Aleš Valenta

Ostatní kluci už pomalu končili.

Sundávali lyže a odcházeli pod kopec, ale já se pořád vracel na můstek a opakoval kombinaci „double in“, tedy dva vruty v prvním saltu. Do olympiády zbývaly tři týdny a tenhle trénink před Světovým pohárem v kanadském Whistleru byl poslední možností otestovat to, co jsem připravoval předchozí čtyři roky.

Věděl jsem to já a věděli to i moji soupeři.

Všichni jsme cítili, že je to jiné. Obvykle se akrobatičtí lyžaři po své přípravě seberou a jdou nabírat síly do tepla, ale tentokrát do jednoho zůstávali v areálu a čekali, jestli to opravdu udělám.

Jestli tu jednu vývrtku přidám. Jestli skočím tři salta s pěti vruty.

Tehdy už jsem měl v hlavě, že to jde. Poprvé jsem kombinaci, kterou do té doby na sněhu nikdo neskočil, zvládnul už o pár týdnů dřív na kempu v Lillehammeru, ale tam u toho byl jen můj tým. Teď se pod můstkem pomalu zastavovala kompletní světová špička. Padesát elitních sportovců, z nichž minimálně polovina byla schopna mě porážet, protože skákali relativně podobné věci jako já.

Skoro nefoukalo a slunce schované za šedivou oblohou začínalo padat rychle dolů. Byly asi tři hodiny odpoledne a věděl jsem, že mám poslední možnost, protože pak už bych na skok neměl podmínky.

Rozjel jsem se k můstku, vyšel mi odraz, roztočil jsem se přesně, jak bylo potřeba, a na dopadu jsem vše ustál mnohem líp než později na olympiádě v Salt Lake City 2002, kde jsem díky skoku „double full – double full – full“ získal zlatou medaili. Vždycky když mluvím o tom, co se tehdy ve Whistleru stalo, mám husí kůži, protože se ke mně ve chvíli dopadu asi polovina kluků rozběhla a začali mě objímat.

Borci mě zvedli do vzduchu a nosili na ramenou.

Vědomí, že mi fandili, bylo tak krásné, že ho mám vryté jako nejnádhernější okamžik kariéry. Víc než samotné finále olympiády.

Hřeje mě pocit, že moji rivalové, ale v mnoha ohledech taky kamarádi upřímně ocenili, co se mi povedlo. Že jsem jako první akrobatický lyžař předvedl prvek, který měl o jeden vrut víc, než bylo běžné, a posunul tím náš sport. Jejich gratulace pro mě byly důležitější než cokoliv jiného.

Bral jsem to tak, že vítězem je každý týden někdo jiný, ale to, že se před zraky všech, kteří tomu rozumí, událo něco, co předtím nebylo, byl emoční masakr.

Byl jsem jednoduše šťastný.

Zároveň si vybavím, že mi bylo v té samé chvíli líto Kanaďana Nicolase Fontaina. V té době absolutně dominoval Světovému poháru. Byl sice malého vzrůstu, ale skákal parádně a měl jsem ho rád. Byl přátelský, i díky jeho přímluvě jsem se dostával na exhibice, kde jsem vydělával slušné peníze, a mohl si pak dovolit o to lepší přípravu.

Nico se ve Whistleru strašně trápil.

Po závodě – v němž tenkrát přesto skončil druhý a já až patnáctý, protože jsem svůj skok neustál – jsme spolu zůstali v areálu na závěrečném kempu. Viděl jsem, jak je v háji. Rok před olympiádou začal spolupracovat s psychologem a ten ho totálně rozsekal. To bylo hrozný.

Pamatuju si okamžik, kdy Fontaine stojí na kopci těsně přede mnou. Vedle něj je jeho mentální kouč a pár sekund před skokem mu říká: „Tak, Nico, představ si, že tohle je ten moment. Olympiáda. Všechno, nebo nic.“ Klínoval do něj tyhle za mě úplně zbytečné motivační kecy – a já viděl, jak přede mnou stojí úplně vyřízenej člověk.

Pak se Nico rozjel, skočil a dole se strašně rozsekal.

Nedávalo to smysl. Byl to frajer, který vyhrál přes třicet závodů Světového poháru a věděl moc dobře, jak být nejlepší. Jenže se chtěl ještě někam posunout, začal se vrtat v hlavě a rozebralo ho to. Skákal jsem hned po něm, a když jsem doskočil, ještě pořád se sbíral ze země.

Nedalo mi to a řekl jsem mu, co si myslím. „Vyhoď ho. Vždyť to nefunguje…“

Neudělal to a v Salt Lake City skončil bez medaile. Na další olympiádu už nejel. Je to jediný úspěch, který chybí jeho kariéře, a je to škoda, tenhle skokan prostě měl mít placku.

Následně se Fontaine s psychologem rozloučil a začal zase vyhrávat.

Pochopil to bohužel pozdě. Já zase pochopil, že i tahle shoda okolností přispěla k tomu, abych vyhrál pro Českou republiku teprve druhé individuální zimní olympijské zlato v historii.

Sportovci jsou lidi, kteří baví sebe i ostatní.

Takhle to cítím odjakživa. Proto mi není vlastní dělat z toho, že jsem vyhrál olympiádu, něco víc, než si ve skutečnosti myslím.

Nepřipadám si jako celebrita, jakkoliv mě tak svého času ostatní označovali. Proto obvykle skrečuju cokoliv, co by mohlo tohle vnímání posilovat. Když přišla nabídka, aby vzniknul můj autorizovaný životopis, okamžitě jsem ji odmítnul. Stejně jsem se zachoval, když mi v rodném Šumperku chtěli postavit bustu. Ptal jsem se dotyčných, jestli se nezbláznili. Domluvili jsme se, ať to teda udělají, pokud budou sami chtít, ale až po mé smrti.

Vnitřně mi někdy bývá stydno za to, jaký kredit mi ostatní dávají.

Můj pohled je takový, že my sportovci nejsme nijak výjimeční.

Může se nám podařit výjimečný výkon, ale stejně na tom může být zástupce jakéhokoli jiného řemesla. Jen ho u toho nesledují diváci a kamery. Pokud máme atleta, který se prosadí v rámci Českého poháru, dá se najít paralela ke klempíři, který je vyhlášený po celém regionu. Pokud si vezmeme hokejistu, který odehrál přes tisíc zápasů v NHL, dá se srovnat s inženýrem, jenž přináší mezinárodní inovace.

Jde o to, že sportovní prostředí je sice hezky nazdobená kytička společnosti, ale v mých očích ji nejdřív musel někdo vypěstovat. Někdo, kdo si zaslouží větší pozornost. Postarali se o to především vědci, lékaři a vizionáři v dalších oborech. To oni jsou kapacity, které určují směr a mají zásluhy na tom, že společnost vzkvétá.



Sportovec pak těží z toho, co dokázali, a následně baví publikum.

Nedělám si iluze, že by moje činy někoho významně poznamenaly, i když v mnoha ohledech vznikl dojem, že jsem jako zlatý medailista něco víc. Nebyla to pravda. Vyhrál jsem olympiádu, lidi mi zatleskali a pak jsem šel domů. Další den aplaudovali někomu jinému.

Sport je možná emotivnější a vyhrocenější než jiné obory, ale stalo se tak proto, že se k pohybu přidala soutěž. Narostlo to do míry, kdy se na olympijské hry dostávají i činnosti, které za sporty osobně nepovažuju.

Třeba curling. To je něco jako bowling a šipky. Baví mě si to zahrát, ale jde o dovednostní aktivity, u nichž je potřeba určitá úroveň, ale tu přece musí mít i borec s lopatou, který přehazuje čtyři tuny písku. Musí být fit, musí to umět s nářadím, je v principu větší sportovec než zástupce curlingu. Podle mě to ukazuje, že jsme schopni aplikovat soutěž na jakoukoli lidskou činnost, a dorůstá to do podoby, kdy sport začíná splývat s reality show. Jen proto, že někdo něčemu vymyslí pravidla a pak to zaplatí.

Nepřál bych si dožít se doby, kdy bude srovnávání ve všem.

Třeba i u oněch doktorů a vědců. Ztratil by se princip jejich práce, kdy pro ně je oceněním to, že zachraňují životy a posouvají svět dál.

To je přeci nejvíc, určitě víc než profesionální sport, který je velmi egocentrický.

I mě vždycky zajímal především můj výkon. Stál jsem na svahu, chystal se najet na můstek, předvést naučenou kombinaci – a dělal jsem to v první řadě pro sebe. Byl jsem rád, že reprezentuju Českou republiku, že jsem měl fanoušky, že jsem se tím dokázal zabezpečit. Šlo ale hlavně o Aleše Valentu. Zbytek mého mikrosvěta mi mohl buď psychicky pomoct, nebo mě znervóznit.

Naštěstí, a to slovo používám záměrně, mě utvářely podmínky doby.

Měl jsem kliku, že jsem zažil komunismus a následné změny, které přinesl kapitalismus.

Nejdřív mě nikdo neznal a musel jsem se o sebe starat po osobní, sportovní, produkční i marketingové stránce. Nakonec jsem dospěl do fáze, kdy okolo mě fungoval tým manažerů a dal mi veškerý servis. Pořád jsem si ale uvědomoval, že základ toho, co dělám, je stejný.

Měl jsem kliku, že jsem zažil komunismus a následné změny, které přinesl kapitalismus. Kulisy se okolo mě měnily dost výrazně a jsem díky tomu součástí generace, která má srovnání. Můžu mluvit otevřeně o mnoha věcech, protože jsem je prožil a mohl si utvořit na řadu z nich osobní názor.

Proto si troufám hodnotit i to, kdo je a není celebrita.

Pro mě to není nějaká komediální tvářička ze sociálních sítí, byť může krásně sportovat. To slovo přece pochází z anglického „celebration“, což znamená „oslavovat“. Chci tenhle kredit dávat lidem, kteří přináší společnosti něco velkého. U nás je pro mě tímhle symbolem kardiochirurg Jan Pirk, ve světě pak podnikatel Elon Musk. Našel bych řadu dalších příkladů a pokaždé bych to bral jako pocitovou věc. Šlo by o lidi, kteří v sobě mají za všech okolností nejen intelekt, ale i sílu měnit dobu a její zažité postoje. Někdy se jim daří, jindy nedaří, obojí patří k jejich cestě.

V dobrém jim závidím a motivují mě být lepším.

Neříkám, že tohle nemůže kdokoliv nacházet právě ve sportu, protože i tam je vidět určitý vrchol. Mě to ale tolik nerajcuje. Svoje zlato z olympiády touhle úvahou nijak neshazuju, ale ani ho nepřeceňuju.

Za pět vrutů může to, co se stalo po olympiádě v Naganu 1998.

Národ oslavoval hokejisty a já na stejných hrách skončil čtvrtý.

Bylo mi jedno, že nemám medaili. Měl jsem spíš radost, že jsem mohl skákat, protože to nebylo do poslední chvíle jisté.

Ze závěrečného tréninku v Americe jsme do Japonska letěli přes Havaj, kde jsme s trenérem Pavlem Landou pár dní relaxovali a šli se projet do moře na kajaku. Ve vlně jsem se cvaknul, a když jsem se snažil odrazit zpátky do lodi, šlápnul jsem na ježka. Šíleně to bolelo, tak jsem cuknul nohou a kolenem to narval přímo do korálu. Hluboko, až do kosti.

Doktor mi v nemocnici řekl, že na ránu po ježkovi bude nejlepší, když si načůrám do misky a budu si v tom máchat chodidlo. Koleno vyčistil, protože se mi v něm kus korálu zachytil a hrozilo, že tam začne kvést, což se prý stává. Asi to neudělal úplně nejlíp, po pár dnech se v místě objevil zánět a dostal jsem vysoké horečky.

Dal jsem se dohromady pár dní před závodem, takže čtvrté místo bylo super. Na víc jsem neměl, všichni tři kluci, kteří mě porazili, skákali líp.

Byl jsem spokojený hlavně s výkonem, ale pak jsem se doma hodně potkával s lidmi, kteří pořád říkali: „Ty vole, to je škoda. Čtvrtý místo, tak blízko, to už se nikdy nemusí opakovat.“

Nahlodávalo mě to a ptal jsem se sám sebe, co s tím.



Pokud jsem se měl posouvat, bylo nutné jít dál. Tehdy jsem skákal stejně jako celá světová špička tři salta se čtyřmi vruty, kdy nejjednodušší kombinace je v prvním saltu jeden vrut, ve druhém dva a ve třetím jeden.

Dvojitý mezi-vrut jsem často přetáčel. Byl jsem v něm jednoduše rychlejší, než jsem chtěl, a zjistil jsem, že se dá přidat další. Vzešlo to z chyby. Začal jsem tomu věřit a hned v létě 1998 jsem zkoušel kombinaci jedna, tři, jedna. Jenže můstky, na kterých jsme ve Vídni trénovali, byly malé a vrut v posledním saltu jsem musel vynechávat. Okolní podmínky mě dál nepustily, ale cítil jsem, že se to dá utočit. Začali jsme kvůli tomu jezdit do Švýcarska, kde vznikla nová kombinace dva, dva, jedna. Ačkoliv je hodnocena jako nejtěžší, pro mě se ukázala jako nejjednodušší a nejpřirozenější.

Celý skok zabere 2,8 sekundy a postupně se v něm zpomaluje rotace salta.

První trvá šest desetin, druhé vteřinu a ve třetím je ještě víc prostoru zacvičit si. Do prvního se toho obvykle narve nejmíň, ale mě to tam vždy dobře točilo a neměl jsem s tím problém.

Zároveň trvalo rok, než jsem přijal novou techniku.

Musel jsem upravit nájezdovou rychlost i odraz. Na svahu jsem chodil asi o jeden a půl metru výš, abych měl pak víc času ve vzduchu, kde jsem uměl vystoupat až do šestnácti metrů. Tím se rozhodila mechanika ostatních skoků, hlavně trajektorie letu a rotace.

V té době jsem se vrátil i k jednoduchému saltu a na trampolínu, kde jsem musel jinak pracovat s boky a jinak spouštět dolů ramena. Až pak jsem šel na malý můstek, kde bylo všechno nové.

Pomohlo mi, že jsem nikdy nebyl typ vítěze. Měl jsem sebehodnocení založené na výkonech.

Ten rok, konkrétně v zimě 1999, jsem výkonnostně laboroval, ale v Salt Lake City se mi to vrátilo. Na rozdíl od soupeřů. Myslím, že bylo minimálně deset kluků, kteří mohli přijít stejně jako já s pěti vruty, ale začali pozdě. Francouzům to šlo do vody, ale na sněhu vůbec. Rok před olympiádou se o to pokoušeli i Američan Erik Bergoust a zmíněný Nick Fontaine, jenže nakonec nějak vyměkli. Radši toho nechali, aby se jim nesesypal styl.

Jednoduše propásli timing.

Myslel jsem si, že když pět vrutů udělá Valenta, skočí to i další, ale oni tomu neuvěřili.

Pomohlo mi, že jsem nikdy nebyl typ vítěze. Olympiáda byl vůbec první velký závod, který jsem vyhrál, takže mi předtím nedělalo problém obětovat novému prvku celý čtyřletý cyklus.

Měl jsem sebehodnocení založené spíš na výkonech než na výsledcích. Dělal jsem věc, která mě moc bavila, a chtěl jsem ji dělat co nejlíp. To, že budu nejlepší na světě, následovalo až ve druhé řadě. Na závody jsem nepřijížděl s tím, že ostatní zdemoluju, ale s tím, že chci předvést co nejlepší skoky, na které mám.

Když se podívám na svou relativně dlouhou kariéru, mám kromě olympiády další tři vítězství v závodech Světového poháru. Byl jsem celkem dvanáctkrát na bedně a v jedné sezoně i třetí v celkovém hodnocení. Nepatřil jsem ale mezi sběratele medailí jako jiní kluci. Jejich drive byl hlavně být na pódiu. I za cenu, že sníží obtížnost skoků, pokud to je výhodné pro jejich „game plan“.

Dělali to relativně často. Já ne.

Nebyl jsem hladový po vítězství, ale po co nejvyšší úrovni dovedností. Tenhle fakt mě hnal pořád dopředu. Když jsem se v Salt Lake City rozhodl, že předvedu tři salta a pět vrutů, poslal bych to tam, i kdybych vedl o parník a mohl vyhrát jen díky jednoduchému saltu.

Díky tomuhle myšlení se mi poštěstilo udělat přelomový prvek v nejdůležitějším závodě kariéry, na největší akci. To bývá vidět hodně zřídka, ale sám sportovec si to takhle neuvědomuje.

Není to pro něj překvapení, trénuje přece na to, aby zažil svůj vrchol.

Víc jsou tyhle zlomové chvíle určitě cítit u kolektivních her. Týmový úspěch, kde máte spoluhráče, násobí sdílená radost, po ní následuje výbuch. U individuálního sportovce se sejde forma, podmínky, jemu se v jeden okamžik všechno povede a je to.

Vím, že to tak bylo, takže když jsem svůj zlatý skok ustál, nepohltila mě euforie jako předtím ve Whistleru. Zbytek světa to vnímal významně, ale já v sobě neměl umění vychutnat si sílu okamžiku.

Vnitřní radost velmi rychle pominula.

Dostal jsem medaili a nashle, okolo mě všichni juchali a já už po deseti minutách oslav přemýšlel, co bude dál. Bral jsem to tak, že se mi něco podařilo, ale večeře už byla normální, stejná jako den předtím. Svezl jsem se s tím, že slavit chtěli hlavně lidi okolo mě. Zároveň jsem už plánoval další trénink, další skok.

Bylo to tak silné, až mi zpětně bylo líto, že jsem si největší moment kariéry víc neužil.

Sport má samozřejmě spoustu výhod.

Dnes dělám vedle dalších aktivit i motivačního řečníka pro firmy a setkávám se s tím, že si lidi nevěří. To je věc, kterou mě sport naučil.

Věřit si, a hlavně uvěřit v sebe. Uvěřit, že něco zvládnu.

Jedna věc je věřit, ale ta je spojená s tím, že se člověk dostane na nějakou úroveň. Zlepšujete se, děláte chyby, a takhle pořád dokola. Postupně rostete a pak si věříte. Ale uvěřit, že se můžete na určitou úroveň dostat, to je úplně jiná story. Spousta lidí si nedokáže připustit, že by něco mohli zvládnout.

Mají pořád nějaké otazníky. Dám to? Nedám to?

Přitom v podstatě všichni dokážeme všechno.

Jistě, všude jsou nějaké limity, ve sportu především fyzická stránka. S určitým věkem se už zkrátka všechno zvládnout nedá, ale co se týče ostatních dovedností a řemesel, není nikdy pozdě. Celé je to jenom rovina píle a času. Když se rozhodnu, že se naučím čínsky, a budu sedět vedle týpka, který mluví osmnácti jazyky, dopadne to asi tak, že on to zvládne za rok a já třeba až za dvacet let. Je tam ale jen veličina času. Není tam limit, že to nelze.

To je ta podstata, že se to naučíš a budeš to umět. Za jak dlouho, to už je u každého individuální. Pro někoho to může být dlouhá cesta, další ji třeba během života nestihne ujít, i to se může stát.

Hlavní je uvěřit.

Já uvěřil, že můžu jako první na světě skočit tři salta s pěti vruty, protože jsem v sobě měl ten nejdůležitější základ. Bavilo mě to, co dělám.



Nejdřív jsem byl gymnasta, pak jsem skákal o tyči, ale po roce 1989 jsem dostal silnou chuť zkoušet nové věci. Naslouchal jsem vnitřnímu hlasu, takže jsem v Šumperku začal s lyžařskou freestyle kombinací – balet na lyžích, jízda v boulích, skoky.

Na začátku devadesátých let to bylo vyloženě hobby.

Nejvíc mě bavil balet, což byla pecka. Můj kouč Pavel Landa v něm byl jedním z nejlepších na světě. Někomu to může připadat bizarní, ale tahle disciplína naučila lyžaře všechno, protože v ní byla komplexnost pohybu i sportovní výkon. Člověk musel být velmi fit, aby předvedl dvouminutovou skladbu, musel mít dobrý skluz i práci s hůlkami, do toho se ještě musel trefit do hudby. Vypadalo to skvěle, bohužel se balet neprosadil do rodiny olympijských sportů a s tím umřel. Jízda v boulích mi zase pomohla zdokonalit se na lyžích, což bylo taky důležité. Cit je zásadní při výletu z můstku, díky němu určíte, kam se opírat a jak být nakloněný. Lepší lyžař navíc mnohem líp vyjede z dopadu.

S mojí průpravou bylo nejlogičtější dát přednost točení kotoulů ve vzduchu, ale nešlo jen o to.

V Šumperku jsme skákali do vody, v zimě jsme objížděli Český pohár a všichni z komunity jsme byli vesměs velcí kamarádi. O to víc mě uchvátilo, když jsem zjistil, že je to tak i na mezinárodní scéně.

Neumím si představit jiný sport, kde za vámi těsně před vaším výkonem přijede soupeř a pomůže vám do takové míry, že ho porazíte. Ve freestylu to bylo běžné. Stál jsem na můstku a Kanaďan, který skákal přede mnou, řekl, ať dávám bacha, protože před můstkem fouká zboku. Udělal jsem si na nájezdu krok nahoru, vyšlo mi to a díky tomu jsem skončil před ním. Kdyby mě neupozornil, rozbiju si hubu.

Našel jsem si ubytování na koleji a vzal práci kamelota.

Přátelská atmosféra mě strhla hned v roce 1991, kdy jsem byl jako vyloženě první český specialista vyslán na mezinárodní závody do Vídně, kde se v létě skákalo do Dunaje.

Dorazil jsem na místo vlakem v osm ráno a s lyžemi vypadal jako exot. V areálu ještě nikdo nebyl, tak jsem se schoval pod velkou trampolínu a usnul. Najednou mě probudil chlap. Nevěděl jsem, co chce, neuměl jsem pořádně žádnou cizí řeč a jen jsem mu řekl: „Hello, my name is Aleš Valenta.“ Vyklubal se z něj trenér rakouské reprezentace, původem Bělorus. Rusky jsem se učil ve škole, tak jsme se zapovídali a on mě seznámil s majitelem komplexu Manfredem Vernerem, kterému jsem se zalíbil. Závody jsem sice nevyhrál, ale nabídnul mi, že pokud budu chtít, můžu k němu přijet kdykoliv trénovat. Zadarmo…

Šlo o moje velké vnitřní vítězství. Dostal jsem první velkou podporu a bez toho bych nikdy nebyl tam, kde jsem.

Na základě Manfredovy nabídky jsem se přestěhoval do Bratislavy, abych to měl do Vídně co nejblíž.

Našel jsem si ubytování na studentské koleji a vzal práci kamelota. Každý den s výjimkou neděle jsem vstával ve čtyři ráno, abych na kole sjel do press centra, kde jsem nafasoval čtyřicet kilo novin a s nimi pokračoval na most Slovenského národního povstání k zastávce hromadné dopravy. Prodával jsem do devíti dopoledne, sbalil krám a odjel na kole do šedesát kilometrů vzdálené Vídně. Tam jsem odtrénoval dvě fáze s rakouskou reprezentací, pak nasednul na kolo a čekala mě cesta zpátky.

Takhle to šlo čtyři roky. Jen s drobnou změnou, kdy jsem po dvou letech místo novin začal pěstovat růže. Byla to brigáda přes kamarády. Jejich firma měla skleníky a už jsem nemusel být na ulici, místo toho jsem chodil porcovat kytky, aby byly v sedm ráno připraveny k vyzvednutí a k rozvozu do obchodů. Díky tomu jsem se mohl před tréninkem vždy ještě na chvíli prospat.

V roce 1995 jsem se přestěhoval do Vídně natrvalo. Využil jsem šanci a měl trpělivost.



Tohle období jsem nikdy nebral jako extra odříkání. Vždyť jsem pracoval jen pár hodin denně, abych pak mohl na kole, které mě bavilo, jezdit na začátku devadesátek dělat do zahraničí věc, která mě megabavila. Vždycky stačilo vzpomenout si, jak moje babička chodila každé ráno do práce deset kilometrů pěšky, makala celý den rukama a pak ji čekalo deset kiláků domů.

Byla to doba, kdy jsem se tím, co jsem dělal, realizoval.

Neměl jsem přehnané ambice, protože akrobatické skoky se dostaly na olympiádu jako testovací disciplína až v roce 1992. První sady medailí se pak rozdávaly v roce 1994.

Nepřemýšlel jsem tudíž, že si buduju kariéru. Bavilo mě skákat a lyžovat, tak jsem to dělal.

Dokazuje to i vzpomínka na můj první zimní Evropský pohár v Zauchensee. Přijeli jsme do areálu, kde se jezdí i svěťák v alpských disciplínách, a já si připadal jako v nebi. Azuro, skály, všechno krásný.

Dopadlo to tak, že jsme s kamarádem každý den od devíti dopoledne do čtyř odpoledne lyžovali. Byli jsme první na svahu. V deset začal trénink skoků, který trval do půl jedné, pak jsme snědli konzervu nebo paštiku a následně jsme zase jezdili, dokud nevypnuli lanovku. Byl jsem vždycky hotovej a po týdnu tohohle programu jsem závod úplně podělal. Ne, nebylo to profesionální, ale bylo mi to šumák, já si mnohem radši užíval atmosféru.

Vlastně mi tohle nadšení vydrželo celou kariéru.

Jeret Peterson byl přátelský poloblázen, ale taky kluk plný démonů.

Jeho sestřičku v pěti letech zabil opilý řidič, sám byl pak sexuálně zneužíván a není divu, že ho to poznamenalo. Měl silné deprese a zaháněl je alkoholem.

Byl ale po mně dalším člověkem, který předvedl v závodě tři salta a pět vrutů. Poprvé to dokázal v lednu 2007, shodou okolností taky v Salt Lake City, a na olympiádě ve Vancouveru 2010 za to bral stříbro.

Všichni věděli, že docela rád kalil, a celá komunita akrobatů o něj měla určité obavy.

V sezoně 2005 přišla informace, že vyhrál půl milionu dolarů v kasinu v Las Vegas. Na prvních závodech v Číně jsem s ním seděl v autobusu, tak jsem se zeptal, jestli je pravda, že měl dobré léto. Úplně se na to netvářil. Pak přiznal, že sice s dvěma známými fakt bral jackpot a nechal si tři sta tisíc, ale když se vrátil druhý den domů do Park City, řešil jiné věci. Přijel k baráku, kde ubytoval svého nejlepšího kamaráda z dětství, šel ho pozdravit, otevřel dveře a viděl, jak má dotyčný v puse brokovnici. O vteřinu později se zastřelil.

Jeret dům prodal, ale i tohle se nakonec podepsalo na jeho psychice.

Rok po největším úspěchu kariéry spáchal sebevraždu. Zavolal na policii, že se jde zabít, popsal jim, kde najdou jeho zaparkované auto, aby mohli přijet pro jeho tělo, a pak si dal opravdu pistoli k hlavě a zmáčknul to.



Vždycky, když si na tohohle Amíka, kterému jsme říkali „Speedy“, vzpomenu, vidím, jak je důležité mít v pořádku i svět mimo sport, aby to člověka nesemlelo.

Neumím si představit, co musel prožívat.

Sám vím, jak mě v jednu chvíli trápily jiné, v porovnání s tímhle úplně banální věci.

V období po Naganu jsem nebyl úplně nad věcí. Sice jsem konkuroval nejlepším, ale kvůli úpravám v technice jsem skoro vždycky udělal nějakou chybu a chybělo mi poplácání po zádech. Chtěl jsem uznání a záviděl ostatním, že mají to, co já ne. Honění ega pro mě začalo být víc než přirozenost.

Nesepnulo mi, že je to kvůli velkým změnám v celém pojetí mého stylu, abych jednou mohl skákat pět vrutů. Mnohem víc než výkony jsem řešil výsledky, ty se nedostavovaly a vůbec jsem to nebyl já. Přitom de facto o nic nešlo. Koupil jsem si kvůli tomu motivační kazety jednoho amerického byznysmena. Byl velice charismatický a mluvil o úspěchu v podnikání, o tom, jak má člověk přistupovat ke svému řemeslu. Vysvětloval, že nejdřív přijde myšlenka, potom umění a teprve pak ten zbytek.

Díky tomu jsem se znovu vrátil tam, kam jsem patřil. Šlo ale jen o sport, život je mnohem složitější.

Jeret ze své situace bohužel našel jinou cestu a je mi to líto.

Mám nutkání vzpomínat na něj úplně jinak. Jako na frajera, který navázal na to, co jsem začal.

Vždycky mě překvapí, že to byl právě „Speedy“, kdo ustál kombinaci „full – triple full – full“, tedy jedna, tři, jedna, protože neskákal úplně čistě. Nejdřív do prvního salta narval rovnou jeden a čtvrt vrutu, pak točil dva a půl a nakonec zase jeden a čtvrt. Postupně to ale dost vypiloval. Jakkoliv smutně to s ním skončilo, jsem rád, že po sobě zanechal tenhle odkaz.

Bohužel jsem u toho nebyl, protože se to stalo na tréninku během mistrovství světa v Ruce 2005, kde jsem se úplně rozsekal. Potkal mě pád na záda z dvanácti metrů a praskly mi bederní obratle. Peterson udělal to, co jsem už tehdy taky zvládal do vody. Skok jsem nazval „Ledový dech“. Chtěl jsem mít jako první na světě dva skoky s pěti vruty, ale na sněhu jsem to nakonec nezvládnul. Tou dobou už moje záda hodně špatně snášela komprese po tvrdých nárazech.

Na moji zlatou kombinaci se nakonec čekalo do roku 2019.

Poslední dva roky kariéry se mi to už moc nelíbilo.

Neúspěšná olympijská obhajoba v Turíně byla poznamenaná tím, že jsem deset dní předtím spadnul na tréninku ve Špindlu. Natáhnul jsem si vnitřní vazy v koleni, a i po injekcích s kortikoidy mě každý dopad bolel tak, jako by mi do místa někdo zapíchnul sto hřebíků. Skončil jsem jednadvacátý.

Když jsem 10. března 2007 na mistrovství světa v Madonně di Campiglio absolvoval poslední start kariéry, už jsem se především trápil. Stejně jako většina vrcholových sportovců jsem se dostal do fáze, kdy mě moje disciplína víc bolela, než bavila. Byl jsem proto rád za osmé místo a za to, že jsem oba skoky ustál.

Po závodech jsem klukům oznámil, že je to téměř jistě moje finále, a mezi těmi, kdo se se mnou loučili, byl samozřejmě i Jeret. Tehdy skončil sedmý, těsně přede mnou. Následujících pár let měl pět vrutů jako svou výsadu, než jeho variantu začali sem tam přidávat i další.

Na moji zlatou kombinaci „double full – double full – full“ se nakonec čekalo až do roku 2019.

Je to dané i náročností podmínek, které jsou na pět vrutů potřeba.

Sám jsem to skočil maximálně dvacetkrát a v závodě jsem se o to pokusil jen párkrát. Svěťák a olympiáda 2002, pak následné mistrovství světa 2003. To je všechno.

Prvek potřeboval ideální počasí, aby nebylo riziko, že se totálně vyrakvím.

Bezvětří, zataženo – aby nevadil stín; dobrý sníh, pár hodin předtím nesmělo chumelit kvůli nájezdu, odrazu i dopadu. Věděl jsem, že třeba ve středisku v kanadském Tremblantu, kde bylo při závodech i minus pětadvacet stupňů, tohle nikdy nedám. Dopadalo se na ledové hroudy, a kdybych to přetočil, už se nezvednu. Tam měl člověk i po normálním pádu modřiny po celých zádech.



Každý takto náročný skok je z velké části slepý a u pěti vrutů přestává sranda.

Už na odrazu víte, jak dopadnete. Cítíte to setinu po vyletění z můstku, protože za sebou máte tisíce opakování a poznáte úhel odrazu. Spíš je to zpevnění než odraz, ale náklon musí být stoprocentní, aby se dalo pořádně točit. Je vypočítáno, že má člověk tři desetiny sekundy na reflex a reakci, v téhle chvíli se na dopadu rozhoduje, jestli to ustojíte, nebo ne.

Dvacet let po mojí premiéře to umí ve Světovém poháru asi deset kluků, k mému překvapení to ale pořád není standard.

Popisuju to proto, abych zdůraznil, že jsem byl v Salt Lake City dítětem štěstěny. Tam se potkalo všechno. Vyšlo mi to.

Jeretovi naopak ani pět vrutů na olympijské zlato nestačilo.

Když člověk vyhraje olympiádu, podtrhne tím své dlouhodobé úsilí.

Pak získá status sportovní hvězdy, který je ze všeho nejvíc otvírákem dveří. Dostal jsem se díky tomu do místností, kam by mě ostatní za normálních okolností neměli důvod pouštět, a pak už bylo jen na mně, jak se zachovám.

I díky tomu žiju s pocitem, že jsem potenciál svých sportovních výsledků využil na maximum.

Nemyslím tím jen to, že jsem v jednu chvíli koukal na lidi skoro z každé reklamy, ale taky jsem se seznámil s manželkou Elen, která pracovala v televizi Prima a já k ní šel na rozhovor. Kdybych neměl zlato ze Salt Lake City, asi se jen tak nepotkáme.



V té době jsem už věděl, co chci.

Zaprvé jsem měl výhodu, že jsem byl zvyklý starat se o sebe coby individuální sportovec sám. Zadruhé jsem vyhrál v devětadvaceti letech, kdy už mi docházelo, co můžu nabídnout a co můžu očekávat. Zatřetí jsem měl jasno v tom, co je a není možné, protože jsem měl srovnání s tím, jak fungují věci ve světě.

Potkával jsem se s názory, hlavně ve velkých agenturách, ať brzdím, že tady nejsem v Americe, ale v Čechách. S těmi lidmi jsem jednoduše nespolupracoval. Když mi někdo na první schůzce řekl, že má jeho pole působnosti hranice, ukončili jsme jednání, protože já je v tomhle ohledu mít nechtěl.

Vyrostl jsem jako kluk, který se rozhodl využít svou příležitost.

Nejdřív jsem skákal do rybníka nad Šumperkem. Když byla možnost, přestěhoval jsem se kvůli tréninku do Rakouska, následně i do Švýcarska. Pak mě sobecký chtíč dohnal k tomu, postavit si ve Štítech vlastní areál, abych se mohl připravovat doma.

Právě můj Acrobat Park nejlíp ukazuje, že jsem založením budovatel. Na začátku šlo jen o jeden můstek, který jsem využíval sám, načež se začali ozývat další lidi, že by o to taky měli zájem. Fajn, udělali jsme na místě půjčovnu. Pak dostali návštěvníci hlad, tak jsme přistavěli bufet a restauraci. Někteří pak chtěli přespat, dobře, vybudovali jsme penzion a následně ho zvětšili. Jde o areál, kde si může skočit každý.

Dnes jsme největší centrum svého druhu na světě.

Pravidelně k nám jezdí reprezentace Rusů, Ukrajinců, Kazachů, Bělorusů a Skandinávců. Nikdo jiný není schopný nabízet to, co my.



Acrobat Park je sice úzce profilová záležitost, ale dává i podnikatelský smysl, na rozdíl od hodně diskutované rychlobruslařské haly pro Martinu Sáblíkovou, která kvůli tomu nevznikla. Sice vím, že se povedl návrh projektu, vymyšlené to bylo opravdu dobře, ale chyběl ekonomický koncept. Jakýkoliv byznys je založený na dlouhodobosti. Nelze spoléhat na to, že nejdřív někdo něco postaví a někdo další pak zaplatí. V tom jsem měl svůj areál vždycky dobře nastavený.

Tohle uvažování mě v době, kdy sportovní marketing rozhodně nebyl to, co dnes, oddělovalo od zbytku. Nechtěl jsem být reklamní poskok jen proto, že mě někdo platí.

Prachy jsou super, ale byly a budou. Já se rozhodl budovat vztahy.

Když za mnou přišli potenciální partneři a měli tendenci využít jen zlato z olympiády, vysvětloval jsem jim, že s nimi chci fungovat dlouhodobě. Šlo mi o to, aby cítili, že je to pro mě důležité.

S velkými firmami, které to pochopily, jsem podepsal smlouvy na celý olympijský cyklus. I kdyby za mnou někdo z nich přišel s tím, že mi dá ty samé peníze jen za jeden rok, asi bych mu řekl, že ho budu propagovat čtyři roky. Splnil bych si svou podmínku.

Dobrým příkladem je firma Sporten, která mi dodávala lyže. Přišli za mnou už po Naganu a jejich první věta byla, jaké mám podmínky u stávajícího partnera. V mých očích o tohle vůbec nešlo a chtěl jsem, aby mi nejdřív ukázali, jestli budu schopen skákat na jejich lyžích. Kdyby nezajistili materiál, který chci, nemělo by smysl se dál bavit. Ukázali, že jsou schopni vyrobit cokoliv, protože jejich fabrika v Novém Městě na Moravě dělala osmdesát procent produkce pro velké firmy, jako jsou Atomic a Madshus. Jejich mašiny dovedly všechno a k tomu se o to starali šikovní lidi.

Pracovat se dá se vším.

Stálo mi za to obrážet společenské akce. Kamkoliv jsem přijel, čerpal jsem zkušenosti.

Když jsem si musel před finálovým olympijským skokem přelepit helmu, protože někomu vadilo, že ačkoliv neměla žádné logo, připomínala Red Bull, vzal jsem na to pásku, kterou shodou okolností vyráběla firma Henkel. Pak se mi ozvali, že o ni mají zájem. Domluvili jsme se, že ji koupí za dvě stě padesát tisíc, které jsem věnoval na dětské oddělení šumperské nemocnice. I tenhle partner mě podporoval až do další olympiády.

Podobně to bylo se skokem „Ledový dech“. Pojmenoval jsem ho tak proto, že kdykoliv jsem ho zkoušel, měl jsem v těle mrazivý pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Ujalo se to a přineslo to spolupráci se žvýkačkami Winterfresh, které měly podobný slogan.

Jednoduše jsem využíval, že o mě byl zájem.

Stálo mi za to obrážet společenské akce, na které mě zvali partneři. Kamkoliv jsem přišel, čerpal jsem zkušenosti, a když mě to tam nebavilo, tak jsme s Elen za patnáct minut zmizeli. Rozloučili jsme se a šli místo toho na hezkou večeři.

Nikdy jsem si ale v průběhu kariéry neřekl, že budu víc showman a byznysmen než sportovec. Uměl jsem řešit jednání s partnery, ale měl jsem na všechno tým. Je sice pravda, že jsem po olympiádě trénoval znatelně míň, ale i tak jsem v další sezoně dokázal vyhrát závod Světového poháru.

Tohle byla škola, kterou jsem pak zužitkoval.

Po posledním závodě mi zavolal moderátor Marek Eben. Už rok předtím mě lákal, abych šel do první řady taneční soutěže Star Dance. Jako akrobatický lyžař jsem ho ještě odmítnul, ale jako bývalý sportovec už jsem do toho šel.

Vyhrál jsem a to byl začátek další etapy.

Krátce nato mi zavolal šéf rádia Frekvence 1 a pozval mě na schůzku. Myslel jsem, že se chce setkat kvůli akcím v Acrobat Parku, a plánoval jsem, jak mu nabídnu mediální partnerství. Místo toho se mě zeptal, jestli bych měl zájem o vlastní pořad. Šel jsem do toho moc rád. Měsíc jsem mluvil do zdi a pak se to rozjelo. Následovala spolupráce s Českou televizí, kde jsme dělali medailonky lyžařských areálů, pak následoval dětský sportovní magazín Lvíčata, který připravujeme společně s Elen.

Moderoval jsem i Auto Moto Revue, což je splněný sen každého chlapa, protože jsem měl po dobu tří let každý týden jiné auto.

Mezitím přišla i nabídka do hlavních zpráv na Primu, což už bylo i na mě moc. Přišlo mi, že tohle je vrchol novinařiny se vším všudy. Chápal jsem, že komerční televize oslovují diváka i jinak než profesionálně, ale necítil jsem se na to. Aby mě to bavilo, potřeboval bych mít pořádnou žurnalistickou historii, abych věděl, co čtu a proč. Ze stejného důvodu jsem nevzal ani nabídku Branek, bodů, vteřin. Zároveň respektuju, jak to dělá desetibojař Roman Šebrle, který se rozhodl jinak.

Cokoliv mi přijde do cesty, posuzuju to podle toho, jestli mě to bude bavit.

Je potřeba zkoušet nové věci a učit se. To je to, co mě naplňuje nejvíc, posouvat se a nemít předem stanovený limit.

Vůbec proto nechápu ryze české krédo „ševče, drž se svého kopyta“. To je šílené škatulkování. Kdybychom se podle toho všichni chovali, dodnes jen kadíme do plínek. S tím jsme se přeci narodili.

Od určité chvíle vyhledávám výzvy, při kterých je mi nějaká zlatá medaile k ničemu. Otevře sice dveře, ale když do nich vstoupím, už jsem „jen“ Aleš Valenta. Musím ukázat, co umím, co mám navíc, co mohu nabídnout.

Pokaždé, když začínám od nuly, vzpomenu si na tři salta s pěti vruty.

Tak jsem se dostal i k molekulárnímu vodíku, o kterém jsem měl na začátku nula informací. Dnes dělám marketingového ředitele ve společnosti H2 Global Group, která vyrábí jak doplňky stravy, tak i přístroje pro inhalaci. Stačilo přitom moderovat akci v Ostravě, kde mě kamarád ukecal, abych šel s klukama z téhle firmy na schůzku. Bál jsem se, že jsou to nějací podomní prodejci, ale během tří setkání jsme si všechno vysvětili. Nevadilo jim, že o tom nic nevím, chtěli, aby se díky mně víc lidí dovědělo, jak prospěšnou věc dělají. Když jsem jim odprezentoval svou vizi, domluvili jsme se.

Pokaždé, když začínám takhle od nuly, přiznávám, že si vzpomenu na svoje tři salta s pěti vruty.

Připomínají mi, že nemám problém začít něco budovat, posunout to na novou úroveň. Ať už jde o jakýkoliv projekt, nebo o rekonstrukci garáže. Vždycky to vymyslím, vymazlím, a jakmile je to hotové, cítím nutkání jít jinam.

Protože i když sport opravdu beru především jako zábavu, poznal jsem, že i sportovec může využít své myšlenky, které během kariéry načerpal, a přenést je do jakéhokoliv oboru.

Nejdřív tomu ale musí uvěřit.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází