Nepatřit nikam

Mikael Pančák

Nepatřit nikam

Chtěl jsem si jenom koupit něco hezkého na sebe.

Úplně obyčejná záležitost.

Přál jsem si koupit košili a oblek, protože jsme měli jít s partnerkou na společenskou akci a chtěl jsem, aby mi to slušelo. Jeli jsme kvůli tomu z Rakouska do Itálie, vkročil jsem do obchodu s pánským zbožím a už jsem to zase cítil.

Už jsem zase cítil, že na mě všichni koukají: „To chcete pro sebe?“ A já sám se zase začal cítit jako mimozemšťan. Říkal jsem si to tolikrát v životě, tolikrát jsem si opakoval, že sem asi nepatřím. V hlavě jsem měl pořád tytéž otázky, na které jsem se bál odpovídat.

„Kdo rozhoduje o tom, co je správné?“

„Kdo rozhoduje o tom, co je přijatelné?“

Tehdy v Itálii mi žádná z těch košilí nebyla, ani s jednou jsem nebyl spokojený. Proč? Protože jsem měl sice sportovní, ale pořád ženské tělo. Na prahu čtyřicítky to bylo vyvrcholení mých depresí. Potvrzení toho, že nepatřím NIKAM. Návštěva onoho obchodu s módou byla stejná jako mnoho jiných, a přesto nakonec jiná.

Došel jsem do bodu, kdy už to nešlo dál.

Tehdy jsem si poprvé v životě naplno připustil něco, před čím jsem minimálně dvacet let utíkal. Připustil jsem si, že musím udělat radikální krok – a musím ho udělat především sám pro sebe. Přestat se bát, co řekne mé okolí. Jak mě přijmou kamarádi.

Celou cestu domů do Salcburku jsme jeli v autě mlčky. Řídil jsem a brečel. Tehdy se ve mně prolomil led a všechny tak dlouho pečlivě střežené a ukrývané emoce musely ven. Ne, už jsem nemohl dál.

Už nebylo kam dál utíkat.

Dojeli jsme domů a já zvedl telefon. V adresáři jsem našel číslo plastického chirurga, kterému jsem v Salcburku trénoval syna.

„Jörg, potřebuji operaci prsou.“

Vůbec nechápal. Uklidňoval jsem ho, že všechno vysvětlím. V mém případě nešlo o estetický zákrok, v mém případě šlo o změnu života. O změnu, které jsem se do devětatřiceti let vyhýbal. Snažil jsem se myšlenky na ni vytěsnit z hlavy.

Jenže každý útěk jednou skončí.

Všichni máme svá osobní trápení, každý musíme najít sama sebe a v ideálním případě se naučit mít rád. Nechci proto mluvit o tom, že jsem to měl těžké, teď už nepotřebuji žádnou lítost. Jsem sám se sebou vyrovnaný.

Zároveň vím, že budou lidé, kteří mě i po přečtení příběhu odsoudí. Neříkám, že to nebolí. I nad to se už ale dokážu povznést. Daleko horší je totiž to, že řada lidí s podobným příběhem, jako mám já, už mezi námi není. A přitom tu mohli být, kdyby byli měli štěstí na někoho, kdo by jim dokázal pomoci povznést se nad stereotypy, nad strach z přijetí.

Vím, o čem mluvím. Taky jsem ho měl. Měl jsem obrovský strach, že ztratím lidi, kteří jsou mi blízcí. Jediné lidi, které jsem měl. Aniž to věděli a aniž si to přáli, právě kvůli nim jsem víc než dvacet let žil život, který nebyl můj.

Proto chci teď promluvit o cestě, která mě vedla ke změně pohlaví. Důvod je jeden jediný: že to snad někomu může pomoci, aby se necítil tak sám a nezažíval pocit, že nepatří NIKAM.

Žil jsem s tím pocitem od puberty a pořád se v něm utvrzoval. Nepatřil jsem ke své rodině. Nepatřil jsem do Česka, protože jsem se velmi brzy odstěhoval do zahraničí. Doma jsem byl v Rakousku, ale ani tam jsem navzdory úspěšné trenérské kariéře jako cizinec naplno patřit nemohl.

Je to hrozný pocit, nepatřit nikam.

Je hrozný pocit nepatřit do vlastního těla.

A tak jsem to změnil.

O tom, jak to je, máte v sobě jasno poměrně zřetelně a rychle.

Velmi brzy jsem pochopil, že jsem kluk a jenom mám nějakým nedopatřením ženské tělo.

V dětské fantazii jsem si vymyslel teorii, že to je kvůli mému předčasnému narození. Říkal jsem sám sobě i ostatním, že mi to tam dole nedorostlo. V dětském světě mě to ještě nijak zásadně netrápilo. Naposledy.

Vždyť děti jsou v tomhle dost bezelstné. Když jsme u nás v Čapkově ulici hráli na asfaltu hokej, kluci mi nikdy nebránili. Naopak, měli mě rádi a vzali mě mezi sebe. Byla tam parádní parta, se kterou jsme si v týdnu zatrénovali a o víkendu vyzvali vedlejší panelák v souboji o mistry sídliště.

Nikdo neřešil, že jsem holka. Ostatně nikdo ani neměl šanci to na první dobrou poznat a já na tom nehodlal nic měnit. Postavil jsem se do branky a chytal. Chytal jsem ze všech sil a tenisáku naplněnému vodou nastavil klidně i obličej.

Kolikrát to odnesly brýle.

Věděl jsem, že z toho bude doma průšvih, ale za ten pocit štěstí to stálo. I proto, že to pro mě byl pocit vzácný a zažíval jsem ho výhradně právě na ulici. Nejvíc jsem se kamarádil se syny bývalého litvínovského útočníka Zdeňka Zímy, měli jsme i společnou klubovnu. A taky můj první tým. Mou první rodinu.

Druhý svět se odehrával uvnitř našeho bytu, kde na mě žádná rodina nečekala.

Máma pracovala od rána do večera a ze všech starostí jí asi nezbyla žádná další emoce. Vybavím si asi tři momenty, kdy jsem měl pocit, že mě má ráda.

A to je pro dítě málo.

Nevadilo jí, že si nehraji s panenkami a odmítám chodit v šatech a sukních. Popravdě, neřešila to. Ostatně oblečení jsem měl stejně většinou z druhé ruky, co se zdědilo od známých, takže nebylo moc o čem spekulovat.

Jen jsme k sobě neměli citově blízko. Nevzniklo pouto, které asi většina lidí ke své mámě cítí. Já zkrátka žádné takové nemám.

Nevlastní táta byl… Nevlastní táta byl člověk, který nás třeba nepustil domů, když venku mrzlo. Prostě zamkl a nechal nás přede dveřmi. Museli jsme jít na Vánoce k babičce, protože jsme se do bytu zkrátka nemohli dostat.

Nevlastní táta byl člověk, který nikdy nepracoval. Ani za socialismu, kdy pracovali všichni. Místo práce pil a byl agresivní. Nikdy jsem nevěděl, co se bude dít příště, jak moc agresivní bude další hádka.

Právě tehdy ve třinácti letech jsem si uvědomil, jak se chci v životě chovat.

Uvědomil jsem si to v jednu jasnou chvíli.

Zase jsem se v noci vzbudil a šel zkontrolovat náš plynový sporák. Bál jsem se, že ho táta jednou nechá zapnutý a všechny nás otráví. Bál jsem se, že jednou v noci vezme nůž a ubodá nás.

Řekl jsem si, že tohle nikdy žádnému dítěti neudělám. Nikdy v žádném dítěti nevzbudím strach. Pokud mám někoho rád, tak mu to dám najevo. Řídím se tím doteď.

Můžu být přísný trenér, můžu vyžadovat disciplínu, ale především chci dětem předávat lásku.

Asi chápete, že já jí doma moc neměl. Štěstí bylo na ulici.

Před otázkami o sobě samém a dalšími starostmi jsem od dětství utíkal i do světa fantazie.

Večer jsem si rozsvítil lampičku, otevřel knížku a s ní se mi otevíraly nové světy. Brali mě do nich Jules Verne, Jaroslav Foglar nebo Karel May. Hltal jsem příběhy hochů od Bobří řeky, proháněl se prérií s indiánskými náčelníky.

Mohl jsem být obyčejným klukem.

Fantazíroval jsem, vizualizoval jsem si konkrétní situace. Jak stojím na modré čáře v reprezentačním dresu. Jak dávám v důležitém zápase za národní mužstvo tři góly. Jak vyhraji mistrovství světa.

Dělám to tak dodnes. Před spaním si představuji to, co mě čeká. Snažím se na to připravit tělo i hlavu, dokud se ta představa nepromění ve skutečnost. Spousta takových představ už se mi zhmotnila.

Třeba ty tři popsané.

Vždycky k tomu ale vedla i těžká cesta.

Bohužel totiž vedle světa fantazie existoval i reálný svět. Svět, ve kterém se z dítěte postupně stáváte dospělým člověkem. Co v dětství přejdete, v pubertě už tak lehce neodeženete. Najednou se vám tělo mění, fotbal musíte hrát vždycky v týmu oblečených…

Trápilo mě to. Sám jsem se ptal proč. Proč to musí být takhle?

Ostatní se ptali taky. Ale trochu jinak.

„Hej, seš kluk, nebo holka?“

Slýchával jsem tu otázku denně. Sám jsem odpověď znal, ale začal jsem před ní utíkat.

Chvílemi i doslova.

Jelikož na hokej jsme neměli peníze, a navíc byl u mámy tabu, stala se mým prvním vážným sportem atletika. I do ní jsem se zažral. Vydržel jsem hodiny dřít na dráze, protože sport pro mě byl jedinou možnou cestou životem.

Byl jsem přesvědčený, že mě jednou bude živit.

Byl jsem přesvědčený, že se zúčastním olympijských her v roce 2000, všechno jsem tomu podřizoval. I přihlášku na střední školu. Mířil jsem na sportovní gymnázium do Jablonce, neměl jsem žádnou záložní variantu ani alternativu. Proč by mě nevzali? Učil jsem se dobře, talentové zkoušky jsem zvládl bez problémů.

Jenže zrovna tahle představa se mi rychle zbořila.

Doktorka mi řekla, že mám kvůli předčasnému příchodu na svět tak špatné oči, že to na profesionální kariéru nikdy nebude. Dokonce mi řekla, že to nebude ani na normální práci a že mi vyřídí potvrzení o pracovní neschopnosti.

V patnácti letech tohle slyšíte a myslíte si, že je konec. Konec všeho.

Existovala jediná obrana. Zažrat se do sportu ještě víc. Dokázat jim v Jablonci, že se spletli.

Mimochodem na střední jsem nastoupil až v půlce září, když mi známá našla v jedné škole volné místo.

V pubertě se zkoumá a poznává asi každý.

Pro mě to bylo děsivé. Nechtěl jsem, aby mi narostla prsa. Při první menstruaci jsem nechápal, co se děje. Každou další jsem chtěl jenom přežít v posteli a dělat, že nic takového neexistuje. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, s nikým to neřešil. Prostě jsem se to snažil vytěsnit.

Nejde to. Nejde to věčně, věřte mi.

Zkusil jsem své pocity porazit. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, snad jsem se i některým klukům líbil. Ne tak sám sobě. Navíc se mi nelíbili ti kluci. Líbilo se mi maximálně jejich tělo, které jsem sám nemohl mít.

Na lásku nebyl vzhledem ke sportu tolik čas, což asi byla spíše výhoda. Jedno ale vím jistě, už tehdy mě přitahovaly holky. Ne holky, co jsou na holky. Holky, co jsou na kluky. Ani později jsem neměl žádnou, která by přede mnou či po mně byla s jinou ženou.

Každopádně puberta se váže ještě s jednou událostí.

Maturitní ples. Vrchol střední školy, velkolepá sláva. A pro mě i po všech těch letech noční můra, strašidelná vzpomínka. Načančali mě, namalovali, navlékli do půjčených šatů a vlastní spolužáci mě následně před vchodem do sálu nepoznali.

Celý ten večer mám jenom v obrysech, jediné přání bylo, aby už konečně skončil.

Nabalovaly se další problémy, vybudoval jsem si například fóbii z veřejných záchodů. „Chlapečku, tady jsou ale dámy,“ pohoršeně se na mě dívaly některé ženské. Prostě jsem tam nechodil. Ani v dospělosti ne. Chtělo se mi čůrat, chtělo se mi čůrat třeba třináct hodin a já stejně nešel.

Později mi pomáhaly třeba holky z týmu, zastavili jsme někde na benzínce a ony mě chránily před pohledy cizích lidí. Jasně dávaly najevo, že jsem s nimi a neděje se tedy nic divného, když jdu na dámy.

Dlouho jsem se toho nemohl zbavit, nemohl jsem překonat zdánlivě tak obyčejnou věc. Na druhou stranu asi můžu být rád, že jsem si nevybudoval nic horšího.

V devatenácti mě pak navíc máma vyhodila z domu.

Neměl jsem rád ani jejího nového partnera a ona prostě v jednu chvíli chytila strašný afekt a vyhnala mě.

Pamatuji si ty okamžiky přesně. Chystal jsem si svačinu na zápas, mazal rohlík a najednou stál přede dveřmi v teplákách.

V teplákách jsem stál přede dveřmi, které už jsem nikdy neotevřel.

Už jsem se k mámě nevrátil. Přestala pro mě existovat.

Už jsem naštěstí měl novou rodinu, hokejovou.

Máma, táta, to jsou pojmy, která pro mě v osobní rovině neexistují.

Doma je v kabině.

Sport umí být hodně tvrdý svět. Vím, že jsou v něm i intriky, ne vždy se všichni chovají rovně. Asi jsem měl štěstí, ale já v něm našel nejlepší lidi svého života. Tým je pro mě svátost. Vždycky tomu tak bylo, vždycky jsem se snažil pro družstvo udělat to nejlepší. Už v atletice. Odběhal jsem si svoje sprinty, ale neměli jsme třeba nikoho na chůzi, tak jsem šel.

Byly to lehce získané body. Co bych pro ostatní neudělal.

Odměnou mi bylo, že jsem někam patřil. Byl jsem něčeho součástí. Nezapomenu na společné cesty autobusem na závody první ligy, kdy jsme jako mladí poznávali svět dospělých. Někdy docela syrově, třeba když jsme poslouchali rozhovory stokilových vrhačů ze zadní pětky.

Nikdo mě nesoudil, neřešil, jaký jsem a kdo jsem. Všichni mě přijímali za to, co jsem udělal pro ostatní. Tak to má ve sportovním kolektivu být a myslím si, že sport má ve společnosti nezastupitelnou pozici. Pomáhá nás formovat.

Nemusíme se stát profesionály, nemusíme získávat světové medaile, ale možnost být součástí kolektivu je skvělou průpravou do budoucího života. Zážitky z velkých vítězství i těžkých proher jsou něčím, co vás bude s ostatními spojovat už navždycky.

Nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovali lidi z litvínovského hokeje tehdy v mých devatenácti.

Přišel jsem v těch domácích teplácích do kabiny a cestou na zápas pár holkám řekl, co se stalo. Najednou jsem mohl u jedné bydlet, další mi přinesly alespoň nějaké oblečení do začátku. Když jsme šli na společnou večeři, trenéři se mi složili na útratu.

Tohle je pro mě tým. Tohle je pro mě rodina.

Postupně se mi takhle nabalila spousta lidí, se kterými můžu sportovní zážitky sdílet. Doma v Česku, stejně tak ve Švýcarsku, Itálii, Rakousku nebo nejnověji v Číně. Všude se snažím jít příkladem a ukázat, že jakkoliv si nemusí být všichni v osobním životě blízcí, tak v jednom dresu musí bojovat jeden za druhého.

Já to tak vždycky měl.

Hokejová výstroj je trochu jako brnění. Schováte se do ní a můžete žít jenom přítomností. Najednou existuje jenom hra, na kterou se soustředíte, kterou si užíváte. Jste sami sebou.

A je přitom úplně jedno, kým jste, když slezete z ledu.

Na litvínovský zimák mě už jako dítě bral děda. Škoda, že se nedožil mojí kariéry, měl by radost. Pamatuji si úplně první navštívený zápas. Litvínov-Sparta. Křičel jsem ze všech sil: Červení, do toho! Červení, do toho!

Chlapi mi rychle vysvětlili, jaké jsou ty správné barvy. Žlutá a černá. Pořád mi to přijde neskutečné, sedm tisíc lidí z třicetitisícového města je schopno sejít se třikrát týdně na zimním stadionu. Jsem na to pyšný, jsem pyšný, že jsem z Litvínova.

Obdivoval jsem naše hráče, všechny.

Měl jsem možnost poznat pana Ivana Hlinku, před zápasem chodíval na panáčka do baru, který provozovali Zímovci. Vídal jsem tam na kurtech hrát tenis všechny další hvězdy, které to od nás z Litvínova dotáhly až do NHL.

Nejvíc jsem ale miloval Albyho. Robert Reichel. Fascinoval mě jeho pohyb po ledě, jeho šikovnost. Ani nevím, jestli to ví jeho brácha Martin, se kterým jsme se jako trenéři v minulých letech pravidelně potkávali na mládežnických turnajích. Číslo 26 bylo Albyho poznávací značkou v Calgary a já si ho vzal taky. Panči 26.

Svoje první brusle jsem přitom dostal až v osmnácti. Babička mi je dala tajně, ostatně s ní bylo všechno tajné, protože máma si nepřála naše setkávání. Hned jsem to na brigádě u Zímovců všem těm hvězdným klukům vyprávěl, za rok už budu hrát taky!

Smáli se. Co jiného mohli dělat?

Jenže já za rok opravdu hrál. Ženský hokej tehdy rozhodně nebyl na dnešní úrovni, přesto jsem byl úkaz. V osmnácti letech jsem se učil bruslit, ostatní holky měly výrazný náskok. Nejdřív jsem mířil zase do branky, ale trenéři o tom nechtěli ani slyšet.

„Sprinter seš, na křídlo půjdeš!“ Ostatně i na ulici v Čapkovce jsem se postupem času posunul do útoku, měl jsem silné nohy, šly mi ruce… Na ledě byl jediný problém. Rozběhnete se sprintem po křídle, ale před zadním mantinelem musíte zastavit, zatočit.

Moc mi to zpočátku nešlo.

V Litvínově jsme tehdy ale měli výborný mančaft, vyhrávali jsme ligu, k čemuž nám osobně gratulovaly i ony velké legendy v čele s panem Hlinkou. Brzy jsem nakoukl i do reprezentace, podíval jsem se na mistrovství světa ve Francii a v Lotyšsku.

Prostě jsem si to zase vydřel. Postupem času už jsem na bruslích přestal běhat sprintem jenom dopředu, naučil jsem se i techniku skluzu a všechno vypiloval.

Holky věděly, jak to se mnou je, ale neřešily to. Pokud znáte historky z pánské kabiny, tak ta ženská je stejná, ne-li horší. Nic není svaté. Baví mě, když přijdou dámy s luxusními kabelkami a při oblékání výstroje se postupně mění v hráčky.

Najednou jde všechna nafintěnost stranou. Najednou máte výstroj a všechno ostatní je vedlejší.

Mimochodem, pracovat s dámským kolektivem, to chce velkou dávku empatie. Nejde použít stejné metody jako u mužů, nemůžete celý tým seřvat a doufat v nějaký pozitivní účinek. Ne, tady musíte promluvit s každým zvlášť, každého vyslechnout a dobře volit slova.

Postupně jsem zjistil, že čím víc pracuji, tím méně přemýšlím nad tím, kým bych vlastně chtěl být. Proč nejsem se svým vzhledem spokojený. Musel jsem mít neustále nějaké podněty, které mi zaměstnávaly hlavu, nové a nové výzvy. Díky tomu jsem zůstával šťastný.

Díky hokeji těch podnětů bylo naštěstí dost.

V roce 1999 jsem se rozhodl, že odejdu do zahraničí. Už dříve mě lanařily švýcarské hráčky na letní škole Jágr TEAMU a já se byl v jejich zemi podívat během dovolené. Uchvátilo mě to.

Co jsem měl v Česku? Čerstvě dostudovanou školu, bydlení s babičkou v jejím 1+1 a vyhlídku zaměstnání sociálního pracovníka. To nebyly podněty, které by mou hlavu mohly udržet daleko od pochybností o sobě samém.

Zpětně vím, že můj odchod byl tak trochu i útěk, ale navždycky zůstane skvělým rozhodnutím. Podnětů totiž najednou bylo až dost.

Ze školy jsem uměl německy, takže jsem se do Švýcarska těšil i z téhle stránky.

Jenže jsem bydlel v Luganu. V Luganu se mluví italsky. Tamní lidé jsou na to náležitě hrdí, takže komunikaci v němčině odmítají. Odmítají ji do té doby, než se naučíte italsky. Trvalo mi to tři měsíce, nezbylo mi nic jiného než to rychle naposlouchat.

V Luganu to vůbec bylo poněkud výstřední. Z babiččina bytu 1+1 jsem se nastěhoval do zlaté klece v podobě paláce rodiny Mantegazza. Je to jedna z nejbohatších rodin ve Švýcarsku a tím pádem i na světě. Do školy a na tréninky nás vozili bodyguardi.

Zvláštní život.

Do klubu mě přivedla Vicky Mantegazza, která měla tehdy na starosti ženy. Dnes už je šéfkou celé hokejové organizace v Luganu. Musím říct, že té rodině vděčím za hodně, mám opravdu štěstí na úžasné lidi ve svém okolí.

Ve Švýcarsku vás nesoudí podle toho, jak vypadáte, co cítíte. Soudí vás podle toho, co děláte a jak se chováte. Pro mě to byl šok.

Fascinovalo mě, jak se o mě starala i další rodina po přestupu do Zugu. Vzali mě k sobě domů, protože jim odjela dcera na pět měsíců do Austrálie a oni prostě nechtěli být sami. Znovu jsem se první týdny jenom hloupě smál, měl křeče v koutcích od úsměvu. Znovu jsem nerozuměl ani slovo tamnímu německému dialektu.

A znovu si dali ostatní tu práci, abych se ho naučil.

Dneska už ženský hokej nabízí spoustu možností, můžete jet studovat do zámoří a získat stipendium, můžete ho hrát v řadě dalších zemích po celém světě.

V roce 1999 jsem v tomhle směru byl průkopníkem.

Hraní samotné samozřejmě nestačilo na pokrytí životních nákladů, v Luganu jsem na tréninku pomáhal s dětmi a v Seween? Tam jsem dělal, co se dalo. Povětšinou chodil prát, žehlit, uklízet k rodinám spoluhráček, které mi za to daly pár franků.

Podnětů bylo dost a výzev také. Ta hlavní přišla s dalším velkým rozhodnutím. Ve čtyřiadvaceti letech jsem obětoval hráčskou kariéru, abych se mohl věnovat té trenérské. Bylo to zásadní dilema, vždyť jsem hokej hrál šest let. Pouhopouhých šest let. Nebyl jsem kariérou unavený, naopak.

A najednou to bylo buď, anebo.

Přišla nabídka od Bedřicha Rybáka, který šel trénovat do Merana a vybral si mě za asistenta. Věděl jsem, že mi to herně ublíží. Když jste trenér, nezbývá vám čas na vlastní trénink. Navíc v Meranu neměli ženy. Chodil jsem s partou starších chlapů tamní seniorské ligy, kam mi vyřídili výjimku.

Špatné to nebylo, brali mě, hokejově jsem dokázal zapadnout. Na ženskou reprezentaci se ale tímhle hraním dalo připravit těžko. Přeci jen styl hokeje je to úplně odlišný.

Každopádně hlava byla zase zaměstnaná dost.

Z Merana jsem se posunul do Salcburku, kde teprve začínal se sponzorstvím nápojový gigant Red Bull. I tam jsem si vedle trénování musel brát brigády. Koučoval jsem na plný úvazek ženy a děti, přesto to na pokrytí tamních nákladů na život nestačilo.

Pravidelně mi budík zvonil v pět hodin ráno, naložil jsem časopisy a roznášel je do schránek. Do postele jsem se pak vrátil v jedenáct po posledním tréninku. Neexistoval týden, kdy bych měl odpracováno 40 hodin. To spíš dvojnásobek. Neznal jsem volné dny.

Výhodou bylo, že hlava se soustředila a byla dostatečně zaměstnaná na to, aby se nemohla věnovat dalším věcem. Aby se nemohla trápit tím, kdo vlastně jsem a kým chci být ve svém osobním životě. Nikdy jsem se nechtěl zastavit. To by byl problém. Začal bych přemýšlet.

Ne že bych nikdy nebyl šťastný. Byl jsem šťastný většinu svého života, protože jsem měl díky sportu a hokeji báječné zážitky.

Třikrát jsme vyhráli mistrovství světa žen v in-line hokeji, postupně jsme dobyli Düsseldorf, Beroun a argentinské Rosario. S partou holek, se kterými už si navždycky máme co vyprávět. Společně jsme kousali prohry, abychom se nakonec společně dostali ke zlatu.

In-line je pro hokejisty obecně srdcová záležitost. Hrajete ho na slunci, pravidla víc napomáhají kreativitě a technice. Vím, jak ho miloval třeba Karel Rachůnek i další kluci ze zlaté generace. Stejné to bylo pro holky, vždycky se těšily a těší, až se na tuhle akci sejdeme.

Po sezoně svázané tlakem a očekáváními to je úleva, hra, radost. Právě tady se mi tak často zhmotnily představy, které jsem si vizualizoval před spaním.

Pochopitelně jsem odpovědi na otázky o sobě samém podvědomě znal.

A právě před nimi jsem utíkal. Stavěl jsem si před sebe zdi, které onu pravdu maskovaly. Celých devětatřicet let jsem hrál roli, ze které jsem nemohl vypadnout. Nemohl jsem si dovolit, abych byl sám sebou.

Proč?

Jednoduše proto, že jsem se bál odsouzení. V devadesátých letech byl homosexuál nebo transsexuál někdo, kdo do společnosti nepatří. Vím, že se to všude nezměnilo, ale mnohde alespoň posunulo.

Každopádně tehdy v devadesátkách jsem seděl u stolu, když se o lidech, kteří si nechali změnit pohlaví, mluvilo. Nijak hezky. Pak se navíc moji vlastní přátelé otočili na mě: „Dobře, chodíš s holkou. Ale tohle snad nikdy neuděláš, ne?“

Nečekali na odpověď. Vím, že to byla jenom věta u piva. Přesto ve mně zůstala nesmírně hluboko. Právě tohle byl důvod mého útěku, mého stavění zdí. Bál jsem se, že pokud bych řekl celou pravdu, přijdu i o poslední blízké lidi.

Že už opravdu nebudu patřit nikam. Dvacet let jsem si tohle poselství nesl s sebou a děsil se ho.

A byl jsem právě proto hodně nepříjemný na lidi, kteří mi naznačovali, že by změna pohlaví mohla být cestou. Nechtěl jsem o tom ani slyšet. Zároveň mi bylo čím dál tím hůře. Blížila se čtyřicítka a já si pořád víc a víc uvědomoval, že opravdu nikam nepatřím.

Nechodil jsem domů, zůstával jsem dlouho do noci na zimáku, aby po mém příchodu už všichni spali a nemusel jsem se s nimi bavit. Nebyl jsem to já. Věděl jsem, že ani moje vztahy nefungují, protože nejsem mužem.

Pro své partnerky jsem jím byl. Ale ne tak pro jejich okolí. Tohle není o sexu, vůbec. Nula. Je to o společenském přijetí. Vím, že kdybych se byl ke změně pohlaví odhodlal dříve, bylo by všechno jinak. To není lítost. To je konstatování. Vím to, protože teď všechno jinak je.

Jednoho dne každopádně moje tehdejší rakouská přítelkyně přinesla knihu německého atleta Baliana Buschbauma, který dříve závodil jako skokanka o tyči. Odmítl jsem to číst. „Proč mi to nosíš? Nikdy to neotevřu!“ zlobil jsem se.

Jenže ona byla natolik empatická, že ve mně neustále vzbuzovala zvědavost. Četla si tu knihu sama a občas utrousila nějaký úryvek. Dostala mě. Jednoho dne nebyla doma a já neodolal. Přečetl jsem to na jeden zátah.

A brečel.

Našel jsem tam tolik podobností. Tolik podobných úvah o sobě samém, které zde popisuji. Buschbaum dokonce také vyrůstal se svou babičkou. Zasáhlo mě to a dodalo mi to odvahu zastavit se. Vzdát útěk.

Definitivně jsem si to uvědomil, když jsme pár dní poté jeli na nákupy do Itálie…

V Rakousku je úplně jiná legislativa než v Česku. V Rakousku si můžete oficiálně změnit pohlaví dříve, než podstoupíte první operaci. Stačí k tomu stav mysli.

I tam je ale běžná cesta za celkovou proměnou poměrně dlouhá. Dva roky chodíte na terapie k psychologům a psychiatrům. Já jsem šel svou vlastní cestou. V devětatřiceti letech víte, co chcete. A já to konečně věděl na sto procent.

Už to byl úžasný pocit.

Zároveň jsem nechtěl začít podstupovat hormonální léčbu předtím, než jsem absolvoval první plastický zákrok. Přeci jen pracuji s dětmi a nechtěl jsem, aby mě viděly s prsy a vousy zároveň, měl jsem to vymyšlené jinak. Proto jsem zavolal Jörga.

Když jsem se později vzbudil u něj na klinice, podíval jsem se do zrcadla a z očí se spustily slzy. Nemohl jsem ten pláč zastavit. Pláč štěstí.

V zrcadle jsem viděl sám sebe. Viděl jsem tam sám sebe, což se mi naposledy povedlo jako dítěti. Před pubertou. Před obdobím, kdy se z holek stávají ženy.

Stál jsem u toho zrcadla a brečel. „Tohle jsem já! Tohle jsem přeci já!“ chtělo se mi křičet do celého světa.

Během onoho zákroku jsem vyrostl o pět centimetrů. Ne, neprodloužili mě. Stačilo přestat se hrbit, abych schoval prsa, abych schoval to, co jsem nikdy nechtěl. Mohl jsem se postavit vzpřímeně a hrdě.

Moje cesta za fyzickou změnou pohlaví z ženy na muže začala.

Ona psychiatrická a psychologická terapie v mém případě trvala dva měsíce. Dva měsíce a měl jsem posudek, že si uvědomuji, co chci udělat, a mám k tomu požehnání doktorů.

Místo pěti let jsem zvládl celý proces včetně deseti operací za dva roky. Najednou se rozjela lokomotiva, která nešla zastavit.

Konečně jsem se začal řídit svým pocitem. První zákrok odstranění prsou jsem si platil z našetřených peněz, na další si půjčil.

Stálo to za to.

I v těch největších bolestech jsem byl šťastný.

A ty bolesti občas velké byly. Myslím si, že zvládnu hodně, ale některé operace byly opravdu náročné.

Fyzicky i psychicky. Jste sportovec, který je zvyklý být pořád v pohybu, a najednou musíte ležet deset dní bez hnutí. Nesmíte se pohnout ani o milimetr, protože vám vzali kus stehna a každý posun na posteli může operaci zkazit.

Může něco odumřít. Přijdete o stehno, a nejen o něj. Všechno bude ztraceno.

I v těch největších bolestech jsem si říkal, že mám vlastně obrovské štěstí. Nechodil jsem do nemocnice s tím, že jsem nemocný, chodil jsem do ní s tím, že odejdu zase o něco zdravější. Byl jsem tam, protože jsem tam mohl být. Z vlastní vůle.

Znovu jsem si všechno vizualizoval.

Doktoři řekli, že budu ležet minimálně patnáct dní. Dobře, nastavil jsem hlavu na patnáct dní. Myslím, že sportovci tohle umí. Po patnácti dnech jsem sedl do auta a jel z nemocnice v Mnichově do Salcburku.

Jel jsem z nemocnice rovnou na zimák, v kabině mi nazuli a zavázali brusle a já stál na ledě a vedl dětem trénink.

Takhle jsem přečkal dva roky operací.

Najednou jsem věděl, že všechno zvládnu. Další a další operace, dokud nebyl konec.

A když už bylo úplně těžko, podrželi mě kamarádi.

Stál jsem na střídačce Salcburku v zápase play off proti Bolzanu a křičel na holky taktické pokyny.

Najednou mě zradil hlas.

„Úíííííáááá,“ skřípal jsem. Začal jsem mutovat.

Kdo to sledoval zvenčí, musel se docela bavit. Situace byla vážná, zápas šel do koncovky a já nemohl mluvit. Prosil jsem hráčky na střídačce, aby to křičely za mě. Koukaly a nevěděly, jestli se smát, nebo děsit.

Testosteron je zázrak. Do konce života ho budu dostávat v přesných dávkách, které mi každé tři měsíce kontrolují doktoři v Rakousku nebo v Německu. Mají své metody, kterým důvěřuji, a proto za nimi ze svých štací pravidelně létám.

Ptal jsem se jich, jak dlouho tahle moje druhá puberta bude trvat. Byl to masakr.

Postupně se vedle hlasu a vzhledu měnilo i myšlení. Najednou jsem viděl, jak se na jednu věc dívá ženská a jak se na ni dívá chlap. Jak ji posuzují z úplně jiného úhlu. Je to obrovský rozdíl. Najednou jsem nebyl schopný řešit pět věcí najednou, začal jsem problémy vnímat trochu pragmatičtěji a tolik se v nich nebabrám.

Často si to přemílám v hlavě a věřím, že charakter se mi nezměnil. I proto, že v mém věku už byl hodně utvořený, zakořeněný. Mám teď možná štěstí, že umím brouzdat v obou vodách. Rozumím ženám i mužům, při trénování se to hodí.

Celým procesem změny pohlaví jsem se snažil projít co nejpřirozeněji. Nechtěl jsem vědět zbytečně moc informací, nechtěl jsem si na internetu hledat možné komplikace. Ani od doktorů jsem je neposlouchal, protože jsem si je odmítal připouštět.

Co jsem si připouštěl, byla tíha toho, jak to všechno přijmou moji přátelé.

V Rakousku to bylo snadné. Napsal jsem třem stovkám rodičů mých svěřenců, co se děje. Chlapi pak vodili svoje děti na trénink a přišli mě obejmout. Obrovsky mě podporovali. Na těch tři sta zpráv jsem dostal tři sta pozitivních odpovědí. V Česku jsem se bál víc.

Nejdřív jsem to musel říct holkám v kabině. Musel jsem jim oznámit, že příští šampionát v in-linu už nebudu hrající trenér. Už budu jenom trenér. Ptal jsem se jich, jestli to vezmou. Jestli to je v pohodě. Vážně jsem se bál, že to třeba nepřijmou.

Zbytečně. Řekly mi, že musím jít za svým srdcem. Poděkovaly mi za všechno, co jsem pro ně udělal, a přály mi hodně štěstí.

Babička mě po hlase už pár telefonátů ani nepoznávala.

„Máš rýmu?“ ptala se.

Neměl jsem rýmu, mutoval jsem. „Babi, vysvětlím ti to, vydrž,“ říkal jsem jí do telefonu z Rakouska a zamířil domů do Litvínova.

Bylo jí osmdesát let, když jsem jí oznámil, že prodělám změnu pohlaví.

Její reakce byla odzbrojující.

„A ty teď jako budeš holka?“

Věděla to, věděla, že jsem byl vždycky klukem. Cítili to všichni mí blízcí a moc dobře jsem to věděl celou tu dobu i já. Jenom jsem se na to snažil nemyslet.

Konečně mohlo devětatřicet let útěku před pravdou skončit.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nesetkal i s negativními zprávami. Ne od svých přátel, ale od neznámých lidí. Lhal bych, kdybych řekl, že to nebolí. Můžete mít tři sta pozitivních zpráv, ale ta jedna zlá si svoje místo najde a bodne vás. Bodne vás přímo do srdce.

Už jsem se s tím naučil pracovat.

Mohl bych začít nový život bez minulosti, dostal jsem nový rodný list a mám nové jméno.

Mezi mistry světa je zapsaná Věra Pančáková, já jsem Mikael Pančák.

Někdo to tak opravdu udělá. Oprostí se od toho, co bylo, a začne od začátku. I mě to napadlo. Mohl jsem jít někam, kde mě nikdo nezná. Jenže to bych přišel o hokej. Přišel bych o všechno, co jsem tolik let budoval.

K ničemu by byla všechna dřina, kterou jsem musel v mužském prostředí podstoupit, zmizela by pozice, kterou jsem si vydobyl. Přišel bych o práci s dětmi, kterou miluji. Nemohl bych jim dál předávat to, co chci.

Nakonec se mi potvrdilo, že to bylo správné rozhodnutí.

Nikdo nepřestal jezdit na moji mezinárodní letní hokejovou školu ve Slaném, naopak se všichni trenéři vzdali svých odměn a pracovali tam zadarmo, aby mi pomohli pokrýt nejen finančně nákladné operace, ale i chod školy na tak kvalitní úrovni, jakou si představuji.

Rodiče vědí, jak se k jejich dětem chovám.

Vědí, že charakter je pro mě důležitější než všechny dovednosti.

Bylo tomu tak vždycky a všude. V Salcburku jsem začínal, když to byl maličký klub. Svýma rukama jsme jako trenéři budovali dřevěné šatny, aby se děti měly kde převlékat před tréninkem, a pět let jezdili na nezastřešenou ledovou plochu za městem. Ani neměla rozměry klasického hřiště. Zavedl jsem tam vlastní pravidla, děti dorazily hodinu předem, abychom mohli probrat i věci mimo hokej a rodiče si mohli zajít na kávu nebo na nákupy. Byl jsem tam pro ty kluky a holky, kteří se chtěli s něčím svěřit.

A to si pište, že se svěřovali. Víc než rodičům. Mohli jsme díky tomu vyřešit šikanu ve škole a spoustu dalších věcí.

V přímém přenosu jsem zároveň sledoval, jak se celá organizace za podpory Red Bullu mění pod dohledem kanadského vizionáře Pierra Pagé z pionýrského projektu v projekt megalomanský.

V něčem to byla změna k lepšímu, se vznikem akademie přišlo neuvěřitelné zázemí. Dvě ledové plochy, internát, prostory pro pilování dovedností mimo led a dokonalá zdravotní péče. Je to wau efekt. Pro každého, kdo přijde.

Zároveň to ale byla i změna k horšímu, protože najednou nebylo tolik místa pro domácí hráče. Najednou odchovancům brali místa v juniorech cizinci, kteří si zaplatili stipendium. Nelíbilo se mi to. Nikdy jsem nekoukal, co dělá tatínek. Vždycky jsem koukal na dítě samotné.

I proto jsme se se Salcburkem nedohodli na další spolupráci.

Přišla nová výzva. Čína.

V Pekingu jsem trenérem a sportovním manažerem klubu, ale zároveň propagátorem hokeje před zimními olympijskými hrami, které proběhnou v roce 2022. Jsem vděčný, že jsem měl šanci poznat další zemi, další kulturu.

Lidi v mém okolí vědí, že mohou jít až na dřeň. Nemažou si med kolem huby.

Prožili jsme toho spolu tolik, že jejich srandu ustojím. Spíš je mi líto, když je toho účasten někdo nový, někdo, pro koho by to mohlo být za hranou.

Jsou to hlášky typu: „Nikdy bych nevěřil, že moje nejoblíbenější teta z dětství bude nejoblíbenějším strejdou mého syna.“

Přesto mě jedna věta na čas vrátila zpátky do depresí. Bavili jsme se o tom, že po všech operacích mohu mít plnohodnotný partnerský život.

„No nazdar, ještě bude po světě běhat druhý ty,“ odvětili kamarádi.

Uvědomil jsem si, že nebude. Že tohle jediné jsem hodně prokaučoval. Mohl jsem si nechat zamrazit vajíčka, moje budoucí žena mohla odnosit moje dítě a mělo by něco z nás obou. Jenže jsem letěl jako raketa a nedíval se napravo nalevo, takže jsem tuhle možnost nevyužil. Nedošlo mi to.

Z toho mi bylo hodně špatně.

Vždyť já miluji děti.

Zase jsem ve světě své fantazie a představuji si, že jednou budu mít svoji hokejovou akademii. Doufám, že seženu investory a budu v ní učit hokej cestou, jakou považuji za správnou pro vývoj člověka.

Svou cestou.

Budu moct ke všem přistupovat stejně, nevyhodím kluka z klubu v deseti letech, protože je zrovna horší. Kdo říká, že nebude ve čtrnácti nejlepší?

Budu se snažit dětem ukázat, jak správně žít. Ukázat jim dobré vzory a předat jim lásku. Vím, že to jde, protože se mi to už podařilo.

I v těch největších bolestech po operacích jsem si mohl číst povzbudivé zprávy. Psal mi třeba italský hokejista Daniel Frank. „Díky za to, žes mě v těch osmi letech jako rozmazleného fracka kopl do zadku a ukázal mi, co je práce. Dneska jsem dostal pozvánku do reprezentace.“

To je pro mě nejvíc.

Ve své hokejové škole jsem vyzkoušel experiment, kdy chodí po dětech na led jejich rodiče a trénují si stejná cvičení. To byste viděli, jak se ten vztah změní. Najednou to není peskování přes mantinel, jak se má správně dát přihrávka a vystřelit střela.

Najednou se maminky a tatínkové ptají svých dětí, jak se dělá ostrá bogna. Krásné.

Je pro mě velká věc vyhrát mistrovství světa. Je pro mě krásné trénovat starší kluky v opravdovém hokeji.

Ale hokej je pro mě víc než hra. Je to škola života, rodina.

Měli jsme v Salcburku kluka, Španěla. Tým z něj měl srandu, nešlo mu to, trápil se. Na pokoji spal s Kanaďanem, jehož táta byl hráč NHL. Byl to nepoměr.

Jenže jednou se Kanaďan v noci počůral a Španěl po něm všechno uklidil. Bez řečí, bez toho, že by to řekl někomu dalšímu z týmu. Nechtěl, aby se Kanaďanovi někdo posmíval.

Náhodou jsme se to dozvěděli od jiného kluka a na konci turnaje jsme Španělovi dali cenu pro nejlepšího hráče, a aniž jsme vyprávěli ten konkrétní příběh, ostatním jsme vysvětlili, že jsou i důležitější věci než góly.

Lidskost.

Když se někdo takhle zachová, můžu si říct, že pracujeme dobře. Že z dětí neděláme jenom dobré hráče, ale i dobré lidi.

A to je nejvíc.

To je to, co jsem si ve svých třinácti letech ve strachu u sporáku přál. To je to, co se na mně nikdy nezmění.

Jsem rád, že mi k tomu pořád pomáhají i přátelé, o které jsem se tolik bál. Bál jsem se, že o ně přijdu kvůli tomu, že se stanu sám sebou.

Díky tomu už nemám strach, že nikam nepatřím.

Jana Mensatorová, archiv Mikaela Pančáka.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.