Vážil sedmdesát kilo. Působil ostře, ale zároveň jako přirozená autorita, vnímal jsem ho jako neskutečnou inspiraci a motivaci. Měl velké charisma a hltal jsem každé jeho slovo.
Najednou se všechno změnilo. Vrátil jsem se domů a začal vyhrávat, což je věc, o kterou se snažím dodnes.
Jirka Panáček.
Věc, nebo spíš osoba, kvůli které jsem pana Romaňkova málem nikdy nepotkal. Nechci, aby to bral špatně, jestli to náhodou bude číst, ale tehdy, na první lekci, mě strašně vyděsil, což musím vysvětlit.
Bylo mi osm a mamka pro mě hledala vhodný sport, aby měla aspoň chvíli klid, protože jsem měl spoustu energie. Navíc se bála, že bych se jinak flákal po venku a kouřil cíga jako spousta dalších kluků. Vyzkoušel jsem tenis, karate, volejbal, atletiku a nejvíc mě to bavilo s míčem, za což mohla i počítačová hra NBA s Michaelem Jordanem. Hrozně mě lákalo být jako on a coby malé dítě jsem měl bujnou fantazii a bral to tak, že když začnu hrát basket, budu taky vysoký a černý.
Jenže na nábor do Sokola Brno I přišlo padesát dětí. Teď už je to asi jinak, ale tehdy trénink trval jen hodinu, vystřelil jsem si párkrát na koš, moc to neodsýpalo a mamka rozhodla, že radši zkusíme něco jiného. Ve vestibulu visela tabule s vypsanými sporty. Na gymnastiku mě naštěstí vzít nechtěli, protože jsem byl moc velký, a pak už zbyly jen dvě možnosti. Ping pong, kam jsem se po zkušenosti s tenisem nehrnul, a šerm, totální nezájem.
V Mekáči byly balónky na dlouhých plastových tyčkách, které jsem sbíral ve velkém, a před tréninkem jsme se s nimi mlátili.
Mamka navrhla, ať ho zkusím, že to navíc udělá radost dědovi. Byl rozvedený a jeho druhá manželka, moje nevlastní babička, chvíli předtím umřela. Šermovala a byla trojnásobnou olympijskou vítězkou ještě pod vlajkou Sovětského svazu. Nikdy jsem ji neviděl, protože všichni pochází z Běloruska, kde mám kořeny, i když jsem se narodil v Brně a jezdím tam jen v létě. Ale řekl jsem si „Fajn…“
Jenže jsem přišel na trénink a první, koho jsem uviděl, byl Jirka Panáček, velký macek, který jedl párek v rohlíku a pil dvoulitrovku coly. Stejně jako v případě Jordana jsem si myslel, že budu vypadat jako on. Byl pro mě úplným opakem toho, co se mi líbilo, a chtěl jsem se hned otočit.
Trénink však trval dvě a půl hodiny, což se mámě hodilo, a bylo rozhodnuto. Prvních pár týdnů jsem byl zmatený. Dělali jsme průpravná cvičení z atletiky, což mi šlo, ale hodně se jely taky šermířské nohy, pérování na špičkách. Stál jsem u toho většinou v poslední řadě a přemýšlel, jestli náhodou nedělám balet. Podobnou věc řešil ještě jeden kluk, Martin Čurda, díky tomu se z nás stali kámoši.
Fleret jsme neviděli minimálně první rok, protože by půlka z nás hned přišla o oko, ale aby to nebyla taková nuda, vyřešili jsme to po svém.
V Mekáči byly, a asi ještě pořád jsou, balónky na dlouhých plastových tyčkách, které jsem sbíral ve velkém, a před tréninkem jsme se s nimi mlátili. Doma jsem si udělal na zdi terč a snažil se trefovat střed, což hned odnesla okolní omítka.
O šermu jsem ale nevěděl vůbec nic.
V Česku nebyl ani žádný obchod, kde by se dalo koupit vybavení, takže si doteď pamatuju, jak taťka jednou přijel vlakem z Budapešti, vystoupil na nádraží a přivezl mi opravdový fleret a masku. Bušil jsem s ním každý den do stěny a zrušil celou zeď. Díky tomu jsem v přípravce začal šermovat jako první a trenéři se rozhodli, že mě vyzkouší v rámci klubových závodů.
Hádejte, koho proti mně postavili.
Jasně, Jirku Panáčka.
Rozsekal mě 5:0 a já vůbec nechápal, jak jsem mohl prohrát s týpkem, pro kterého byl nejvíc párek v rohlíku a cola. Pak jsem ale začal jezdit na závody a rychle mi došlo, že to nebyla náhoda.
Vůbec mi to nešlo, ale naštěstí tam byl i Čurda a tomu to nešlo ještě víc. Já byl většinou předposlední a on poslední, maximálně jsme si to prohodili. Rychle jsme se utvrdili v tom, že k sobě patříme, takže jsme turnaje začali brát jako dobrodrůžo. Jeli jsme z Brna do Prahy, hned jsme vypadli a trenéři na nás ve finále moc nedávali pozor. V devíti letech to znamenalo obří volnost. Zůstali jsme bez dozoru a mohli si jít koupit třicet metrů od haly do stánku limonádu a brambůrky, což jsme odkoukali od Panáčka.
Asi to tak mohlo fungovat pořád dokola, ale v deseti letech jsem musel na operaci slepáku a mandlí. Když jsem se po půl roce vrátil, začalo mě štvát, že furt prohrávám. Vzpomínám si, jak jsem kvůli tomu často brečel v šatně, ale nevzdal jsem to i díky prvnímu trenérovi Pavlovi Vaníčkovi. Vysvětlil mi, že je každý sport o vytrvalosti a postupném učení.
Vydržel jsem, odjel do Běloruska… a pak už víte. Čurda kvůli tomu přišel o parťáka, tak šel na florbal, tímto ho pozdravuju, byl to fakt borec. A vlastně rád vzpomínám i na Panáčka, i když už nevím, jak to s ním dopadlo.
Doma jsme začali řešit, co dál. V Česku dělají skoro všichni šermíři kord, který je jednodušší na pochopení, protože se dá útočit na celé tělo a může dojít k tomu, že se zásah připíše oběma závodníkům. Úroveň fleretu, kde je zásahovou plochou jen trup, je naopak slabší. Neměl jsem s kým trénovat, takže mě rodiče začali posílat co nejvíc a závody.
Dnes, na vrcholové úrovni, zvládnu zhruba dvanáct turnajů za rok, tehdy jich bylo až pětačtyřicet, což nahrazovalo kvalitní sparing, abych mohl dál růst.
Rakousko, Maďarsko, Polsko, Slovensko. Každý týden jsem byl v jedné z těchto zemí, které jsou z Brna v dobré dojezdové vzdálenosti. Oba rodiče jsou operní zpěváci, taťka je sólista, tenor, takže dřív hodně jezdil do zahraničí, vystupoval i v Covent Garden v Londýně.
Většinou tak byla starost o mě na mamku, která působí v souboru Janáčkova divadla. Odzpívala v jedenáct večer představení, do tří do rána jsme spali a pak jsme vyrazili nad ránem autem třeba do Salzburgu. Odšermoval jsem, jelo se domů a máma šla večer zase do práce. Často jsme zvládli dva turnaje za víkend, nejdřív mladší kategorii v Šamoríně, potom starší ve Vídni.
Za rok jsem se hodně posunul a pak se pan Romaňkov postaral o další zlom – tentokrát nejen sportovní, ale i lidský. Zařídil mi soustředění s běloruskou reprezentací.
Rok poté, kdy jsem byl všude nejlíp předposlední, jsem dostal pohár a spal s ním i v posteli.
Máma mi ve dvanácti pomohla sbalit kufr, který byl skoro stejně vysoký jako já, dala mi do kapsy peníze a posadila mě na vlak, který mě odvezl z Brna do tréninkové báze za Minskem, kde byl okolo jen les a zima. Cesta trvala devatenáct hodin a já se hrozně bál, takže jsem se v kupé zabarikádoval a oblepil celé dveře silnou lepicí páskou. Za dvě hodiny jsem ji musel strhat, protože se mi chtělo na záchod.
Peníze mi měly stačit na ubytování, jídlo a trénink. Došlo mi, že musím co nejvíc ušetřit za první dvě položky, abych vše investoval do sportu.
Jelikož umím plynule rusky, zapadl jsem mezi kluky z repre bez problémů, stačilo mít úctu ke starším, což je věc, která u východních národů hodně funguje. Byl jsem slušný, brali mě mezi sebe a nechali mě dokonce spát u sebe v pokoji na zemi na karimatce, navíc mi půjčili i polštář. Pomohli mi zařídit i jídlo, což bylo bizarní. Mluvil jsem sice perfektně, ale neuměl jsem azbuku a na kuchařky působilo trochu retardovaně, když jsem jim vysvětloval, že nic nepřečtu a nevím, co vaří. Svaz klukům hradil to nejlepší, zatímco já měl jen základ, takže jsem po nich hodně dojídal. Nikdy nespořádali všechno.
Díky tomu jsem měl spoustu peněz na trénink. Tehdy stála minuta soukromé lekce jeden dolar, bylo to hodně, ale dnes to samé někde stojí třeba osmdesát liber za půl hodiny.
Kuci z reprezentace mi dávali čoud, ale zároveň mě každý souboj posouval mnohem dál.
Po návratu jsem byl zase na jiné úrovni a začal sbírat postupné úspěchy i na mezinárodní úrovni. Rok poté, kdy jsem byl všude nejlíp předposlední. Dostal jsem pohár a spal s ním i v posteli. Nevím, jak to mají děcka dnes, ale pro mě to bylo nejvíc, co tehdy existovalo. Trofeje rychle přibývaly a dával jsem si je doma na klavír, na který jsem musel kvůli rodičům hrát.
Ťukal jsem s nezájmem do kláves, koukal na trofeje a říkal si: „Vydrž, až to skončí, půjdeš zase dělat to, co máš rád.“
Jako šermíř vždy patříte k nějaké škole.
Jsem asi výjimka, která potvrzuje pravidlo.
Hledám si pořád vlastní cestu, což začalo už ve chvíli, kdy mě máma posadila na vlak do Minsku. Tím jsem předčasně dospěl a většinu času jsem sám. V patnácti jsem poprvé letěl sám letadlem, sám jsem si už jako dítě vybíral, s kým budu trénovat a jaké závody absolvuju.
Nikdo mě dlouhodobě a systematicky nevedl, většina věcí je jen na mně a často jsem musel používat metodu pokus-omyl. Jinak to nešlo, takže si nestěžuju. Sice bych nejradši trávil většinu času doma jako běžný sportovec, který má na stadionu trenéra, tým, sparing partnery a v sezoně vyjíždí jen na závody a turnaje. Na to ale dělám příliš okrajový sport.
V Brně jsem kvůli tomu dohromady maximálně měsíc v roce. Můj obvyklý režim vypadá následovně. Jedu na kemp do Běloruska, přiletím, absolvuju dvě schůzky v Praze a hned mířím na přípravu do Londýna. Domů se vrátím na dva dny, vyperu věci a zmizím na turnaj do Petrohradu, z něj pokračuju zase přitrénovat do Anglie. Do Brna se dostanu na den cestou na soustředění do Moskvy, odkud musím na turnaj do Číny.
Kromě závodů, tréninků a cestování s tím spojeným nic moc nestíhám, z toho vyplývá, že nemám ani holku. Sice jsem měl dřív pětiletý vztah, ale pak jsme se jako kamarádi rozešli. Slečnám, které to se mnou chtějí zkusit na delší dobu, v nadsázce vysvětluju, že jim můžu nabídnout hlavně srandičky po telefonu, protože jsem pořád pryč. Nechci ani takovou přítelkyni, která by se mnou všude jezdila, nebudu si přeci brát ženu do práce.
V tomhle jsem profík a jedinou cestou, jak se vyvíjet, je křižovat po světě, zápasit a trénovat se špičkou. Učit se od nejlepších. Občas musím riskovat, a když něco udělám blbě, není to chyba systému, ale problém Choupenitche, takže si to obvykle zapamatuju.
V tomhle mixu jsem poznal všechny styly a chvílemi z toho měl bordel v hlavě, protože jsou dva hlavní a zároveň protichůdné proudy, které určují velmoci.
Rusové a Francouzi jsou techničtí, dokonale vyladění. Dá se to přirovnat k hokeji, kdy chce tým všechno zakončovat do prázdné brány.
Italové jedou na pocit, flow. Jak to vyjde, tak to tam prdnou.
Začal jsem u pana Romaňkova, později mě trénoval i jeho synovec a měl jsem pevný základ ruské školy. Vydrželo to do chvíle, kdy jsem se v šestnácti na závodech skamarádil s jednou Italkou, která mě pozvala k nim do klubu na soustředění.
Sázel jsem hlavně na přesnost, ale jejich šermířský cit mě oslovil, takže jsem po chvíli už do Itálie nejezdil kvůli holce, ale kvůli sportu. Vše mi navíc ukázal trenér Paolo Paoletti – shodou okolností kouč nejlepší skupiny, kde se připravoval i Andrea Baldini, světová jednička, mistr světa a olympijský vítěz.
Navštěvoval jsem Itálii před každou velkou akcí, a kromě jiného přístupu poznal i vítěznou mentalitu, která mi byla už od mých začátků dost cizí. Závodníci nastupovali do turnajů s tím, že jsou nejlepší na světě a já tím nasáknul. Trenér mi řekl, že udělám dobrý přípravný kemp a pak vyhraju mistrovství Evropy do 17 let v Klagenfurtu.
Já ho fakt vyhrál.
Proto jsem do Itálie pár měsíců po maturitě odešel nastálo. Sice jsem začal studovat na Masarykově univerzitě management, ale došlo mi, že v kombinaci se školou další výsledky neudělám. Šerm je o neustálém rozvoji a já ho v té chvíli viděl víc ve sportu než na akademické půdě.
Studium u Paolettiho bylo lákavější, jeho vítězná mentalita a emoce na mě fungovaly. Je to extra třída, stejně jako Romaňkov, se kterým jsem byl pořád v kontaktu. Věkem jsem byl ještě junior, ale mezi seniory jsem patřil rychle do nejlepší stovky. Z mých vrstevníků na tom byl ve světě líp jen supertalent Alexander Massialas z USA, který je od 13 let mezi dospělými.
Do té doby jsem byl nejlépe mezi dospělými do dvaatřicátého místa. Najednou, po půlroční přípravě v Itálii, jsem skončil druhý na Světovém poháru v La Coruni, kde jsem porazil olympijské vítěze, mistry světa a ve finále prohrál s Číňanem, protože jsem už fyzicky vůbec nemohl. Porazil jsem tři Italy v řadě – Garroza, Baldiniho a Avolu, borce z „top ten“.
Týden nato jsem vyhrál mistrovství Evropy juniorů a za dva týdny bral třetí místo na Grand Prix v Benátkách. Na dospěláckém mistrovství světa jsem skončil sedmý a najednou mi patřilo páté místo v žebříčku. Vyhrál jsem i juniorský Světový pohár.
V mých očích bylo všechno úžasné, ale Italové to brali jako průser. Jejich kouč vedl někoho, kdo je poráží a začali to Paolettimu vyčítat. Znejistěl a po chvíli ztratil chuť se mnou pracovat, což umocnil fakt, že z jeho skupiny odešel Baldini.
V další sezoně probíhala olympijská kvalifikace, což pro mě znamenalo motivaci navíc, protože český fleretista nebyl na hrách čtyřicet let. Cítil jsem, že to mezi mnou a trenérem není ideální. Byl na něj tlak, pořád jsme se skrývali, aby nás ostatní Italové neviděli. Tréninky probíhaly v parku nebo u něj doma. Na závodech za mnou nikdy nepřišel, nic nebylo oficiální, spíš to připomínalo milenecký vztah. Moc mi to nešlo, ale do Ria jsem se kvalifikoval celkem v pohodě.
Člověk musí být vždy férově ohodnocený. Zároveň by měla mít činnost pro každého větší morální hodnotu než peníze.
Paoletti si pak řekl o víc peněz. Razím přístup, podle kterého člověk musí být vždy férově ohodnocený. Zároveň by měla mít činnost pro každého větší morální hodnotu než peníze, pokud nejde o život.
Sám si nevydělám víc než prodavačka v supermarketu, není to v mých očích důležité. Lidský přístup je pro mě vždy víc než finanční stránka. Jo, když bude možnost, rád se svezu ve Ferrari, ale mnohem radši si pokecám s někým, kdo mě obohatí. Proto jsme se s koučem rozešli. Dával jsem mu vše, co jsem měl k dispozici, řádově vyšší tisíce eur, ale nechtěl jsem ho jen jako člověka, který mi poskytuje placenou službu. Potřeboval jsem cítit důvěru a ta zmizela.
Do olympiády zbývaly čtyři měsíce a můj systém se najednou rozložil. Byla z toho křeč, najednou jsem se neuměl najít v ruském ani italském stylu. Do Brazílie se mnou jel reprezentační trenér Josef Prokeš, skvělý chlap, ale při vší úctě zatím nemá takovou úroveň, jaká je v zahraničí, i když je u nás nejlepší a určitě půjde hodně nahoru. Moc mi pomohl, přesto jsem byl myšlenkami jinde a hned vypadnul.
Ve dvaadvaceti letech jsem rychlý sled událostí neustál, ale nelituju toho. Jsem takový, že věřím všemu, co dělám, a díky tomu jsem poznal, jaký jsem.
Vyhovuje mi řád a režim, kdy se střídá spánek, jídlo a odpočinek. Lépe řečeno mám rád volnost v řádu, kdy je pevně daný směr, v němž tvořím.
V Itálii byla hlavně volnost a já se v ní ztratil, proto jsem zase přesídlil na východní školu. Pan Romaňkov mě trénovat nemohl, protože má problémy s páteří, proto jsem oslovil Ziemowita Wojciechowského, Poláka žijícího čtyřicet let v Londýně.
Byl na devíti olympiádách, jednou jako závodník a osmkrát jako kouč. Je vitální, absolutně organizovaný, vyká mi a oslovuje mě „sir Choupenitch“, což je sranda. V Londýně u něj přespávám na půdě, kde je v létě vedro a v zimě kosa, ale i tohle beru jako trénink, stejně jako lekce u něj na zahradě v neobvyklém prostředí.
Dostal mě oklikou zpět ke stylu z mládí, s ním odpadlo volnomyšlenkářství a vrátila se důvěra. Doporučil mi jezdit na kempy do Ruska, kde jsou lidi v dobrém slova smyslu úplní magoři. Šermíři si dávají obří dávky. Po prvním hodinovém tréninku jsem ležel vyřízený na zemi, chtěl odejít a oni mě zastavili, že šlo jen o rozcvičku a hlavní část teprve přijde. Tohle spojuji ještě s výjezdy do New Yorku za koučem Danem Kellnerem. Nepřipravuju se s ním soustavně, spíš mi dává tipy, jak šermovat a podporuje mou kreativitu.
Vše letos vyvrcholilo bronzem z mistrovství Evropy, ale hlavně tím, že žiju každým turnajem a mám sny. Reálné a postupné.
Chci, aby za mě mluvily činy.
Nikdy jsem neviděl Hvězdné války. O soubojích hlavních hrdinů se světelnými meči vím jen z vyprávění.
Nečetl jsem Tři mušketýry a neznám děj pohádky Princ Bajaja.
Nepěstuju si culík ani knírek, nehraju na loutnu ani na lyru, neskládám básně francouzského typu a nenosím sametové rukavičky.
Abyste to pochopili. Nejsem takový, jakého si mě lidé představují. Vůbec nezapadám do romantické představy o šermíři, kterou má skoro každý, koho potkám.
Přesto mě tahle věc zaměstnává od rána do večera.
Jenže pokud to bezelstně řeknu při seznamovacím kolečku holce, je problém. Hned si o mně myslí, že jsem něco jako děvkař Barney Stinson ze seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“, který balil osamělé dívky v baru a říkal jim, že je astronaut. Jakmile navíc dodám, že se jmenuju Choupenitch, myslí si, že na beton kecám. Tohle příjmení přitom vzniklo fonetickým překladem z azbuky, když se naši stěhovali z Běloruska, čte se „Šupenič“ a takto psané ho má jen pět lidí na světě.
A když je dorazím tím, že za tuhle věc s tímhle jménem dostávám peníze, že jezdím na závody a že je to můj džob, vidím, jak jsou nejen dámy zmatené.
Já si ale nedělám srandu a pokaždé mě trochu zamrzí, když se kvůli smyslu svého života setkám s předsudky. Proto se snažím uvažovat jinak, ničím neopovrhovat, nedávat najevo povýšenost. Sám bych si jako kluk šerm nikdy nevybral, ale právě on mě naučil, že je důležité nebát se věcí, které jsou jiné, nebo těch, kterým nerozumím.
Miluju sice řád a jasně dané linky, ale zároveň v tomto módu potřebuju prostor, principem šermu je totiž hledání vlastní cesty, jež se musí objevovat. Právě ono neznámo totiž člověka obohatí a formuje.
Fakt, že nikdy přesně nevím, kam jdu, podporuje kreativitu.
V každém zápase si připadám jako citlivý průzkumník, soupeř může mít pořád stejné jméno, ale přitom je pokaždé jiný. Proto skoro nekoukám na videa protivníků. Pouštím si jen svoje povedené zápasy, na ty špatné se naopak mrknu maximálně jednou. Třeba Japonci ale mají kompletní databázi, o kterou se stará tým lidí.
Razím jiný přístup, i ti nejlepší se v mých očích mění podle aktuálního nastavení. Je dobré vědět, že jeden nejčastěji končí útoky pod ruku a druhý je levák, ale jinak nikdy nevím, jak dopadnu. Jen cítím, jestli mám lepší nebo horší formu.
Fakt, že nikdy přesně nevím, kam jdu, podporuje kreativitu. Někdy se odvážu a udělám nečekaný výpad s rukou za zády, přes hlavu nebo mezi nohama. Šerm je forma boje, která to umožňuje. Sice se do jisté míry chceme zabít, ale víme, že se nám nemůže nic stát, protože máme ochranný oblek a masky. Muselo by jít o strašnou shodu náhod jako třeba v semifinále mistrovství Evropy, kdy se mi ulomil kus fleretu a já Italovi rozseknul nohu. Většinou ale máme maximálně modřiny a otlučené klíční kosti, tam to bolí nejvíc.
Postrádám faktor strachu ze smrti, v mém případě nejde o boj o všechno, ale spíš o krátké a rychlé fyzické šachy. Zápas trvá třikrát tři minuty a vyhraje ten, kdo dá dřív patnáct zásahů. Pokud se v daný čas nerozhodne, rozhoduje počet bodů. V případě remízy si jeden z nás vylosuje výhodu a po ní následuje minutové prodloužení. Když se nerozhodne ani v něm, vyhrává ten, kdo měl štěstí v losu.
Není to jako tenis, kde se hraje na několik vítězných setů a pokud máte slabší chvilku, můžete se zase zvednout. U nás, jakmile máte nižší vlnu, většinou prohrajete.
Proto jsem přesvědčený, že šerm dnes může české sportovní kultuře přinést mnoho potřebného.
Líbí se mi v této souvislosti jeho kontrast s fotbalem, který mám rád, protože je pro diváka geniálně jednoduchý. Stala se z něj ideální zábava posledních padesáti let, kdy všichni chtějí hlavně nenáročné odreagování, u kterého nemusejí přemýšlet.
Šerm je přitom velmi podobný, ale většina krásy, při níž se může projevit osobnost člověka, není vidět na první pohled. Snažím se ji ukazovat a dělat osvětu. Při pohledu na profíka máte dojem, že jde o jednoduchou věc, ale stačí si vzít zbraň do ruky a zjistíte, že jde o umění a vystihnutí ideální chvíle, kdy nejednáte rychle ani pomalu, ale včas. Ideální průběh vypadá jako tekoucí voda, která se při zásahu změní v led. Když do šermu proniknete, zjistíte, že do sebe všechno zapadá. Každá situace má svůj důvod a tenhle pohled se snažím mít na celý svět, což mi ulehčuje fakt, že hodně cestuju. Díky tomu udržuju kontakt s realitou a vystupuju z komfortní zóny, kde má člověk pocit, že všemu rozumí.
Jako člověk s kořeny v Bělorusku vnímám, když se o téhle zemi v Česku mluví kriticky jako o diktatuře. Obvykle to říkají ti, kteří tam nikdy nebyli a jen si vytvořili zprostředkovanou představu. Ti samí lidé pak často jedou na super dovolenou do Egypta nebo do Číny a jsou v pohodě. Já tam přitom byl mnohokrát na závodech, vyjel jsem pak za krásu velkoměst a viděl jíst zoufalé obyvatele zbytky ze země.
Uvažuju globálně jinak, protože dnes a denně poznávám, že má každý národ jinou mentalitu. Proto si myslím, že není možné koukat na jinou kulturu s jinými hodnotami pouze českýma očima, kde se žije v luxusu a každý je strůjcem svého štěstí. Pokud se lidem něco nelíbí, můžou sednout na letadlo a zmizet někam, kde jim bude líp.
Kdo tvrdí něco jiného na základě předsudků a strachu z neznáma, má jen kecy.
Mám rád rap.
Trochu paradox, když rodiče zpívají operu. I k ní mám přitom kladný vztah a jako kluk jsem si dokonce střihnul komparz v hrách Čert a Káča, Aida, Nabucco, protože jsem v divadle trávil celé dětství. Zároveň díky tomu vím, že jde o těžký žánr na pochopení, takže jsem se našel jinde.
Rap mi dává neskutečnou energii. Jedu třeba v metru, něco vidím a napíšu si to do notýsku, následně složím text, doma k tomu pustím instrumentál a do toho si broukám. Baví mě to a vybírám si témata podle nálady – veselá, smutná, sexuální, sportovní. Snažím se mluvit v metaforách, bez sprostých slov a zároveň tak, aby to každému došlo.
Jednou bych rád nahrál song, který by lidem udělal radost.
Rodiče mají v tomto ohledu vnímání posunuté trochu jinam. Táta říká, že trefím tři z pěti not, což prý stačí na popovou muziku. Mamka k rapu nemá vztah. Uzná, že trefuju rytmus a poradila mi, abych měnil intonaci a zaujmul hlasem nejen ty, kteří rozumí mému jazyku. Zároveň tvrdí, ať se do toho příliš nepouštím.
Jenže já hudbu miluju, což asi souvisí s tím, že prahnu po emocích. Sleduju film, a pokud mě po patnácti minutách nebaví, vypínám ho. I knížku umím zavřít po padesáti stranách.
V muzice se naopak všechno odehrává rychleji a je to intenzivnější. Jako malý jsem to poznával nejdřív u profláknutých skupin Aqua, Capitan Jack a Blue, ale zásadní zlom nastal v pubertě albem 8 Mile od Eminema. Znal jsem ho zpaměti, pouštěl jsem si ho pořád dokola a chodil s discmanem a černou zimní čepicí po Brně. Na zahradě jsem se snažil celé odpoledne stát a pak se i točit na hlavě, abych byl jako můj vzor.
Jednou bych rád nahrál vlastní song, který by lidem udělal radost, ale nemám ambice být jako dnešní opinion lídři Rytmus, Ben Cristovao, Majk Spirit a Leoš Mareš. Vyprodávají haly a reálně ovlivňují svou tvorbou mladé lidi.
Já se snažím, abych měl podobné uznání jako sportovec. Rap je proto jen doplňkem, ale zároveň pevnou součástí mého života, kde vládne jedno slovo. Šerm. V jasně daném prostoru mě vede intuice, sám tvořím to, co přijde. A je to super.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází