Pět beků

Vladimír Bednář

Pět beků

Jedno auto…

Nic.

Další.

Nic.

Bágl s výstrojí a tašku s osobními věcmi jsem měl hozené u krajnice, přes ně položené hokejky. Palec nahoru a… Zase nic.

Přece jen už byla tma a zase tolik aut tehdy nejezdilo. Každopádně, nikdo mi nezastavil. Vyrazil jsem tedy definitivně na nádraží na vlak.

Pokaždé, když si na tuhle situaci vzpomenu, musím se smát. Pár hodin předtím, než jsem trčel na výpadovce na Plzeň, aniž bych kohokoliv zajímal, jsme přilétali do Prahy ze Stockholmu div ne jako bozi. Celý tým se nahrnul k okénkům, protože co jsme viděli, to už asi nikdo jiný nikdy nezažije. Přímo na ranveji staré Ruzyně se tísnily desítky tisíc lidí, jen aby nás přivítaly. Lidi vylezli i na střechu letištní haly. Dav musel být držen za zábranami, ale sotva nás po dlouhém čekání v letadle konečně vyzvedl autobus, zábrany odpadly a všechno se hrnulo k nám. To neměl nikdo šanci zastavit. Vystupovali jsme provizorním špalírem, který policajti s vypětím všech sil vyhrazovali svými těly. Nespočet rukou, které se po nás i tak natahovaly, nás plácaly po ramenou a škubaly za výložky kabátů. Každý si na nás chtěl aspoň na chvíli sáhnout.

Byl poslední březnový den roku 1969 a my se vraceli z mistrovství světa. Sice jen s bronzem, ale zase s dvěma vítězstvími nad Rusy. Minimálně druhou půlku šampionátu s námi prožíval bez nadsázky celý národ.

A já ten samý večer kousek za motolskou nemocnicí nepovšimnut stopoval.

Z letiště jsme se museli rozejít každý svou cestou a jakožto jediný Plzeňák v národním týmu jsem se neměl s kým svézt. Poblíž jsem neměl ani nikoho známého, tak jsem alespoň odchytl chlapíka ze svazu, aby mě hodil na vlak. Ten nejbližší mi ale odjížděl až za tři hodiny, proto jsem svého pomocníka poprosil, aby se mnou pokračoval na kraj Prahy. Odtud jsem se po marném čekání vrátil a koupil si na nádraží lístek jako každý normální člověk.

Zbylo na mě místo v kupé na konci vagonu, kde byly sedačky tak, že vidět šlo jen na další vůz. Hokejky s taškami jsem poskládal, aby nepřekážely, sedl jsem si a… Jel. Prostě jsem jel domů jako bych se vracel z nějaké služební cesty.

Dal se se mnou do řeči jeden jediný pán, který mě poznal.

Honza Suchý byl skvělej, ujal se mě hned jak jsem přišel do Jihlavy.

„Bažant, jdeme, jdeme, jdeme,“ to bylo jeho.

Měl jsem za úkol s ním furt chodit a hlídat ho před koučem Pitnerem. Po venkovních zápasech jsem tak musel mít rychle sbaleno a spěchal jsem s ním ven. Souška si zapálil a tahal cigáro za autobusem, já stál na rohu a musel jsem dát signál, jakmile se Pitner blížil.

Byl to fenomenální hokejista, jako by spadl z nebe. Coby bek třeba vyhrál bodování ligy, k tomu skákal do střel a na ledě zvládal být všude. Tomu, kdo ho nezažil, se ani nedá popsat, jak neskutečně hrál. Nebýt průšvihu, kdy napitej v autě boural a zabil hospodského, kvůli čemuž ho vyřadili z nároďáku, dokázal by i na mezinárodní scéně víc.

On byl holt prvotřídní živel.

Byl schopný propít a prokouřit padesát korun za večer, to tehdy byly nějaké peníze. Kouřil ameriky, chlast měl rád a uměl si dopřát. To já nikdy nevzal cigáro do pusy, i pivo šlo mimo mě. A to přesto, že jsem se učil zámečníkem v plzeňském pivovaře. Viděl jsem jen hokej, dělal jsem pro něj maximum a ani Souška mě nezlanařil, přestože do mě pořád hustil: „Tak si dej, bažant!“

Odolával jsem, než do mě občas přece jen něco nalil.

Na ledě mi byl vzorem. Když jsem se druhý rok v Jihlavě propracoval k němu do obrany, byl to pro mě dar, za nějž jsem dodnes vděčný.

Z principu jsem to musel být já, kdo jistil záda, protože Souška věčně lítal někde vepředu. Cožpak o to, dovedl jsem zaútočit, nebyl jsem oukropeček, který to jen razítkoval a odpaloval kotouč na útočníky. Bylo ale evidentní, co je mým úkolem, a já ho přijal. Hlavní krédo mé hry totiž odjakživa znělo, že útočník musí vidět červeně. Musím ho zmlátit tak, aby se mě bál. Ne, aby mi dával puk někde skrz nohy a dělal si ze mě dobrý den.

Ne. Nesměl projít. Za žádnou cenu.

To víte, že to bolelo. Útočníky i mě. Začínal jsem v době, kdy se teprve přecházelo z filcových výstrojí na lehčí švédské chrániče, a bez helmy jsem absolvoval většinu kariéry. Dneska už jsou všichni obrnění tak, že ani nepotřebují přemýšlet, jak se vyhnout ranám. My museli něco mít v hlavě, museli jsme hrát chytře, protože každá hloupost hrozila tím, že vás někdo rozpárá. Přirozeně jsme daleko víc vnímali hru. Přesto jsem samozřejmě modřin a stehů zažil nepočítaně, stejně jako třeba odraženou ledvinu nebo vnitřní krvácení. Ono totiž když jste si najeli protihráče na bodyček, mnohdy si zvládl dát hokejku před sebe a narval vás s ní nad pasem.

Hokej za našich časů někdy býval až brutální. Sekyrky, lokty do obličeje, každý jak chtěl. Mydlilo se to hlava nehlava, sestřelili vás klidně zezadu. Stačilo, aby se rozhodčí podíval jinam, a už jste dostali jednu nakouřenou. Video nebylo, nikdo si nemohl prohlédnout záznam zpětně, takže co rozhodčí neviděl, to jako by se nestalo. Ale já nebyl jinej, nebudu lhát. Taky jsem pár kluků rozpáral. Často to totiž bylo buď vy – nebo on. Buď ji schytáte, nebo mu dáte ještě větší.

Hlavně, žádné šrámy mě nezastavily. Měl jsem to tak odjakživa, protože jsem byl vyloženě dítě ulice. Prolézal jsem všechny sklepy a půdy, vracel jsem se domů ušmudlaný a potlučený.

Bydleli jsme v Plzni kousek vedle zimního stadionu, kde jsem taky jednou narazil na vývěsku, že přibírají kluky ročníku osmačtyřicet. Protože jsme samozřejmě fotbal a hokej hráli neustále, odhodlal jsem se to vyzkoušet.

Po třech trénincích mě vyhodili, že neumím bruslit pozadu.

Spolužák, který na hokej chodil, mě ale jednou vytáhl na zamrzlý plácek ke Kalikovskému mlýnu a druhé partě jsme to společně dost nandali. Divil se, proč nehraju a že mají málo hráčů, ať koukám dorazit. Tak jsem to zkusil napodruhé a už mě vzali. Od první chvíle mě šoupli na beka, za což jsem byl vlastně i rád, protože jsem se chtěl stát dalším Standou Sventekem. Dneska už tohle jméno asi mladým nic neřekne, ale pro naši generaci, zvlášť v Plzni, to byl pojem. Jeden z nejlepších obránců, jaké jsme mohli na vlastní oči vídat.

Pro mě se zimák stal přechodným bydlištěm. Byl jsem tam v podstatě pořád. Po škole jsem doma seknul taškou a šel se toulat po stadionu. Potloukal jsem se okolo, okukoval tréninky a hltal všechny ty Habery, Šašky, Sventeky nebo Šmaty. Hokej mě brzy tak nadchnul, že jsem se postupně nezajímal o nic jiného. Obdivoval jsem, jak úžasní jsou Golonka, Bubník, Nedomanský, Černý a další, jejichž věhlas přesahoval hokejové prostředí, byly to výrazné osobnosti celého Československa, ryzí hvězdy. Lidi nechodili na mančafty ale na ně, každé mužstvo někoho takového mělo.

Já toužil po jediném. Být jednou jako oni.

V dorostu už jsem hrál tak, že se můj sen přibližoval realitě a pomohlo mi, že Plzeň spadla do druhé ligy a nevyhnutelně nastala generační obměna. Nebožtík Vlasta Sýkora jako trenér dával příležitost mladým, a nás tak do áčka šoupli asi pět.

Najednou jsem hrál vedle Sventeka, svého dětského idolu.

Povolávací rozkaz na vojnu mi přišel do Jihlavy, kam se tehdy posílali ti nejlepší mladí hokejisté. Po prvním týdnu úvodního soustředění v Ostravě, z něhož postupně trenéři odesílali do jiných vojenských klubů ty, kteří by se neprosadili, dorazily hvězdy jako bratři Holíkové, Hrbatý, Kochta či zmíněný Souška a já byl v sedmém nebi. Uchytil jsem se totiž mezi nimi, hned napoprvé jsem zůstal. V první sezoně jsem sice moc nehrál, byl jsem spíš do počtu, ale spoustu jsem se toho naučil a jako slepý k houslím jsem přišel i ke svému prvnímu mistrovskému titulu.

Další ročník jsem se ještě na první kolo nedostal do základu a nebyl jsem tak u památné porážky 0:7 s Brnem, ale už v dalším zápase jsem nastoupil a od té doby jsem hrál pravidelně. A o Vánocích jsem se najednou měl hlásit v národním mužstvu. Za dva a půl roku dospělého hokeje, lépe řečeno sezonu ve druhé lize, sezonu paběrkování a půl sezony pořádného ligového hraní mě vytáhli mezi nejlepší hokejisty naší země. Hned jsme jeli do Kanady, kde jsme se střetli s amatéry pod vedením slavného trenéra pátera Bauera. Pomohlo mi, že tři čtvrtě mančaftu bylo z Jihlavy a já se tak v reprezentaci ani necítil nijak zvláštně, neměl jsem žádnou trému.

A dařilo se mi. Tak, že po sezoně jsem se dostal i do přípravy na mistrovství světa. Už jen to pro mě bylo vyznamenání jako hrom. Byl jsem u vytržení jen z toho, že jsem si mohl zahrát před vyprodanou Sportovní halou přáteláky se Švédy, Amerikou a Kanadou. Měli jsme neskutečný tým, všechno jsme vyhrávali. Po olympiádě v osmašedesátém, kdy kluci skončili stříbrní, prožíval hokej nový boom.

Podle rozhodnutí svazu se mělo do Švédska na šampionát vzít jen pět beků a vzhledem k tomu, že dvojice Suchý – Horešovský a Pospíšil – Machač byly v podstatě neměnné, se mezi námi ostatními rozhodovalo jen o pozici pátého obránce. V kabině se to hodně řešilo, ale já nechával všemu volný průběh. Vždyť co bych chtěl víc, než vůbec po sezoně být se všemi těmi úžasnými hráči. Trénovalo se v obranných párech, takže jsme nedokázali rozklíčovat, kdo má navrch před jinými.

A pak mi oznámili, že na mistrovství pojedu já.

Až po nějaké době mi došlo, jaký úspěch to byl. Z celého československého hokeje se vybralo PĚT beků. Takových hráčů, kteří tam mohli být… A trenéři zvolili mě. Bylo to ohromné vyznamenání.

Určitě mi pomohlo, že jsem byl mladý, Pitner, který vedl i nároďák, mě znal z Jihlavy a osvědčil jsem se jako zodpovědný parťák Soušky. Ale páni… Pět beků v éře, kdy měl československý hokej zástup výjimečných borců, a mezi nimi dvacetiletý Bednář z Plzně po první pořádné sezoně v lize.

Jsou to střípky, co mi utkvěly v paměti…

Povedená střela od modré a gól proti USA, který mi rozhodčí bůhvíproč neuznali. Bodyček jednomu z Američanů, kterým jsem vyvrátil mantinel. Legendární Gusta Bubník už jako trenér Finů, který na mě zpoza mantinelu během jednoho utkání, něco pokřikoval, když jsem se u hrazení stavěl na buly. Jiřina Bohdalová vedle střídačky…

Jistě, Bohdalka. Mám dojem, že s námi byla celé mistrovství jako maskot. Tehdy šla po Vencovi Nedomanském, ale i jinak byla velkou fanynkou hokeje.

To hlavní je ale asi známé i těm, kteří devětašedesátý rok nezažili.

Dva pátky, kdy jsme dostali Rusáky.

Po tom, co naší zemi provedli v srpnu 68, byly tyhle zápasy zvlášť vyhecované, ale ohromnou prestiž měly dlouhodobě i z vyloženě hokejového pohledu. Zvlášť potom, co neotřesitelnou sbornou kluci dokázali na poslední olympiádě v Grenoblu po letech zase porazit.

Už tam trenéři přišli na to, že na soustředěnou hru Rusů zabírá jediné – vykolejit je. Dostat je z tempa. Byli zvyklí to valit strojově jako lokomotiva, a jak jim něco narušilo rutinu, spadli do útlumu. Tehdy pomohlo, že si naše střídačka stěžovala na nebezpečnou výstroj soupeřů. Spousta ruských hráčů totiž neměla na bruslích chráněné konce železných držáků na nože. Měli je uražené, někteří tam měli jen nacpanou gumu. Po protestech u rozhodčích, v nichž se vyloženě vyžíval ukecanej Gološa – kapitán Jožo Golonka – museli Rusové rychle sehnat plastové špunty a skoro čtvrt hodiny se čekalo na začátek.

Ve Stockholmu jsme proto měli pro zápas s nimi jasný úkol – zdržovat co nejdéle. Klidně ať se hraje čtyři hodiny.

Věděli jsme taky, že musíme Rusy tlouct, jít jim do těla při každé možné příležitosti, abychom je štvali. Kdokoliv mohl, hned jim nandal. Měli mančaft jako hrom, ale tohle neunášeli. Navrch byli nesví z toho, jak nepřátelsky proti nim byla naladěná hala, která vyloženě přála nám a bouřlivě to dávala najevo.

Co si budeme namlouvat, přáli nám i rozhodčí a hodně nám toho dovolili. Od nás vždycky jeden z každé lajny jakoby náhodou zůstal a už se stavěl na buly, a až když přišla nová pětka, pomalu se sunul z ledu. Rusové klepali hokejkami, ale bylo jim to málo platné. Dneska bychom dostali okamžitě dvě minuty za zdržování, ale tehdy nás sudí nechali. Rusům zároveň nic neodpustili. Úvodní gól prvního zápasu jsme třeba dali ve dvojnásobné přesilovce, přičemž Ragulina do tří vyhodili v podstatě za nic.

Když se pak Souška trefil, Venca Nedomanský v euforii vytrhnul bránu a Jarda Holík vysypal sbírajícímu se gólmanovi Zingerovi do obličeje snad všechny nadávky, co znal.

A že on jich znal hodně.

Výhra 2:0, kterou pojistil slavnou střelou bekhendem Pepík Černý, byla hlavně vítězstvím vůle a neskutečného nabuzení celého týmu. Můžu to potvrdit, protože tohle utkání jsem strávil jako náhradník na kraji střídačky, ale prožíval jsem ho úplně stejně, jako bych hrál.

Navíc, když se po závěrečné siréně obě mužstva vyskládala na červenou čáru a hrála naše hymna, semlelo se něco, co nemělo obdoby. Odjeli jsme, aniž bychom Rusům podali ruce.

Stál jsem někde uprostřed řady a jako vždycky jsem se při posledních tónech „Nad Tatrou sa blýská“ už otáčel ke středu, abych si potřásl s protihráči pravicí, ale v tu chvíli jsem si všimnul, jak kluci vedle mě skoro utíkají k vratům za jednou z branek, jimiž se chodilo ke kabinám. Provázely je nechápavé pohledy Rusáků. Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem se rozjel taky.

V uších mi vibroval ohlušující aplaus lidí, ačkoliv by za normálních okolností šlo o dost negativně vnímané gesto.

Na dotaz novinářů pak Pitner uvedl něco ve smyslu, že ruce přece podávají poražení. To ale byl samozřejmě výmysl, který měl jen připravený. My prostě odjeli, abychom dali najevo, co si o Rusácích myslíme. Domluvili se na tom předem naši mazáci.

Jindy než na ledě jsme se Rusy v hale nepotkali. Bydleli jsme v přízemním motorestu za městem, tuším, jen s Američany, a i kabinu jsme měli na opačném konci stadionu. Viděli jsme je zase až za týden před dalším utkáním v tunelu, z něhož jsme vycházeli na hřiště.

A i tam jsme měli všichni upřený pohled dopředu.

To už jsem hrál i já. V předchozím zápase s USA totiž Souškovi zlomili prst, a přestože strašně chtěl, nedokázal ani udržet hokejku. Po tom, co jsem doteď naskakoval jednou víc, jednou míň a někdy vůbec, jsem se tak najednou vedle Pepíka Horešovského stavěl na úvodní buly.

To víte, že jsem měl nervy našponované jako blázen. Ještě když jsem přicházel z autobusu na stadion, honilo se mi hlavou, že hlavně nesmím udělat chybu, protože tenhle večer se na mě bude dívat celý svět. Cítil jsem ohromnou zodpovědnost, vždyť stačilo blbé odskočení puku nebo špatné otočení a mohl jsem zapříčinit průšvih, který by se se mnou táhl navždycky. Sotva se ale začalo hrát, všechno ze mě spadlo.

Dnes už můžu říct, že když jsem se po dlouhých letech viděl na záznamu, líbil jsem se sám sobě. Pohyby, rozehrávka, poziční hra… Bylo to tam. Protože jsme hráli na dvě obrany, chodil jsem na led furt. A ještě když byl někdo vyloučený, zvládali jsme to i na tři beky. Ale na to jsem byl zvyklý z Jihlavy. Tam když za našich časů šlo do tuhého, Bauer s Vinšem seděli a my hráli někdy taky jen na tři. Jednou jsem šel doleva k Souškovi, pak doprava ke Šmíďákovi, takhle klidně půlku zápasu.

Co je zvláštní, z jednoho z nejpamátnějších utkání naší hokejové historie si sám pořádně nic nevybavím. Žádnou konkrétní situaci. Snad jen jak mi jeden z Rusů ujížděl a už to smrdělo, tak jsem mu dal sekeru a šel ven. Na střídačce mě pak Pitner pochválil, místo aby mi vynadal. Řekl, že jsem udělal dobře, že jsem toho hráče nepustil. Že za ty dvě minuty to stálo.

V paměti mi pak zůstal už jen dojem. Dojem, že takhle nabuzený tým jsem už nikdy jindy nezažil. Tam nebyla únava. Každý chtěl okamžitě zase na led a rvát se. Třeba takový Brambor Jiřík hrál s nedoléčenou zlomenou rukou. Trenéři nemuseli nikoho povzbuzovat a motivovat, každý věděl, co je v sázce. Že hrajeme za celý národ a je třeba odevzdat všechno, co máme. Byli jsme snad ještě vyhecovanější než posledně, protože jsme měli představu, co naše přechozí výhra udělala s lidmi doma. Přesto si nevybavuju žádná výjimečná slova, žádné plamenné projevy. Prostě se zakřičelo: „Pánové jdeme, jdeme, jdeme…“ Možná jen padlo něco ve stylu, že když jsme Rusáky porazili poprvé, tak teď, zase v pátek, to zopakujeme.

Zopakovali jsme. Ačkoliv to tentokrát bylo víc na vážkách a až gól Jardy Holíka v půlce třetí třetiny drama rozseknul. Fantasticky jako snad vždycky chytal Vlado Dzurilla. Flegmatik, který se ale taky uměl pěkně nasrat. Vzpomínám, jak na nás zpod své masky často křičel: „Kde jsi, boha jeho…“

Ani podruhé jsme Rusům ruce nepodali. A tohle byl taky ten zápas, kdy si pár kluků přelepilo páskou rudou hvězdu ve znaku na dresu. Vzešlo to od Jardy Jiříka, přidali se rozhodně i Jarda Holík a Vlado Dzurilla, ale upřímně, dodnes sám nevím, kdo přesně byli ti další. Všechno se to totiž upeklo mezi partou starých, kteří seděli u dveří. Kabina byla úzká nudle, vzadu, kde jsme měli místa my mladí, navíc stoupala pár stupínky nahoru. My vůbec neměli ponětí, že se něco takového chystá. Sám jsem si jedné z přelepených hvězd všimnul až na střídačce a rozhlížel jsem se po ostatních, jestli jsem neudělal něco špatně.

Hvězdy si nezalepili všichni, zdaleka ne. Hlavně ne ti, kteří toho za sebou ještě neměli tolik v reprezentaci. Někteří taky byli komunisti. A někteří se určitě jednoduše báli, protože se přece jen jednalo o hanobení státního symbolu.

Po zápase to hlavně už nikdo neřešil. To se v kabině řvalo snad ještě víc než obvykle. Plácali jsme si jeden s druhým jako pominutí, Gološa to jako vždycky hecoval. Vždyť my kromě toho, že jsme zase vyřídili Rusáky, byli i kousek od titulu mistra světa, na který tehdy náš hokej čekal už dvacet let.

Naši mi pak vyprávěli, že mamka tohle utkání ani nemohla sledovat v televizi, nervozitou radši jenom chodila po dvorku. Táta zase nervům ulevoval konzumací piva. Sotva jsme dohráli, do průjezdu našeho domu se prý nahrnula celá ulice a lidi skandovali moje jméno a oslavná hesla. Tátu pak vytáhli i na náměstí, kde slavily celé davy.

O dva dny později, v poslední den mistrovství, ale naši i celonárodní euforii utnuli Švédové. Dostali jsme jeden jediný gól – zrovna kolem mě vystřelil Roger Olsson – ale i ten stačil. Vepředu to byla bezmoc. Brankář Leif Holmqvist měl tehdy fantastickou formu, tak jako tehdy už nikdy nezachytal, a my ho stejně jako v prvním vzájmeném zápase na turnaji nedokázali překonat. Ani z přesilovky. Sám jsem dokonce jednou střelou trefil tyčku.

Škoda, mohl jsem být slavnej.

Moc jsme to všechno chtěli dotáhnout, vždyť po tom, co jsme do té doby dokázali, by snad Československo spadlo. Hokej tehdy řešili všichni. Stačila jediná branka, klidně remíza 1:1 a byli jsme zlatí. Po prohře 0:1, kdy nás v minitabulce s Rusy a Švédy horší skóre posunulo až na třetí místo, na nás ale padnul zvláštní smutek. Všechno se dařilo, až na tuhle tečku. Jak strašně malý je rozdíl mezi absolutním vrcholem a zklamáním…

Na stockholmské radnici, kde probíhal medailový ceremoniál, se kluci jako Ríša Farda, kteří uměli anglicky, bavili se Švédy a vyprávěli jim, proč nám to nenechali, proč aspoň ten bod... Rusové nám doma stříleli do lidí, kterým jsme aspoň takhle mohli udělat radost. To ale samozřejmě byly jen takové řeči, bylo nám jasné, že jsme si to prohráli sami.

Tehdy už jsme věděli, co se doma děje. Že po druhé výhře nad Rusy se strhly demonstrace proti okupaci, že lidi se dostávali do konfliktů s policií a sovětskými vojáky, že byl plný Václavák a že někdo vymlátil výlohu kanceláře Aeroflotu.

Stát se něco takového dneska, dostaly by se k nám detailní informace do pár minut. V roce 1969 ale málokdo z nás vůbec měl doma telefon, třeba já bych se tehdy ani nikam nedovolal. Něco nám řekli novináři, něco nám pak na snídani ve švédských novinách ukazoval náš průvodce. Četl, tlumočil a my vyskládaní kolem stolu napjatě poslouchali.

Při onom nezapomenutelném příletu nikdo neřešil bronzovou medaili, pro lidi jsme byli mistři. Stali jsme se nedlouho po Palachovi dalším symbolem odporu proti Rusákům, protože jsme je šmikli zrovna ve chvíli, kdy se národ vzpamatovával z toho, co nám provedli v srpnu. Postupně jsme se dozvídali, že při zápasech se sbornou se pokaždé zastavil život, ani auta po městech nejezdila.

Svazoví funkcionáři nám přímo na letišti poděkovali za příkladnou reprezentaci, ale do Prahy se nás báli pustit. Žádná sláva se nekonala, žádné ovace na náměstích. Kdybychom se totiž dostali mezi lidi, snad by to skončilo barikádami v ulicích a převratem.

A tak jsem vyrazil na vlak.

U nás doma nikdo nebyl komunista. Matka pocházela ze statku, táta byl normální chlap. Žili jsme obyčejně. Tak, že nám režim nijak nevadil a my nevadili jemu.

Sám jsem Rusy neměl rád hlavně kvůli hokeji. Už na mistrovství světa do osmnácti let v Jaroslavli, ještě před vojnou, jsem je poprvé poznal na vlastní kůži a už tehdy jsme je jako jediní porazili i se všemi jejich hvězdami naší generace jako byli Malcev nebo Lutčenko. Mydlili jsme je už tehdy.

Už jen proto, že jsme nemohli cítit jejich smrad.

Ano, to bylo ono. To se mi vybaví ze všeho nejvíc. Oni všichni tak zvláštně páchli… Ale všichni, všechny jejich mančafty, s nimiž jsem se kdy potkal. Ti kluci jeden jako druhý smrděli. Často jsme si na to konto třeba se spoluhráči z legrace mávali rukou před obličejem.

Už jako mladí jsme si tak k nim vypěstovali svoji nenávist. Ryze sportovní, protože oni od padesátých let vládli hokejovému světu. Přinesli do něho věci, jimiž předstihli dobu a třeba v oblasti tréninku dlouho neměli v Evropě srovnání. Dřeli jako koně i mimo led s řetězy, zatímco u nás vypadala letní příprava tak, že se dalo pár shybů a pak se šel hrát fotbálek. Když k tomu navíc měli možnost vybrat z celé země ty nejlepší, soustředit je do armádního CSKA a hustit to do nich, není se co divit. Proto jim mohli konkurovat jen profesionálové z NHL. A proto pokaždé nesli těžce, když je nějací floutkové z Československa porazili.

V létě osmašedesátého mi bylo devatenáct.

Neviděl jsem přijíždět ruské tanky, protože jsme tou dobou byli na soustředění s Jihlavou. Přejížděli jsme zrovna z Itálie do Švýcarska a ještě ráno dvaadvacátého ve Füssenu na hotelu nic netušili. Pár starších kluků ale bydlelo v soukromí a ti přišli na snídani úplně vyvalení, že nás Rusáci obsadili.

„Jdi do prdele, to není možný… Přátelé a napadli nás, jo?“ odpovídali jsme jim my ostatní.

Pak se ale pustila televize a tam běžely nonstop záběry z Prahy.

Pokračovali jsme dál, ale v každé volné chvíli jsme se snažili zjistit něco nového o událostech doma. A taky nám všude lidi cpali peníze, abychom zůstali. Však taky Jirka Holík nadhodil, že my svoboďáci bez rodin bychom mohli zběhnout a hrát v zahraničí. Ale ne, prošumělo to, všichni jsme chtěli zpátky. Sám jsem sice ještě nebyl ženatý, ale neexistovalo, že bych se nevrátil. Nedokázal bych žít bez rodiny. Na stará kolena jsem jako trenér mládežnických reprezentací zažil osm let trajdání po světě a vždycky jsem se těšil domů. Nemít tuhle možnost, to bych nesnesl.

Pobyt ve Švýcarsku jsme si tehdy před sezonou prodloužili asi o dva týdny, to byl rozkaz od velení, ale pak jsme se vrátili do Jihlavy. Ruské vojáky jsme všehovšudy viděli asi tři, jak si v poli dělají ohýnek. Všechno, co se po invazi dělo, nás minulo a my jako hokejisti vlastně ani nepociťovali žádný rozdíl. Na vojně jsme dál měli pohodu, dokonce jsme mohli jezdit i do zahraničí, což bylo pro normální lidi mnohdy nedosažitelné. I to nám pohled zkreslovalo. S oddílem jsme byli venku třikrát čtyřikrát za sezonu, k tomu nároďák, takže my si mohli i něco pěkného nakoupit a nepřipadali jsme si jako v lágru.

Dobře, ve škole nám tvrdili, že celou zemi po válce osvobodili Rusové, přestože lidi ve věku mých rodičů věděli, že v Plzni vítali Američany, a taky nám nechtěli komunisti do města postavit dálnici, aby měli agresoři ze Západu ztíženou cestu na Prahu. Byli jsme pevnou hrází socialistického míru… Na to jsme nadávali. Ale i to se dalo vydržet.

Naštěstí za mnou ani nikdo nepřišel, abych vstoupil do strany. Nikdy. Nevím, co bych mohl dělat, když jsem byl v reprezentaci. Nedokážu říct, jestli bych odolal, kdyby mi třeba pohrozili, že mě vyřadí. Měl jsem kliku, že jsem to nemusel řešit.

Na pět beků ve stejné sestavě jsme odehráli i většinu mistrovství v roce 1970. Byl jsem nominovaný i v jedenasedmdesátém, ale tři dny před odletem mi Američan v přáteláku vyndal pět zubů. Třetí střídání, souboj v rohu u střídačky, která ve Sportovní hale patřila hostům, Amík šel proti mně a já si řekl: „Počkej, já tě srovnám.“ Šup… On se vykašlal na puk, loupnul mi do pusy konec hokejky, já si jen přejel zevnitř jazykem po zubech a tam díra jak do blázince.

Pamatuju si přesně, kam jsem ty zuby vyplivnul. Za mantinel do první řady, tehdy ještě nebyla plexiskla.

Hrálo se v sobotu a já si až v pondělí mohl jít na Karlák nechat všechno spravit. Museli mi vyndat i dva přeražené zuby, a to byl definitivní konec. Jel místo mě litvínovský Jirka Bubla, který se chytil a už svůj flek nepustil. V nároďáku jsem i tak zůstal i v další sezoně, přestože jsme s Plzní spadli do druhé ligy. Hrál jsem na olympiádě v Sapporu, ale na domácí šampionát mě nominovali až dodatečně, protože jsme v době přípravy ještě měli kvalifikaci s Vítkovicemi o návrat do nejvyšší soutěže. Tři obranné dvojice už nastupovaly v ustálené podobě, proto jsem jako sedmý bek dostal na turnaji jen dva zápasy. Kluci vyhrávali a do úspěšné sestavy se nesahá, že ano…

Přesto můžu říct, že jsem byl u toho, když zase země žila hokejem, zažil jsem ty úžasné cesty z Průhonic, kde jsme bydleli, s policejními eskortami napříč Prahou k hale. Brali nás i jednosměrkami, všechno se nám přizpůsobovalo, uhýbalo z cesty. Lidi u silnice mávali.

A zahrál jsem si, jsem tam napsanej. Jednou provždy jsem mistr světa, kdo to dneska může říct? A s naším současným hokejem, kdo to hlavně v budoucnu bude moct říct…

V září mi pak přibyl další nezapomenutelný zážitek, zápas s profíky z Kanady, kteří se v Praze zastavili po slavné Sérii století, osmizápasovém souboji s Ruskem, který nakonec získali těsně ve svůj prospěch.

Kdybychom je porazili, byli bychom nejlepší na světě, tak jsme to tehdy brali. A ještě pár vteřin před koncem jsme vedli 3:2, než nám srovnali. I tak to byl zážitek jako hrom. Od pětiminutového potlesku publika slovenskému rodákovi Stanu Mikitovi, kterého tím lidi rozbrečeli, až po samotnou skutečnost, že stojím proti neuvěřitelným hráčům, o nichž jsme jen sem tam něco četli v nějakém časopise, ale nikdy předtím jsme je neviděli. Najednou jsme si to s nimi rozdali a málem jsme i vyhráli.

Moje kariéra šla pořád výš a výš, nemohl jsem si vysnít víc, než jsem zažíval.

Vždyť o mě se po devětašedesátém zajímali i v Americe, chtěli mě New York Rangers. Ne, že by se přímo ke mně něco doneslo, se mnou jen na jednom šampionátu mluvil jakýsi jejich skaut a celé to pouze proběhlo novinami, z čehož mám dodnes výstřižek. Stejně, i kdyby mi přímo někdo něco nabízel, musel bych utéct, protože by mě ti nahoře nepustili. Neměl jsem odehráno dost zápasů za národní tým a nebylo mi ani zdaleka třicet, což byly tehdy základní podmínky k odchodu. Mně stačilo jen samotné vědomí, že o mě v NHL vědí, už jen to mi dělalo dobře.

Byl jsem na vrcholu.

Den předtím jsme porazili Litvínov 7:3, trénink následující dopoledne se proto dal čekat pohodový. Aby trochu chytnul grády, jako mnohokrát jsme dohodli bago o pětku. Udělaly se dva mančafty, peníze se daly do klobouku a šlo se na věc. Tempo se v takových případech mnohdy vyšroubovalo snad do ještě větších obrátek než v lize, nikdo nechtěl prohrát.

Pak v jedné situaci Míra Klapáč natáhnul ke střele švihem. Přesně vím, kde na ledě jsem stál, když jsem do té rány strčil hokejku.

Puk mi vletěl přímo do pravého oka.

Když jsem se zvedal, cítil jsem hnusnou, tupou bolest. Krve moc neteklo, jen jsem měl všechno žluté a viděl jsem každým okamžikem hůř a hůř.

Ale co... Zranění patří k hokeji. Do obličeje jsem dostal nesčetněkrát. Sešijou mě a za chvíli jsem zase zpátky, říkal jsem si. Do nemocnice mě vezla sanitka, která příšerně drncala, ale hlavně, mířila se mnou na chirurgii, kde jsme měli svého klubového doktora.

A to byl problém. Než povolali očaře, bylo pozdě. Krvácel jsem do sklivce, později mi řekli, že moje zornička dostala mrtvičku. Možná kdyby mi dali specializované léky, něco se zvládlo zachránit. Možná…

Ležel jsem v nemocnici týden. Pak čtrnáct dní. Měsíc. Cpali do mě prášky, dostal jsem přímo do oka injekci, aby krev ze sklivce odešla a všechno se vzpamatovalo, jedl jsem spousty mrkve a meruněk kvůli vitamínům, každé další ráno jsem se ale pokusil oko otevřít a nic. Pořád stejné. Nikdo mi ani nebyl schopný říct, co se mnou bude.

Postupně mi docházelo, že to je špatný. Trápil jsem se.

Bylo mi čtyřiadvacet, zažil jsem s hokejem úžasné věci, a přitom jsem měl pořád všechno před sebou a najednou, jak se můj pobyt ve špitálu natahoval, jsem si začal uvědomovat, že tohle už asi nedokážu jen tak překousnout jako nějakou další modřinu nebo zlomeninu. Nepůjde o banální věc, po které pojedu dál jako by nic.

Krev z oka nakonec přece jen zmizela, zůstaly mi ale hnuté svaly a přišel jsem o čočku. Vidím, ovšem podstatně hůř. Puk mohl letět možná osmdesátikilometrovou rychlostí a šel přímo, je jasné, že nadělal velkou paseku. S dnešní úrovní lékařství by asi ani to nebylo problém opravit, dneska už se v očích hrabou neskutečným způsobem, prdnou vám tam čočku ambulantně a jdete domů. Za mých časů ale neexistovalo, aby oko otevřeli a spravili, co je třeba.

Musel jsem si tedy v první řadě zvyknout na úplně jinou orientaci. Nemohl jsem pořádně zaostřit a zpočátku jsem třeba sahal po skleničce na stole a šmátral úplně vedle. Byl jsem omezený i v běžném životě.

Přesto jsem byl odhodlaný, že mě to v hokeji nezastaví. Řekl jsem si, že jestli to jen trochu půjde, budu hrát dál. Po půl roce jsem se vrátil do tréninku a zjišťoval každým krokem, jestli dokážu vnímat něco tak rychlého jako je hra na ledě. I s tímhle hendikepem jsem skutečně pokračoval.

Dal jsem ještě deset let.

Oko si zvyklo, nikdy už to ode mě nebylo stoprocentní, ale odehrál jsem to. Dokonce jsem měl jednu sezonu ještě i natolik solidní, že přicházel v úvahu můj návrat do nároďáku. Vzpomněli si na mě, chtěli vědět, jak jsem na tom, ale lékařská komise můj další start v reprezentaci zavrhla. Chtěli tam raději někoho zdravého.

Netruchlil jsem. Bral jsem to jako osud.

Moji vrstevníci, kluci, s nimiž jsem hrával, získali v sedmdesátých letech ještě dva tituly mistrů světa, byli stříbrní na olympiádě, dostali se do finále Kanadského poháru a já, když jsem to všechno sledoval, jsem vlastně necítil nic jiného, než že jsem jim to přál. Všichni se ke mně dál hlásili, při vzájemných ligových zápasech přijeli, popovídali. Vždycky aspoň při rozbruslení se optali, jak je. Chvíle, jaké jsme společně zažili, se nedaly jen tak vymazat tím, že už jsem s nimi nedokázal přidat žádné další.

Svůj úděl jsem pojal tak, že chci vydržet co nejdéle v plzeňském áčku a později jsem se ještě dokázal i dostat na zahraniční angažmá. Norsko pro mě bylo strašně daleko, tam jsem sezonu vyloženě přežil, ale pak jsem si ještě užil dva krásné roky v Jugoslávii a nakonec se vrátil do druhé ligy do Karlových Varů.

Po zranění jsem taky přece jen proházel priority. Jednak mě naši hned nahnali do školy, ať mám aspoň něco, kdybych už nemohl hrát, a taky jsem se krátce předtím oženil, narodil se nám kluk a začal jsem stavět barák. Hokej jsem dál miloval, ale už jsem ho bral především jako práci, která mi umožňuje něco si vydělat. Za našich časů sice platy nebyly takové, ale měli jsme se líp než obyčejní lidé, a hlavně jsme žili z pojistek. Byli jsme dobře pojištění na všemožné úrazy, kterých jsme měli požehnaně.

Upřímně, i ten barák jsem začal stavět právě díky poraněnému oku a penězům z pojišťovny. Kamarád mě přesvědčil, že si za ně mám pořídit parcelu, a protože jsem ve městě tehdy něco znamenal, dostal jsem se ke spoustě věcí spojených se stavbou snáz.

S tím, že mi osud nečekaně brzy vrazil do cesty závažnou překážku, jsem se zkrátka vypořádal. Tak, jako se vším předtím i potom. Měl jsem a mám to v povaze. Byl jsem z dětství ostřílený ze všech pouličních rvaček, z hokeje jsem věděl, že jestli nebudu za všech okolností nejlepší, ostatní mě zadupou. Nedalo se zkrátka nic dělat. Takhle to je, takhle to bude, jedeme dál…. Člověk se nesmí ohlížet. Může se dívat jenom dopředu, aby ještě něčeho docílil.

Byl jsem vždycky tvrdej k soupeři a byl jsem tvrdej i k sobě. Proto jsem to zvládnul.

Přestože by mi dneska už asi tuplem nikdo u dálnice na Plzeň nezastavil, někde uvnitř mě pořád hřeje, že jsem byl u toho, když hokej pro náš národ tolik znamenal.

Protože když svoje oči zavřu, vidím pořád stejně jasně jako dřív.

Vidím sám sebe, jak stojím na té červené čáře ve Stockholmu, koukám na naši vlajku, zpívám hymnu, a pak se rozjedu rovnou z ledu, abych dal Rusákům sežrat, že jsme jim to nandali…

Jana Mensatorová a archiv Vladimíra Bednáře

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.