Adam Gabriel

„Teče voda z Javora!“ 

TEČE VODA Z JAVORA!

„Šafářovi do dvora!“

ŠAFÁŘOVI DO DVORA!

 

Opakovali jsme v absolutní euforii slova popěvku, který Viktor předříkával, a já se i teď musím smát.

Kdykoliv je mi smutno, těžko, můžu si na tyhle chvíle vzpomenout. Je to moje šťastná myšlenka, zvedne mi náladu. Do půl těla svlečení skáčeme po kabině a jásáme nad vyhraným zápasem. Na věšácích visí reprezentační teplákovky a my se cítíme jako mistři světa.

Vážně. Těžko ve fotbale někdy poznám větší štěstí. Tohle byl vrchol. Radost s týmem, partou kluků, kteří mi z života už nikdy nezmizí. Ty minuty na trávníku a hodiny mimo něj z nás udělaly partu, která zůstane.

Jasně, nebudeme se třeba vídat všichni pravidelně, nedělám si iluze. Pokud se však klidně po letech potkáme, tak si vždycky budeme mít co říct. A já budu klukům vždycky opakovat, jak moc jsem jim vděčný.

To oni mě udrželi u fotbalu.

Borci z gymnázia Nad Štolou, s jejichž většinou jsem se poprvé viděl v šatně před tuctovým utkáním školní ligy. Měli jsme nastoupit proti Jarovu, neměli jsme ani stejné trenky a proti nám vyběhli borci podporovaní Slavií.

Kopačky, štulpny, dresy. Všechno jako absolutní profíci. Jo, měli jsme dostat nakládačku. Tím to všechno začalo.

My ji totiž nedostali. A mohli si o pár měsíců později zpívat vítězný popěvek v kabině v Srbsku. Na mistrovství světa škol. Na turnaji, který všechno změnil a já u fotbalu zůstal. Bez něj bych nikdy neoblékl dres skutečného nároďáku.

Nehrál bych v Dánsku a vy nečetli tenhle příběh.

Táta mi třeba napíše, že se chytly pomlázky, pustily kořeny. Nebo že mi kvetou platany.

Vysázel jsem je v areálu jeho firmy, v bývalém uhelném dole. Je to věc, která mi dává hlubší smysl. Stejně jako postavit krmítka pro ptáky a během zimy je plnit zrním. Zaprvé se na ně pak krásně dívá a za druhé… prostě to dává smysl.

Takže mi tou zprávou táta udělal radost. Vzápětí se samozřejmě zeptá na fotbal. Jestli je všechno v pohodě.

Jasně, že je všechno v pohodě. 

Netrápím se fotbalem, pokud to jde. Do každého tréninku jdu naplno, do každého cvičení dám maximum. Chci se zlepšovat a podávat co nejlepší výkony, ostatně je to moje práce. Nikdy nic neošidím. To už tak nějak máme výchovou dané.

Zároveň nejsem takový, abych byl naštvaný, když jednou sedím na lavičce. V pořádku, trenére, chápu. Znamená to, že v tu chvíli nejsem dost dobrý, abych byl na hřišti. Nebudu další dny trucovat, nebudu stávkovat. 

Budu se snažit přesvědčit, že na trávník patřím.

Nechci se s nikým v klubu, v týmu dohadovat. Jsme tu snad jeden pro druhého, nebo? Pokud by to mělo být jinak, dříve nebo později by člověk musel o dům dále.

Na tohle mi táta řekne, že nemám být tak hodný. Vím, že on by to tak nenechal. Na dalším tréninku by svému přímému konkurentovi dal jasně najevo, že je to jeho místo a on bude hrát. Byl takový, je takový. Nesmírně zarputilý.

Daleko větší pes. On by šel obrannou hlavičkou klidně do medicimbalu. Neuhnul by.

Táta odehrál téměř osmdesát zápasů v Bundeslize, má deset startů za národní mužstvo a taky čtyři tituly se Spartou. Nastupoval na největších stadionech a nikdy se z toho nepodělal, vždycky pro svoje mužstvo odvedl maximum.

Poctivou, často bolestivou práci středního obránce.

Když vás někdo takový vychovává, dostane se vám to do hlavy. Neodpustil bych si, kdybych něco flákal. Zároveň nejsem jeho klon a spoustu povahových rysů mám asi po mámě, která se věnuje pedagogice, komunální politice a pořádání nejrůznějších akcí pro děti.

Mluvím o tom proto, že s bráchou Šimonem jsme tátu samozřejmě viděli hrát. Jenom si z toho moc nepamatujeme, alespoň já tedy ne. Víc než výsledky zápasů mě tehdy zajímaly obrovské tribuny stadionu v Bielefeldu. Nebo to, že se táta se soupeřem zamotal za tkaničku a za boha je nemohli rozplést. 

Jindy jsem se bál, když si rozsekl hlavu a já nechtěl usnout, než přijde domů. A taky si vybavím cesty s mámou na stadion, kdy nám schovávala pod bundu malé džusy, abychom si pronesli nějaké pití a neměli žízeň. Bylo skvělé, že jsme si po zápase mohli jít kopnout na trávník. To si vybavím. Stejně jako to, že jsem dělal blbosti, zakopl a skutálel se z tribuny. Neuměl jsem se zastavit a vlastně to neumím ani teď.

Byla tam s námi ještě rodina od dalšího úspěšného fotbalisty Radima Kučery, společně jsme blbli a taky hráli fotbal.

My s bráchou neustále. Mít dvojče je výhoda, protože je vedle pořád někdo, s kým můžete něco podnikat. A taky se rvát. My se s Šímou máme hrozně rádi, ale taky jsme se uměli nenávidět a při fotbale jsme si už jako kluci nic nedarovali.

V Německu nám naše celodenní soupeření překazili. Odnesl to více brácha. To mi bylo fakt líto. Mají tam pravidlo, že dvojčata nemůžou chodit do stejné třídy. Byl jsem to já, kdo chodil s většinou našich kamarádů fotbalistů, a on musel mezi cizí děti. 

Já byl třída vážka, on motýlek. Potkali jsme se maximálně na hřišti během přestávky.

Kvůli tomu třeba nedostal pozvánku na narozeninovou party našeho spoluhráče a já jo. To bylo fakt blbý. Všechny naše vzájemné hádky končily, když šlo do tuhého. To jsme se uměli a stále umíme postavit jeden za druhého.

Jsme stejní, ale úplně jiní.

A pak si zaslouží zmínit ještě můj malej bráška Štěpán. Ten to rovnou vzal úplně z druhého konce. Hraje na saxofon, je nadanej malíř a zároveň největší antifanoušek fotbalu. Krásný příklad domácího odboje. Ale máme se moc rádi a to je hlavní.

Nebojím se tolik, co bude po kariéře. Stojím na jejím začátku, ale stejně myslím na konec. Vlastně se občas bojím, aby nepřišel moc pozdě. Neberte mě špatně, ale zkrátka vidím spoustu možností mít krásný život i bez vrcholového sportu.

Dokonce si myslím, že ta nejlepší fotbalová léta jsou i nejlepší životní léta. Co když o ně kvůli fotbalu přijdu? Chci toho stihnout docela hodně a chci, aby měli prostor se realizovat i moji nejbližší. Moje přítelkyně, moje rodina. Dokud budu fotbalista, moc se jim přizpůsobit nemůžu.

Ten strach z konce kariéry znovu otupuje i táta. Jeho příklad.

Jak vynikající byl na hřišti, tak ještě lepší je v civilním životě. Pověsil kopačky na hřebík a vybudoval vlastní firmu. Nepotřebuje se ohlížet zpátky za sportovní slávou, nemusí ničeho litovat. Každý den má co dělat.

A táta nikdy nedělal nic zbytečně.

Nechodil na kávičky, nechodil na pivo. Buď pracoval, nebo byl s námi. S rodinou. Alespoň co já si to pamatuji, tak to takhle fungovalo. Až bych si přál, aby si teď dovolil trochu povolit. Zvolnit. Dopřál si s mámou hezkou dovolenou, odpočinul si.

Tuším však, že mu to nedá. Pořád cítí svou zodpovědnost. Teď už ne za své spoluhráče, ale za své zaměstnance. Je mi příkladem, že fotbal není všechno. Vůbec ne. U něj i u mamky vidím, že život lze naplnit i jiným posláním.

Jsem součástí generace, které už nebude stačit jedna životní profese. Budeme ji pravděpodobně muset během života dvakrát, třikrát změnit, protože s postupem technologií bude nejdůležitější schopností se přizpůsobit novým věcem. 

Zároveň jsme podle mého generace, která se tolik nekouká na hmotné věci. Nepotřebuji mít to nejnovější a největší auto. Klidně budu na klubovém parkovišti vedle všech těch luxusních Mercedesů parkovat svého malého Peugeota 108.

Nedávno jsem si ho tady v Dánsku koupil z bazaru, bohatě mi stačí.

Kluci se mi smějou, ale myslím, že taky chápou, co se tím snažím říct. A já zároveň neříkám, že si jednou ten Mercedes třeba taky nekoupím. Třeba to bude dávat smysl, budu si to moci dovolit. Proč ne, jen ho nepotřebuji na splátky po první výplatě.

A nebudu ho podle mě potřebovat ještě dlouho. 

Není to tak, že bych si neuměl udělat radost. Nechci si ji ale dělat kvůli každému chvilkovému nadšení. Snažím se nad věcmi přemýšlet, jestli je opravdu chci nebo potřebuji. Pak si je případně pořídím.

Koupil jsem si například starého moskviče a nechávám ho zrestaurovat, má to pro mě nějakou historickou hodnotu. Úplně vidím, jak v něm vozím svého vnuka, ve stroji tou dobou starém nějakých osmdesát let. Nevím, kde tedy budu shánět olovo do benzínu, ale těším se na to.

Moje Klárka se mě nedávno zeptala: „Jsi si jistý, že tě fotbal nezmění?“

Vím, že pokud by se tak stalo, nebude se mnou. A taky vím, že se mnou není kvůli fotbalu. Je to holka, která studuje vysokou školu a má svoje vlastní cíle a ambice. Nepotřebuje mě k jejich naplnění.

Potřebujeme se navzájem, protože je nám dobře jako dvěma lidem. Jakkoliv si myslím, že na tu otázku je jednoznačná odpověď: „Nezmění!“, tak vím, že život fotbalisty a tím pádem i můj je jiný než mých spolužáků z gymnázia.

Vidím, jak studují na univerzitách, pořád se obohacují o nové informace o světě a míří k tomu, aby ve svých oborech byli opravdu dobří. Chápu, že to pro mnohé zní nepatřičně, ale trochu jim závidím. I já bych to chtěl. 

A nechci o to Klárku ochudit. Vím, kolik toho pro mě obětuje tím, že se se mnou nejprve odstěhovala do jiného města a následně do jiné země. Bez kamarádů, s povinnostmi ke svému vysokoškolskému studiu. Vážím si toho.

Pořád věřím, že se jednou do lavice vrátím, ale teď to nezvládnu skloubit podle svých představ.

Zároveň jsem tam, kde jsem být chtěl. Věděl jsem, že pokud chci hrát fotbal, tak v zahraničí. Je to moje forma studentského Erasmu. Chci z toho vytěžit maximum pro svou sportovní kariéru, ale i pro život.

I proto se třeba poctivě učím dánsky. Všichni se tu sice domluví i anglicky, ale je fajn zaměstnat hlavu a pocit, že si poprvé nakoupím pomocí jejich mateřštiny, je fajn. Nejhorší na životě fotbalisty je nuda. Volný čas, který daleko od všech není lehké zaplnit.

Prostě se nemohl osprchovat, zabalit si věci a jít. Ne, tady se musí říct vtípek, tady vyslechnout historka. Neuvěřitelně mě iritovalo, jak to Šímovi v kabině po tréninku všechno trvá. Šílel jsem z něj, fakt.

Jezdili jsme spolu na kraj Prahy, kde nás čekal někdo z rodičů a vezl domů na vesnici. Potřeboval jsem tam být co nejdřív, měl jsem úkoly do školy a těšil jsem se na ně. Stejně jako na další den, kdy se vzbudím a vyrazím do třídy.

Už před spaním jsem věděl, že je dějepis, zemák… V rohu pokoje jsem měl připravený batoh a myslel na referát, prezentaci, co mě čeká. Nabíjelo mě to.

Na rozdíl od bráchy. Ten měl ten vrchol dne na tréninku, na fotbale.

V tomhle jsme vážně každý jiný. Jako dítě jsem byl ten šikovnější, lepší. Turnaj co turnaj jsem si vozil domů sošky pro nejlepšího střelce, různé poháry a sladkosti. Dokonce jsem je bráchovi jednou dal. 

Aby mu to nebylo líto.

Jo… Nějakou dobu to takhle šlo, ale nic to neznamená. Nemá cenu se jako malé dítě vzdávat, nemá cenu si o sobě něco namlouvat. Rychle jsem si to uvědomil. Ze Šimona se ve čtrnácti stal chlap a já byl pořád to dítě. On už měl vousy, svaly, já nic. Musel se za mě stydět. Na konci základky byl už dávno přede mnou.

V tu chvíli jsem si mimochodem zachránil kariéru nevinnou lží. Spočítal jsem si, že máme na Spartě čtyři útočníky, tak jsem trenérovi zahlásil, že jsem záložník. To mě zachránilo před vyhazovem!

Já byl chytrej. Dolhal jsem se z ofenzivní hvězdy na pravého beka. Nemáš fleka, hraješ…

Brácha najednou byl v reprezentaci a já jeho progres zkrátka nestíhal. Jel jsem na maximum, ale moje fyzické parametry na to prostě nestačily. Prostě jsem strádal. Vrstevníci, které jsem herně převyšoval, si vzali moje místo.

Možná i kvůli tomu jsem se ke škole upnul.

Ale spíš jsem chtěl jenom obyčejně vědět víc. Nechtěl jsem jít na obchodní akademii jako zbytek mého sparťanského ročníku včetně bráchy a být pořád v jednom kolektivu s jediným společným zájmem. Tím na hřišti.

Máma dávala pozor, abychom měli ke vzdělání přístup, abychom se jednou mohli rozhodnout. Už na základce jsme přecházeli z jedné na druhou, protože byla zkrátka kvalitnější. A chodila se mnou i po potenciálních středních školách.

Byli jsme na průmyslovkách, ale mě zaujalo gymnázium Nad Štolou. Udělal jsem přijímačky a najednou se mi otevřely úplně nové obzory. Měli jsme skvělé učitele, kteří mě dokázali nadchnout. Chtěl jsem toho vědět víc a víc.

Fakt jsem se tam vysloveně těšil, zeměpis a biologie, to bylo moje. Miluji knížky a dokumenty, které vytvořil sir David Attenborough. Jeho podobiznu bych si dal jako inspiraci na zeď, fakt. Jenomže přítelkyně je proti, nechce na něj koukat.

Škoda.

Každopádně tohle byl můj svět a brácha mě tím zdržováním ve sprše vysloveně vytáčel. Nadával jsem, on to ještě natahoval. On je stejně chytrý jako já, mohli jsme být na stejné škole. Jenže pro něj je fotbal větší láska.

Je fotbalový snílek. Dal a dává mu všechno. Právě proto bych mu nejvíc přál, aby se prodral až na vrchol. Kluci jako on si to zaslouží. Na rovinu je mnohem, ale mnohem lepší fotbalista než já. Pokud budeme hrát na zahradě, pokaždé prohraju 6:10 a dám gól jedině že on uklouzne po kůře a já dám do prázdné.

Jsem zvědavý, kam až to spolu dotáhneme.

Tím, že se po základce naše cesty rozešly, jsem paradoxně ve fotbale poprvé vstal z mrtvých. Jak jsem byl malý a na svůj věk fyzicky nepřipravený, tak škola mě uklidnila psychicky a já si to přenesl i na to hřiště.

Najednou jsem nebyl tak nervózní, že nevyjde trénink, protože větší strach jsem měl z testu. Nechtěl jsem ve třídě zaostávat a být za hloupého fotbalistu. Všechno se krásně doplnilo a začalo se mi dařit na obou frontách. 

Už jsem to říkal, ale vedle táty v sobě cítím hodně i mámu. 

Uvědomuju si to tady v Dánsku, když jsem sám. Chybí mi škola, něco podnikat, dostávat venkovní podněty a třeba zorganizovat věc pro ostatní. Chodím si aspoň občas kopat s dětma ze základky vedle na hřiště. Vezmu nějaké sladkosti a dáme o to zápas. 

Nebo jsem tuhle poslal donuty na snídani do hradecké kabiny. Viděl jsem, že tam mají kluci těžší období, tak jsem je chtěl potěšit. Je to samozřejmě maličkost, ale prostě mi přišlo fajn dát kamarádům najevo, že na ně myslím. 

Pořád ale řeším, co v mém životě zastoupí školu. Jakmile jsem s ní skončil, tak jsem ztratil kus svého já. Nechtěl jsem na vysokou ve chvíli, kdy jí nemůžu věnovat dostatek času. Zároveň je toho času pořád až moc na to, abych nedělal nic.

Nejhorší je totiž v životě nejen sportovce nuda. Nebo já si to aspoň myslím. Jakmile není co dělat, děláme blbosti. To nechci. Chci pořád vyhledávat nové podněty, které moji hlavu zaměstnají a budou mě posouvat.

Chci si své obzory rozšiřovat, a ne je vrátit jen a pouze k fotbalu. Je momentálně na prvním místě, musím mu dát veškerou energii a často jsem z něj unavený fyzicky a psychicky. Je to v pořádku, právě proto se na něj soustředím.

Zároveň to nesmí zajít tak daleko, aby k němu směřovaly všechny mé myšlenky a já neviděl jiné životní východisko než hrát, hrát a hrát.

Táhli jsme se serpentýnami z Malovanky nahoru na Strahov a já si přál, ať se ten autobus vybourá. Mohli bychom se třeba překlopit na bok. Byl jsem reálně nešťastnej, každá ta cesta se mi hnusila. Vážně.

Nechtěl jsem, aby se někdo zranil. Jenom jsem si přál, abychom prostě na ten kopec nevyjeli. Abych měl záminku nejít na tréninky, otočit se a jet domů. Normálně jsem si to v hlavě celé vizualizoval.

Vždycky jsme dojeli. Vždycky jsem se převlékl a odpracoval, co bylo potřeba. Netečně, bez emocí, bez zájmu. Bez valného úspěchu.

V té době jsem potkával na chodbách lidi, ke kterým jsem cítil určitou formu odporu. Už je to pryč, mám to za sebou. Tehdy jsem se přes to přenést nedokázal. Nezachovali se dobře k bráchovi a vyústilo to v jeho odchod ze Sparty do Plzně. 

Netýkalo se to přímo mě. Ale ve chvíli, kdy se to týkalo Šímy, tak to prostě osobní bylo.

Měl jsem za to, že můj čas na Strahově je u konce. Opak byl však pravdou a karta se začala pomalu, nečekaně otáčet.

Stával jsem se fotbalovým samotářem. Přežil jsem dvě hodiny tréninku a večer si šel sám pro sebe zaběhat. Vyčistit si hlavu. Běžel jsem k potoku, do údolí. Klidně devět kilometrů. Nezáleželo mi na tom, jestli budu další den na fotbal unavený. 

Bylo mi to jedno.

Dneska vážím každý krok. Jsem na to až pacient, ale prostě šetřím pohybem, abych měl dost energie ve chvíli, kdy ji na tréninku nebo v zápase budu potřebovat. Chci být perfektně připravený, nic nepodcenit.

Každopádně tady jsme ve třeťáku na gymnáziu a mně moje fotbalová kariéra byla upřímně jedno. V téhle mé náladě za mnou přišel pan učitel a pan trenér Soukup, že jsem v nominaci na ono utkání středoškolské ligy proti Jarovu. Ani nevím, kde přesně jsme to tehdy hráli, jestli na Čafce? 

Každopádně my se tam fakt sešli jako úplná banda. Pomalu jsme neměli stejné dresy, ale hlavně jsme se vůbec neznali. My se tam v té kabině vážně viděli poprvé. Spousta těch kluků byla z šestiletého gymplu, pro mě úplně neznámé tváře.

Jenže pan Soukup je génius. Můj nejoblíbenější člověk na světě. Fakt.

Za pár minut nás dal dohromady, vyhecoval nás a já si zapamatoval pár jmen. Přišli jsme na trávník a ti soupeři se nám reálně smáli. Upravení, namistrovaní.

Střihli jsme je 2:0. 

Tenhle jeden zápas rozhodl o tom, že pojedeme na republikové finále. Taky rozhodl o tom, že já budu ve své fotbalové kariéře pokračovat. Bylo to 90 minut na trávníku, které mi skutečně změnily život. 

Protože my byli tým.

Zářil jsem po tom utkání štěstím a začal žít tím, že se můžeme za dva měsíce chystat na finále do Jihlavy. Úplně mě to pohltilo. „Kluci, musíme se připravit! Je potřeba udělat partu, chceme to tam uhrát, ne?“

Co jsem necítil v té době na Spartě jsem najednou chtěl mít tady, ve škole. Běhal jsem o přestávkách ze třídy do třídy a ty kluky motivoval, dělal naše společné srazy na chodbách gymnázia.

Scházeli jsme se každý den. A tvořili jsme si vztahy. Sem tam jsme si kopli na školním hřišti, trenér nám tam připravil nějaká cvičení… V porovnání s mým fotbalem do té doby to bylo až vtipné, přesto jsem konečně cítil ten zápal.

Do Jihlavy jsme přijeli linkovým autobusem, založil jsem sociální sítě a natáčel videa, rozhovory, všechno. Zabaleno jsem měl týden dopředu. Jako bychom byli Real Madrid. A my jím v hlavách byli. Pro mě to bylo víc než nominace do áčka.

Vážně. Sraz na Florenci, reálně to byl jenom výlet. To my jsme z toho udělali něco víc. Mám husí kůži ještě teď, bylo to něco tak nečekaného a hezkého… V Jihlavě jsme si udělali fotku před kebabem a šli na to.

Prožili jsme neskutečné věci.

Ve skupině jsme museli vyhrát poslední zápas, to se nám podařilo na penalty. To byla snad první, co jsem v kariéře proměnil. Na rozdíl od mého největšího kamaráda a kapitána Albiho. Ten ji překopl tak, že balón dodnes hledáme na noční obloze mezi satelity Elona Muska.

A pak nás čekala domácí Jihlava. My to zvládli 1:0. Gól dal kluk, který šel později na Filozofickou fakultu studovat religionistiku. Museli jsme ho přemlouvat, aby s námi do té Jihlavy vůbec vyrazil, pan Soukup ho tam v tom zápase poslal a on to suverénně rozhodl.

To fakt nevymyslíš. Najednou se na sebe kupily historky a já si přišel tak živej. Skrze sport… Do té doby jsem to neznal. Fakt ne.

Finále bylo se Slováckem. S Uherským Hradištěm. Ti to tam měli jednoznačně vyhrát, to bylo juniorské fotbalové mužstvo tamního ligového klubu. Žádná obyčejná škola. My už nemohli ani chodit, byli jsme tam fakt ostatním trochu pro smích.

My ani nebyli takový ten outsider, kterému se přeje. Ne, všichni to přáli tomu Slovácku.

Smůla. Zase penalty, zase náš skvělý gólman Kuba Štefan. Neskutečný. A Viktor Freisinger, fanatický fanoušek Arsenalu. Dneska pracuje v televizi, dělá fotbalové podcasty. Jsem na něj fakt hrdej.

Tenhle kluk měl poslední penaltu. 

Šel na ni a já si tak moc přál, aby to dal. Věděl jsem, že mi to zase dá pár měsíců chuť hrát, radost z fotbalu. Protože vítěz zase postupoval a tentokrát už to bylo na mistrovství světa škol do Bělehradu. Nic menšího.

Viktor to trefil krásně.

Sundali jsme naše upnuté dresy a běželi na něj v těch minus pěti naskákat. Jsem neskutečně hrdej. Tuhle medaili nikdy nikomu nedám, neprodám. Nikdy.

Byl jsem hrozně důležitej.

Najednou jsem si myslel, že můžu všechno. Chodil jsem si do školy a ze školy přes vrátnici, jak se mi zachtělo, a bral jsem to jako naprostou samozřejmost. Cítil jsem se jako manažer, jako někdo, kdo pro tu školu potažmo republiku pracuje.

V jedenáct večer jsem volal panu Soukupovi. „Mám to! Mám padesát tisíc na cestu!“ Vyjednal jsem nám sponzorský dar od podnikatele a super chlapa, co má rád fotbal. Nikdy bych si pro peníze takhle nešel, ale tehdy jsem musel.

Stejně tak jsem jel s panem Soukupem na FAČR, protože nám slíbili reprezentační teplákovky.

Producírovali jsme se v nich po gymnáziu, neustále jsme si tu látku hladili a všude se fotili. Ty emoce jsou pořád velký. Viktorovi jsem k narozeninám udělal slaný dort z párků v těstíčku, brambůrek… Všechny jsem svolal, zapálili jsme mu svíčku a slavili uprostřed vyučovacího dne. 

Jo, byl jsem trochu magor. Půlce učitelského sboru jsem lezl na nervy, s druhou se zas bavil jak s kámoši… Bral jsem se jako součást toho celého organismu, kolektivu. Strašně moc mi na tom všem záleželo. 

Na tréninky Sparty jsem začal chodit proto, abych se připravil na Bělehrad. Cvičili jsme standardky a já si představoval, že na ně nabíhají moji spolužáci. Nikdo to nesměl vědět, ale já si žil ve vlastním světě.

A znovu se stalo to, co jsem poznal už s nástupem na gympl. Fotbal mě začínal zase bavit. Jenom proto, že nebyl středobodem mého světa.

V hlavě jsem měl ale hlavně to Srbsko. Museli jsme si navrhnout vlastní dresy, nechat je vyrobit. Vymysleli jsme si logo s kladivem, jakože jsme dělníci hřiště, a posadili na něj korunku, jakože studentská aristokracie. Skvělý. 

Dneska mám veškerý servis. Dres, oblečení, všechno má moje číslo a kdykoliv něco potřebuji, tak stačí říct. Tehdy jsme nad číslem každý strašně spekulovali, byla to událost si ho vybrat. A pak jsme hráli přípravu domluvenou se stejně starými hráči Dukly Praha.

Přijeli jsme na stadion Přátelství, u svazového sídla šli do skutečné fotbalové kabiny. Zažil jsem to do té doby tolikrát a nikdy to nebylo tak speciální. Viděl jsem kluky, jak jsou z toho vedle, jak jsou nadšení a já to mohl s nimi sdílet.

Bomba.

Trenér měl připravenou taktiku, Albert Jarovský byl uvedený jako oficiální kapitán. Hráli jsme s tou Duklou 4:4. Pro mě to byla výhra. Pár týdnů předtím jsem si totiž myslel, že klukům na dálku zamávám a budu jim v Srbsku tak maximálně držet palce.

Po zimním soustředění s juniorkou Sparty jsem najednou nemohl popoběhnout. Jakmile jsem zvedl trochu tep, padla na mě neskutečná únava. Úplně neskutečná. Vyšetření ukázalo náběh na mononukleózu, zvýšené parametry EB virů v těle.

„Minimálně tři týdny na lůžku, odpočinek, žádná škola,“ nadiktoval mi doktor. A já to téměř s brekem volal panu Soukupovi: „Všechno je v pr…“ Byl jsem hotový. Tahle to má skončit? Moje největší životní radost?

Tohle není návod, jak se v podobné situaci zachovat, ale já prostě nemohl jinak. Sedm dní jsem to volno vydržel. Pak jsem se zvedl z postele a začal se postupně hýbat. Nejdřív jsem den co den mašíroval pěšky po okolí.

Pak jsem přešel do běhu. Každý kilometr jsem nahrál video některému z kluků. „Albi, tenhle je pro tebe!“ Dotáhl jsem to až na půlmaratonskou distanci, a to všechno s motivací, že v tom přeci ty kluky nenechám. 

Místo odpočinku jsem fakt dřel. Úplně jsem se fyzicky oddělal. Ale taky si myslím, že jsem si fotbalově velmi pomohl, běh a vytrvalost se staly jednou z mých velkých předností. Byl jsem zpátky, silnější než dřív. 

Byl tu ještě jeden problém. Jaksi jsem se o tom mistrovství světa škol nezmínil nikomu na Spartě. 

Pár dní před odletem jsem musel sebrat odvahu a jít za panem Loučkou. „Trenére, vím, že to je nezvyklé a asi vám neudělám radost…“ soukal jsem ze sebe. V tu dobu už jsem zase hrál, už mi zase i na kabině juniorky záleželo. „Když jsem chtěl před půlrokem končit s fotbalem, tihle kluci mě u něj podrželi. Prosím, pusťte mě s nima.“

Pochopil to. Nemusel. Mohl si říct, že to je jenom hloupý školní turnaj, a zakázat mi to pod výstrahou vyloučení z mužstva. Hodně jsem si toho svolení tehdy cenil a cením pořád. Jsem rád, že se mu ve Spartě daří.

V Bělehradě jsem bydleli v super hotelu, ale okolí bylo fakt otřesný, to město samo o sobě stále nese stopy války. Pro nás to ale byla Dubaj. Největší luxus, jaký jsme si uměli představit, natáčel jsem si na mobil i rohlíky v krámě.

První zápas, výhra 3:0 s Maďarskem. Druhý zápas, prohra. Udělal jsem chybu. Pak jsme špatně pochopili postupový klíč, mysleli jsme, že postupují všichni kromě dvou. Omyl. Postupovali jenom dva. Jezdili jsme tam od hřiště ke hřišti, sledovali Řeky, Němce, všechny potenciální soupeře. 

Naše taktika byla od Jarova pořád stejná. Bránit, bránit, bránit a postavit autobus. Jenže autobus nepostavíte bez obětavosti. Možná se na to nedívalo hezky, většinou jsme vyhráli 1:0 nebo na penalty. Jenže taky proto, že jsme stáli jeden za druhým. Jako tým.

Nikdy jsem nezažil jiný kolektiv, který by tak chtěl vyhrát a byl schopen se pro to obětovat. O postup ze skupiny jsme to s Čínou klasicky uhráli 1:0 a prožili další euforii.

Každým dalším dnem stráveným dohromady jsme se poznávali víc a víc. Kdo má holku, kdo nemá holku. Co koho zajímá, co koho trápí. Do toho samozřejmě byla obrovská sranda, Viktor si na pokoji fénoval burger, aby ho ohřál…

Já jsem se rozhodl, že si musím přidávat v tréninku. Chtěl jsem udělat něco navíc, abychom si výsledky zasloužili. Ve dvě ráno jsem se vzbudil a s dalšíma dvěma klukama jsem šel dělat plank, kliky do posilovny.

Ve dvě ráno proto, aby nás nemohly jiné týmy okoukat. Je to vtipný, ale je to zároveň to, co nás neskutečně semklo. Každý jsme byli jiná osobnost, ale úplně. Jiné zájmy, jiné rodinné zázemí. Přesto jsme dohromady fungovali.

Ukázalo se to i ve čtvrtfinále.

S Rakouskem jsme remizovali a místo penalt na tom turnaji rozhodovaly samostatné nájezdy. Prostě to tak bylo dané, že se to tam otestuje. Kdybychom postoupili, hrajeme o medaile. Jenže věděli jsme, že můžeme i skončit. 

A v tu chvíli tým rozhodl, že do branky půjde Michal „Miguel“ Šilhavý, náš náhradní gólman. Strašný borec. Do té doby nechytal ani minutu a my popravdě ani nevěděli, jestli si s sebou vzal rukavice. Byl tam ale s námi a bylo by nespravedlivé, aby si nezahrál. 

Ten kluk chytil dva nájezdy.

Jenže my ostatní selhali a ty svoje neproměnili. Byl konec. Ticho, prázdnota. Nebyl to jenom konec šancí na postup. Byl to konec všeho. Konec příběhu. Koukli jsme se na sebe s Viktorem a moc dobře věděli, na co myslí ten druhý. 

Najednou se vrátil náš běžný život. Věděli jsme, že se budeme potkávat ve škole, budu chodit na Spartu… Ale už nás nečekalo nic konkrétního v budoucnu. Nic, na co bychom se takhle několik měsíců těšili a dokázali tím naplno žít. 

Tři hodiny jsme brečeli, šli jsme si sednout na vyhlídku v Bělehradě a museli to všechno nějak zpracovat. Od té doby se stalo hodně věcí, ve fotbale jsem se posunul do pozice, o které jsem v té době ani nesnil.

Zažil jsem první úspěchy v dospělém fotbale v béčku Sparty, kde mě vedli super chlapi jako pan Kotal a pan Horňák. Zahrál jsem si ligu za Hradec pod trenérem Koubkem, který mě vycepoval, ale především jsem tam mohl díky skvělé partě herně vyrůst a splnit si sen o zahraničním angažmá. Hrál jsem na EURU do 21 let a nakonec oblékl i ten krásný dres seniorské reprezentace. Moc si toho všeho vážím.

Nic z toho by ale nebylo bez toho školního výletu do Bělehradu. Nakonec jsme tam oplatili Řekům prohru ze skupiny a skončili pátí, nejlépe z českých škol v historii.

 

„Teče voda z Javora!“ 

TEČE VODA Z JAVORA! 

„Šafářovi do dvora!“

ŠAFÁŘOVI DO DVORA!

 

Naposledy jsme si zařvali, sbalili si naše krásné dresy s kladivem, korunkou a vyrazili domů. Se vzpomínkami, které nám zůstanou.

Vím, že mám ve fotbale jednu výhodu. Umím se přizpůsobit a najít si místo, kde mám být.

Trenér mi vždycky nakonec řekne, že nejsem na hřišti od nějaké velké parády a vymýšlení báječných akcí. Neberu to jako urážku, sám to moc dobře vidím. Jsem tam od toho, abych ty parády překazil soupeřům. 

Koneckonců to mi na rovinu oznámili i tady v FC Midtjylland. V klubu, kde si každý příchod dobře rozmyslí a zanalyzují. Seděli jsme na pohovoru a povídají: „Máme tu poznámku s vykřičníkem, že máš podivný pohyb po hřišti. Ale zároveň dovětek, že to je účinné a spolehlivé.“ 

Jo, to mě asi charakterizovali. Přebral jsem si to jako poctu.

Jasně, dlabu si u toho díry do země a sázím si platany. Dělám některé věci jinak, než zapadá do stereotypu fotbalista. Nikdo zároveň nemůže říct, že bych se na něco vykašlal a bylo to na úkor mých povinností. To je, myslím, moje vizitka, kterou mám po tátovi.

Moc si vážím toho, že jsem mohl nastoupit za dospělou reprezentaci. Nikdo mi to nevezme a žádný dres asi není víc. Ačkoliv se tím chlubit nikomu na potkání nemusím. 

Klukům ze školy ani nemůžu. Ti si přečetli nominaci a vysmáli se mi. „Dřeváku, co tam chceš?“ Jo, točili mě v bagu, dávali mi jesle na školním hřišti. Mají na to právo. Byli se mnou v době, kdy jsem s fotbalem chtěl reálně skončit a koukal se po vysoké škole. 

„Tobě se to vždycky odrazí do běhu.“

Je to tak. Mají pravdu. Nemůžu jim odporovat, protože všechno, co ve fotbale mám, je díky nim. Svoji zlatou medaili z mistrovství republiky škol bych vážně neprodal ani za miliony. Nikdy. Leda by někdo nabídl dům pro každého kluka z týmu. To bych bral. 

Viktor "Viksenal" Freisinger, Filip "Gandalf" Rydval, Filip "Maty" Matoušek, Matyáš "Maty" Lednický, Albert "Albi" Jarovský, Adam "Gába" Gabriel, Ondřej "Dami" Damašek, Jiří "Hudy" Hudec, Petr "Helčus" Helík, Jakub "Štefi" Štefan, Mattia "Matti" Mainolfi, Filip "Lil Vaj" Vajdl, Jakub "Kuba" Uhlíř, Lukáš "Luky" Rys, Michal "Miguel" Šilhavý a Lukáš "Pařez" Pařízek. 

Je to patnáct kamarádů, které jsem získal díky fotbalu. A to je nejvíc, co mi ta hra dala. Vážím si toho, kde jsem teď. Často ale myslím i na to, díky čemu jsem se do toho bodu dostal.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází