Pod kůží

Leoš Čermák

Pod kůží

Doteď mě při tom pomyšlení mrazí v zátylku.

Působím navenek asi docela nepřístupně, na ledě jsem měl pověst důrazného hráče, ale věřte mi, uvnitř jsem hroznej měkkejš. Dost se dojímám. Rozhodně ve chvílích, kdy vzpomínám na okamžiky z devatenáctého dubna 2017. Ze dne, kdy jsem odvalil obrovský balvan ze svého podvědomí.

Kdy mě zalil pocit obrovského štěstí. Nepopsatelný pocit naplnění snu.

Kdy se mi splnilo to, proč jsem hokej tak dlouho dělal, proč jsem do něho vkládal všechny své emoce a úsilí, proč jsem denně vstával na tréninky a dlouho do noci přemýšlel nad nepovedenými zápasy. Proč jsem kolikrát tak zbitej, že jsem málem ani ráno nevstal, stejně šel na zimák.

Proč jsem si vybral hokej, přestože tahle životní cesta v určitou chvíli neměla žádnou logiku.

Proč jsem se tak bál, že o hokej přijdu, když jsem nastoupil do nemocnice na operaci, která to měla stvrdit.

Najednou všechno dávalo smysl. Přede mnou stál pohár pro mistra.

Ve chvíli, kdy jsem se k němu konečně mohl rozjet, jsem se snažil soustředit na všechny detaily toho okamžiku. Než jsem ho vzal do rukou, na vteřinu jsem se i zastavil, abych si uvědomil, co se to vlastně děje.

Tady jsem já. Tady je trofej pro nejlepší tým republiky. Všude okolo mě na tribunách jsou nadšení lidi.

Tělo bylo plné euforie. Vychutnával jsem si intenzivní návaly štěstí a radosti. Polilo mě horko.

Stačilo jen natáhnout ruce… a dotknout se. Stisknout ho v dlaních.

„Ty vole, voko!“

V první chvíli jsem si jen uvědomil, že ležím na ledě a ani nevím, co mě vlastně tak příšerně bolí. Co se vůbec děje.

Byl jsem zmatenej.

Nemůžu otevřít pravé oko. Nevidím na něj. Mačkám si ho, protože se mi zdá, že mi vyteklo a už ho jednoduše nemám. Bolest je fakt ukrutná. Skládám si v hlavě intenzivní vjemy, abych si ujasnil, který z nich je ten nejhorší. Bolest. Strach. Nejistota.

Nějak jsem se dostal na střídačku, až tam mě doktor uklidnil.

Oko tam máš.

V kabině jsem prvotní šok rozdejchal, rychle se převléknul a záchrankou vyrazil do nemocnice.

A pořád jsem nic neviděl.

Nic. Tma.

Za všechno mohlo zdánlivě nevinné máchnutí hokejkou během semifinálového zápasu proti Pardubicím v roce 2005, kdy jsem hrál za Liberec. Ve středním pásmu jsem byl rozjetý směrem k brance a Petr Koukal mi zezadu chtěl nadzvednout hůl. Asi jsem s ní ale zrovna v tu vteřinu uhnul, nebo ji on zkrátka minul – a čepel jeho hole mi zajela přímo pod plexi.

První dny v nemocnici byly příšerné. Na oku jsem měl modřinu, v něm nalitou krev a po dobu, než otok opadnul, jsem na něj zůstával slepý. Rostoucí obavy se dál mísily s nesnesitelnou bolestí.

Pěkně jsem si i pobrečel. Najednou se mi honilo hlavou, jaké úsilí mě stálo, abych se na tuhle hokejovou úroveň vůbec dostal. A teď, v sedmadvaceti, by to mělo být kvůli jednomu okamžiku zničehonic všechno pryč? Utápěl jsem se bez odpovědí v nejistotě, jestli budu moct ještě někdy hrát. Co víc, jestli ještě vůbec někdy pořádně uvidím.

Teď? Proč teď, když to do sebe všechno konečně definitivně zaklaplo?

Abyste lépe pochopili, o čem mluvím, musím se vrátit někam do svých osmnácti. Tehdy jsem seděl na bidle střídačky druholigové Třebíče, odkud pocházím. Dostal jsem se předtím na vysokou školu, což bylo přání rodičů, abych měl v životě aspoň nějakou zálohu, nikdy jsem tam ale ani nenastoupil, protože si mě na hostování vytáhla do juniorské extraligy Slavia. Byl to pro mě velký skok, do té doby jsem hrál jen o úroveň níž, ale zároveň jsem brzy zjistil, že se dokážu přizpůsobit, a dokonce se i prosadit.

Jenže Třebíč si mě po půlroce stáhla zpět. Ale místo abych hrál aspoň druhou ligu dospělých, kde jsem si na trénincích připadal díky tempu juniorské extraligy nalítanej, zápas co zápas jsem akorát trčel mezi náhradníky. Do konce téhle sezony a pak i v té další, když se postoupilo do první ligy.

Trenér mi dokonce přímo řekl, že nemám na to, abych se hokejem mohl živit.

Týden po týdnu, měsíc po měsíci jsem čekal na něco, co ne a ne přijít. Neměl jsem žádného agenta, který by mi pomohl a zkusil mi třeba domluvit někde hostování, abych hrál. V klubu to neřešili, byl jsem junior a výplň soupisky v áčku. Dokud vydržím, můžu s nimi trénovat, tak jsem to cítil. Ztrácel jsem naději a přemýšlel, že se na to úplně vykašlu.

Dokonce jsem tehdy ani neměl žádnou profesionální smlouvu. Po návratu ze Slavie jsem nastoupil na pracák a brzy začal regulérně pracovat. Dělal jsem ve firmě na výrobu relátek jako vedoucí výroby. Měl jsem pod sebou lidi obsluhující stroje, ty jsem i seřizoval, chystal jsem materiály, vyřizoval zakázky, plánoval výrobu, hlídal kvalitu…

Chodil jsem na šestou ráno. Dokud se hrála druhá liga, stíhal jsem večerní tréninky s juniorkou nebo s chlapama, jen jsem občas usnul nad talířem u večeře. Co se postoupilo do první ligy, musel jsem se už na dopolední tréninky áčka z práce uvolňovat. Od šesti do devíti jsem byl v práci, pak spěchal na led, a kolem poledne zase zpátky, o to déle jsem pak ve firmě zůstával.

Ovšem při zápasech jsem dál byl jen tím, kdo se rozcvičí a pak… Počká. Byl jsem úplně zbytečnej.

Až když skončil trenér, podle něhož jsem neměl na to, abych hokej někdy hrál, dostal jsem poprvé pozvánku na letní přípravu s áčkem. Na konci léta mi pak přece jen nabídli moji první smlouvu.

Na pět tisíc korun. V práci jsem bral patnáct.

Přesto jsem vyměnil pracovní jistotu za hokejovou – a tehdy i hůř placenou – nejistotu. Jednoduše proto, že mě hokej pořád bavil a z působení v juniorce Slavie jsem si v sobě pořád nesl sebedůvěru, že mám na to, abych na ledě byl platný.

Zvítězila u mě láska k hokeji, která potom ve spojení s mojí soutěživou povahou přece jen nasměrovala mou kariéru tak, že jsem se po dvou letech v Třebíči postupně uchytil i v extralize a dostal se do Ruska i nároďáku.

A najednou jsem to všechno lusknutím prstu mohl ztratit.

Skrz zraněné oko i po několika dnech prosvítal jen malý proužek světla a doktor mi řekl, že jedna z variant vývoje opravdu je, že už se nikdy nebudu moct ke sportu vrátit.

Nedokázal jsem tu informaci vstřebat, představit si takový scénář.

Byla to pro mě hrozná rána.

Ta akce byla parádní. Vzal jsem puk, protáhl ho hřištěm. Jedna stahovačka, druhá, klička, ještě jedna. Střela.

Ty jo, dobrý, honilo se mi hlavou, když jsem sedl na střídačku. To bylo fakt dobrý.

Tam za mnou přispěchal Vláďa Růžička, který mě trénoval, když jsem začal hrát za Slavii i dospělou extraligu. Sehnul se, poplácal mě a… „Ty vole, nehraj si na technika. Tady si každej hraje na technika,“ říká mi. „Ty to budeš řezat.“

Takhle to zní asi vtipně, ale vystihuje to dokonale, co se o Vláďovi říká. U každého v týmu přesně věděl, co po něm chce, dokázal mu najít jasně danou roli a v té z něho vyždímat to nejlepší.

I mě svojí neobvyklou pochvalou vlastně vystihnul. Ano, gól jsem – myslím – taky uměl dát, ale v dospělém hokeji jsem se vedle toho přirozeně vyprofiloval v silovějšího hráče, který je na ledě i od toho, aby znepříjemňoval život soupeřům. Díky tomu jsem se nakonec prosadil v Třebíči a tím jsem zaujal i Růžu, proto si mě odsud vytáhl. Většinu času pod ním jsem hrál v lajně s podobně založenýma klukama a vyžadovalo se od nás být nepříjemní, ubírat protihráčům sílu.

Tahle úloha mi byla vlastní, měl jsem pro ni i fyzické parametry a povahu. Protože jestli jsem něčím vyloženě vynikal, byla to zarputilost. Nenáviděl jsem porážky. Vždycky jsem měl obrovské zaujetí pro hru a snažil se všemi způsoby pomoct svému mužstvu k vítězství. Za jakéhokoliv skóre jsem do toho šel nadoraz. Bral jsem to tak, že nejen góly, ale i tímhle pomáhám svému mužstvu.

Když se mi podařilo mým důrazem otrávit nějakého soupeře tak, že byl nekoncentrovanej, podrážděnej a než aby se staral o svoji hru, naháněl mě, aby si se mnou srovnal účty, tehdy jsem věděl, že mám navrch a dělám svoji práci dobře.

Podobných situací jsem zažil nespočet, ale vždycky se mi vybaví jedna učebnicová, kdy už jsem hrál za Liberec. Na opačné straně stál zkušený technický hráč, co neměl rád, když do něho někdo tvrdě zajel. Proto jsem mu šel do těla při každé příležitosti, jakmile jsme se na ledě potkali. Ke konci zápasu se hrálo nerozhodně a jedna naše rozmíška skončila strkanicí, kde jsme se pošťouchali i my dva. Na něj už toho ten den asi bylo moc, proběhla nějaká menší slovní výměna a on se neudržel a dal mi bombu.

Já na to nereagoval, on šel ven a my následnou přesilovku využili k rozdílovému gólu.

I tohle je v určitém smyslu dovednost, která se získává zkušenostmi. Sám jsem se v začátcích učil na hraně chodit. Taky jsem někdy zbytečně oplácel. Ale postupně, když už jsem byl v takových emocích, snažil jsem se aspoň, abychom šli ven oba a neoslabil jsem tým. Koncovky utkání jsem v tomhle duchu hrál vyloženě opatrně, protože kdo udrží nervy, je úspěšný.

Jde jen o to, jestli vás někdo zlomí, nebo zlomíte vy jeho. Jasně, vždycky je zásadní čistě hokejová kvalita, ale i tohle na těch pomyslných miskách vah dokáže pohnout konečným výsledkem. Musíte umět nejen rozdat, ale i přijmout. Tohle je ona hranice. Zatímco vy se snažíte toho druhého rozčílit a vyprovokovat, sám nesmíte být ten, kdo má poslední slovo. Ne. Vy si někdy i musíte nechat dát poslední ránu a dívat se tomu druhému do obličeje s tím, že to je on, kdo vám tou pěstí dá a jde ven.

A vy se mu ještě ideálně na cestu vysmějete, aby viděl, že vytekl, ale s vámi to nic nedělá a on ještě sedí na trestné.

Zažil jsem tohle všechno i z druhé strany, kdy jsem byl sám v roli toho, po kom ostatní šli a snažili se ho rozhodit. Kdy i na mě hráli osobku. V sezoně, kdy se mi vyloženě dařilo, pak při play off – zrovna proti Slavii – chytla naše lajna fazonu a hned jsem cítil, jak na mě byli nasazení dva sekerníci.

Nebylo to příjemné, ale kdybych ukázal, že mi to vadí, a nevstřebal v sobě, jak otravné je být pořád dohrávaný, prohrál bych. Vymazali by mě.

Ne. Člověk musí ukázat, že je silnější. Být nachystaný na to, co přijde, a neukázat slabinu.

Takže když jsem pak při jedné situaci jednoho z pronásledovatelů posadil na prdel, v laufu jsem ještě cestou kolem slávistické střídačky vykřikoval směrem k Růžovi: „Někoho lepšího tam nemáš? Pošli někoho silnějšího, ne?“

Tu sérii jsme vyhráli.

Strašně rád jsem taky hrával proti Petrovi Čajánkovi. Naše souboje při sériích play off Komety se Zlínem, to bylo něco. Šli jsme po sobě, nedali jsme si metr ledu zadarmo. Válčili jsme spolu o to, kdo toho víc unese a dokáže se povznést. Nebylo snad střídání, kdy bychom do sebe aspoň nevrazili. A nejvíc pak ve čtvrtfinále sezony, kdy Čája končil kariéru a my je vyřadili. Tam bylo ještě všechno umocněné, že jsem hrál v lajně s Honzou Káňou, který je Čájův synovec a v mnohém jsou si podobní. I Honza ho mastil, kdykoliv mohl.

Nebyly v tom žádné nefér zákroky, jen jsme do sebe šli nadoraz. A krásné je, že se s tím druhým posekáte, pobijete, řeknete si toho hodně, ale na konci série si podáte ruce a máte k sobě navzájem respekt, protože víte, že vy i on jste se snažili udělat maximum pro svůj tým.

Však mi i Tonda Honejsek, který ve Zlíně vyhrál ligu a později přestoupil k nám, říkal, jak tehdy Čája svojí touhou získat zlato nakazil celý tým. Ostatní prostě viděli, jak moc chce, že hrabali pro něj, aby mu vytoužený titul pomohli získat. Čáju jsem i jako soupeře, který mi nedal pokoj, přesně pro tohle uznával. Pro ten jeho zápal, s nímž do vás šel hlava nehlava. Naproti tomu jsem neměl rád takové ty připosránky, osekávače, kteří jen zezadu někoho přetáhli přes lejtka, provokovali, a pak nebyli ani schopní se ke svému chování postavit čelem. Místo aby si to na férovku rozdali, stočili se do klubíčka anebo zdrhali.

Já sice svojí hrou taky provokoval, ale když už na to došlo, byl jsem schopný se pak klidně i servat.

Vidíte jenom stín, který se nad vámi sklání.

Rozkapané oko, kterým musíte koukat na opačnou stranu, než máte poškození, vám nezavře ani přirozený reflex, protože víčka drží svorky. Ležíte s hlavou usazenou ve vyhloubené části lehátka, přes obličej máte plentu s otvorem a doktor říká: „Teď budu řezat.“

Poprvé to člověk zvládne.

Podruhé je to otravné.

Potřetí ho to vyloženě štve.

Počtvrté už to fakt nechce absolvovat.

Když jsem to léto po úrazu mířil právě už na čtvrtou operaci a dost jasně jsem věděl, co mě čeká, nechtělo se mi. Přestával jsem v tom vidět smysl.

Udělal se mi poúrazový zelený zákal a tekutinu, která se v oku přirozeně vytváří, mi kanálky neodváděly, jak měly. Měl jsem je úderem hokejky přerušené. Tím se mi v oku tekutina hromadila, a jak bobtnalo, tlačilo na nervy, které se neprokrvovaly. Proto ta bolest, tlak v hlavě a motolice. Příznaky, které mi vždycky po operaci na čas odezněly, ale pak se vrátily. Viděl jsem černé skvrny, nemohl jsem se zaboha sehnout ani k zavázání tkaniček, nemohl jsem řídit auto, udělat prudší pohyb a ani se dívat na televizi. Existují kapky, které nitrooční tlak snižují, ale to je jen krátkodobý proces. Hlavní je, aby fungovaly kanálky.

Jenže ty mně po každé operaci brzy zase zarostly. Problémy se mi pořád vracely. Týden jsem byl v pohodě a pak se všechno opakovalo zase nanovo.

Tehdy mi doktor oznámil, že už je zbytečné dělat stále to samé dokola a že existuje ještě zásadnější zákrok, při němž se laserem spálí jedno z míst, která nitrooční tekutinu vytváří, aby jí oko neprodukovalo tolik.

Ale to prý by už potom nebylo na vrcholový sport.

Už když jsem o téhle variantě slyšel úplně na začátku, svázala mě ohromná vnitřní nervozita. Co když to tak opravdu dopadne? Měl jsem strach, který se ještě umocnil naplánováním této zásadnější operace.

Jak se blížila, jako bych teprve sám v sobě povolil.

„No tak dobrý, tak prostě nebudu už hrát hokej. Ale je pro mě přece důležitý, abych fungoval a normálně viděl v běžným životě,“ řekl jsem si. Vyrovnal jsem se s touhle myšlenkou a s ní jsem nastoupil den před operací do nemocnice.

Tehdy se mi tlak najednou začal sám od sebe stabilizovat.

Považuju se spíš za plachého, umírněného člověka. Ale jen v civilu. Když bylo potřeba v rámci týmu zařvat, udělal jsem to. Emoce k hokeji patří. Když jsem cítil, že je mančaft mrtvej nebo nehraje tak, jak je pro vítězství potřeba, řekl jsem to. A řekl jsem to většinou dost nahlas.

Důležitější než hulákání mi vždycky připadalo to, co skutečně předvádíte na ledě. Můžete řvát, jak chcete, ale to kolikrát může být spíš kontraproduktivní. Zvlášť když sami neděláte, co chcete po ostatních. Když kluci vidí, že se rvete o každý puk a padáte do střel, má to v jejich očích váhu.

Spíš než cokoliv jiného jsem se tak spoluhráče snažil strhnout svojí hrou. Stalo se třeba, že jsem se hned při prvním střídání cíleně s někým pošťouchal. Bylo potřeba zvednout emoce, udržet nahecování z kabiny, takže bum, rána, strkanice a šli jsme já i ten druhý ven. Hned vystoupal adrenalin, zvedlo to diváky a tým viděl, že dneska do toho půjdem.

Proto mě vždycky bavilo play off. To je totiž přesně o tomhle… Až tam se opravdu rozhoduje o úspěchu a intenzita dění na ledě se oproti základní části ještě zvedne. Teprve tady to pak je v mých očích ten pravý hokej. Sportovně myšleno válečný stav, kdy se soupeře snažíte převálcovat. Už to není jen o vašem umění, o tom, že se soustředíte sám na sebe. Jde i o to, snažit se vymazat produktivní lajny protivníka, eliminovat jeho silné stránky. Souboje se nabalují, nevraživost mezi jednotlivými hráči stoupá a vy si každým zápasem chystáte soupeře na ten další. Můžete jeden den dostat latu, ale na konci začnete protihráče mydlit, dohrávat je a oni i přes jasnou výhru příště nastoupí přece jen obezřetně, protože vědí, že to proti vám bolí.

Dostanete se jim do hlavy. Pod kůži.

Obzvlášť v play off jsem proto neuhýbal před nikým, nerozlišoval jsem. Dokonce jsem si na ledě cíleně vybíral ty nejtěžší překážky, abych spoluhráčům ukázal, že nemají být z ničeho a nikoho předposraní. Ne že bych každé střídání potřeboval někoho sundat, spíš jsem se snažil předvést, že není na místě přehnaný respekt. Ať proti mně byla hvězda, nebo hráč čtvrté lajny, jakmile se naskytla možnost, zajel jsem do něj. Tak, aby o mně věděl.

Nikdy jsem se do role lídra nepasoval, ta přirozeně vyplynula z mého stylu hry, pocitového přístupu a snahy zvítězit, ať to stojí, co to stojí. Když jsem pak byl v Brně zvolený kapitánem, nic se pro mě v podstatě nezměnilo. Dál jsem jen dělal, co mi bylo vlastní, co podle mě fungovalo. Vždycky jsem se řídil výhradně podle pocitu, nic nebylo vykalkulované.

Bral jsem přirozeně, že jako starší hráč mám za mančaft zodpovědnost, a neustále jsem přemýšlel, jak na něj působit, abych v první řadě sám šel příkladem. Protože když ostatní vidí, jak jedete nadoraz, dává vám to právo jim pak i něco vytknout.

Nesnášel jsem třeba, když někdo uhýbal před souboji nebo před střelou soupeře. A nejvíc u mladejch. Tak my staří se tam budeme řezat a mladej se to bude snažit přechytračit? Kdepak. Kdo takhle hrál, měl se mnou problém a okamžitě to taky ode mě uslyšel. Jak člověk něco takového u sebe v týmu vidí, musí to říct hned. Zakročit. Protože tohle se vám na konci zápasu vrátí. Kdo je obětavý, bojuje, ten je nakonec odměněn. Klidně můžete hrát horší zápas, ale tímhle ho nakonec urvete ve svůj prospěch. A klidně je třeba zařvat i při kdejakém letním fotbálku, jakmile tam někdo jen chodí a nejede naplno.

Jako lídr totiž tímhle chováním tým formujete. Musíte okamžitě ukázat, že takhle to nejde.

Vždycky jsem o hokeji hodně přemýšlel. I doma. Dokud jsme neměli děcka, která člověka přece jen odreagují a zklidní, žena věděla, že na mě po porážce prostě nemá mluvit. Nepovedené zápasy jsem v sobě dlouho dohrával, skládal jsem si do sebe věci okolo týmu, různé drobnosti, které by se měly dělat jinak, líp. Sotva jsme dvakrát třikrát prohráli, už mi vrtalo v hlavě, co s tím, aby se to neopakovalo. Zažil jsem kvůli tomu i pár bezesných nocí, kdy jsem v posteli se zavřenýma očima nemohl zaboha usnout a místo toho jako bych si na kazetě zas a znova přetáčel pásek se situacemi, které se daly udělat jinak.

Asi proto si ze mě kluci dělávali srandu, že chodím do kabiny furt přinasranej.

Jo, občas když jsem měl těžký ráno, přijel jsem a hned jsem začal remcat. Někdy jsem takovej byl, přiznávám. Ale to všechno jen proto, že mi prostě záleželo na tom, jak hrajeme a co na ledě předvádíme. Zároveň jsem vždycky vyznával přesvědčení, že v mančaftu musí být hlavně pohoda. To byl můj styl. Proto jsem se snažil dělat různé týmové akce, aby se stmelila parta. Nejhorší totiž je, když je kabina rozdělená na partičky. Takové mužstvo nikdy nic nedokáže.

Jsem i pro každou srandu, jen při tom musí být vidět výsledek. A taky nesmí být srandy až moc a v nevhodnou chvíli. Před zápasy už jsem neměl rád moc srandiček, to jsem je spíš mírnil. Protože když přichází práce, musí se fungovat. Až příliš uvolněná atmosféra před zápasy nedělá dobrotu, v určitou chvíli už musí nastoupit koncentrace.

Potom se někdy stává, že už na rozcvičce cítíte, že dneska se vyhraje. Prostě to víte. Kolikrát jsem takhle i trenérům, pokud byli nervózní, říkal: „V klidu. Dneska to dáme.“

S tím souvisí, že věci, které jsem jako kapitán řešil za kabinu, jsem nenechával jen na svém rozhodnutí, ale probírali jsme je demokraticky s ostatními. Vyslechl jsem si názor kluků a až podle toho šel s něčím za trenéry nebo vedením.

Spolupráce s Liborem Zábranským v Brně v tomhle ohledu fungovala perfektně. Bral nás, naše vzájemná komunikace byla nadstandardní. Měli jsme jeho důvěru, protože věděl, že tým chce úspěch a jedná s ním fér. Třeba když se zeptal, jestli chceme volno. Z devadesáti procent hráči vždycky volno chtějí, protože jsme všichni v zásadě líní a rádi si taky odpočineme od stereotypu. Ale já to vždycky s týmem probral a Libor věděl, že jsme féroví. Že někdy si sami mezi sebou řekneme, že jdeme trénovat, a když už volno chcem, tak si fakt potřebujeme odpočinout. Stejné to bylo se stylem hry, s Liborem se dalo mluvit o tom, co nám sedí.

Tímhle se pak vytváří důvěra mezi trenérem a hráči. To je opravdový základ úspěchu. Tým sám o sobě totiž někdy může hrát jednoduše dobrej hokej, jenže když trenér po něm chce vyloženě něco jiného a nenechá se přesvědčit, že změna může být k lepšímu, je to problém. Hráči pak třeba dělají přesně, co trenér chce, ale podvědomě cítí, že to nefunguje.

Taktika je důležitá, jasně. Ale taky můžete mít tisíc taktik a stejně to bude k ničemu. Jednak je totiž třeba pokyny trenéra opravdu dodržovat, ale nejvíc je stejně vždycky to, jestli má tým nasazení, bojovnost a nikdo se na nic nevybodne. Když se propadne, je na vás přečíslení a tři borci se povezou zpátky, s takovou hrou nikdy nic nevyhrajete. Když ale budou zpátky kopat okamžitě všichni, budete úspěšní. Jasně, jsou hráči, co dokážou dát dvacet gólů za sezonu a mají sedmdesát kilo, když to přeženu. Po těch nemůžete chtít, aby to mydlili. Ať každej dělá, v čem je dobrej, ale musí na něm být znát, že dělá maximum pro vítězství.

I tenhle borec může hrábnout dozadu a ukázat, že chce, ne to mít na salámu.

V tomhle ohledu je to mnohdy boj právě zase s mladými. Člověk si až kolikrát říká, proč ten hokej vlastně hrajou… Při bagu na konci tréninku o desetikorunu si staří nic nedarujou, rubou do sebe, a mladej, když se tam dostane, si tam tak jezdí, jako by snad ani nechtěl vyhrát. Zdravá soutěživost jako by se generace po generaci vytrácela. Není to pravidlo u všech, samozřejmě, ale obecně mi správné zaujetí u mladých prostě chybí.

Srali mě tím, proč to neříct naplno.

Kdo z nich hrál jen na krásu, dostával ode mě pucung, aby si uvědomil, o čem to sakra celý je.

Když my jsme jako mladí přišli do áčka, byli jsme vyklepaní z každé nahrávky, a ještě o to víc jsme se snažili a lítali. Proto vždycky, když jsem viděl frajera z juniorky, blembák naraženej na temeni, plexi frajersky nahoru, jak se plouží po ledě a ani pořádně nepřihraje, rostl jsem z něj. Jakmile jsem viděl, že je někdo moc napapanej, i na tréninku schytal nějakou tu ránu. Třeba i větší než normálně.

Beznadějní nebyli všichni, zdaleka ne. Těm, co to měli v hlavě srovnané, člověk ani neměl potřebu něco říkat. Takovej Martin Nečas… Na něm bylo od počátku vidět, že to je skromnej, vychovanej kluk, co sám od sebe trénoval navíc. Tomu se člověk jen snažil poradit v detailech, nasměrovat ho, v tomhle ohledu si ho krásně vzal do péče Martin Erat. Nebo Libor Hájek, další takový. Když pak vidíte, jak se těmhle klukům daří, přejete jim to. Radost jim fandit a sledovat, co všechno můžou dokázat.

Ale příklady z opačného pólu?

Bylo iks těch, jimž jsme se my staří snažili někdy po dobrém něco vysvětlit, někdy jsme i zařvali, ale po měsíci jsme viděli, že to nemá cenu, a nechali jsme je bejt. Proč bychom je vodili za ručičku a přesvědčovali je, ať makají? My si taky svůj chleba museli urvat sami, o čemž svědčí třeba i můj příběh. Oni by přece měli chtít ukázat, že do áčka patří, a sebrat starým flek.

Jsou i tací, co už dneska ani nehrajou, přestože měli talent. Protože jen o talentu to není. Talentů je všude dost, ale chybí jim práce. Snaha něco dokázat. Ctižádost. Kolik mladých kluků zazáří v jednom zápase a pak o nich dva měsíce nevíte, protože hned začnou lítat v oblacích? Jenže v profi sportu musíte výkonnost potvrzovat neustále.

Jako lídr týmu tohle všechno sledujete. Pozorujete nové hráče, kteří přijdou, a snažíte se je na trénincích směřovat. Dobrého, pracovitého kluka, který se mi třeba i zdráhal oplatit ránu, jsem klidně popohnal, že se nemá bát mi ji praštit zpátky. Že to je správně.

Vrať mi ji. Pojď do mě taky… Oukej, dostaneš ode mě meltu, ale nesmíš se bát. Tímhle se pěstuje bojovnost.

Do týmu je potřeba na všech úrovních dostat správnou atmosféru. Pokud někdo vybočuje, musíte ho vrátit zpátky do vytyčených mantinelů. Srovnat ho. Každé mužstvo musí mít svoji jasně danou lajnu, jíž je třeba držet. Ne proto, že si pan kapitán potřebuje hrát na šéfa a vysírat. Ale mančaft musí jít za společným cílem.

A hlavně, není to nikdy o jednom člověku. Musíte mít aspoň pár starých na jedné vlně.

To se mi potvrdilo, když se v Kometě tým postupně přetvořil v partu nabitou hvězdami a mně zůstalo céčko. Nad nikoho jsem se kvůli tomu nepovyšoval, nesekýroval jsem borce s kariérou v NHL, jen abych si honil triko, že já jsem tady kápo. To by byl nesmysl.

Ne, každý z nás dělal, co uměl nejlíp, a vnímali jsme, že nám jde všem o to samé. Vyhrát.

Skrze trápení se zraněným okem jsem si ověřil, že psychika má skutečně velký vliv na to, co se děje ve vašem těle. Měl jsem spoustu přípravků, vitamíny, ale jsem přesvědčený, že největší roli v mém uzdravení hrálo právě moje rozpoložení.

Až když jsem uvolnil vnitřní napětí a strach z toho, že možná už nebudu hrát hokej, oko se najednou navzdory všem vyšetřením a předpokladům samo stabilizovalo. Doslova za pět minut dvanáct jsem tak díky tomu unikl kroku, po němž by moje kariéra už možná skutečně nemohla pokračovat. To ráno, kdy jsem měl jít na operaci, mě propustili domů.

To bylo koncem léta, příprava na sezonu už byla v plném proudu.

Zpočátku jsem měl respekt už jen z toho, když jsem se zašel podívat na trénink nebo zápas a viděl, jak se borci šermujou. Nedokázal jsem sám sebe přesvědčit, že to budu schopný zase zvládat. A i po návratu na led jsem byl skutečně nějakou dobu opatrnější a podvědomě jsem se bál do soubojů vletět. Asi přirozený reflex. Bylo to něco úplně jiného, než byl člověk dosud zvyklý. O koleni víte, že ho po operaci rozhýbete, naražené místo zaledujete a jdete hrát. Ale tohle byl jiný proces.

Jak ale všechny problémy postupně ustupovaly, začínal jsem cvičit. Tělo zase začalo tepat, přestože zpočátku jsem ani nemohl skákat. Otřesy byly k nevydržení, okamžitě se mi začala motat hlava. Do tréninku jsem se tak vracel postupnými krůčky, pozvolna. A asi po třech týdnech, přestože jsem sotva začal bruslit a nebyl jsem na tom extra dobře, jsem hned šel do zápasu.

Začalo to klasicky. Falešnou formou. Dařilo se mi, na co jsem sáhnul, než mě výpadek fyzičky přece jen dohnal. Druhou půlkou sezony jsem se protrápil. Ale i za to jsem byl rád. Věděl jsem, že stačí před další sezonou pořádně potrénovat, a bude to jako dřív.

Zpočátku jsem sice měl lehčí potíže s orientací na ledě, zhoršilo se mi periferní vidění… Ale to já vlastně stejně nikdy neměl, že jo… Nebylo to zkrátka bez potíží, ale postupně jsem se zase dostal do formy, v níž jsem ke zranění přišel. Dodnes na pravé oko přece jen vidím trochu hůř, jsem světloplachý, vadí mi, když je ostré slunko. Mžourám, padá mi víčko, oko slzí, občas si ho musím promasírovat a hodně nosím sluneční brýle.

Ale dobrý, v zásadě funguje, jak má.

A aniž bych o to stál, měl jsem možnost zužitkovat zkušenosti, které jsem s jeho léčením získal.

Koncem základní části na jaře 2017, kdy jsme nakonec získali první titul, mě totiž blbě odražený puk trefil přímo do toho oka. V první chvíli mi blesklo hlavou, že je to tu zase. I tlak v pohmožděném oku zase vyskočil. Ale zároveň jsem už věděl, že stačí být v klidu a zase se to zlepší. I lidi okolo mě včetně mých blízkých mě utvrzovali v tom, že je jen otázka času, kdy zase budu hrát. A skutečně. Všechno se vyřešilo jen tím, že jsem si nepřipouštěl jakékoliv komplikace. V play off už jsem naskočil.

Třeba přeražený nos, který s tímhle zraněním souvisel, jsem ani neřešil. Bolest sama o sobě mě totiž nerozhodí, to už dávno vím. Po všech ranách, které jsem schytal, už musím mít beztak její práh dost posunutý.

Vždyť já byl schopný hrát i s utrženými vazy v rameni, s prasklým ramenním pouzdrem a podobnými lahůdkami. To jsem se pak jen vždycky nechal pevně zatejpovat, vzal si ortézu, případně si nechal píchnout injekci – a šel na led. Samozřejmě mi vyhrkly slzy, když jsem dostal přímo do toho ramene, pokud jsem chtěl někoho trefit, musel jsem se natočit druhou stranou a někam jsem holt hokejkou nedosáhnul, ale hrát se s tím dalo. Dokud jsem do toho někdy nedostal takovou pecku, že jsem ani nezvedl ruku, pak jsem tedy musel odstoupit.

Obecně samozřejmě jsou i zranění, kdy už se prostě hrát nedá, ale já měl v sobě dané, že pokud to aspoň trochu jde, není proč to vzdávat. Už jen proto, že hráči okolo vás vidí, že neutíkáte z boje. Jo, musíte být trochu blázen, uznávám, jenže já to měl hozené spíš opačně. Pokud mě před zápasem nic nebolelo, jako bych se necítil ve své kůži. Když u nic jiného, tak aspoň záda jsem si musel pořád rovnat. Pobouchanej jsem byl furt.

Naučil jsem se proto radši ani nezjišťovat diagnózu, dokud jsem mohl stoupnout na brusle. Trajdal jsem po fyzioterapeutech, lymfomasážích a vždycky až po sezoně jsem vyrazil nechat se dát do kupy.

Musím do servisu, říkával jsem.

Při prvním mistrovském play off jsem takhle po jednom ze zápasů šel zaledovat modřiny na ošetřovnu a tam mladej Martin Nečas s obrovskou černou modřinou. Divil se, jak to my staří můžeme dát, když on si přijde vyřízenej a zbitej po jednom koňaru. Říkám mu: „Neči, všechno je o hlavě. Prostě přemýšlej tak, že ti nic není.“

Druhej den hrál. Taky se naučil jít přes bolest.

I do Komety mě vlastně přivedlo zranění. Po sezoně v Novosibirsku mi chtěli prodloužit smlouvu, ale tamní organizace byla celkem divoká, navíc se nám zrovna narodila malá a trčet rok na Sibiři se mi úplně nechtělo. Do toho dorazila nabídka z Kyjeva, který měl tou dobou KHL začít hrát. Podepsal jsem tam i s tím, že vedení vědělo o mé operaci vazů v zápěstí. Jenže čtrnáct dnů před začátkem přípravy všechno zrušili, do ligy nakonec vůbec nešli. A já tak byl najednou bez angažmá a s rozhašenou rukou. Na poslední chvíli jsem sehnal místo v Nižném Novgorodu, ale tím pádem jsem byl v situaci, kdy jsem nemohl žádat úlevy. Prostě jsem musel předvést, že si zasloužím hrát. Takže jsem kemp začínal i po operaci naplno s tím, že jsem skoro neudržel hokejku. Byl jsem vyřízenej. Trápil jsem se takhle půl sezony, než jsem skončil pod kudlou pro změnu s kolenem. A nakonec jsme ani nepostoupili do play off, celou sezonu jsem tam byl sám. Prostě jsem si to vyžral… Nejvíc ze všeho jsem chtěl zpátky do Česka.

Bylo mi třiatřicet a vracel jsem se s tím, že když už tedy končím v Rusku, tak bych aspoň rád konečně něco v kariéře vyhrál. A ozval se Libor Zábranský s tím, že Kometa je po prvních dvou sezonách v extralize sice na spodku, ale buduje se tam něco s jasným cílem.

Oslovilo mě to.

Hned můj první rok jsme pak byli blízko, došli jsme s papírově slabším týmem z předkola až do finále. Potom následovaly lepší i horší sezony. Měli jsme tam další finálovou účast, ale i propady. Ty ale vždycky měly objektivní příčiny, neměl jsem nikdy pocit, že jsem vlezl na špatné místo. Tým byl vždycky složen vesměs z kluků se správnou náturou, formovalo se to, byla dobrá parta. Uměli jsme máknout, jen se to rok po roku postupně ladilo. Když jsem pak jedno léto otevřel kabinu, kde seděl Martin Erat, Ondra Němec, Martin Zaťovič nebo Marek Kvapil, cítil jsem, že teď už budeme opravdu silní.

A opravdu.

Pro mě to zároveň znamenalo přijmout postupně míň výraznou roli v sestavě. S tím jsem ale nikdy neměl problém, dokázal jsem se s tím srovnat. Nebyl jsem ten, kdo je uražený, že zrovna nehraje přesilovku. To totiž neprospívá nikomu. Odjakživa jsem to měl hozené tak, že když mě trenér nehraje, jak si představuju, musím začít hledat příčinu u sebe. Nepovažoval jsem se za hvězdu ani v období, kdy jsem chodil na první přesilovku. Pořád jsem byl ve svých očích tím samým hráčem, který si jen jede to svoje a dělá, co umí, aby pomohl k vítězství. Možná jsem k sobě byl někdy až moc tvrdej, ale takhle jsem byl zkrátka vychovanej. Věděl jsem, že to je ve finále stejně vždycky na mně. Trenéra přesvědčím jen tak, že ukážu, že na to prostě mám. Pokud se po mně některý vyloženě nevozil, což jsem naštěstí moc nezažil, nebrblal jsem. Taky jsem s přibývajícím věkem jednoduše stavěl týmové zájmy nad své osobní ambice. Zajímal mě výsledek mužstva, ne moje body. Jo, kdyby člověk seděl na střídačce a hrál tři minuty na zápas, musel by se sám sebe zeptat, jestli to má smysl. Ale to se v mém případě nestalo. Nebyl jsem ten, kdo je nejvíc vidět, ale svou úlohu jsem měl. Chodil jsem na oslabení, soustředil se na dobrou defenzivu.

Růža by ze mě býval měl radost. Nehrál jsem si na technika.

V průběhu let se mi ta myšlenka do hlavy vkrádala. Říkal jsem si, že se toho fakt už asi nikdy nedočkám.

Zažil jsem tři finále, všechna neúspěšná.

Právě to jsou ty nejhorší prohry. Když vyřachnete někde ve čtvrtfinále, zapijete to a zase tolik vás to nebolí. Ale hrát až do samého konce a pak vidět ty druhé, jak na opačné straně hřiště slaví, to vás sestřelí jako nic jiného.

A po tom všem jsem tam najednou stál já. Přede mnou pohár mistra republiky čekající jen na to, až ho chytnu.

Přesně si vybavuju, jak se ho moje ruce dotýkají, pevně ho svírám a… Ne, ještě ho nezvednu. Rozjel jsem se zpátky na prostředek za klukama, abychom ho poprvé zvedli spolu.

Páni, já jsem z toho pořád naměkko.

Koukal jsem se na kluky a viděl očekávání momentu, kdy to přijde. Kdy to zvedneme. Z jejich očí čišelo všechno. Radost i celá ta dřina, která nás k tomuhle okamžiku dovedla. Les rukou máchá ke stropu haly, každej se chce poháru aspoň na moment dotknout…

Obhajoba druhý rok byla těžká a taky úžasná, ale to poprvé, to nic nepřekoná. Od spoluhráčů jsem dostal jako dárek zarámovanou velkou fotku přesně tohohle okamžiku. Držím pohár a všichni kolem mě jsou rozjaření a natahují se po něm. Mám ji na zdi a každé ráno kolem ní chodím. Nejsem typ, co žije z minulosti, ale někdy, když mě přepadne nostalgie, pohled na ni mě zahřeje.

A hlavně, i tady jsou v pozadí lidi. Naši fanoušci. Nadšení lidi, tisíce lidí, kterým jsme udělali radost. Nejen v Brně. Mně se stalo, že mě i v Praze zastavil pán, že je dvacet let Komeťák a potěšili jsme ho. Tehdy si člověk naplno uvědomí, jakou odezvu ve všech koutech republiky takové vítězství má. Sport spojuje lidi a má daleko větší dosah než jen to, že někdo dá někomu víc gólů na hokejovém hřišti.

Uprostřed oslav v jednom baru jsem pak poslal kluky, ať pohár přinesou mezi lidi. Hospoda se po chvíli naplnila po střechu a já si sednul opodál a jen jsem to spokojeně sledoval. Jak se s pohárem chtěl každý pomazlit, kolik štěstí jsme těm lidem přinesli. Lidem, pro něž je fanouškovství skoro jako náboženství. Byl to krásnej pocit. Tak jako všechny z toho období.

A jeden z nich ve mně zůstal úplně nejhlouběji. Když jsme tak uprostřed oslav seděli u stolu se sklenicí piva a kluci mi sami od sebe řekli to, co jsem slýchal předtím v souvislosti s Čájou.

Řekli, že ten pohár nechtěli ani tak pro sebe, jako pro mě.

Děkuju, andílci.

Jana Mensatorová, ČTK/Alexandra Mlejnková a HC Kometa/Roman Kantor, Ivo Dostál a Jiří Grulich

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.