Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Letná bouří.
Zadívám se na tribuny, atmosféra mě pohltí. Připadám si jako ve vlastním snu, vždyť jsem dnešního večera ani dospat nemohl. Nedokážu popsat emoce, které se mi honí hlavou.
Pak ke mně přiletí balon.
Přijde moje chvíle. Okamžik, na který jsem se tak těšil! Mám jediný úkol. Vezmu míč do rukou…
A rychle podám Václavu Kadlecovi, aby akce Sparty mohla pokračovat.
„Díky!“
Počkat.
Opravdu mi řekl: „Díky!“?!
Václav Kadlec?
Tak tohle ani v těch snech nebylo. Poděkoval mi fotbalista Sparty! Hráč, na kterého jsem koukal s otevřenou pusou a toužil jsem si jednou zahrát ve stejném dresu, jaký měl na sobě on.
Nemohl jsem být v ten moment pyšnější, šťastnější. Pamatuju si to jako dneska. Jedno obyčejné „díky“ bylo pro mě tím nejúžasnějším zážitkem. Těšil jsem se, jak to řeknu tátovi s bráchou. Jak se pochlubím klukům na základce.
Fotbal. Byl pro mě vším. Zábavou, vášní. Nedílnou součástí života. Chtěl jsem pořád mít balon u nohy, udělat kličku, pak přihrát před prázdnou. Bavit sebe i ostatní. A za odměnu jít podávat míče při zápasech áčka na Letnou.
Na ten velký stadion. Před ty bouřící tribuny. K tomu posvátnému hřišti.
Byl jsem k tomu trávníku tak blízko, stačilo by překročit postranní čáru a byl bych na něm. Potom jsem přeci tak toužil, vyběhnout po tomhle zeleném koberci! Byl jsem tomu tak daleko, kluk z páté třídy. Jeden z mnoha, kteří fotbal milují a chtějí s balonem strávit každou volnou chvíli.
Sní o kariéře v rudém dresu Sparty.
Vždyť je to tak nedávno. Všechno to vidím tak živě!
Stejně jako moment, když jsem šel jako úplně malý capart před utkáním Zbrojovky za ruku s Liborem Doškem. Sotva jsem na ni dosáhl, navíc jsem se musel pořád ohlížet. V tunelu s námi stál totiž jeden chlap, který můj zrak vysloveně přitahoval.
Kapitán Českých Budějovic.
Tomáš Řepka.
Viděl jsem ho na vlastní oči! Koukal jsem na něj jako u vytržení.
Možná to někomu přijde jako úsměvné zážitky, ale pro nás to byly úžasné momenty. Tak moc jsme chtěli stát na místě těch velkých chlapů. Ligových fotbalistů. I tím jedním podáním míče jsem se k tomu přiblížil.
Byly to časy, kdy mě nikdo neznal. To já si hrál na velké hráče. Česal jsem si vlasy do kohouta, kterého tehdy nosil Cristiano Ronaldo. Měl jsem naučené jeho pohyby, stavěl jsem se k míči přesně jako on.
Chtěl jsem být jako on.
Dneska už chci být hlavně sám sebou. Klukem z Ivančic, kterému rodiče pomohli do velkého fotbalu, ale hlavně z něj vychovali slušného a pokorného člověka.
Je mi dvacet let.
Vím, co od sebe očekávám. Vím, co ode mě očekávají ostatní.
Především ale naštěstí vím, že fotbal není úplně všechno. I bez něj může člověk žít krásný a spokojený život. Moje kariéra se zatím vyvíjela skvěle, vím to. Ne každý má takové štěstí. O to víc si všeho vážím.
Nemluvím o tom, protože by mi to někdo říkal. Všichni jsme tyhle příběhy slyšeli. Jenže já jsem jednomu takovému bohužel byl nejbližším svědkem.
Na vedlejším hřišti se najednou všichni seběhli do hloučku.
Co se stalo? Někdo špatně došlápl? Někdo do někoho zajel? V první chvíli nebyl důvod se nechat vytrhnout z vlastního tréninku.
Ve sparťanské akademii na Strahově je jedno hřiště vedle druhého, takže jsme na to sousední viděli dost dobře. Rychle nám bylo jasné, že tohle nebude jenom o nějakém výronu v kotníku. Po chvíli dorazila sanitka…
Ty jo. Tohle je těžký. I po těch letech je to těžký vyprávět, vzpomínat.
Přišli za mnou, že ta záchranka jela pro bráchu. „Zamotala se mu hlava, zkolaboval…“ Nikdo pořádně nic nevěděl, nechápal, co přesně se stalo. Trénink samozřejmě skončil, později přijeli naši, společně jsme pak vyrazili do nemocnice Motol.
Brácha pro mě vždycky byl ten nejbližší parťák. Vzor, motivace se zlepšovat. Vždyť je o čtyři roky starší a díky němu hraju fotbal.
To on si ho vybral na úkor tátovy házené. Právě jeho si Sparta vytáhla ze Zbrojovky a mě si vzala jako přívěsek.
Byl fakt dobrej.
S ním mám spojené svoje první fotbalové vzpomínky. Na jeho zápasech a trénincích jsem si půjčoval balon a kopal si někde za postranní čarou. Sotva jsem chodil, už jsem ho měl u nohy. Nechtěli jsme se ho vzdát.
Chlapi v hospodě vedle hřiště si museli u piva klepat na čelo.
„Taťko, táto!“
Tahali jsme s bráchou tátu od jeho půllitru. Trénink skončil a my potřebovali někoho, na koho budeme střílet.
„Ještě chvíli!“ žadonili jsme.
Celé hřiště prázdné, jen my tři. Brácha centroval, já to zpracovával a pálil na tátu. Znovu a znovu, pořád dokola. Pak jsme se otočili nebo běhali slalomy. Hodinu před tréninkem, hodinu po tréninku. Neúnavně, s nadšením.
Chlapi cinkali sklenicemi a my tři kopali do balonu. My bychom na tom trávníku ivančického hřiště s bráchou snad nejradši i spali. Vždyť můj režim byl velmi jednoduchý. Dopoledne jsem byl ve školce, a pak na hřišti.
Nic víc než balon jsme k zábavě nepotřebovali.
Najednou tohohle mého velkého bráchu z vedlejšího hřiště vezla záchranka. Hrál za sparťanskou devatenáctku, juniorku, rozhodně měl namířeno do ligy. Místo toho jsme stáli u jeho postele v nemocnici v Motole.
Máma, táta a já. Naše rodina. Vždycky jsme drželi pohromadě.
Bylo to hrozný, ale zároveň už se tomu dokážu i zasmát. Snažili jsme se tam bráchu všemožně rozveselit, povzbuzovat ho. Bylo to tak těžký a komický zároveň
Věřili jsme, že to byl jenom jeden špatný moment. Jenže nebyl. Zkusil se vrátit a po čase se stalo to stejné. Těch pokusů bylo víc a nakonec znovu končily ztrátou rovnováhy… Opět následovalo kolečko doktorů, další a další vyšetření.
Přesnou diagnózu známe jen my blízcí, ale na velký fotbal to už nebylo. Konec. Z ničeho nic.
Obdivuju, jak to Dan zvládl.
Nedávno se tu byl za mnou podívat v Leverkusenu. Vím, že byl dojatý, dal jsem gól a nějaká slza ukápla. Přes to, co se mu stalo, na fotbal nezanevřel. Nezahořkl, není zhrzený. Naopak, je mojí oporou. Prožívá se mnou kariéru, kterou mohl mít i on.
Jsem za to obrovsky vděčný.
I za to, že vidím, jak funguje v běžném životě. Má svou práci, přítelkyni, lásku. Pořád pro mě zůstává v mnohém inspirací, stejně jako když jsme toho tátu tahali ze zahrádky hospody u ivančického hřiště.
Právě tam bráchova kariéra pokračuje. Na amatérské úrovni, ale i to je přeci skvělý. Fotbal mu může zůstat tou čistou radostí.
„Neboj se, dovol si.“
Táta mi tohle opakoval neustále.
„O nic nejde,“ dodával.
Chtěl do mě dostat sebevědomí, abych se míče nezbavoval a chtěl hrát. Nevadilo mu, že jsem o něj přišel. Povzbuzoval mě, abych to příště zkusil znovu. Nikdo nespočítá, kolik času s námi na hřišti strávil. Kolik kilometrů jsme za fotbalem najezdili.
Ivančice, Praha, Brno, Ivančice, Praha…
Nejen on. I mamka.
O víkendech se střídali, jeden jel se mnou a druhý s bráchou. Mamku táta vždycky vybavil kamerou, aby mu náš výkon zaznamenala a on se na něj mohl večer na televizi podívat. Díky tomu máme opravdu hodně videí…
Když se na ně dneska dívám, přijde mi to vtipné. A krásné zároveň. Vidím sebe, jak udělám čtyři kličky a přihraju před prázdnou bránu na gól. Vypadá to tak lehce. Naznačím jednou, podruhé… Ale taky vidím to, kolik tomu rodiče museli obětovat. Naší vášni.
Měl jsem štěstí, že mě ve fotbale vždycky všichni podporovali.
Pan Stejskal, můj první opravdový trenér. Kolik on mi dal dobrých rad! Za tolik mu vděčím! Vím, že jsem měl štěstí, že mě vedl zrovna on. Bohužel už zemřel, ale já na něj nikdy nezapomenu.
Strašně jsem se těšil. Na každý turnaj, na každý trénink. Nikdy mi nepřišlo, že by fotbalu bylo moc. Naopak ho bylo stále málo.
Pak přišel přestup do Brna a museli jsme jezdit na tréninky po škole dvacet minut autem. „Už tam budeme?“ Nemohl jsem se dočkat.
My totiž byli neporazitelní.
Náš ročník 2002 musel hrát se staršími, abychom vůbec měli nějakou konkurenci. Vážně, to nepřeháním. Mohl za to i další trenér, který byl zároveň jedním z nás. Víc možná jeden z nás, než nějaký nadřízený. I proto jsme ho respektovali.
Pan Chaloupka.
Kolik jsme toho dohromady prožili! Každý víkend nějaká jiná štace, nějaký jiný turnaj. Těch vzpomínek je tolik…
V té naší partě byli gólman Adam Stejskal, dneska je v Salcburku. Antonín Svoboda, který už taky má ligové starty. Lukáš Vorlický je v Atalantě, Adam Obert taky v Itálii. Později i Michal Ševčík, o kterém se mluví ve spojení se Spartou. I další kluci to mají hezky rozjeté.
Nechci na nikoho zapomenout.
Jenom i na tom je vidět, co to tehdy bylo za tým. Parádní byl třeba výjezd do Budapešti, kde jsme se do finále turnaje dostali s o rok staršími hráči Fulhamu.
Vyhráli jsme 2:1, dal jsem dva góly. Krásné, nezapomenutelné časy.
Pořád jsem se spoustou kluků z dětství ve spojení. Do Ivančic jezdím každou volnou chvíli, dostaneme dva dny pauzu a já se hned snažím dostat domů. Odpočinout si, být s kamarády. Je fajn, že tohle přátelství zůstalo pořád stejné.
Jasně, někdy jim závidím. Chtěl bych taky na párty, do baru. Oni zase asi někdy závidí mně, když je pozvu na Bundesligu a vidí mě na hřišti. Není to ale zlá závist, není to nic, co by nás rozdělovalo. Naopak, spolu jsme pořád kluci, co si můžou říct všechno.
Nikdy bych si nedovolil se nad ně povyšovat. Proč bych měl? Opravdu nebudu chodit po našem městě s tím, že jsem nějaký spasitel, hvězda. Mám dost rozumu, abych věděl, že to tak není. Rychle by mě kluci vrátili zpátky na zem. A táta první.
Jsem rád, že jsem stále jedním z nich. Nevím, jak brali, že jsem na základku po přestupu do Sparty chodil jen první tři dny v týdnu a zbytek trávil v Praze. Každopádně na mě nezanevřeli, ani když jsem tam na druhý stupeň odešel definitivně.
Ani já to v té době nebral tak, že bych je měl ztratit.
Těšil jsem se na novou výzvu, na víc fotbalu. Pro nás s bráchou to vážně nikdy nebylo nic stresujícího. To naši museli sehnat byt, táta se tam s námi prakticky přestěhoval a na dálku řídil svou firmu.
S mámou se kvůli nám museli rozdělit, nemohli trávit tolik času spolu. Zvládli to.
Je pro mě emotivní o tom mluvit. Jako dítě jsem to nevnímal. Neřešil jsem to, ale oni nám podřídili opravdu úplně všechno. Neskutečný. Vždycky se budu snažit jim to nějak oplatit, udělat jim radost. Nezklamat je především jako člověk.
Když je pak vidím v Budapešti po zápase EURO, ve kterém jsme vyřadili Nizozemce… To jsou chvíle, kdy se jim to všechno snad vrací.
Hložek, Vitík. Za námi v lavici Karabec, Suchomel. Základní škola Marjánka. Co my jsme tam předváděli…
V té škole jsou normální třídy, a pak jsou tam třídy s označením B. Fotbalové třídy. Nikdo nás nechtěl učit, nikdo s námi nechtěl nic mít.
Zpětně se tomu s klukama smějeme, vzpomínáme na naše učitele, trochu je i litujeme. Byli jsme občas vážně nezkrotní. Nemyslím si, že bychom byli grázlové, to určitě ne. Jenom jsme chvíli neseděli v klidu.
Neustále jsme probírali fotbal, neustále jsme hráli fotbal.
Během vyučování jsme tím vyrušovali, během přestávek jsme ho mastili na hřišti i ve třídě. Každou volnou hodinu jsme brali balon, rozdělili se na dvě party a už to jelo. Znovu, je neskutečný, že jsme pak spolu ten dres Sparty vážně oblékli.
Na Marjánku jsem přešel na druhý stupeň a ti kluci mě rychle vzali do party. Spojil nás fotbal, neřešilo se, kdo je Brňák a kdo Pražák. Nemyslím si, že by pro mě bylo nějaký těžký zapadnout, protože na hřišti jsem vynikal. Tak mě brali i mimo něj.
Spíš si vzpomínám, jak nás to učení otravovalo. Jak jsem proklínal všechny ty domácí úkoly a testy, kvůli kterým jsem musel vstávat brzo ráno a šprtat se. Ty jo, někdy bych to vzal všechno zpátky, vrátil se do těch let.
Vždyť to byla strašná pohoda.
Tehdy jsem pořád ještě bral fotbal jenom jako fotbal. Snažil jsem se dělat maximum, táta mi k tomu vytvářel podmínky, ale nebyl v tom žádný stres. Šlo to přirozeně. Vždycky mě přiřadili o nějakou kategorii výš a já se po chvíli adaptoval.
Žádný tlak, žádná očekávání.
A pak to přišlo.
Stal se ze mě profesionál. Podepsal jsem první smlouvu, dělal první rozhovor na kameru. Hrozný, mimochodem.
Najednou jsem znovu stál za tou postranní čarou. Bílou lajnou, která vyznačuje fotbalové hřiště na Letné.
Stejně jako tehdy při podávání míčů stačil udělat jeden krok, abych ji překročil. Abych se dotkl té posvátné trávy. Tentokrát jsem ho udělat musel. Podepsat svůj dres, zapózovat před objektivem fotoaparátu.
Ten krok přes autovou čáru byl krokem do velkého fotbalu. Najednou to tady bylo, najednou se to začalo naplňovat.
Nebylo to tak, že by zábava skončila. Zároveň už to byla zábava, za kterou jsem začal brát peníze a s tím přicházela i větší zodpovědnost.
Bylo mi patnáct let.
Táta tehdy v kanceláři vedení Sparty seděl vedle mě, dokonce ta lejstra asi musel podepisovat i on, protože jsem byl zkrátka nezletilý. Viděl jsem, že i pro něj je to dojemná chvíle. Stalo se to, k čemu jsme mířili. Co jsme si přáli.
Nikdy předtím jsem nijak zásadně nevnímal, že bych měl být výjimečný.
Dostával jsem ceny za nejlepšího hráče a střelce turnaje, měl jsem z nich pochopitelně radost. Nebylo to ale tak, že bych se považoval za někoho mimořádného. Prostě jsem chtěl svému týmu pomoct, jak nejlíp jsem uměl.
Nic víc, nic míň. Na ničem jiném ani nezáleželo.
V těch patnácti jsem si najednou začal všímat, jak mě vnímá okolí. Začaly se objevovat první články, začala se v nich vykreslovat moje budoucnost. Lehce se řekne, aby to člověk hodil za hlavu. Nejde to. Nebo alespoň mně to nejde.
Vnímal jsem, co se píše. Vnímám to i dneska.
Tehdy mi znovu moc pomohli lidi kolem mě. S tátou jsme měli jasnou domluvu, kolik měsíčně dostanu peněz. Byla to krásná částka, zároveň ne taková, abych si mohl koupit cokoliv. Od médií mě držel stranou sparťanský tiskový mluvčí Ondra Kasík a hodně mi radil i agent Pavel Paska.
Vytvořili kolem mě hradbu, která fungovala. Bublinu, do které nikoho moc nepouštěli. I za to jsem nesmírně vděčný.
Pan Paska s tátou připravili jasný plán, kterého jsme se pak drželi. Bylo pro mě úžasné být na stážích v Manchester City, v Bayernu Mnichov.
Nebo v Arsenalu, kde jsem se dokonce potkal s Tomášem Rosickým a prohodili jsme pár slov.
Bylo by možná lákavé do některého z těch klubů přestoupit. Nabízeli mi skvělé podmínky.
Táta s panem Paskou ale drželi svou linii, chtěli mě nechat ve Spartě. Neměl jsem ten nejmenší důvod jim nevěřit. Vždycky jsem dal na jejich názor. Nikdy jsem nebyl zahořklý, nezpochybňoval jsem tohle rozhodnutí.
Žádné komentáře ani články mě v tomhle nemohly rozhodit. Pochopil jsem, že musím jít postupnými kroky a jednou se do těch top klubů třeba dostat jako dospělý. Až mě opravdu budou chtít, až mě opravdu budou znát.
Navíc mi to ve Spartě přišlo absolutně super. Neustále jsem se posouval dopředu. Od toho prvního rozhovoru, kde jsem nebyl schopen zformulovat větu, uběhlo pět let.
Jenom pět let.
Musel jsem se toho během nich hodně naučit.
Bál jsem se tam jít.
Zní to jako klišé, ale já dva dny prakticky nespal.
„Adame, je to tady, vezmou tě na trénink s áčkem,“ pořád jsem si opakoval tuhle větu, kterou mi sdělil pan Paska.
Vždyť já byl pořád na základce, bylo mi těch patnáct a najednou jsem měl jít mezi chlapy, které jsem obdivoval.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem a snažil se být pokud možno neviditelnej. To bylo za trenéra Pavla Hapala a byl to teda mazec. Tehdy jsem na to ještě neměl, absolutně jsem nechápal tu rychlost, musel jsem se vrátit do dorostu.
S novou zkušeností, s novou motivací.
V šestnácti už jsem chodil s prvním týmem pravidelně. Byl jsem z toho neskutečně nervózní. Každý den jsem se znovu strachoval, co se stane, jestli jim tam budu aspoň trochu stačit. Regulérně jsem se bál, to nejde říct jinak.
A taky jsem koukal kolem sebe. Díval jsem se, jak se chová Nicolae Stanciu, neskutečný fotbalista. Velký profesionál byl i obránce Kaya, najednou jsem seděl v jedné kabině s Václavem Kadlecem… S tím Václavem Kadlecem, co mi děkoval za podaný balon.
Mazec.
No a pak přišel Bořek Dočkal. Z toho jsem byl nejvíc posranej. Omlouvám se, ale tak to bylo. Bavili jsme se o tom, když jsem ze Sparty odcházel, hrozně jsme se nasmáli. Měl jsem z něj vážně nahnáno.
Kluci mi říkali, že umí být pěkně ostrej.
Brzy jsem to poznal sám, byl to absolutní lídr a chtěl mít v mužstvu pořádek. Pokud se mu něčí přístup nelíbil, dal to jasně najevo. Nikdy jsem se na přihrávku nesoustředil víc, než když jsem ji měl adresovat právě Bořkovi.
Měl obrovský respekt a jsem rád, že na mě nikdy řvát nemusel. I on mi hodně pomohl, i tohle mě formovalo. Stejně jako setkání s Tomášem Rosickým. Dokonce jsem si s ním ještě párkrát zatrénoval, pak byl naším sportovním manažerem.
Bavili jsme se prakticky dennodenně.
O fotbale, o životě. O každodenních starostech i radostech. Úplně normálně. Často věděl, jak se cítím, aniž bych to musel říkat. Měl za sebou to, čím já si procházel. Věděl jsem, že mi rozumí, a on ve mně možná viděl trochu sám sebe.
Byly to zkušenosti, které nic nenahradí. Každý člověk může mít na fotbal svůj názor, může nás hodnotit, může nás kritizovat i chválit. Strašně málo lidí si tím ale skutečně prošlo. Právě s nimi to ale chcete probrat nejvíce.
Jsem šťastný, že jsem měl vedle sebe někoho, kdo to opravdu prožil. Kdo se dostal do áčka jako mladý kluk, pak pokračoval do reprezentace i do zahraničí. Pořád jsme s panem Rosickým ve spojení, pořád ho můžu poprosit o radu.
Je to strašně fajn.
Vždyť právě jeho jsem po Ronaldovi nejvíc obdivoval. Fandil jsem Arsenalu, sledoval jsem jeho kariéru a najednou si se mnou úplně normálně povídá.
Celkově mě ti kluci vzali strašně rychle mezi sebe. I oni mě hlídali, abych nedělal nějaké špatné věci. Zároveň jsem byl součástí party.
Je mi blbý to říkat, ale oni sami se mi pak svěřili, že jsem je od začátku překvapoval.
Cítil jsem, že jejich důvěru trénink co trénink získávám a získával jsem s ní i svou sebedůvěru. Už zase jsem si mohl dovolit kličku, postupně jsem se k nim dotahoval a nakonec jsem cítil, že já mám být na hřišti tím lídrem.
Když se šlo na společnou akci, brali mě s sebou. Kontrolovali, abych nepil alkohol, ale bavili se se mnou. Bylo domluvené s tátou, že mě vyzvedne třeba před půlnocí, a já tušil, že kluci budou ještě někam pokračovat.
Ale ani oni sami by mi už jít nedovolili. Chránili mě. Tehdy měl na starosti tyhle věci David Bičík a musím říct, že kabina fungovala perfektně. Fakt jsme stáli jeden za druhým, strašně moc jsme chtěli společně uspět…
Letná bouří.
Stojím v tunelu a vyběhnu v základní sestavě.
Na tribuně je máma, táta, brácha… Vím, jak moc jsou na mě pyšní. Nic nemůže být víc.
Tuhle šanci mi dal pan Zdeněk Ščasný a myslím, že to pro mě byla největší výhra kariéry. V šestnácti letech mě posunul do své jedenáctky a nechal mě hrát.
Poprvé to bylo proti Bohemians, na poslední chvíli se zranil David Moberg Karlsson a já ho musel nahradit, ani jsem nestačil být výrazně nervózní. Nemohl jsem o tom přemýšlet, prostě jsem vzal dres a šel na to.
Pamatuju si, že jsem hned hlavou trefil břevno. Ono to nějak půjde… Bylo to strašně náročný, zároveň jsem cítil, že se zase přizpůsobím. Znovu jsem byl se staršími, ale na to už jsem byl zvyklý. Vždycky mě dávali mezi lepší hráče.
Potřeboval jsem se jenom rozkoukat.
Nejkrásnější na tom všem ale stejně bylo, když jsem měl na tribuně rodiče. Nechci říct, že jsme to všechno dělali kvůli tomuhle momentu, ale bylo nádherný vidět, jak jsou na mě hrdí. Myslím, že si to tehdy užívali ještě víc než já na hřišti.
Další štěstí bylo, že velmi rychle přišel i první gól.
Vybavím si tu situaci absolutně přesně.
Viděl jsem Kangu, jak má balon u rohového praporku a chystá se na centr. Věděl jsem, že ten míč ke mně přiletí. Nevím jak, ale čas od času to člověk vycítí. Ví, co přesně musí udělat, aby se k balonu dostal a skóroval.
Tehdy jsem musel přeskočit obránce Řezníka, který už byl asi trochu zraněný. Už v tom výskoku jsem ale přesně věděl, jak to hlavou trefím.
Pak už si naopak chvíli nepamatuju vůbec nic. Nevím, jak jsem běžel slavit, co jsem dělal. Mám okno. To byla prostě absolutní euforie. Plný stadion, velký soupeř a já dal gól.
Vím, že jsem se vracel do středového kruhu a čekal, až ten hlasatel řekne: „S číslem dvacet, Adaaaaam!“ A těch dvacet tisíc lidí odpoví: „Hložeeeeek!“ Ty jo… Tohle jsem si představoval tolikrát a najednou se to stalo.
Vždycky jsem si to užíval. Tehdy poprvé to ale bylo opravdu silné. Strašně moc silné.
Chvíli jsem se kochal, díval po lidech. Po rodičích. A pak se ponořil zpátky do zápasu, který nám neskutečně vyšel. Bylo to právě období, kdy se vrátil Bořek Dočkal, a já do toho takhle naskočil. Všechno šlo podle plánu, který pan Paska s tátou vymysleli.
Sparta navždy bude klub, kde jsem se podíval do velkého fotbalu.
Táta jí vždycky fandil, i proto se s ní tak rád domluvil.
Vnímal jsem postupně svou roli tak, že bych měl být rozdílovým hráčem. Ve chvílích, kdy nám to drhlo, tak bylo i na mně vzít balon a zkusit to nějak zlomit. Někdy se to podařilo, jindy to nevyšlo. I to je fotbal.
Odchod jsem ale obrečel. A nejen já. Loučili jsme se se Spartou společně s Pulkym a Bořkem. Po prohraném finále poháru. Těžký, těžký to bylo.
Vím, že nastal čas, zároveň takovou partu už asi v zahraničí nikdy nenajdu. My spolu vážně byli jako rodina, chtěli jsme spolu trávit čas na stadionu, ale i mimo něj. Nebyli jsme jen spoluhráči, jsme kamarádi.
Strašně rychle to všechno uteklo. Podávání balonů, první focení na trávníku, první starty a první gól… Když mi Ondra Čelůstka poprvé řekl, že jsem Bizon, a já to vzal za své. Silné zvíře, stejně jako lev, kterého nosím na dresu reprezentace i Leverkusenu.
Moje přezdívka a moje znamení.
Tolik emocí. Tolik štěstí, když jsem viděl své nejbližší, jak sdílejí moji radost. Věřím, že tahle kapitola není ještě uzavřená. Že se na Letnou pro tu hollywoodskou mistrovskou tečku ještě jednou vrátím. Až přijde čas.
„Není to sranda to zahraničí, co?“
Tomáš Rosický se na mě smál už z dálky. Potkali jsme se na Spartě, když jsem se tam dostal na poslední zápas podzimu.
Musel jsem se hned smát taky. Viděl jsem v jeho očích, že všechno ví. Nemuseli jsme si nic říkat, abychom oba sdíleli stejné pocity.
Když jsme podepisovali můj přestup do Leverkusenu, byli jsme z toho dojatí všichni. Do Německa jsem pak už uzavřít smlouvu letěl jen s panem Paskou, i táta zůstal doma.
Došlo mi, že se všechno změnilo.
Najednou to všechno bude daleko víc na mně. Právě tehdy jsem si uvědomil, jaký komfort mi rodina i Sparta vytvářely. Jak moc mě před vším chránily, jak moc hladce všechno šlo kupředu.
Čekal mě další krok. Další rozkoukání se, další posun na novou úroveň. Tentokrát jsem ho už ale nedělal v tichosti za onou hradbou. Najednou ho sledovali všichni a ne všichni mi přáli jeho snadné zdolání.
Fotbal je pro mě pořád vášeň. Pořád je to ta nejlepší zábava.
Zároveň je to i zaměstnání.
Nebudu lhát, že nemám dny, kdy nejsem šťastný. Chtěl bych po nevydařeném zápase fotbal pustit z hlavy. Chtěl bych myslet na něco jiného. Ale stejně to nedokážu. Jdu na procházku se psem, myslím na fotbal.
Sedím u televize, myslím na fotbal.
Přijede táta, jde na můj zápas a večer si ho znovu pustíme na televizi. Rozebíráme ho, nedáme si pauzu. Rád bych se bavil o něčem jiném, ale copak to jde?
Můj život je fotbal, fotbal, fotbal.
Logicky jsem se tak nedokázal vyhnout ani komentářům, které se psaly po mém začátku v Německu.
„Nemá na to…“
„Měl by jít na hostování…“
Přiznám, že to nebylo snadný. Poprvé v životě, v kariéře jsem poslouchal takovou kritiku, která navíc nebyla ničím podložená. Nebyla to snad ani kritika, byla to nepřejícnost. Řekne se, že to člověk nemá číst. V dnešním světě to nejde.
Vím, jak jsem obdivoval Ondru Zahustela, který dokázal nastupovat před vlastními fanoušky, kteří na něj pískali. Dokázal to hodit za hlavu a hrál. „Ty jo…“ nechápal jsem, jak může být tak odolný. Nic si z toho nedělal, naskočil a bojoval za nás.
Teď to bylo na mně. Znovu jsem se mohl opřít o svou rodinu, pana Pasku, pana Rosického a také svou partnerku Veroniku. Pomohl mi i Patrik Schick, ale na hřišti jsem si to zase musel uhrát sám. Myslím, že se to podařilo.
„Neboj se, dovol si,“ opakuju si i v Bundeslize.
Už nejde projít celé hřiště jako v žácích, ale pořád musím věřit sám sobě. Vím, že na to tady mám, že můžu hrát proti nejlepším. Vím, že jsem to dokázal už mnohokrát předtím.
Věřím, že jsem to ukázal dřív, než si tady mysleli, než doufali. Lidé z klubu mají rozhodně větší trpělivost než ti ze sociálních sítí. Vědí, kdo jsem. Zároveň já vím, kolik je přede mnou práce, pokud chci být mezi těmi opravdu nejlepšími. Jsem připraven ji odvést.
Protože za to dostávám krásnou odměnu.
Znovu a znovu vidím své blízké, jak na tribuně fandí, jak mi přejí.
A taky vidím ty kluky, kteří s námi jdou z tunelu, drží mě za ruku a je to pro ně obří zážitek. „Hložku, Hložku! Hložku!“ volají po zápasech a chtějí si plácnout.
Občas se musím zastavit, než k nim dojdu. Uvědomit si, že nestojím mezi nimi a nečekám na nějakou hvězdu a třeba jedno „Díky!“ za rychlé a přesné podání míče. Najednou jsem pro ně vzorem já a jsem k tomu velmi pokorný.
Právě jejich radost a nadšení nechci zklamat. I oni si zaslouží to, co jsem dostal já.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází