Pod kontrolou

Jakub Čutta

Pod kontrolou

facebooková stránka ESHC

„Hele, já to dělat nebudu.“

Tři hodiny. Do otevření tréninkového centra v Liberci, které jsem za vlastní peníze vybudoval, zbývaly tři hodiny. Právě jsme po stěnách a zemi lepili poslední detaily. Člověk, s nímž jsem byl domluvený, že bude centrum provozně obstarávat a trénovat v něm klienty, mi do toho přišel oznámit tohle.

Že to dělat nebude.

„Proč? Co se děje?“ ptám se, aniž by mi v první chvíli docházelo, co to znamená.

„Já to necejtím.“

Říkám: „Dobře…“ Sedl jsem do auta, protože jsem měl najednou v hlavě strašně moc myšlenek, a odjel jsem. Jen kousek, po padesáti metrech jsem dupnul na brzdu. Nedokázal jsem se koncentrovat na řízení.

Ty vole, tak on tam nebude trénovat? Tak kdo tam bude trénovat? Já, nebo to bude zavřený…

Vytočil jsem jeho číslo a začal jsem do telefonu řvát: „Ty tam budeš trénovat! Protože já to trénovat nebudu! Ty tam budeš trénovat!“

A položil jsem mu to.

Rozjel jsem se, ale po dalších padesáti metrech jsem zastavil znova, protože mi najednou došlo, že vlastně nechci, aby tam tenhle člověk pracoval. Úplně jsem otočil své přemýšlení o celé situaci. Vždyť on mě přece naštval. Nechci ve svém centru někoho, kdo tam nechce být.

Zase jsem mu zavolal a řekl jsem jenom: „Tak bež, čau.“ Nic víc. Zavěsil jsem.

Byl to hodně emotivní okamžik, zamával se mnou. Všechno stálo dost peněz vydělaných mým hokejem, několik milionů, za které jsem mohl mít hezkej barák, a najednou se ze vteřiny na vteřinu všechny mé plány zhatily. Míchalo se ve mně naštvání s myšlenkami, co všechno je třeba zařídit.

Tenhle šprým, který jsem vybudoval, nikdo moc neznal, jde o centrum pro speciální formu fyzické hokejové přípravy. Věděl jsem, že bude trvat hodně dlouho, než by to celé nějak vydělávalo. Zároveň byl tenhle člověk to první, co jsem měl domluvené. Najal jsem ho ještě dřív, než jsem vůbec začal stavět.

Proto to pro mě byl takový šok.

Stál jsem tam a docházelo mi, že musím skončit s hokejem, protože nějakej jouda se rozhodl, že něco nechce dělat. Teď, ve čtyřiatřiceti, kdy jsem čím dál víc zjišťoval, jak se o sebe starat, abych měl z hraní radost. Po letech, jimiž jsem se protrápil, jsem našel klíč k tomu, jak na to. Jak hokej dělat, abych se jím skutečně bavil a předváděl, na co skutečně mám. Dával jsem se do kupy po dalším velkém zdravotním problému, ale s vidinou, že už přesně vím, jak dál.

A najednou jsem to dělat nemohl. Pokud bych tedy nezhasnul a nezavřel fungl nové centrum.

Dlouho jsem tenhle pocit zmaru nedokázal skousnout. Neuměl jsem se vyrovnat s tím, že někdo jiný za mě rozhodl o tom jediném, co jsem do té doby znal a uměl. Zase se mi přihodilo něco zvláštního, jiného, než co se běžně lidem děje.

Jenže takový je koloběh mého života.

Draft, zlaté juniorské mistrovství světa, NHL… Všechno to šlo přirozeně, postupně, zapadalo to do sebe a přišlo mi to jako samozřejmost.

Takhle to přece bude furt...

Kluk z Jablonce nad Nisou, kde se hrálo na zimáku bez střechy, sníh se mezi třetinami odhrabával lopatou, a když pršelo, stahovala se voda hadicí, si to najednou ve dvaceti valil po Washingtonu bavorákem, trénoval s veterány NHL, hlídal děti Petera Bondry, jezdil po golfech, potkával lidi z tajných služeb, kteří kamarádili se staršími spoluhráči, procházel se po Bílém domě a kondiční trenér ho bral na víkendy na nádherné jezero.

Nejdřív je to všechno „Wow!“, ale po chvíli dostaneš pocit, že tohle je přece normální. Takhle to má být. Po prvním kempu u Capitals ti na účtu přistane podpisový bonus smlouvy, takže máš i z čeho žít. Nic neřešíš, všeho je dostatek.

A ničeho z toho si nevážíš, protože netušíš, že to není samozřejmost.

Pak se ti cesta do NHL zavře. Chvíli to ještě pokoušíš, odejdeš a najednou se ocitneš v Nižněkamsku.

V Nižněkamsku, kam jsem přestupoval s otázkou, co to je za místo, a slyšel jsem odpověď: „Dobrý, je tam největší chemický závod na kontinentu a na panelákách mříže až do čtvrtýho patra.“ Město totiž kdysi vzniklo tak, že postavili fabriku, okolo ní baráky a do nich nahnali frajery z gulagů, aby tam makali. Ze čtvrt milionu obyvatel jich dvě třetiny dělají v chemičce.

V Nižněkamsku, kde jednoho dne zůstalo najednou celé město bez proudu. Absolutní tma. Po čase jsem se dozvěděl, že ve fabrice se něco podělalo, došla šťáva. Bez elektriky by se ale místní pece přehřály, neuchladilo by se to. Proto odpojili město a všechnu elektriku nasměrovali do chemičky. Neudělat to, po třech minutách by prý všechno bouchlo.

V Nižněkamsku, kde sníh, co napadne, zůstává bílej tak patnáct minut. Ráno už je červenej a druhej den žlutej. Podle toho, co se zrovna vypouští do vzduchu. Traduje se, že kdo tam byl víc než pět let, automaticky má rakovinu.

Mě naštěstí za tři měsíce vyhodili.

Čekali totiž, že když přišel bek z Ameriky, co vyhrál juniorského mistra světa, je něco jako Nicklas Lidström.

A já nebyl Nicklas Lidström.

Nenaplnil jsem očekávání a tahle situace dospěla do stavu, kdy mi trenér oznámil, že je to jednoduchý. Buď půjdu já, nebo on. A on že určitě nechce o svoji práci přijít. Že se ale nemám bát, má známého v Čeljabinsku a tam o mě mají zájem.

Tak jsem šel. Jednoho dne jsem si to zabalil a ve čtyři ráno vyrazil na letiště, přičemž řidič taxíku při silniční kontrole doslova a do písmene z pěti centimetrů dýchal na policajta, jestli náhodou není nametený. Civěl jsem na to a rovnal si v hlavě, kam to zase jedu, co se to děje. Moje kariéra vystartovala z nuly na dobré tři stovky v hodině a pak to chytlo ruční brzdu. Najednou mi bylo šestadvacet a nevalil jsem to v letním slunci po dálnici na předměstí Washingtonu, ale kodrcal se ve staré ladě po polorozpadlé ruské silnici, protože mě nechtěli v průměrném ruském týmu. Jel jsem hrát za tým, jehož kabina vypadala, jako když jsme se v Jablonci v sedmaosmdesátým, kdy jsem začínal, převlíkali ve stavebních buňkách. Ve sprchách byly naházené bágly, protože jinam se nevešly, a brusle tu kustod brousil kdesi pod schodama tak, že žlábek otipoval od oka.

Padal jsem z vrcholu dolů.

Původně jsem nepostavil své liberecké centrum kvůli jiným lidem. Postavil jsem ho proto, že mě zaujala specifická metoda tréninku a chtěl jsem do ní proniknout hlouběji. Půl roku jsem experimentoval sám na sobě, zkoušel různou stavbu nohou i držení těla a čekal, co to se mnou udělá. To, co jsem si takhle otestoval, jsem pak následující rok průběžně nechal dělat i svého malého syna. Celé centrum totiž měla být v první řadě taková naše smysluplná klubovna, herna. Místo, kde se společně zábavnou formou můžeme zlepšovat. Když jsem pak ale viděl, jak ho nový styl tréninku během jediné sezony odlišil od vrstevníků, všechno do sebe zapadlo. Říkal jsem si, že sám díky téhle přípravě můžu hrát hokej ještě klidně pět sedm let, protože si dokážu fyzicky ulevit a nebudu tak rozbitej. Hokej mě najednou začal víc bavit.

Bylo to léto, kdy jsem rozmlácený skončil ve švédském Västeras. Přestože jsem tam byl jeden z nejstarších v týmu, zjistil jsem, že jsem najednou i jeden z nejrychlejších. A to ještě tehdy bez skatemillu, který dává celé metodě několikanásobnou přidanou hodnotu.

Z hokejisty, který měl od jednadvaceti brutální zdravotní problémy kvůli špatné práci se svým tělem, se stal někdo, kdo právě z tohoto důvodu získával výhodu. Moje experimentování přineslo jasný výsledek. Svoji vizi jsem tak do své přípravy začal promítat čím dál víc a měl pocit, že se vydávám správnou a jasnou cestou.

Všechno do sebe zapadalo. Ve svém centru jsem měl trénovat sám s malým synem a najatý člověk měl od toho léta obstarávat veřejnost, aby se alespoň nějaké vložené peníze vracely.

A najednou to bylo úplně jinak.

Měl jsem sílu, věděl jsem, jak na to, ale došlo mi, že jsem vrazil spoustu peněz do něčeho, co nemůžu jen tak na většinu času zhasnout a zavřít. Sportovně to byl příšernej pocit, protože jsem věděl, že na to pořád mám. Teď dokonce víc než dřív. Do toho ovšem vstoupily nelítostné počty. Když tedy nebudu hrát hokej, není z čeho provoz dotovat, musí si to na sebe vydělat samo.

Přesně v tu chvíli jsem se z hokejisty stal podnikatelem.

Dlouho ve mně leželo, že se moje kariéra neutnula přirozenou cestou, ale byl jsem ke konci donucený těmito okolnostmi. Postupně jsem se ale v novém směřování našel a nadchnul se pro něj. Vidím za ním totiž hmatatelné výsledky v podobě hráčů, jimž jsem dokázal pomoct dostat se na vyšší úroveň. Skrze jejich příběhy oživuju vzpomínky na svoji kariéru a prožívám jejich cesty s nimi. Svojí prací vyloženě bojuju s tím, aby kariéry dalších kluků nepotkávaly sinusiody jako tu moji, která byla vyloženě kostrbatá.

Vždyť já zažil snad všechno, co jde.

To neznamená, že kluci nemají dělat chyby, chybou se totiž nejlíp učíš. Chyba je kolikrát ten nejlepší vzdělávací projekt, ovšem je třeba, aby celkový vývoj vedl pořád vpřed. Ne aby lítal v extrémech jako u mě. Přeju těm, kterým všechno funguje. Jenže ti mají štěstí, takových je strašně málo. To oni mají udávat směr a ti zbylí by se měli snažit si z nich něco brát. Jako když koukáte na Davida Pastrňáka a jeho geniální kousky a snažíte se ho napodobovat, to vás táhne nahoru.

K tomu všemu ale potřebujete pevný základ svého těla. Základ, z něhož se dá čerpat, aby vás právě ony chyby nerozhodily.

Mě rozhazovalo pořád něco. Buď to bylo super, nebo úplně v háji, nedrželo se to v jedné linii s drobnými výkyvy. Lítal jsem padesát metrů nahoru a padesát dolů. Můžeme to brát z celkového pohledu na moji kariéru, nebo i přímo na dění na ledě. A každý trenér přece chce konzistenci, aby věděl, co od tebe čekat, když tě dá na led v poslední minutě těsného zápasu. Pokud ví, že jednou uděláš něco a podruhé něco jiného, nebude tě tam dávat, přednost dostane někdo jiný. Přijdou další, kteří tě postupně vyštípou, a ty rázem nemáš práci.

Všechno vychází z ovládání vlastního těla. Jakmile ho začneš ovládat, jsi svým pánem. A netýká se to jen fyzického tréninku, protože ten v konečném důsledku nemá na výkon tak velký vliv jako hlava. Pokud budeš mít našponované tělo, všechno bude tip ťop, ale hlava nedokáže tvoji sílu správně použít, stejně ti to je k prdu. Tělo tě nepustí do prvků, jaké chceš a můžeš udělat. Nedovolí ti je na ledě předvést, protože se zrovna bude soustředit na něco jiného. Na udržení samotného pohybu.

Proto jsou kluci, co udělají patnáct zápasů s bodem a dalších patnáct bez bodu, úplně plonkoví. My v Česku kolem nich našlapujeme a říkáme, že se jich nesmíme dotknout, aby se nám ještě víc nerozbourali, a budeme doufat, že zase naskočí do formy jako předtím. Vidíme, že někdo měl skvělou sezonu, ale další se mu nepovedla, tak řekneme oukej, měl jen nějakej výkyv. Jenže ono se to opakuje.

Takhle by to nemělo fungovat, přitom je to v hokeji naprostý standard.

Hráč může mít výpadek dva tři zápasy, ale pokud má skutečnou kvalitu, pokud sám sobě věří a pokud ví, co dělá – v každém smyslu toho slova – dokáže se na jednotlivé situace na ledě podívat zvenčí, poučit se z nich a zná i způsob, jak se z nich díky svému tělu dostávat, protože ho dokáže správně ovládat.

A to se děje jen tehdy, pokud má situaci a své tělo pod kontrolou.

Hokej je nastavený tak, že buď něco na ledě uděláš, nebo neuděláš. Lidé zvenčí to zkoumají, posuzují a analyzují. Já na to jdu jinudy. Mě zajímá, co se v danou chvíli děje pod výstrojí a z jakého důvodu něco nejde. Proč ti nejde odněkud vybruslit? Proč jsi zrovna teď zadýchaný? Proč nedokážeš nahodit dech v pravou chvíli?

Většina cviků je dnes vymyšlená, nikdo už nepřijde s ničím převratným, aby udělal díru do světa. Já jen určité cviky implementuju do hokeje. Tak, abys díky tomu věděl, co od těla chceš. Kdy který sval zabírá. Když tohle navnímáš, dokážeš pak díky tomu cílit na to, aby správný sval zabíral v pravou chvíli. Abys ho dokázal izolovat na konkrétní práci a posílit tak, aby ti to tělo vůbec umožnilo. Tělo totiž funguje na bázi, kdy silnější sval přebírá práci toho slabšího. Je vyčůrané, chce si vždycky práci zjednodušit. Ale když ty víš, co který sval dělá, kdy to dělá a co od něj potřebuješ, je to už jen o tom, zkoušet a vychytat to.

To klukům ukazuju. Aby dokázali rozpoznat, co se s nimi děje. Nasměruju je na cestu, kde se naučí sami sebe znát, aby si uměli pomoct podle konkrétní situace. Díky tomu se stávají soběstačnými, ověřují si, co je do stavu lehčího pohybu po ledě dostalo.

Většina hokejistů se totiž pohybuje tak, že spotřebovávají daleko víc energie, než je třeba. Pokud se ale naučí zapojovat správné svaly v pravý čas, budou mít najednou víc síly a lepší koordinaci k tomu, aby na ledě udělali, co chtějí. Dokážou se líp orientovat, rozhodovat se v daných situacích a budou jednoduše lepší. Do podvědomí se takhle dostávají návyky pohybů vykonávaných s menším úsilím, efektivnějším pohybovým vzorcem, po nichž tělo automaticky sáhne, když jede nadoraz. A pokud se je hráč naučí dělat správně, samotné hraní hokeje se pro jeho tělo stane méně namáhavým a zůstane mu víc šťávy pro vytváření situací přímo v rámci hry.

Běžně se přitom děje opak. Do hlavy se člověku spíš nastěhují pochyby, proč mu najednou nevychází něco, co předtím vycházelo, jak je to možné… Z téhle spirály se nedostává snadno.

Už jen bruslení… To je koordinačně jeden z nejtěžších pohybů, co známe. Vždyť plocha chodidla je stokrát větší než dvou hran nože, které tě na bruslích drží v kontaktu s povrchem. Pokud nemáš tenhle pohyb správně uchopený, tělo si nachází způsob, jak si ho ulehčit, ovšem na úkor něčeho jiného. Tím je právě samotné hraní hokeje. Pokud tělo nedokáže přenést do pohybu to, co hráč na ledě vidí a co chce udělat, většinu času vynakládá energii jen na to, jak se k puku vůbec dostat. Ne jak s ním něco vymyslet.

Hokejově se ale posuneš pouze tehdy, pokud máš puk pod kontrolou. Jakmile ho jen honíš, jsi ze hry.

Za nás se vždycky říkávalo, že v létě na ovále se hokej hrát nenaučíš, že to je jen kvůli kondičce. Nám, co jsme trávili hodně času v posilovně, se smáli.

Ne. I běháním – správným běháním – a cíleným posilováním se dá stát lepším hokejistou. My jen spoustu věcí dělali špatně, protože jsme neznali správný způsob.

V celém procesu výrazně pomáhá i skatemill.

Tohle zařízení, které simuluje ubíhající led pod nohama, má v našem prostředí auru taháku peněz z lidí. Říká se, že je to nesmysl, který trénuje jen jízdu rovně dopředu a nemůže se vyrovnat ledu.

Jasně. Ale já nesoupeřím s ledem. Já skatemillem pomáhám k tomu, aby se hráč na ledě líp a snáz pohyboval. Nastavuju mu správné držení těla a posouvám jeho limity, aby dokázal na ledě udělat to, co zamýšlí. Dodávám mu volnost v provádění jeho nápadů přímo ve hře.

Naložili mě ve výstroji, sundali mi akorát brusle. Jak jsou v Čeljabinsku všude tramvaje a sanitka to valila po kolejích, pořád jsem nadskakoval.

Dostal jsem tehdy v zápase s Novokuzněckem ránu z mrtvého úhlu, syn ruské trenérské legendy Borise Michajlova mě dohrál na mantinel a mně vyletěl ramenní klíček, nemohl jsem s rukou ani pohnout. Hned jsem věděl, že to je v háji.

Nemocnice vypadala děsivě. Dlouhatánská a nesmyslně široká chodba, na jejímž konci byly dveře, za nimi zrovna tak ohromná místnost. Dobrých patnáct krát patnáct metrů. V prostředku látkové lehátko, stůl a pár skříněk s pomůckami. To bylo všechno, jinak všude holé stěny.

Než dorazil doktor, vzala si mě do péče ženská s knírem, sto sedmdesát cenťáků na výšku, sto padesát kilo, typická Naděžda, aby mi bolavou ruku zrentgenovala. Natočila mi ruku pod lampu, jak potřebovala, ale moc se mě u toho neptala na názor.

Zařval jsem bolestí.

„Vydržaj, vydržaj,“ reagovala.

Mně tekly slzy.

Když konečně dorazil doktor, řekli mu, že jsem igrak z Traktora co trama polučil… On mrknul na snímky z rentgenu a čapnul mi bolavou ruku.

Tady?

Aaaaaah!

„Da, da,“ pokýval hned a vydal se ke skříňce, z níž vzal injekční stříkačku s jehlou silnou – nekecám –jak moje dva prsty. „Ty vole, to je na koně, ne?“ říkám si. Natáhnul dobré dvě tři deci nějakého roztoku, a než mi došlo, že mi to fakt asi chce píchnout, dva mě chytili a já jen slyšel cvaknutí, jak ta věc projela mojí kůží. Jakmile jehlu vytáhnul, začala mi z rány crčet krev, ale za pět minut mi to bylo jedno. Nevěděl jsem o světě, všechno bylo úplně mrtvý.

Doktor vzal prostěradlo, přehnul ho na půlku, z toho další půl a zase půl, dokud nevytvořil tlustou šálu.

„Co s tím budete dělat?“ vykoktal jsem svojí lámanou ruštinou.

„To je podpěra na rameno.“

V podpaží a kolem krku mi udělali osmičku, a jak mě už nic nebolelo, přišlo mi to úplně supr. Doktor ještě ukazoval, jak si mám doma dávat ruku k futrům a pomalinku lézt prstama nahoru, tak že to postupně rozhýbu.

Dovezli mě na zimák převléknout se a pak domů, kde jsem se ráno probudil a tři deci oblbováku ještě stále zabíraly, protože mě to pořád skoro ani nebolelo.

To až další den všechno přišlo k sobě, rukou jsem ani nemohl hnout a bolela jako prase. I spát jsem postupně musel vsedě, ležet nešlo. Volal jsem domů s tím, že chci okamžitě letenku do Česka, ať to stojí, co to stojí. Aspoň že klub se v takové chvíli zachoval dobře a nedržel mě bezdůvodně v Rusku.

Už v letadle jsem si ruku ani nedal před sebe, začala měnit barvu.

Přímo z letiště jsem jel za Milošem Barnou do Motola, který jen mě viděl mezi dveřmi, divil se, co to mám na sobě. Říkám, že mi to udělali v Rusku a mám to mít na sobě čtyři až šest týdnů a pak bude všechno oukej.

Miloš vzal nůžky, okamžitě prostěradlo rozstřihnul a mně se během chvilky ulevilo. Ruka dokonce začala nabírat barvu.

„Kdybys přišel jen o den dýl, ruka by ti umřela, protože nebyla vyživovaná,“ povídá mi Miloš. Ruský doktor mi to totiž tak utáhnul v podpaží, že do ruky neproudily živiny a zároveň se nedostávala pryč lymfa. Proto jsem měl ruku fialovou… a málem jsem ji už neměl.

Na operaci to nebylo, jen jsem dostal ortézu, doma pak zrehabilitoval a po pár týdnech se vrátil do Ruska.

Celý můj život je o postupném poznávání vlastního těla, toho, jak funguje, a o hledání odpovědí na to, proč jsem tak rozbitej. Kurvil jsem se špatným tréninkem i nesmyslnými návyky. Tejpoval jsem si třeba kotníky, protože jsem měl pocit, že jsou pak pevnější. Tehdy se nevyráběly tak pevné brusle a tohle dělali frajeři, co měli silné nohy, protože takhle najednou jezdili rychleji. Dokázali líp dupnout do ledu, brusle líp přenesla jejich sílu. Akorát se tím hrozivě kazila mechanika pohybu. Já totiž nedokázal zatejpované kotníky při bruslení správně pokrčit a prohnula se mi záda. Neskutečně se mi tím zkracovaly přitahovače, a jak jsem pak zabral – a jak jsem byl těžkej – extrémně jsem je namáhal.

To odnášela třísla.

Devadesát procent jejich poranění se hokejistovi stane bez kontaktu s kýmkoliv dalším, pramení to jen ze špatného pohybu. Mě tak většinu kariéry neustále vyšetřovali, píchali mi do třísel zobrazovací tekutinu a všude vypadalo všechno v cajku. Ale já se prostě na ledě nemohl hnout. Po dvou týdnech klidu jsem po čtyřech dnech v tréninku nemohl bolestí udělat ani jedno tempo, přitom podle všech možných vyšetření mi nic nebylo. Jenže já cítil, že kdybych hrál, tříslo si urvu. Opakovalo se to zas a zas pořád dokola.

Už na farmě v Hershey si ťukali na čelo, co jsem to za bolestínka, tohle rozhodně moji kariéru zbrzdilo. Šlo o problémy, které nejsou vidět, a způsoboval jsem si je sám špatnými návyky.

Jeden klučina z litvínovské mládeže nedávno nehrál kvůli tříslům celého půl roku, nevěděli, co s ním. U mě pak trénoval dva týdny, hned potom naskočil, a ještě na konci té sezony se dostal do mládežnického nároďáku. Jen proto, že místo neustálého odpočívání začal dělat určité pohyby správně.

Sám jsem za všechny ty roky díky nejrozličnějším zdravotním potížím zjišťoval, jaké cviky na co zabírají, během rehabilitací jsem se mimoděk – a pak už i cíleně – vzdělával. Jako třeba ke konci kariéry na specializované klinice v Helsinkách, kde jsem poznal opravdu účinnou pomoc na třísla. Postupně jsem takhle přicházel na to, že moje tělo je moje laboratoř a chci se o ni starat sám. Tak jsem přistupoval ke své přípravě. Čím víc jsem pak nemohl trénovat podle sebe, tím horší jsem byl.

Jen chvilku v Boleslavi a ve Varech jsem dělal letní s týmem, jinak jsem ji jel vždycky individuální. Díky tomu jsem poznal řadu kondičáků a jejich práci a mám k ní výhrady podložené svými zkušenostmi. Přijde mi třeba zvláštní, jak u nás chceme stále trénovat jako v NHL. Ale zapomínáme, že v NHL hrají v základní části o třicet zápasů víc než my. Dvaaosmdesát oproti dvaapadesáti. To je tak výrazný rozdíl, že je třeba ho ve způsobu trénování zohlednit a jednoduše trénovat víc. Trénink je třeba upravovat podle specifik daného prostředí, ne jenom kopírovat. Jenže kolem sebe vidím spíš to, že kondičáci trénují tak, aby se co nejvíc zalíbili hráčům a trénink trval co nejkratší dobu, ideálně bez běhání. Díky tomu, co jsem ve svém hokejovém životě poznal, vím, že tohle nefunguje. Takhle nikoho hokejově neposunou, protože v hokeji nejde o to, abys dobře vypadal v plavkách, ale aby tělo fungovalo při hře v rámci jejích specifik.

Pokud si myslím, že si sednu někam na kurz, kde mi někdo něco odvykládá, a to mi dá potřebnou erudici k tomu, abych správně fyzicky připravil hokejisty, tak jsem vedle. Už jen proto, že každý člověk je jiný. Co jednomu půjde za pět minut, druhému třeba až za patnáct. Tahle práce je o neustálém pozorování a vnímání odlišností jednotlivých lidí.

Můžu si dovolit tohle říkat, protože mě odlišuje, že jsem to pochopil, někoho už hokejově posunul, a hlavně taky dokázal svoji pravdu na výjimečném osobním příběhu.

To když jsem druhým rokem trénoval mladého Honzu Myšáka z Litvínova, jehož táta Petr je v představenstvu klubu. Litvínov měl tehdy špatnou sezonu, hrál o padáka a potřeboval zkušeného beka. Já na to konto Petrovi před koncem roku ze srandy říkal, že bych to klidně oprášil.

Fakt ze srandy. Byl jsem rok a půl bez hokeje, po operaci křížového vazu v koleni a na led jsem chodil maximálně se synem v teplákách a jednou týdně jsem si zaběhal. Jenže Petr to projednal na klubu a mě se začátkem ledna z Litvínova ozvali, že by mě chtěli zkusit.

Řekl jsem, že potřebuju tak měsíc na přípravu.

Dali mi jedenáct dnů, během nichž jsem na sobě začal dělat u sebe v centru a dvakrát se vyrazil sklouznout s hobíkama. Další týden v úterý mi pak zavolal Jirka Šlégr, že ve středu se mám hlásit na zimáku.

V Čeljabinsku mě trénoval Andrej Nazarov. Hráč s kariérou bitkaře NHL a místní boss. Jeho rodina vlastnila stáčírnu vodky, ve městě nebylo moc vlivnějších lidí.

Po mém návratu s uzdraveným ramenem mi Andrej oblékl dvacetikilovou vestu, ale vadilo mu, že se na prvním tréninku jen tak bezprizorně motám mezi ostatníma, tak prý že mám být další den na ledě o hodinu dřív.

Dorazil taky. V péřovce a bruslích, které si nikdy ani nezavazoval, jen zjistil, jestli mám vestu zase na sobě, a pak mi oznámil plán mého individuálního tréninku.

„Padesát koleček doleva.“

„Co?“

„Začni.“

Po týdnech bez ledu jsem začal padesáti koly doleva a padesáti doprava. V kuse. On na každé kolečko koukal. Pak mě čekaly spolu se zbytkem týmu tři hodiny v posilovně, skákání schodů a takhle každý den pořád dokola. Vždyť my snad každý trénink skákali sto překážek. Na betonu. A překážky byly do úrovně pasu a tak blízko za sebou, že se muselo fakt skočit kolmo nahoru a pak zas znova.

Lhal bych, kdybych říkal, že mi to na fyzičku nepomohlo. Ale když se na tenhle trénink podívám optikou toho, co vím dnes, dělá se mi zle z toho, co tělo schytávalo.

V Rusku mě navíc hokej dvakrát skoro zabil, i když si odmyslím ty otřesné tréninkové postupy.

Nemluví se mi o tom lehko vzhledem k tomu, co se pak stalo klukům z Jaroslavle, ale… S Čeljabinskem jsme ze zápasu v Ufě, kam trvá cesta tři hodiny, zpátky letěli hodin pět. Přistáli jsme pak stylem stíhačky. Čumák dolů, těsně před zemí to pilot srovnal a hodil to na kola. Později jsme se dozvěděli, že jsme měli palivo už jen tak na pět minut letu. Prostě celou cestu foukal silný protivítr a oni v Rusku tohle moc neřešej. Buď to vyjde, nebo ne.

Podruhé, kdy nebylo daleko k průšvihu, jsme letěli ve sněhové bouři, a když jsme dosedli na ranvej, vypadalo to jako na tankodromu. Letadlo se hrnulo půlmetrem sněhu. Ještě rolovalo, když pilot vyběhl z kabiny, začal řvát „suka blit, jobanyj hrot,“ a i pokud nerozumíte, rychle si význam domyslíte. Do toho otevřel dveře, za jízdy vyskočil ven a šel do hajzlu. My zůstali stát v závěji, než pro nás přijela vétřieska a my se dozvěděli, že letiště je kvůli kalamitě zavřené a ranvej ani nesvítila.

„No dobrý, vyšlo to…“ reaguje na podobnou věc Rus. Ale já si říkal, co až to jednou nevyjde.

Slogan „nás mnogo“ je tam patrný na každém kroku. Lidský život v Rusku není úplně na prvním místě priorit, což se mi dost děsivě potvrdilo, když jsme jednou ještě v Nižměkamsku jeli ze zápasu pozdě v noci autobusem. Na dálnici byla tma jako v pytli a my najednou nadskočili a zastavili.

„Asi prdla guma,“ bavili jsme se mezi sebou, vyskákali jsme ven a začali autobus obcházet.

Pravá zadní oukej, levá zadní oukej, levá přední… Všechno v pohodě. Tak co to bylo? Nějakej strom? Tak tam postáváme v hloučku u krajnice a já, který jsem tam zrovna byl i s cestou asi tři dny, se snažím díky slovenským spoluhráčům pochopit, o čem se baví ruští kluci. Najednou se odněkud zjeví babička, která vypadá jak z Mrazíka. Maličká, s šátkem, vrásčitá. A ze všech lidí si vybere mě a začne na mě mluvit. Vyslechl jsem si její dlouhý monolog, a jakmile odešla, otočil jsem se na Tomáše Starostu, co to bylo zač a co chtěla…

„No, že jsme jí zabili muže, že jsme ho přejeli.“

Ty vole!

Děda vystoupil z auta, asi měli nějaký defekt, a pravá strana našeho autobusu ho smetla.

Hned jsme se běželi podívat dopředu – a opravdu, měli jsme rozbité světlo a na blinkru krev. Ovšem jediné, co následovalo, byl zákaz o tom kdekoliv mluvit. Přijel pro nás jiný autobus a jelo se dál, jako by se nic nestalo.

Kam jsem se to dostal, honilo se mi hlavou. Ty vole, kam jsem se to dostal…

Přesto jsem v Rusku chtěl zůstat, v Čeljabinsku se mi totiž po zranění konečně začalo dařit, tým se před koncem základní části rozjel a manažer se mnou byl spokojený. Vykládal, jak podepíšeme smlouvu na dva tři roky. Nadbíhal si mě, peníze tam už tehdy byly parádní.

Super! Usmálo se na mě štěstí!

Jenže… Byla to poslední sezona ruské superligy, od léta začínala soutěž pod hlavičkou KHL a vznikl problém, protože na jaře ještě nebyly k dostání bumážky, dokumenty schválené od KHL. Tak prý že nemůžeme nic podepsat, než všechno tohle dorazí. Mezitím na nás v prvním kole play off vyšlo CSKA a já týden před startem dostal čtyřicítky horečky. Sám na bytě jsem volal spoluhráčovi, že mám mžitky před očima, ať mi pošle doktora, že nemůžu nic. Než ten dorazil, byl jsem bez přehánění rád, že žiju. Dostal jsem prášky a mohl jen ležet, v tomhle stavu nešlo hrát. Mezi tím nás CSKA samozřejmě vycvaklo a na klubu se ke mně najednou neznali. Dokonce si ještě vymysleli, že jsem se během venkovních zápasů chodil dívat na stadion na zápasy juniorky, místo abych byl s týmem, což byla naprostá blbost. Šmytec. Ze smlouvy na tři roky bylo vyhnanství a nálepka někoho, kdo se podělal před play off.

Vrátil jsem se do Ameriky s vidinou další šance ve Washingtonu. Vzal jsem zkoušku na kempu, nikdo mi nic negarantoval a na konci jsem dostal nabídku začít na farmě, což už jsem ale nechtěl. Vrátil jsem se do Česka, kde jsem vybral nabídku Karlových Varů. Tam to dopadlo titulem, později i pozvánkami z nároďáku, ale za tři roky už jsem s Boleslaví v baráži spadnul z ligy.

Sinusoida mé kariéry dál lítala nahoru a dolů.

Abych pak nakonec ve Švédsku zase doslova ohrozil svůj život. To když mě trefil protihráč na koleno. Místní doktor mi ho jen zatejpoval, ale já cítil, že problém je daleko vážnější a že mám v pytli vazy. Sedl jsem na letadlo a letěl do Prahy do střešovické nemocnice. Tamní primář nejenže zjistil, že vaz mám opravdu přetržený, ale našel mi pod kolenem sedmicentimetrovou trombózu.

„Být vámi, nechám se okamžitě někde hospitalizovat,“ pověděl mi klidným tónem, když jsem si nechal vysvětlit, co to znamená a že to může být ohromný průšvih. Možná i fatální.

Tak jsem zavolal do liberecké nemocnice a rychle tam vyrazil. Už na mě čekali. Když jsem doktorovi vysvětlil, co jsem se právě dozvěděl, dal mi krejčovský metr, ať si změřím obvod každého stehna.

To s bolavým kolenem měřilo o dobrých dvacet centimetrů víc. Bylo nalité krví, která neměla jak odtékat. V tu chvíli už jsem najednou nesměl dělat nic. Ani pohyb. Zřízenec mě posadil na vozík a už mě vezli ředit krev.

Kvůli tomu jsem pak tři měsíce nemohl s poškozeným křížákem pod kudlu, což vzhledem k situaci s libereckým centrem znamenalo konec kariéry. Téměř definitivní.

Když mi tehdy zavolal Jirka Šlégr, vytáhl jsem z krabice nové brusle, nabrousil je a vyrazil.

Po devíti dnech trénování.

Po tréninku, na němž jsem se styděl před ostatníma klukama, že jsem měl tu troufalost mezi ně přijít a chtít vzít někomu z nich místo, mi trenéři řekli, ať si jdu dát oběd a oni že se poradí, co se mnou.

Na to já, že musím do Liberce, kde mám od půl druhé lidi, které musím trénovat.

Večer mi pak Jirka dal vědět, že mě berou, a já ještě ten pátek oblíkl dres Chezy doma proti nabité Spartě.

V prvním střídání jsem pak málem hodil na střídačku Petra Kumstáta. Tak nabušenej jsem byl. Říkal jsem si, že jsem to asi přehnal, že Petr je kamarád a já mu mohl ublížit, ale já byl tak silnej, že jsem ho prostě v plný jízdě vzal a rozbil o mantinel.

Ty vole, pozor, ono to půjde…

Ten zápas jsem odehrál v klidu, nehořel jsem a podobné to bylo i po zbytek sezony, kterou jsme zachraňovali až v baráži. Jen jsem dostal po prvním zápase zákaz mluvit o svém příběhu do médií, aby litvínovské vedení nevypadalo jako parta neumětelů, co dokázala sehnat jen veterána po operaci a dvou letech bez hokeje.

Pro mě bylo podstatné, že jsem si sám na sobě potvrdil, jak moje metoda funguje. Všechno vycházelo jen z toho, že jsem díky trénování ostatních ve svém centru měl zautomatizované pohyby, které jsem jim předváděl.

Když tohle máš, nepotřebuješ ani takovou sílu. Jsi v pohodě se správnou technikou a trochou síly.

Pokud ke správné technice přidáš síly hodně, jsi milionovej.

Proto Honza Myšák, když u mě začal trénovat, spojením těchto principů s vlastní pílí dosáhl toho, že v šestnácti mohl hrát extraligu, protože bruslil o poznání líp než frajeři, co to na téhle úrovni hrajou deset patnáct let.

A to Honza kdysi býval jeden z nejhorších bruslařů ve své kategorii.

Po těžkém úrazu kotníku, který se mu stal nešťastnou náhodou na tréninku, pak díky tomu, jak dobře znal své tělo a vnímal, které pohyby si v dané fázi rehabilitace může dovolit, popřel zákonitosti času při léčení. Uzdravil se daleko dřív, než lékaři předpokládali. I tohle pro mě bylo další potvrzení toho, že moje metoda je správná.

Kouzelné pak na ní je to, že podobný vývoj, jako udělal Honza, se dá zvládnout s kýmkoliv, ani nemusí mít jeho nadání. Důležité jenom je, aby se k němu přistupovalo individuálně vzhledem k jeho pohybovým návykům, které se dají rozpoznat už jen sledováním jeho chůze, bruslení i sezení.

Stačí jen vnímat, že každý člověk je jiný a je třeba přizpůsobit postup možnostem jeho těla.

To je můj dar. Poznal jsem, že tohle dokážu rozklíčovat, a díky tomu můžu pracovat s každým člověkem podle jeho potřeb a jeho tempem. Dokážu lidi analyzovat a pak jim jednotlivé pohyby pomocí cviků upravit.

Můžete si o tom myslet, co chcete. Trenérů kondice je všude spousta, vím.

Žádný ale neudělal to, co já. Netrénoval sebe tak, jak trénuje ostatní, aby pak na základě toho šel po jedenácti dnech přípravy z voleje hrát extraligu.

Ať už byla moje hokejová kariéra nakonec řadová, tak v tomhle jsem určitě jediný na světě.


Příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.

Jana Mensatorová, ČTK/Radek Petrášek a archiv Jakuba Čutty

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.