Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Nebudu vám kecat. Utíkal jsem před policajtama.
Fakt jsem s nima nechtěl nic řešit. Určitě by mě odvezli na záchytku a to bylo to poslední, o co jsem stál. To by mi rodiče dali.
Koncem června 2016 se spoluhráčovi narodilo dítě. V Třinci nám končila příprava, tak jsme ho vyrazili zapít. Jak už to ale v podobných případech bývá, semlela se rvačka. V baru jsme narazili na frajera, co si chtěl na hokejistech něco dokazovat, provokoval a já si ho vytáhnul ven.
Najednou jsme si všimli blížících se uniforem. Zmagořil jsem, nenapadlo mě nic lepšího než zdrhat.
Utekl bych jim. Byl jsem běžec, když jsem do toho šlápnul, nikdo by mě nechytil. Jenže já si na jednom místě, kde jsem se mohl vydat třemi směry, vybral ten nejhorší. Schody dolů vedoucí okolo jednoho z místních činžáků.
Pár schodů, plošina, pak zas dalších pár a takhle několikrát za sebou.
Rozběhnutý jsem první část přeskočil. V letu jsem při dopadu udělal kotoul a z něho jsem chtěl pokračovat dál. Jako Indiana Jones. Ztratil jsem ale balanc a podlomila se mi pravá noha. Seknul jsem sebou, ještě jsem se stačil zvednout, ale jak jsem se o tu nohu opřel, bylo to ještě horší. Měl jsem na sobě roztrhané džíny, takové ty co se nosí, když jdete posedět, a zrak mi sjel na rozpáranou díru, z níž trčelo koleno.
Úplně bokem. Jako byste ho vyndali. Mezi stehnem a holení jsem měl prázdno. Mezeru. Prohlubeň.
Hlavou mi blesklo, že je asi průser, když je koleno jinde než noha, co?
Jen jsem na to zíral, ještě jednou jsem se chtěl zvednout, ale nešlo to. Noha vůbec nefungovala. V ten okamžik na mě kleknul policajt a začal mě poutat.
Spustil jsem na něho těmi nejsprostšími výrazy, jaké si můžete představit. Bolelo to totiž jako prase. Hulákal jsem, ať mě nechá, že mám v prdeli koleno. Nevěřil mi, nebo mu v tu chvíli nedocházelo, co to blábolím, když jsem vteřinu předtím sprintoval a dělal kotouly.
„Vy fetujete?“ řval na mě.
„Nefetuju, ty vole, mám vyhozený koleno!“
Až pak se mi podíval na nohu a všimnul si, že nekecám. I on se zhrozil, jak to moje noha vypadá.
V tu ránu přestal řešit, proč mě honil, a volal záchranku. Doběhli další policajti i moji spoluhráči, kteří jim museli odevzdat občanky, jedinou pokutu jsem ale dostal já. Za výtržnictví. Zaplatil jsem ji ale až v nemocnici, kam mě odvezli. V sanitce jsem se několikrát pozvracel, to ještě z toho všeho, co jsem vypil. Taky z jehel, které do mě píchali na umrtvení nohy. Nesnáším injekce a než jsme dorazili, byl jsem opíchanej jak levná děva u cesty. Koleno se mi hned snažili nahodit zpátky, ale nešlo to.
Sice mě mix alkoholu a léků solidně umrtvil, přesto jsem moc dobře cítil, jak mi ho na pohotovosti vraceli. To jsem se poblil znova.
Bolestí.
Schytal to doktorův plášť. Nic moc dalšího okolo sebe jsem nevnímal, ale jedno slovo z jeho úst jsem zaslechl.
Amputace.
V tu chvíli ve mně hrklo. Chtěl jsem se zase sebrat a zdrhat, ale hned mi došlo, že v tomhle stavu bych vážně nikam daleko neutekl. Z útržků slov, které se do mé omráčené mysli provrtaly, jsem taky pochopil, že amputace by byla ve hře, kdyby koleno zůstalo ještě chvíli vyhozené. V tu chvíli by se totiž nevratně ucpaly tepny a hrozil by úplný konec.
Dostal jsem dlahu a přítelkyně s kamarádem, kteří pro mě přijeli, mě nad ránem odvezli domů. Seděl jsem v taxíku s nataženou nohou a z telefonu slyšel, jak mi nakládá mamka, jíž přítelkyně hned v noci volala. Vynadala mi jako nikdy. Kdyby se mohla teleportovat, jen aby mě profackovala, udělala by to. Byl jsem pořád pod oblbováky, ale moc dobře si pamatuju, jak mě sjela.
Když jsem se dopoledne probudil, zhrozil jsem se, že to byl šílenej sen. Fuj.
Zahýbal jsem levou nohou. Dobrý.
Teď pravou… Do prdele!
Tak on to nebyl sen.
Magnetickou rezonanci jsem pojal jako diskotéku. Duc. Duc. Duc. Dělá to takovej divnej zvuk, tak než v tom tunelu jen tak ležet, představoval jsem si, že jsem na parketu.
To byla jedna z mála světlých chvilek při všech vyšetřeních, která jsem absolvoval.
Koleno jsem měl zničené už z hokeje. Poslední roky jsem hrál přes bolest, měl jsem ho přetížené, lítalo v něm spoustu úlomků, měl jsem přetržený přední křížový vaz a poškozenou chrupavku. Skokem ze schodů jsem všechno dojebal. Omlouvám se za sprosté výrazy, ale kdo mě zná, ví, že jsem takovej.
Navrch jsem si urval úpony lýtkového a stehenního svalu. Jeden doktor za druhým mi proto tvrdili, že možná ani nebudu chodit. S hokejem že se mám rozloučit rovnou, prý budu rád, když budu v běžném životě kulhat, spíš že mám počítat s vozíkem.
V duchu jsem je všechny posílal k čertu, sám v sobě jsem věřil, že se uzdravím, i když jsem pro to neměl racionální základ. Samozřejmě jsem se ale začal trochu bát.
Předtím jsem ještě musel zavolat na klub a říct, že asi nebudu úplně ready na sezonu. Samozřejmě jsem si nejdřív vymyslel, že jsem uklouznul na čerstvě vytřených schodech před barákem. Jenže Třinec je malé město, a když si někdo z Ocelářů urve nohu při útěku před policajtama, úplně se to neututlá. Od tehdejšího šéfa pana Marka jsem tedy dostal ceres dvojitý. Jednak za to, co jsem udělal, hned nato za nesmyslné výmluvy.
Přesto se ke mně v klubu zachovali skvěle. Ani když vyšlo najevo, jak moc je moje zranění vážné a že jsem si ho způsobil vlastní blbostí, nezrušili mi smlouvu. Tu jsem podepsal krátce před osudovou zapíječkou. Dali mi tři roky s opcí, což už značilo, že věděli, co jsem zač a proč si mě nechávají. Dostal jsem peníze, s nimiž už se dalo i něco v životě plánovat. Když jsem se vyřadil ze hry, posílali mi alespoň tolik, abych měl na nájem a živobytí. Jelikož mi totiž pojistka platila jen na sport, od pojišťovny nedorazila ani koruna. Kdyby se na mě Třinec vykašlal, nezvládl bych to. Mohl bych se rovnou oběsit.
V jednadvaceti jsem neměl nic našetřeno a naše rodina taky peníze nemá, protože ji brácha zatáhl do dluhů. Od první chvíle jsem proto nepočítal s ničím jiným, než že se dokážu vrátit na led. Co bych jinak dělal? Vyučil jsem se kuchařem a vařit mě baví, navíc máma má hospodu. Představa, že bych někde dvanáct hodin obaloval řízky, mě ale děsí. Ve skutečnosti nic jiného než hokej neumím a ani umět nechci. Hodlám hrát, co to půjde, a potom trénovat. Můžete si myslet, že jsem blbá hokejka, ale já to tak mám dané. Hokej je můj život.
Proto mě poháněl strach, co by se mnou bylo, kdybych ho skutečně už nemohl hrát. Nebo co kdybych fakt ani nechodil… Byl to strach o vlastní budoucnost a taky stud směrem k rodičům. Mámu s tátou a další lidi, kteří mi pomohli až do extraligy, bych měl zklamat? Ne, to ne. Neměl jsem jinou šanci než se vrátit.
Já totiž vážně nepocházím z jednoduchých poměrů.
Jako rodina jsme během mého dětství absolvovali šílené věci, hokej byl jedna z mála světlých stránek a všechno se mu podřizovalo. Někdy nebylo ani na pořádné jídlo, jen na hokejové vybavení se vždycky prostředky našly. Radši ať má Míša nové brusle než cokoliv jiného. Nebyly dovolené, nebylo drahé oblečení, ani hezké mobily. Spoluhráčům jsem tohle všechno záviděl. Pamatuju doby, kdy mi bylo šest, možná sedm, a jezdili jsme s našima sbírat jablka a hrušky. Kilo vykupovali třeba za tři padesát, tak jsme takhle máma, táta a já celé dny makali, abychom si přilepšili.
Obdivuju rodiče, jak se mi dokázali věnovat přes to všechno, co museli řešit.
Za spoustu potíží může zmíněný brácha. Je z maminčina prvního manželství, o devět let starší než já. A je to ultra debil.
Když jsme se z Kroměříže, odkud pocházíme, stěhovali do Zlína, bylo mu osmnáct a prohlásil, že s námi nejde. Chtěl zůstat s babičkou a dědou, že prý mu tam je líp, že tam má kamarády. Začal hulit trávu, spadl do drog a postupně se zadlužil na všechny strany. Projebal takhle i barák prarodičů. Ti to neunesli, oba je během pár let doslova dostal do hrobu. Exekutoři pak začali uhánět i mámu s tátou a nakonec i mě. Do toho našim brácha vyhrožoval, že je zabije, jestli po něm něco budou chtít. Nakonec zmizel, těžko říct kam. Ozval se mi, až když jsem začal hrát extraligu, že je rád, že se mi daří a že by se chtěl potkat.
Ani jsem mu neodepsal. Kdybych ho viděl, musel bych ho umlátit. A nechci kvůli němu jít sedět.
Třeba se srovnal, přece jen mu je už přes třicet, ale stejně je pozdě. Po tom, co rodině udělal, mu nedokážu odpustit. Když jsem ho potřeboval jako malej, když pro mě měl být vzorem, kašlal na mě. Sám kvůli zdraví nemohl sportovat, tak si na mně aspoň zvyšoval sebevědomí. Strhával mi v pokoji hokejové plakáty, šikanoval mě a mlátil. Nijak brutálně, ale dostával jsem od něj nařezáno při každé příležitosti.
Zase jsem se tak aspoň naučil ničeho se nebát. Já mu to totiž vracel, zocelilo mě to.
Jen kvůli němu dodnes nemám úplně respekt k autoritám. Naši mě vychovali, aby ze mě byl slušnej člověk, ale když se mi někdo nadřazuje a sere mi na hlavu, chytnu blok, přes kterej nejede vlak. Proto to se mnou měli těžké i někteří trenéři.
A taky se nerozmýšlím, jakmile dojde na bitku. Je mi jedno, jestli dostanu po tlamě.
I na ledě jsem se vždycky chtěl pobít s tím největším a nejvyšším. Takhle mě v play off 2015 potahal po ledě sparťan Polášek, vláčel mě za dres jako by se mnou vytíral, když jsem předtím vystartoval na Přibyla. Neva, příště do toho půjdu znova.
Stejně tak už jsem dostal na budku i v baru. Třeba doma ve Zlíně, když jsme s kamarády zapíjeli stříbrnou třineckou sezonu. Vyšel jsem ven a najednou mi přiletěla z jedný i druhý strany, než jsem se vzpamatoval, vlál mi nos. My byli tři, jich sedm, zbili nás jako koně. Ani mamka mě nepoznala, jak jsem přišel zmalovanej. Lidi si holt chtějí něco dokazovat, když vidí hokejistu. Prozradí nás chůze, stavba těla i kšilt dozadu. Pak se stačí podívat na hezkou babu a ejhle, už vám přistává švestka na čenichu.
V dětství jsem býval trochu outsider. Ostatní mě neměli moc rádi v mládežnických týmech ani ve škole. Vím to. Dělali si srandu z mých kudrnatých vlasů, že prý jsem ovečka. Měl jsem je fakt jak Beethoven, navíc jsem všechno řešil agresivně, byl jsem tak trochu vyvrhel na okraji.
Ve dvanácti mě vyhodili ze Zlína. Možná kvůli mé povaze a taky proto, že tam bývala solidní tlačenka bohatých rodičů. Řekli, že ze mě nikdy hokejista nebude. Tehdy jsem byl ještě malej a hrál jsem útočníka, až potom na Vsetíně pan Hudler poznal, že ve mně něco je, a dostal jsem šanci. Hrál jsem i s o dva roky staršími, v patnácti jsem odešel zpátky do Kroměříže. Rovnou mezi juniory. Sice jsme hráli jen ligu, ale zase jsem nastupoval proti klukům mnohdy o čtyři roky starším. Jak mě někdo trefil, letěl jsem až do Humpolce, ale hodně jsem se naučil. Díky roku v HK Bulldogs Trenčín, což byl tým založený na zámořském přímočarém stylu, jsem do sebe dostal ten správný důraz a zlepšil se ve hře do těla. Následně se táta potkal s panem Ciencialou z Třince, slovo dalo slovo a vzali mě do dorostu. Až tam jsem zjistil, jak se namotivovat proti každému soupeři, do té doby jsem totiž hrál pořádně jen proti těm silnějším a v zápasech se slabšími vymýšlel hovadiny a vozil se na půl plynu.
První rok v juniorce jsem ovšem skončil ve čtvrtý lajně. Trenér Juřík mě neměl v lásce, říkal mi Vrtulník, že prý lítám všude a nikde a jsem zbrklej s pukem. Myslel jsem, že skončím s hokejem, jak jsem byl otrávenej. Po sezoně se ale najednou ozval telefon a v něm Jarda Kameš, vedoucí z áčka. Že jdu s nimi na přípravu.
Kluci si na to konto pár dnů předtím dělali srandu, že prý tam půjdeme všichni mladí ročníku 94, takže jsem to považoval za něčí fórek. Hovor jsem típnul, ať si nedělají prdel. Vždyť já pořádně nehrál ani v juniorce.
Jarda okamžitě volal znova, že jsem idiot a proč mu pokládám telefon. Že se mám příští týden hlásit na tréninku s áčkem.
Tak to asi nekecá. Vyskočil jsem tři metry vysoko.
Svým přístupem a poctivostí jsem trenéry zaujal a jako jediný z mladých jsem se nakonec v mužstvu udržel. Já nikdy nebyl žádný extra talent, možná jen v bruslení jsem vynikal, ale makal jsem víc než ostatní. Když jste dočetli až sem, asi už tušíte proč. Měl jsem to odjakživa horší než ostatní. Nebo jsem si to horší udělal svojí povahou. O to víc jsem ale dřel. Pokaždé jsem chtěl být lepší než ti nejstarší v mém týmu. Neměl jsem konkrétní vzor, jen když mě na někom něco zaujalo, snažil jsem se to od něho okoukat. Zásobárnou takových věcí pro mě býval sobotní ranní NHL Power Week. Pokaždé jsem se na něj těšil, byl to sestřih toho nejlepšího z NHL za poslední týden. V éře, kdy v ní váleli Lemieux, Lindros, Sakic, Jágr ale i Stevens, Foote, Kasparaitis nebo Blake, kteří to uměli řezat. Ti se mi líbili zrovna tak.
V áčku nade mnou držel ochrannou ruku pan Marek. Byl jsem jako jeho syn, až si ze mě kluci kvůli tomu utahovali. Po trénincích si mě brával stranou a piloval se mnou střelbu. Vypálil jsem pokaždé třeba tři sta puků. Pral jsem to na branku z první, ladil jsem přesnost i švih. Jsem panu Markovi moc vděčný za to, jak na mně pracoval.
Nedivím se, že na mě byl naštvaný, když jsem mu kecal o tom, co se mi stalo.
Dostal jsem sádru od palce až po tříslo. Na dva měsíce. Celé léto jsem mohl jen ležet na zádech. Takže jsem jen hrál na PlayStationu, četl knížky a koukal na filmy, víc nic. Nemohl jsem se ani osprchovat. Dojít si na záchod bylo utrpení. Navíc jsem si musel píchat injekce do břicha, abych nedostal trombózu. Já, kterej nemůžu vidět jehlu. Třeba hodinu předem jsem se pokaždé proklínal, jakej jsem kokot. Nejradši bych si býval nakopal prdel za to, jak nezodpovědnou pitomost jsem udělal.
Občas jsem míval i stavy, kdy se mi do hlavy vloudila myšlenka, co kdyby… Co kdybych opravdu už nemohl hrát hokej a nakonec ani chodit? Co budu dělat?
To bych asi fakt skočil pod vlak.
Mám úctu k lidem na vozíku, jak s hendikepem zvládají fungovat. Já bych to nedal. Sice bych ohromně ublížil spoustě blízkých, ale takhle bych nedokázal žít. Než mít podělaný život, a ještě vlastní vinou, to bych to radši ukončil.
Takhle: Mám se rád, přece jen bych se nakonec asi neodhodlal, ale i takové věci mě napadaly.
Sádra mi navíc utlumila důležité nervy. Vyšetření odhalilo, že jejich odezva je přesně nula procent. Nic. Prvotní fatální prognózy se po čase trochu zmírnily, přece jen se mi citlivost pomaličku vrací a po půl roce jsem začal aspoň něco vnímat, ale prý bude trvat roky, než bude noha pracovat jako dřív. Vnější stranu doteď necítím. Kdyby mi někdo chtěl uříznout haksnu od kolene dolů, nevím o tom. Jen když mi tam píchli jehlu, vnímal jsem zvláštní chlad. Znamená to, že sám od sebe nezvednu chodilo, musím mít na kotníku speciální ortézu. Říkám jí designový doplněk. Ta mi drží nohu, aby mi nepadala. Kvůli tomu srandovně pajdám.
Fotbal mi nikdy nešel a teď už si ho tuplem nezahraju.
Přesto nejsem ztracený případ. Pan doktor Holibka v Olomouci je machr na kolena a dal dohromady i to moje. Bez přehánění mi zachránil život. Nejdřív jsem ale zmasakrovanou nohu musel zrehabilitovat natolik, aby vůbec zvládla operaci. Od srpna do ledna jsem tedy makal jen proto, abych mohl v březnu pod kudlu. Dělal jsem všechny rozsahy, dřepy, plavání i jezdil na kole, které nesnáším. Zpočátku byl každý sebemenší pohyb čisté utrpení. Jako když povolujete zarezlý šroub. Nešlo s tím hnout.
Pan Holibka a paní primářka Ondruchová z rehabilitačního oddělení ale viděli, jak dřu, jakej jsem bojovník, a oni byli první, kteří mě podpořili v tom, že se přece jen dokážu vrátit na led.
Potom jsem ovšem znova trpěl. Kdo byl někdy s kolenem na operaci, má představu. To moje navíc prošlo kompletním servisem. Denně jsem musel něco dělat, abych ho rozhýbal. Doslova od rána do večera. Chodil jsem s berlemi, nohu pořád pokrčenou a sotva jsem o něco zavadil, třeba jen nepatrně, chcípal jsem bolestí. Až tak, že jsem se párkrát málem počůral. Něco jako pět kopanců mezi nohy.
Do toho se mi v noci zdálo o hokeji. Nic určitého, jen obrazy ze hry. Jezdil jsem si po ledě, byl jsem šťastnej, noha mi fungovala. A pak jsem se probudil zase jako mrzák. Nasranej na svoji blbost.
Věděl jsem ale, že se přibližuju. Pomalu, ale přibližuju.
Za půl roku od operace jsem poprvé stoupnul na led. Bylo hodně zvláštní soukat do brusle ztuhlou nohu, kterou jsem necítil, ale já už prostě musel. Oblékl jsem si celou výstroj, jen pro pocit.
První den jsem strávil na ledě asi čtyři a půl hodiny, neskutečně jsem si to vychutnával. Bruslil jsem jako robot, bez branek, jen sem a tam, ale ohromně jsem si užíval, že to jde. Pravá noha mi občas podjela, musel jsem si zvyknout, že není tak jistá jako dřív, a dlouho jsem se s tím pral, ale dalo se tomu přizpůsobit. Pochyby jsem brzy rozehnal.
Taky jsem si uvědomil, že jsem skoro celý rok neměl v ruce hokejku. Ani jednou. Až zpětně mi došlo, že jsem si mohl aspoň střílet, hrát s pukem, cokoliv. Já na sebe ale byl tak naštvanej, že mi tohle ani nedošlo. Teď jsem ji zase svíral v rukavicích a cítil obyčejnou lidskou radost. Pořád jsem byl na úplným začátku, ale už jsem věděl, že to dám. Rok a půl jsem trpěl kvůli vlastní pitomosti, ale teď už jsem byl zase tam, kde jsem chtěl být. Pořád na nule, ale s vidinou návratu.
První tréninky byly ukrutná makačka, ale to mi bylo fuk. Zase jsem bruslil.
Až později jsem se dozvěděl, že mi na klubu úplně nevěřili. Nový šéf Honza Peterek ke mně byl upřímný. Prý když mě pozorovali, jak kulhám, neviděli to se mnou moc nadějně. Protože je o mně známé, že hokej beru poctivě, nechali mě trénovat, dali mi čas, ale zároveň jsem měl dost jasné varování. Jestli se můj stav nebude lepšit, rozloučí se se mnou.
Naštěstí jsem huba ukecaná a neustále jsem jim tak ukazoval a vysvětloval, jak se všechno zlepšuje.
Ohromně mi pomohli bratři Sajlerovi, kluboví kondiční trenéři. Celou dobu za mnou stáli a fantasticky se mi věnovali, navždycky jim za to budu vděčný. Věřili, že se dokážu dát do pořádku.
Přitom třeba i mamka o tom pochybovala. Ne, že by mi to řekla naplno, ale často zmiňovala, ať přemýšlím o jiné práci. O tom, co budu dělat, když se mi nepovede se dát úplně do pořádku.
Já tohle nechtěl řešit. Já se vrátím k hokeji. Tečka. Měl jsem – a pořád mám – jen plán A. Protože plán B rozptyluje.
Pak tu byla moje holka. Chodili jsme spolu šest let. Taky nepocházela z ideálních poměrů a našla si mě, když jsem byl nadějný hráč. Nebudu lhát, že jsem byl ideální partner, taky jsem dělal blbosti, rozcházeli jsme se a scházeli, seděl na mě přesně stereotyp mladýho hokejisty. Využíval jsem toho, že jsem vymakanej a upovídanej. Přítelkyně odnášela i moje stavy, kdy se mi třeba nepovedl zápas a někdy jsem pak doma i něco rozbil.
Když jsem se dával kupy s kolenem, ani ona mi nevěřila.
Jak to mám potom zvládnout, když mě nepodporují ani moji nejbližší? ptal jsem se často sám sebe. Vždyť oni mi mají dodávat tu největší sílu.
Zpočátku jsem z té nedůvěry byl tak špatnej, že mi nepřišly moc vtipné ani fóry od spoluhráčů, jindy to nejlepší na životě v týmu. Dělali si srandu, že chodím jako čáp, a říkali mi Indiana Jones, ale já se nesmál. Já se za to styděl. Tím spíš, že jsem se bál projít kolem holek. „To už se za mnou žádná neotočí,“ říkal jsem si. „Můžeš být hokejista, jakej chceš, ale seš mrzák…“
„A teď už vlastně ani hokejista nejseš…“
Zlehčuju to, ale já byl fakt na dně. Strašně dlouhá doba bez hokeje pro mě byla utrpení. Jak jsem neměl hokej, neměl jsem nic. Najednou jsem byl obyčejný kluk bez ničeho, co musel bojovat o holou budoucnost. Tak jako kdysi naši. Hřebíček všemu nasadila přítelkyně, která se v prosinci, rok a půl po osudném skoku, sebrala a odešla. Plánovali jsme budoucnost, chtěl jsem si ji vzít, její rodina mi byla velmi blízká, ta mi pomáhala neskutečně. Přes všechny neshody jsem ji měl rád. Když už jsem se ale škrábal nahoru a byl jsem blízko, zase mě srazila.
Trčel jsem pak v prázdném bytě s nejistotou, co se mnou bude. Sám, jen s jednou kočkou. Tu druhou si vzala s sebou.
Seděl jsem tam takhle potmě i dlouhé hodiny a buď byl potichu, nebo poslouchal muziku. Trochu jsem se zhroutil, řekl bych. Jako by si vzala i část mě samotného. Byl jsem strašně zklamaný a nevěděl, co dělat. Nechlastal jsem, to zase ne. Na to už mi alkohol v životě nadělal dost paseky, abych mu dal další možnost mě potopit. Nehodlal jsem se zřídit, protože jediné, na co jsem se těšil, byly ranní tréninky.
Začal jsem ale třeba poslouchat i smutný písničky. Já, drsňák!
Jsem typ, co nebrečí, ale tehdy jsem brečel. Hodně. Třeba i u filmů. Rozšvihala mě poslední scéna Gladiátora, nebo i jedna pohádka.
Jo, pohádka.
Byl jsem tak v pytli, že jsem se odhodlal i k psycholožce, abych si o svých pocitech měl s kým popovídat. Poradila mi, že si mám najít nový status quo. Něco, od čeho se bude odvíjet moje každodenní náplň. Čas, v němž jsem se věnoval přítelkyni, musí vyplnit něco nového, aby mi nescházela. V tom mi pomohli sousedi. Zjistil jsem, že vedle mě bydlí i jeden fajn týpek, co se věnuje sjezdům na endurovém kole. Trenéři to uslyší neradi, ale já občas vyrazil s ním a dost mě to chytlo. Jednak je to dobré na posílení mojí nohy a taky mě to pořádně rozpumpovalo.
Adrenalin, kdy se řítíte do zatáčky a buší vám srdce, to jsem přesně potřeboval.
Potřeboval jsem cítit, že pořád žiju.
Události najednou nabraly rychlý spád. Ze dna, na které jsem zase spadnul, jsem se odrazil nahoru. Hecnul jsem se tak, že jsem za měsíc od bolestného rozchodu už hrál zápas.
Chodil jsem na led potom, co odtrénoval zbytek týmu. V uších sluchátka s hudbou, nejčastěji Metallikou, která mě dokáže spolehlivě nastartovat. Nejvíc mě ale vždycky nakoplo, že kluci obědvali v restauraci, odkud je vidět na led tréninkové haly. Jak jsem si všimnul, že přicházejí ke stolům, neskutečně mě to namotivovalo.
Dupnul jsem do toho ještě víc.
Často za mnou pak někdo z nich zašel. Zbyňa Irgl, Šimon Hrubec, to jsou úžasní borci. Ptali se, jak jsem na tom, pokecali. Říkali, jak mi věří, že když mě vidí na bruslích, nepřipadá jim, že bych na tom byl nějak špatně. Že bych měl slabou nohu, na níž kulhám. Taková slova mě pokaždé obrovsky povzbudila.
Zašel jsem si zahrát i s hobbíkama. S chlapama po šichtě, co se šli na žízeň sklouznout. Doktoři, úředníci z banky, šéfové firem. Oni byli rádi, že je s nimi na ledě hokejista, mně zase vyhovovalo, že si můžu otestovat nohu v pohodovém tempu a taky si zkusit spoustu hokejových věcí. Zasmáli jsme se, zahrál jsem si úplně bez stresu a poznával, že jsem na správné cestě.
Potom už mě nechali trénovat s mužstvem.
Pátého ledna jsem Honzu Peterka poprosil, ať mě pošle na farmu do Frýdku. Jednak jsme na sebe naráželi až moc často s bývalou přítelkyní, která má rodiče hned vedle mě, a taky jsem se chtěl co nejdřív zapojit do zápasů. Zase zažít život týmu. Najednou jsem byl hrozně nedočkavej. Už jsem potřeboval zase někam patřit. Jak hokejista není součástí žádného mužstva, cítí se méněcenný. Já si tak rozhodně připadal. Hodně dlouho.
Nečekal jsem, že si ještě v sezoně zahraju, ale nakonec jsem se k tomu koncem února propracoval a naskočil jsem za Nový Jičín ve druhé lize. Tam, kde jsem kdysi v sedmnácti vstoupil do dospělého hokeje. Přesně to mi připomněl manažer pan Urban, když mi po prvním zápase poslal moc hezkou zprávu. Že byl u mého vzestupu a je rád, že mi teď zase pomůže nahoru.
Strašně jsem se těšil. První střídání, první tělo, první souboj, první strkanice před brankou, to bylo jako orgasmus. Jak si protihráč nahodil puk a šel za ním k zadnímu mantinelu, jako bych se probudil z dlouhého kómatu.
To je přesně ono! Tyhle situace miluju.
Rozjel jsem se a přišpendlil ho na mantinel. Co na tom, že jsem spadnul s ním. Zase jsem byl ve hře.
Koleno mi držela čtyřbodová ortéza. Zpočátku jsem se trochu bál, jak zareaguje v takové zátěži, sem tam mě i zabolelo, ale po pár střídáních jsem si řekl, že se nemůže nic stát. Trochu jsem ubral na intenzitě, ale zase kdo moc přemýšlí, tomu se spíš něco stane.
S Kopřivnicí jsme tehdy prohráli, dal jsem si i vlastňáka, ale upřímně, zase tolik jsem to neřešil. Podobně dopadla i moje pozdější premiéra v první lize za Frýdek, 2:7 proti Prostějovu. Byl jsem u dvou inkasovaných gólů. Zápas od zápasu jsem se ale lepšil. Později na Vsetíně, kde jsme vyhráli na nájezdy, to už bylo podle mých představ. Vyhecované utkání, spousta potyček, bojovný hokej a já obstál. Na tribuně seděli i táta s mámou, a i když pro trenéra můj výkon nemusel být bez chyb, oni byli nadšení. Prý jsem hrál, jako by se mi předtím nic nestalo. V posledním utkání prvoligové sezony v Ústí jsem potom i dal gól. Já, sváteční střelec.
Byl to božskej pocit.
Kdysi na základce v hokejové třídě nám pan učitel řekl věc, jakou si často připomínám. Sedělo nás tam pětadvacet a on tvrdil, že hokej z nás v dospělosti bude hrát jen jeden.
Jasně… Všichni si mysleli, že když oni jsou v žácích hvězdy, rostou pro NHL. Nebo aspoň pro extraligu.
Jenže ten jeden jsem já. A další dva kluci, tehdy stejně obyčejní, řadoví, si na nějaké úrovni hokejem aspoň nějakou korunu vydělali. Zbytek nic. Všichni ti, kteří to měli dotáhnout tak daleko.
Pocit, že jsem to dokázal, že jsem se i přes minimum nadání prokousal až do profesionálního hokeje, ve mně postupně budoval dojem nedotknutelnosti. Dřel jsem, dostal jsem se do špičkového týmu, hráli jsme finále extraligy, s Frýdkem jsme postoupili do první ligy. Ve dvaceti mi připadalo, že mi všechno vychází. Podle toho jsem se i choval. Jak jsem poprvé v životě dostal do ruky opravdové peníze, změnil jsem se. Začal jsem se v opojení sám sebou obracet zády k lidem, kteří mě měli rádi. Našim jsem sice něco posílal, ale stávalo se, že po mně chtěli ještě a já jim řekl, že nemám. Přitom jsem měl. Byl jsem zahleděnej do zrcadla, chtěl jsem víc. Utrácel jsem za zbytečnosti, za dárky pro přítelkyni. Zahrnoval jsem ji věcmi a myslel si, že takhle jí dokazuju svoji lásku.
S penězi jsem se začal chovat jako magor. Byl jsem namyšlený hovado. Možná to zní tvrdě, ale dnes vím, že jsem přesně takhle jednal. Proto jsem se i tehdy šel pobít ven. Abych si dokázal, jakej jsem borec.
Potom přišel skok. Obrazně i doslova. Na tom schodišti jsem se vyválel v bahně. Válel jsem se v něm dalšího rok a půl, jen už mi neulplělo na šatech. Patlaly se v něm moje vlastní myšlenky.
Ohromil mě film Pokojný bojovník. Je o namistrovaném gymnastovi, jehož změní vážný úraz.
Jako mě.
Nebýt mého zranění, už jsem mohl být někde jinde. Mít pevné místo v extralize, třeba i mířit někam výš. Ale člověk v životě padá na hubu a je na něm, jak se s tím vypořádá. Neházím tu prázdný fráze, moji blízcí vědí moc dobře, co to znamená nemít skoro nic.
Kdybych si nezhuntoval nohu a zůstal na cestě, jíž jsem kráčel, taky bych třeba nakonec dopadl daleko hůř. Kdo ví, k čemu bych přičichnul, jak by to se mnou dopadlo. V hokeji i ve vztahu. Můžu potvrdit, že v samotě a temnotě pozná člověk nejlíp sám sebe. I já zjistil, co jsem zač. Jaký jsou moje silný stránky a co jsou naopak mé slabosti. Vím ale, že jsem silnej a odhodlanej. A taky vím, že takhle to mělo být, mělo se to všechno stát, abych se vydal jinudy. Možná teď jdu složitější a klikatější cestou, ale zase mě přivedla ke spoustě lidí, které bych jinak nepotkal.
Osobní trenérku Veroniku. Kulturistu Boba Divílka. Mentálního kouče Jiřího. Trenéra na thaibox Martina Vaňku. Ve Fitness Hala ve Zlíně jsme jako rodina. K tomu přidejte tu skutečnou rodinu a taky novou přítelkyni, ženskou, na kterou se můžu spolehnout a která stojí za mnou. Strašně si jí za to vážím.
Všem dohromady jim říkám podpůrný tým. To oni mi pomáhají se z bahna zvednout. Možná jim to neumím dávat tak najevo, ale jsem jim vděčný, že je mám okolo sebe. Chci jim ukázat, že do mě všechno své úsilí nevkládají zbytečně.
Při svém zranění jsem taky přečetl tolik knížek, co nikdy předtím. Proniknul jsem i do budhismu, což není nijak striktní náboženství. Neříkají, že něco musíte, pravidla jsou volná. Četl jsem Oshoa, Coelha a spoustu dalších. Třeba i Tajemství, v originále The Secret. To je kniha o víře v sebe sama. O tom, že čemu člověk věří, to si myšlenkami přitáhne. Týká se to událostí i lidí.
Já věřil, že se vrátím k hokeji. A přesně to se mi podařilo. Myslím pozitivně, což se mi vrací.
Svým příběhem chci inspirovat další. Ukázat, že ani na první pohled vážné problémy nejsou překážkou. Že všechno je jen o víře. Vím, čím jsem si prošel. Už jen to, že jsem se zase postavil na brusle, znamenalo strašně moc. Dodnes se ve mně bije, jakou pitomostí jsem se připravil možná o nejlepší dva roky života, ale zase mě to změnilo k lepšímu.
Třeba jsem až díky tomu dospěl.
Jednalo se o potřebnou životní zkoušku. Přesně o ní totiž mluvila kartářka, když jsem si k ní po zranění zašel. Měl jsem od ní sepsanou spoustu věcí a všechny se vyplnily, jedna na druhou navazují.
I to, že teď dostávám novou šanci. Vybral si mě Prostějov. Líbí se mi, jak klub vede pan Vykoukal. Na rovinu jsme si promluvili u kafe, pak mi nabídl smlouvu. Beru to jako ten skutečně nový začátek. Chci všem ukázat, že jsem vyzrálejší člověk a jako hokejista jsem se ani při dlouhé pauze nezměnil. Dál jsem ten, co do všeho půjde po hlavě.
Na ruce nosím tetování. „Pokud chci zvítězit tak moc, jako potřebuji dýchat, pak zvítězím.“
Dýchám.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází