Nikdy dost dobrej

Jan Myšák

Nikdy dost dobrej

Měl jsem šílený křeče. Utkání se táhlo, natahovalo, pořád nebylo nic rozhodnutýho, skoro z každý ruský akce to smrdělo gólem a já už nevěděl, jestli to vydržím.

Ale musel jsem. Vždyť jde o finále mistrovství světa. O zápas o zlato!

Dostali jsme na chvíli puk od nás z pásma a já tak maličko povolil sevření ruky. Ale jen na okamžik, přece to nebudu já, kvůli komu se prohraje. Brácha do toho šel taky na doraz. Když to zvládne on, zvládnu to i já. Přestávky mezi třetinami pro nás představovaly vítaný oddech a lehké uvolnění napětí, ale s úvodním buly třetiny už jsme se zase pekelně soustředili na každý pohyb, který by mohl všechno zhatit. Na pohyb, který jsme nesměli udělat.

Nepovolili jsme, ani když na konci Rusové snížili.

Ne. Ten ovladač jsem z urputnýho sevření nepustil, v křesle jsem se ani nepohnul. Brácha na gauči zrovna tak.

Finále mistrovství světa 2010 jsme fakt odmakali.

Abyste pochopili, o čem mluvím – bylo mi sedm, bráchovi deset a nebudu kecat, tehdejší šampionát nás až do závěrečného víkendu nijak nezajímal. Vůbec si nepamatuju, jestli jsme sledovali čtvrtfinále nebo semifinále se slavným gólem Karla Rachůnka, ale když se hrálo o zlato, to jsme už museli vidět. Vždyť jsme taky hokejisti, to přece v podstatě hrajeme my… Sotva pak dal Jakub Klepiš hned v prvním střídání gól, vyhlásili jsme, že se u televize v obýváku nesmíme ani hnout. A opravdu jsme to vydrželi.

Takže pánové, nejen Vokoun, Hubáček, Novotný a další, i my jsme ke zlatu svým dílem přispěli, chápete, jo?

Zlato z Kolína pro mě znamená první konkrétní zážitek z velkého hokeje, který si vybavuju. Pro spoustu lidí asi ta představa bude zvláštní, ale mě nebralo Nagano, ani jsem neprožíval zlatý hattrick.

Všechno z jednoho prostého důvodu. Ještě jsem nebyl na světě.

Při zlaté Vídni během výluky NHL na jaře 2005 mi nebyly ani tři roky, pro mě a moji generaci je prostě až Německo 2010 tím, co nám ukázalo, že Češi mohou stát na hokejovém vrcholu. Následné medaile z dalších mistrovství tenhle náš dojem utvrzovaly a prohlubovaly moji vášeň pro hokej, chuť jednou být taky tak dobrej jako kluci z tehdejšího nároďáku. Až postupně jsem pak na YouTube začal dohledávat i další velké reprezentační úspěchy. Taková ta videa „Nejslavnější české góly“ nebo „Největší úspěchy českého hokeje“ jsem viděl tisíckrát. Nazpaměť znám vítěznou akci Pavla Patery s Martinem Procházkou pár vteřin před koncem finále šampionátu 1996.

Nejsilnějším dojmem pro mě ale zůstává Německo. Hned druhý den jsme si klukama na plácku před barákem, kde jsme denně mydlili hokejbal, rozhodili, kdo je Rolinek, kdo Jágr, kdo Klepiš.

A taky Lukáš Kašpar, kluk od nás z Litvínova. Mistr nájezdů.

Že tenhle frajer vyrůstal na stejném místě co já, jsem si uvědomil, když jsem zase jako už tolikrát na chodbě zimáku civěl na plakáty odchovanců, kteří se dostali do NHL. Pokaždé mi při pohledu na tuhle naši malou síň slávy připadalo, že jeden jako druhý jsou ti hráči neskuteční borci. Někdo skoro z jiného vesmíru.

Zároveň jsem díky tátovi, který chodil do školy s generací hráčů z Nagana, měl možnost už jako malej poznat Jirku Šlégra a v jeho osobě jsem viděl, že i ty největší hvězdy jsou jen lidi z masa a kostí jako já. Když Jirka přivezl do Litvínova Stanley Cup, byl jsem ještě v kočárku, ale brácha má fotky s Pohárem vyvěšené v pokojíku a já na ně celé dětství koukal, přičemž jsem Jirku potkával na zimáku a mohl s ním sem tam prohodit pár slov. Viděl jsem, že nejde o nikoho nadpřirozeného.

Byl to kluk z Litvínova a dokázal něco takového. Vyhrál všechny tři hlavní trofeje ve světovém hokeji.

To on mi taky pověděl věc, kterou mám od té doby zapsanou v hlavě jako své motto.

Jednou se mě jako caparta zeptal, čím chci být. Odpověděl jsem, že nevím.

„Tak si to představ takhle: Tvůj táta, když byl malej, chtěl být doktor a dneska z něj doktor je. Já, když jsem byl malej, chtěl jsem být hokejista. A dneska jím jsem. Takže je to jenom na tobě. Když něčím být chceš, tak tím budeš.“

Téhle jednoduché rady se držím.

Brzy nato jsem si totiž uvědomil, že taky chci být hokejistou.

Nikdy by ze mě nic nebylo, nemít bráchu. Banďákové bitvy s ním a jeho partou, to je něco, co ve mně odjakživa pěstovalo soutěživost a zarputilost.

A co mě učilo vypořádat se s porážkou, nenechat se zlomit.

Nechoďte na nás s tím, že dnešní mládež nesportuje. My s našimi kamarády byli před barákem denně.

Jakože fakt denně. A klidně i pět hodin v kuse jsme hráli. Furt.

Přesněji řečeno, byl tam brácha se svými kamarády a já jako mladší se k nim jen přifařil. A protože jsem vždycky hrál proti bráchovi, pokaždé jsem prohrál.

Pokaždé.

Stejně jsem ale příště přišel zas, neodradilo mě to. Chtěl jsem hrát znova s tím, že jednou už ho porazit musím.

Naučilo mě to nepřestat, dokud něco nevyjde. I kdybych snad jednou v hokeji vyhrál všechno, co existuje, stejně bychom si pak ještě museli s bráchou dát souboj před barákem. Nedokážu si představit, že bych ho jednou nakonec přece jen nedostal.

Odmalička mi ve všem byl vzorem, i v tom, že hrál hokej, kam až moje vzpomínky sahají. Proto jsem přirozeně začal hrát i já. A pak si představte to utrpení, že on už absolvoval opravdové zápasy a já si na ten svůj první musel počkat až někdy do třetí třídy.

Nezapomenu na pocit, s nímž jsme tehdy celý tým šli po rozcvičce do kabiny, než rolba udělá led. Konečně to bylo tady! Konečně skončilo to čekání. Teď už budeme taky skuteční hokejisti.

Určitě se hrálo proti Mostu, určitě jsme vyhráli, protože my byli od mládí válec, ale víc si vybavuju, jak jsem se neustále díval na tribunu po rodičích, jestli mě sledují.

Tím, že jsem postupně dával víc a víc gólů, mě hokej brzy začal bavit. Miloval jsem pocit, kdy překonám brankáře, chtěl jsem být vidět, každý zápas zas a znova. Díky tomu, že mi to vycházelo, jsem pak chytil ten správný zápal, a i když jsem přeskakoval ročníky, abych hrál proti starším, pořád se mi dařilo. Zároveň když už se pak ode mě v dorostu začaly góly a body vyloženě vyžadovat, dokázal jsem si říct: „Fuck it, jdu si to užít.“ Nestresoval jsem se tím, že něco musím. Ne, radost z toho, co mi na ledě vychází a čím svým spoluhráčům pomáhám, pro mě byla vždycky na prvním místě.

Projevovalo se to třeba i ve chvílích, kdy jsem coby patnáctiletý už stabilně hrál za starší dorost, ale do mladšího si mě stáhli na pár zápasů s tím, že zrovna potřebují vyhrát. Mnozí jiní kluci kolem mě, kteří to měli stejně, pak chodili jako machýrci s nosem nahoru, otrávení, že se musejí mezi mladšíma namáhat, protože oni jsou přece někdo, když už hrají za starší. Všímal jsem si toho a dost mi to vadilo. Co si mysleli? Proč se považují za něco nadřazeného a pak ještě hrají mizerně?

Sám jsem naopak v těchto případech chtěl o to víc ukázat, proč mezi starší patřím, chtěl jsem všem předvést, proč tam mám hrát já a ne oni. Nebral jsem zápasy se svými vrstevníky jako něco podřadného. Přestože jsem cítil, že by to tak výkonnostně mohlo být, nehodlal jsem se chovat tak, že jsem něco víc. Proč, když nejsem? Snažím se udělat něco výjimečného na ledě, ale ne se chovat přezíravě.

Naopak, to jsem si ze sebe radši i cíleně udělal srandu, aby kluci cítili, že jsme na jedné lodi a není mezi námi nějaká propast. Hokej je totiž v první řadě týmový sport a já můžu mít gólů, kolik chci, ale hlavně musím být součástí týmu a podle toho se i chovat. Líbilo se mi, že ostatní tohle moje vnímání viděli a nechodili kolem mě po špičkách. Sranda v partě, jejíž jste součástí, je totiž nenahraditelná.

Asi to plyne i z toho, že se považuju za empatického člověka, snažím se vnímat, jak se cítí ostatní, a už při pohledu na ně zvažuju, jaké moje chování by jim vyhovovalo. Záleží mi na tom, aby se lidé v mém okolí cítili dobře a přirozeně.

Někdy tohle moje cítění dospělo až do stavu, kdy jsem měl při rozhodnutém výsledku sklony nechat se posadit, aby si zahráli kluci, co celou dobu seděli. Chtěl jsem se obětovat v jejich prospěch. Často se mi to honilo hlavou, někdy jsem to zařval do davu, ale odvahu říct to trenérovi napřímo jsem nikdy při hře nenašel.

Přece jenom, s tímhle přístupem bych v profihokeji neuspěl. To si uvědomuju zrovna tak.

V sezoně, kdy jsem chodil pomáhat mladšímu dorostu, jsem za něj dal gólů opravdu hodně. Odehrál jsem jen dvanáct zápasů, a přesto jsem se dělil o první místo mezi střelci celé soutěže. Když se podíváte na mé mládežnické statistiky, je vidět, že i v jiných sezonách jsem patřil k těm bodově nejvýraznějším.

Ale nikdy mi nepřišlo, že to je dost.

Pořád bylo kam se posouvat. Pořád bylo patro nade mnou.

Coby mladší dorostenec už jsem sice hrál s juniory, ale pořád tam ještě nad nimi bylo áčko.

Nad áčkem zase byl draft do NHL, Kanada. Nad vším tímhle nároďák. Osmnáctka, dvacítka, dospělá repre. Pořád je kam se posouvat, není důvod si kdykoliv říct, že už něco dostačuje.

I kdyby se mi jednou povedlo do NHL dostat a třeba i tam být vidět, stejně budu zase chtít víc. Jakmile se mi povede splnit nějakou osobní metu, najdu si hned nějakou další. Je to součást mojí povahy, nikdy asi nebudu úplně spokojený. S tím souvisí, že ani neumím přijímat chválu. Mamka mi často říkávala, že jsem šikulka, ale… Nevím, přijde mi divný, že mě má někdo plácat po zádech. Dokonce bych řekl, že mi to přímo vadí.

Když jsem zahrál dobře, vím to, nepotřebuju to slyšet od nikoho jiného.

A stejně, vždyť se i tak dalo udělat víc. Vždycky to mohlo být ještě o něco lepší.

Tohle uvažování jsem v sobě asi měl přirozeně, ale rozhodně ho ve mně umocnil trenér Martin Nosek, jehož jsme měli v žáčcích. Lpěl na tom, že ať v zápase vedeme, o kolik chceme, ať každej dal gólů, kolik chtěl, stejně je třeba jet naplno. Jeho prioritou bylo, abychom se posouvali, ne abychom jen vyhráli a získávali body do tabulky. Mohl jsem mít v zápase už pět gólů, ale pokud jsem se na akci, z níž jsem mohl dát šestej, trochu vyfláknul, už jsem dostal seřva. Takového, že příště jsem v podobné situaci hrábnul ještě o to víc, aby se něco takového neopakovalo.

Přesně tyhle drobné podněty, které člověk slyší v pravý čas během svého vývoje, ho pak směřují. Díky panu Noskovi vím, že i za stavu 11:0 mám zabrat v souboji a tlačit se před bránu.

A když jsem dal šest gólů, proč bych nemohl přidat sedmej?

Ne, jasně že člověk není stroj. Když už se vám ale opravdu daří tak, že přijdou na řadu takovéhle počty, dá se k tomu přistoupit i jinak, než že povolíte. Já si třeba vybavuju zápas v žácích na Kladně, kdy jsem fakt cítil formu a po svém osmém gólu už jsem zkoušel vymýšlet i věci navíc. Věci, o nichž člověk ví, že je umí, přestože je netrénuje tak často, a teď je možnost je zkusit. Tehdy jsem ve třetí třetině ujížděl do brejku a podrazili mě, šel jsem na nájezd.

Přemýšlel jsem, co udělám. A protože to tam zrovna padalo, říkal jsem si, že zkusím Kyselovku.

Počkejte, víte, co je Kyselovka, ne? I když pro naši generaci fintu s hokejkou mezi nohama proslavil Tomáš Hertl, u nás v Litvínově to bude vždycky Kyselovka. Jasně že jsem na videu viděl, jak to tam Robert Kysela tehdy v play off loupnul Petru Břízovi, jehož jméno si napsal na čepel hokejky.

I mně na Kladně Kyselovka vyšla.

Ten den už za mnou pak i spoluhráči jezdili a říkali: „Hej, kámo, už přestaň.“ A nemysleli to ze srandy.

Naštvalo mě to tak, že jsem se do toho opřel ještě výrazněji.

Navíc, navzdory všemi gólům v zápasech, někdy i dominanci, kterou jsem v dětství nad soupeři cítil, jsem pak stejně přišel před barák a dostal naloženo od bráchy.

Ani s devíti góly v zápase jsem nikdy nebyl dost dobrej na to, abych porazil jeho.

Někdy do páté třídy jsem byl jeden z největších cvalíků v týmu.

Opravdu, já měl normálně bříško. Od narození jsem byl postavou tlustší, do toho se u nás doma vždycky náramně vyvařovalo.

Nepatřil jsem ani k nejlepším bruslařům, spíš jsem na tom tak nějak chodil. Měl jsem možná dobré ruce z hokejbalu před barákem, protože jsme denně drželi hokejku v ruce, jinak jsem ale schopnostmi nijak nevybočoval. Vždyť při jakémkoliv jiném sportu, ať už jsme hráli v letní přípravě fotbal nebo basket, jsem byl úplně hroznej.

Ale jestli jsem na ledě odjakživa měl nějakou přednost, tak to, že jsem chtěl.

Šel jsem za tím, přímo do brány. Rval jsem to vůlí, chutí, snahou zas a znova zažít ten pocit, kdy se mi povede dát gól nebo na něj přihrát.

Až když jsem postupně vyrostl, zhubnul a přece jen nabíral první opravdové svaly, někdy v osmé třídě mi přeplo a začal jsem hodně trénovat. Ale jakože opravdu hodně. Uvědomil jsem si, že existuje šance jednou hokejistou skutečně být a je třeba na sobě pracovat, abych toho dosáhl. Rychle jsem poznal, že čím víc trénuju, tím víc si pak v zápase věřím a jsem jednoduše lepší.

Rychlejší, pohotovější, sebevědomější.

Přišel jsem na to sám jen tím, že jsem četl a poslouchal rozhovory a názory lidí, kteří ve sportu uspěli. Všichni v tomhle směru mluvili stejně: Že jen trénink vás posune dál.

A já se chtěl posouvat.

Když táta viděl, jak jsem se do toho vrhnul, domluvil mi individuální tréninky. Nikdy mě ale do ničeho netlačil, to já za ním chodil, že bych o ně stál. Postupem času už jsem si je pak i zařizoval sám. S tím, že to je pořád málo a chci víc. Díky tomu jsem se dostal k Jindrovi Kotrlovi, který mě začal připravovat. Jako hráč míval přezdívku Dělník, míval pověst blázna do fyzické přípravy a na mě tohle své uvažování přenesl. Hodně jsme spolu běhali. Každý den. Sprinty, kopce… V šest ráno jsem vyšel z baráku, abych začal ranním během, a vrátil jsem se v šest večer po tréninku na ledě a dalších bězích. Když vidím své tehdejší plány, divím se, co jsem všechno vydržel. Ale mě to bavilo, naplňovalo.

Když jsem doma, končívám den tím, že si dám dvacetiminutový výběh na Klíny. Bez sluchátek, jen poslouchám přírodu a chci mít pokaždé lepší čas než posledně. Do postele pak jdu s vítězným pocitem, který po zdolání toho kopce pokaždé mám.

A zároveň si tedy cestou dolů vždy říkám, jestli jsem běžel dost rychle, jestli jsem se nemohl vymáčknout ještě o trochu víc.

Jo, jsem oproti svým vrstevníkům trochu divnej. Nepovažuju se úplně za outsidera, mám kamarády, se kterými děláme kraviny, koukám na filmy, čtu knížky, víkendy mimo zápasů v sezoně mívám volné. V mém životě už se mihlo i pár holek, ale zatím jsem nenašel žádnou, která by byla ochotná podpořit moje šílenství. Protože vím, že jsem tak trochu magor, schopný se na tři měsíce někam zavřít a jen trénovat, jíst a spát. Jakmile si něco posadím do hlavy, jakmile mám plán, nekoukám okolo a jedu. Nikdo mě do toho nenutí.

Protože v mých očích je nejhorší, pokud věnujete úsilí něčemu, co sami ve skutečnosti nechcete.

Mamka mi jeden čas říkala, jestli už toho není trochu moc, že se musím trochu i bavit, ale mně to takhle vyhovuje. Jsem v tomhle stavu spokojený. Kamarádi vědí, že když se jim sám neozvu, nemá cenu mě někam tahat. Trénuju. Určitě jsem tím pár dětských přátelství ztratil, přestal jsem o sobě dávat vědět a oni mě přestali zvát na akce, co podnikají, ale přesto věřím, že to ti, kteří mě dobře znají, chápou.

Vědí, že mám svoji vizi, a v ní je na prvním místě hokej.

Celé mi to totiž dává smysl. Kdybych viděl, že všechno to trénování k ničemu není, nevěnoval bych tomu tolik energie. Neobětoval bych svůj společenský život, který je v současnosti v podstatě na nule. V tuhle chvíli mi to ale nevadí. Nezajímá mě, o co teď přicházím.

Koukám se do budoucnosti. Dopředu s nějakou vidinou.

Do určité doby to navíc u nás doma nebylo vůbec o hokeji, přednost měla škola. Ne tak, jak to dnes mnohde je. Že trenéři naoko vyhrožují, že když přinesete špatné známky, na led nejdete, ale nakonec stejně hrajete, protože nejsou lidi. Ne, táta byl striktní. Je hezký, že dáš hattrick, ale jestli si neopravíš tu trojku z matiky, nebudeš hrát.

Zakázal by mi to, vím to. Ale já si špatné známky vždycky opravil.

Fakt vždycky. Na víceletém gymplu jsem míval vyznamenání, dokud jsem nenaskočil do dospělé extraligy.

Až tehdy jsme doma hokej přirozeně upřednostnili. Bylo to zhruba rok před mým vstupem do dospělého hokeje, kdy naši viděli, že se neflákám, ale věnuju se něčemu s jasným cílem. To už jsem ve škole dostal individuální plán a vždycky si jen dorazil dopsat testy. Prolejzám gympl se čtyřkama, a to za mě ještě všechnu práci dělá můj nejlepší kamarád a spolužák Jirka Háva.

Ale mně i našim už jsou známky jedno. Mám jiný směr a já i moje rodina v něm vidíme význam.

Jel jsem s Frantou Lukešem, jedním ze svých dětských hrdinů, cvičení dva na jednoho. Poslal jsem mu puk a… On mi ho vrátil.

Ty vole! Málem jsem hrdostí vyletěl stropem našeho zimáku.

Bylo mi patnáct, když mě koncem sezony poprvé vzali na trénink s áčkem. Sezonu předtím, než jsem tam začal stabilně. Během následující letní přípravy s juniorkou jsem pak dostal pokyn, že od dalšího týdne chodím s prvním týmem. Pořád jsem to bral tak, že je to snaha ukázat mladým, že do áčka vede cesta, a zároveň jsem se díky svému režimu cítil připravený, kdyby přece jen šance přišla.

Začal jsem první trénink v šesté lajně a užíval si, že tam vůbec můžu být s hráči, které jsem kdysi sbíral na kartičkách, jenže najednou někdo vypadl kvůli zranění a já druhý den uviděl sestavu, kde jsem byl napsaný vedle Franty a Viktora Hübla.

Čuměl jsem jak zjara.

Ten trénink, to byl kolotoč. Neskutečnej zážitek. Oni dva si můžou přihrávat i poslepu, jak o sobě vědí, já jim to taky párkrát ťuknul, když mi puk půjčili, a byl jsem nadšenej.

Svůj první oficiální zápas za áčko jsem pak na Kladně taky absolvoval s nimi a Viktor vytvořil super situaci, na jejímž jsem konci jsem byl já a nezbývalo, než uklidit puk do branky. Ten pocit, že jsem dal gól za Litvínov, i když to tehdy byla jen příprava, ten ve mně zůstane navždycky.

Přesto jsem to celé bral, že si jen vyzkouším, jak to v dospělém hokeji chodí, ale na sezonu se vrátím do juniorky. Jenže mezitím mi Jirka Šlégr řekl, že mi chtějí na klubu dát smlouvu.

Upřímně, ani jsem nezjišťoval, jaký mám mít plat. Stačilo mi, že si Jirka dělal srandu, že budu mít něco na zmrzlinu.

Ve stejný čas jsem akorát dostal nabídku z americké univerzity. Vážně výjimečnou. Vzhledem k tomu, že brácha už tou dobou v Americe hrál a měl podepsané stipendium na škole, doporučoval mi, že jde o nejlepší možnou variantu. Bylo to přemýšlení jako hrom.

I když… vlastně ani ne. Můj sen byl jasný. Chtěl jsem hrát za Litvínov.

Podepsal jsem smlouvu. Touhle cestou jsem se chtěl vydat. V ten okamžik se ze mě stal šestnáctiletý profesionál, sezonu jsem začal jako plnohodnotný člen áčka.

A víte, co mě zpětně překvapuje?

Že to šlo vcelku hladce. Nikde jsem nedostal žádnou šlupku, z níž bych se neprobral. Žádného Kronwalla, nic, z čeho bych měl zamotanou hedu. Dokonce mi připadalo, že mě zkušení soupeři spíš podvědomě trochu šetřili a nešli do mě tak, aby mě zrušili. Nějak zlikvidovali, zranili.

Jasně, před bránou to bolelo, navíc když nejsem postavou nijak velkej. Ale to bolí každého.

Anebo když mě narval Honza Výtisk, to jsem pak dva dny nechodil. Jenže znova – to taky nejsem jedinej, kdo srážku s ním odnesl.

Tehdy mi bek poslal puk po hrazení, já na něj od vítkovické brány vystartoval a Výtisk za mnou. Než jsem se stačil rozmyslet, co udělám, schytal jsem šlupku jako svině a narazil jsem si zadek tak, že jsem se sotva zvednul. Nějak jsem se dobelhal zpátky k bráně a… Puk se dostal znova na stejného beka a ten zase nahodil po mantinelu.

Pěkně děkuju.

Zase jsem šlapal do rohu, zase s Výtiskem na zádech, ale tentokrát jsem už jen kotouč nechal jet dál a sunul se vystřídat.

Kuba Čutta, k němuž roky jezdím trénovat do jeho libereckého centra, mi taky radil, ať si nenechám srát na hlavu. Moje nátura je taková, ať si každej říká, co chce, a když do mě někdo klínoval, nechával jsem to být. Ale Kuba mi poradil, že se mám ozvat, když si na mě bude někdo dovolovat. Tak jsem začal na kecy reagovat ve stylu, že je mi jedno, kolik tomu druhýmu je, a že se ho nebojím. Jak někdo začal remcat, že jsem mladej a mám se zklidnit, nezklidnil jsem se. Odpověděl jsem. I sám do sebe jsem musel dostat povědomí, že jsem extraligový hráč jako každý jiný, žádná kuriozita.

S tím souviselo i to, že jsem místo učení na písemky prostě musel s klukama na pivo, když byla nějaká hromadná akce. K týmovému životu to patří, navíc jsem se najednou ocitl ve společnosti svých vzorů a mohl je poznat víc, kdo by se tomu bránil?

Poslouchal jsem pak často kluky, jak se baví o věcech, o nichž samozřejmě nemám ani páru. Děti, hypotéky, investice, svatby, rozvody… Jediné, co jsem k tomu byl schopný říct, bylo, že tomu ještě nerozumím. A většina debat pak taky končila fórem na mě, že jsem prostě mladej a že se mě to netýká.

V šatně mě posadili vedle Michala Trávníčka, který byl skvělý. Zapojil mě do života kabiny, na venkovních zápasech si mě bral na pokoj a vysvětloval mi spoustu detailů z hokejového života, na něž dřív nebo později narazím. Byl ochotnej, otevřenej… Prostě skvělej. Mám štěstí, že jsem někoho takového v začátcích vedle sebe mohl mít.

A když pak v hospodě lítaly panáky, Michal byl ten, kdo se mě zastal, že já nemusím pít ani otáčet rundy. Kluci měli pochopení.

Nebudu si hrát na svatouška, ale můžeme zůstat u toho, že mi alkohol stejně moc neříká. Jsem v pohodě s tím, když mě tak někdo bude vnímat, a nemyslím, že bych dával svému okolí důvody o tomhle pochybovat.

Z herního pohledu to pro mě v extralize byla akorát makačka na palici v tom smyslu, že jsem místo padesáti gólů za sezonu najednou dal tři, ale… Tak nějak jsem s tím počítal, že nebudu sbírat body jako v mládeži.

Složitější to taky zpočátku bylo s pozorností, která se na mě od úvodní tiskovky k podpisu smlouvy upřela. I proto jsem později začal pracovat na mentální přípravě s Marianem Jelínkem, abych se s tímhle do budoucna dokázal srovnat.

Nevadilo mi, že jsem byl v televizních pořadech, nedělá mi problém říct něco na kameru nebo udělat rozhovor o zápase, v jednu chvílí už toho ale bylo docela dost. Unavovalo mě to. Už to v mém případě nebyl jen hokej.

„Hele, zítra na trénink přijdou novináři a chtějí s tebou mluvit.“

Oukej.

„Hele, zítra po tréninku tě přijedou natočit.“

Fajn.

Stupňovalo se to. Tak moc, že už jsem někdy jen seděl a říkal na všechno jen „hmm“, protože jsem musel odpovídat na totéž pořád dokola. Naštěstí to se startem ligy skončilo, klub mě pak už začal trochu chránit, ale ten prvotní nápor byl nečekaný a to, že jsem předtím na hcverva.cz občas odpověděl na pár otázek, mě na tohle nepřipravilo.

Jediné, o co jsem se snažil, bylo zůstat sám sebou. Vysmátej, šťastnej, že jsem v šestnácti dostal takovouhle příležitost.

Taky jsem měl v mládeži období, kdy se mi nedařilo. Zápasy, kdy jsem nic nedal a prohráli jsme o gól. Z žádné takové situace jsem se ale nehroutil. Věděl jsem, že trénuju pořád stejně a že se to jednoduše zlomí. Dřív nebo později se projeví, kolik úsilí dávám do přípravy.

A to se přesně stalo.

Ohromně mi pomohl i zmiňovaný Kuba Čutta. Když jsem si uvědomil, že moje bruslení na profesionální level nestačí, akorát začal se svým centrem, kde se věnuje rozvoji pohybu a práci s vlastním tělem, což pomáhá i při bruslení. Táta nebo mamka mě denně vozili do Liberce, abych s ním mohl trénovat, zabili svých šest hodin, jen abych se mohl zlepšovat. Uvědomuju si, že takovou podporu od rodičů každý nemá.

První sezonu jsem se bál, co se mnou tenhle trénink udělá, a bylo to super, druhá byla ještě lepší.

Kuba a jeho Skatemill a cviky mi pomohly i tehdy, když jsem v lednu během první sezony v áčku na tréninku blbě šlápl spoluhráči na brusli a noha se mi zkroutila tak, že to nevydržel kotník. Za necelé tři měsíce mě mělo čekat mistrovství světa do osmnácti let, ohledně kterého jsem měl velké ambice, že tam i se staršíma klukama pojedu. Najednou to bylo fuč.

Jediná naděje, kterou doporučoval i táta jakožto doktor, byly šrouby do kosti.

Šel jsem do toho a za dva měsíce jsem byl zpátky. Můj už tak nabitý režim se tehdy ještě víc zintenzivnil. Nedělal jsem vlastně nic jiného, než rozhýbával kotník, mazal ho, trénoval a regeneroval. První dva týdny jsem si dal volno, ale pak už jsem v Mariánských Lázních u bratrů Sajlerových, specialistů na kondici, trénoval horní polovinu těla a u Kuby ve Skatemillu pak začal ladit i nohy v bruslích.

Zvládl jsem snad jediný trénink s juniorkou a hned jsem to šel zkusit do zápasu. Nějak jsem to tam odkulhal, a přesto dal tři góly, což dodnes nechápu.

Nebo možná chápu, prostě jsem tak moc chtěl.

Vletěl jsem pak do áčka, aniž by mě cokoliv bolelo, a to mistrovství jsem nakonec udělal. Ne že bych na něm nějak zazářil, ale přesto beru jako jedno ze svých největších osobních vítězství v dosavadní kariéře, že jsem se na něm objevil.

Vím, že se dokážu zakousnout, i když to bolí.

Hokeji momentálně věnuju veškerý svůj čas.

Veškerý.

Jen proto, abych se pořád zlepšoval a mohl něco v kariéře dokázat. Na jednu stranu jsem si nikdy nedokázal představit, že bych snad mohl jednou viset na té stěně s fotkama odchovanců v NHL, to pro mě pořád působí nepřirozeně, ale zároveň chci být jako oni.

Toužím být v hokeji co nejlepší, abych si dal šanci prožít pocit, kdy na mě může být někdo hrdý. Jako byli lidi na kluky z Nagana nebo jako jsem fascinovaně koukal na Lukáše Kašpara, když se stal mistrem světa. Na toho samého Lukáše, s nímž jsem se pak sešel v jedné kabině v áčku.

Dodnes mám na zdi pokoje plakát Jaromíra Jágra. Kdysi jsem se s ním jako malý vyfotil na Zlaté hokejce a mohl si s ním na chvilku promluvit. I mě ovlivnilo, když jsem si přečetl, jak v mládí makal, a i ty neskutečné porce dřepů jsem zkoušel dělat jako on.

Právě tohle mě žene. Díky tomu, co hokeji dávám, cítím ohromnou příležitost stát se někým takovým. Někým, kdo může díky hokeji ovlivnit někoho dalšího. Ať už díky svým výkonům na ledě, nebo tím, co řekne.

Jednou bych třeba chtěl být i trenér malých kluků, abych je dokázal nadchnout pro hokej, ale momentálně se soustředím na to, abych měl právo předávat inspiraci. Tím, že budu dobře hrát hokej nebo dobře vystupovat na veřejnosti, totiž můžu pomoct někoho navést na cestu, jíž mám díky rodičům, bráchovi, trenérům a svým idolům možnost kráčet já. Díky těmto všem jsem se dostal k informacím a zjištěním, jaké jen tak někdo nemá. Své poslání vidím v tom, abych k tomu samému pomohl ostatním.

Chci být příkladem toho, že když něco opravdu chcete a jdete za tím, povede se to. Chci. To, kde budu hrát, kolik dám gólů a jaké trofeje třeba vyhraju, jsou jen nástroje.

Nástroje k tomu, abych jednou taky mohl být vzorem.

Aby si kluci na plácku před barákem hráli na Myšáka jako já na Rolinka s Kašparem.

Aby si videa mých akcí hledali na YouTube.

Aby se ani nehnuli u televize, až budu součástí nějakého důležitého zápasu.

Jana Mensatorová, Jaroslav Ožana/ČTK, Josef Vostárek/ČTK a archiv Jana Myšáka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.