Nechte mě si hrát

Roman Staša

Nechte mě si hrát

Cizí hokejka nadzvedla tu moji. Někdo mi sebral puk a vystřelil na bránu.

„Vem si jinej, pičo.“

Nechápavě jsem se podíval na spoluhráče, který měl potřebu tohle udělat. Na začátku tréninku, kdy jsme se jen projížděli dokola kolem hřiště.

Mladej Vláďa Růžička. Taky mě těší.

Symboličtější uvítání jsem na svém prvním srazu reprezentační šestnáctky zažít nemohl. Coby skromný kluk ze Zlína, který se v žácích až postupně vyšvihnul z outsidera na pozici nejdůležitějšího hráče týmu, jsem si říkal, že tady ani nemám co dělat. Skoro jsem se styděl. Všichni okolo mi připadali lepší. Ročníky 88 a 89 byly vcelku silné a už tehdy v dorosteneckém věku se o jménech jako Voráček, Tlustý, Řepík, Látal nebo právě Růžička v hokejovém prostředí vědělo. Bylo evidentní, že ti kluci rostou pro velké kariéry.

Sami to dávali najevo. Dost jasně najevo. Chovali se nadřazeně. Ze Slavie bylo v nároďáku pět kluků, ze Sparty taky, z Kladna sedm a my ostatní, jeden z Vítkovic, sem tam někdo z Brna a dalších menších klubů včetně mě, jsme byli těžce v nevýhodě. Zatímco oni dorazili do vesměs známého prostředí, znali se navzájem a tvořili uzavřenou skupinu, do níž se nemohl nikdo další dostat, my se báli jakkoliv projevit. Ve Zlíně mě vyprovázeli na sraz s tím, ať si užiju aspoň tenhle jeden start, ale že nemám počítat, že bych se v tak nabitém ročníku nějak uchytil. Tak jsem to i bral. Že jedu mezi odskočené borce, s nimiž nemám nárok se měřit.

A pak jsem dal za první tři zápasy čtyři góly.

Dělal jsem své první rozhovory a docházelo mi, že to se mnou možná nebude tak beznadějné. Mimoděk jsem i proto začal přebírat vzorce chování, které jsem viděl okolo sebe. Aby mě hvězdy braly.

Protože když ti, pičo, někdo vezme puk při tréninku, protože je přece něco víc, můžeš se tak začít chovat taky, nebo se nechat zadupat.

Už v patnácti vyrazila půlka repre večer na pivo, zatímco já sekal dobrotu a byl jsem rád, že tam vůbec jsem. Postupně mě to ale mlelo a v sedmnáctkách už jsem s nimi šel taky, abych měl pocit, že k nim patřím. Že jsem v týmu.

Kdyby se ti frajeři ze Slavie, Sparty a Kladna, co se v nároďáku mezi svými cítili neotřesitelně, dostali někam sami, taky by se chovali jinak. Občas jsem třeba byl na pokoji s Martinem Látalem, jedním z Kladeňáků. Před ostatními řádil jako blázen, ale jakmile jsme zůstali sami, zjistil jsem, že jde jen o slupku, pod níž Látoš nechá málokoho nahlédnout. Byl to v jádru dobrej kluk. I na jeho příkladu jsem tak viděl, jak se ti nejlepší v rámci týmu projevují, a získal pocit, že musím dělat to samé, abych se mohl považovat za jednoho z nich. Podvědomě, možná i vědomě, jsem se jim přizpůsobil.

Namachrovanost je přitom z psychologického hlediska obrana. S její pomocí se bráníš proti tomu, že je někdo lepší než ty, známější než ty. Stavíš si okolo sebe hráz z arogance, aby ti pomohla zastrašit někoho, kdo má schopnosti na to tě předčit.

To ale vím až teď.

Když se na mě zeptáte ve Zlíně někoho, kdo mě zažil jako teenagera, bude si mě pamatovat jako nesnesitelného magora. Nikdo mě tam dneska nemá rád a já se vůbec nedivím. Už je pro mě nepodstatné znovu navazovat zpřetrhané vztahy, nepotřebuju se nikomu omlouvat za to, jaký jsem byl. Nemusím vysvětlovat, že jsem to tak prostě cítil a moje namistrovanost mi pomáhala udržet se na linii kluků z nároďáku. Zaráží mě ale jedna věc.

Lidi, kteří mě ve Zlíně zažili hrát, tvrdí, že jsem byl největší talent tamního hokeje vůbec.

Jak je teda, sakra, možné, že se mnou nikdo nic nedělal a nesnažil se se mnou pracovat?

Proč jsem se svým nadáním nikdy nehrál ani první ligu?

Potkal jsem na ulici kluka, zdravil mě, chtěl se se mnou bavit a já nevěděl, o koho se jedná. Vůbec jsem netušil, co je zač.

Dva roky nazpátek v dorostu jsme spolu přitom hráli v jedné lajně. Jenže já byl tak arogantní, že jsem ani nevnímal své spoluhráče. Mně byli všichni u prdele, já byl ten nejlepší.

Neurazil se, všechno jsme si vysvětlili a nakonec je z něho můj jediný kamarád, který mi dodnes ve Zlíně zůstal. Jemu jedinému jsem se i omluvil za to, jak jsem se před lety choval.

Často nad tím přemýšlím, ono to totiž u mě nebylo jen o zkušenosti s mládežnickým nároďákem, ta jen všemu nasadila korunu. Všechno vlastně odstartovalo, už když jsem s hokejem začal. Bylo to celkem pozdě, až ve třetí třídě. Někteří kluci už přešlapovali pozadu a stříleli do víka a já se teprve učil bruslit. Byl jsem jasně nejhorší, nikdo se se mnou nebavil.

Za rok už jsem ale hrál první druhou lajnu. A někdy od páté třídy už jsem byl ve svém ročníku odskočený. V sedmé třídě mě rovnou dali k osmákům. Do jiné kabiny k jiným klukům. Na zápasy se jezdilo po dvou třídách, takže zatímco moji kamarádi, s nimiž jsem vyrůstal, jezdili jako šestka a sedmička, já se najednou ocitnul mezi úplně jinou partou z osmičky a devítky. A to jsem asi po třech zápasech začal střídavě hrát i za deváťáky. Jednou za devítku, jednou za osmičku, s níž jsem trénoval, a když sedmáci potřebovali pomoct, šel jsem i k nim. Nastal tak totální maglajs v tom, kam patřím. Každá třída měla jinak tréninky a hlavně, měla je jinak než moji spolužáci ze sedmičky. Ze školy jsem často odcházel klidně i o dvě hodiny dřív. Jako jediný, takže jsem na zimák šlapal sám.

Sám ze školy, sám do školy a sám na stadion mezi starší kluky. To všechno mě logicky odlučovalo. Na obou pólech.

Všechno se umocnilo hned další rok, kdy už jsem rovnou začal hrát za dorost. To byl konec. Do školy jsem chodil na jedenáctou, protože předtím z Liberce nebo Litvínova jsme přijeli v noci. A odcházel jsem ve dvě, protože od tří už byl zase trénink. Nepatřil jsem nikam. Nikde jsem neměl šanci si vybudovat pevnou pozici, zázemí. Se svými vrstevníky jsem neměl pořádně čas se ani vidět, jen jsme se letmo potkali ve škole. Starší kluci mě zase nebrali, protože jsem byl nějakej mlaďas, co jim zabírá místo. Na trénincích jsem bez ustání sbíral a nosil puky a nacházel jsem v kabině brusle bez tkaniček nebo třeba schované rukavice.

Za kým jsem měl jít? Žalovat trenérovi? Ne, na to jsem nebyl. Tak jsem si všechno vyřizoval sám. Po svém. Tím, že jsem se s nikým nebavil.

Neřekl bych o sobě, že jsem uzavřená povaha. Považuju se za přátelského člověka, ale mám rád pohodu, klid a prostředí, kde se cítím dobře. Najednou jsem neměl ani jedno z toho. Navrch se vytrácela i radost z hokeje, která mě provázela celé dětství, kdy jsem si byl schopný v pokojíku celé odpoledne střílet o zeď a odražené míčky chytat.

Po tom, jak jsem se uvedl v nároďáku, pak týden co týden volali různí agenti a nabízeli našim kdesi cosi, když podepíšu zrovna s nimi. Zároveň jediné, na co se ptali, bylo, kolik jsem o víkendu udělal bodů.

Nepamatuju, že bych ještě někdy ve dvanácti třinácti letech měl pocit, že musím bo… bodovat? Co to je? To jako za každou cenu dávat góly a nahrávky a ještě si je počítat?

Ani nevím, jestli to někdo u nás kdy evidoval. Asi jo, ale já byl prostě dobrej, mě to nezajímalo. Bylo mi jedno, kolik jsem dal gólů a na kolik jsem nahrál. Jestli jsem v kraji nejlepší nebo druhý, třetí, čtvrtý… Já vlezl na led a chtěl jsem tam vždycky něco vymyslet, mít z hokeje radost. Teď, v patnácti, se po mně najednou chtěla konfrontace. Nikoho nezajímalo, jestli jsem hrál dobře, jestli jsem při zápase byl k něčemu platný, ale hlavní byly body.

Body. Body. Body. Musíš dělat body, abys byl vidět a aby tě zase vzali do repre.

Tak já se snažil dělat body, zatímco jsem byl rozpliznutý do šedesáti různých lidí, mezi nimiž jsem střídavě trávil čas, aniž bych byl součástí jedné konkrétní party. Uzrálo ve mně, že nejlepší bude se uzavřít a zajímat se jen sám o sebe. Stala se ze mě individualita, které bylo všechno jedno.

Kamkoliv mě poslali, do jakékoliv třídy, tam jsem musel hrát co nejlíp, dát nejlépe tři až pět gólů a druhý den ještě jít hrát za dorost. Zápasů jsem samozřejmě absolvoval až moc. K tomu regenerace nula, protože k té mi nikdo nic neřekl. Sám jsem si to taky nezjistil a byl jsem v hajzlu i fyzicky. V patnácti letech jednoduše vyhořelý. Stávalo se, že jsem při zápasech úplně vyčerpaný jezdil s hokejkou opřenou o kalhoty.

Na jedné straně mě i proto měli za frajírka a divného patrona, co se s nikým nebaví, na druhé se mi dařilo čím dál míň, takže jsem si přestával věřit.

Moji rodiče jsou skvělí lidi, zahrnuli mě láskou, ale sportu se nikdy nevěnovali, o hokeji neměli žádné povědomí, takže mi ani v nejlepší víře nedokázali poradit. Nevěděli, že si mám dojít radši zaplavat, než se hrnout na další trénink. A já na něj někdy stejně ani nešel, protože jsem byl utahaný a strhaný. Ubíjelo mě, že ani nemám na hokeji někoho, s kým bych si pokecal. O tom, co mě trápí, ale třeba i jen tak. O čemkoliv. Bavil jsem se v podstatě jenom s Romanem Vlachem, s nímž jsme hráli v lajně a který to kvůli tátovi, zlínské hráčské legendě, taky neměl úplně snadné.

Naštvanost na všechno a na všechny ve mně posilovala aroganci. Byl jsem arogantní až do prdele jen proto, abych neukázal slabost.

Arogantní jsem byl ke klukům, s nimiž jsem chodil do třídy, protože jsem získal pocit, že na to mám právo. Že oni jsou horší a já už hraju za dorost, kam se nikdo z nich beztak ani nedostane. Měl jsem jasně dané místo v šatně, v autobuse a div, že mi ostatní nenosili věci, protože jsem byl výkonnostně daleko před nimi.

Arogantní jsem byl na starší kluky v dorostu, protože ti mě nebrali.

A arogantní jsem byl i na trenéry, protože po mně chtěli něco, co mi nebylo vlastní.

Lépe řečeno, na trenéra…

Měl jsem smůlu, že od osmé třídy jsem až do juniorů měl toho samého, postupoval se mnou kategoriemi. Každý rok jsem se těšil, až dostanu někoho jiného, a každé léto jsem pak zjistil, že ho budu mít dál. Zdeněk Čech se jmenoval. Lidsky jsme si nesedli. Hodně nesedli.

Mám dojem, že zeptat se ho na mě někdo i dnes po deseti letech, nepoví o mně pořád nic dobrého. Svým způsobem se mu nedivím, protože dokážu s odstupem vidět, jak jsem se choval. Zároveň mě jednoduše zaříznul, protože se mu se mnou nechtělo pracovat. Neměl jsem povahu podle jeho gusta, ale než by se pokusil pochopit, co se v tom divném floutkovi skrývá, co se mu honí hlavou, dával mi najevo, jak mnou pohrdá.

A já ho na oplátku ignoroval. Bylo mi úplně jedno, co mi říká.

Pamatuju si scénu, kdy jsem pod ním hrál za svůj ročník, za devátou třídu, a prohráli jsme v Pardubicích 2:5. Já dal oba ty góly. On přišel do kabiny a první co, zjebal mě, že jsem hrál příšerně. Na to já odvětil, že škoda, že tak příšerně nehráli ještě aspoň dva další, protože jsme mohli vyhrát.

Čech věděl, že beze mě nemůže hrát, protože zase tolik šikovných kluků v ročníku neměl, ale protože mě nemohl vystát, různě se mnou šíboval.

Stalo se tak třeba, že už jako prvoročáka v dorostu mě posílali i k juniorům. Tehdy byla juniorka tříročníková a ještě tam mohli hrát tři starší hráči na výjimku, já se tak v patnácti plácal mezi dvacetiletýma klukama. To bylo nakonec asi nejhorší období. Psychicky jsem byl úplně na dně. Spoluhráči měli holky, auta a já, dítě, netušil, co mezi nimi pohledávám. Dělal jsem třeba, že jsem nemocnej, abych nemusel na tréninky.

Radost z hokeje nula, protože jsem se samozřejmě neprosazoval. Svůj první rok v juniorce jsem se vláčel po republice, pořádně ani nehrál a dal jediný gól.

Krize vyvrcholila na začátku další sezony, kdy jsem se vrátil z nároďáku, ze srazu osmnáctky, a Čech mě dal rovnou do páté lajny. Mládežnický reprezentant, neustále posouvaný dopředu, a začal jsem mezi klukama svého ročníku tím, že jsem sedm zápasů v řadě seděl. Trenér nepřišel s tím, že ho seru a že jestli se nebudu snažit, posadí mě.

Ne. „Staša: Pátá.“

Nedokázal jsem si s takovou situací poradit. Nikdy jsem nepotřeboval bojovat o svou pozici. Já odmala vlezl na led a byl jsem dobrej. Nepřemýšlel jsem, jak a proč jsem co udělal, netušil jsem, v čem mám navrch před jinými. Prostě jsem procházel všemi procesy hokejové výchovy a na konci jsem z nich vypadnul jako schopný hráč.

A najednou jsem seděl na kraji střídačky pod dekou, přestože jsem nebyl o nic horší než před rokem, kdy mě cpali o kategorii výš.

Můj tehdejší agent pan Jiřík se snažil se zlínským vedením domluvit. Reakce byla nulová, tak mi jeden den volal, že si mám sbalit bágl a jet do Brna. To ovšem tehdy nepředstavovalo žádnou výhru. Kometa v roce 2005 byla ještě klubem v rozkladu, Libor Zábranský do ní jako majitel teprve vstupoval. Zdejší úroveň byla příšerná.

Navíc já se svojí povahou jsem se najednou ocitnul daleko od rodiny, od přítelkyně a s vědomím, že už teda asi nejsem hvězda. Nikdo mi nevysvětlil, co se stalo. Proč jsem jeden den na nároďáku a za měsíc v Brně.

Ale hrál jsem.

Zůstal jsem i další dva roky a postupně se vypracoval v nejproduktivnějšího hráče týmu a jednoho z nejlepších střelců juniorské extraligy.

Libor Zábranský se mnou mluvil na rovinu, což je podle mě jeden ze základních faktorů jeho současného úspěchu. Na rozdíl od spousty jiných v českém hokeji nekličkuje, neříká „asi“ nebo „možná“. Ne, on řekne, jak se věci mají, a tak to je. Nechal mě trénovat s prvním týmem a tvrdil mi, že pokud se stanu hráčem Komety, bude na mě pracovat a ohrávat mě pro áčko. Že budu součástí mužstva, jaké chce postupně stavět. Pokud by mě ale měl mít dál jen na hostování, to že pro něj nemá smysl.

Rovina, navíc pochopitelná.

Makal jsem, aby si mě Libor nechal, ale všechno ztroskotalo na přístupu Zlína, který si za mě řekl šílenou částku. Podle pana Jiříka se jednalo o tři miliony korun, ale když jsem později proniknul do tabulkového systému odstupného, vyšla mi zhruba polovina. Ale i kdyby, moje cena jakožto mládežnického reprezentanta se pohybovala někde mezi jedním a půl a dvěma miliony. Tolik za mě Libor jednoduše platit nechtěl a ze Zlína nepřišla snaha se dohodnout.

Zbývalo, že by mě vykoupili naši, ale k tomu se neodhodlali.

Vrátil jsem se tedy do Zlína a zašel za novým šéfem Zdeňkem Venerou s tím, že když mě nechtějí pustit do Brna, jestli se tedy můžu připojit k áčku.

„To není možný.“

Jak není možný? Já jsem vyhrál bodování v juniorce, trénoval jsem s prvoligovou Kometou, tak bych snad mohl dostat šanci v áčku, ne?

Ne. Támhle je Vsetín, druhá liga. Běž, mladej…

Urazil jsem se. Neudělal jsem ani letní přípravu, protože mi neřekli, kam mám vlastně jezdit a po třech měsících válení přišel na led ve Vsetíně.

Za půl roku mě odsud vyhodili, šel jsem do Přerova ve stejné soutěži. A ani tam o mě dál nestáli. Nikde mě neměli rádi a já se fakt nedivím.

Přišel ještě jeden záchvěv v Jindřichově Hradci, ale tam jsem si přetrhal vazy v rameni a tři měsíce mi v nemocnici tvrdili, že to je jen pohmožděné. Když konečně přišli na to, co se mnou opravdu je, znamenalo to prakticky konec. Po tom, co jsem nic nepředváděl, jsem se půl roku léčil. Finito.

Hokej jsem odpískal a začal jsem pracovat u táty ve firmě. Prodává dřevo, všechno od dveří po palubky. Brzy jsem si ale uvědomil, že nikdy nebudu moct dělat ve velké firmě, to pro mě vážně není. Za rok a půl mě tak naši vykopali na vejšku do Prahy, kde jsem si krátce nato našel práci jako fitness trenér.

Po nějaké době na mě kápnul jeden pán, ať si jdu zahrát aspoň do Letňan kraj. Registračku mi nemohli udělat, protože jsem dál patřil Zlínu, tak jsem nastoupil aspoň načerno.

Za tři zápasy jsem dal asi sedmnáct gólů a navíc za jednoho soupeře hrál známý ze Zlína, který mě poznal. V Letňanech mi proto řekli, že nebudou riskovat.

Sorry, seš moc dobrej a je to nápadný…

Bylo mi čtrnáct, když jsem zažil to nejkrásnější, co mě s hokejem kdy potkalo.

Tři měsíce v Americe.

Kamarád ze základky měl v Kalifornii rodiče, vyrazili jsme za nimi spolu na prázdniny. Řekl mi, ať si s sebou vezmu i hokejovou výstroj, protože se snažil uchytit v místních týmech, které přes léto pořádají try-outy. Cestovali jsme po nich spolu.

San Jose, Los Angeles… Objezdili jsme toho hodně. Akorát všude si chtěli nechat jen mě, jeho ne, tak jsme zas vyrazili na další zastávku. Nabral jsem tam úžasné sebevědomí do hry a uvědomil jsem si, že opravdu umím něco, s čím dokážu zaujmout i na druhém konci světa. Tempo, intenzita a šikovnost kluků okolo mě nutila ze sebe vyždímat to nejlepší a z tohohle období jsem pak dlouho i doma těžil.

V mládežnickém programu San Jose Sharks o mě stáli tak moc, že dokonce nabízeli vyřízení zelené karty a ubytování u rodiny, kde bych mohl zůstat celý rok. Volal jsem mamce a přesvědčoval ji, že chci zůstat.

Zatrhla to. Ještě jsem neměl ani základku.

Naši si dodnes myslí, že to byla obrovská chyba. Že proto nehraju NHL.

Já jim říkám, že to bylo naopak obrovské štěstí. Čím jsem starší, uvědomuju si totiž, že bych profesionální hokej ani hrát nechtěl. Vidím, co všechno za tím je, jakou oběť hráči podstupují. A že musíš být opravdu výjimečný, abys někde mohl zůstat třeba deset sezon v kuse. Hokej jako každý jiný profesionální sport je trh s masem, a to bych neunesl. Mám rád svůj klid, který bych v takovém prostředí neměl ani náhodou.

Jasně, že mi dlouho bylo líto a štvalo mě, že se ze mě hokejista nestal, protože vím, že bych na to měl. Ale co jsem se začal věnovat psychologii, uvědomil jsem si, že se mi vlastně bez hokeje ulevilo. Nevzal bych nic zpátky. Teď se jen snažím z mámy vydolovat, jak jsem se v průběhu dospívání měnil, co se se mnou dělo. Proč se z dítěte, které milovalo hokej, stal otrávený arogantní floutek.

To proto, abych klukům, které dneska trénuju, dokázal správně poradit.

Věnuju se tomu, že s kolegou individuálně pracujeme s dětmi po malých skupinách. Já jako osobní trenér a bývalý hokejista, on jako psychoterapeut. Snažíme se je rozvíjet dovednostně, ale řešíme s nimi i reálný svět, aby pochopili, že život není jen o sportu. Že na ně čeká i práce, rodina a jiní lidé, s nimiž je potřeba nějak vycházet. Tatínci se mě často ptají, jestli myslím, že z jejich kluka bude dobrej hokejista, a já jim klidně na rovinu povím, že nebude. Ale že dokud to syna baví, tak ať ho u toho nechají. Na to, aby někdo v hokeji uspěl, totiž potřebuje daleko víc než talent. Základ, jaký mu sport do života dá, přestože se mu nebude věnovat vrcholově, je zároveň nedocenitelný.

I cesta profesionálního sportu je tak strašně uzavřená a končí tak strašně brzy. A těch lidí, kteří ze systému rok co rok vypadávají a nejsou schopní se o sebe postarat…

Možná tak jedno procento těch, kteří se sportu věnují odmala, uspějí i jako profesionálové. Ale co ti ostatní? Co jim zbývá jiného, než být hlavně lidmi schopnými fungovat v reálném světě? Zároveň jsou odjakživa zvyklí dělat jen to, co se jim řekne, a najednou je nikdo nevede, neřídí. Dostanou do rukou svobodu, s níž neumějí nakládat.

Pochopil jsem, že co se svými zkušenostmi můžu dělat, je snažit se na tohle malé hokejisty připravovat. Neexistuje tu snaha řešit to systémově, tak pracujeme aspoň s jednotlivci. Ukazujeme jim, jak i v rámci systému zůstat sami sebou, jak zvládat povinnosti, ale udržet si i potřebnou svobodu.

Ta u nás chybí z hokejového i lidského pohledu.

Nehrál jsem nikde venku, nemůžu zodpovědně říct, jak k tomuhle přistupují v zahraničí, ale zjišťuju, čtu a dozvídám se, že asi dost jinak. Fascinuje mě pak, že třeba trenér kanadského nároďáku ani nemusí určovat striktní taktiku, protože ví, že mu přijede pětadvacet dokonalých hokejistů, ale hlavně vyspělých lidí, kteří si sami řeknou, co jim v kombinaci s těmi dalšími z lajny sedí. Přemýšlejí o tom, co dělají.

U nás tě systém nenutí myslet vlastní hlavou. U nás tě jen neustále někam zařazuje. Jako bychom tady dokázali pracovat jen se stádem plus minus podobných lidí.

Hlavně nebuď sám sebou, to mi vadí! Tím se vyčleňuješ z party!

Je pár takových, co se nebojí jít vlastní cestou a ještě mají to štěstí, že jsou extrémně šikovní natolik, aby hokej hráli na špičkové úrovni. Podívejte se na Pastrňáka, ukázkový příklad. Kluk, který působí jako z jiné planety, když se na něj díváte na ledě i v civilu, ale právě proto je tak výtečný.

My chceme vychovávat další takové. Nebudou všichni zdaleka tak hokejově výjimeční jako Pastrňák, ale věřím, že se naučí přemýšlet sami za sebe a nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Protože to, že jsi ovce, tě zodpovědnosti zbavuje.

Probouzíme v dětech samostatnost už jen tím, že jim striktně nelajnujeme tréninky. Ukážu jim, co jakými cviky zlepšují, ale nechám na nich, aby si poskládali danou hodinu podle sebe. Přijde mi kluk, který potřebuje zrychlit, a já se ho zeptám, co myslí, že by bylo ideální, abychom spolu tedy tentokrát dělali. Podle toho, co mi sám navrhne, mu teprve trénink poskládám. Vždyť děti jsou dokonalejší než my. Vymyslí cvičení, jaké mě by nikdy nenapadlo. Čtyři obraty, kotoul, náraz do žíněnky na zdi, nahrávka, střela…

Proč si dospělí myslí, že jsou díky věku chytřejší?

Děti jsou ve stresu ve škole, na hokeji… Furt. Pak přijdou k nám a úplně se rozzáří. Jdeme se s nimi bavit. Zkoušíme s hokejkou a míčem různé kličky, válíme se, skáčeme, blbneme. Nechávám je hrát si mezi sebou, dokud nehrozí, že se pozabíjejí. Když mi pak rodiče tvrdí, že mi tam dělají bordel, odpovídám, že to je ale přece nejlepší. Vždyť to jsou děti. To je mám nechávat dřepovat?

Ne, děkuju. Toho si užijou dost na trénincích.

Díky svému příkladu jsem pochopil, proč tolik skvělých hokejistů ze Zlína nikdy neuspělo venku. Vyrůstají totiž v totální bublině, jsou to normální vesničtí kluci z prostředí, kde zná každý každého a nemá smysl na někoho zkoušet něco hrát. Každý ví, co jsi zač. Ale když pak jdeš do světa, když opustíš tyhle vesnické pořádky, zjistíš, že lidi jsou úplně jiní. Že na sebe neustále něco zkoušejí a skutečnost se často liší od toho, jak sami sebe prodávají. A ty nevíš, co tam děláš, cítíš, že mezi ně nepatříš. Jsi sám.

Já byl sám i mezi svými.

Není můj výmysl, když tvrdím, že jsem byl největší talent zlínského hokeje. Za všechny ty roky se to ke mně doneslo z různých stran, a i když jde samozřejmě vždycky o subjektivní pohled, asi ve mně fakt něco bylo. Hřeje mě to, ale i zaráží.

Jak je tedy možné, že se z tak nadaného hráče stane kokot a nikdo to neřeší?

Proč mi nikdo neřekl: „Romane, nebuď kokot, protože pak nebudeš hrát, nikde se neprosadíš. Snaž se.“

Kdybych byl průměrný, chápu, že se se mnou nikdo nezabývá. Ať si to do juniorů šmrdlám, pak někam vypadnu a nikdo mě nebude řešit. Ale sakra, já jezdil na repre, dával jsem góly, hrál jsem za dva ročníky, všude jsem vyčníval a… A nic.

Nikdo za mnou nepřišel a nevysvětlil mi, že se chovám špatně. Že jsem sice dobrej, ale seru všechny okolo. Nevysvětlili mi, proč se po mně vozí trenér a kluci se se mnou nebaví.

Nikdo.

Vidím to jako širší problém, který přetrvává dodnes. Spousta trenérů se s dětmi vůbec nebaví, nesnaží se je poznat, neodhadne jejich potenciál. Nevysvětlí klukům, proč jsou dobří nebo co jim chybí, a zároveň se je ani nesnaží pochopit. Pokud nemají další ovci do stáda, vyštvou ji.

Dětem, které trénuju, proto vysvětluju na svém příkladu, že se musejí umět přizpůsobit, protože okolní prostředí to neudělá. To oni, jestliže nedokáží komunikovat, se musejí změnit. Musejí pochopit, že když se budou chovat jako sráčové, nikdo se s nimi nebude bavit, kdežto když budou správní, potkají spoustu zajímavých lidí, kteří je budou rozvíjet.

Já byl jako hokejista ten špatnej, co všechny ignoroval a dohnalo mě to. Dostal jsem od života ohromnou školu, ale jsem rád, že jsem si jí prošel v dospívání, než kdybych měl dostávat po tlamě ve třiceti.

Teď už chci stát na té správné straně a učit to i druhé.

Jana Mensatorová a archiv Romana Staši

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.