No a?

Filip Nguyen

No a?

Zvedl jsem neznámé číslo. Volali z ligové disciplinárky, prý jestli chci řešit ty pokřiky na Slavii. Pár dní předtím při zápase tam na mě z tribuny někdo řval, že si dá M45 bez koriandru a bůhvíco ještě.

To kvůli mým vietnamským kořenům.

Odpověděl jsem, že nemám důvod. Ještě aby se kvůli mně třeba zavíraly sektory stadionu nebo tak něco. Ne, to opravdu nechci. Moc dobře vím, že fotbalový život mě jednou může klidně zavést do branky právě Slavie a ti samí lidi, co na mě tohle pořvávali, mi budou fandit. Takhle jsem to zažil už v ČFL v Čáslavi, kam jsem nejdřív přijel jako soupeř a vyslechl si, ať táhnu zpátky kopat rejži. Za rok jsem přestoupil, chytal jsem právě za Čáslav a ze stejného místa na ochozu se ozývalo „Dobře, Filipe.“ V duchu jsem se tomu smál, klidně to mohl být ten samý člověk.

S tím pokřikem na Slavii mi to bylo úplně jedno. Úplně. Ať příště někdo aspoň vymyslí něco originálního, protože tohle mě fakt nemůže překvapit ani urazit. Je to pořád to samé dokola. Jako když se po zápase v Teplicích zeptal redaktor místní televize Kuby Hory, jestli mě svým zakončením poslal na tržnici. Asi chtěl být vtipnej, ale prostě nebyl. Tohle už jsem slyšel tolikrát. Sotva se to ke mně přes kamarády doneslo, asi i on zjistil, že to bylo zbytečné a omlouval se. Mně to bylo fuk. To, co řekl, i ta omluva.

Nebo minulý rok v Brně… Odkopával jsem od brány a doletělo ke mně: „Dělej, ty žlutá svině.“ Měl jsem na sobě žlutý dres, tak mě pobavilo, že nevím, z jakého důvodu to ten člověk vlastně myslí.

Nijak se mě to nedotklo, to si spíš s kamarády z takových věcí dělám srandu.

Vždyť já ani nejsem žlutej!

A že je můj táta Vietnamec? No a?

V mém příběhu je úplně nepodstatné, odkud pochází jeden z mých rodičů. Možná když si ten, kdo má potřebu na mě kvůli tomu pořvávat, přečte následující řádky, pochopí, že jsem v životě řešil daleko důležitější okolnosti. Třeba kde najít sílu to nevzdat, když se věci nevyvíjely v můj prospěch. Jak ukázat, že mám fotbal opravdu rád. Jak vytrvat a dál si věřit. Tak dlouho, dokud jsem se nedostal do současné pozice.

Do pozice, kdy na mě vůbec někdo může z tribuny křičet, protože stojím před ním v bráně ligového klubu.

Nevím, jestli jste někdy jedli sušenou chobotnici, ale povím vám, hrozně smrdí.

Teda, mně ne, mně voní, protože jsem na ni zvyklý odmala, ale spolužáci na základce měli trochu jiný názor. Oni o přestávce vybalili svoje klasické rohlíky se šunkou a sýrem, zatímco my se ségrou, která je o rok starší, chodila se mnou do třídy a seděla se mnou v lavici, jsme z tašky vytáhli tuhle pochoutku. Všichni se rozutekli a dávali nám najevo, že jsme smraďoši, ale my uprostřed vyklizené třídy spokojeně svačili. Slýchali jsme potom na tohle konto hodně narážek.

Chobotnice, stejně jako batohy plné skvělého, čerstvého ovoce z Vietnamu, nám vozil táta.

Díky tomu, že jsme si se sestrou tak blízcí, jsme všechno zvládali odmala spolu a hodně jsme drželi při sobě. Ani jsme se vlastně nedostávali do situací, kdy bychom byli kvůli svému původu nějak šikanovaní. To jsem si spíš i sám na základce z učitelky dělal srandu, jestli jsem dostal pětku, protože jsem žlutej. A ona hned, že ne, že určitě neee. Bavilo mě sledovat, jak lidi na podobné narážky reagují, když je pronesu já. Chodili jsme do super třídy, nikdo nás neodstrkoval, nestrefoval se do nás. A když už se k nám přece jen odněkud něco nelichotivého doneslo, věděli jsme, že si toho prostě jen nemáme všímat. Přesně jak nám odjakživa vštěpovala mamka.

Ségra dokonce ani nebyla jediná Nguyenová ve třídě, chodila s námi ještě jedna Vietnamka stejného jména, které je hodně rozšířené. Vsadím se, že jestli znáte nějaké Vietnamce, aspoň jeden bude Nguyen. Kam se hrabe český Novák. Dočetl jsem se, že ve Vietnamu kdysi vládla dynastie Tran, kterou Nguyenové vyvraždili a dostali se tak k moci. Lidé se potom tak báli, aby kvůli svému původu nepřišli o život, že se spousta z nich raději na Nguyen rovnou přejmenovala.

Táta přišel do Československa, jako spousta dalších jeho krajanů, na konci osmdesátých let za lepším životem. Po čase se seznámil s mámou, a když se narodila ségra a hrozilo, že by se musel vrátit, vzali se.

Upřímně, dodnes nevím, čím se vlastně živí. Nikdy neměl večerku nebo stánek, spíš zařizoval nejrůznější věci pro vietnamskou komunitu, která drží hodně při sobě. Když se nás v první třídě paní učitelka ptala, co dělají naši rodiče, neuměli jsme odpovědět. Mamka nám potom poradila, ať říkáme, že táta je podnikatel.

Netušil jsem, co to znamená, ale líbilo se mi to vysvětlení.

Dlouho jsem si neuvědomoval, že jsme něčím odlišní. Viděli jsme, že táta je tmavší než jiní, ale jinak nic. Dokonce nám přišlo, že i mluví normálně česky, jen má trochu jiný přízvuk.

Horší bylo, že trávil hodně času mimo domov, mamka na nás byla sama a asi i proto se naši brzy rozvedli. Tehdy poprvé mi došlo, že to v naší rodině není tak úplně normální jako u ostatních spolužáků. Že nemám klasického tatínka, který mě vodí na procházce za ručičku po parku. Poznal jsem, že se se ségrou lišíme od svého okolí.

Ale v dobrém. Já totiž opravdu na první pohled ani nepůsobím jako míšenec. Jsem vysokej, jen možná trochu snědší a s trochu jinýma očima, než je běžné, ale poznal jsem spoustu jiných Čechů jak poleno, co vypadají exotičtěji než já. To až když lidi uvidí moje příjmení, zarazí se. Někdy to vede ke zvídavým zkoumavým pohledům, jindy mi někdo třeba vyloženě nevěří, když mu podám občanku nebo diktuju, jak se jmenuju. Beru to tak, že jsem aspoň snáz zapamatovatelný, něčím zajímavý. Mám něco, co mě odlišuje od ostatních, abych nebyl jen jeden z mnoha. To platí o běžném životě i o fotbale.

V obou případech to považuju za svoji výhodu. Třeba ve fotbalové lize vyloženě budím pozornost už jen tím, jak se jmenuju, a třeba i díky tomu jsem tam, kde dneska jsem.

Jen jednou jsem na to konto zaznamenal negativní ohlas.

Ve Spartě v mládeži jsme se sešli s Mac Hong Quanem, Vietnamcem, velkým talentem. Býval už tehdy skvělej, dával hodně gólů a dnes ve Vietnamu je za boha, válí za reprezentaci, točí reklamy. I díky němu jsme vyhráli dorostenecký titul a tehdy, nadšený z výsledku, jsem i já udělal něco, co běžně neriskuju. Zabrousil jsem do diskuse pod článkem, kde byla vypsaná sestava úspěšného týmu.

„Co to je? Jak může ve Spartě hrát nějakej Nguyen? Mac Hong Quan? Berou místo českým klukům!“

To mě ranilo. Vždyť já jsem českej kluk jako všichni ostatní. Co je komu po tom, jak se jmenuju? Narodil jsem se tu, žiju tu, přišel jsem jako kluk z Braníka, stejně jako jiní třeba z Mníšku nebo Roudnice. A i kdybych byl Mongol, tak jsem hrál proto, že jsem si to zasloužil výkonem. Nikomu jsem místo nebral, ale vydržel jsem, trénoval a byl jsem lepší než jiní. To samé Mac Hong, který tu vyrůstal odmalička.

Připadalo mi to úplně stejné, jako když tu někdo nadává, že Vietnamci berou Čechům práci… Jak, berou práci? Co Čechům brání otevřít si večerku a být tam do jedenácti do večera každý den? Nic. Jen ten Vietnamec je ochotný to udělat, doslova zasvětit život svému krámku, protože to dělá, aby měly jeho děti lepší život.

Ve fotbalové rovině dovedu do určité míry pochopit názory fanoušků, když nechtějí, aby se do áčka přiváděli hráči ze zahraničí a raději by viděli vlastní odchovance. Ale tady šlo o úplně zcestný argument. My byli ti odchovanci!

Právě v tenhle okamžik jsem se poprvé setkal s něčím, co by se dalo nazvat rasismem.

Něco jiného je, když si ze mě kamarádi utahují. S Quanem si z nás ve Spartě dělali srandu, že jsme bráchové, i když jsme si vůbec nebyli podobní, Radim Breite mi zase v liberecké kabině nalepil na skříňku hůlky. Denně někdo něco podobného vymyslí, ale to všechno značí zdravou partu, je to sranda. A srandu já mám rád, k týmovému sportu patří. Člověk se nesmí brát tak vážně, musí mít nadhled. Kamarád mi klidně může říkat žluťáku, protože vím, jak to myslí.

Zklamalo by mě, kdybych věděl, že to někdo z blízkých myslí vážně a někde mě takhle pomlouvá. Ne když někdo z tribuny křičí něco o rejži, tržnici a koriandru.

To akorát s odstupem přemýšlím, proč to ti lidi dělají. Je to podle mě jen o inteligenci. Přijde mi to podobně absurdní, jako když někdo na zápase Sparty s Plzní pošle světlici do lidí nebo dělá „hu hu hu“ na černochy. Jak to někoho vůbec napadne? Proč nadává a zesměšňuje jiné jen proto, odkud jsou? V kabině třeba sedím vedle Oscara, to je tak hodnej tichej a pracovitej kluk, mám ho moc rád. Zajímalo by mě, jestli kdybychom se bavili na ulici, byl by někdo schopný přijít a začít mu dělat „hu hu hu“ před obličejem.

Nemyslím, to jen anonymita davu k podobným věcem svádí. Ani mě nebo sebevíc žlutému Vietnamci by osobně asi nikdo jen tak neřekl, že chce M45 nebo že mám táhnout na tržnici. To spíš kdyby se se mnou člověk, co to huláká na tribuně, dal do řeči, zjistil by, že si rozumíme.

Urážky, co na můj úkor občas zazní, jsou asi důsledkem toho, že jsem pro okolí přece jen něčím novým. Pocházím z první generace míšenců, během dětství jsem nepoznal nikoho takového, kdo by byl starší. A na fotbale vlastně ani nikoho jiného s vietnamskými kořeny, až pak Quana ve Spartě.

Dětství jsem přitom měl nádherné a v dobrém slova smyslu obyčejné. Jediné nepohodlí nastalo po rozvodu rodičů. S tátou jsme se i dál vídali, což o to, ale protože jsme neměli moc peněz, přestěhovali jsme se s mámou ze Lhotky do Braníka k babičce, kde v bytě 4+1 v jednu chvíli žilo devět lidí. Babička a její tři dcery s rodinami. My měli jeden pokoj, vedle teta s malou dcerou a v dalším pokoji žila ještě jedna s manželem a synem.

Ano, vím přesně, co vás napadne. Dostat se ráno do koupeny byla vážně fuška.

Na sport neměl nikdo v rodině pomyšlení. Ani táta, který chtěl, ať se vyučíme řemeslům a zůstáváme v ústraní, tak velelo jeho uvažování. Proto jsem s fotbalem začal až pozdě, v devíti letech.

Mohla za to sídlištní protihluková zeď před barákem.

Kluk z protějšího paneláku si o ni chodil kopat s balonem a já se k němu jednou přidal. Začali jsme hrát hru, kdy musíte trefit balon odrazem na jeden dotek, a když jsme se takhle sešli poněkolikáté, ten kluk řekl, že jdeme na školní hřiště, co bylo kousek odsud. Nikdy předtím jsem na žádném hřišti s míčem nebyl, ale chytlo mě to a chodili jsme čím dál častěji, než si nás všimnul školník, který trénoval branické žáčky. Prý jsem ho zaujal, proto se zeptal, jestli nechci hrát za klub. Netušil jsem, co to znamená, ale souhlasil jsem, že zkusit to tedy můžu.

Dorazil jsem na nábor, udělal pár nožiček a vzali mě.

Už při soubojích s oním kamarádem jsem zjistil, že mě nejvíc ze všeho baví skákat jako brankář druhým pod nohy, válet se na zemi a snažit se míč chytit. V Braníku jsem sice začal jako stoper, ale moje šance přišla brzy. Náš gólman se totiž při jednom zápase urazil a aby ukázal, jak ho nebaví chytání, schválně se uhýbal střelám nebo vybíhal moc dopředu, aby mohl hrát. Nakonec si sedl vedle brány, založil ruce a prohlásil, že chytat nebude. Trenér se tedy zeptal, jestli nechce dochytat někdo jiný a já, asi i proto, že jsem byl nejblíž, jsem se přihlásil.

Od té chvíle jsem už z brány nevylezl.

Tehdy to pro mě bylo jako vysvobození, protože se mi nechtělo běhat, ale dnes už i vím, že mám pro pozici gólmana předpoklady. Už jen tím, že táta sice měří nějakých sto pětapadesát centimetrů a máma je vysoká tak nějak normálně, ale já narostl na sto devadesát. A i když si to ráno při soukání z postele nemyslím, říkají o mně, že mám v genech asijskou mrštnost.

Braník je malý rodinný klub, hrály se mnou děti normálních rodičů, žádní frackové snobských maminek a tatínků, kteří si na syny přenášeli svoje vlastní nenaplněné sny. Byli jsme kamarádi, fotbal pro nás představoval jen zábavu bez ambice stát se profesionály, ostatně z mých dětských spoluhráčů jsou dneska právníci nebo doktoři. Nikdo se nepovyšoval, nikdo mi nepředhazoval můj původ.

Když jsem v patnácti odcházel do Sparty, protože o mě hodně stála, bylo mi v první řadě líto, že musím jinam.

Vaclík, Marek Čech, Štěch, Bičík... Za nimi nějaký Nguyen. Nadějný junior, ale nikdy natolik zajímavý, aby si po první smlouvě v áčku vysloužil její pokračování. V osmnácti jsem jako třetí čtvrtý gólman Sparty bral pětadvacet tisíc, to málokdo v takovém věku má. K tomu jsem měl veškerý servis a špičkové zázemí. Ale najednou byl konec.

Nepotřebujeme tě, můžeš jít. A starej se.

Jako lusknutím prstu jsem byl bez angažmá, bez peněz, tak trochu i bez naděje. S pocitem, že všechno už bude horší než to, co jsem dosud poznal.

Tohle potkalo víc z nás, ale spoluhráči mého věku, mnohdy obrovští talenti, daleko větší než já, odchodem ze Sparty ztratili motivaci. Nechtělo se jim do nižších soutěží, to radši hned hledali něco, co jim zajistí podobný příjem. Dali se na pojišťování, finanční poradenství a další podobné věci.

Já nejsem ten fotbalově nejlepší z nich. Já jsem ten, kdo vydržel, kdo to nevzdal.

A to přesto, že o mě zpočátku žádný z klubů nestál, rozesílal jsem svá videa kam se dalo, dokud se neozval třetiligový Nový Bydžov. Během čekání, co se mnou bude, jsem si tak i našel normální práci. O fotbalistech obecně je známé, že mají vysoké ego a nechce se jim dělat, ale mě tohle naštěstí minulo. I díky tomu, z jakých poměrů pocházím a v jakém prostředí jsem fotbalově vyrůstal, jsem nikdy nebral, že jsem něco víc než běžný člověk. Jako jsem sháněl angažmá, sednul jsem i k počítači a hledal brigády, které bych mohl skloubit s fotbalem.

Chvíli jsem dělal teleshopping v call centru, což jsem vydržel přesně dva týdny, než mi došlo, že na tohle nemám nervy. Potom jsem roznášel jídlo z fast foodů a nakonec jsem se dostal k rozvážení obědů do škol, které si samy nevaří. To mi sedlo ideálně.

Vstával jsem v sedm, v osm už jsem seděl v autě a jel jsem naložit těžké bedny do kufru, s nimi jsem objel jednotlivé školy, všechno jsem vyložil, vytřel, co se rozlilo, dal si zadarmo oběd, v jednu to zabalil a vyrazil na hodinu a půl dlouhou cestu na trénink.

Ten jsem po těch poctivých školních omáčkách nějak odmakal a zase se vracel do Prahy. Další všední dny to samé, o víkendu zápas. Za brigádu jsem dostával deset tisíc měsíčně, za fotbal taky a k tomu nějaké ty prémie, což hodilo třeba dva tisíce navíc.

Takhle jsem to vydržel dva roky, než o mě projevila zájem druholigová Vlašim. Sice jsem musel nechat rozvozů, abych zvládal dopolední tréninky a se šestnácti tisíci měsíčně jsem na tom byl rázem finančně hůř než do té doby, ale po sportovní stránce šlo o posun.

Mojí motivací byla celou dobu máma.

Uvědomuju si, že mi obětovala všechno. Když jsem vyrůstal, musela si i půjčovat, abych vůbec mohl na soustředění nebo aby mi mohla pořídit kopačky. Nenosili jsme se ségrou žádné značkové oblečení. Trenér za mě jednou zaplatil i dva tisíce za běžky a ona mu je potom splácela. Ségra měla jako malá ráda koně, ale jak rostla a tahle záliba začala být náročnější na peníze, prostě musela skončit a zbyly jí jen kamarádky, jimž se o koně chodila starat. Naproti tomu do mého fotbalu se u nás doma cpalo všechno. Doslova všechno, co jsme měli, i co se dalo sehnat na dluh.

Když jsem skončil ve Spartě s pocitem, že tak úplně špatnej si nepřijdu, zařekl jsem se, že to nevzdám právě už jen kvůli mámě.

Ve dvanácti jsem jí totiž řekl, nebo spíš oznámil, že jednou ze mě bude fotbalová hvězda.

Věřila mi tehdy a věřila mi, i když o mně ve dvaadvaceti nikdo nestál. Nikdy si nestěžovala, že si musela kvůli mně půjčovat peníze, brala to jako samozřejmost, protože chtěla podpořit můj sen. Netušila, jestli to někam dotáhnu, ale chtěla, abych byl šťastnej.

Tak jsem zabojoval. Řekl jsem si, že to prostě nezabalím. Dám tomu rok a uvidím.

Pak ještě jeden.

Pak přišla Vlašim. Z pozice trojky jsem se postupně dostal na lavičku, potom na hřiště a tam jsem svoji šanci chytil.

Mezi tím jsem vyrazil i na zkoušku do Vietnamu, kde chtěli, abych zůstal. Šlo o klub, který v nadcházející sezoně vyhrál ligu, ale já si přece jen řekl, že odtud už jsou vrátka do Evropy zavřená. A že to vždycky můžu zkusit i později.

Vyplatilo se. Po roce a půl si mě z Vlašimi vytáhl Liberec, kde jsem taky začal jako dvojka a až postupně jsem se propracoval do brány.

Od počátku v lize jsem si vážil a vážím věcí, které někteří jiní berou jako samozřejmost. Může jít o maličkosti. Třeba se fasujou kopačky a spousta kluků je za měsíc dá pryč. Já ne. Vím, že já je sice zadarmo dostal, ale ony ve skutečnosti zadarmo nejsou. Někdo je musel zaplatit, aby mi je mohl dát. Vždycky jsem si musel na každou drobnost vydělat, tak to přece platí i teď, a to i v přeneseném slova smyslu. Mám na mysli třeba remcání, že máme trénink dopoledne a někomu se nechce. Ty jo, vždyť já tři roky nazpátek musel vstávat do práce a tam se mě nikdo neptal, jestli se mi chce, nebo ne. Musel jsem, protože jsem potřeboval z něčeho zaplatit nájem. Přece nebudu blbej a nebudu se teď ulejvat z tréninku, když je to to jediné, co musím dělat. Radši ho odmakám vždycky naplno, když vím, kam to můžu díky fotbalu dotáhnout.

Tohle uvažování v sobě mám taky díky mámě.

Ta dnes už má nového manžela, ale mým fotbalem dál žije. Sbírá o mně všemožné články, vystřihuje je z novin a často volá, jestli jsem někde něco novinářům neříkal, aby to dohledala. Taky spolu se svým novým mužem jezdí fandit. Klidně si vezmou den volna, aby mohli na fotbal. Byli za mnou i v Olomouci, v Ostravě nebo Zlíně, což už je pořádná dálka.

Na tribuně mamku vždycky slyším. Není sprostá, ale hlasitá je… No… Dost. Chudáci rozhodčí nebo soupeři, co si dovolí udělat na někoho z našich faul.

Byla u toho, když na mě na Slavii řvali. Doneslo se to i k jejím uším. Vím ale, že z toho nebyla smutná, protože mě zná a má jasno v tom, jak takovou věc beru já. A vůbec, to ona musela být před lety daleko odvážnější, musela určitě strpět daleko víc než nějaký pokřik z tribuny. Nikdy jsme se o tom vlastně pořádně nebavili, ale umím si představit, kolik opovržlivých pohledů okolí ji propichovalo, když si na začátku devadesátých let brala Vietnamce.

Ne, mamka není z těch, co se nechají něčím takovým nahlodat. A když ví, že já jsem v pohodě, netrápí se urážkami ani ona.

To moje přítelkyně podobné situace snáší hůř. Už jen proto, že je sama poloviční Vietnamka.

Když jsem hrál ve Vlašimi, potkali jsme se ve fitku, kde dělala na recepci. Prý na mně na první pohled poznala, že jsem míšenec, což mě překvapilo. Na ní je to přitom vidět daleko víc, a i proto mě zaujala. Oslovil jsem ji, začali jsme se bavit a zjistili jsme, jak si rozumíme. Máme stejný smysl pro humor, názory… Až jsme si říkali, jestli nejsme nějací vzdálení příbuzní, to by byl průšvih.

Když jsme se poznali a zamilovali se do sebe, byl jsem nikdo, neznámý brankář v druhé lize. Vím, že miluje mě, a ne můj úspěch, protože jinak si člověk nikdy nemůže být jistý. Jsem moc rád, že to máme právě takhle. Že až od té doby, co jsem s ní, stoupám výš a výš.

Je sranda, kolik toho máme společného, jak podobné věci jsme díky svému původu museli řešit. Já třeba na rozdíl od jejích kamarádů dokážu pochytit, co říká její táta, protože mluví podobně jako ten můj. A sám, když mu něco povídám, vím, že musím určité věci zjednodušovat. A že si spolu s Anetiným tátou máme o čem vykládat, protože fotbal má moc rád.

Aneta taky stejně jako já vůbec nemluví vietnamsky. Sám jsem před časem do toho jazyka zkoušel proniknout, ale vůbec mi nelezl do hlavy. Oba si myslíme, že nás naši tátové neučili ze stejného důvodu. Abychom nerozuměli, o čem se baví s jinými Vietnamci.

My oba už jsme Češi.

To mi připomíná, jak jsem si s tátou poprvé pořádně promluvil jako otec a syn. Stalo se to shodou okolností právě ve Vietnamu, když jsem tam byl na zkoušce v místním klubu. Potkali jsme se v Saigonu a sedli na pivo, což jsme nikdy předtím neudělali. Do té doby jsem bral Vietnam jako další cizí zemi, kterou jsem navštívil, jako Itálii nebo Chorvatsko, jen s ukrutným horkem, které vás praští do tváře, sotva vystoupíte z letadla.

Ale jak jsme tam tak seděli, došlo mi, že i tady mám své kořeny.

Pokaždé před zápasem, když si v kabině přes hlavu přetahuju dres, nadechnu se. V tu chvíli se snažím si uvědomit, kde jsem. Kam jsem se to dostal.

Beru, že tohle všechno je navíc. Nadstavba.

Po svém konci ve Spartě jsem si nepředstavoval, že někdy ještě budu na pozici, na jaké jsem teď. Že se mi na ligové úrovni bude dařit a budu hodně vidět, budou se mi scházet nejrůznější nabídky. Proto jak mi dres s mým jménem klouže přes hlavu, cítím v první řadě vděk. Vděk osudu za to, kam mě dovedl. Vteřinu se zastavím a myslím na to, jakou cestu jsem urazil, abych stál právě tady, na tomhle místě.

Mám vždycky velkou radost, když se mi něco povede, když vyhrajeme, když udržím nulu, ale všechno beru s větším nadhledem. Svět se kolem toho přece netočí. Už jsem byl v daleko horší situaci, kdy moje výkony a výsledky hrály daleko důležitější roli vzhledem ke směřování mého života.

Teď je to celé jen odměna za moji výdrž. Odměna a možnost něco předat dál, být pro někoho dalšího inspirací. Proto si dávám pozor, jak vystupuju, co říkám a jak se chovám. Abych někde nelítal nalitej a nedělal bordel. Tak, aby mi mohly fandit i děti.

Nehodlám si hrát na Ronalda, ale vím, že mě sleduje spousta lidí, u nás i ve Vietnamu. Divili byste se, ale místní jsou ohromní fotbaloví nadšenci a znají své krajánky všude po světě, váží si jich. Jedno moje video, jen obyčejné sestříhané prvky ze hry, má díky tomu na internetu přes dva miliony shlédnutí, což není úplně málo. Už jsem i dělal snad dvacet rozhovorů pro vietnamská média a po každém takovém článku mi svítily mraky žádostí o přátelství na Facebooku, tam i na Instagram mi píše spousta Vietnamců, ať jdu hrát k nim a za jejich nároďák. Přiznávám, v jednu dobu jsem zjišťoval, jak je to s občanstvím, ale teď už jsem rozhodnutý, že zůstanu v Evropě.

Fotbalový úspěch, i ten drobný, co zatím zažívám já, je nádherný. Přicházejí s ním i peníze a tím pádem větší možnost koupit něco svým blízkým, pomoct jim, když potřebují. Ten nejkrásnější pocit, jaký poslední měsíce zažívám, se ale skrývá jinde.

Ve vědomí, že jsou na mě lidé v mém okolí pyšní.

Máma, přítelkyně, i ten táta, který se na mě v mládí nikdy nechodil dívat, snad asi aby na mě nepřitahoval zbytečnou pozornost, ale teď se dme pýchou a začal fotbalem žít.

Po zápasech mi často píše s gratulacemi třeba i Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti. Vnímám díky tomu, že můj vzor určitě pomáhá i dalším klukům a holkám ze smíšených rodin. Jestli se díky mně dá nějaký malý Vietnamec v Česku na fotbal, protože vidí, že to jde, že může uspět, budu jedině rád. Zároveň vím, že já to kvůli původu nikdy těžké neměl. Moje překážky byly ryze fotbalové. A i díky tomu, že jsem je překonal, dnes věřím, že mám co předávat.

Komukoliv, protože já nerozlišuju, jestli je někdo žlutej, bílej nebo černej.

Je to úplně jedno.

Jana Mensatorová, archiv Filipa Nguyena a Jaroslav Appeltauer/fcslovanliberec.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.