Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopVšichni svatí
„Aldo!“
Vybavuju si míhající se světla, ticho, jaký se najednou ve vteřině rozhostilo, a pak pískání. Otřesný pískání v uších.
Smrad, pomačkaný plasty, všechno rozmlácený, zohýbaný, zmuchlaný.
„Aldo!“
Šok, kvůli němuž jsem nebyl schopnej nějakou dobu nic vnímat, nebo se mi to alespoň neuložilo do vzpomínek, pomalu odcházel. Přes to, co zbylo z předního skla, jsem čím dál zřetelněji rozeznával stoupající kouř. Čmoud valící se zpod kapoty. „To je v prdeli. Tohle je teda fakt v prdeli,“ blikalo mi pořád dokola v hlavě. „To je průser jako prase.“
„Aldo, seš v pohodě?“
Ze strany spolujezdce na mě mluvil Nikolas Špalek, můj slovenskej spoluhráč, jehož jsem vezl.
„Co? Co se děje?“
Nebyl jsem schopnej cokoliv udělat, pohnout se, přestože jsem začínal vnímat, že nohy, ruce, krk… Co má fungovat, to funguje. Nic mě vlastně nijak dramaticky nebolí. Jsem celej.
„Jsi v cajku? Pojď, vystup…“
„Nemůžu.“
Na mojí straně bylo auto namáčklý na stojanu benzínový pumpy, musel jsem se vyškrábat ven přes spolujezdce.
A pořád mi pískalo v uších. Nesnesitelnej jednolitej tón, kterej nešlo nijak ztlumit nebo vypnout.
Všude kolem nás bylo brzo plno lidí, dorazili z blízký diskotéky; blikaly majáky policajtů, sanitky i hasičů. Tou dobou jsem ještě skoro neuměl italsky, tak jsem většinu času jenom nepřítomně zíral na tu spoušť, co jsem způsobil.
„V klidu, kámo, já to vybavím,“ uklidňoval mě Špalda, ale… Ne, fakt nic nevybavil. Jeho suverenita policajty spíš ještě dráždila.
Kromě rozmlácenýho auta a okolí se vlastně nic nestalo – naštěstí! – ale i tak to byl samozřejmě malér.
„To je v prdeli, to je průser,“ řvalo mi pořád někde za očima, zatímco jsem zíral na rozzářený světlo v sanitce. Nacpali mě do krunýře, kdybych měl náhodou něco s páteří, a vezli mě do nemocnice, kam se mnou spěchal i člověk od nás z klubu, kterej předtím rychle dorazil.
Osmnáctýho listopadu 2018. Den, kdy klidně mohla fakticky skončit moje kariéra.
Den, kdy jsem mohl přijít úplně o všechno.
Kdy jsem mohl připravit o život sebe i někoho dalšího.
Tomáš Zápotočný si mě podával slušně.
On hrál stopera, já na kraji obrany a proti sobě jsem měl jabloneckého Honzu Kopice, který byl tehdy v neskutečném laufu. Vyloženě mě koupal, procházel přese mě zas a znova. Tenkrát mi to vůbec nesedlo. V osmnácti letech jsem absolvoval teprve šestý ligový zápas a prostě jsem neměl svůj den. Nešlo mi to.
A kdybych si to snad sám dostatečně neuvědomoval, Tomáš mi to každou chvilku docela jednoznačně připomněl.
Vyslechnul jsem si toho fakt dost. Ne tedy slušných slov, těch moc nepadlo.
Byl jsem úplně demotivovanej, zničenej. Někoho mladšího bych poslal někam, ale ke zkušeným hráčům, jako Tomáš byl, jsem choval přirozený respekt, nezmohl jsem se tak na žádnou odpověď. Jen jsem se čím dál hlouběji plácal ve své bezmoci. Být to v tréninku a vyslechnout si to, co jsem si vyslechnul, seberu se a jdu rovnou do kabiny. Tak potupné to pro mě bylo.
Nakonec jsem zavinil i penaltu, prohráli jsme 0:2 a já byl rád, že jsem hned po zápase odjel na sraz mládežnické reprezentace, protože jsem si neuměl představit, že bych po něčem takovém měl druhý den přijít do kabiny.
Po návratu si mě zavolal pan trenér Tobiáš k sobě do kanceláře. Ještě právě spolu s Tomášem, který se už jen smál. Jablonec jsme si vyříkali.
Aby to nevyznělo nějak špatně, Tomášovi jsem vděčný za to, jak mi v mé první dospělé sezoně pomohl. I díky němu jsem se rychle chytil a za půl roku, co jsme spolu nastupovali v příbramské obraně, jsem od něj dostal výbornou školu. Jen si ke mně – stejně jako spousta ostatních – potřeboval najít cestu. Pochopit moji náturu, kvůli níž občas můžu působit nezaujatě, když o nic nejde. Sice mě on i další starší kluci zpočátku měli za floutka, jakmile ale poznali, že při zápase nic nevypustím a rvu se za svůj tým, jak jen umím, vzali mě mezi sebe. Ten nepovedený výkon v Jablonci byl vážně jen výjimka.
Dokonce i s Martinem Zemanem jsme se skamarádili, přestože zrovna jemu se zpočátku moc nelíbilo, že kolem něj při tréninku nechodím po špičkách, abych se ho náhodou nedotknul. Ne, když mě pokopal, nakopnul jsem ho zpátky. Klidně jsem ho přebrousil, bylo mi jedno, že už má oproti mně něco odehráno. Nechtěl jsem, aby se nade mnou povyšoval.
Neumím si dávat pozor, abych někoho náhodou neurazil. Dokážu si na hřišti prosadit svou a jsem za tuhle svoji vlastnost rád. Myslím, že i díky ní jsem chytil za pačesy jakoukoliv šanci, která se mi v kariéře naskytla.
Zpětně vidím, že jsem se takhle choval správně. Tím, jak jsem si nenechal nic líbit, nadělat si na hlavu, a k tomu jsem v zápasech jel nadoraz, jsem si získával respekt starších spoluhráčů. Ještě coby teenager jsem se tak uchytil v sestavě týmu, který ten rok překvapivě hrál až do konce o poháry.
Přestože na někoho můžu působit tak, že mám všechno na párku, uvnitř v sobě si držím velkou pokoru k tomu, jaké šance jsem celkem brzy ve velkém fotbale dostal. Jsem si vědomý toho, že ani jedna nepřišla zadarmo.
Moje povaha jen vyžaduje volnost, pochopení hlavně od trenérů.
V Příbrami, kam jsem z nedalekých Rosovic přestoupil už jako žáček, jsem naštěstí takové trenéry nacházel. Bylo jich víc a díky nim dnes jsem tam, kde jsem, protože mě dokázali pochopit. Pánové Černý, Barák, Reichenauer a nakonec i pan Janota, s kterým jsem zpočátku bojoval. Měli trpělivost a záleželo jim na tom, aby vychovávali fotbalisty, ne aby dávali najevo, že oni jsou něco víc. Takovým, kteří se potřebovali na sílu stavět nad hráče, jsem totiž dělal věci natruc. Jakmile po mně šli, nevycházel jsem s nimi, projevoval jsem vůči jejich příkazům absolutní nezájem a jel si dál podle sebe.
Kvůli tomu na mě jednou při dětském zápase právě pan Janota řval, co si o sobě myslím, že už na mě za moje chování byli naštvaní i mamka s taťkou. A já trenéra přitom prostě jen… nevnímal. Měl jsem totiž zřejmě tolik nadání, že i v takových případech jsem hrál dál, byl jsem pro tým prospěšný.
Pan Janota si mě po tomhle výstupu vzal stranou a promluvili jsme si. Od toho okamžiku jsme k sobě našli cestu, protože já poznal, že mu záleží na tom, abych se rozvíjel, a že některé věci se prostě musí dodržovat. A on zase viděl, že jsem schopný respektovat autoritu, když ta ke mně přistupuje s pochopením. Dokonce si mě později vytáhl i do starší kategorie. Potenciál ve mně navzdory mé povaze asi viděli i pan Tobiáš s majitelem panem Starkou, kteří mi pak dali šanci i v áčku.
Uvědomuju si, že vyrůstat ve Spartě nebo Slavii, zřejmě by se mnou trenéři neměli takovou trpělivost. Hráčů mojí výkonnosti měli k dispozici víc, nemuseli by se se mnou patlat. Prostě bych šel ze sestavy.
Já byl rebel už odmalička. Mamka dokonce říkala, že mít mě jako první dítě, už by nikdy nechtěla další. Zlobil jsem strašně, byl jsem samej průšvih.
Pořád jsem měl něco zlomeného, rozbíjel jsem věci, převrhnul jsem televizi, když jsem na ni lezl, na fotbalovém hřišti na mě spadla branka, na starší ségru jsem vytáhl nůž, utíkal jsem ze školky. Měl jsem tolik úrazů, že už mi nechtěli ani vyplácet pojistku. Na základce jsem taky spolužákům potají stříhal kapsy, dokud maminka jednoho z nich nezavolala té mojí a ta to pak nemusela zašívat.
Hyperaktivní průserář. Dělal jsem prostě všechno, co mi dospělí říkali, ať nedělám. A to přesto, že jsem z fungující kompletní rodiny a dodnes se můžu spolehnout na úžasné zázemí, jaké mi naši doma vytvářejí.
Srovnal mě ale až fotbal. Zatímco na vsi jsme trénovali možná tak jednou týdně, přestupem na sportovní základku v Příbrami v osmi letech se pro mě mnohé změnilo. Najednou jsem dostal řád, ráno odjel do školy a z ní pokračoval hned na trénink, vrátil jsem se domů utahaný až večer. Mezi spolužáky, s nimiž jsme byli i v týmu, jsem si navíc našel kamarády, takže mě nic netáhlo mimo fotbal, abych dělal kraviny, nevadil mi stereotyp, jaký sport přináší. Jako bych si tak pubertu odbyl už v raném dětství, zodpovědnost a program mě postupně uklidnily. Od patnácti už jsem pak začal hrát v mládežnických reprezentacích, hodně cestoval a díky tomu mi najednou připadalo, že jsem vyspělejší než ostatní.
Jasně, chodil jsem na diskotéky i jako mladej. Už někdy od šestnácti, netajím se tím. Dokonce jsem rád, že jsem to tak měl, protože aspoň takhle jsem žil jako normální vrstevníci, poznával jsem život, holky a nebyl jen někde zavřenej. Naši v tomhle ohledu byli skvělí. Než by mi něco zakazovali, jako se to dělo některým mým kamarádům, to mě radši na diskotéku odvezli a v domluvený čas mě pak v noci vyzvedli. Myslím, že i díky tomu jsem pak zvládnul přechod do áčka, protože jsem s nabytou svobodou neměl potřebu něco dohánět a hledat, kam bych šel kalit, když konečně můžu. To spíš ti kluci, kteří tohle v dospívání nemohli, se pak utrhli ze řetězu a chlastali víc, než je zdrávo.
Celkově bych pak dokonce řekl, že v příbramském áčku se navzdory pověsti, jakou tenhle klub má, chodilo na pivo míň, než jsme chodili my dorostenci.
Anebo třeba starší kluci chodili, jen já jako zobák o ničem nevěděl. Společně jsme většinou sedli na večeři jen po zápasech, ale jinak jsem jezdil domů, protože jsem bydlel pořád v Rosovicích. To samé i po přestupu do Plzně.
Nebudu nikoho navádět, ať od mládí vymetá diskotéky, ale moje zkušenost je, že ti kluci, kteří zůstávali doma a považovali se za profíky, už dneska mnohdy ani nehrajou fotbal. Nezapadli.
K životu přece patří bavit se. Na chvíli vypnout. V mých očích to patří i k fotbalu. Jsme lidi. Chodil jsem pokecat a okukovat holky, než jsem si našel přítelkyni, ne se jen zmontovat jako blázen. Na to přece máme právo i jako sportovci. Když nechodíme kalit před zápasem, tak v čem je problém?
Zakládám si i na tom, že jsem pořád kluk z vesnice, a záleží mi na tom, abych nevybočoval mezi svými vrstevníky, mezi klukama, s nimiž jsem vyrůstal. Abych neměl pověst namistrovaného pitomce. Protože když člověk začne být díky sportu známější, začne trochu víc vydělávat, koupí si hezké auto a oblečení, je to jedna věc, ale chováním se nemá měnit. Dávám si pozor, aby to tak bylo, a těší mě, že mi lidé, kteří mě znají, nikdy neřekli, že bych se snad změnil k horšímu. Naopak, potěší mě, když slyším, že jsem pořád stejný jako dřív.
Sám bych k tomu možná dodal jen jedno. Že jsem už i od života hodně poučený.
Ten víkend jsme měli volno, byla reprezentační přestávka a na sraz jedenadvacítky už jsem nebyl pozvaný. V Itálii zůstal i Nikolas Špalek, tak jsme se domluvili, že okoukneme blízkou diskotéku. Za Brescii jsem hrál teprve nějaké tři měsíce a ještě jsem tam za tu dobu nikde nebyl, přítelkyni jsem měl v Česku, tak co? Vyrazíme.
Bydleli jsme tři kiláky za Bresciou a nechtělo se nám tágem. Na rovinu, ona tam ani moc nefungují. Zažil jsem, že jsme jednou čekali hodinu a půl v dešti. Chtít po italském taxikáři, aby někde byl na čas, to je nadlidský úkol. Stejně jako se nějakému vůbec dovolat.
Sedli jsme do mého auta a jeli.
Ten večer jsme pak pili dost, nemá cenu hrát si na to, že tomu tak nebylo. Na diskotéce bylo plno lidí, nedělali jsme voloviny, ale panáky, drinky a šáňo lítaly. Potkali jsme se tam i s Mariem Balotellim, který k nám později přestoupil. Fotili jsme se spolu. Jenže zatímco on měl svého řidiče, který ho pak odvezl, my na sebe kolem čtvrté ráno koukli, co teda teď.
Jedem domů? A jak?
Zkusili jsme zavolat odvoz, ale nikam jsme se nedovolali. Auto jsem tam zároveň nechtěl nechávat, protože se mi pro něj druhý den nechtělo.
A vůbec, vždyť jsem v pohodě. To odřídím. Věřím si. Co by se tak mohlo stát…
Jen aby bylo hned jasno, je blbost takhle uvažovat. Pokud to někdo z vás udělal – a bohužel, takových je spousta – vzpomeňte si, jaký máte pak pocit po probuzení. Když už tedy máte tu kliku, že se vám cestou nic nestalo. Víte, že i když jste si v noci připadali, že jste vlastně nic nepili, zpětně si uvědomujete, jak zpomalené jste měli reflexy.
Já si to tehdy nepřipouštěl. Přestože jsem samozřejmě tisíckrát slyšel, že nemám napitý sedat za volant, a kdykoliv jsem viděl nějakou zprávu o bouračce kvůli alkoholu, pomyslel jsem si, co za kokota to mohlo udělat.
Ale já to mám přece jinak. Mně se něco takového nemůže stát…
Navíc – svoji hloupost tím neomlouvám – v Itálii je úplně běžné, že si při večeři dáte pár piv nebo nějakou tu skleničku vína, pak nasednete do auta a jedete. Ital se sice obecně nezboří do němoty, ale s alkoholem v krvi prostě řídí úplně běžně. Policajti navíc při běžné kontrole nedávají dýchat, to až když něco provedete.
A co si budeme povídat, když jste fotbalista místního klubu, nechají vás jet. I s tím vědomím jsme do mého Audi A7 sedali.
Bohužel jsem cestu, jíž jsme jeli zpátky, neznal. Byla tam delší rovinka, tak jsme pustili písničky, pokecali jsme a já na to trochu šlápnul. Ono to auto nebylo úplně pomalé… Jenže jsem se zakecal, a jak člověku kvůli alkoholu všechno doteče o vteřinu déle, najednou před sebou vidím kruháč.
Ne malý kruháček, který by se dal přinejhorším střihnout rovně, ale velký objezd s vyvýšeným prostředkem.
Mojí reakcí bylo, že jsem se rozhodnul rychle strhnout řízení a zvládnout ho projet ve vysoké rychlosti. Na zlomek okamžiku jsem zadoufal, že to vyjde a prostě to profrčíme. Pravá, levá a jsme z toho venku.
Houby. Byla to naprostá hovadina.
Jel jsem nějakých sto dvacet, takže jakmile jsem škubnul volantem, hodilo nás to do strany a s autem už nešlo nic dělat. Jenom jsme letěli.
Ještě že tam byla metrová zídka, která nás zbrzdila. Probořili jsme ji a pokračovali nekontrolovatelně přes malé parkoviště, než jsme se obtočili kolem tankovacího stojanu na přilehlé benzínce.
Šlupka jako kráva.
Pamatuju si jen obrazy. Záblesky.
Jedu. Kruháč. Strhávám volant… Ty vole. Světla lamp. Vteřina. Bum.
Pak nic. Jen to pískání v uších.
Nastoupil jsem na druhý poločas pohárového zápasu, potom co se nám zranil krajní bek.
Mám pocit, že jsem zahrál výborně. Vyhráli jsme 1:0, postoupili dál a já odjížděl na následující sraz jednadvacítky s pocitem, že jsem v Brightonu udělal dojem a všichni hned viděli, proč mě z Plzně berou.
S vědomím, že dostanu svoji šanci i v Premier League.
Jenže po návratu mi v klubu řekli, že budu s prvním týmem jen trénovat a občas budu chodit hrát za juniorku. To byl první signál, že je něco špatně. Při první možné příležitosti jsem se předvedl dobře, ale stejně se mnou nepočítali. Nastupoval jsem pak skutečně jen v soutěži rezervních mužstev a ptal se sám sebe, proč mě sem vlastně kupovali. Proč za tak velké peníze? Vždyť za mě dali, co jsem slyšel, nějakých pětašedesát milionů korun.
Zpětně jsem si uvědomil, že jsem asi měl být spíš pojistka do budoucna, kdyby se třeba spadlo. Měl jsem se dopředu víc pídit, s jakým záměrem si mě pořizují, ale to jsou už jen úvahy. První dva měsíce, co jsem bydlel na hotelu, než jsem si našel byt, jsem civěl do stropu a ptal se sám sebe, co tam vlastně dělám. A nebýt českého spoluhráče Jirky Skaláka, který mi v začátcích pomohl se zorientovat, bylo by mi ještě hůř.
Vždyť mně do té doby všechno vycházelo…
Už v sedmnácti jsem zjistil, jak to funguje ve světě, když jsem půl roku hostoval v nizozemském Eindhovenu, kde podle mě mají jednu z nejlepších mládežnických akademií na světě. Přestože jsem tam nezůstal, dalo mi to do života, nejen fotbalového, strašně moc. Fantastická zkušenost, díky níž jsem se připravil na dospělý fotbal a osamostatnil se.
Hrál jsem hodně za mládežnické reprezentace, chytil jsem se v Příbrami i po přestupu do nadupané Plzně. Jakmile mě kdekoliv pustili na hřiště, ukázal jsem, že na to mám. Moje povaha, kdy při hře nejsem svázaný ani vystrašený, mi pomáhala uspět a můj fotbalový vývoj mi dával signály, že má smysl na sobě pracovat, protože by se moje kariéra mohla vyvinout hodně zajímavě.
A když už jsem v Plzni za trenéra Pivarníka začal stagnovat a pod trenérem Vrbou potom neměl jisté místo, naskytla se příležitost v podobě Anglie.
Neváhal jsem ani okamžik. Odmítnout takovou možnost, to by už třeba nemusela přijít nikdy. Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem jsem navíc i do týmu Premier League odcházel se sebedůvěrou, že jakmile mi dají v áčku šanci, chopím se jí. Předvedu, že můžu hrát i nejlepší ligu světa.
Jenže… Šance nepřicházela.
Nepřišla za celý rok. Ani na minutu. Nevzali mě ani jednou ani na lavičku. Moje přesvědčení, že bych okamžitě zase ukázal, co umím, se nemohlo konfrontovat s realitou. Nebylo jak. Jenom jsem s prvním týmem trénoval a celý rok chodil hrát za juniorku.
Jsem soudný, věděl jsem, že jako mladík z Česka to budu mít těžší a budu muset ukázat něco navíc, ale samozřejmě jsem byl zklamaný. Kousal jsem to dlouho, ale nakonec – co člověku zbývá? Patlat se v tom celý rok?
Tak co, pojmu to tak, že budu uraženej a nasranej, nebo si z toho vezmu co nejvíc? Ostatně, co mi tu z hlediska mého fotbalového růstu chybí? Měl jsem výtečné podmínky k trénování, skvělé hráče okolo sebe a hlavně pozitivní lidi, kteří se ke mně chovali vstřícně, i když jsem zrovna nepatřil do základní sestavy, což v Česku nebývá pravidlo. Užíval jsem si vzájemný respekt, pracovní morálku a žádné podezírání, když přijdete, že vás něco bolí. Ne, postarají se o vás ve všech směrech.
Z toho jsem byl přímo nadšený.
Navíc Brighton je nádherné město u moře, zlepšil jsem tu svoji angličtinu, lítali za mnou kamarádi a rodiče, kteří celý život makají, aniž by si mohli vyskakovat, a já je bral na Premier League. To bych doma nezažil. S přítelkyní jsme si poprvé vyzkoušeli žít spolu. A co si budeme povídat, aniž bych v nabídce vůbec řešil plat a vzal jsem, co nabízeli, vydělával jsem tu mnohonásobně víc než v Česku.
Dávalo mi to celé smysl.
Už proto, že jsem od počátku věděl jedno: Přestože mám smlouvu na tři roky, pokud nebudu cítit, že dostanu šanci, nezůstanu tu trčet celou dobu.
Hned v zimě jsem byl rozhodnutý, že odejdu na hostování, ale nabízela se jen anglická třetí liga, což jsem nechtěl. Raději jsem dál hrál juniorku s vidinou, že by se třeba v áčku mohl někdo zranit a mě si přece jen můžou vytáhnout. S rezervním týmem se nám taky dařilo, postoupili jsme do vyřazovací části, bylo o co hrát a zápasy byly napínavé. Aspoň něco.
Navíc Brighton akceptoval, že pokud budu v létě chtít odejít, nebude mi bránit.
Proto jsem to pojal tak, že z toho roku vydoluju to nejlepší. Třeba už jen tím, že jsem sledoval hráče okolo, což mi dalo neskutečné povědomí o profesionalitě, o tom, jak se udržovat fyzicky.
Upřímně, v Příbrami ani v Plzni jsem nic navíc nedělal. Slýchal jsem neustále, že je to třeba, ale až pokud to člověk vidí přímo před sebou, pochopí, jak se připravují ti nejlepší.
Taky jsem poznal, jak to může v týmu správně fungovat.
V Česku se mi úplně nelíbí, že sotva mladí přijdou do áčka, staří je automaticky pérujou věrní tvrzení, že oni přece taky nedostali nic zadarmo, tak se musí po těch mladých hajzlících šlapat.
Tak jsem to aspoň zažil já, když jsem pozoroval, jak to v lize chodí.
Nedivím, se, že pak mnozí nezvládnou přechod do dospělého fotbalu. Já mám štěstí, že si dokážu jet to svoje a nenechám se rozhodit tím, co si o mně ostatní myslí. Proto jsem se zřejmě taky dokázal hned v osmnácti uchytit a staří mě přijali mezi sebe. Ale kluky, kteří jsou citlivější a věci si víc berou, může odradit, když furt jen poslouchají, že jsou jen „ty mladý“. Bojí se pak jakkoliv projevit, udělat si z něčeho srandu.
Jasně, pokud se někdo chová jako dement, ať dostane přes hubu, to je potřeba, ale dávat někomu najevo, že jsem něco víc, jen proto, že jsem starší?
Vždyť i naši kluci jsou v mládeži skvělí, konkurenceschopní, ale pak je ti pardálové nepustí mezi sebe. Tím podle mě náš fotbal trpí. A nedej bože, abyste si třeba ještě dali něco na hlavu a potetovali se, to už dostanete naloženo jen za to.
Tohle v Itálii nebo Anglii nikdo neřeší. Zažil jsem, že v zahraničí jsou staří i mladí na jedné lodi, veteráni berou nováčky jako spoluhráče, místo aby jim automaticky dávali čouda. Jistě, hierarchie v týmu je přirozená, ale celková atmosféra, v níž mladí můžou být sami sebou, jim prostě pomáhá být lepší a vyspělejší. Vědí, že i když něco zkazí, nikdo jim neutrhne hlavu.
Kdybych měl jmenovat dva frajery, kteří mě v tomhle směru nejvíc nadchli, nebudu váhat.
V Brightonu jsem poznal Bruno Saltora. To byl tak výbornej člověk. Pomohl, poradil, byla s ním sranda. A to měl za sebou úžasnou kariéru ve Španělsku i Anglii, zahrál si Champions League. Když to srovnám s některýma klukama v Česku, co nikdy nevykoukli z ligy, a přitom mají nosánky nahoru a mají potřebu dávat najevo, že jsou přece někdo… Úplně něco jiného.
V Brescii jsem pak narazil na podobný případ jako Bruno. Danielle Gastaldello, taky mazák, který by mohl mít všechny u zadku, ale já ho nikdy neslyšel poukazovat na to, že má tři stovky zápasů v Serii A a byl v italském nároďáku.
Ten frajer s námi tahal bránu!
Nedělal to na oko, nepéroval mladé, že to mají dělat oni. Ne, když bylo potřeba, vzal ji a šel. A k tomu si mě zvlášť brával stranou s tím, že se mu líbí, jak hraju, a ať zkusím v určité situaci tohle a v jiné tamto. Přitom jsem byl zahraniční hráč, a ještě na jeho pozici, takže v podstatě konkurent.
Takový vztah jsem s nikým v Česku neměl, nikdo se mě takhle přirozeně neujal, musel jsem nejdřív přesvědčit, že něco snesu.
A to nemluvím o tom, že když jsem si v Příbrami píchnul náušnice do obou uší, dostával jsem od trenéra v áčku takovou sodu, že jsem je radši sundal, abych nikoho nedráždil. Nebo když jsem si za peníze z Holandska koupil audinu A4ku a zaparkoval ji před stadionem vedle aut kluků, kteří si třeba ani po sto startech v lize nemohli dovolit něco lepšího než oktávku. Kdybych si bral osobně, jak po mně koukají, nikdy bych si nemohl koupit nic, co se mi líbí.
Vážně, mám kliku, že dokážu mít věci trochu na párku.
I v souvislosti s mým přestupem do Anglie se o mně totiž v českém fotbale hodně mluvilo. Že tam nemám co dělat a že si tam stejně ani nekopnu.
Proč bych to řešil? Ať si každý říká, co chce. Je to můj život, moje kariéra. Když už mě zajímají názory, tak od mých nejbližších. Jsem si jistý, že ani ti, kteří hlásali, jak mám zůstat v Plzni, by nabídku z Anglie neodmítli.
Když se dneska ohlédnu zpátky, gratuluju si, že jsem to udělal.
Už třeba jen proto, že jsem poznal, že hráči Premier League, nejsou oproti mně ničím odlišní. Dneska jsou v kádru Brightonu kluci, kteří se mnou hráli v juniorce a byli v rámci týmu úplně obyčejní. Podepisují tam smlouvy na čtyři, pět let a hrají za nároďáky svých zemí. I na trénincích áčka jsem poznal, že to je jen o zkušenostech z nejvyšší úrovně. Neviděl jsem okolo sebe level, na který bych se časem nemohl taky dostat.
A kde je psáno, že se do Anglie jednou nemůžu vrátit? Aspoň už vím, jak to tam chodí.
Ani jednou jsem nezalitoval, že jsem se tam vydal. Bylo mi dvaadvacet, v dospělém fotbale už jsem měl něco odkopáno, díky juniorce jsem si alespoň nějaký herní rytmus udržoval a ten rok mě jednoznačně posunul v tom, jak jsem na sobě začal pracovat a viděl, v jakých podmínkách to je možné.
Taky co si budeme povídat, z Česka bych do Itálie asi neodešel. A když už, nedal bych to tak, jako jsem to po příchodu do Brescie dal díky roku v Brightonu, kdy jsem věděl, že na to mám.
Věděl jsem, že zvládnu i Serii A, když jsme do ní hned v první sezoně postoupili.
Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Mojí přítelkyni se týden před naší bouračkou zdálo, že jsme se Špaldou měli havárku v autě a nepřežili jsme ji. Týden! Brečela mi ráno do telefonu, jak živý sen to byl, a tři dny mi dokola vypisovala, ať jezdíme opatrně.
Vážně, ty zprávy mám schované.
Už jen proto věřím v něco nadpřirozeného. Tohle přece nemůže být jen tak.
Zvláštní, že jsem si na to nevzpomněl, když jsme se rozsekali. To jsem se spíš bál její reakce, protože nevěděla, že na diskotéce jsme. Když jsem jí ale jako první ráno z nemocnice volal, svůj sen si okamžitě vybavila. Až pak byla hotová z toho, že jsem jí večer tvrdil, že jsem doma. Samozřejmě se jí ulevilo, že jsme v pořádku, ale ceres jsem dostal. Zaslouženě.
Mně totiž vážně nic nebylo. Po všech vyšetřeních mi doktoři sundali krunýř a zašili jediné zranění, které jsem si z bouračky odnesl, malou tržnou ránu na lokti. Pak jsem dostal kapačku a někdy v sedm na chvíli usnul. Než mě pak propustili, z nemocniční chodby jsem obvolával, co bylo třeba.
Po přítelkyni jsem vytočil číslo pana Nehody, svého manažera. I on byl rád, že se nikomu nic nestalo, a začali jsme řešit, co se bude dít dál směrem k týmu.
Následoval táta. Přemýšlel jsem, komu z rodičů to povědět, a přece jen mi připadalo, že on jako hasič to vezme líp. Nic jsem mu nezamlčoval. Řekl jsem, že jsem naboural, auto na odpis, že jsem pil. A že jsem v pohodě, jestli to může říct mamce.
Ta i tak byla hotová, jen co se dozvěděla, co jsem provedl.
Když naši měsíc po nehodě přijeli na Vánoce, táta mi hned mezi dveřmi vlepil pohlavek a samozřejmě jsem dokola slyšel, kolikrát mi říkali, ať nesedám s alkoholem za volant. Ale na všech bylo vidět, jak jsou rádi, že se nepřihodilo nic vážnějšího. Auto, to jsou jen plechy a plasty.
V novinách se informace o bouračce objevily až s týdenním odstupem, když už byli všichni včetně mě srovnaní a připravení na to, co přijde. Zvlášť mamka jako pošťačka, která se hodně potkává s lidmi.
Některé noviny událost pojaly jako konec mé kariéry. Sečetly mi, že jsem nehrál v Anglii, teď jsem v druhé italské lize, do toho bouračka pod vlivem… To je tutovka, Matějů je odepsanej.
Mně přitom to, co se stalo, paradoxně ve fotbale pomohlo. Jakkoliv hrozně to může znít a jakkoliv si uvědomuju, co všechno se tehdy v noci mohlo podělat.
Na nás jako tým a na mě se Špaldou obzvlášť byla najednou upřená velká pozornost, což nás semklo.
Můžu ale být rád, že jsem vůbec v Brescii zůstal. Náš majitel je totiž typický Ital, horká hlava. Bouračkou tak opravdu moje kariéra klidně mohla skončit, mohl mě vrátit do Anglie, kde bych trčel dál v juniorce, tam mi mohli rozvázat smlouvu a kdo by mě s takovým životopisem bral…
Majitel navíc zpočátku opravdu chtěl, ať mě pošlou zpátky do Brightonu. Druhý den už se mu ale asi prvotní naštvání rozleželo a mluvil se mnou stylem, že to bude v pohodě a vyřešíme to, že pomůže i s právníky. Věděl, co jsem zač lidsky a že na hřišti nevypustím nic do poslední minuty sezony. Klub mi pak pomáhal s výslechy na policajtech i později v procesu kolem navrácení řidičáku.
Určitě hrálo roli i to, že se nás okamžitě zastala kabina v čele s kapitánem, to samé trenér. I on nás mohl klidně odepsat, ale jen si nás zavolal do kanceláře, kde jsme měli dlouhý rozhovor. A oba se Špaldou jsme týden nato hráli v základu.
Jo, dostával jsem pak nějaký čas od trenéra sežrat každou maličkost, ale nemohl jsem na to říct ani slovo. Byl jsem rád, že jsem mohl zůstat. I kdyby se po mně vozil celý zbývající půlrok, nemohl bych říct nic.
To se ale nedělo. Nikdo z klubu mě nenechal v celé situaci vykoupat. Věřím, že proto, že viděli, co jsem zač a že si uvědomuju, jakou jsem udělal obrovskou chybu. Věděl jsem to hned a tak jsem k tomu taky přistupoval.
Vyplatilo se, že jsem v rámci kabiny normální kluk, co si nehraje na mistra světa. Kdybych se do té doby choval jako debil, nepochybuju, že by mě majitel vyhodil. Vždyť do nás a do něj šili novináři i fanoušci, chtěli, ať se sbalím a jdu zpátky, odkud jsem přišel, že týmu podělám sezonu.
Ale já nakonec nedostal od klubu ani pokutu. A na jaře jsme jako suverénní vítěz Serie B postoupili.
I za to, jak se ke mně majitel zachoval, jsem pak v souvislosti s pandemií coronaviru souhlasil jako jeden z jen asi pěti kluků z týmu se snížením peněz. Protože se liga dohrála, svaz nenařídil žádné plošné seškrtávání platů, ale majitel kvůli finanční situaci přišel s návrhem, abychom se vzdali jedné měsíční výplaty, přičemž část druhé byla motivovaná udržením v lize a případným dvojnásobkem slíbené částky.
Měl jsem hned jasno, i po diskusích s rodinou a manažerem, že to podepíšu, přestože jsem nemusel. Po tom, jak se za mě majitel po bouračce postavil, by bylo hloupé, kdybych to neudělal.
Nějaký čas se mi vracely sny, v nichž jsem viděl lidi, kteří už tu s námi nejsou, jak nás ochránili, aby se nám v tom autě nic nestalo.
Stáli při nás asi všichni svatí. A nejenom při nás. Ono netrvá dlouho, než si člověk uvědomí, co všechno se tu noc cestou z diskotéky mohlo přihodit.
Už jsem tu klidně nemusel být.
Nebo ještě hůř, mohl jsem někoho zabít.
Kdyby se něco stalo mně, je to moje blbost, jsem idiot. Ale kdybych něco udělal Špaldovi, kdybychom někoho třeba vezli na zadním sedadle nebo někdo stál zrovna na tom parkovišti, na benzínce, kdyby někdo jel po tom kruháči… Ne, nechci na to ani myslet. Už takhle není snadné se srovnat s tím, co jsem udělal, natož kdybych musel žít s tím, že jsem někomu ublížil.
To si člověk už příště rozmyslí, jestli má pít a pak řídit.
Asi měsíc jsem se pak bál sednout do taxíku, kterým jsem musel bez řidičáku jezdit. Jo, přesně vím, co vás napadá. Najednou to šlo, sehnat si přes klub číslo na někoho spolehlivého.
Přes den jsem neměl problémy, ale večer… To se mi okamžitě všechno před očima odehrávalo znovu. A pokud jsme byli někde na skleničce, tak potom ještě víc. V autě se mi vždycky sevřely vnitřnosti, bylo mi zle.
Teď, když už mám řidičák zpátky, řídím daleko obezřetněji. Předvídám, nepospíchám. Z bouračky jsem si nevzal jen poučení, že chlast za volant opravdu nepatří. Uvědomil jsem si taky daleko víc, jak záleží na lidech okolo vás a jak si vážím toho, že se můžu život fotbalem.
Vždyť místo abych měl nějaké problémy, zdravotní nebo jakékoliv další, jsem s Brescií půl roku nato hrál Serii A, jednu z nejlepších soutěží světa. Jsem vděčný za možnost, jakou jsem tu dostal.
Mám pocit, že v Itálii se i díky postupu na můj průšvih zapomnělo, přebily ho jiné události, ale v prostředí českého fotbalu mám dál na čele vytetované, že jsem další hráč s plzeňskou minulostí, co nalitej boural. Uvědomuju si to. Ale řekněte mi, kdo z vás nikdy neudělal chybu?
Ta moje byla obrovská, měl jsem kliku, že se nikomu nic nestalo, ale co s tím teď nadělám?
Nic. Neudělám s tím už nic. Můžu jen svým chováním ukázat, že jsem si z toho vzal ponaučení a nesu si v sobě pořádné varování, že dělat hovadiny nemá cenu. Pokud se mě někdo zeptá, nemám problém o bouračce mluvit, jsem otevřený. A proto taky vyprávím svůj příběh tady. Abych každému vysvětlil, že to za to fakt nestojí.
Za ten stres, výčitky a noci, kdy člověk nemůže spát a budí se strachy. V uších mi pískalo snad měsíc v kuse, pořád jsem kontroloval telefon nebo domovní dveře, jestli někdo nezvoní.
Vážně… Pro to auto, které zůstane někde přes noc stát, si radši druhý den dojeďte.
Přesto mi je jasné, že nejsem první ani poslední, kdo tohle udělal. Bohužel. Jen následky můžou být jiné, nedozírné. Někdo další nemusí mít štěstí jako já.
Já si teď díky němu můžu jít dál svojí cestou a radovat se, že její součástí zůstává fotbal na té nejvyšší úrovni.
Vím, že nejsem floutek, kterému je všechno jedno, přestože tak na okolí někdy můžu působit. Jen v životě stejně jako na hřišti nepotřebuju, aby mě někdo za chyby peskoval.
Moc dobře vím sám, kdy jsem to posral.
A věřte mi, umím se poučit.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází