Vybouchne, nakopne skřínku v šatně. Uleví si. Olympijský rychlostní kanoista Jakub Špicar ví, že následná bolest přejde. Že horší by bylo dusit se ve stresu, trápit se. V nové epizodě Bez frází+ vám poví nejen o tom, co ho naučila Bechtěrevova nemoc.

Záběry svalů ženou loď kupředu, síla, síla, síla! Rychlostní kanoisté musí v tréninku zvládat obrovské dávky vytrvalostního i výbušného cvičení. A také se musí vyrovnat s tlakem, stresem, který se pojí s očekávanými výsledky.

I Jakub Špicar šel do všeho po hlavě, drtil tělo pod činkami v touze být zase o kousek lepší. Vytoužené olympiádě, bájným medailím. A pak najednou nemohl chodit. „Ze dne na den ze mě byl prakticky mrzák,“ poví autor příběhu Šroubovák v zádech.

„Nemoc mě naučila, že některé věci nestojí za to, aby se jimi člověk trápil. Sport nejde dělat jenom stylem, že jdete rubat, rubat, rubat. Byl jsem feťák na prášcích na bolest…“ vzpomíná na chvíli, kdy u něj Bechtěrevova choroba propukla naplno.

„Doktoři mi řekli, že je konec. Volal jsem to domů mámě v slzách… Vidíte, už je to třináct let a pořád závodím,“ říká s vděčností v rozhovoru s Karlem Nocarem. Jak je to možné? Jaká je sezona kanoistů? Jak spolu ve dvojici spolupracují? To vše se dozvíte v hlubokém Bez frází+.