Outsider

Ondřej Bank

Outsider

www.bevagus.com

Brácha mi jednou ukázal článek s titulkem: „Horoskop pana smolaře“.

Bylo to celé o mně.

Nějaký astrolog na základě důležitých dat v mém životě udělal velký rozbor, kde čtenářům vysvětlil, že je alpský lyžař Ondřej Bank nešťastníkem se vším všudy. Prý za to může nastavení hvězd, pod kterými jsem se narodil, a hlavně výrazně převažující element dřeva, kvůli němuž mi osud přeneseně hází klacky pod nohy.

Ten týpek dal docela hezky do kontextu moje velká zranění a nemoci, které mě během kariéry potkaly. I lidi, kteří mě znají, řekli, že má vlastně pravdu.

Asi jo, ale sám mám na věc jiný pohled. Vnímám se jako totální šťastlivec.

Sice jsem ve finále nikdy nic velkého nevyhrál, navíc jsem se prakticky celý sportovní život škrábal nahoru, několikrát těšně pod vrchol, aby mě pak něco dost drsného poslalo zase úplně dolů. Potkalo mě iks nepříjemných věcí, kvůli zničenému tělu jsem přišel zhruba o šest let kariéry.

Přesto jsem zůstával pozitivní.

Možná, že kdybych se řídil tím, co říká horoskop, nebudou mým stropem dvě třetí místa ze superkombinace ve Světovém poháru a pátá pozice na olympiádě i na mistrovství světa. Jenže pro mě bylo důležitější vybrat si sám, kudy mám jít. A já se nikdy nechtěl vydat tou snazší cestou.

Stojí to za to, protože pak můžete dělat věci jinak než ostatní.

I když to někdy bolí. Mě to párkrát bolelo fakt hodně.

Holeň a lýtko jsem si zlomil celkem třikrát, urval jsem si vazy v obou kolenou, po nárazu do branky mi prdla čelist na osm kusů, měl jsem výhřez plotýnky a taky záhadný virus, který mě za několik měsíců vysál o patnáct kilo. Mohl bych se do konce života považovat za smolaře, ale já si místo toho naplno uvědomil, jak mě sport, ve kterém se pohybuju, obohatil. Každá překonaná překážka pro mě znamenala velké osobní vítězství a tohle vytvořilo moji osobnost.

Naučil jsem se přistupovat k věcem tak, abych si vyhodnotil, co dává a naopak nedává smysl.

Tenhle motiv se nenesl jen mým závoděním, kdy se ze mě nestal blbeček, který by řešil hlavně výsledky a peníze. Promítnul se třeba i v tom, že jsem od svých dvaceti let s Terkou a máme spolu dva kluky, Albert a Hugo jsou pro nás vždycky na prvním místě. Můj styl života se odráží i v založení sportovní značky Vagus a dnes je doufám něco podobného vidět taky v rámci trenérské spolupráce s Ester Ledeckou.

Život je pro mě hezká zábava, ať se – třeba i podle hvězd – tváří, jak chce.

Když mi byl rok, lezl jsem v ložnici po posteli a spadnul z ní přímo na hlavu. Bylo z toho krvácení do mozku a tři měsíce v nemocnici, kde mi z poškozeného místa pořád odsávali krev. Rodiče se pak o mě hrozně báli a dávali na mě velkej pozor. Jakmile jsme se starším sourozencem Tomášem udělali průšvih, vynadali a nafackovali hlavně jemu. Já naopak vyváznul v pohodě, protože měli strach, aby se mi něco nestalo.

Vycítil jsem to a choval se velkou část dětství jako spratek.

S bráchou jsme rádi hrávali tenis a já mu u něj často nadával, lámal jsem rakety, byl jsem schopný podvádět a hádat se o každý míček, o každou blbost.

Procházelo mi to.

Mladší sourozenci mají obecně prošlapanou cestičku a nemusí se tolik snažit, u mě všechno umocňoval i fakt, že mi šlo, na co jsem sáhnul. Včetně lyžování, do kterého byl otec úplný blázen. Dokonce kvůli tomu postavil v Rudě nad Moravou vleky. Sjezdovka Štědrákova Lhota měřila čtyři sta metrů a v zimě nás na ni vozil každý den. Zas tolik mě to nebavilo, jenže jsem hned v žácích vyhrál mistrovství republiky a ten pocit, že jsem úspěšný, mě naplňoval. V jednu chvíli jsem byl pátý na světě z ročníku 1980, o to víc jsem si věřil.

Nezměnilo se to ani po tom, co jsem poprvé zažil plandající nohu – zlomenou holenní a lýtkovou kost. Vylítnul jsem ze sjezdovky při tréninku super-G na juniorském mistrovství světa. Dal jsem se do kupy za devět měsíců a vrhnul se zpátky do závodění, ale ještě jsem nebyl úplně v pohodě a jezdil s fixační ortézou. Na závodech v Hintertuxu jsem při obřím slalomu zavadil o branku a zlomil si ty samé kosti, jen o pár centimetrů výš, a jako bonus si k tomu urval koleno.

Bylo mi sedmnáct.

Hodně lidí tvrdí, že kdyby se mi to nestalo, patřím k hvězdám alpského lyžování, ale já vím, že to tak mělo být. Díky tomu jsem se posunul úplně jinam.

Poslali mě do rehabilitačního střediska Hrabyně, kam jsem přijel s pocitem, že jsem největší chudáček. Dali mě na čtyřlůžák. S klukem z vedlejší vesnice po nehodě na motorce a se dvěma horníky. Ve vedlejším bloku ale bydleli kluci a holky s vážnými postiženími všeho druhu, od úrazů po vrozené problémy. Každý den jsem se tam s nimi potkával, cvičil a třeba chodil i na pivo. Byla to velká škola.

Kam jsem se podíval, tam byl někdo, kdo prožíval mnohem krušnější chvíle než já.

Byl to pro mě tak silný impulz, že se z megafloutka a cholerika stal flegmatik, který začal vnímat, že existuje i něco jiného než sport. Přirozená soutěživost mi sice zůstala, ale přístup, s jakým jsem se vrátil domů, ovlivnil všechno ostatní, co mě jako lyžaře potkalo.

Nebýt pobytu v Hrabyni, třeba bych něco velkého vyhrál, ale myslím si, že bych byl horší člověk.

V sezonách 2001-2016 jsem odjel 182 závodů ve Světovém poháru. Pokaždé jsem si věřil, že najdu sílu a energii, abych byl dobrej a rychlej.

A když mě potkalo zranění, nepochyboval jsem, že se zase vrátím. Bez toho by to nešlo. Zároveň jsem si uvědomoval, že je lyžování jen kratochvíle. Jasně, byla to moje životní vášeň, ale nestal se z ní středobod světa. Žádné zaslepení.

Mám každý den několik nápadů, co dalšího bych mohl dělat. Tak to bylo i 15. ledna 2008, kdy jsem si při tréninku na sjezd v Kitzbühelu zlomil potřetí holenní a lýtkovou kost. Přitom jsem jel celkem na jistotu, paradoxně jsem proto na poslední skok jel z vyšší stopy, získal mnohem větší rychlost a místo třiceti metrů letěl sedmdesát. Po dopadu bylo slyšet jen křupnutí. Cílem jsem projel po zádech a byl z toho ještě 29. nejlepší čas, což byla bomba, jenže to jsem se dověděl až po operaci.

Když mě záchranáři naložili na nosítka a sváželi na saních z kopce dolů, přesně si pamatuju, co jsem si v duchu řekl: „Tak aspoň udělám ty brejle.“ Bylo jasný, že mě čeká celkem dlouhá pauza, nakonec z toho byl rok a půl, a já tušil, že čas bez sportu vyplním jinak.

Tak vznikl Vagus, moje firma na lyžařské vybavení. Založil jsem ji ze zvědavosti, ze zábavy i z pragmatismu.

Název mi každý rozmlouval. I máma řekla, že si na sebe takhle pojmenovanou věc nikdy nevezme. Přitom za to může ona.

Jako lyžaři mi vždycky vadilo chodit za sponzory a říkat si o peníze. Chtěl jsem si na sebe radši vydělat sám a pak za to jezdit. Tím spíš, že kvůli výpadkům jsem byl pro partnery nejistá investice.

Prvních dvacet brýlí jsem vyrobil pro sebe a pro kamarády. Chtěl jsem, aby vypadaly jinak, než bylo běžné, ty pro lyžaře mi přišly fádní, nudné, podobně jako většina naší výbavy. Nechápal jsem to. Přitom snowboardisti měli všechno odjakživa super, ale zase to nebylo pro naše účely funkční. Udělal jsem něco mezi, aby to mělo styl a vydrželo to naše bláznivé závodění. Všem se to líbilo, věci se hned rozebraly a známí chtěli další.

Dneska, po deseti letech, je situace taková, že děláme i helmy, rukavice, oblečení, doplňky, a dokonce taky lyže. Nakonec se všechno rozjelo mnohem víc, než jsem čekal. Chod společnosti neohrozil ani její název, který mi skoro každý rozmlouval.

Vagus…

I máma řekla, že si na sebe takhle pojmenovanou věc nikdy nevezme. Přitom za to může ona, jako vážená paní zubařka z vesnice se mě snažila ladit, abych působil jako slušnej kluk. Upravenej, nagelovanej, učesanej. Kdybych se na konci základky nevzepřel, možná by mě její chování poznamenalo a byl bych metrosexuál. Když jsem si prosadil, že budu vypadat, jak chci, což v jejích očích znamenalo odrbaně, začala mi říkat, že jsem vagus a že jí dělám ostudu.

Pojmenovat takhle brýle bylo moje nejlepší podnikatelské rozhodnutí. Hodně lidí mi radilo, aby to byla značka Bany podle mojí přezdívky. Nebo abych použil svoje iniciály, což tehdy dělal skoro každý sportovec. Obojí mi přišlo trapné. Vagus naopak přesně sedí k tomu, co děláme. Žádný plán, cíl, nebo dokonce jistota, že se věci dějí tak, jak mají. Naopak. Vágusákem může být každý. Mladý, starý, panička, houmlesák. Hlavně ať má vlastní názor a není to slepá ovce.

Je v tom určitý vývoj.

Jako mladej jsem si zakládal na nošení sportovních stejnokrojů s fajfkou a třemi pruhy. Ve známých značkách a reprezentačních věcech jsem si připadal důležitě, prostě to bylo potvrzení, že mi lyžování jde. Postupně mi to ale přestalo dávat smysl, navíc se hodně zdůrazňoval armádní a často i stádní styl. Přijde mi to na hlavu postavený, vždyť profesionální sport je právě o odlišnostech a výrazných individualitách.

Obzvlášť na olympiádě, kam jsem se podíval čtyřikrát, mě kvůli tomu potkávaly bizarní situace. Ani nevím proč, ale měl jsem nepřekonatelné nutkání olympijský stejnokroj neustále porušovat. Uznávám, někdy to bylo jen tak, ale většinou mi to nedávalo logiku.

Proč jsem měl například těsně před nejdůležitějším závodem v roce začít nosit úplně jiné boty než ty, na které jsem byl zvyklý?

Celý rok řešíte každou drobnost a třeba změna obuvi týden před vrcholem sezony je podle mě velký zásah do stoprocentně vyladěného těla! Většinou nám dali levnou čínskou botu absolutně nevyhovující pro vrcholové sportovce. Stejně tak jsem moc nechápal, když někdo vymyslel, že na zahájení olympiády půjdou všichni Češi v gumákách za jeden dolar. Čtyři hodiny se v tom museli pohybovat a druhý den ráno měli někteří podat nejlepší výkon v životě.

Osobně jsem nosil jen to nejnutnější, abych uspokojil ty, co měli na starost nás hlídat, a zároveň jsem používal věci, na které jsem byl zvyklý. Například svoje oblíbené a zároveň šťastné manšestráky. Byla z toho taková hra a čekání na finální příkaz funkcionářů, kteří mi po bráchovi vzkazovali, že to takhle nejde. Mně nakonec nikdo nic neřekl.

Jako lyžař jsem sháněl peníze i tak, že jsem nabízel partnerům víkendy na horách pro jejich management a nejlepší zaměstnance. Jeden manažer si ode mě koupil brýle a nějaké další věci. Jeho manželka se nad tím pohoršovala, podle ní nebylo nic horšího než mít na hlavě napsané Vagus. Ale protože byl spokojený, ženu neposlechl a další rok si koupil ještě jedny brýle. Dopadlo to tak, že se manželce zalíbily natolik, že mu je zabavila a lyžovala s nimi v bundě s kožíškem a se zlatými flitříčky.

Tuhle historku mám opravdu rád. Paní na okamžik vystoupila ze stáda oveček a já si uvědomil, že v každém z nás je trocha toho Vágusa.

Ital Christof Innerhofer stál pod kopcem a čekal.

Ostatní ho nechápali, protože na mistrovství světa 2011 zajel dokonalý sjezd, všichni po něm dávno chtěli vítězné rozhovory, ale on je odmítal. „Ještě ne, ještě nejel Bank.“ Startoval jsem tehdy s číslem padesát, úplně mimo pole favoritů, ale v tréninku jsem byl pátý a sedmý.

Bál se, že ho můžu ohrozit.

Tehdy jsem s sebou vozil malou televizku, koukal během rozcvičování na závod a snažil se ještě vymýšlet finální změny v linii. Když jsem Innerhofera slyšel, dost mě rozesmál. Byl to jeden z momentů, co mi utkvěly v paměti. Šlo vlastně o úplnou kravinu, ale tehdy jsem to bral jako obrovskou pochvalu. Nakonec jsem dojel sedmnáctý, Christof se bál úplně zbytečně.

Pozice lůzra schovaného někde vzadu, který má přitom respekt hvězd, mi byla příjemná. Ti nejlepší mě registrovali, věděli, že jsem rychlej, samotného mě to uspokojovalo.

Byl jsem outsider a byl jsem za to rád.

Seděla mi pověst kluka, který se z nějaké Rudy nad Moravou vyškrábal do špičky a pak se tam po vážných zraněních dokázal opakovaně vrátit. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych mohl vyhrát mistrovství světa, původně mi stačilo získat jeden bod ve Světovém poháru. Závodilo se mi tak líp, myslím, že tohle podceňování je, nebo spíš byla, vlastnost zakořeněná v celé české mentalitě.

Možná jsem se tak nastavil i proto, aby mě neštvaly neúspěchy, kterých bylo fakt hodně.

Chlapské alpské lyžování je tak konkurenční prostředí, že dostáváte pořád lekce a každý výsledek do třicátého místa je bomba. Někdy se k tomu propracováváte třeba deset let a za vším je obří úsilí. Užíval jsem si tak kariéru i bez vítězství. Hodně si například vážím toho, že jsem v jedné sezoně bodoval ve všech disciplínách, stejně tak jsem v nich byl v top ten na všech velkých akcích typu olympiáda, mistrovství světa, Světový pohár.

Nakonec se bohužel ukázalo, že právě to byl jeden z důvodů, proč jsem na vrcholu nikdy svoji šanci nevyužil. Nikdy jsem v hlavě neměl ta důležitá slova: „Ty seš tady ten nejlepší!“

Jakmile jsem se dostal do pozice top závodníka, nebyl jsem na to nastavený. V superkombinaci na mistrovství světa v Ga-Pa 2011 mě po sjezdu všichni tipovali na zlato a já dojel pátý.

Na olympiádě v Soči jsem byl po sjezdu dokonce druhý. A to jsem byl v tu dobu spíš slalomář, takže jsem se zase dostal do pozice velkého favorita. Bohužel, moje slalomová forma v tu dobu nebyla úplně dobrá. Měl jsem to zkusit a riskovat, ale nedokázal jsem to a jel na jistotu. Dodnes vlastně nevím proč. Skončil jsem sedmý. O tři dny později jsem se ke svému absolutnímu překvapení dostal do identické situace v obřím slalomu. Zase druhý po prvním kole. Stál jsem na startu toho druhého s svým celoživotně vyvinutým pocitem lůzra a tři dny starou zkušeností z kombinace.

Jednou z ne úplně dobrých věcí bylo, že už první kolo pro mě znamenalo takový úspěch, že jsem se pořád jen uculoval a přemýšlel, jestli se mi to nezdá. Chtěl jsem se sebou něco udělat a přistoupit k šanci jako závodník, nejel jsem špatně a snažil se být na hraně rizika. Bylo z toho páté místo! Bohužel kluci jako Marcel Hirscher, co byli po prvním kole za mnou, neměli co ztratit. Cokoliv jiného než bedna pro ně byl neúspěch, takže jeli na stotřicetiprocentní riziko, kdežto já do toho dal jen sto procent. I páté místo je pro mě megavýsledek, ale byla to zase chyba, měl jsem jet na sto čtyřicet procent.

Nic z toho nebyla smůla, nýbrž nastavení kluka, který si nikdy neřekl, že chce být nejlepší na světě!

Je to vlastně logické. Aby se něco stalo, je nutné si to aspoň říct a dělat všechno pro to, aby to tak bylo! Místo toho jsem si vytvářel alibi a upevňoval si pozici Listera, celoživotního lůzra z mého oblíbeného seriálu Červený trpaslík.

S odstupem času to vnímám tak, že jsem tvrdohlavostí překročil svůj osud smolaře, ale když jsem si tvrdou a bolestivou cestou vybojoval šanci, neměl jsem odvahu využít ji naplno.

Jsou to hezké paradoxy a zároveň pro někoho třeba jen kecy vysloužilého sportovce.

V mých začátcích se s Čechy nepočítalo. Fungoval jsem jen díky podpoře rodinného klanu, jako skoro každý v naší reprezentaci. Nemohli jsme si dovolit zaplatit trenéra, tak mě vedl táta. Když jsem cítil, že je potřeba změna, poprosil jsem o to samé bráchu, který ukončil kariéru a už pár let připravoval holky ze Šumperka. Na první mistrovství světa jsme přijeli naloženou felicií, servis lyží jsme si dělali sami a jedli v apartmánu konzervy. Ani jsme nevěděli, kam se máme jít zaregistrovat. Chybějící know-how jsme nahrazovali nadšeným stylem pokus-omyl.

Brácha budoval vztahy s ostatními trenéry, já se zase snažil ukázat, že jsem rychlej.

Navíc jsem si musel zasloužit pozici u šéfů závodních oddělení, protože do té doby jsme pro ně jako Češi byli neviditelní. Bylo potřeba je pomalu přesvědčovat, že když nám dají dobré lyže, vrátí se jim to. Byli jsme postupně zajímavější a zajímavější, ostatní reprezentace si nás zvaly jako tréninkové partnery a to nás posouvalo dál. Prošli jsme si všemi úrovněmi. Od týmu, co neměl ani svoje tyče, po skupinu čtyř profesionálů okolo jednoho závodníka.

Závodění byla naše osobní věc, nedělali jsme to pro nikoho jiného, jen pro sebe. Žádný hlubší smysl to nemělo.

Mohl bych říct, že jsem jezdil pro fanoušky, ale já i oni víme, že jsem je hodně zajímal i díky svým drsným pádům.

Po sezoně 2011 se mohlo všechno změnit. Vyjel jsem si skvělá startovní čísla a všechno nasvědčovalo tomu, že se zařadím k nejlepším. Odjel jsem v létě surfovat do Thajska a na Bali, místo odpočinku jsem spíš blbnul a přivezl si neznámý virus, který mě skoro zničil.

Ta bolest se nedala s ničím srovnat. Přeraženou holeň cítíte jen pět minut, pak vám dají oblbováky a je to v klidu. Jenže když máte v těle takové křeče, že se jen deset minut válíte na zemi a nevíte, co bude dál, pochopíte, že zlomeniny jsou prkotiny. Někdy jsem si nemohl dojít ani na záchod, a pokud už jsem se tam dostal, seděl jsem na míse a u toho zároveň zvracel do kýblu. Bylo mi sice strašně zle, ale tomuhle už jsem se musel smát.

Terka se o mě ty čtyři měsíce, kdy jsem zhubnul patnáct kilo, pořád starala. Zachraňovala mě každý den, tak jsem jí začal říkat Matka Tereza.

Po uzdravení jsem byl tak šťastný, že jsem ani nechtěl zjišťovat, o co šlo. Uspěchal jsem návrat, vyhodil si plotýnku a tři měsíce neměl cit v jedné noze.

Když už jsem se dal do kupy, změnila mezinárodní federace rádius lyží a já to nestihl pořádně otestovat, což znamenalo, že lyže byly maličko nevyzpytatelné. V létě v Chile jsem si hodně smolně rozlámal čelist na osm kousků. Nějak jsme to vymysleli a po čtrnácti dnech, ne úplně po konzultaci s doktorem, jsem byl zpátky na lyžích. Bohužel za dva měsíce při druhém závodě světáku jsem si vykloubil rameno. Nespadl jsem, jen jsem se zase hodně smolně opřel za jízdy o ruku a byla z toho operace.

Pamatuju si, že tehdy jsem si poprvé řekl, jestli to má cenu.

Za další dva týdny, tentokrát už po domluvě s lékařem, jsem zase jezdil a snažil se stihnout mistrovství světa ve Schladmingu. Rameno jsem rozhýbal tak, že jsem zvednul nataženou ruku do výše ramen, a v dané situaci jsem odjel slušnou kombinaci na jedenáctém místě. Druhý den mě čekal trénink obřáku, lehce jsem si přilehl na vnitřní lyži a byl z toho pád s diagnózou otoku kosti.

Dostal jsem na tři měsíce berle.

Bohužel, osud mi neustále připomíná a zdůrazňuje smysl citátu Arthura Schopenhauera, který jsem měl kdysi v maturitní písemce:

„Život bez bolesti nemá smysl.”

Do konce jsem bojoval o přežití, sponzoři se o mě přetahovali, ale já ve dvaatřiceti potřeboval vyměnit lyže, abych měl na olympiádě v Soči šanci. Oslovil jsem Nordicu, ale překvapivě mě nejdřív odmítla a překecal jsem je až na druhý pokus. Nechtěl jsem peníze, jen dobré lyže. Roztrhal jsem kvůli tomu smlouvu s Elanem, kde jsem měl fix dvacet tisíc eur plus bonusy, a šel k firmě, která mě vlastně ani nechtěla. Poprosil jsem tátu o půjčku, vzal jsem všechny peníze z Vagusu a řekl si, že svoji poslední sezónu s vrcholem na olympiádě udělám co nejlíp.

Vzpomněl jsem si u toho na chvíle, kdy jsem měl ten podivný virus a na záchodě si v křečích říkal, že jestli tohle přežiju, tak snad vyhraju olympiádu. Byl to jeden z důvodů, proč jsem to chtěl zkusit. Přišlo mi, že si se mnou osud, karma nebo co to je, tak zvláštně zahrává a zkouší mě, že by to mohla být pravda. Nebyla.

A i když jsem si toho všeho vědom, jsem pořád neskutečně šťastnej za to, jak to nakonec dopadlo.

Jako lyžař jsem potřeboval peníze a zamýšlel se nad tím, na co nalákat sponzory. A zároveň hledal, co novináře zajímá, aby o něčem informovali a já tak partnery zviditelnil.

Jednou jsem vyhrál golfový turnaj v kategorii úplných začátečníků. Absolutní nic, ale v Blesku o tom napsali celou stránku! Tehdy jsem si uvědomil, že média upoutá jen pár základních věcí. Logicky je to vítězství, ale už méně hraje roli, o jakou jde disciplínu a jaká v ní je konkurence. Další věc, o které se píše, jsou velký peníze. Tiger Woods nedal put a stálo ho to milion dolarů. Pak je to krev, úrazy, riziko a pěkný polonahý holky. Důkazem toho je dnes MMA, všichni to hrozně sledují, ale hlavní důvod je ta krev. Je zaručené, že se na to velké stádo ovcí bude koukat.

Přišlo mi vtipné vyzkoušet tyto jednoduché principy i v lyžovaní.

Vypustil jsem mezi novináře zprávu, že mám s Volvem bonusově agresivní smlouvu, která je založená jen na úspěchu či neúspěchu v Kitzbühelu. Když budu do třicítky ve sjezdu nebo na bedně v kombinaci, dostanu od nich auto za jeden a půl milionu. A když ne, budu jim dělat reklamu zadarmo. Měl jsem krev, riziko, velké peníze i cizí neštěstí, které ostatní baví.

S Volvem jsme samozřejmě byli domluvení úplně jinak, ale můj super extra nápad vůbec nikoho nezaujal. Tak jsem přistoupil na úplně směšnou nabídku, že mi sponzor půjčí auto na měsíc. Bylo mi to úplně k ničemu, ale ze zvědavosti, jestli to bude fungovat, jsem do sázky stejně šel.

Ve sjezdu jsem byl jednatřicátý, chyběly mi asi tři setiny, což znamenalo, že titulky všech českých sportovních rubrik zaplavila fotka auta, o které jsem smolně přišel.

Druhý den jsem na tom byl v kombinaci po prvním kole slalomu tak dobře, že stačilo druhé kolo skoro splužit, a byl bych třetí. Jsem cvok, nejel jsem na jistotu, vypadnul a přišel o jednu z nejcennějších medailí, na kterou může lyžař dosáhnout. Novináře sice zajímalo víc auto, o které jsem přišel i na druhý pokus, ale zajímalo je tak hodně, že můj projekt „Vrtěti psem“ vyšel neuvěřitelně. Fotka sponzora zaplavila média a Volvo bylo nakonec tak spokojené, že jsme v něm já i brácha jezdili další tři roky.

Další akce měla krycí jméno „Vagus umbrella girl“. Zjistil jsem, že na startu lyžařského závodu se pohybují jen závodníci a jejich servisáci, což jsou většinou starší pobledlí a fousatí blázni, kteří tráví čas jen v lyžárně. A kdyby se vedle nich objevila vytuněná modelka s deštníkem po vzoru startovních holek z formule 1, mohla by to být sranda a zároveň dobrá reklama pro sponzory.

Nápad jsem prozradil Martinovi Hájkovi, svému kamarádovi a manažerovi v jedné osobě. Přišlo mu to dobrý a nabídl mi, že když se dostanu na finále Světového poháru, kde jede jen pětadvacet nejlepších v každé disciplíně, zajistí vše potřebné.

Po dvou měsících jsem stál na startu finále obřáku a vedle mě kamarádka Renata oblečená do upnuté závodní kombinézy s co nejvíc rozepnutým zipem. V ruce měla deštník s logy Vagus.

Ve chvíli, kdy všichni jásali, jsem se vrhnul na poslední skok hlavou napřed.

Při plánování jsem ale lehce zapomněl na svoji přirozenou mega stydlivost. Najednou se kolem nás udělal hlouček lidí, který se postupně zvětšoval, a pozornost mi nedělala úplně dobře. Servisáci přestali hladit lyže a začali si dělat selfíčka, závodníci koukali s otevřenou pusou nebo se smáli a ukazovali pochvalná gesta. Kameramani se od nás nehnuli celých dvacet minut, co jsem se rozcvičoval a červenal. Měli jsme vymyšlené i finále, minutu před startem jsem dostal polibek pro štěstí na bílou helmu, kde zůstal otisk od rudé rtěnky hned vedle loga Vagus.

Na trati jsem sice skoro zabloudil hned v druhé bráně, ale akce byla víc než úspěšná.

Později za námi přišel i starý Ante Kostelič, jeden z nejlepších trenérů, a rozplýval se, jak super nápad to byl. Prý šlo o nejlepší a nejchytřejší věc, kterou okolo lyžování viděl, přiblblí Rakušáci by podle něj na nic podobného nikdy nepřišli.

Povedený, i když neplánovaný marketing se mi povedl i na mistrovství světa v Beaver Creeku 2015. Jel jsem kombinační sjezd, na posledním mezičase to vypadalo na skvělý výsledek, ale ve chvíli, kdy skoro všichni jásali, jsem se vrhnul na poslední skok hlavou napřed a všem ukázal, jak extra kvalitní je Vagus helma.

Asi mi zachránila život.

Byl z toho jen otřes mozku, pár minut v bezvědomí, lehce odřený obličej a vlastně ještě zlomený kotník. Dosah byl opravdu masivní. Zdálo se, že si konečně jedu pro velké vítězství, ale osud si to v poslední chvíli rozmyslel a udělal z toho můj poslední pořádný závod.

Ale bylo to dokonalé. Přesně v moment, kdy jsem si uvědomil, že už to neustojím a vítězství je pryč, zmačkl spoušť foťáku Christian Walgram a vyhrál World Press Photo ve sportovní kategorii.

Mám díky tomu pocit, že moje jízda měla opravdu vítěznou auru, ale když jsem ji z nějakého důvodu zase odmítl, přeskočila na Christiana.

Ve finále nejlepší zápletky, i ty marketingové, vymýšlí sám život.

Jako majitel Vagusu na to spoléhám, neptejte se mě proto na byznysplán, cílovou skupinu a moji pozici na trhu. Byl bych zkrátka rád, kdyby každá věc, kterou vyrobíme a prodáme, způsobila, že k ní bude mít majitel hlubší vztah než k cenové bombě ve slevě, že jde o víc než produkt, že se dá hodnota věci vnímat i jinak, že je v tom určitý duch.

Tohle sice není vidět v excelových tabulkách, ale věřím tomu.

Lidem třeba prodáváme v lyžařské kolekci triko, na kterém je záchodová nádržka. Michal Ožibko, chlápek, co nám propůjčil motiv svého obrazu, je trochu blázen, rodák ze Šumperka, nikdo ho moc nezná, ale je to úspěšný malíř a mně se přesně tohle líbí. Spojovat a ukazovat blízké lidi, kteří něco umí. Model jsme pojmenovali jeho přezdívkou Marma a k tomu přidali několik hashtagů, které celý příběh vysvětlují.

Podobně funguje i triko Bankstrong, kde na Měsíci sjíždí freerider svoji lajnu a je to pro něj zásadní krok podobně jako pro kosmonauta. No a na modelu Kitzbühel je hřebík, úplně první kus železa, který mi dali do nohy, když jsem se tam zranil. Přidali jsme k tomu nápis „Skiing hurts“, protože víme, že lyžování bolí, ale zároveň ho máme rádi a je to náš život.

Chtěl jsem takhle udělat celou sérii, jenže jsem ostatní kusy kovu, které ze mě vyndali, poztrácel.

Textil jsem přitom původně neřešil. Přijde mi, že existuje spousta značek, které dělají krásné věci, navíc vše šijeme po malých sériích ve Velké Británii, abychom drželi úroveň. Jenže oblečení se prodává tolik, že s tím skončit nemůžeme. Tak se aspoň snažíme, aby každá věc nesla určitý podtext, protože v době, kdy jsme poznamenaní velkým přebytkem, nám to nějak dává větší smysl.

V roce 2013 tak přišel na svět model helmy MegaSpeed s prolisy jako na golfovém míčku.

Na začátku to byl stejně podivínský nápad jako vznik celého Vagusu. Přilbu jsme vymysleli, vyrobili, otestovali v aerodynamickém tunelu – to vše zhruba za rok – a zjištění bylo takové, že má lepší vlastnosti. Ve dvouminutovém sjezdu ubírala patnáct až dvacet setin, což nebylo moc, ale rozhodně nás to potěšilo.

Vzal jsem prototyp na mistrovství světa ve Schladmingu. Nebylo to nic proti pravidlům, ale brácha Tomáš pro jistotu vzal helmu ukázat Günteru Hujarovi – tehdejšímu šéfovi svěťáku. Nezdálo se mu to a nakonec ji do závodu nedovolil použít, protože prý mohla časově zvýhodnit svého nositele. Prý to nebylo fér, i když to ničemu neodporovalo. No a po sezoně se tento zákaz opravdu ve FIS regulích objevil…

Účel, pro který byla helma vyvinuta, vlastně nikdy nesplnila, ale nápad žil dál.

Nakonec jsme si řekli, že když už máme tu „nejrychlejší přilbu na světě“, proč ji nevyrábět pro lidi. Je to další příklad takzvaného Vagus paradoxu, naše certifikované přilby pro závodníky jsou ve finále pomalejší než nezávodní. Suma sumárum – pokud chcete nadělit kámošovi nebo kámošce na průměrně dlouhé české sjezdovce megabrutálních sedm setin a mít při tom hlavu jako v neprůstřelné bavlnce, nemáte jinou možnost, než jít do naší MegaSpeciálky MegaSpeed.

Je fajn se takhle posouvat dál.

Jedna z věcí, co mě teď hodně baví, je testování lyží. Dostal jsem možnost podílet se na vývoji modelů Sporten a Kästle. Bývalý sponzor, teď už kamarád a vášnivý lyžař, si splnil svůj sen a koupil postupně obě značky. U piva vymýšlíme, co by pro ně bylo nejlepší a jakým směrem se vydat. Ve hře je i vzkříšení kdysi tak úspěšného závodního oddělení Kästle. No a jako vedlejší produkt našeho vysedávání vznikly i Vaguski. Je to zatím jen prototyp, ale podle prvních reakcí se docela povedly. Máme je zatím jen v délce 165 cm, ale v plánu je hodně zajímavých věcí, na které se opravdu těším.

Když zajedete dobrý závod, lidi vás plácají po zádech, máte milion kámošů a všichni se usmívají.

Zažil jsem to. Je to parádní pocit, ale nikdy jsem ho nepřeceňoval. Díky tomu jsem to zvládal i na opačném pólu. Na tom, jak se člověk chová v případě úspěchu nebo porážky, pozná sám sebe.

Když nad tím přemýšlím, s odstupem času vnímám vítězství a úspěchy jako velmi příjemný, podmanivý, intenzivní, ale zároveň pomíjivý a povrchní zážitek. Kdežto úrazy, pády a hlavně následná cesta zpět aspoň do normálního života můj vývoj ovlivnily mnohem víc a hlouběji než jakákoliv pseudosláva.

Za tyto lekce své karmě moc děkuju, zároveň doufám, že už žádné další nebudou!

Svět lyžování a vrcholového sportu beru jako pragmatik.

Chci dělat to, co mám rád, a zároveň se nenechat zatáhnout do zbytečností, které nemají efekt. Když se rozjížděl ve velkém Facebook a Instagram, nebyl jsem schopný tenhle trend pochopit. Vím, že je to určitě potřeba, ale sám to nedělám, ve firmě se o to stará šikovnej a vtipnej kluk. Já to jen sleduju. Člověka to může obohatit, když tomu nepodlehne. Podle mě funguje autenticita.

Myslím, že i jako Vagus jsem trochu outsider, a od toho se odvíjí vše ostatní.

Bylo to vidět třeba před olympiádou v Pchjongčchangu. Jel jsem do Koreje jako člen týmu Ester Ledecké, v naší helmě navíc jezdí i Evka Samková. Celkem se nabízelo to zmínit, ale kvůli nějakým autorským právům nám to lidi z Českého olympijského výboru zatrhli. Tak jsme to v komentáři na Facebooku okecali po svém a spustilo to dost velkou palbu.

"Dostali jsme přes prsty!🤘 A to dokonce od ČOV/MOV!🦖 Bohužel to znamená následující ➡️ Po dobu Olym...těch skvělejch závodů v Koreji, na který se 4 roky tak těšíme, nesmíme vás, naše milovaný Vagusy, o ničem a o nikom zainteresovaným informovat. Nesmíme ani ukázat 📸 fotku, sdílet odkaz na nějaký tematický článek nebo NEDEJBOŽE napsat jméno onoho sportovce... Jinak prej hrozí, že bychom si mohli strašně narvat kapsy... 💵🤑 Dál bychom prej nejspíš strašně pošpinili tradici a hodnoty celé akce, protože bychom ukázali něčí fotku, jak se raduje, a to kdyby se stalo, tak nás zavřou až z toho zčernáme, protože co nám je sakra po tom, že někdo někde něco vyhrál, žejo?😧 A jít za katr teď žádnej Vagus nemá uplně v plánu...🤗
😎 Takže - v trošku "Voldemortím" režimu - nám tedy dovolte popřát všem 🇨🇿️ sportovcům, jejichž jména se nesmí do 1.3. vyslovit, aby nás co nejlíp reprezentovali na závodech, jejichž název byl komplikovanej i bez čupr zákona 60/2000 Sb. a kterej jsme se cca před týdnem teprv naučili vyslovit...🤐🤔 Obzvláště pak držíme pěsti těm "našim" rajderům a rajderkám z VagusTeamu. GO FOR GOLD!✊😚🥇 A vám všem díky za to, že jste s námi i v týhle nesmyslný době! 😍
PS: Pro nějaký zákulisní info sledujte oficiální profil našeho generálního Vaguse Banyho ... kterej tady bohužel nemůžem označit. 😂🤦‍"

Ne, že bych z toho měl úplně průšvih, navíc jsem v první chvíli ani nevěděl, že to tam visí, ale naštvalo to šéfy výpravy. Přijel jsem do Koreje a funkcionáři za mnou začali chodit. „Ty jo, ty nám dáváš. To musíš stáhnout.“

Podíval jsem se, o co jde, a přišlo mi to v pohodě, tak jsme to tam nechali. Tři dny se nic nedělo a najednou přišla zpráva od vedoucího olympijského týmu. Prosba, ať to smažu. Odepsal jsem mu, že to klidně udělám, ale zároveň jsem ho poprosil, ať řekne, co je na příspěvku tak špatně. Chtěl jsem vědět, proč někomu vadí, když někdo použije nadsázku, a navíc neporuší žádná pravidla.

Nic neodpověděl, tak jsem to tam nechal.

Řešilo se to všude, ale nakonec to Vagusu udělalo neuvěřitelnou reklamu, protože příspěvek převzala média. Chytily se i další firmy, které byly skoro až šikanované za jakýkoliv příspěvek nebo zmínku o sportovci, kterého celé čtyři roky podporovali, a pak mu nemohli ani popřát štěstí nebo pogratulovat za výsledek.

Na olympiádu přitom jede maximálně deset lidí, kteří mají na medaili. O ně se zajímají novináři i funkcionáři, mají podmínky a přípravu zajištěnou na velmi profesionální úrovni. Všichni jim víc či míň podlézají a starají se o ně opravdu dobře a velkoryse.

Za nimi je ale dalších sto lidí, kteří vyjdou jen tak tak a shánějí celý čtyřletý olympijský cyklus peníze, kde se dá. A opravdu skoro nemají za co žít. Těmto sportovcům moc nepomůže, když na olympiádě mají speciální matraci, zářič na překonávání časového posunu a já nevím, co ještě. Byli by rádi za jakoukoliv podporu během těch čtyř let, kdy se opravdu můžou někam posunout.

Většina sportovců to má tak, že je podpoří kámoši, malé firmy nebo podnikatelé a zároveň fanoušci daného sportu. Představte si, že tihle lidé pomůžou, abyste se dostali na olympiádu, a pak, když se vám to povede a můžete je zviditelnit, poděkovat a trochu jim všechno vrátit, tak vám to zakážou! Každý druhý se na to pak vykašle a dá svoje peníze radši na fesťák, protože tohle se fakt nevyplatí.

Vím, že to olympijský výbor nemá jednoduché. Není to černobílé a v mnoha ohledech odvádí velmi dobrou práci, ale podle mého je potřeba sportovce mnohem víc podporovat a pomáhat jim celé čtyři roky. Ne pouze pár týdnů před olympiádou a během ní. A hlavně, každá autorita by se měla snažit nekomplikovat situaci.

Funkcionáři jsou tu pro sportovce, a ne naopak.

Ester mi přišla od začátku zajímavá.

Už v jedenácti, kdy Ledeckou nikdo neznal, jezdila jak cvok, její schopnost a nadšení kombinovat lyže a prkno mě bavila. Bylo poučné pozorovat, jak se prosazuje i díky rodinnému modelu, kdy se jí táta a máma věnují naplno. Ukázalo se, že je v tom velká část úspěchu. I dnes, kdy jsme s bráchou členové jejího trenérského týmu a hodně lidí nás plácá po zádech, platí, že minimálně osmdesát procent úspěchu Ester na zlaté olympiádě byla zásluha její rodiny!

Jako malá dokonce chvíli jezdila ve Vagusu, ale brzy to skončilo. Ona není vagus, ale superhrdinka. Je vítěz. Je tak nastavená a na olympiádě v Koreji donutila okolnosti, aby byla první na prkně i na lyžích.

To, že vyhrála super-G o setinu, nebylo jen štěstí. Když budete mít kliku, budete desátí nebo sedmí, ale abyste vyhráli, musíte mít něco víc. Musíte to seskládat, jít do toho naplno a pak je šance, že se vše v pravou chvíli nasčítá. Obdivuju, jak umí skloubit dva sporty, na jednu stranu jí to pomáhá, protože ji to rozvíjí, na druhou stranu jí trénink, který dá prknu, chybí na lyžích. Sezona je pak takový rychlokurz.

Má pořád hodně kam růst a těším se na to.

Díky Ester, a částečně i zásluhou Vagusu, jsem pořád součástí světa lyžování, ale mnohem víc chci být dobrý táta a manžel. Když nejsem na závodech, snažím se být doma a ve chvílích klidu si uvědomuju, jak do sebe hodně věcí zapadá.

Poslouchám Terku, jak mi vypráví o vysokofrekvenčním cvičení čchi-kung. Rád se dozvím, co tam dělá, zajímá mě to, na druhou stranu sám bych tam nikdy nešel. Jsem taková její opozice, která se ji snaží vracet do reality. Myslím si, že je blázen, ale vysokofrekvenční. Což by podle čchi-kungu mělo být v pohodě. Jsme spolu osmnáct let a zjišťuju, že ji zbožňuju čím dál víc.

Protože každý den, co vydrží život se mnou, z ní dělá ještě větší hrdinku.

Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.

Jana Mensatorová, archiv Ondřeje Banka a czech-ski.com

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.