Nesmíme se bát

Michaela Kloudová

Nesmíme se bát

www.genster.cz

„Prosím vás, vy buďte ráda, že vůbec ještě chodíte.”

Věta z úst lékaře, který si zrovna prohlížel můj rentgenový snímek, mě poslala do kolen. Doslova mě zmrazila.

Ještě čtrnáct dnů po tomhle sdělení jsem nebyla schopna najít pravdu. Netušila jsem, co přesně tahle slova znamenají. A hlavně, co se bude dít dál. Skončí tím snad můj aktivní život? Co když budu muset seknout se sportem, který mám tak ráda?

Až následná vyšetření na CT postupně odhalovala, jak velké štěstí jsem v tu osudnou chvíli měla. Stačily pouhé tři milimetry a klínovitá zlomenina jednoho z obratlů by mi bývala přerušila míchu.

Na koních jezdím odmala, je to má vášeň. Když jsem ale tehdy na tréninku spadla ze sedla na vlastně hodně jednoduchém parkurovém skoku, vůbec mě nenapadlo, jak fatální následky pro mě tenhle pád mohl mít.

Kůň se krátce před překážkou rozhodl nevyšvihnout do vzduchu. Zastavil se zhruba v polovině skoku a na to prostě jezdec není připraven. Jako byste na kole zmáčkli přední brzdu, nezmůžete najednou vůbec nic. Přeletěla jsem mu přes hlavu a rozrazila dřevěné klády překážky. Jednu z nich mi kůň setrvačností vlastního těla hodil přímo na záda.

Vyražený dech a bolest jako blázen. Tohle si pamatuju naprosto přesně.

A taky šok. Šok, který v tu chvíli musíte umět hodit za hlavu.

V předklonu jsem se těžce sbírala na nohy. Za každou cenu jsem se snažila co nejrychleji postavit a dát splašenému koni, kterého po kolbišti naháněl trenér, najevo, že pánem jsem tady já a tohle si příště nesmí dovolit. Musela jsem okamžitě zpátky do sedla a vynutit si jeho poslušnost.

Problémy a vážné zranění se projevily až po tom, co trénink skončil. Na pohotovosti mi bez jakéhokoliv rentgenu řekli, že mám záda jen naražená, a poslali mě domů. A já tak už po pár dnech znovu cválala v sedle nebo hrála tenis.

Přes den jsem totiž fungovala docela normálně, obrovské bolesti se vracely vždy až navečer. Nemohla jsem stát, sedět, ležet, a nakonec ani chodit. Jen jsem do sebe rvala prášky na bolest, které postupem času stejně přestaly zabírat.

Až můj fyzioterapeut, kterého jsem po měsíci trápení navštívila, všechno rozsekl. Odmítl se mě dotknout, dokud neuvidí rentgen. Byl to první člověk, který začal mou situaci řešit, a nejspíš taky člověk, který zachránil můj aktivní život. Jak se později ukázalo, jakýkoliv špatný pohyb nebo nešťastné zaškobrtnutí mě tehdy mohly poslat na vozík. Aniž bych o takové hrozbě vůbec měla ponětí.

Když se tohle všechno dozvíte, úplně se vám zhroutí svět. Tedy alespoň já to tak měla.

Pád z koně mě vrátil do pubertálních let, kdy jsem sama sobě neuměla říct, co od života vlastně očekávám. Měla jsem najednou čas přemýšlet o tom, co bude.

Vždycky jsem chtěla být úspěšnou manažerkou ve velké firmě, v té době to taky vypadalo, že se mi to může podařit. Pracovala jsem v jedné z největších korporací v Česku, ale během měsíců léčby a náročných rehabilitací jsem se najednou sama sebe začínala ptát: Vážně to takhle chci?

Říká se, že se Češi bojí a neumějí prodat své schopnosti. Že mají velký strach z neúspěchu.

Já se taky bojím.

Bojím se, aby má firma nezkrachovala, abych nenechala ve štychu lidi, kteří spolu se mnou dávají své práci všechno. Tohle jsou ale věci, které mě nesmí zastavit. Proto pořád jedu naplno.

Inspiraci hledám taky v zahraničí. Třeba u svých mentorů z Izraele. Od začátku mi vštěpovali, že v jejich zemi podnikatelé nedostanou půjčku na rozjezd byznysu, dokud bance neprokáží, že už jednou zkrachovali.

Přijde vám to bizarní? Možná.

Opravdu úspěšní investoři ale vyžadují, aby měl člověk za sebou v životě i nezdary. Vždyť to má logiku. Kupředu nás posouvají jen vlastní neúspěchy. Chyby, které už znovu nechceme opakovat.

My Češi jsme dobří a kreativní, vážně jsem o tom přesvědčená. Brzdí nás často jen přehnaný strach z toho, že zaváháme. Obavy, co na případný neúspěch řekne okolí. Úzkost z posměšků lidí, kteří měli dopředu jasno, že náš nápad přece nikdy nebude fungovat. Jsou to obavy lidí z okolí, kteří se přitom sami o nic podobného nepokusili.

“Nene, Míšo, to nebude fungovat. Protože…”

Kolikrát jsem tuhle větu slyšela.

Z minulých dob je v naší společnosti pořád zakořeněné, že je lepší zapadnout do průměru a nijak nevybočovat z řady. Tuhle domněnku mi potvrzují i příklady z osobního života.

Jako by to bylo včera. Vzpomínám na své rodiče, kteří byli nepříčetní, když jsem si na gymplu v pubertě obarvila na červeno jeden pramínek vlasů. Vůbec to nedokázali pochopit. „Co je to za holku, která má takhle křiklavé vlasy? Jak to bude na lidi působit, co si asi tak pomyslí?” říkali mi vyčítavě. Těžko jim to můžu mít za zlé. Vždyť tohle se děje v naší společnosti dodnes.

Třeba když za mnou nedávno přijela sestřenice a my vyrazily na nákupy, abychom si ve městě udělaly hezký holčičí den. Zkoušela si přede mnou šaty a při pohledu do zrcadla v kabince zapochybovala.

„Hele, není to na naše malé město moc odvážné? Kde to budu nosit?”

„Sakra, dyť seš krásná ženská!” říkala jsem.

Podobné příklady, které s naší sebedůvěrou přímo souvisejí, znáte určitě i vy. Schválně si vzpomeňte, kolikrát jste byli na přednášce nebo diskuzi v knihovně nebo obecním kinu a v jejím závěru, když lidé z publika mají možnost sami se ptát na to, co je zajímá, nikdo nezvedne ruku.

Naše sebevědomí zabila éra vlády komunismu. Mám za to, že se v Česku pořád bojíme mít názor, ukázat se. Nevěříme si. Měnit tohle myšlení budeme ještě dlouho. Ale jdeme správným směrem, věřím tomu.

Směřuju tímhle směrem i vlastní byznys. Chci přispět k tomu, aby i má firma jednou tohle všechno pomohla změnit.

Můj táta byl po celou dobu mého dospívání vysoce postaveným manažerem velké tuzemské firmy a já se v něm jednoduše viděla. Vysnila jsem si, že jednou budu manažerkou některé z velkých korporací v Česku. Vidina tohoto cíle i stylu života mě obrovskou silou tlačila kupředu.

Na gymplu jsem se přitom učila fakt špatně, škola mě nebavila a trojku na vysvědčení jsem mívala pravidelně, jednou dokonce i z hudebky. Mizerný student, co vám budu povídat.

O to víc mi dnes přijde vtipné, že jsem hned po maturitě studovala dvě vysoké školy najednou. Z Frýdku-Místku, odkud pocházím, jsem vyrazila do velkého světa a přihlásila se na ekonomku v Praze. Až tam jsem zjistila, že takových jako já, kteří si vybrali školu, aniž by tušili, k čemu jim vlastně jednou bude, bylo více. Přidala jsem si proto navrch ještě studium na Univerzitě Karlově. V posledním ročníku jsem pak začala pracovat v PR agentuře.

Jedním z klientů, pro které jsme pracovali, byl Unilever. A ten si mě po pár měsících v agentuře přetáhl na svou klientskou stranu. Začínala jsem tam jako tisková mluvčí a přes marketingové pozice jsem se dostala až na post mediální manažerky.

V té době byl Unilever největším zadavatelem reklamy na českém a čtvrtým největším na slovenském trhu. Televizní reklamy na produkty jako Algida, Domestos, CIF, Dove nebo Rexona určitě dobře znáte. Za tím vším stál náš tým.

Kdykoliv jsem zvedla telefon a představila se jako Kloudová – Unilever, měla jsem dveře otevřené všude. Mohla jsem si dovolit cokoliv.

Jenže celá tahle moc byla postavená na prestiži mého zaměstnavatele. Na všechny ty večírky, kulturní akce a dobré obědy mě lidé z branže nezvali proto, že by mě rádi viděli. Chtěli se jen dostat ke spolupráci s firmou, kterou jsem zastupovala. Fakt, že samotná Míša Kloudová vlastně neznamená v byznysu a celém tomhle světě vůbec nic, jsem si postupem času začala uvědomovat.

Nechtěla jsem se s tím smířit. Vždycky jsem totiž mířila mnohem výš.

Bolestivý pád z koně byl tak paradoxně největším zlomem mého života.

Během zdlouhavé léčby jsem měla spoustu času přemýšlet a stále více si uvědomovat, jak pomíjivé mé štěstí vlastně je. Ve stínu vysněné pozice, rádoby moci a příjemného platu jsem celou dobu přehlížela jiné a zcela zásadní věci. Prokousala jsem se najednou až k tomu, že mi život v zajetí korporátu utíká před očima. V létě jsme začínali plánovat kampaně na další rok, od podzimu briefovali agentury, po novém roce dělali detaily. Mezitím všechny ty dobré obědy, večírky a tak pořád dokola.

Rok za rokem byl v podstatě úplně stejný a já jsem najednou měla pocit, že za mnou ve výsledku nic moc hodnotného nezůstává.

Aniž bych měla plán B, dala jsem ze dne na den své vysněné práci sbohem.

„To se takhle směješ furt?” zeptal se mě udiveně můj dědeček, není to tak dávno.

Zase mě totiž popadl záchvat smíchu. Takhle to já mám, když jsem obklopena lidmi. Jakýmikoli. Lidi mě obrovsky nabíjejí.

Baví mě být s kýmkoliv v kontaktu nebo s ním pracovat. Ve společnosti jsem energická. Říkají mi, že ze mě vyzařuje radost. Usmívám se na všechny okolo, ať už jsem doma se svými blízkými, nebo v práci se svými partnery. Myslím, že právě to je jedna z mých největších předností.

Manažerem firmy chce – a teoreticky i může být – úplně každý. Ale dobrý manažer musí umět s lidmi kolem sebe taky dobře vycházet. Být jim příjemným společníkem. Ne každý to umí.

Bývám zbrklá a upovídaná. Někdy až moc upřímná. Občas řeknu věci, které nemám úplně promyšlené a mohou vyznít blbě. Dost věcí mi dochází až posléze, ale naštěstí mám dar všechny tyhle trapasy rychle zakecat a zamaskovat svou pozitivní energií. Držím se motta, že nikdy a za žádnou cenu nesmíme rezignovat. Baví mě pracovat a poznávat nové věci, líbí se mi status, který ve společnosti díky téhle touze mám. Ale abych byla upřímná, spokojená pořád nejsem.

Pořád totiž nemůžu říct, že žiju ve světě, v jakém bych žít chtěla. Dávno vím, že štěstí není o tom, jaké země člověk procestoval a kolik peněz má zrovna na účtu. Vždyť i Buddha říká, že nejhorší v životě jsou ambice. Štěstí musí vycházet zevnitř a já stále mnohem více vnímám okolní svět.

Proto si pamatuju první den roku 2016.

Silvestrovská party byla v plném proudu, mí ovínění přátelé rozjetí a já se najednou – i v prostředí blízkých přátel – propadla do největší úzkosti svého života. Úderem půlnoci a odpálením prvních ohňostrojů nad městem skončil můj pracovní vztah s Unileverem. Poznala jsem to tak, že mi přestal fungovat telefon i pracovní e-mail. Zůstala jsem najednou odpojená od světa, kterému jsem věnovala roky života.

Absolutně jsem netušila, co budu dělat, a přestože se tohle všechno dělo na základě mého vlastního rozhodnutí, připadala jsem si vyloženě hloupě, když jsem se následující den doma v Beskydech hlásila na pracovním úřadě se žádostí o podporu v nezaměstnanosti. Nandávali mi to i mí přátelé. Spousta lidí mi tvrdila, jak jsem blbá, když jen tak opouštím práci a léta budovanou pozici, o které jiní mohou jen snít. Sama jsem přitom kolikrát zapochybovala spolu s nimi.

Následovalo období pokusů a omylů. Po letech v respektované funkci jsem zkoušela snad úplně všechno. Snažila jsem se dokonce prodávat i notýsky vyráběné ze sloního trusu, které se mi zalíbily na dovolené v Indii. Facebooková stránka tohoto pokusu pořád existuje, ale díru do světa jsem s ní fakt neudělala.

Svůj první samostatný velký projekt jsem tak rozjela až ve spolupráci s mým přítelem ekonomem, který se zabývá problematikou zastavovaní exekucí. Pustila jsem se po hlavě do boje proti všem těm hnusným firmám, které neustále posílají lidi do životních průšvihů a insolvencí.

Založili jsme s partou nejbližších kamarádů třeba projekt Alimenty dětem, který funguje dodnes, a hledali spolu cesty, jak pomoct ženám samoživitelkám. Dodnes je to velký problém, protože málokdo ví, že nejúčinnější vybírání alimentů od neplatičů je prostřednictvím exekutorů.

Uzavřeli jsme tenkrát dohodu s právníky a advokáty, na jejímž základě jsme ženám mohli nabízet pomoc zadarmo. Zadarmo proto, že veškeré náklady platili v exekucích nakonec ti, kteří se zbaběle vyhýbali svým povinnostem.

Byli jsme úspěšní.

Byla to zajímavá práce, která dávala smysl. Ale bohužel nepřinášela žádný zisk, který by stačil k uživení. Žila jsem z úspor, které z mého účtu pomalu mizely.

Dál to takhle nešlo.

„Tohle už mě nebaví,“ řekl můj přítel nahlas, když se jednoho dne ráno vzbudil a bezradně prohraboval svou skříň s oblečením.

Uvnitř byla klasická středoškolská móda, kterou nosil ještě pár let poté, co začal pracovat. Billabong trička a Quicksilver mikiny, asi to sami znáte. Čekala ho tehdy důležitá schůzka a on bezradně koukal do skříně, co si má vzít na sebe, aby na své partnery udělal dojem.

Koukala jsem na něj tehdy jako blázen. Nekecám.

Přesně takhle se totiž zrodil i můj byznysový plán, i když jsem to zpočátku ještě vůbec netušila.

Řekla jsem si, že tohle je šance mého chlapa někam posunout. K narozeninám jsem mu proto dala poukaz ke stylistce, která s ním měla chodit nakupovat a naučit ho se pěkně oblékat. Zaujalo mě, že vůbec neřešila, jaká barva je zrovna trendy a co právě nosí všichni okolo. Začala ho vnímat a poznávat jako člověka. Vybírala mu oblečení podle toho, jak se chová, s kým se stýká, jak vystupuje a kam se chce dostat. Tenhle pohled na člověka mi dával smysl.

S úžasem jsem sledovala, jak se mění i přítelovo sebevědomí. A přesně v tu chvíli jsem na to kápla: Když taková služba funguje v offline světě, proč ji nepřesunout na internet a nenabídnout širšímu množství lidí? Kolik takových chlapů, kteří neřeší své oblečení zkrátka proto, že je nebaví chodit po obchodech, může být? Mraky! Měla jsem jasno a byla na svůj nápad hrdá.

Na Googlu mi nezabralo ani patnáct minut, abych zjistila, že ve světě jsou podobné služby normální, ale v Česku se do ničeho podobného nikdo přede mnou nepustil. Takhle vznikla naše firma Genster, která dnes zaměstnává v součtu s externisty zhruba pětatřicet lidí. A snaží se hezky oblékat chlapy v České republice.

Celou myšlenku jsem postavila na vlastním přesvědčení, že když se člověk cítí dobře, dokáže ve své práci i v životě velké věci. A dobře se člověk cítí, když vypadá hezky.

Jsme lidi. Můžeme si říkat pořád dokola, že vzhled není důležitý a podstatný je charakter. Ale je to právě vzhled, co vytváří první dojem. Dojem, který nám následně otevírá cestu ve světě obchodu i v mezilidských vztazích. Proto jsem se rozhodla, že našim mužům s oblékáním pomůžu.

Nezvykejte si na životní standard. Vždycky může přijít pád, který vás přiměje začít žít úplně jinak.

Ostatně i jejich vnímání světa se tehdy pomalu začínalo měnit. Hrálo nám do karet, že v době zakládání Gensteru v Česku přibývaly barbershopy, v ulicích rostly doslova jako houby po dešti. Muži o sebe z nějakého důvodu v posledních letech začali dbát víc než kdy předtím, chtějí vypadat hezky.

Přestože nyní nabízíme kompletní sortiment oblečení, osmdesát procent klientů po nás chce košile, kožené boty a takzvaný smart casual oděv. Jako to bývávalo dřív.

Podívejte se na dobové fotografie ve vašich rodinných albech. Na fotky dědečků a babiček z období první republiky, jak o sebe dbali a jak chtěli vystupovat. Nádherné šaty, smokingy a klobouky. Až do doby, než přišla desetiletí temna, která požadovala vypadat podobně a nijak se od průměru neodlišovat.
Máme na co navazovat. A soudě dle zájmu chlapů o naše služby, začínají si to uvědomovat.

Loni touhle dobou jsme měli přibližně sto klientů měsíčně.

Teď jich máme pět set.

Začátky byly fakt krušné.

Prvního člověka jsme oblékly spolu s jednou kamarádkou stylistkou. Já totiž stylistka nejsem a neumím to. Neměly jsme tehdy vůbec nic kromě nadšení. Přihlásila jsem nás proto do akceleračního programu společnosti Google ve Varšavě, kam jsme byli pozvaní jako jediný český startup.

Byla to akce, která nám měla pomoct dostat se do širšího povědomí a z naší malé firmy vybudovat něco opravdu hmotného. I to ale mělo háček. Podmínkou přijetí do Varšavy bylo, abychom měli ve firmě alespoň jednoho IT pracovníka. Já žádného neměla. A vlastně ani neznala.

Regulérně jsem proto napsala na sociální sítě, že frajerovi, který se mnou na týden pojede do Polska a pomůže mi před investory uspět, nabídnu podíl ve své firmě.

Totální šílenství.

Dnes už vím, že když něco děláte srdcem a z přesvědčení, dobří lidé k vám přicházejí tak nějak sami. Vždyť přesně takhle jsem se seznámila s Ryanem. Svým americkým společníkem, který to se mnou shodou náhod táhne právě od Varšavy.

„Nic nedostaneš. Pojedeš se mnou na týden do Polska, to platí Google. A pak ti řeknu, jestli si spolu rozumíme, nebo ne,” řekla jsem týpkovi, kterého jsem viděla v podstatě poprvé v životě. Usmál se a souhlasil, totální punk. Díky tomu jsem hned věděla, že s ním do podnikání půjdu.

Týden v Polsku byl obrovsky intenzivní. Každý den jsme řešili s experty jiné téma. Jednou jsme měli popisovat náš produkt, podruhé zase mluvit o marketingu. Od začátku se mi líbily Ryanovy nápady i to, že se ničeho nebál. Je to Amík v pravém slova smyslu. Nic pro něj není problém. Nad všemi výtkami se usmíval, mávl rukou a zahlásil, že nebude problém je napravit. Perfektně ho popisuje fráze easy going.

Lidé si často zakládají firmy se svými nejlepšími přáteli, pak se pohádají a vedle životních průšvihů z toho plynou i velká osobní zklamání. O to víc si teď vážím člověka, který se se mnou pustil do byznysu, aniž by mě znal déle než pár hodin. Ryan totiž absolutně nemohl vědět, do čeho jde, a jeho výchozí pozice byla výrazně horší než ta má. Měl v Praze dvě děti, starší syn zrovna nastupoval do první třídy a Ryan se vzdal jistoty peněz a zaměstnání kvůli startupu s nejasnými vyhlídkami.

Ráda bych podpořila lidi k větší odvaze, tu největší mi ale ukázal on sám. Vydržel to se mnou od úplných začátků, kdy jsme nepobírali prakticky žádnou mzdu. Sedávali jsme skoro dva roky v tom nejlevnějším co-worku v Praze na Vinohradech a na obědy chodívali do večerky k Vietnamcům naproti. Měli tam sice ty nejlepší slané rohlíky ve městě, ale náš oběd nestál nikdy víc jak 25 korun. On si k nim koupil kousíček tvrdého sýra, já klasické žervé.

Do Varšavy jsme přitom tenkrát odjížděli jako borci, věřili jsme si.

Měla jsem v hlavě nápad, který úspěšně funguje v zahraničí, a byla přesvědčená, že s ním udělám díru do světa taky u nás. Konečně jsem na to kápla, říkala jsem si. Takový styl Tomáše Čupra. Jeden z nejúspěšnějších podnikatelů poslední dekády v Česku přece taky přebíral byznysy, které už dávno fungovaly jinde. Plánovala jsem to udělat stejně jako on a ovládnout trh. Mělo to být tááákhle jednoduché.

Investoři a mentoři sedící naproti nás tam ale při rozhovorech rozebrali tak, že byste mě nezvládli složit zpět. Z jejich vlastních zkušeností a vyprávění jsem totiž bleskově pochopila, že podnikání není jen o nápadu, jak si mnozí z nás – včetně mě – dlouho mysleli. Je především o exekutivě. O tom, jak svůj nápad dokážete promyslet, zrealizovat, jakými se obklopíte lidmi, jak je zvládnete koordinovat a řídit.

Ve Varšavě jsem kvůli tomu několik nocí na hotelu brečela. Najednou jsem totiž neuměla argumentovat proti jejich banálním a přitom zcela logickým otázkám. A to jsem byla ze začátku taková borka!

„Ptala ses vůbec Čechů, jestli o takovou službu mají zájem?” zeptal se mě jeden z mentorů, když jsme na meetingu mířili do finále. Jedním dechem dodal: „Utíkej za nimi ven. A pak se vrať.”

Byl to totální pád na hubu.

Cestou do města jsem vzpomínala, jak hezky mi dřív bylo. Ještě rok nazpět jsem si ve skvělé korporátní pozici chodila na luxusní večeře a teď jsem v tramvaji svírala v ruce plechovku cideru, která mi měla dodat kuráž mluvit na ulici s cizími lidmi.

Miluju bavit se s lidmi, to už jsem vám říkala. Ale že bych jen tak na ulici někomu řekla: „Ahoj, já jsem Míša, máte na mě chvíli čas?” Ne, tohle mi fakt příjemné nebylo. A dodnes není. Přitom přesně takhle jsem musela na základě zadání expertů z Googlu zjistit, jestli se svým nápadem oblíkat chlapy v Česku vůbec můžu uspět.

Vzala jsem si tenkrát s sebou svoji kamarádku Lenku, která je dost ulítlá na to, aby se nebála prvního kontaktu. Vybírala si hezké kluky, a když měl některý z nich na nás čas, teprve tehdy jsem se do toho vložila. Mým cílem bylo dostat se k jejich e-mailu a telefonnímu číslu, abych je v případě zájmu o podobné služby později mohla kontaktovat.

Sedmdesát procent mužů nákupy nevyhledává, ale každý z nich si uvědomuje, že když vypadá lépe, dokáže v práci dosáhnout mnohem větších úspěchů. Tohle je výsledek průzkumu. Nedělaly mi ho žádné placené agentury, pro odpovědi jsem si do centra hlavního města došla za konkrétními lidmi osobně. Proto jsem o tom, co píšu a dělám, naprosto přesvědčená.

Bylo to doposud největší vystoupení z mé komfortní zóny, které mě ve výsledku přesvědčilo myšlenku Genster opravdu zrealizovat. Díky němu jsem detailněji osobně poznala i svou cílovou skupinu – jací lidé to jsou, kde je najdu a kde pracují.

Jsou to už tři roky a dodnes jednoho z mužů, které jsme tenkrát na ulici s Lenkou oslovily, oblékáme. Dokonce souhlasil s tím, abychom ho využili pro naši reklamní kampaň. První box s oblečením mu přišel na strahovské koleje, když byl ještě student. Ten poslední – v pořadí již čtrnáctý – přebíral nedávno jako úspěšný manažer. I jeho životní cesta a vývoj mi dělají obrovskou radost.

Tahle historka mi totiž opět potvrzuje přesvědčení, že bychom se neměli bát. Neměli bychom se bát ptát lidí na jejich názor. A zrovna tak bychom se neměli bát ten náš dávat najevo.

Počáteční ostych se mi podařilo překonat a za rozvojem mé firmy teď z velké části stojí taky investoři z řad lidí, které jsem poznávala při čtení časopisu Forbes a na základě toho je sama na sociálních sítích oslovovala. Buď jsem jim nabízela Genster služby, nebo je bez ostychu prosila o radu se svými problémy.

Můj strach byl i tady úplně zbytečný. Až na jednoho člověka mě nikdy nikdo neodmítl. Úspěšní lidé a podnikatelé, kteří to se svými plány myslí dobře, nemají sklony někoho posílat do háje. Sami začínali od nuly. Proto cítí potřebu své zkušenosti našemu okolí vracet.

Nechci oblékat lidi podle velikostí, značek a barev, které jsou zrovna in.

Záleží mi na tom, kým naši zákazníci skutečně jsou. S kým se setkávají, jaký mají životní styl a co je v životě baví dělat.

Náš box obsahuje šest až devět kousků oblečení a každý zákazník má pět dní na to si vše vyzkoušet. V případě, že se mu nějaký kousek nelíbí, může ho zdarma poslat zpátky. Všechny boxy jsou jedinečné. Zatímco velké zahraniční firmy, kterými jsem se na začátku inspirovala, tenhle obchod staví na umělé inteligenci, která oblečení vybere sama, k našim zákazníkům přistupují stylistky individuálně.

Mám obrovskou radost, když vidím, jak se naše firma posouvá dál a že při tom pořád ke všem přistupujeme v osobní a lidské rovině.

Cítím obrovskou vděčnost.

Podnikání rozhodně není pro všechny. Zodpovědnost z něj vyplývající není žádná sranda. Já měla štěstí, že jsem v době svých začátků neměla rodinu ani hypotéku. Když jsem tenkrát spadla z koně, měla jsem na kontě dostatek úspor, které mi daly čas si všechno srovnat v hlavě.

Jezdívala jsem v začátcích sama po Praze, vozila balíky a dělala reklamu za směšný budget. Na základě svých zkušeností mediální manažerky velkého koporporátu jsem se považovala za marketingového experta, ale když jsem měla na reklamu najednou jen tisíc korun měsíčně místo milionů, které jsme rozdělovali v mé předchozí práci, připadala jsem si úplně bezradná.

Kdybych měla v té době barák, hypotéku, auta a děti, těžko bych se s výpadkem z příjmu vypořádávala. A nejspíš bych do ničeho podobného po hlavě nešla. Rozhodně bych o tom přemýšlela mnohem víc.

Nechci proto lidem radit, jak najít odvahu pustit se do něčeho výjimečného. Každý se k tomu postupem času může dopracovat sám. Jestli jsem se ale něco naučila a mám možnost to předat dál, je to to, že je důležité nenavyknout si na aktuální životní standard.

Ať už máte skvělou práci a vyděláváte sebevíc, vždycky může přijít pád, který vám otevře oči a přiměje vás začít žít úplně jinak.

Já spadla z koně a svůj život změnila od základu.

Nebála jsem se.

Tento příběh je součástí byznysové sekce, společnost Genster.cz Michaely Kloudové obléká a finančně podporuje tým Bez frází.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.