Nebuď ovečka

Ollie Roučková

Nebuď ovečka

Táta mi dal spoustu dobrých rad. Jedna z nich zněla: „Hlavně nikdy nebuď ovečka.” Mám to na paměti a jdu si svojí cestou. Nejsem ovečka. A jsem za to nesmírně šťastná.

Jasně, někdy to dost bolí. Nikdo neslyší, když nadávám do helmy a s pocitem zmaru to chci každý další kilometr zabalit. Nikdo nevidí, když pod helmou uprostřed jihoamerické krajiny brečím nad vlastními útrapami.

Nikdo neví, jak drsné byly první roky mého ježdění na čtyřkolce. Spala jsem na závodech v přívěsu zapřaženým za staré auto, měla jsem úplně mizerné vybavení a snažila se soutěžit s muži. Ne vždycky se jim to líbilo, ne vždycky mi podali v cíli ruku.

Ale já přeci nejsem ovečka, nestanu se součástí stáda jenom proto, že tam podle někoho patřím. Ne, tohle není můj styl. Táta by mě hnal. „Nevyhrála jsi? Tak neobědváš.” Jo, taky tohle jsem na rodinných sešlostech slyšela.

I proto jsem jako první Češka dokončila Dakar. I proto jsem ho dokončila dvakrát. I proto teď sháním peníze na třetí účast a budu si svůj život žít dál.

Mechanik mi přečetl textovku z mobilu a já se rozbrečela štěstím. Hloupé bylo, že jsem zrovna stála na startu a přes slzy neviděla ani na traťového maršála s praporem. „Pojedu na Dakar, pojedu na Dakar!” honilo se mi hlavou pořád dokola.

V té textovce byla pozvánka, splnili jsme kritéria.

Dakar je nejvíc. Úplně nejvíc. Nemáme žádnou olympiádu, máme Rallye Paris Dakar a už jenom se nominovat vyžaduje obrovské množství práce. Něco o tom vím. Napoprvé mě nevzali. Napsali, že ještě nejsem dost vyježděná.

Tehdy mě to fakt hodně vzalo. Že já nejsem vyježděná? Já jezdec? Drásalo mě to zevnitř. Vážně. Byla jsem trochu namyšlená, měla jsem rypák nahoru. Vyhrála jsem mistrovství Německa, Česka a měla v Evropě vítězství i mezi muži. Tak kdo je tady víc?!

Inu, někdo asi ano, když na Dakar mě nevezmou. Byl to návrat na planetu Zemi a naučilo mě to pokoře. Můžu za to být jenom ráda. Ostatně takových životních lekcí na Dakaru dostanete spousty, jenom rozhodně nejsou zadarmo.

Už asi chápete, proč že jsem to tehdy v Bulharsku obrečela. Měla jsem závodit o evropský titul a neviděla na startu na cestu. „Pět, čtyři, tři…” Emoce se mnou cloumaly, to ženská neovlivní. Nějak jsem to odjela, ale byl to závod hrůzy.

V přihlášce na Dakar pak chtěli znát moje míry. Smála jsem se. To je jako seznamka? Ha ha ha… Rychle mě smích přešel. Jsou to rozměry na zinkovou rakev. I v ní se někteří vracejí domů a tak trochu s tím rizikem musí počítat každý z nás.

Mělo mě to varovat, že podepisuji přihlášku do pekla.

Mělo mě to varovat, že se do něj budu chtít každý rok vrátit.

Na první účast mezi nejlepšími z nejlepších se chystáte celou svou dosavadní kariéru. Jak se ovšem blíží start, začínáte se chystat ještě víc. A to nejenom najížděním tréninkových okruhů v Milovicích a závodních kilometrů po celé Evropě. Snažíte se využít každý den, každou minutu.

Chtěla jsem být připravená perfektně. Takže jsem se například zfetovala prášky na spaní.

Jakože vážně. Nikdy jsem si je nebrala, ale co když je budu potřebovat? Co když mi adrenalin nedovolí usnout a já se budu do rána převalovat ve stanu? I pár minut snění a odpočinku navíc může být ten rozdíl mezi dojetím do cíle a havárií.

Tak jsem si doma jednu tabletku slupla, abych to otestovala. Byla to špatná dávka. Najednou mě chtěly sežrat záclony, normálně na mě útočily. Manžel přišel s telefonem v ruce a já ten mobil považovala za plazmovou televizi. Proč jí sem tahá?

Celou noc mě honily halucinace, celou noc jsem zvracela. Nic moc. Už jsem to do pusy nikdy nevzala.

Jenže to jsou ty detaily, které rozhodují. Třeba spodní prádlo. Stačí jedna oděrka a budete trpět den co den víc. Strašný. Pro holky nic moc pod závodní kalhoty není, takže nejpohodlnější ve finále jsou pánské trenky. Vážně.

Měsíc jsem taky doma spala v kyslíkovém stanu, manžel ve druhém pokoji s mými kočkami. Prakticky mě neviděl. A pokud jo, tak jsem měla na obličeji masku s chobotem, která spolu se stanem násobí simulaci nadmořské výšky. Návštěvy na mě docela koukaly.

V tom stanu jsou mimochodem taky skvělé stavy. Nejprve se začíná někde na úrovni Sněžky a postupně se přidává výška až se dojde tak vysoko, že se vzbudíte do tmy bez kyslíku a bubnuje vám srdce neuvěřitelnou frekvencí. Ráno jsem si často připadala jako po noci strávené skládáním uhlí.

Vím, jaké to je skládat uhlí. Doma jsme to pravidelně dělali.

Moc společenský člověk v takové fázi tréninku zkrátka není. Ráno jedete ve sněhu vybíhat Ještěd, pak doma uvaříte oběd. Odpoledne se jde jezdit, nebo se učím technické věci kolem čtyřkolky. Večer hurá nasadit chobot, u zpráv udělat pár kliků, dřepů a uklidit se do stanu.

Bylo to v tu chvíli hodně odloučené manželství.

Roučkovou přejel kamion.

Moc dobře jsem věděla, že tyhle titulky budou všude.

Výjimečně jsem uprostřed etapy vzala do ruky telefon a volala domů, že jsem živá a zdravá.

Nicméně ten kamion mě opravdu přejel, respektive přejel mi čtyřkolku. Stála jsem vedle ní a jenom koukala, jak mi to obrovské červené monstrum skočilo na předek. Zase se mi chtělo brečet. Tak tohle je konec, konec Dakaru, pomyslela jsem si. Ti borci si mě zapadlé pod dunou prostě asi nevšimli, nebo jenom nechtěli čekat a ztrácet čas… Ani nezastavili.

Naštěstí jel zrovna kolem Martin Kolomý se svým truckem a postavil mi bariéru tak, abych mohla svoji čtyřkolku bezpečně vykopat. Naši chlapi se mi tak srdečně smáli… Nemohli mi ani pomoct, ale dodali mi sílu se z písku vyhrabat.

Děsila jsem se, co ze čtyřkolky vlastně zbylo. Tříkolka. Jedno kolo bylo úplně pokroucené, ale i to byla po tom všem velká výhra. Vzala jsem kámen, sundala ho a mlácením jsem ráfek provizorně srovnala. Připadala jsem si jako v seriálu Flinstoneovi.

Dokodrcala jsem se do konce etapy a šla za mechanikem. Jako obvykle.

Mechanik je pro vás vším. Vším. Nejbližší osoba, spolubojovník, parťák, psycholog. Spí ještě méně než já, protože opravuje, co jsem já zničila. A že toho bylo dost. Vlastně bylo dost málo toho, co se mi zničit nepodařilo.

Dávala jsem mu ten stroj často v hrozivém stavu, neustále jsem z něj něco ztrácela. A můj popis závad je také poněkud neortodoxní. To víte, ženská a motory… Snažila jsem se alespoň do bivaku nepřenášet své dámské nálady, s takhle důležitým člověkem nechcete mít hádku. Nemůžete si to dovolit.

I proto byl dost velký šok, když jsem o něj málem přišla. Jdeme si po depu, těšíme se na jídlo, povídáme a on vedle mě najednou není. Omdlel. Koukám na něj, leží, začínám lehce panikařit, on snad umřel! Hrozný.

Nakonec jsem ho nějak vzkřísila a ukázalo se, že si vymkl kotník. Okamžitě mu to nateklo, takže jsem ho dovlekla do místní polní nemocnice, to je zase jak ze seriálu M.A.S.H. Normálně tam běhá doktorka Houlihanová, všechno to tam drtí a mému drahému mechanikovi udělala rentgen a následně nalepila tejpy. Byl to naštěstí jenom výron.

Za jeho omdlení mohl právě nedostatek kyslíku a celá akce jenom dokumentuje, jaký je Dakar. Nevíte dne ani minuty, kdy se něco stane.

Chci být princezna. Jsem holka, která moc ráda dostane kytku, vezme si hezké šaty. Rozhodně není mým snem doma smrdět od benzinu, ten mám jenom v krvi. A už vůbec není mým snem mít ve vlasech nějaký další cizí život. V závodě musím ze svých představ o vizáži trochu slevit.

Trochu dost. Komfort na Dakaru pro nás běžné účastníky neexistuje.

Můj největší luxus je postavený stan z obchodu se sportovním vybavením, rozložený spacák a v něm připravený oblíbený plyšák. Aspoň tahle jistota na mě čeká.

Do toho spacáku občas chodím tři dny neumytá, voda ve sprchách totiž po mém pozdním dojezdu buď není vůbec, nebo ledově studená. A to vážně nechcete.

Do toho spacáku občas chodím i v oblečení, které bylo pod kombinézou. Vím, že mám před sebou hodinu spánku před další stovky kilometrů dlouhou etapou, to je vám pak leccos jedno.

Občas prostě smrdím jak to čuně.

Jsou holky, které jezdí za tovární týmy a mají téměř nekonečný rozpočet. Večer je vrtulník vezme do hotelu za masérem, doktorem a ráno zase zpátky na start. Já spím na zemi. Nestěžuju si. Stejně mám z vrtulníků hrůzu. A aspoň je další motivace některé z nich porazit.

Podařilo se.

I na Dakaru je ovšem výhoda být holkou. Zaprvé nás pořadatelé na startu chtějí, tak se snaží nám pomoci se splněním podmínek. Zadruhé většina chlapů v sobě stále má něco z džentlmenského chování a také oni pomáhají.

Ženská konkurentka mi nepůjčí ani šroubek, bohužel. Kluci se naopak vždycky alespoň pokusí můj problém vyřešit, poradit v nějaké složité situaci. A pokud jim za to přinesu pivo, je to ještě snažší. Jo, tenhle výměnný obchod funguje výborně.

Zachránil mě například masér polského týmu, když jsem jednu etapu musela kvůli poruše ovládat plynové lanko palcem. Namotala jsem si ho na prst a taháním přidávala a ubírala rychlost. Opravdu. Totálně to odnesly moje šlachy na předloktí a ten masér mi je dával každý den dohromady.

Nejdřív se postaral o svůj mančaft, pak čekal, až se z noci zjeví Roučková.

I jemu zásadně vděčím za to, že jsem viděla cíl. Ta ruka byla chvílemi tak špatná a nateklá, že jsem musela nastříhat závodní rukavice, abych se do nich vůbec vešla. Přitom zápěstí je pro mě na řidítkách zásadní, opírám se o něj, nemohu mu ulevit. Byl to děs.

Bolesti je zkrátka hodně a to ani nemusí přijít žádný zásadní karambol. Své si vezme únava, nadmořská výška ze které třeští hlava, i střídání denních extrémně vysokých teplot s nočními extrémně nízkými.

Dojet můžete i na zdánlivé banality. Nepohlídáte si stravu, dostanete průjem a je zle. Sedřete se, máte opruzeniny na celém těle a zadírá se vám do nich písek v kombinaci s potem. To je taky zle. Úžeh, úpal. Zle.

Jestli někdo řekne, že během závodu nepřemýšlí, že to zabalí, tak podle mě kecá. Myslela jsem na to hodně a hodně často. Propadnete do sebelítosti, je to vaše nejdražší dovolená a ještě na ní trpíte… Tak proč? Proč to dělám? Nejím, nekoupu se, nespím. Jsou to chvíle absolutní bezmoci. Vzdám to…

Nemohla jsem to udělat.

Nejsem ovečka, nedostala bych oběd.

Nemluvila by se mnou ani moje ségra, která mě hrozně moc podporuje, motivuje a už vůbec by se mnou nemluvil táta. Víte, co ještě říkával? „Nemusíš dojít k cíli přímo, klidně se chvílemi vrať, obejdi to, ale nikdy se nevzdávej. Dokud to půjde, tak se nevzdávej.”

Takže to nejde. Prostě ne.

Pocitů je ale v sedle spousta. I strach. Jasně, že se bojím. Jasně, že mám strach. Ostatně za tmy by mě nikdo nikam samotnou nevyhnal. Jenom do dun, jenom na Dakaru. Strach mám, rizika znám a jediná obrana je jim předejít. Zkusit jim předejít.

Že by si nebezpečí člověk nepustil do hlavy, to totiž tady dost dobře nejde.

Každý z nás vidí bouračky, vrtulníky, které odnášejí rozbité motorky. Vidíme i ty rozbité jezdce, musíme u nich při havárii zastavit a pokusit se pomoct, oživovat. Mimochodem, zastaví každý, život máme jen jeden. A víme to. I ti nejlepší to vědí.

Někdy je všechno i o štěstí. Deset let jsem ani nespadla, a pak přišel rok, kdy jsem si zlomila všechna žebra a jako bonus i nos. Na prvním Dakaru byly dva hodně ošklivé pády, kdy jsme se já i čtyřkolka hodně pomlátily.

Nezastavilo nás to. Nejsem ovce.

Dobře, zní to všechno trochu drsně. Ne, že by nebylo, ale jsou samozřejmě i veselé chvíle.

Třeba, když zastavím na čůrání.

Všichni už znají moji růžovou kombinézu, tak u mě zpomalí a ptají se, jestli nemám nějaký technický problém. Děkuju, vše v pořádku, chci čůrat! Někdy u toho najednou mám asistenci třiceti chlapů, kteří se zrovna rozhodnou odskočit si také…

Posádky sanitek zase vědí, že jim vyjím všechny zásoby jídla. Beru si na etapu přesně odměřené porce, ale někdy, vlastně dost často, to prostě nestačí. „Bolí vás oči? Něco jiného?” Ne, jenom mám strašný hlad. Vždycky pro mě něco najdou.

Ve vzácných chvílích máme s ostatními čas i sednout v bivaku na kafe, popovídat si. Výjimečně si dát i to pivo. Kluci často přijdou s nějakou radou, nebo naopak poděkovat za pomoc. Soudružnost je krásná věc.

Jindy jsme měli spaní na vojenských palandách v obrovských místnostech, já dojela klasicky pozdě a lehla si mezi tím milionem lidí na první volnou postel. Za hodinu budíček a pode mnou se ozve Pepa Macháček: „Tak to tys mě tu budila uprostřed noci?”

Byla ve mně malá dušička, vždyť on je náš nejlepší závodník, legenda. U snídaně jsem se radši schovala, ani nedutala. Jenže on přišel a ještě mi nabízel pomoc s prací na čtyřkolce. Hrdě jsem pronesla, že už mám všechno hotové a opravené, ale moc mě to tehdy potěšilo.

Dakar je totiž i o vzniku velkých přátelství. Časem se najdou skupinky lidí, kteří jezdí podobné časy a na trati se pravidelně potkávají. Teď se potkáváme i mimo Dakar, přijdou k nám a my k nim. Je to strašně fajn.

Abych se dostala do cíle, musela jsem sama v sobě nastavit mód přežití. Přepnout na robota. Nechci mít spojení s okolním světem, nechci vědět vůbec nic co se netýká dalšího dne na Dakaru. Vůbec nic.

V tu chvíli je mi jedno, jestli kočka doma sežrala druhou kočku, jestli manžel naboural auto. A bohužel jsem na své druhé účasti musela vytěsnit i daleko horší, osobní věc. Soustředěnost je každopádně zásadní.

Jakmile ji ztratíte, tak letíte. Zakoukáte se do krajiny a trefíte kámen. Zamyslíte se a trefíte velbloudí trávu, což je ještě horší než kámen. Usnete za jízdy a už se třeba taky neprobudíte.

Na mobil udělám pár fotografií, pošlu nějaké story na Instagram a propaguji tím své sponzory. Ale to je tak všechno. Až na výjimečné případy domů nevolám, s nikým nic neřeším. Bylo by to zbytečné rozptýlení z režimu.

Z režimu, který se skládá z jízdy, příjezdu do depa, předání čtyřkolky mechanikovi a popsání všech závad. Pak se najím, dvě hodiny si střihám a lepím papírovou navigaci na další den a následně obvykle jednu až tři hodiny spím. Než je zase ráno a jede se od začátku.

Do chvíle, než to skončí. V ideálním případě v cíli.

Dostala jsem se tam, padla na mě neskutečná únava a vůbec nic mi nedocházelo. Byla jsem první Češka, která Dakar dokončila. Byla jsem v nejlepší trojce mezi ženami celkově. Byla jsem zdravá, přežila to i čtyřkolka.

Všechno to ze mě spadlo.

Najednou ten robot vypne. V cíli je párty, kde všichni paří, užívají si. Jenom závodníci sedí a koukají před sebe. Ze všeho nejvíc jsem chtěla jít spát, žádná velká euforie se nekonala. Prostě na ni nezbyla síla. Stříkalo na mě šampaňské a já nevěděla proč.

Lidské tělo je úžasná věc. Zmáčkne se, pustí vás za hranici všech představitelných limitů. Jakmile si ale může ulevit, tak to udělá. Týden po Dakaru jsem opravdu jenom spala. Spala a budila se hrůzou. Hrůzou z toho, že jsem zaspala start etapy.

Dokonce jsem si doma do ložnice musela vzít helmu, protože jsem byla schopná ve tři ráno vyběhnout z postele a v panice hledat věci. Manžel se musel naučit větu: „Ollie, buď v klidu, dneska je den volna.” Nic jiného nefungovalo.

Najednou máte problém i mluvit s ostatními lidmi. Povídat si o normálních věcech. Navíc některé věci stejně nikdo nepochopí. Jsou věci, kterými nechcete své blízké trápit. Nechcete vyprávět o tom, jak moc rozbité lidi jste potkali.

Každopádně jsem tou rallye strašně moc dospěla. Srazila mi hřebínek, rypáček mi klesl zpátky dolů. Naučila jsem se mít vekou úctu, pokoru. Myslím, že jsem to vždycky měla. Dakar mě v tom ale utvrdil. Utvrdil mě v tom, že chci být taková, jaká jsem.

Normální ženská. Normální ženská, která si chce rozmazlovat svého chlapa a chce od něj být rozmazlovaná. Nebudu doma opravovat auto, nebudu doma přidělávat poličku. Mám na to mého muže a mám k němu za to úctu. Ráda mu za to vytvořím pocit domova.

Když vidím svět kolem sebe, přijde mi, že se tohle ze vztahů vytrácí. Možná lidem chybí nějaký extrémní prožitek, který ukáže krásu těch nejjednodušších věcí. Lásky, rodiny, přátelství. Není v životě nic víc, než se moci na někoho spolehnout a také pomoc poskytnout.

Hluboká myšlenka, já vím. Nicméně tohle mi můj první Dakar dal.

Ženou mě i lidi, kteří se mi smějí. Kteří mi úspěch nepřejí, kteří mi ho neodpouští. Můžou říkat, že všechno, co jsem dokázala, byla náhoda. Budu jim ráda pořád dokola dokazovat, že to náhoda nebyla. Život je moc rozmanitý na to, abych se měla nechat zavřít do jedné krychle, do jedné škatulky.

Nikdo z nich nenosil moje tenisky, nikdo z nich nesebral odvahu něco dokázat. Opravdu nejsem z bohaté rodiny, to vážně ne. Na druhou stranu jsem od svých blízkých měla vždycky podporu. Ačkoliv s motosportem neměli rodiče žádné zkušenosti, žádné vazby. Byla to moje volba.

Člověk může být podle mě úspěšný ve všem, co dělá. Ne v jedné věci, profesi. Ve všem, co se rozhodne dělat naplno a co ho bude naplňovat.

Pro mě jsou takovou výzvou OCR závody. Takzvané Obstacle Course Races se odehrávají na trati s různými překážkami, které při běhu zdoláváte. U nás je mnozí znají především díky populární sérii Spartan race. Zamilovala jsem si je.

Na čtyřkolku potřebujete mít fyzičku a potřebujete na ni především dva cviky. Dřepy a kliky. Silné nohy, silné ruce, a střed těla abyste mohli v podřepu pracovat a měnit těžiště. A taky abyste se zpevnili při bouračce. Dělat dokola dřepy a kliky nebo zvedat železo je ale po pár letech docela nuda.

Mám naštěstí báječnou kondiční trenérku Verču Hložkovou, která mi jednoho dne řekla, ať se pro zpestření přihlásím na překážkové závody. Na prvních jsem byla úplně mimo. Nevěděla jsem, jak se leze po laně, neustále jsem se válela v bahně.

Imponovalo mi, že mi to nejde. Doběhla jsem pátá a toužila být první. Absolutně mě to zabejčilo. Tady byla ta tátova legendární věta: „Pátá místa nejedí.” Seděla jsem u stolu a fakt jsem nic nedostala. Byl ve výchově tvrdej, drsnej, úžasnej. Vždycky.

Dneska už jsem v Česku mezi holkami v top 10 celkově a chci být ještě výš. Limituje mě jediná věc. Nesmím se zranit. Pořád to je pro mě forma přípravy, čtyřkolka je číslo jedna, moje zaměstnání a nesmím ho ohrozit zábavou.

I tak se dá uspět. Jela jsem se podívat do Sparty na mistrovství světa v OCR a nějak to dopadlo, že jsem nakonec běžela. Skončila jsem třetí ve své věkové kategorii. Během dvou dnů se konají tři závody, sedm, dvanáct a jedenadvacet kilometrů s překážkami. Trpěla jsem snad víc než na Dakaru.

Nikdo mě tam neznal, byla jsem nováček a přesto se umístila mezi nejlepšími. Pro mě to je další důkaz, že všechno je možné. Stačí chtít, stačí bojovat.

Dakar buď miluješ, nebo ho nenávidíš. Žádná střední cesta neexistuje.

Sedla jsem po první účasti do letadla a byla tam čirá nenávist. Nikdy. Nikdy se sem nevrátím. Řekla jsem to manažerovi, všem. Odlepili jsme se od země a nějak se to všechno zlomilo. Povídám: Nepojedeme buginou? Nebo autem?

Sranda, nenávist se změnila v lásku, která už mě nepustila.

Nepustila mě ani představa o bugině. Bylo jen pár problémů. Neměli jsme na to peníze. Nevěděli jsme, jak ji postavit. Nikdy jsem nedržela na závodech v ruce volant. Měli jsme jenom touhu jet Dakar.

Radilů byla v Česku spousta. Všichni věděli, co je špatně. Pomocnou ruku ani návod nám ovšem nikdo z nich nenabídl. Nakonec se tady všichni učili od nás, od holky z kuchyně s vařečkou v ruce. Kousli jsme se a realizovali další sen.

Za 28 dní.

Přišel nám pozdě hlavní komponent. Rám. Bez něj nic nepostavíte. Kluci se zavřeli do dílny, já jsem se stala kurýrem a neustále vozila další a další díly. Regulérně to probíhalo tak, že jsem měla fotky a podle nich nakupovala. Zkoušeli jsme, předělávali jsme…

Mechanici na dílně i spali. Jejich manželky si udělaly rozpis na směny a vozily jim jídlo. Ti borci chodili do práce, pak do dílny a z dílny zase do práce. Chápete to nadšení, obětování se snu? Tohle je nejvíc, tohle je láska. Tohle je Dakar.

Manželky od kluků byly časem poměrně logicky na mrtvici, nejradši by mě asi zabily. Přitom já tam vůbec nebyla a holky prosila, ať to vydrží. Strašně jsme se jako tým semkli, strašně jsem si to užili. A já znovu měla maximální motivaci dostat se do cíle. Byla jsem absolutně vděčná za tu šanci.

V té bugině jsme se v Česku s navigátorem Danem Zelenkou svezli jednou. Slovy jednou. Pak jsme ji poslali na start Dakaru.

Pro řadu ostatních účastníků byl Dan naprostý tyran. Když jsme zapadli, měla jsem totiž lopatu v ruce já. Všichni na to koukali, nechápali. A Dan mě jenom prosil: „Řekni jim to, řekni jim to!”

Pár týdnů před odletem si utrhl biceps. Nic příjemného.

I s tímhle handicapem do toho se mnou ale šel a byla to další velká jízda. Najednou jsem měla vedle sebe v sedadle člověka, se kterým jsem si mohla povídat. Měla jsem někoho, s kým jsem mohla ty zážitky sdílet přímo na trati. Byla to sranda.

Potkalo nás takových lapálií a zázraků! Například upadlo zavěšení kola, tak jsem přemluvila domorodce, aby rozebral vlastní traktor a půjčil nám potřebné šrouby. Přestaly nám fungovat brzdy, tak jsem v nějaké oáze našla chlapíky s velbloudy a kupodivu také s brzdovou kapalinou. To nevymyslíš.

I Dan si užil svoje s výškovou nemocí, v jednu chvíli totálně otekl. Ale fakt totálně. Nemohl ani sundat helmu. Místo prstíčků měl buřtíky a být zelený, můžu ho prodat do zoologické jako skutečného Shreka. Fotku viděla jeho maminka a volala mi téměř s brekem. Zvládli jsme to.

Učila jsem se řídit za pochodu, z každého úspěchu jsme měli radost jako malé děti. Řvali jsme radostí do interkomu v helmách, vraceli se projet hezké duny ještě jednou. Stal se z nás parádní tým. Já stavěla na čůrání, Dan na cigárka. Dokonalá souhra.

I v bivaku už jsem měla víc přátel. Kluci si ke mně chodili půjčovat věci na zatržené nehty a naopak mi půjčovali části výstroje, kterou jsem někde nechala, zapomněla ve své ženské roztržitosti. Bylo to všechno lehčí.

Ve dvou jsme se hodně podrželi, bylo to jiné.

Bylo to pro mě hodně jiné a skoro nikdo to nevěděl.

Nebyla jsem s klukama v té dílně, protože jsem musela být jinde. U táty v nemocnici. Mezitím svým pendlováním pro díly jsem byla u něj. Měl rakovinu v nejhorším stádiu a všichni jsme najednou věděli, že těch šancí se vidět nebude nekonečné množství. Klidně pak jezdíte dvě stě kilometrů na návštěvy.

Taťka mě podporoval, chtěl abych na Dakar odjela. Domluvili jsme se, že budu posílat videa a ségra mu je v nemocnici přehraje.

Zároveň jsme se domluvili, že se o jeho případné smrti během závodu nedozvím.

V tu chvíli by šlo i o můj život a především o Danův život. Víte, co jsem říkala o tom maximálním soustředění. Nesmělo ani teď povolit.

Navíc mě vyprovázela věta: „Jeď tam, vyhraj to a udělej maximum!” Vyhrát jsem nemohla, ale maximum jsme odvedli. Přesně tak, jak by si táta přál.

Ještě jsem mu stihla ukázat medaili za účast, ukázala jsem se mu živá a zdravá. Bylo to krásné, bylo to pro mě to nejdůležitější. Ještě jednou ho vidět. Týden po mém návratu zemřel.

Odešel chlap, který mě vždycky ve všem podporoval. Byl mým hnacím motorem. Navždycky si budu pamatovat jeho rady:

„Poslouchej zkušenější, uč se od nejlepších.”

„Měj svoji hlavu a jdi si za svým. Hlupákům navzdory.”

A taky tu nejdůležitější.

„Nebuď ovečkou, buď vlkem.”

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.