Nový začátek

Eva Vrabcová Nývltová

Nový začátek

Unavovalo mě i mluvení.

Někdy mi dělalo problém vzít do ruky sklenici vody a napít se.

Ráno jsem se obvykle budila s pocitem, že nevyjdu schody.

To všechno pár měsíců po tom, co jsem na olympiádě v Soči 2014 dojela pátá na volné třicítce. Od éry Kateřiny Neumannové to byl pro české běžkyně na lyžích nejlepší výsledek, ale já si připadala všelijak, jen ne jako kvalitní sportovec.

Sednul na mě streptokok, nezabraly ani čtvery antibiotika, plácala jsem se v tom čtyři měsíce, úplně bez energie.

Lidi v mém okolí říkali, že si tělo vybralo pauzu poté, co si sáhlo do rezerv, prý prostě jen potřebovalo restart. Sama jsem to ale cítila trochu jinak. Nemohlo za to jen vyčerpání z náročného programu, ale taky prostředí, v němž jsem se pohybovala. Naplno na mě dolehly věci, které mě trápily celou kariéru.

Běh na lyžích je malý sport.

O to víc jsem nechápala atmosféru v reprezentaci, kde se odjakživa nebojovalo proti světu, ale proti sobě navzájem.

Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem už v osmnácti jela jako juniorská mistryně světa na olympiádu v Turíně 2006. Pro mě to byl úžasný zážitek, tím spíš, že Kateřina Neumannová a Lukáš Bauer získali medaile. Skákala jsem nadšením, ale zbytek ženského týmu křivil pusy. Neměly radost, místo toho říkaly, že s těma dvěma zase nebude k vydržení.

A pak, když tyhle hvězdy odešly, se všechno zvrhlo na boj holek proti klukům.

Pořád jsme poslouchaly, že patříme k plotně, že si tady nemáme co dokazovat. Hlavní kouč byl super odborník, ale ani za svět nechtěl vést ženské. Když už mě v jedné sezoně dostal na starost, hned zdůraznil, že na velké výkony nemám. Prý bych si to měla přiznat a jít se domů starat o chlapa.

Jeho tréninky přitom byly skvělé, ale všechno ostatní makačka na bednu. Celou dobu se ke mně otáčel zády a dělal, že mě nevidí. Proto se mě nakonec ujal manžel, můj Martin, bývalý juniorský reprezentant, který byl tou dobou zaměstnaný jako servisman. Psal mi plány, já mu věřila a ostatním to bylo fuk. Nebylo to jednoduché, připravoval padesát párů lyží a před závody musel prosit, aby se mnou mohl aspoň na jeden trénink. Zbytek času jsem se vedla sama a vnímala, co mi sedí a co už ne.

Páté místo v Soči bylo zadostiučiněním.

Reprezentační trenér za mnou přišel, plácnul mě po rameni a řekl, že gratuluje. To bylo všechno.

Mnohem víc než nějaký úspěch mi zůstávala v hlavě blbá nálada. Tu umocňovaly i rádoby diagnózy lékaře českého týmu, který mi neustále zdůrazňoval, že mám nadváhu. Prohlásil, že bych došla bez jídla na Severní pól a zpátky. Podobné věci byl koneckonců schopný říct každému. Některé holky se tím hodně trápily, nejdřív měly náběh na anorexii, pak skokově nabraly na osmdesát kilo.

V souvislosti s mými problémy se tohle začalo říkat i o mně. Byla jsem hubená a vyšťavená. Určitou poruchou příjmu potravy jsem si prošla, to je fakt, jenže nešlo jen o nechuť k jídlu, ale o nechuť ke všemu. Skolila mě kombinace fyzického a psychického stresu. Moje problémy pramenily z pocitu, že jsem jako běžkyně na lyžích zbytečná, že jsem neúspěšná, že mě nikdo nepotřebuje. To vše v době, kdy jsem dosáhla životního výsledku.

Prostě jsem se složila a vnitřně už nechtěla pokračovat.

Naštěstí se ukázalo, že krize odstartovala můj přerod v běžkyni bez lyží. V nejlepší českou maratonkyni od dob Emila Zátopka. Nový začátek.

Bellča, naše milovaná bílá fenka samojeda, má čtyři roky.

Je stejně stará jako moje atletická kariéra. Skoro se dá říct, že symbolizuje můj vývoj závodnice v maratonu, která během pár let překonala národní rekordy, získala bronz na mistrovství Evropy a sedmé místo v New Yorku.

Přišla k nám v době, kdy jsem ještě coby běžkyně na lyžích kvůli streptokokovi sotva lezla.

Uprosila jsem Martina, abychom si pořídili pejska, protože jsem zvyklá na zvíře odmala. Táta, bývalý člen nároďáku na běžkách, dělal vedle trenéra i školníka. Když mi bylo šest, přinesl domů Bena – křížence špice z odložených štěňat, kterým hrozilo utracení. Vydržel s námi šestnáct let.

Ve chvíli, kdy mě vedle blbých nálad z nemoci ničilo i další prázdno, protože nám na srdeční vadu umřela pětiletá kočka Bessie, jsem měla pocit, že potřebuju dalšího čtyřnohého parťáka. V situaci, kdy jsem hodně cestovala na soustředění a na závody, to sice znamenalo velký závazek, ale já to tehdy chtěla mnohem víc než dobré výsledky.

Rasu jsme vybírali podle atlasu a shodli jsme se, že když už psa, tak pořádnýho. Vybrali jsme si chovnou stanici samojedů ve slovenské Skalici a nejvíc se nám líbily tři fenky, jenže právě tato štěňata nás ignorovala. Zato Bella se kolem nás od začátku motala, takže jakmile se druhý den ráno otevřela vrata výběhu, kde stála a dávala mi pac, bylo hotovo.

V určitém ohledu se dá říct, že mi zachránila život.

Přišla ve chvíli, kdy mě vůbec nic nebavilo. Najednou všechno změnila, začala na mě působit jako dodavatelka energie.

Martin ji venčil, protože mi lékaři kvůli mizerné imunitě zakázali chodit ven. Doma jsem se jí pořád věnovala. Pomohla mi hlavně tím, že jsem se díky ní cítila užitečná, jednoduše mě potřebovala, zároveň jsem neměla pocit, že jí musím něco dokazovat.

V Belle se objevil někdo, kdo mě bere se vším všudy, a já si říkám, že mi tím vrací lásku, kterou dostává.

Neřeší, jakou mám formu. Je jí jedno, jak vypadám a jestli mám doma bordel. Když mi je smutno, přijde a lehne si ke mně. Když jsem veselá, spokojeně si vrní. Když se s Martinem úplně nepohodneme, skáče mezi nás a snaží se, abychom se ztišili. Pak jde dokonce za tím, kdo má podle ní pravdu, a dělá nám soudce.

Hned se z ní stala moje ségra a dcera zároveň. Fajn, někdo řekne, že je to pořád jen pes, ale pro mě znamená mnohem víc. Nikdy jsem neměla lepší kámošku. Navíc vypadá, že se pořád směje, takže stačí jeden pohled a hned mám lepší den. Podařilo se nám rychle se sladit.

Měsíc po tom, co k nám přišla, jsem byla zdravá.

I nová chlupatá kamarádka stála za tím, že jsem se postupně odpoutávala od běhu na lyžích, protože se mi ji nechtělo opouštět. Nicméně sezonu jsem ještě objela a dokázala být devátá na mistrovství světa a celkově šestá na Tour de Ski. Výsledků jsem dosáhla zásluhou péče Martina, kamaráda Michala Víta, fyzioterapeuta Richarda Jisla a pana doktora Jirky Doliny. Díky nim to pořád mělo význam, ale moje hlava už byla jinde.

Potřebovala jsem odbornou pomoc, ale reprezentační doktor ode mě dal ruce pryč.

Po olympiádě jsem začala v rámci přípravy objíždět amatérské běžecké závody. Na pohodu. O to víc mě povzbudilo, jak mi to šlo, vyhrála jsem i desítku v Běchovicích a zažívala při tom radost.

Radost, která mi ve stopě chyběla.

Radost, kterou nejlíp symbolizuje čas 1:12:11. Můj výkon z prvního půlmaratonu v kariéře v Ústí nad Labem, kdy jsem 12. září 2015 zaběhla druhý nejlepší český výkon v historii. Bez speciální přípravy.

Do té doby jsem byla hlavně běžkyně na lyžích, ale od tohoto dne jsem se začala cítit především jako atletka.

Že chci žít jinak, jsem si uvědomila i díky organizačnímu týmu RunCzech. Přivítali mě v něm veselí lidé, kterým záleželo na tom, jak se cítím. Přijali mě od první chvíle a vážili si toho, co dělám.

Nepotřebuješ něco? Nechceš na masáž? Nemáš zájem o nové vybavení? Máš dost doplňků výživy? Máme pro tebe někam přijet?

Rychle jsem si uvědomila, jaký zažívám kontrast oproti tomu, co znám. Podél trati mi fandilo strašně moc lidí. A v cíli mi po doběhu všichni gratulovali a objímali mě, na to jsem zvyklá fakt nebyla. Stačilo mi, že jsem se cítila dobře, byl to pro mě nejkrásnější zážitek v kariéře, přitom jsem už měla na kontě tři olympiády a tady šlo o akci, kde bylo devadesát procent hobíků.

Hned ten večer jsem při posezení s přáteli poprvé nahlas řekla, že se mi zpátky k lyžování nechce. Zároveň na mě byl tlak, protože jsem měla nasmlouvané sponzory.

To, co přišlo, vše vyřešilo za mě.

Odjela jsem na měsíční soustředění do švédského Gällivare, kde byla jen zima dvacet pod nulou a tma – rozednívalo se v deset a stmívalo v jednu. Navíc nebyl sníh a kroužilo se na malém okruhu, kde mě všichni předjížděli. Nešlo mi to, neměla jsem sílu ani vůli, v úvodním sprintu sezony jsem dojela na 79. místě a zase jsem se složila vyčerpáním.

Potřebovala jsem odbornou pomoc, ale reprezentační doktor ode mě dal ruce pryč a poslal mě domů. Nezajímala jsem ho. Nikomu nepřeju zažít ten pocit, kdy máte dojem, že jste ukradení někomu, kdo by vám měl už jen kvůli tomu, že je to jeho práce, vytvořit co nejlepší podmínky.

Naštěstí se mě ujali ve fakultní nemocnici v Brně a pan doktor Dolina mě postavil hodně rychle na nohy. Odpočívala jsem a pak se šla po měsíci podívat na Světový pohár do Nového města na Moravě. Nikdo mi neřekl křivé slovo, ale stejně se mi všechno protivilo. Nelíbila se mi tamní atmosféra, ale objevil se jeden velký rozdíl. Už jsem se necítila být součástí toho všeho…

Uvědomění, že jsem vnitřně jinde, mi přineslo zvláštní úlevu.

K rozhodnutí skončit s lyžováním mi kromě věčně šťastné Bellči pomohl i Martin.

Poprvé jsme o tom uvažovali už rok před olympiádou, kdy jsem jezdila nejlíp čtyřicátá, ale nakonec mi to nedovolil. Jako můj trenér byl přesvědčený, že se posunu dál, udržel mě u toho a až po Soči poznal, že je s lyžováním spojeno až moc mých problémů.

Na jaře 2016, kdy jsem to položila, mu přitom nabídli práci reprezentačního trenéra, ale když měl jet do Liberce potvrdit nabídku, řekl, že to nebere. Bez něj jsem se připravovat nechtěla, nikomu jinému bych nevěřila, nestaral by se mi o lyže, neměla bych v něm oporu na soustředění, byla bych poloviční.

Tohle byla ta chvíle, věřila jsem, že je jeho rozhodnutí správné, a nepochybovala jsem, že udělám dobře, když skončím i já. Vlastně jsem za tenhle impulz manželovi dodnes nepoděkovala, i touto formou to chci napravit.

Martin, moje první a celoživotní láska, mě v těžkých chvílích vždy podpořil. Já si tím potvrdila, že s ním prožívám příběh z pohádky.

Znám ho odmalička a byl pro mě vždycky velký vzor, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane mým životním partnerem. Tím spíš, že jsem byla celé dospívání ta, o kterou se kluci štítili opřít i kolo. Hodně lidí mě označovalo jako hnusné a tlusté něco, co je potřeba nesnášet. Málokdo se se mnou bavil jako rovný s rovným.

Dnes si uvědomuju, že jsem ve čtrnácti letech vypadala na čtyřicet. Ale proč na tom tolik záleželo?

Vážila jsem sice osmapadesát kilo, zatímco dnes mám padesát tři, ale rozhodně jsem nebyla machna, která se neunese. Jen jsem jako jedináček ze sportovní rodiny vůbec neřešila vzhled. Máma i táta žili pohybem, nějaká móda nebo líčení nikoho nezajímaly, i v oblíkání jsem měla pochroumaný vkus. Lítání venku mě bavilo natolik, že jsem se vizáží nezdržovala.

Lidi, kterým jsem vadila, se toho chytli.

Našli se totiž takoví, kteří těžce kousali, že porážím kluky, a vraceli mi to urážkami. Holky mě taky moc nedávaly, protože jsem okolo sebe měla povětšinou chytré pečlivky, které mají věci složené v komínku, zatímco já byla bordelářka.

Bohužel jsem vyfasovala i dost hnusnou přezdívku. Ne, nechci ji říkat nahlas, doteď mě trápí. Nejen, že mi tak říkali, ale podle toho oslovení se mnou i jednali. Nejslušnější, co jsem o sobě slyšela, bylo „pozor, běží lokomotiva“. Tím, že jsem byla ostatním odporná, jsem se o to víc snažila realizovat se ve sportu. Bez téhle náplně bych si krutost okolí uvědomovala mnohem víc, ale i tak mě vše mrzelo každý den. Navíc jsem s tím nejdřív neuměla nic moc dělat.

Obrat přišel v mých sedmnácti po mistrovství republiky. V juniorské repre jsem prožívala nejhezčí období, byla jsem konečně v partě fajn lidí a postupně jsem se jim otevřela. Jednou, když jsem slavila na soustředění narozeniny, dostala jsem chuť na palačinky. Ve chvíli, kdy jsem si je šla objednat, mi ale ostatní přinesli jako překvapení dort. Tak mi Martin, který slavil s námi, řekl, že mě na ně pozve jindy.

Už to bylo pro holku, jakou jsem byla, něco velkého.

Pak, přes léto, jsme se poznávali víc. Vídali jsme se kvůli blbostem, vždycky se něco našlo, půjčil mi třeba kopírku. A v září napsal, že musíme dohnat ty palačinky. Když mi pak táta řekl, že si někoho můžu přivést na oslavu jeho padesátin, měla jsem jasno. Otec i ostatní trenéři byli v šoku, když nás viděli pohromadě, jak jinak, ale dá se říct, že od té chvíle jsme spolu chodili.

Už po roce jsme si pořídili vlastní bydlení. Martin byl první a věřím, že bude i jediný chlap mého života.

Musím se usmívat, když si dnes vzpomenu na jednoho spolužáka, který mi ještě na základce říkal, abych se probrala z představy, že na mě čeká princ z pohádky. Tak vidíš, fakt přišel!

Manžel je moje největší vítězství, kdybych neměla s kým sdílet úspěchy i trápení, je to o ničem. Nerad to slyší, protože je skromný, ale jako chlap i manžel je úžasný. Každý má samozřejmě chyby, někdy bych ho nejradši přiškrtila, ale pořád v něm vidím své štěstí. Umím si představit život bez všeho, ale ne bez něj.

Odchod z lyžování mi to potvrdil.

Řešila jsem, že se vzdám platu a budu si jen tak běhat pro zábavu, a i v téhle situaci byl ochotný mě živit. Jako můj trenér přitom nikde oficiálně nevystupoval, nebyl placený jako člen mého týmu. Pracuje jako správce sportovní haly v Trutnově, kam dojíždí každý den z našeho domečku v Hradci Králové. Od nového roku už ale bude zaměstnaný jako já v Centru sportu Ministerstva vnitra.

Díky téhle podpoře jsem dostala příležitost stát se vrcholovou atletkou. Když jsem se rozhodla skončit s lyžováním, nevyhodili mě, naopak mi dali šanci a podporovali mě i jako neznámou běžkyni. Zejména pánové Drbohlav a Beran za mnou stáli a dodnes mi fandí.

Teď, když všechno klaplo, mě mrzí, že předtím nikdo kromě mě veřejně neoceňoval manželovu práci.

I Martin věřil, že se prosadím, ale byl připravený i na situaci, že se to nepovede.

Teď, když všechno klaplo, mě mrzí, že předtím nikdo kromě mě veřejně neoceňoval jeho práci.

Nejdřív ze mě udělal nadprůměrnou běžkyni na lyžích a pak ještě lepší běžkyni. Přitom vychází hlavně z toho, že rozumí sám sobě. Zná mě od pěti let, prostudoval moje tréninkové plány a na tom postavil další vývoj. Hodně o přípravě diskutujeme, navíc těží z toho, že se sama hodně sleduju a vím, co si můžu dovolit.

Z mládí je manžel skoro to jediné, co mi zůstalo. V kontaktu jsem už jen s několika lidmi a nevadí mi to. Naopak od těch, co se chovali krutě, si držím odstup. Nemám důvod chovat se jinak.

Už pár let žiju druhý, mnohem šťastnější život.

Ne, nenapadlo mě, že v půlmaratonu i v maratonu hned vytvořím české rekordy.

Nečekala jsem ani to, že budu vyhrávat a vozit světové medaile.

Pro mě bylo nejdřív podstatné, že mě běžci berou. A že mi přejí. Po každém úspěchu mám v telefonu tisíc zpráv a nepřijatých hovorů. I po několika týdnech od zisku bronzu na mistrovství Evropy mě lidi z RunCzechu objímali a radovali se. Často si uvědomím, že jsem ze společenského marastu běžců na lyžích, kde jsem po každém závodě slyšela, co bylo blbě, skočila mezi vysmáté a přirozeně pozitivní lidi.

Projevilo se to i po zpackaném mistrovství světa v půlmaratonu ve Valencii, kde jsem se protrápila ke 44. místu. Nesedlo mi vůbec nic. A pak, dva týdny po šampionátu, jsem přišla na pražský půlmaraton, tým RunCzechu mě přivítal, jako bych ve Valencii vyhrála, a vnitřně jsem věděla, že mi chtějí pomoci. Šla jsem na start, byla v pohodě a zaběhla český rekord 1:11:01, vymazala jsem čtyřiadvacet let starý výkon Aleny Peterkové.

Stačilo mi uvolnit se. A stačilo mi vědět, že se uvolním díky běhu.

Z těchto důvodů je to pro mě ten pravý pohyb. Neumím přesně popsat, co mi přináší, přijde mi, že to není potřeba. Zažívám při něm stavy jako umělec, který maluje na plátno a baví ho to jako ta nejpřirozenější věc. Nepřemýšlím, vnímám jen volnost a pohodu. I v závodě je mi nejlíp ve chvíli, kdy mám čistou hlavu a nechávám všechno okolo plynout. Někdy ani nevím, jak na tom jsem, zůstává jen samotná činnost.

Jako atletka si věřím, to jsem jako běžkařka neuměla. Každý den mi navíc přinese hezký zážitek hned ráno, kdy vezmu Bellu a jdu se s ní rozklusat. Dělám to dokonce i v den, kdy mám volno.

Nelituju, že jsem začala běhat až v osmadvaceti. Je to přesně naopak. Běžky mi daly základ, bez kterého by mi to tak nešlo.

Lidi, co mě znají dlouho, vidí, že jsem šťastná, a někdy se mě ptají, jestli nelituju toho, že jsem začala běhat až v osmadvaceti.

Je to ale přesně naopak.

Běžky mi daly základ, bez kterého by mi to tak nešlo. Byla to taková makačka, fyzická i psychická rasovina, že mi teď všechno ostatní připadá snesitelné. Vždycky, když si sama začnu myslet, že by to mohlo být jinak, vybavím si, co jsem byla schopná s lyžováním vydržet.

Vedou dva nezapomenutelné zážitky.

Prvním je jízda na horských kolech z Trutnova na Zadov za dva dny, když mi bylo teprve šestnáct. Nikdy jsem nebyla dobrý cyklista, ale zůstala jsem ve skupině s klukama, protože až na mě a jednu kamarádku holky tempu nestačily. Už na konci prvního dne mě postrkovali, abych dojela aspoň do kempu, kde jsme spali pod širákem.

Strašně mě bolel zadek a druhý den jsem si na něj nemohla sednout, ale dorazila jsem aspoň do Sušice. Bylo vedro, chtěla jsem mít co nejmíň věcí, tak jsem odevzdala zavazadla a nechala si jen lahev s pitím. Během pěti kilometrů mi naše skupina nadělila deset minut a dalších deset kilometrů jsem šlapala hodinu a půl. Došla mi voda a poslední věc, která mi zbyla, byl energetický gel, slepila se mi z něj pusa a bylo to ještě horší.

Dosunula jsem se aspoň k benzínce, kde v příkopu ležel trenér a divil se, kde se flákám, tak jsem na záchodě vypila čtyři lahve vody a vyčerpáním mi na celém těle vyskákaly pupínky. Na Zadov jsem dorazila se zimnicí a teplotou, ale už druhý den ráno jsem musela vyběhnout na trénink, který jsem si zase protrpěla.

Druhý – a ještě horší – zážitek mám z letního soustředění v Tatrách. Dopoledne nás čekal vytrvalostní trénink kolem Štrbského plesa a odpoledne jsme měli jít na výlet. Trenér nás odvezl do Tatranské Polianky, odtud jsme museli indiánským během dorazit na Sliezsky dom a pak se dostat zpátky na hotel přes magistrálu a Popradské pleso.

Neměli jsme ani pití, jen trenky a triko. Přišla bouřka a rychle se ochladilo na dva pod nulou, takže jsem skákala po kluzkých skalách a nakonec jsem zůstala vzadu s holkou, kterou bolela kolena. Přišlo mi hloupé nechat ji tam samotnou a na chatu jsme dorazily úplně podchlazené až v osm večer. Trenér nás ještě sjel za to, kde jsme tak dlouho, a pak mi zdůraznil, že s tímhle přístupem dobrá nikdy nebudu.

Jo, bylo to krutý, ale zase to ve mně vybudovalo výdrž.

Kdyby dřinu v pozdější fázi kariéry doprovázela i dobrá parta, myslím, že mám v těchto dnech plnou hlavu Tour de Ski.

Dnes, když obouvám maratonky, se mám po všech stránkách líp. I finančně. Ve stopě všechny prize money shrábly Norky. V dlouhých bězích sice taky většinou vyhrává silná skupina Afričanů, ale i když nerada rozlišuju lidi na takové a makové, je znát, že patřím k nejrychlejším běloškám.

Organizátoři mě chtějí mít na startu, dávají mi startovné plus vysoké bonusy za čas i za umístění. Proto mi po sedmém místu v New Yorku přistálo na účtu 375 tisíc korun, přitom to byla zhruba půlka z původní částky, ze které se odečetly daně a provize pro manažera. Ten můj je z Nizozemska a jsem moc ráda, že k němu patřím, bez něj bych měla podstatně těžší dostat se na největší světové závody. Stará se totiž i o Keňany, takže obvykle o vítěze.

Afričané vyhrávají skoro všechno a běhají vyloženě pro peníze, proto se na startu objevují pořád nová jména. Už se ani nesnažím zapamatovat si jejich tváře, výjimkou je Mary Keitany, trojnásobná vítězka New Yorku a držitelka nejlepšího výkonu v půlmaratonu, která je hodně často v USA a sportem naprosto žije.

Ostatní to většinou mají postavené jinak. Vyhrají jeden velký závod, dostanou na účet třeba dva miliony korun a zabezpečí z toho do konce života celou rodinu. Nebo z části peněz koupí dobytek do vesnice, odkud pocházejí, a jsou tam za legendy.

Chlapi z Keni se proto klidně zdravotně odrovnají. Ti nejlepší zvládnou za dva roky tréninku maraton pod 2:10 a půlmaraton za 1:01. Vědí, že s tím dřív nebo později uspějí, takže často závodí přes bolesti a zranění. Zničí se, ale splní úkol.

To víte, že stejně jako všichni ostatní řeším, proč tak snadno a rychle mají výkonnost, kterou Evropan nebo Američan nemá ani po celoživotní dřině.

Jednou jsem měla možnost masírovat je, protože jsem chtěla poznat atmosféru závodů i z druhé strany, a zjistila jsem, že mají jiné svaly. Jsou dlouhé, protažené a gumové, žádná mohutná struktura, na kterou jsme zvyklí u nás. Navíc je zdobí jiný běžecký styl, takový, kdy se skoro vznáší, jsou v tomhle jinde.

Přesto vidím, že se dají porazit. Nejlepší výkon v historii drží Britka Paula Radcliffová, výrazná je i Američanka Shalane Flanaganová a já sama vím, že rozhodně nejsem na limitu, i když mě teď zastavilo zranění achilovky z přetížení.

To možná ukazuje další a ještě větší rozdíl mezi námi. V hlavě jsem měla, že musím mít velké objemy zhruba tisíc kilometrů za měsíc, z nichž polovinu tvoří běh a zbytek kolo. Keňan naopak nepřemýšlí o osobáku, o mezičasech, o průměrných tepech. Prostě přijde a běží.

Jednou jsem se bavila s bývalým rekordmanem Wilsonem Kipsangem o tom, jak vypadá jeho příprava. Dostal mě, když řekl, že většinu týdne jen vyklusává. Trénuje ráno. Dvakrát týdně si dá hodinové intervaly, kdy běží například pět minut rychle a pět minut pomalu, přičemž časy úseků pořád střídá. O víkendu má dlouhý běh ve svižném tempu a mezitím si to dává jen na pohodu podle chuti.

Dřou zkrátka míň než všichni Evropani a Američani. Něco na tom asi bude.

Na běžky si vzpomenu celkem často. Od konce kariéry jsem sice jela jen dva pouťáky s veřejností, ale když jsem se trápila v zimní přípravě a pak sledovala olympiádu v Pchjongčchangu 2018, kde jely o medaile holky, s nimiž jsem se dřív tahala o umístění, zalitovala jsem, že jsem jinde.

Hned vzápětí jsem si ale vybavila, jak mě tenhle sport poznamenal. Nebo spíš lidi v něm.

Jo, překonala jsem to a stal se ze mě někdo jiný, mnohem lepší, ale v něčem to bylo příliš bolestné.

Vrcholový sport musí být někdy přísný, ale i v něm by všichni měli víc myslet na to, jakou moc mají slova, která vypouštějí z pusy. Můžou povzbudit i ublížit a je na každém, co si vybere.

I táta, který je hrdý na to, co jsem dokázala, mi dřív pořád dával najevo, že to, co umím, nestačí. Že je pořád něco špatně. Jednou mě dokonce vyhodil z domu. Chystala jsem se na důležitý zátěžový test, přišel ke mně do pokoje, řekl, ať si vyhodím věci ze skříně a přerovnám si bordel. A pokud místo toho půjdu na trénink, nemám se vracet.

Odešla jsem. A pak počkala na nádraží na mamku, která byla zrovna na den pryč. Právě ona byla dlouho moje nejlepší kamarádka, než její roli přebral Martin, a nakonec se k nám přidala i Bella.

Užívám si, že je to teď o něčem jiném. Skoro po každém závodu na mě oba čekají v cíli. Jeden tleská, druhý štěká. Při vítězství v Mikulášském běhu ve Skalici mi Martin v cílové rovince předal Bellu na vodítku a poslední metry jsme si vychutnali společně.

S jejich podporou a pozitivním přístupem ostatních běžců je pro mě vrcholem každý závod.

Splnilo se mi, co jsem si tak dlouho přála.

Jana Mensatorová, www.olympic.cz a archiv Evy Vrabcové Nývltové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.